Albánie 2021
Dovolená obytnou dodávkou Albánií od středu země na jih - srpen 2021
19.08.21 vyrážíme na cestu, spaní v Maďarsku
20.08.21 přejezd z Maďarska do Makedonie k Ohridskému jezeru
21.08.21 na kajacích po Ohridském jezeru
22.08.21 turecký most u Miraka, Elbasan, Tirana
23.08.21 oprava auta v Tiraně, akvapark, Krujë
24.08.21 kaňon řeky Zeze, mys Rodon
25.08.21 Durrës, koupání na pláži kousek pod Durrës
26.08.21 park Divjakë-Karavasta, Berat - horní město
27.08.21 kaňon řeky Osum, Berat - dolní město
28.08.21 laguna Narta a ostrov Zvërnec, koupání na pláži i Palasës
29.08.21 koupání na pláži i Palasës, Himarë - staré město
30.08.21 koupání na pláži Livadhi, pěšky do nového Himarë
31.08.21 výlet motorovým člunem podél pobřeží, koupání na pláži Livadhi
01.09.21 pevnost Port Palermo, Ksamil
02.09.21 na kajacích k ostrůvkům u Ksamilu
03.09.21 Modré oko, Gjirokastër, poloostrov Lin u Ohridského jezera
04.09.21 přejezd z Albánie do Maďarska
05.09.21 z Maďarska domů
Sotva jsme se v druhé půli července vrátili z našeho řeckého dobrodružství, už jsme přemýšleli, kam pojedeme ani ne za měsíc. Volba padla na Albánii, která nás už delší dobu lákala. Protože je tento kout světa spojován s ne příliš velkou bezpečností, získanou především obchodem s lidskými orgány a vlastnictvím nepřeberného množství zbraní mezi obyvateli, museli jsme rodičům slíbit, že spaní bude vždy v kempíku a že se budeme každý den hlásit. Na přípravu nebylo moc času, takže jsem si vyhledala jen několik cestopisů pro získání jakých takých základních pilířů cesty, vypůjčila si v knihovně průvodce a jeli jsme.
19.08.21 vyrážíme na cestu, spaní v Maďarsku
Tak jako skoro vždy vyrážíme na cestu ve čtvrtek odpoledne, až se Petr vrátí z práce. Během dne tedy láduju auto, připravuju svačiny a dodělávám poslední věci týkající se mých pracovních povinností. Po šesté již míříme směr Brno, Bratislava, Budapešť a okolo půlnoci dojíždíme do našeho nocoviště u arboreta v maďarském Kecskemétu.
20.08.21 přejezd z Maďarska do Makedonie k Ohridskému jezeru
Tentokrát nás tu ráno sice nevítají ovečky, ale slunce krásně svítí a my už po osmé vyrážíme opět na cestu. Stejně jako na cestu do Řecka volíme pro vstup do Srbska menší přechod Horgoš II. Čekání není zase až tak úmorné a my už si to valíme srbskou dálnicí. Na přechodu dostáváme i letáčky s varováním na různé pokoutné praktiky místních podnikavců. Ti vám během zastávky na pumpě něco provedou s autem a pak se ochotně nabízejí, že vám ho spraví v jejich autoservise za nemalou částku. Náladu nám však zkazí něco úplně jiného - rozsvícení jakési červené kontrolky na přístrojové desce, nechající se tušit, že půjde o něco s olejem. Petr radši hned sjíždí ke krajnici a já si na sebe beru slušivou jasně žlutou vestičku a stoupám si ven před auto. Muž mezitím volá známému, dodávkovému znalci, cože ta kontrolka přesně znamená. Dozvídáme se, že je to signál k výměně oleje. Nemusí se sice vyměnit hned, ale pokud se to neudělá po ujetí nespecifikovaného počtu kilometrů, auto pojede jen omezenou rychlostí. Protože nás čeká několik tisíc kilometrů, budeme to muset vyřešit během dovolené. Nasedáme zpět do auta a frčíme dále. Projíždíme obvyklou kolonou v Bělehradě a pak se dlouze zasekáváme na srbsko-makedonském hraničním přechodu. Vládne tu balkánský chaos s žebráky neustále obcházející všechna auta. Zdoláváme i to a směřujeme směr Skopje. Krátce za hlavním městem končí dálnice a cesta se začíná chvílemi nepříjemně klikatit, což v kombinaci s postupující tmou není řidičsky moc příjemné. Ale koukáme, že tu staví i dálnici, takže třeba až tudy pojedeme někdy příště, cesta bude rychleji ubíhat. Okolo deváté večer dojíždíme k Ohridskému jezeru a ubytováváme se v pidi kempíku Lakeside ve vesničce Kalishta. V kempíku je místo tak maximálně pro pět aut a sousedí přímo s jezerem. Z mola obklopeného lekníny je pěkný pohled na světla protějšího města Ohrid.
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/srpen-2021-albanie-ohridske-jezero-v-makedonii-elbasan-tirana
21.08.21 na kajacích po Ohridském jezeru
Ráno máme budíček již ve čtvrt na šest, muezzín z nedaleké mešity totiž začíná svolávat věřící k modlitbě. Dnes už tam tedy nestojí fyzicky, ale jeho hlas se ozývá z reproduktorů. Dopoledne odpočíváme na lehátkách u vody a zamlouváme si místo na večeři v sousední restauraci Galija..Také si přes Whatsapp domlouváme zítřejší výměnu oleje ve Fiat servisu v Tiraně. Po obědě nafukujeme čluny a pádlujeme podél pobřeží k severnímu okraji jezera. Po zdolání cca dvou kilometrů přistáváme u prázdné hotelové pláže. Kluci si chvíli hrají na prolézačkách, pak ale raději balíme, protože se podezřele zvedá vítr a v dáli tmavne nebe. Dosud klidná vodní hladina se začíná vlnit, bohužel přímo proti nám. Mám pocit, že se snad vůbec neposouvám z místa. Snažím se sice nejet přímo vlnám, ale tak nějak našikmo, ale moc velký efekt to nemá. Vítr stále zesiluje a už slyším i hrom. Začínám mít docela strach a vážné uvažuju, že prostě pojedu nejbližší cestou ke břehu mezi rákosí.Nakonec to dáváme za minutu dvanáct. Poté se již spustí regulérní průtrž mračen. Tu již naštěstí pozorujeme zpod přístřešku, na rozdíl od vodních ptáků, kteří jí přečkávají na starých kůlech trčících z vody. Netrvá to dlouho a začíná vykukovat opět sluníčko, které spolu se zbytkem deště vytváří nádhernou duhu nad jezerem. V sedm hodin vstupujeme do restaurace, ukazujeme svoje covid passy a usazujeme se na květinami ozdobené terásce ke stolečku hned vedle vody. K místnímu vínečku si dáváme ryby s grilovanou zeleninou, pak něco na způsob řeckých tzatziků a kluci řízky s Liptonem. Taky jsme zvědaví, co místní budou dělat, až je zase bude muezzín svolávat. Modlit by se totiž měli před úsvitem, ráno, v poledne, večer a po západu slunce. Po jeho zahalekání se však nic zvláštního neděje. Žádné padnout na zem a modlit se. Asi to tu nebude tak horké.
22.08.21 turecký most u Miraka, Elbasan, Tirana
Ráno balíme, loučíme se s panem majitelem a za patnáct minut už stojíme v kratičké frontě na makedonsko-albánské hranici u přechodu Kafasan. Bez problémů projíždíme a u stánku, který tu má Vodafone, zakupujeme za pár euro místní simkartu. Sjíždíme z kopců dolů do údolí plného malých vesniček a políček a začínáme potkávat typické stoleté mercedesy a myčky aut doslova na každém rohu. První zastávku děláme u tureckého mostu Ura e Kamares z roku 1715 u vesnice Miraka asi 20 km před Elbasanem. Čtyřicet metrů dlouhý most byl vybudován přes řeku Shkumbin na historické cestě Via Egnatia, která vedla přes Durrës a Elbasan z Říma. Zvláštností je prostorné "okno" (v albánštině kamare) v každém z pilířů, které v době povodně snižuje nápor vody na konstrukci mostu. Potkáváme tu i našeho prvního albánského oslíka i s postrojem. Okolo poledního už stojíme před rozsáhlými hradbami města Elbasan. To nechal v 15. století vystavět sultán Mehmed II. a slova Eli-basan neboli zasáhl jsem, nechal vytesat na hlavní bránu. Jednou z bran procházíme i my na krátkou exkurzi starého města, kterému vévodí královská mešita Xhamia Mbret z roku 1492, jedna z nejstarších náboženských staveb v zemi. Její minaret s amplióny je vidět již z dálky. Dovnitř se bohužel nesmí, jen během bohoslužeb. Zvenku si aspoň prohlížíme dvorek před mešitou, kde je novodobá umývárna na nohy. Zvolna se vracíme zpět, míjíme jednu z původních 26 hradebních věží a přecházíme na druhou stranu bulváru. Tady jsou pro změnu zbytky byzantské baziliky. Procházíme parkem Parku Aqif Pasha a protože už máme celkem hlad, vlézáme do jedné pekárničky. S euroma tu ovšem neuspějeme. Naštěstí je skoro naproti směrnárna, takže měníme eura na albánské leky a zakupujeme si něco k obědu. Po jeho zdlábnutí se po albánské dálnici posunujeme do Tirany. Tedy dálnici v albánském stylu. Nemáte již místo pro váš prodejní stánek na trhu? Nevadí, otevřete si ho přímo na dálnici v neexistujícím odstavném pruhu. Pultík hned za svodidly i se slunečníkem. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Frčíme dále a míjíme stohy sena jako z pohádky. Žádné balíky od traktorů, ale ručně naházené homolky. Za chvíli již vjíždíme do města. Auto necháváme na hlídaném parkovišti u širokého bulváru Bulevardi Zhan D´Ark a vracíme se kousek zpět do centra. Světe div se, ale někdo tady zná i našeho českého Švejka, kterého namaloval přímo na bulváru na elektrickou rozvodnu. Co by kamenem dohodil od Švejka, stojí pozůstatky mostu koželuhů Ura e Tabakëve z 18. století, po kterém chodil dobytek z vnitrozemí do města. Okolí bylo totiž poseto koželužnými a kožešnickými dílnami. Teď už ale stojíme pod mešitou Namazgjah neboli Velkou mešitou, která bude po svém dokončení největší svého druhu na Balkánském poloostrově. Může se chlubit čtyřmi minarety, vysokými skoro jako naše Petřínská rozhledna. Přes park to bereme zkratkou skrz nákupní centrum Toptani a vynořujeme se v blízkosti jednoho ze vstupů do tiranského podzemí, které v komunistické minulosti spojovalo vládní budovy. Sloužilo však také jako řídící centrum a vězení. Dnes je zde muzeum Bunk´Art 2 dokumentující historii Albánie dvacátého století se zaměřením na komunistický režim. K vidění jsou tu původní pokoje ministra vnitra, dekontaminační komory, cely vězňů, to vše doplněné o různé audio video informace a to i v angličtině. Další naší zastávkou je sousedící Skanderbegovo náměstí pojmenovaném po albánském národní hrdinovi, který tu má svou jezdeckou sochu. Gjergj Kastrioti, řečený Skanderbeg, se proslavil jako bojovník proti Osmanské říši. Sjednotil drobná knížectví, vytvořil samostatný albánský stát a sídlil v pevnosti Krujë. Podporoval i mírové úsilí Jiřího z Poděbrad. Hned vedle jeho sochy je hodinová věž a mešita Et´hem Bey. Bohužel pohled na ně kazí všudypřítomné jeřáby a již hotové mrakodrapy. Neskutečně se tu totiž staví. Na druhé straně náměstí, na jehož dláždění byly zaslány kameny z albánsky hovořících zemí tj. Kosova a Severní Makedonie, stojí ne moc vzhledná budova Národního historického muzea. Mozaika Albánci, s významnými dějinnými postavami vedené ozbrojených proletariátem, je právě pod lešením a takže koukáme pouze na namalovanou plachtu. A protože je stále doba covidu, velký prostor náměstí zabírá i testovací centrum ozdobené beruškami. Ty jsme viděli i na několika dalších stavbách, ale nepodařilo se mi dohledat, co mají symbolizovat. A protože Albánie je země velice nábožensky snášenlivá na dohled mešit tu vystavili i pravoslavnou katedrálu Kristova vzkříšení Katedralja Ortodokse 'Ngjallja e Krishtit' nemalé velikosti. Klukům se ale samozřejmě nejvíce líbí stříkající fontánka, na focení jako stvořený stáneček s rozevřenými barevnými deštníky nad mapou Albánie či barevná koule představující monument přátelství mezi lidem Albánie a Kuvajtem. Originální tu mají i stojany na kola ve tvaru jízdního kola. Nazapomínáme navštívit i tiranský bazar Pazar i Ri, kde je ovšem v sobotu trochu vymeteno. Nicméně krásně malovaný hrneček do naší sbírky tu pro nás mají. V přilehlé hospůdce si s sebou kupujeme večeři a pomalu se přesouváme zpátky k autu. Mezitím se opět ozve hlahol z minaretu, ale také to nevypadá, že by všichni poklekli a začali se modlit. Na noc máme vyhlídnutý kempink Tirana západně od města, pár kilometrů od servisu Fiatu, kam se chceme zítra ráno vypravit. Avšak dosažení ho, představuje také dobrodružství. Z velké dálniční tepny, která má úplně nesmyslně a nebezpečně řešené nájezdy a výjezdy, sjíždíme na pískovou cestu, kterou si užíváme několik kilometrů, než se nám podaří dorazit k cíli. Chvílemi by to chtělo skoro vozidlo 4x4. Kemp se však ukazuje býti plný, což ovšem nevadí. Domlouváme se s paní majitelkou, že se postavíme na louku před kempem spolu s několika dalšími posádkami. S pěkným výhledem a jen pár desítek metrů od osvěžení se v jezeru Liqeni i Kusit pod námi. Za nižší cenu, avšak s plnou možností využívat zázemí kempu. Jedinou vadou na kráse je snad občasné zasyčení drátů vysokého napětí opodál. Bereme si tedy plavky a hurá do vody. Pak už jen uspokojit hlad super pizzou a výbornými masíčky s rýží. Před setměním nám ještě paní majitelka přináší domácí kořalku na dobrou noc.
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/srpen-2021-albanie-ohridske-jezero-v-makedonii-elbasan-tirana
23.08.21 oprava auta v Tiraně, akvapark, Krujë
Po desáté již stojíme v tiranském Fiat servisu Automaster a zkoušíme, zda by nás vzali. Dopoledne již mají obsazené, ale máme dorazit kolem druhé hodiny. Volba, jak strávit další čtyři hodiny, padá na nedaleký akvapark AquaPark Albania Blue Magic Water. Ukazuje se, že bohužel neberou karty, ale aspoň eura. Vstup ovšem není žádná láce. Lidí tu je jen pár, takže se zabydlujeme a jdeme na průzkum. Musím říci, že všude mají perfektně čisto, narozdíl od zbytku země. Dospělácí a větší děti se mohou sklouznout po šesti tobogánech a menší děti se vyblbnou na menších skluzavkách a různých stříkacích zvířátkách. K dispozici je tu i poměrně velký bazén. Chybu na kráse představuje dost drahé občerstvení a především pauza na oběd pro zaměstnance, kdy vypnou všechny atrakce od jedné do druhé hodiny. Navštívili jsme už nesčetně akvaparků v různých zemí, ale že by to takhle vypli, tak to ani v jednom. Kolem půl druhé tedy balíme a jdeme se ještě mrknout do sousedního nákupního centra. To však připomíná město duchů. Nevím, zda otevřeli teprve dnes nebo jsme tu v tak neobvyklou denní dobu, ale jsme tu jen my a prodavačky. Směňujeme tu tedy aspoň další euro za leky a v hypermarketu doplňujeme zásoby. Skoro nic tu ale nemají a když už, tak je to všechno cizí provenience, hlavně z Itálie. Za chvíli jsme v servisu a asi hodinku a půl čekáme než máme hotovo. Petr si dokonce vyjednal, že chce být tak nějak u toho, v čemž mu vyhovují. Na konci dostáváme účet ve výši přibližně jako u nás a s oddechem razíme dále. Další naší zastávkou je Krujë, město hrdiny Skanderbega. Tady se doprava drobně zbrzdila, takže máme čas se rozhlížet kolem sebe. Zaujal nás tady hlavně George W. Bush, jehož jméno se tu vyskytuje na každém rohu. Prezident George W. Bush byl totiž prvním americkým prezidentem, který navštívil Albánii, přijetí tu měl triumfální, proto se na jeho počest pojmenovávaly ulice a náměstí. Tady má dokonce svůj bar nebo cukrárnu. Pomalu se nám daří prokousávat se dál a dál, takže nakonec vyjíždíme po serpentýnách nahoru a necháváme auto na bezplatném krytém parkovišti poblíž Skanderbegova náměstí. Odtud už hezky vidíme pěkný hrad. Procházíme k němu jedním z nejlépe dochovaným bazarem v Albánii, plného koberců, krojů, výrobků z kůže či dřeva. Ještě pár výškových metrů a jsme u hradu. Ten spolu s přístavbou, kterou nechala postavit Hodžova dcera, dnes slouží jako Skanderbegovo muzeum. Bohužel je třičtvrtě na šest a muzeum v šest zavírá. Děláme si tedy alespoň foto s pěknou plastikou ve vstupní hale a pokračujeme v průzkumu areálu. Míjíme zbytky mešity a užíváme si pohled z hradeb na celé město. Nahoře je malá restauračka, kde si dáváme kafíčko a zmrzlinový pohár. Není to nic úchvatného, ale aspoň s výhledem. Na přespání se uchylujeme do hodně sparťanského kempiku přímo v Krujë. Majitelem je starší pán, který si takto zřejmě předělal zahradu. Místo umývárek a záchodů jedna pidi místnustka a na chodbě umyvadlo na mytí nádobí. To vše jen za pár euro, ale nám vlastně nic nechybí. Kempík sdílíme s několika málo posádkami, z nichž jedna je předělané hasičské auto, jak jinak než s německou poznávací značkou. Ty mají vždy něco extra.
24.08.21 kaňon řeky Zeze, mys Rodon
Ráno v poklidu snídáme a vyrážíme až kolem desáté. To se ukázalo asi jako chyba, protože se ocitáme v pravé albánské zácpě. Každý si zastavuje, kde chce, blinkry se samozřejmě nepoužívají a všichni troubí. Petr je z toho trochu hin, ale vše zdárně překonává, vymotáváme se a míříme ke kaňonu řeky Zeze, který Petr našel jako náš další cíl. Navigace nás bere malými silničkami, kde musíme mít oči na stopkách. Často se tu totiž vyskytují albánské zpomalovače. Betonové retardéry, v lepším případě tlusté provazy přehozené přes cestu, které nejsou vůbec označené, ani nejsou z dálky vůbec vidět. Betonka se pomalu mění na jílovo-pískovou cestu a já začínám mít obavy, zda tam vůbec dojedeme. Asi po dvaceti minutách krkolomné jízdy narážíme na partu bagristů, která před námi staví něco jako nový mostík a s klidem říkjí, že to máme v pohodě projet dále. To se nám však moc nezdá, takže raději zastavujeme. Nechceme to pokoušet. Bereme si věci na koupání, kdyby náhodou a jdeme. Po pár desítkách metrů už vidíme řeku, ale bude to tak maximálně na brouzdání. Okolí také nevypadá moc vábně, takže naši krátkou procházku ukončujeme u starého otomanského mostu a vracíme se zpět k autu. Jediné pozitivum je zjištění, že existují i sladkovodní krabi. Nasedáme do auta a chystáme se odjet. Před námi je malý hub po celé šíři silnice, který se Petr snaží zdolat v jeho levé části, kde se zdá být nižší. Při jeho výjezdu však začínají přední kola hrabat a zadek se nějak přiblížil na vzdálenost několika centimetrů od přilehlé skály. Dopředu to tedy nejde a dozadu taky ne, aniž bysme se totálně neodřeli. Nejdřív zkoušíme lopatičkami něco odhrábnout, ale neúspěšně. Naši albánští bagristé zaznamenali, že máme potíže a hned nabízejí pomoc. Jeden z nich přivazuje staré lano ke svému autu a snaží se nás vytáhnout. Lano ovšem nevydrží a trhá se. My samozřejmě svoje nemáme. Poučení pro příště. Nabízí se tedy, že sjede do vesnice pro traktor. Jak tam tak čekáme, přijíždí ze směru, kam jsme se předtím již neodvažovali, obrovský náklaďák naložený kamením z nedalekého lomu. Chlapci s ním prohodí pár slov, řidič zaklapne mohutný řetěz a pak to jen udělá prd a jsme venku. Všem mockrát děkujeme a nabízíme jim peníze, ale odmítají a vracejí se ke své práci. My, ještě vyklepaní z uváznutí v totálním nowhere bez jakéhokoliv telefonního signálu, startujeme a rychle ujíždíme pryč směr mys Rodon. Ten je vzdálený jen asi padesát kilometrů, ale navigace nám ukazuje skoro dvě hodiny. No to bude žůžo. První polovina cesty docela ujde, ale pak se silnice neuvěřitelně klikatí a ve spojení s její "kvalitou" nám dovoluje jet tak maximálně třicítkou. Začínáme mít už celkem hlad, ale všude mají zavřeno. Jak se vzdalujeme trochu více od civilizace potkáváme na každém rohu černé skládky. Ne však jen malé kupičky, ale souvislý pruh nakupených odpadků podél silnic. Když už někde výjimečně zahlédneme popelnici, je okolo ní několikametrová hromada odpadu. Popeláře tu tedy asi neznají. Konečně vidíme otevřenou restauraci. Pár kilometrů před naším cílem zasedáme ke stolu s výhledem na moře v Restorant Saint Michelle Camping Hotel, který provozuje malý stellplatz. Dáváme si špagety s krevetami, grilovanou chobotnici se zeleninou a nějaký typický albánský pokrm s plody moře, kuřetem, asi ricotou v rajčatové omáčce. Všechno super výborné. K tomu meloun posypaný feta sýrem a ledový čaj Lipton. Ten si tady oblíbil Vašík a pak ho chtěl na každém nákupu pořídit. Po naší obědověčeři míříme až na samotný konec poloostrova, kam je nutné zaplatit vstup i zvláštní poplatek, pokud tu chcete přespat. Obojí tedy platíme, parkujeme na travnatém parkovišti, bereme věci k vodě a jdeme na pláž. Okolí je opravdu originální. Cesta, dříve betonová, je opět písková a všechny ty kusy betonu se válejí podél ní. Lemují ji lampy a albánské vlajky. Kam oko pohlédne zahlédne bunkr. Ty jsou natřené albánskou červenou s namalovanou orlicí. Skoro u pláže pak stojí malý kostelík sv. Antonína z 13. století, který byl po mnoho let využíván jako vojenská základna. Protože je už pátá odpolední, moc lidí tu není, zato jsou tu otravní psi. Mám z nich dost respekt a absolutně se k nim nechci přibližovat. Dělám, že jsou mi ukradení a naštěstí nám dávají pokoj. Chvilku se koupeme a povalujeme a pak se vydáváme jen v plavkách až na samotný cípek. Zážitek to je nejen vizuální, ale i čichový. Stezka nás vede podél ohrady s kozly, kteří jsou tedy vážně cítit. Oproti zbytku poloostrova, který je dosti vyprahlý a trošku zčernalý po nedávných požárech, se prodíráme kapradím. Sluníčko sestoupilo skoro až k mořské hladině, a tak si užíváme krásný západ slunce s obrovskými bunkry za zády a pohledem na zříceninu opevněného hradu postaveného národním hrdinou Skanderbegem v roce 1451. Tu podrobujeme malému průzkumu a vracíme se zpět k parkovišti. To už se poněkud vylidnilo a všichni naši potenciální spolunocležníci odjeli. Nechce se nám tu moc zůstávat samotným na tak opuštěném místě, ale naštěstí přijíždějí bratři Poláci a to hned ve třech autech, z kterých vylézá nespecifikovaný počet dospělých a děcek. Do dneška nevím, jak se všichni v těch autech na noc poskládali.
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/srpen-2021-albanie-kruje-mys-rodon
25.08.21 Durrës, koupání na pláži kousek pod Durrës
Dnes se začínáme posouvat trošku na jih se zastávkou v městě Durrës, jehož současné jméno vzniklo v době římské - "těžké přistání" tedy Dyrrachium. Dnes je toto město největším albánských přístavem. Auto necháváme na rušné silnici Rruga Currila, odkud je to jen asi kiláček do centra. V blízkém bistru si kupujeme oběd, který si vychutnáváme ve stínu mohutných hradeb, Ty nechal vystavět kolem starověké Drači byzantský císař Anastasios I v celkové délce 3,5 kilometru. Hradby byly pak různě upravovány spolu s rozrůstáním města. Poslední zásah provedli Benátčané, kteří do opevnění přidali i kruhové věže. Jednu z nich obcházíme a dostáváme se na hlavní bulvár Bulevardi Epidamn. Tam nám hned padne do oka cukrárna Pelikan s úžasnými dortíky. Kluci jdou jako vždy do zmrzliny a já si odnáším jednoho jahodového krasavce. Po pár desítkách metrech odbočujeme z bulváru do malé uličky, která nás dovádí ke zbytkům amfiteátru z 2. století postaveného na přání císaře Trajána. Ten po pár stoletích zčásti vyhořel, přestal se používat a během dalších staletí ho překryly nánosy půdy. V době své největší slávy se do něj vešlo 15 - 20 tisíc návštěvníků a patřil k největším amfiteátrům na Balkáně. Sousední uličkou Rruga Dok Margariti, plné malířských výtvorů místních umělců, se dostáváme zpět na bulvár, na jehož konci stojí nejdůležitější mešita města, Velká mešita. Ta byla ve 30. letech minulého století postavena na základech staré baziliky. Za vlny ateismu byla v roce 1967 uzavřena a přestavěna na společenský prostor a minaret byl úplně zbourán. Nyní však již zase stojí. Zde se obracíme a míříme zpět k moři na pobřežní kolonádu. V sousedícím parku Park Shetitorja Vollga se nalézáme docela hezké dětské hřiště, takže příští zastávka je jasně daná. Po odzkoušení všech herních prvků pokračujeme dále a to až k Sfinze, betonovým schodům vybíhajícím do moře, vzdáleně připomínající egyptskou památku. Zde zakončujeme naší prohlídku Drače a frčíme kousek pod něj do kempíku Sunset Camping. Podle chudinek malinkatých stromků neposkytujících pražádný stín, bude zdejší tábořiště poměrně nové. Stojíme jen pár metrů od moře na částečně pískovém podloží, tak doufáme, že odtud i vyjedeme. Vlny jsou docela velké, takže kluci berou bodyboardy a hurá do vln. Opět tu máme netradiční sousedy. Tentokrát to je starobylý autobus obývaný hippies rodinkou Jak jinak než německou. Když vidím, čím přijeli, říkám si, jak to, že v Německu prošli technickou. Večer využíváme kempové restaurace a pochutnáváme si na grilovaných mořských plodech, lasagních a rizotu.
26.08.21 park Divjakë-Karavasta, Berat - horní město
Jedna noc v kempu stačila a my už jsme opět na cestě. Tentokrát do národního parku Parku Kombëtar Divjakë-Karavasta. Není to výprava do hor, ale k moři. Jedná se totiž o rozlehlé mokřady, které jsou domovem mnoha druhů ptáků, především ohroženého pelikána kadeřavého. Naší návštěvu začínáme kousek od vesničky Divjaka, kde je malé návštěvnické centrum s vysokou rozhlednou. Okolo dvanácté stoupáme k jejímu vrcholu a rozhlížíme se. Všude okolo nás jen borovicové lesy, voda a obloha, která pořád neví, zda neodpustí trocha toho deště. Dole ve stánku si kupujeme zmrzlinu a vyrážíme na průzkum okolí. Nacházíme polorozpadlá mola a několik lodiček. Ptáci se před námi zatím skrývají. Jediní krasavci, dva ochočení pelikáni, se čepýří pod rozhlednou. Posouváme se o pár set metrů níže a vydáváme se na delší procházku. Širokou vyšlapanou cestičkou lemovanou různými druhy barevným travin kopírujeme pobřeží až k malému zálivu. Tady můžeme vidět připravené rybářské sítě pro tradiční rybolov. V úseku, kde je vodní plocha široká jen pár metrů, je na čtyřech kůlech vypjatá obrovská síť připravená ke spuštění do vody a poté k vytáhnutí úlovku. Zde obracíme, vracíme se zpět k autu a přemísťujeme se do 70 kilometrů vzdáleného města Berat. Opět se nestačíme divit, co všechno tu po silnicích jezdí. Dnes je to malý povoz tažený oslíkem. K beratské pevnosti přijíždíme severní cestou, která nemá být tak strmá jako jižní, vybíhající přímo z města. Bohužel asfalt po chvíli mizí a před námi se objevují bagry a válce. Chvíli tápáme, zda to tedy neotočit, ale chlapci v montérkách nás pouštějí dále. Dojíždíme až pod mohutné hradby, kde zanecháváme náš vůz a dále pokračujeme pěkně po svých. Portálem z 13. století vstupujeme do opevněného města, kde se dnes stále bydlí, ale některé domky již slouží jako ubytovací jednotky či malé krámky. Projitím několika úzkých uliček se dostáváme k malému kostelíku Kostel Zesnutí přesvaté Bohorodice, který, jako jeden z mála, nebyl po vyhlášení státního ateismu v roce 1967 uzavřen. Významným je však především pro svůj ikonostas z pozlaceného ořechového dřeva, v němž jsou umístěny i tři ikony balkánského mistra z 16. století, Onufriho. Ten má v zadní části i své malé muzeum. Proplétáme se dále kameny vydlážděnými uličkami a užíváme si, že v tuto denní dobu, kolem páté odpoledne, skoro nikoho nepotkáváme. Prolézáme si starou cisternu na vodu i pozůstatky dalších kostelíků, kterých bývalo za hradbami původně čtyřicet dva. Některé, jako třeba Kostel Nejsvětější Trojice, Kisha Shën Triadha ze 13. století, se stále tyčí v celé své kráse. Navíc je od něho krásný výhled do okolí i na opevněný hrad. A to bychom nebyli v Albánii, aby tady vedle sebe nebyl kostel i mešita. Vylézáme si tedy i na polorozbořený minaret Bílé mešity Xhamia e Bardhë a lépe zachovalý minaret Červené mešity Xhamia e Kuqe. Od nich už pak pokračujeme až k nejjižnějšímu bodu, odkud je město Berat vidět v celé své kráse. Na jedné straně nové město a na straně druhé za řekou Osum, čtvrť Gorica, která se po dobytí Osmany stala křesťanskou čtvrtí. Na ní je také hezky vidět, proč se Beratu přezdívá město tisíce oken. Střechy barvy písku, bílé fasády a do nich zasazená malá okénka s tmavými rámy. Z vyhlídky se ubíráme podél hradeb zpět k autu a jedeme se ubytovat. Uprostřed staré čtvrti přímo pod horním městem by měl být malý stellplatz. Trochu s ostychem vjíždíme do něčího dvora. Vítá nás paní majitelka a vše nám tu ukazuje. Chytáme jedno z posledních míst a jdeme si nakoupit do nedalekého krámku. Opět tam moc věcí nemají. Zavděk bereme aspoň italskými párečky, které si házíme večer na gril a hodujeme s pohledem na krásně nasvícenou pevnost nad námi.
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/srpen-2021-albanie-durres-np-divjaka-karavasta
27.08.21 kaňon řeky Osum, Berat - dolní město
Po půl desáté opouštíme Berat a frčíme na jih do kaňonu řeky Osum. Krajina je tu příjemně zvlněná, osázená olivovníky a vinnou révou. Pak se však silnička začíná čím dál tím víc vlnit, jak kopírujeme řeku. Po asi hodince a půl zákrut zastavujeme u hezké vyhlídky do kaňonu zvané Nevěstina díra. Nachází se tu totiž puklina, o níž se traduje legenda o nevěstě, kterou nutili do nechtěného sňatku. Ta při cestě na veselku začala prosit horu, aby se otevřela a spolkla ji. A ta ji poslechla. Na díru si tedy radši dáváme pozor a raději se kocháme pohledem na rozestoupené skály mezi proudící řekou. Poté popojíždíme jen několik minut k místu, kde se dá pohodlně zaparkovat u silnice a sejít k vodě. K ní by se dalo dojet i autem, ale protože nemáme 4x4 a ani tu nebudeme nocovat, nechceme riskovat zapadnutí. Deku rozhazujeme ve stínu keřů hned u řeky, bereme boty do vody a vydáváme se kousek proti proudu. Pěšinkou podél řeky se dostáváme na skalnaté útesy tyčící se nad řekou, kde je i můstek, kterým se dá dostat na druhý břeh. Nově zrovna nevypadá a výška několik metrů nad vodou nám taky nepřidává. Nejdřív pevnost zkouší Petr a když v pohodě projde, tak nás menší unese určitě. Pokračujeme tedy ještě kousek dále, ale pak se cesta dosti zužuje a už je spíše pro kamzíky. Vracíme se raději zpět a užíváme si koupačku. Hned u naší deky vytvořila řeka malou lagunku a nad ní malé peřeje. Kluci skáčou do osvěžující vody a nechávají se kousek unášet proudem. Super zábava. Já mezitím chystám melouna k svačině. Opravdová pohodička a jsme skoro sami. A to by nebyla Albánie, aby tady zase neběhal pes. Naštěstí se drží dost daleko od nás a nevšímá si nás. Po několika strávených hodinách se vracíme zpátky do Beratu. Parkujeme hned u řeky vedle parčíku a na hlavní ulici si kupujeme pizzu k večeři. Asi tu dost letí donášková služba. Ulice je totiž plná zaparkovaných motorek s připravenými boxíky pro rozvoz jídla všeho druhu. Přecházíme rušnou silnici a dostáváme se k hlavní beratské mešitě Xhamia e Plumbit postavené již v roce 1554. Přezdívá se jí Olověná podle olověného obložení svých kopulí. A o kousek dál je Královská mešita Xhamia Mbret, nejstarší svatostánek ve městě. Nechybí tu však ani pravoslavná katedrála. Nám se však asi nejvíc líbí krásně malovaná Mešita svobodných mládenců Xhamia e Beqareve. Nejmladší mešita z roku 1827, která byla určena pouze chlapcům a svobodným učňům. Procházkou jsme došli až k mostu přes řeku Osum, odkud je asi nejhezčí výhled na všechna ta beratská okna.. Dojem nám kazí jen malá holka, která se na nás nalepila. Neustále se dožaduje peněz a navíc vypadá fakt úděsně. Taková kombinace svrabu a vší. Rychle tedy bereme roha směrem k autu. Naštěstí to vzdává a jde si hledat jinou oběť. V autě rychle zhltneme pizzu a vyrážíme opět směr moře. Za hodinku a půl přijíždíme po mimořádně děravé a výmolovité cestě k pláži u Laguny Narta kousek od města Vlora. Poslední úsek máme dokonce společnost několika kraviček a těsně před pláží pak zastavujeme, abychom nechali přejít celé stádo koziček i s letitým pasáčkem. Na Park4night je toto místo na přespání dosti populární. Zatím největší koncentrace obytek všeho druhu, nejméně dvacet kousků. Zapadající slunce přímo do moře využívá pro své svatební foto i novopečený manželský pár.
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/srpen-2021-albanie-berat-kanon-reky-osum
28.08.21 laguna Narta a ostrov Zvërnec, koupání na pláži i Palasës
Ráno se budíme do lehkého chaosu. Někteří obytkáři jsou už vykempení venku, do toho tu zrovna prochází snad stohlavé stádo koz a běhá nepočetně psů. Ti poslední mě fakt už rozčilují. Rozhodně nemám odvahu jít se nasnídat ven a lákat je k sobě. Volíme tedy bezpečnější variantu setrvání v autě a poté krátký přejezd k ostrovu Zvërnec, na kterém se nachází malý klášterní komplex Panny Marie Manastiri i Shën Mërisë. Na ostrov se dá dostat pěšky po širokém dřevěném mostě vybudovaném kousek nad hladinou laguny. Dle informačních tabulí bychom měli vidět plameňáky, ale potkáváme jen jednu volavku. Asi jsme tu ve špatnou denní či roční dobu. Zato krabíků je ve vodě nepočítaně. Za pár minut jsme už na ostrůvku a prohlížíme si malý hezky malovaný kostelík s přilehlým klášterem, kde však platí zákaz focení. Nic dalšího tu už k vidění není, takže otáčíme a vracíme se zpět. Nasedáme do auta a nabíráme směr jih. Máme štěstí. Před pár týdny právě otevřeli nový obchvat druhého nejvýznamnějšího přístavu Albánie, města Vlory, který nám ušetřil desítky minut strávených v zácpě. Pohled na Vloru tedy máme už jen shora. Míjíme však její super obrovský hřbitov. A co mě naprosto dostává, skoro všechny hroby tu mají stříšky proti slunci. Nás však čeká jiná výzva. Abychom se dostali zpět k moři, musíme zdolat průsmyk Llogora, ve kterém vedl Gaius Julius Ceasar jednu z bitev proti Pompeiovi. Nejdříve nás čeká stoupání lesem do tisíce metrů, které pak zase musíme sjet k moři dolů. Točitý výstup dává autíčko na jedničku, sestup se mu však už líbí méně. Ačkoli jedeme pomalu a Petr se snaží využívat brzdy jen v nezbytně nutné míře, nekonečné zatáčky už začínáme pociťovat i svými nosy. Brzdy začínají smrdět. Nutno podotknout, že výhledy jsou nádherné a takřka z ptačí perspektivy. Konečně parkujeme dole přímo na pláži Plazhi i Palasës. A opět nám dělá společnost spousta obytek. Rozhazujeme si stan s ručníkem na oblázkové pláži a jdeme řádit do nádherně čisté vody se super vlnama. Z té kluci nevyjdou celý den. Lidí je tu přiměřeně, ale to se v budoucnu jistě změní, protože tu kousek za námi staví obrovské apartmánové komplexy. Od moře odbíhám uvařit něco dobrého k obědu, po kterém si Petr dává výbornou ledovou kávu z plážového baru. Odpoledne si užíváme válecí pohodičku a pozorujeme paraglidisty vznášející se z hor na pláž. Pak se však přiženou obrovské mraky a zahalí vrcholky hor, takže létavci i my pozorovatelé máme utrum. Protože se nám tady líbí, zůstáváme tu na noc spolu s ostatními a užíváme si nádherný západ slunce.
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/srpen-2021-albanie-zvernec-koupani-na-plazhi-i-palases-himare
29.08.21 koupání na pláži i Palasës, Himarë - staré město
Ráno se přesunujeme jen pár metrů z auta na pláž a i nadále si užíváme pohodičku i přítomnost baru. Ledová káva a zmrzlinka to jistí. Vlny jsou ještě větší než včera a vytvářejí pěnu jak na cappuccině. Po obědě vyrážíme opět o kus dále na albánskou riviéru k městečku Himare. Projíždíme horami, takže se silnička zase dosti kroutí. Nám by to tak ani nevadilo, ale nevím, jak je na tom auto s brzdami. Včera jsme je zřejmě dosti oddělali, protože se Petrovi zdá, že to nějak hůře brzdí. A asi to není jen pocit. Rozsvítila se kontrolka brzdové kapaliny. Naštěstí právě vjíždíme do starého Himare, na jehož začátku je benzínová pumpa, kde kupujeme velkou plechovku brzdovky. Hurá, problém snad zažehnán. Auto odstavujeme jen pár metrů naproti benzince, kde je malé parkoviště a vydáváme se do uliček starého Himare. Dosti domečků už je zchátralých nebo zbořených, ale v některých se bydlí s plnou parádou. Když vystoupáme až nahoru, nabídne se nám hezký výhled na pláž Livadhi, kde se chystáme utábořit, i na ostrov Korfu schovaný v mlhavém oparu. Hory za námi jsou však schované v mracích. Hrad Ali Pasha už je v ruinách, ale zato jeden z kostelíků vypadá jako funkční. Hezky vymalovaný a plný ikon a knížek. Vracíme se zpět a sjíždíme dolů k pláži. Je tu vedle sebe několik kempů i hotelů. Nakonec nám je nejsympatičtější Camping Kranea, který má hezky oddělené kójky živými ploty. Sice to dle mraků vypadá na déšť, ale i tak bereme plavky a běžíme se vykoupat do padesát metrů vzdáleného moře.
30.08.21 koupání na pláži Livadhi, pěšky do nového Himarë
Na nebi není ani mráček, takže bereme osušky, stan i slunečník a jdeme se vykempit na pláž. Pláž je čistá s malými oblázky příjemnými na ležení a moře tyrkysové. Celý den tedy lenošíme. Čteme, děláme různé úkoly ze sešítků, hrajeme cestovní hry. A taky si v sousedním kempu Moskatu zamlouváme zítřejší výlet na motorovém člunu. K večeru se rozhodujeme, že si zajdeme stezkou podél moře do nového Himare na něco dobrého. Dle mapy by to měly být cca tři kilometry. Stezka nejdřív stoupá a my se proplétáme mezi keříky a pak zase klesá zpátky k moři. Tam však mizí a my musíme přehopsávat po ostrým kamenech. Zkrátka trochu adrenalin. Nakonec se opět napojujeme na normální cestu, odkud už vidíme přístav. V cukrárně na promenádě si dáváme zmrzlinku a v pizzerii Bella Italia si objednáváme dvě pizzy s sebou. Začíná se totiž smrákat, a tak chceme raději zpět vyrazit co nejdříve. Už se nám nechce skákat po kamenech, tak koukáme do mapy, zda to nevzít někudy jinudy. Ukazuje se, že když se dáme kolem fotbalového hřiště kousek do vnitrozemí, narazíme na cestu, která se napojuje na tu naši pobřežní. Je to sice o něco delší, zato méně krkolomné. I když nasazujeme rychlé tempo, do kempíku docházíme s rozsvícením pouličních lampiček.
31.08.21 výlet motorovým člunem podél pobřeží, koupání na pláži Livadhi
Ráno v devět už jsme vzorně nastoupení před kempem Moskato. Asi v deseti lidech pak nastupujeme do nevelkého motorového člunu řízeného italským kapitánem na dvouhodinovou plavbu. Kluci dostávají pro jistotu slušivé plovací vesty a vyrážíme. Nutno říci, že jízda je to opravdu divoká. V jednu chvíli kapitán skoro letí po vlnách a my máme co dělat, abychom nevypadli. I kluci sedí, ani nedutají. První koupací zastávka je u pláže Plazhi i Piratëve. Je u ní velká jeskyně, do níž se dá větším otvorem přijít a vyplavat ven menším o kus dál. Ačkoliv sem není jiný přístup než lodí, i sem Albánci dopravili svá lehátka. To je děs, běs. Pokračujeme podél pobřeží a nahlížíme do různých jeskyněk i dáváme koupačku na malých plážičkách. Cestou zpět pan kapitán předává řízení i svou čapku Péťovi, který si to náležitě užívá. A asi aby mi to nebylo líto, mám si to jít zkusit taky. A hlavně se pořádně vyprsit :-) Odpoledne trávíme opět na naší plážičce před kempem a večer využíváme služeb kempingové restaurace. Chutné plody moře a řízek za slušnou cenu.
01.09.21 pevnost Port Palermo, Ksamil
Válení nás už nebaví. Chce to změnu. Takže nasedáme a jedeme se podívat do albánského Ksamilu, asi nejznámějšího letoviska. Prvního zastávku však činíme již po dvaceti minutách jízdy. Nechceme si nechat ujít ostrov s pevností v Porto Palermu. Pevnost ve tvaru trojúhelníku nechal postavit v 19. století náš starý známý z Řecka, Ali Pasha Tepelenský. Říká se, že tu osmanský guvernér ukryl svůj poklad, a když byl hrad dostavěn, nechal všechny dělníky popravit, aby nemohli nic vyzradit. Uvnitř pevnosti jsou různé obrazy z života Aliho Pashi. Nevyjímaje ani jeho konec. Jak už víme z řecké Ioánniny, kterou jsme navštívili v červenci, jeho život skončil na tamějším ostrově na jezeře, kde ho nechal sultán popravit. Pevnost je takový malý labyrint chodeb a pokojíků, takže kluci tu mohou v klidu hrát to svoje bojování. Já si procházím osobního komnaty Aliho a užívám si výhledy ze střechy. Po prohlídce nasedáme a za hodinku a půl přijíždíme do Ksamilu, kde se utábořujeme ve stínu stromů hned nad pláží Cubana. O pár stromů dále tu je již zakempený mladý maďarský pár zuřivě pracující na počítačích. Stoupli jsme se jim trochu do výhledu a celkem razantně nás na to upozorňují. Se slovy omluvy se tedy posunujeme. Dole pod námi jsou na pláži slunečníky, ale skoro nikdo tam není, asi protože se celkem dost rozfoukalo. Koupačku tedy necháváme na další den a jdeme se trochu projít po městě. Je vidět, že aspoň tady se Albánci trochu snaží a poházených odpadků tu mnoho není. V jednom z občerstvení si zakupujeme kebabi a vracíme se zpět. Výprava do města se ukázala i jako úspěšná z hlediska nalezení sprchy, která je jen pár desítek metrů od nás na vedlejší pláži. A je dokonce krytá s kanalizací, takže si můžeme v klidu umýt hlavy.
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/srpen-2021-albanie-pevnost-porto-palermo-ksamil-modre-oko
02.09.21 na kajacích k ostrůvkům u Ksamilu
Po deváté již máme nafouknuté kajaky a vyrážíme přes malý záliv okouknout nejprofláklejší pláže včetně třech blízkých ostrůvků charakteristických pro zdejší letovisko. Jako obvykle jede Petr s malým Vášou a já s Péťou. První zastávkou je nejzápadnější ostrůvek, který disponuje i malou plážičkou. I ta je v době našeho příjezdu již osázená slunečníky, k nimž občas připluje motorák či šlapadlo. Západně máme výhled na jen pár kilometrů vzdálené Korfu a na východě na zdejší proslavené pláže s bílým pískem. Dáváme na chvíli deku a jdeme šnorchlovat. Pak se pádlujeme podívat na ten plážový zázrak. Slunečníky a lidi, kam se jen podíváme, totálně narváno. Ten písek není skoro ani vidět. Fakt děs. Jediné pozitivum je nafukovací skákačka na vodě, kam samozřejmě kluci chtějí jít. Péťa to dává celkem v pohodě, ale na Vášu je to ještě dost velké a nemá šanci se na některé skákačky sám vyškrábat. Ukecávám tedy obsluhu, abych tam mohla za ním. Naštěstí jsou docela v pohodě. Po skákací vložce radši zvedáme kotvy. Obeplouváme si ostatní dva malé ostrůvky a vracíme se ještě chvíli zpět na ostrůvek první. Počasí se však mění a stejně jako včera začíná dost silně foukat. Petr tam ještě konverzuje s jednou Českou, ale já radši s Péťou vyrážím zpět na naši pláž. Mám co dělat, abych to upádlovala. Vítr mě neustále stáčí doleva, ale já potřebuju jet přímo rovně. I když se snažím, skončím stejně o kus dále než jsem chtěla. Za chvíli přijíždí i Petr s Vášou, odnášíme čluny k autu a začínáme je sušit, vytírat a balit, což vždycky nesnáším.
03.09.21 Modré oko, Gjirokastër, poloostrov Lin u Ohridského jezera
Ráno vstáváme celkem časně a už po osmé hodině opouštíme Ksamil směr Modré oko, Syri i Kaltër, krasový pramen tvořící jezírko modré barvy. Na místě jsme chvilku před devátou a skoro sami. Z malého parkoviště pokračujeme krátkou asi kilometrovou procházkou k pramenu. Zkoušíme vodu. Je opravdu hodně studená. Přesunujeme se nad pramen, hluboký prý až padesát metrů, odkud vynikne sytě modrá barva připomínající s trochou fantazie oční duhovku. Pokoukání krásné, ale už raději pryč. Dle počtu přicházejících musel dorazit autobus. Stihli jsme to tedy tak akorát. Nasedáme do auta s trochu staženými zadky, protože musíme přejet horský hřeben, abychom se dostali na hlavní silnici směřující na sever, a auto stále vypadá, že není v té nejlepší brzdící kondici. Petr jede fakt hodně pomalu s minimálním kontaktem s brzdami. Naštěstí vše zdárně zdoláváme. Uháníme dále a po desáté hodině děláme zastávku v městečku Gjirokastër známým svými věžovými domy, hradem a zachovalým bazarem. Už za komunismu bylo město prohlášeno za "město - muzeum", i díky skutečnosti, že se tady narodil Enver Hodža. Od roku 1418 bylo v držení Osmanů a to do roku 1811, kdy Ali Paša Tepelenský město obsadil a zřídil v něm jedno z center protitureckého odboje. Parkujeme několik ulic pod pevností a vydáváme se k ní nahoru. Cesta vede přes krásně zachovalý bazar s koberci a malovanou keramikou. Domy jsou tu krásně omýtnuté, s okénky plných květin, s šedivými břidlicovými střechami. Stavujeme se samozřejmě i v cukrárně na zmrzlinu. Pomalu docházíme k místu zvaném Krk bazaru, Qafa e Pazarit, městskému centru, kde se schází pět ulic. Hned za ním je Bazarová mešita, Xhamia e Pazarit, do které nahlížíme otevřeným oknem. Vracíme se ke Krku a začínáme již pořádně stoupat k pevnosti, která dnes slouží také jako vojenské muzeum. Když projdeme hlavní bránou ocitáme se v dlouhé chodbě plné střelných zbraní z 2. světové války. Dokonce tu mají i vzácný tank Fiat L6/40 používaný nacistickými vojsky. Přes hradní pekárnu vylézáme ven na hradby, odkud je nádherný výhled na věžovité domy s kamennými střechami. Město bylo také nazývané stříbrným, protože střechy a dláždění se při vydatném dešti leskly jakoby byly z tohoto vzácného kovu. Venku tu také mají i stíhačku z poslední války na Balkáně. Na lavičce mezi děly si dáváme obědosváču a prozkoumáváme dál. Třeba bývalé vězení či zahrady s bektašijskými hrobkami. Za pevností je obrovská plocha, dnes používaná na konání festivalů, na jejímž konci stojí Hodinová věž, kterou nechal postavit náš starý známý Ali Paša. Je zde také další vchod do pevnosti, s protiskluzovým dlážděním pro zdola přijíždějící jezdce na koních. A opět výhled na střechy domů i hory obklopující celé město. Vracíme se zpět k autu a zahajujeme návrat k Ohridskému jezeru, kde chceme dnes nocovat. Během skoro čtyřhodinové cesty projíždíme městečkem Tepelenë, odkud pocházel Ali Paša a kde má také svoji kamennou sochu. Kopírujeme řeku Vjosë, nyní připomínající malý potůček v rozlehlém vyschlém korytu. A také si všímáme polohy místních hřbitovů. Nejsou jako u nás, součástí města či vesnice, ale stojí úplně mimo daleko od nejbližších obydlí. Na dálnici opět potkáváme roztodívné účastníky silničního provozu. Chlapíka na malé trojmotorce s obrovským nákladem na předních nápravách přes který nemůže skoro nic vidět či v protisměru jedoucího cyklistu. Výjimkou nejsou ani kruhové objezdy přímo na dálnici. Prostě se přibrzdí a jede se dál. Po páté hodině dojíždíme k Ohridskému jezeru a zastavujeme se v malé vesnice Lin. Zde si děláme malý výšlap na skalní výběžek nad vesnicí, kde jsou k vidění zbytky byzantského kostela a kocháme se pohledem do okolí. Noc trávíme přímo u jezera jižně od vesničky za ubytovacím resortem Kukësi Resort Aldo a užíváme si noční koupačku na Adama. A zase s toulavými psy. Naštěstí, když vidí, že nic nedostanou, odcházejí pryč.
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/srpen-2021-albanie-gjirokaster-lin-ohridske-jezero-v-makedonii
04.09.21 přejezd z Albánie do Maďarska
Ráno si opět dopřáváme koupel v jezeře už po osmé vyjíždíme směr domov. Průjezd Makedonií i Srbskem relativně bez problémů, jen klasické čekání na hranicích. S blížícím se Maďarskem uvažujeme, zda jet opět jako z Řecka přes Horgoš, kde jsme minule strávili čtyři hodiny ve frontě a nebo si trochu zajet a zkusit menší přechod Kelebija - Tompa. Nakonec vybíráme druhou variantu. Máme štěstí, prakticky žádná fronta, jen silnice vedoucí zpět k dálnici M5 je dosti úzká, celkem točitá a celá v lese, což zvlášť v noci není nic příjemného. V pořádku však dojíždíme do našeho nocoviště u arboreta v obci Kecskemét.
05.09.21 z Maďarska domů
Budíme se do slunečného dne a po půl deváté zahajujeme poslední část našeho návratu domů. Na oběd se jako obvykle stavujeme v Bratislavě v Mekáči, odkud už to máme jen něco přes tři hodinky.