USA západ 2007

Cestopis z dovolené po západní části USA z Seattlu přes San Francisco, Las Vegas, Salt Lake City a zpět, vč. návštěvy 11 národních parků v roce 2007.

www stránky zde:

2.5.07 odlet do Seattlu

3.5.07 prohlídka Seattlu - Underground tour, akvárium, trh, vypůjčení auta
4.5.07 nakupování
5.5.07 vyrážíme na cestu - Seattle - sv. Helena - Albany (Oregon)
6.5.07 Albany - Redwood NP
7.5.07 Redwood NP - San Francisco
8.5.07 prohlídka San Francisca
9.5.07 dopoledne San Franciso, odpoledne Alcatraz - přesun do Yosemite NP
10.5.07 Yosemite NP
11.5.07 Yosemite NP - přesun do Sequoia NP
12.5.07 prohlídka Sequioia NP - přesun k Las Vegas , spíme v Mojave
13.5.07 Mojave - Las Vegas - odpolední a večerní prohlídka
14.5.07 Las Vegas - Lake Mead (koupání), Hoover Dam - Williams
15.5.07 Williams - Grand Canyon NP - večerní prohlídka
16.5.07 sestup do kaňonu
17.5.07 Grand Canyon - Cameron - Zion NP - prohlídka
18.5.07 Angels Landing, koupání v řece
19.5.07 Zion NP - Bryce NP - Salt Lake City
20.5.07 Salt Lake City - prohlídka, přesun směr Yellowstone, spíme v Rexburgu
21.5.08 Rexburg - Yellowstone NP
22.5.07 Yellowstone NP
23.5.07 Yellowstone NP
24.5.07 Yellowstone NP - Moses Lake
25.5.07 Moses Lake - Yakima - softball - večer přesun do Seattlu
26.5.07 vyspáváme naši cestu, nákupy
27.5.07 trajektem do Olympic NP a zpátky do Seattlu
28.5.07 Seatlle - prohlídka Boeingu
29.5.07 Seattle - Seattle center, EMP, Science fiction museum, sculpture park, SAM, vrácení auta
30.5.07 odlet domů

Úvod
Je leden roku 2007 a já a přítel Petr začínáme plánovat naši cestu za velikou louži. Zpovídáme přátele, sbíráme různé materiály a čteme cestopisy, abychom byli připraveni úplně na všechno. Po nashromáždění všech informací, začíná fáze konací. Musíme si zajistit víza, kreditní a debetní platební karty, mezinárodní řidičáky, cestovní pojištění, letenky, cestovní průvodce, moneybelty, zabukovat pronájem auta..
Objednáváme se k pohovoru na americké ambasádě a stále zaháníme myšlenky na zamítnutí našich žádostí. Ale vše probíhá hladce. Máme připraveno snad úplně všechno, co by mohli chtít vidět: výpis z účtu, výpis z katastru, potvrzení od zaměstnavatele, že si čerpáme řádnou dovolenou (a tudíž tam nechceme zůstat), zvací dopis od tety Zorky, která žije v Seattlu, podrobný plán cesty a samozřejmě platné pasy, speciální fotografie a doklady o zaplacení vízového poplatku a kurýra. Po pár zjišťovacích otázek nám úředník přeje šťastnou cestu a sděluje nám, že pasy s vízem nám přijdou kurýrem. Jsme z toho docela paf, žádné výslechy ani nahlédnutí do pečlivě připravené dokumentace. Asi působíme důvěryhodně J Hned poté pádíme na letiště do KLM zaplatit zabukované letenky do Seattlu a stavujeme se v bance s žádostí o vydání platebních karet. Chceme něco, co budou akceptovat všude. Vítězí VISA a my bereme jak debetní (pro běžné placení), tak kreditní kartu. Kreditní karta je nutná zapůjčení auta, kteréžto si dopředu zamlouváme u společnosti Alamo.
Blíží se den odletu a my ještě v podvečer přemýšlíme, co přihodit do našich již tak narvaných kufrů. Bagáž máme skoro neomezenou, můžeme mít sebou každý až dvě zavazadla do 25 kg, což už docela jde. Nakonec máme jen tři a krosnu v kufru pro případ nouze. Nastává den D, v šest ráno nás nabírá taťka a veze na Ruzyňské letiště. Zatím si vůbec neuvědomuju, že budu měsíc na druhým konci světa. Až když stojíme před odletovou halou a máváme, ukápne mi slzička. Říkám si, vzchop se, to zvládneš a sunu se k check-inu. Dostáváme palubní karty na cestu do Amsterdamu i do Seattlu. Nejsme příliš nadšeni, když zjišťujeme, že desetihodinový let z Amsterdamu sedíme nikoli vedle sebe, ale za sebou. Okolo deváté opouštíme Ruzyň a po asi hodince a půl usedáme na amsterdamský Shiphol. Hledáme tabuli s našim letem a přesouváme se ke správnýmu gatu a doufáme, že naše zavazadla dělají totéž. Již z dálky vidíme dlouhou frontu, tak se zařazujeme a čekáme. Po asi půl hodině začíná odbavování a nám neameričanům i pohovor s úředníky. Zodpovídáme suverénně na všechny jejich záludné otázky typu: Platili jste letenky hotově nebo kartou? a úspěšně procházíme. Na palubě máme to štěstí, že si s námi spolucestující vyměňují sedadla a my sedíme vedle sebe. Obrovský stroj se rozjíždí, až to vypadá, že se chce zařadit mezi ostatní auta na dálnici, ale v poslední chvíli se zvedne a my stoupáme až tam, kam jen ptáci mohou. Čeká nás desetihodinový let, který trávíme promítáním filmů na našem notebooku, papáním, popíjením a hraní hry Chcete být milionářem s ostatními spolucestujícími. Blížíme se k letišti v Tacomě, společnému pro Tacomu a Seattle, a vyplňujeme jakýsi vstupní formulář pro cizince a formulář týkající se dovozu potravin. Protože dovoz skoro všeho jídla do USA je zakázán, nemáme nic. Tedy skoro nic. Tetě Zorce vezeme houskový a bramborový knedlíky v prášku, protože ve státech je hrubá mouka těžko dostupná. Přemýšlím, zda je do formuláře uvést a nakonec usuzuji, že jsou to konzistence suché a tedy povolené a modlím se, aby můj loďák nevyhmátli. Po ukázkovém přistání čekáme další frontu k imigračnímu úředníkovi. Opět vyzvídá, cože u nich pohledáváme, ale pouští nás dál a my si zhluboka vydechneme. Nasedáme do vláčku, který nás dopravuje k výdeji zavazadel, kde na nás už čeká teta Zorka. Pobereme naše zavazadla, která naštěstí přiletěla, nasedáme do tetina džípu a vyrážíme k tetě domů. Je okolo půl třetí odpoledne a trochu pošmourno. Jsme docela unavení, protože jsme toho v letadle moc nenaspali a podle středoevropského času je něco před půlnocí. Vyhazujeme bágli u Zorky v domečku a jedeme se trochu projet městem. Protože je květen všechno to tu kvete a voní. Fakt nádhera. Zastavujeme u čiňanů, kde si dáváme polívčičku a klábosíme. Zbytek dne zkoumáme okolí Zorčina domku a večer jedeme na noční projížďku po městě. Zastavujeme u oceánu a kocháme se výhledem na osvětlený střed Seattlu. Jsme už ale úplně grogy. Ať se snažíme sebevíc, oči se nám zavírají a my usínáme skoro uprostřed rozhovoru v autě. Vracíme se a uléháme po více než 24 hodinách bdění do postýlek.

3.5.07 2. Den - prohlídka Seattlu - Underground tour, akvárium, trh, vypůjčení auta
Dnes máme v plánu si trochu prohlédnout město a večer si vyzvednout zapůjčené auto.
Vyrážíme z West Seattlu, kde bydlí Zorka do středu města až do Fremontu, kde jsou povětšinou malé činžovní domky a odkud je krásný výhled na Downtown a celý přístav. Poté nás Zorka zanechává přímo v centru a jde do práce. My vyrážíme. Naše první kroky vedou na Pioneer Square, kde zakupujeme lístky na Underground tour. Po vyslechnutí něco z historie Seattlu vyrážíme do podzemí. Podzemí, které ještě do roku 1889 bylo přízemím. Při velkém požáru města totiž došlo ke zničení asi 31 bloků a nové domy, které se tu postavily, byly situovány o patro výše než ty zničené. Po prohlídce se vydáme směrem k moři, zátoce Elliott Bay, kde je velké akvárium. Zaujala nás hlavně velká skleněná kopule, z které můžete pozorovat život v zálivu a krmení rybiček potápěči komunikujícími s návštěvníky. Další naše kroky vedou na Pike Place Market, což je jeden z nejstarších fungujících trhů ve Státech. Mají tam snad úplně všechno. Oči nám nejvíce přecházejí z plných pultů rozličných mořských potvůrek a rozkvetlých květin. Dostáváme trochu hládek, tak si kupujeme něco na zub a míříme zpět na sraz se Zorkou, který máme u Seattle Art Musea, kde pracuje. Odjíždíme zpět na West Seattle a mezitím získáváme pár informací ohledně řízení auta. Je tu totiž několik odlišností od Evropy. Např. na světelné křižovatce jsou semafory až za ní, což je docela dobrá vychytávka, protože na ně v pohodě vidíte a nemusíte se neustále zaklánět a nebo vytáčet. Další dobrá věc je, že pokud to není značkou zakázáno, je možné odbočit na křižovatce vpravo, i pokud vám svítí červená. Máme trochu strach, jak nám půjde řízení automatu. Půjčeme si Zorky auto a vzápětí shledáváme, že je to brnkačka. Zmáčknout brzdu, dát páku z parkingu na jeď a sešlápnout plyn. Zvládám to i já, která se s autem až tolik nekamarádí. Divný je jen pocit nevyužívané levé nohy, kterou raději strkám pod sedačku, abych si někdy nespletla spojku s brzdou, což by asi spolujezdec moc neocenil. Manžel Zorky Robert řídí auto úplně kliďánko oběma nohama, ale to raději nezkoušíme. Zvyk je zvyk.
Okolo sedmé večer nás Zorka veze na letiště vyzvednout si auto. Jsem ráda, že ji máme sebou, protože černochovi z půjčovny není rozumět ani slovo. Hlavně se chceme ujistit, že jsme pojištěný vůči všemu. Člověk nikdy neví, co se může přihodit. Zamluveno máme auto ve třídě Compact, ale dostáváme třídu vyšší Intermediate s cenou Compactu. Sepisujeme smlouvu a vytahujeme kreditní kartu. Dostáváme klíčky od vozu a jdeme si pro něj na parkoviště. Přicházíme k supr bourákovi - Pontiac Sedan s texackou registrační značkou celý v kůži. Sedáme do něj a v první chvíli neumíme ani nastartovat, všechno je v elektrice. Vyjíždíme z letištního parkoviště, kde máme mít sraz se Zorkou, která nás má navigovat domů. Zorka ovšem nikde. Výjezd návštěvnického parkovišě je zřejmě jinde než to naše. K vyvrcholení paniky Petrovi sděluji, že jsem si telefon zapomněla u Zorky doma. Přichází tedy chvíle na první vyzkoušení GPS navigace. Zadáváme adresu Zorky a vyrážíme do tmy. Ukazuje spolehlivě, takže se po pár minutách ocitáme před Zorčiným domečkem. Uf, zvládli jsme to. Večer Robert objednává pravou americkou pizzu a my si šmakujeme. Otvíráme náš notebook a ukazujeme celé rodince tj. Zorce, manželovi Robertovi, dcerám Samantě a Andule a dvou pejskům Charliemu a Daisy naše fotky z dovolené z Egypta, kam se chce Andula vypravit o prázdninách.

4.5.07 3. Den - nakupování a příprava na cestu
Dnes nás čeká nákup zásob a vybavení na cestu. Cestou nám ještě Zorka ukazuje, jak natankovat u benzinky. Dost jich je totiž samoobslužných s placením kartou přímo na stojanu. Zaplouváme do potravin řetězce Safeway, pořizujeme si slevovou zákaznickou kartu a nakupujeme. Polívky, gulášky, těstoviny, sladkosti, chleba, pití atd. Hrozně mě fascinují znovu uzavíratelné obaly skoro u všech výrobků, o kterých se nám doma může jen zdát a uzavíratelné igelitové sáčky. Přitom je to taková praktická věc. Přemísťujeme se vedle do sportu, kde si kupujeme stan, vařič, nádobíčko, pohorkové boty a nějaké to oblečení. Dále se vybavuje barelem na benzín, který okamžitě plníme, kdyby najednou nastala konjunkce prázdné nádrže a nedosažitelnost benzínku v okruhu desítek mil, což není zas takový problém. Vracíme se domů a zkoumáme všechny funkce a vychytávky našeho nového vozu. Zorka nám půjčuje na cestu chladící tašku a takové potřebné věci, jako nože, příbory, sůl, cukr, jar atd. Je moc fajn, že máme takové zázemí naší expedice. Večer má Samantha zápas v softbalu, a tak se jdeme mrknout. Nato že to jsou dvanáctileté holky, tak jim to docela jde. Jdeme se projít vedle k fotbalovému hřišti, na kterém se hraje smíšený soccer. V Evropě věc nevídaná. Večer jdeme spát brzy, abychom byli připraveni vyrazit na naši cestu po Státech. Máme v plánu přibližně tuto trasu: hora Sv. Helena, Redwood NP, San Francisco, Yosemite NP, Sequoia NP, Las Vegas, Grand Canyon, Zion NP, Bryce NP, Salt Lake City, Yellowstone NP a zpátky do Seattlu.
5.5.07 4. Den - Hora sv. Heleny
Naše velká cesta po západu Spojených států začíná. Po usilovném napěchování všech batohů do kufru auta (nechceme nechávat nic na sedačkách, aby to náhodou někoho nelákalo), nastavujeme na GPS souřadnice naše první zastávky, což je Hora Sv. Heleny. Projíždíme Seattlem a napojujeme se na několikaproudou tepnu I-5 a směřujeme na jih. Po několika minutách vyjíždíme ze Seattlu a začínáme si naši jízdu užívat. Nastavujeme tempomat na max. povolenou rychlost, což je 60-65 mil/h a kocháme se všudypřítomnou zelení. Po zhruba dvou hodinách jízdy sjíždíme v Castle Rock z I-5 na 504 a po pár kilometrech navštěvujeme Mount St. Helens Visitor Center. Tam se dovídáme základní informace o hoře a především o výbuchu z 18. května 1980. Jak se blížíme směrem k hoře, lesy postupně mizí a před námi se rozkládá pomalu měsíční krajina. Všude jsou sežehlé pahýly stromů, pozůstatky lávy a popela, které se obrovskou rychlostí valily ven z hory. Výbuch sopky zničil všechno v dosahu několika mil. I dnes po skoro 30 letech je toto velmi patrné. Přijíždíme do Coldwater Ridge Visitor Center, kde zakupujeme za 80 dolarů Annual Pass. Roční vstupenku pro jedno auto nebo 4 osoby do všech národních parků, monumentů a rekreačních oblastí. V centru shlédneme asi 10 minutový film o výbuchu sopky, prohlédneme si expozice a popovídáme si s mluvící sochou rangera. Venku nám živý ranger vypráví o sopce, výbuchu a jejich následcích a my přitom shlížíme na horu pokrytou sněhem a vytvořené jezero pod ní. Následně se vydáváme po krátké naučné stezce do okolí. Už jsme se vynadívali dost a tak nasedáme do auta a vyrážíme dál. Já poprvé za volantem s notnou dávku nejistoty, jak zvládnu sjezd z hory točitými zatáčkami, ale protože kroutění volantem my docela jde, ocitáme se nepoškozeni znovu na I-5 a míříme k jihu. Je časné odpoledne a my dostáváme hlad. Využíváme dobrého značení u sjezdů z dálnic, na kterých je vyobrazení motelů, restaurací a benzinek, které se u konkrétního sjezdu nebo odpočívadla nacházejí a sjíždíme na gáblík. Po naplnění žaludků pokračujeme do večera v cestě. Opouštíme Washington a vjíždíme do Oregonu. Míjíme Portland, Salem a v městečku Albany hledáme ubytování. Dle GPS jedeme k motelu, který se asi někam vypařil a tak otáčím a hledám něco jiného. Jak koukám spíše na budovy a ne na značky, ocitáme se v někalikaproudé jednosměrce, ovšem v protisměru. Na což jsem upozorněna důrazným troubením všech naproti mě řítících se aut. Strhnu volant a zhluboka dýchám. To bylo o chlup. Radši mizím než potkáme policejní hlídku. Po chvíli narážíme na motýlek se zážícími neony Marco Polo. Jdeme do recepce, ve kterém nám čínský majitel asi třikrát opakuje, že ví, kde je Česká republika a že jeho syn byl v Praze a dává nám klíč od pokoje. Nic horšího jsem snad ještě neviděla, ale protože se nám nechce hledat nic jinýho, zůstáváme, baštíme a jdeme na kutě.
6.5.07 5. Den - Redwood NPDnes nás čeká přejezd a návštěva Redwood NP. Vracíme se na I-5 a po asi 3 hodinách jízdy sjíždíme v Grant Pass na 199 a míříme na západ směrem k oceánu. Slušně jsme se přiblížili k jihu a už je to docela znát. Zapínáme klimatizaci a po pár kilometrech se fotíme u cedule Welcome to California. Krátce před vjezdech do parku zastavujeme na Redwood information center, kde nám ranger velice ochotně radí kudy jet, abychom si to náležitě užili. Sjíždíme tedy z silnice a dostáváme se na trochu víc než hrbolatou stezku a modlíme se, aby náš ne zrovna terénní vůz projel a my byli na té správné stezce. Naše pochybnosti naštěstí vyvrací nápis u silnice Jedediah Smith Redwood NP, který spolu s Del Norte Coast a Prairie Creek tvoří národní park Redwood. Asi v půli cesty zastavujeme a vydáváme se na náš první trail. Je tu skoro liduprázdno, jen my a obrovitánské sekvoje. Až 2000 let staré stromy dorůstající výšky přes 100 metrů s velmi silnou kůrou. Usedáme na lavičku a fascinovaně pozorujeme hru světla a stínu. Přicházíme k průzračně čisté řece, mácháme se a vracíme se zpět k autu. Nasedáme a zvolna se ubíráme směrem k oceánu k městečku Crescent City. Tam vyhledáváme návštěvnické centrum, dostáváme brožurky, mapy a tipy na stanování. Rozhodujeme se pro kemp Elk Prairie v jižní části parku, od kterého nás dělí pár desítek minut jízdy podél oceánu. Je pozdní odpoledne a sluníčko se odráží od vodní hladiny. Zastavujeme u jedné z pláží pokrytou tmavým pískem a jdeme se chvíli brouzdat. Voda je docela studená a tak nasedáme a míříme na naši poslední zastávku před kempem a to je Big Tree Wayside. Kraťoučký trail k vůbec nejvyššímu stromu v Redwoodu. Potom již přijíždíme do svého prvního kempu. Po chvíli nalézáme vhodné místečko. Ubytování v amerických kempech je docela luxusní záležitost. Máte tam vyčleněný svůj plácek pro auto a stan a k dispozici ohniště s dřevěnými lavičkami a stolem. Protože i v Redwoodu se vyskytují medvědi, je u každého stání velká uzavíratelná plechová bedna. Do této bedny máte povinnost vkládat veškeré jídlo a kosmetiku. Prostě všechno, co by mohlo medvědům vonět. Dříve než začneme vybalovat a stavět stan, jdeme zaplatit za kemp. Nacházíme se v kempu, kde platí obálková metoda. Vezmete si speciální obálku, vyplníte na ní požadované údaje, vložíte do ní peníze a nakonec vhodíte do připravené bedny. Je tedy docela zásadní mít sebou dost drobných. Kempovné se pohybuje tak od 15 do 25 dolarů za noc. Večer přijde ranger a zkontroluje si ,zda mu všichni zaplatili. Vracíme se zpátky ke svému plácku a pokoušíme se postavit náš nový stav. Naštěstí vše v pohodě zvládáme. Je také na čase vyzkoušet vařič a nádobíčko. Jak si tak ohříváme naši polívčičku, vedle nás se usazuje další auto. Dáváme se s nimi do řeči a otypováváme je na Švýcary. Večer vše sklidíme do plechového boxu a jdeme na kutě.

7.5.07 6. Den - Redwood NP, přesun do San Francisca
Ráno si balíme naše sakypaky a vyjíždíme vstříc novým zážitkům. Ještě než se vydáme na dlouhou cestu do San Francisca, máme v plánu se trochu projít po jižní části Redwoodu, kde mají být k vidění jeleni Rooseveltovi. Zakrátko spatřujeme na mýtině celé stádo odpočívající ve stínu stromů. Parkujeme a jdeme se kus projít lesa. Jsme tam úplně sami a nemáme z toho moc dobrý pocit. Každý jsme vybaven pepřovým sprejem, který se raději bereme na všechny traily. Nikdy nevíme, co můžeme potkat, i když si neděláme iluze, že medvěda nebo pumu zaženeme pepřovou sprškou. Člověk má ale lepší pocit. Procházíme bujnou vegetací, lišejníky porostlými stromy a porovnáme svoji maličkost s mohutností sekvojí. Vracíme se zpátky a zadáváme do GPS San Francisco. Napojujeme se opět na silnici číslo 101, která nás má dovést do našeho cíle, kterého bysme měli dosáhnout po více než šesti hodinách jízdy. Krátký úsek cesty jedeme ještě podél pobřeží a stavujeme se v městečku Eureka. Stále totiž nemám ještě žádné výletní kalhoty, a tak navštěvujeme Sport a kupujeme si každý super kalhoty s odepínacíma nohavicema. Je akorát čas k obědu a tak jako správní amíci zalejzáme do McDonalds a kupujeme si něco vydatného. Oceňujeme u nás zatím nezavedenou službu Drink how much you can, kdy si koupíte jen kelímek a můžete si natočit kolikrát chcete. Zpravidla jsme jednu vyžunkli tam a šli si natočit další dávku na cestu. Opouštíme Eureku i oceán a vjíždíme do vnitrozemí.Krajina se začíná pomalu měnit. Přestáváme vídat zelené lesy a louky, které jsou vystřídány vinicemi a políčky. Z jednopruhové silnice se stává dvou, tří, čtyř a pak i pětipruhová a to pár kilometrů před San Francisem. To už mě za volantem popadá amok a neustále se dožaduji vystřídání. Moje přání je naštěstí vyslyšeno a já se uvelebuji na sedadle spolujezdce. V Mill Valley v předměstí San Francisca si začínáme hledat motel. Narážíme na Best Western, kde po nás chtějí přes 100 dolarů za noc a tak odcházíme naproti do Best Value Inn, kde cenu ukecáváme na něco přes 60 dolarů. Vytahujeme naše zavazadla do prostorného pokoje s kuchyní i šatnou. Chceme si ukuchtit něco k večeři a tak zkouším vlézt do kuchyňky, ale dveře nechtějí povolit. Přelézám barový pult, ocitám se v kuchyni a zkouším otevřít dveře z druhé strany, ale stále nic. Asi jsou zamčené. Klíče od pokoje do zámku nepasují , a tak jdu za recepčním, který mi svěřuje celý svazek klíčů, s tím, že si nepamatuje, který tam patří. Po vyzkoušení všech alternativ zjišťujeme, že dveře jsou zasunovací nikoli klasicky otevírané. No nic. S díky vracím klíče a dělám jakoby nic. Večer studujeme průvodce a mapy a spřádáme plány, kam se zítra ve městě vypravíme.

8.5.07 7. Den - San Francisco
Ráno na sebe oblékáme vycházkové oblečení a vyrážíme vstříc velkoměstu. Pán na recepci nám ještě dává tip, jak si prohlédnout město pěkně svrchu. Těsně před mostem Golden Gate máme sjet vpravo a vyjet až nahoru na vyhlídku. Což také činíme a ocitáme se nad Golden Gatem, který máme spolu s městem jako na dlani. Vedle nás jsou ještě zbytky historické pevnosti Fort Point z roku 1861, která kdysi střežila vjezd do zátoky. Máme nádherné počasí, nikde žádný mráček ani proslulá mlha a tak si vychutnáváme pohled na město i červeně se lesknoucí Golden Gate, symbol města, postavený v roce 1937. Když už jsme se vynadívali dost, sjíždíme zpět k moři a najíždíme na most, na jehož konci platíme mýtné 5 dolarů a pokračujeme dál. Zatím jedinou naši starostí je, kde nechat našeho plechového miláčka. Okolo nás jsou zóny neplaceného stání do max. dvou hodin, které míjíme a zajíždíme do Fort Mason, oploceného komplexu, kde je možnost zanechat auto zdarma až 4 hodiny. Naše kroky se ubírají k molům Fisherman´s Wharf, kde si chceme v první řadě obstarat lístky na Alcatraz. Po krátkém hledání skutečně nacházíme příslušný stánek a zakupujeme prohlídku na další den na 11 hodinu. Dnešek je totiž již beznadějně vyprodán. Pokračujeme dál až k molu číslo 39, které je známo vyhřívajícími a hýkajícími lachtany. Jsou jich tam skutečně desítky. Neustále se pošťuchují na dřevěných vorech okolo mola. Hned vedle, nás zaujalo bistro, ve kterém nabízejí bagetky plněné krevetkami, krabím masíčkem a zeleninkou. Masíčko je opravdu čerstvé, vytažené právě z moře. Neodoláme a zakupujeme si sváču. Dáváme si k tomu colu, kterou si naštěstí nemusíme obalovat papírovým pytlíkem, na rozdíl od pána vedle, který se zakupuje plechovkové pivo. Jídlo si odnášíme na nedalekou lavičku a mlaskáme. Společnost nám dělá racek čekající na to, co upadne. Rozhlížíme se okolo. Kotví tu spousta malých plachetnic, ale i jedna obrovská loď, zřejmě jedna z těch, která vás vyveze na okružní plavbu. Po naplnění našich žaludků se pokračujeme dále podél doků po ulici Embarcadero. Po chvíli scházíme z této rušné silnice a točíme to do středu města směrem k Transamerica Pyramid, nejvyššímu mrakodrapu San Francisca. Budově ve tvaru pyramidy, která se tyčí do úctyhodných 260 metrů. Od ní pokračujeme po Columbus Ave směrem na sever. Cestou míjíme Cafe Prague, které láká na jahodové knedlíky. My však odoláváme a po pár blocích na nás kouká Columbus Tower nebo také Sentinel building. Zelená budova z počátku 20. století, ve které nyní sídlí American Zeotrope Studios. Pomalu se dostáváme do čínské a následně italské čtvrti, kde je italská vlajka nalepená snad na každém sloupu. Už nás trošku bolí nožky, a tak usedáme na lavičku v parku na Washington Square, u kterého se majestátně tyčí Kostel sv. Petra a Pavla. Ještě pár bloků po Columbus Ave a už vidíme vlevo nápis Lombard Street. Odbočujeme tedy a začínáme šplhat nahoru. Ulice má opravdu šílený sklon, a tak není divu, že všechna parkující auta stojí kolmo k chodníku. No, nechtěla bych to každý den chodit pěšky! Ještě než se vydrápeme na pomyslný vrchol rozcestí Lombard Street a Hyde Street, čeká nás asi ten nejznámější úsek této ulice. Klikatá jednosměrná část se záhonky rozkvetlých květin, nad nímž se obyčejně hromadí auta, aby si ji sjela. My jsme tam ovšem pěšky, a tak stoupáme po schodech. Dorážíme na křižovatku s Hyde Street a užíváme si pěkný výhled na město. Směrem na sever vidíme Alcatraz a na východ celý Telegraph Hill. Překračujeme silnici a dáváme pozor, aby nás nepřejela projíždějící a turisty ověšená Cable Car. Pomalu se vracíme k autu s tím, že se přemístíme do centra města. Nemůžeme najít žádné příhodné parkování, a tak ho necháváme v několikaposchoďových garážích u Market Street, finančního centra města. Dostáváme opět hlad a tak si sedáme k Denny´s na sandwich. Vycházíme ven a nabíráme směr k budově přístavu města. Nad námi se tyčí obří mrakodrapy, až z toho člověk pomalu dostává závrať. Cestou míjíme i americký způsob prodeje novin. Žádný tabák jako u nás jen plechové automaty. Od přístavu je pěkný výhled na dvoupatrový most Bay Bridge, který spojuje San Francisco s Ouklandem. Jak tak stojíme u zábradlí na molu, objeví se chlapík, který začne něco tahat z vody. Je to síť a v ní plno krabů. Pár jich vytáhne, dá do papírového pytlíku a zmizí v nedaleké restaurace. Tomu tedy říkám skladové hospodářství. Sluníčko už pomalu zapadá a my máme v plánu si ještě zajet do Golden Gate park. Parku kultury a oddechu na severozápadě města. Nasedáme do auta a zapínáme navigaci. Ovšem ouha, ztrácíme signál kvůli vysokým budovám, takže několikrát odbočujeme špatně. Naštěstí brzy vyjíždíme z nebezpečného území a nabíráme směr park. Ten je protkán spousty chodníčky a prostory pro venkovní představení všeho druhu, stejně jako několika budovami pro pořádání rozličných výstav. Potkáme mnoho běžců, chodců, bruslařů i takových, kteří si k sobě připnou záváží a tahají ho za sebou. Po krátké procházce míříme zpět na hotel. Napojujeme se na Golden Gate Bridge Freeway a noříme se do pověstné san franciské mlhy. Když najíždíme na most cáry mlhy na najednou trhají a nás osvětlují poslední paprsky sluníčka. Prostě krása. Večer si ohříváme zásoby a čteme si něco málo o Alcatrazu, jehož návštěva nás zítra čeká.

9.5.07 8. Den - Alcatraz, přesun do Yosemite NP
Ráno pomalu balíme a okolo půl jedenácté se vydáváme naloženi do města. Opět parkujeme u Fort Mason a pospícháme, abychom byli včas na molu, z kterého nám v 11 h jede loď na Alcatraz. Přibíháme právě včas a naloďujeme se. Během plavby to celkem slušně fouká, ale naštěstí máme bundičky. Po chvíli doražíme na místo a rozmýšlíme se, kam se vrtneme. Nejprve se ale musíme vypořádat s drobnou nehodou. Nad námi prolétající racek se rozhodl vyprázdnit se zrovna nad Petrem, kterého od hlavy až k patě označkoval. Po chvilce klení a čištění vyrážíme. V budově, které dříve sloužila jako ubytovna pro stráže a jejich rodiny, promítají asi 10 minutový film o historii Alcatrazu, po kterém se již vydáváme nahoru k věznici. Vcházíme dovnitř a v místnosti, která sloužila jako proviantní skladiště dostáváme sluchátka a audio zařízení. Česky to tu kupodivu nenabízejí, tak se musíme spokojit s anglickou verzí. Zapínáme přístroj a dle jeho pokynů se posouváme k celám, u kterým opět mačkáme čudlík a posloucháme povídání o Alcatrazu. Je tam několik třípodlažních bloků s velmi malými komůrkami a místo dveří jen mříže. Moc útulně to opravdu nevypadá. Kousek dál jsou speciální cely pro zlobivé vězně, za jejich dveřmi musely strávit několik dlouhých dnů ve tmě. Život ve věznici, ale nemohl být až zas tak krutý, mohli se jít proběhnout ven na dvorek nebo si půjčit v místní knihovně něco ke čtení. Místním výchovným zařízení prošlo i několik známých tváří jako např. Al "Scarface" Capone, George "Machine Gun" Kelly nebo Robert "Birdman" Stroud. Vězení to bylo zřejmě dosti obávané, což vyplývá z nápisu na plakátu visícím na zdi "Poruš pravidla a půjdeš do vězení. Poruš pravidla věznice a půjdeš do Alcatrazu". Útěk z tohoto vězení byl skoro nemožný. Komu se náhodou podařilo dostat se z budovy , nebyl schopen se dopravit z ostrova na pevninu kvůli zrádným mořským proudům a studené vodě. Audio prohlídka nás dále vede do hospodářské části budovy a ven k majáku. Ten sehrál svou roli zejména v roce 1969, když již byla věznice uzavřená. Tehdy ostrov obsadili indiáni, považující ostrov za jejich území . Existoval totiž zákon, že pokud je federální půda nevyužívaná, automaticky přechází do rukou původních obyvatel. Indiáni ostrov okupovali několik měsíců, pak je ovšem vláda vykázala s tím, že na ostrově je funkční maják. Vracíme se zpátky a nahlížíme do tajů vězeňské kuchyně. Po prohlídce vracíme techniku a procházíme dveřmi nad nimiž visí obrázek posledního odcházejícího vězně při uzavření věznice v roce 1963. Nasedáme opět do lodě a po několika minutách přistáváme opět u san franciského mola. Je okolo třetí hodiny odpolední a my pospícháme zpátky k autu, protože nám již skoro vypršely povolené 4 hodiny parkování. Nasedáme a vyjíždíme směr Yosemity NP, kam máme v plánu ještě dnes dorazit. Najíždíme na obrovský dvoupodlažní most Bay Bridge, spojující San Francisco a Oakland, který má v každém směru pět jízdních pruhů. Jízda v něm je fakt docela hukot. Dostáváme se do pravé americké zácpy. Dle naší mapy s velmi malou rozlišovací schopností bysme se měli v Oaklandu napojit na silnici 580 vedoucí na východ. Tam nás naviguje i GPS, avšak nastává problém. Několik dní před našim příjezdem psali v novinách, že v San Franciscu bouchla cisterna na sjezdu z Bay Bridge a celý jej zdevastovala. Jak se bohužel ukazuje, jedná se právě o ten náš sjezd. V nastalé panice volíme jeden z několika sjezdů a doufáme, že si malá mašinka hodně rychle uvědomí, že se nedržíme jejich instrukcí a nabídne jinou alternativu. To se naštěstí děje a po chvíli již jedeme obemknuti auty ze všech stran po té správně silnici. Po výjezdu z města nás začíná trochu deprimovat ručička označující stav naší nádrže, která se limitně blíží k nule. Máme sice v kufru plný kanystr a při představě, jak zastavujeme uprostřed pětiproudé dálnice nás trochu děsí. Po několika kilometrech s úlevou sjíždíme v malém městečku a nalézáme pumpu. A když už jsme tam, jdeme si něco zakousnout. Rozhodli jsme se, že postupně vyzkoušíme všechny rychlé občerstvení ve státech jako je nám známí KFC, McDonald´s nebo Pizza Hut ale i Jack in the box, Burger King, Taco Bell, Carl´s Junior a další. Opět se ocitáme v dosti šíleném provozu, který naštěstí začíná slábnout, když mineme odbočku směřující k Los Angeles. Cestou ještě dokupujeme některé zásoby u čínského obchodníka, u jehož parkoviště se nám podaří uzřít typické obrovské americké auto minulého století, které známé jen z filmů. Cestou k parku nám také dělají společnost větrné elektrárny, jejichž lopaty se otáčejí skoro na každém vyšším kopci. Blíží se pomalu devátá hodina večerní a my teprve projíždíme vstupní branou do yosemitského údolí, kde sedí obyčejně ranger a dožaduje se zaplacení vstupného do parku nebo ukázání celoroční povolenky. V tuhle hodinu tam však již nikdo nesedí, a tak pokračujeme dál. K Yosemite village nás čeká přeci jen ještě dlouhá cesta. Před desátou hodinou dorážíme na místo a začínáme hledat, kam hlavu složit. Dle průvodce jsou tu tři klasické kempy Lower, Upper a North Pines a jeden kemp, kde si necháte auto na parkovišti a stan musíte stavit až několik desítek metrů dále. Zkoušíme nejdříve první tři kempy, u kterých je všude napsáno, že jsou úplně obsazený. Nenecháváme se zviklat a míříme k ubytovací kanceláři. Máme štěstí. Právě tam přijíždí ranger, kterého hned odchytáváme a ptáme se, zda by tam nebylo přeci jen volné místo aspoň na tuhle noc. Říká, že máme velké štěstí a podává nám mapičku kempu North Pines a vyznačuje volné místo. Zaplatit a domluvit si další noclehy si máme přijít další den ráno. Jsme mu vděční, protože jsme už celkem grogy. Nacházíme naše číslo a chystáme se stavět stav. Světla lamp k nám moc nedosahují a jako na potvoru se nám vybila baterka. Rozsvicujeme tedy pakovací světla auta a rychle stavíme. Protože jsme opět na území medvědů, na což jsme upozorňovány na každém kroku, dáváme všechno voňavé do uzaviratelné plechové krabice. Jdu si ještě odskočit a vyndat kontaktní čočky do ne moc vzdálených toalet a vyhodit odpadky do speciálního protimedvědovského kontejneru. Když se ale vracím zpátky k autu, jsem poněkud dezorientovaná a zaboha si nemůžu vybavit, kde stanujeme. Je skoro tma, nic nevidím, protože nemám brýle, stojím u odpadků a slyším za sebou hladového medvěda. Není to příjemný pocit. Po troše bloudění konečně necházím správné místo a usínám.

10.5.08 9. Den - Yosemitte NP
Okolo osmé ráno stojíme již před kanceláří rangerů v kratičké frontě. Náš plácek je na další noc již obsazený, ale volno mají hned naproti, což náš těší, protože nemusíme bourat stan, jen ho přeneseme. Platíme a jdeme si udělat něco k snídani. Než všechno sklidíme a připravíme se na náš první velký trail, je už po desáté hodině. Auto přeparkováváme o pár kilometrů dál ke kempu 4 a vyrážíme na Yosemite Falls Trail. Dle brožurek, kterými jsme se vybavili se jedná o 7,2 míle round trip, s předpokládanou dobou cesty 6 až 8 hodin, obtížnost velmi vysoká. Nebojíme se ničeho a vyrážíme vzhůru. Stezka je dosti kamenitá a šplhá stále a stále nahoru. Po několika desítkám minut vycházíme z lesíka a před námi se otevírá výhled na yosemitské údolí a po levé straně čnící hora Half Dome.Zvláštní vrcholek, od kterého si někdo v dávných dobách vzal polovinu. Dáváme pauzu a pozorujeme nebojácně se přibližující veverky. Postupujeme dále a ocitáme se před nádherným vodopádem. Když procházíme kolem něho,osvěžuje nás příjemnou sprškou. Jdeme už skoro tři hodiny a stále čekáme, kdy se stezka začne stáčet dolů. Dle našeho špatného odhadu jsme totiž usoudili, že slovíčko round trip, znamená, že se nevracíte stejnou cestou. Stoupáme, ale stále k výšinám. Cesta je už dosti kamenitá a sluníčko nás pomalu začíná vysávat. Po pár otáčkách cesty vždy zastavujeme, funíme a doplňujeme tekutiny. Také už vidíme lidi scházet proti nám, říkajíce, že jsme už skoro nahoře. Z tohoto tedy definitivně usuzujeme, že míříme až úplně na vrchol hory a vodopádu.
Umořeni horkem zdoláváme konečně vrchol a usazujeme se přímo nad vodopádem. Opět jsou u nás veverky a panáčkují. Otevírá se nám opravdu krásný pohled na celé údolí. Já se kochám dál a Petr sestupuje po velkých kamenných schodech vedoucích přímo nad převis vodopádu. Tento úsek cesty si nechávám ujít, protože kamenná stezka běží přímo na vodopádem a pod vámi jsou desítky metrů, což pro osobu trpící závratí jako jsem já, by mohlo být opravdu vražedné. Po několika dlouhých minutám se mi Petr vrací a ukazuje foto. Ještě chvíli lelkujeme, ale pak se již vydáváme na cestu zpátky. Dolů je to snad ještě horší než nahoru. Asi v půlce sestupu mi začíná vypovídat službu levé koleno resp. jeho úpon či co, ale se zaťatými zuby pokračuji. Co jiného mi taky zbývá. Nezdá se to, ale dolu nám to trvá skoro tři hodiny. Přicházíme k našeho autíčku, zaparkovanému hned u louky, z které na nás vystrkuje uši malá skupinka srnečků. Jsme celí zaprášení a zpocení, proto se vydáváme hledat místní umývárny. Ty nakonec nalézáme v Housekeeping Campu. Pak pokračujeme do Yosemite Villgage do obchůdku a doplňujeme zásoby. Zbytek dne trávíme zaslouženým odpočinkem a vymýšlením, co podnikneme zítra.

11.5.07 10. den Yosemite NP, přesun do Sequoia NP

Ráno nalézáme u své plechové spíže lístek od rangera s pokáráním, že jsme jej špatně zavřeli. Naštěstí to medvěda nepřilákalo, tak jsme měli štěstí. Balíme a skládáme stan, protože musíme opustit kemp do 10. hodiny. Přejíždíme na denní veřejné parkoviště a volným krokem jdeme vstříc jednomu z nejznámějších vodopádů v údolí, vodopádu Vernal Fall. Trail začínající u Happy Isles by měl mít něco okolo 3 mílí a neměl by být tak vražedný jako ten včerejší. Opravdu, cesta je docela pohodová, což oceňujeme. Přecházíme přes můstek, odkud je na vodopád pěkný výhled. Od tohoto bodu se stezka trošku "kazí". Značky nás navádějí přímo na kameny vedle vodopádu, které jsou úplně mokré od stříkající vody. Po zdolání tohoto docela nebezpečného úseku, stačí aby vám sklouzla nožka a vy poznáte jaké je koupání v divoké vodě, jsme úplně mokrý. Ale stojí to za to. Jak svítí sluníčko, je nad masou vody nádherná duha, jejíž barvy jsou opravdu plné a jasné. Jsme už téměř pod vrcholkem, od kterého nás dělí uzounká cestička vytesaná ve skále s nízkým zábradlíčkem. Tedy opět něco pro mě. Překonávám se a dostáváme se až na přepad vodopádu. Uvelebujeme se u jezírka napájejícího vodopád a svačíme. Kousek nás zpívá úplně modrý pták. Chci si ho vyfotit zblízka, ale jemu se to příliš nelíbí a odlétá. Sluníčko nás už usušilo, a proto vyrážíme na zpáteční cestu. Klouzající kamenitou pasáž zdoláváme v rekordně krátkém čase, ve kterém jsme ani nestačili moc zmoknout. Vracíme se k autu a vydáváme se na cestu k Sequoia NP, kde bysme chtěli ještě dnes nocovat. Na jednom z odpočívadel ještě ještě nostalgicky zadíváme na Half Dome a definitivně vyjíždíme z parku. Napojujeme se na silnici 140, která se dovede až na 99. Cestou se ovšem zařazujeme do stojící kolony. Po pár minutách se naštěstí rozjíždíme a míjíme dva docela dost pochroumané vozy. Projíždíme městem Fresno a po pár kilometech již odbočujeme na silnici 198 vedoucí přímo do parku. Po obou stranách silnice rostou pomerančovníky, ze kterých trháme vzorek. Na ochutnávku ještě není, je moc malý a ošetřený něčím proti plísním. Míjíme i docela velké jezero Kaweah Lake, jehož hladina se krásně třpytí na sluníčku. Je okolo šesté hodiny, když projíždíme vstupem do parku a začínáme hledat vhodný kemp. Chceme raději zůstat v nižším nadmořských výškám, protože se důvodně obáváme, že v 2000 metrech by nám mohlo být v noci zima. Volíme tedy kemp Buckeye Flat, který je ještě pod obrovským stoupáním do středu parku. Máme štěstí, chytli jsme volný flek. Postrádáme ale drobné, proto vyrážím k sousedům si rozměnit. Hrst mincí sypu do obálky a jdu vytvářet něco k večeři. Opět vše uklízím do protimedvědích plechovým boxů. Večer si ještě pouštíme nějaký film na notebooku a jdeme spát. Můj spacák ani karimatka jsou vybaveni tak do plus dvaceti a tak na sebe navlékám asi tři vrstvy oblečení, pod sebe dávám zimní bundu a nandavám si čepici a rukavice. Vypadám v tom podivně, ale je mi teplo.12.5.07 11. den - Sequoia NP, přesun směr Las Vegas
Dnes máme v plánu prohlédnout si park plný mohutných sekvojí, velikánů, které jsme již viděli v Redwoodu. Stromy tady jsou ovšem starší, nižší ale zato o dost mohutnější. Stejně jako ostatní sekvoje neumírají v důsledku vysokého věku a jsou resistentní vůči ohni a poškození hmyzem. K jejich rozmnožování přispívají lesní požáry, kdy dochází k pukání šišek a uhnízdění semínka v čerstvě pohnojené půdě popelem, kde má dostatek slunečního svitu pro úspěšný růst. Nyní jsou požáry pro množení sekvojí zakládány i úmyslně pod přísným dohledem rangerů. Z našich 860 m nadmořské výšky se začínáme šplhat po nekonečné točité silnici asi do 2000 m. Sjíždíme na vedlejší silnici, kde je naši první zastávkou Auto Log. Spadlý kmen sekvoje takové šíře, že by se po něm dalo projet i autem. Delší zastávku pak děláme u Moro Rock, skály, na kterou vystupujeme po schodech v ní vytesaných. Stále mě zlobí namožená noha z Yosemitu, a tak kulhám jako hrabě de Peyrac. Výhled z hory je ovšem úchvatný. Před námi se tyčí vrcholky pohoří Sierra Nevada s třpytícími se sněhovými čepicemi. Pokračujeme v krasojízdě až k přes silnici spadlé sekvoji tzv. Tunel Log, do jejíhož kmenu byla vytesaná díra pro projetí. Petr šplhá nahoru a já vše dokumentuji. Společně s tím se na kmeni také usadili tři lehce podnapilí mládenci, o nichž si nejsem tak jistá, že přežijou sestup bez úrazu. Projíždíme pod sekvojí, necháváme auto na blízkém parkovišti a vycházíme na krátký trail. Začíná u Crescent Meadow, vysokohorské mýtině, plné drobných kvítků, kde jsou ještě zbytky sněhu. Po cestě si všímáme ohořelých kmenů sekvojí. Do několika minutách se před námi zjevuje Tharp´s Log. Letní příbytek pana Tharpa, prvního osadníka Giant Forrestu. Je to padlá vytesaná sekvoj, ve které si zařídil jednoduchý pokojík i s komínem. Pomalu se vracímu zpátky a přejíždíme k dosud největšímu žijícímu stromu na světě, General Sherman Tree. Je to opravdu kolos, starý kolem 2500 let se 1487 metrů kubických objemu. Zajíždíme se ještě podívat do Lodgepole Visitor Center, kde se ještě dozvídáme pár zajímavostí a pak již nastupujeme cestu zpátky. Před nebezpečným klesáním vyřazujeme automat, abychom neuvařili brzdy a na chvíli zařazujeme klasickou převodovku. Protože se silnice se právě rekonstruuje, na mnoha místech schází svodidla, což já jako spolujezdec moc neoceňuji a raději se dolů vůbec nedívám. Úspěšně zdoláváme i tento úsek a já mohu obdivovat vysokánskou květinu podobnou divizně, kterých jsou dole mraky. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, chceme se co nejvíce přiblížit k Las Vegas. Ze silnice 198 se napojujeme na 99 vedoucí až do Los Angeles. Před sjezdem na 58 si ještě chceme dát něco k jídlu. Zastavujeme a vcházíme do McDonald´s. Všimla jsem si nějaké akce na hamburgery. U pultíku si ale již nevybavujeme ten název a tak se dožadujeme nějakého speciálního menu. Slečna nám moc nerozuměla, pak ale asi pochopila a ptá se zda to chceme čokoládou nebo s něčím, čemu jsme nerozuměli. Zaraženi odpovídáme, že s obojím. Jdeme si sednout a čekáme, co nám přinesou. Když vyvolají naše číslo, jdeme si pro McFlurry. Obrovskou porci zmrzliny s čokoládou a lentilkami. Radši mizíme do auta, kde ji spořádáme a následně navštěvujeme Taco Bell a dáváme si něco skutečně jedlého. V Bakersfieldu odpočujeme na 58 a míříme již na východ. Krajina se tu začíná měnit, je ještě vyprahlejší a skalnatější než v Kalifornii. Řídím já, nasazená vždy na poklidné dálniční úseky. Začíná se stmívat a tak začínáme hledat vhodný motel. Konečně vidíme značku motelu 6. Sjíždíme tedy dle ukazatelů, které nás nekompromisně vedou směrem do pouště. Nakonec nás vítá město Mojave a s ním i Motel 6. Protože děsně fouká, upalujeme se ubytovat. V motelu tohoto řetězce spíme poprvé a docela se nám zamlouvá, proto si bereme jejich brožurku s umístěním jejich dalších ubytovacích zařízení. Již nechceme zažít podobný šok jako v čínském motýlku v Albany. Tady aspoň víme, co nás čeká.

13.5.07 12. Den - Las Vegas
Vítr se již trochu utišil a my opět najíždíme na silnici 58. Projíždíme opravdu nehostinnou krajinou. Okolo nás nic než poušť a ostré vrcholky hor. Po několika desítkách kilometrů odbočujeme na I15. Cesta před námi je jak narýsovaná podle pravítka. Člověk by ani nepotřeboval volant. Po několika hodinách jízdy vstupujeme na území Nevady. Již na hranici nás vítá několik kasín a zábavních podniků. Do Vegas to máme ještě tak asi hodinku, a tak začínáme studovat brožurku Motelu 6, ve kterém se hodláme ubytovat. Zadáváme ulici do GPS, která nás tam neomylně navádí. Je něco kolem čtvrté hodiny odpolední a my se vydáme do centra dění - na las vegaský Strip, od kterého nás dělí asi jeden blok. Je fakt šílený vedro. Už abychom byli v klimatizovaném kasínu - což také všichni majitelé těchto podniků chtějí. Na Strip vcházíme hned u pohádkového kasina Excalibur vypadajícího jako středověký hrad a kasína New York, věrné to kopie stejnojmenného města. Vydáváme se hned na průzkum do Excaliburu. Obrovské svítící prostory plných hracích automatů, rulet, stolků pro karty a kostky. Po vynadívání jdeme dál. Respektive ani nemusíme chodit. Mají důmyslný systém pro utahané hráče - pohyblivé schody. Další naší zastávkou je New York, ve kterém se ocitáme v starém městě New Yorku. Vycházíme ven. Míjíme MGM, Monte Carlo a zastavujeme se před kasínem Bellagio. Zrovna tam začíná něco jako Križíkova fontána na pražském výstavišti. Vnitřek mně ale vyráží dech. Strop vypadá, jako rozkvetlý záhon skleněných květů a na těch živých jsou květiny sestříhané a vysázené do různých podob. Např. volavky a hlemýždi. Nádhera. Naproti je známé kasíno Paříž i s Eiffelovou věží. Dále míříme do Ceasar Palace s všudypřítomnými římskými bojovníky i kopií fontány di Trévi. Opět tu jsou všude eskalátory, což oceňuji, protože se mi zase ozývá koleno. Docházíme až ke kasínu Mirage, u kterého se má za pár minut odehrát velká námořní bitva. Kvůli větru je ale produkce odvolána na další hodinu. Máme tedy chvíli času, a tak jdeme okouknout kasino Venetian, který je obklopen kanálem La Grande i s gondoliéry. Protože dostáváme hládek, jdeme si k McDonald´s na salát a zmrzlinu. Zatím co se ládujeme, venku se setmělo a svítí všechny neony. Ani mi to nepřijde kýčovité - prostě Las Vegas. Chvíli koukáme na námořní bitvu o dvou korábech, z nichž jeden se na konci potopí a pak už jdeme zpátky míjející výbuch sopky u téhož kasína. Cestou neustále potkáváme limuzíny s nápisem Wedding Chapel a jen tak z legrace s tímhle nápadech koketujeme. Jsme už zase zpátky v New Yorku a pouštíme se do hazardu. Po chvíli váhání si přisedáme ke stolku s ruletou s minimálním vkladem 5 dolarů. Něco rozměňujeme pro začátek a pak už je to na štěstěně. Nejdříve přicházíme skoro o vše, pak ale nastává zvrat a my jsme v plusu skoro o 40 dolarů. Proto raději končíme a s vítězoslavným úsměvem se hrneme k okénku pro vyplacení naší závratné výhry. Protože už nás bolejí nožičky a je dost pozdě jdeme na kutě.

14.5.07 - 13. Den
Dopoledne odjíždíme z města hazardu po silnici 93 vedoucí do Arizony. Těstě před hranicí, asi 45 km od Las Vegas, sjíždíme k Lake Mead. Obrovské vodní nádrži, které vznikla přehrazení m řeky Colorado. Opět použijeme svůj Pass a jdeme se vykoupat. Abychom se ale smočili, musíme překonat několik metrů nepříjemného a poměrně hlubokého bahýnka. Vodohospodáři zřejmě upouštěli. Dle prospektu by se tu měli vyskytovat i vzácné pouštní želvy, ale k naší smůle tu žádnou nepotkáváme. Zato okolo nás proplouvá pár docela velkých rybích kousků. Oblékáme se a vyrážíme kupředu. Po pár kilometrech dojíždíme k Hoover Dam. Masivní přehradě, která v době svého vzniku tj. v 30. letech 20. století , byla zázrakem techniky a dala vzniknout jezeru Lake Mead, jímž probíhá hranice mezi Nevadou a Arizonou. Byla postavená jako ochrana proti katastrofálním záplavám a jako zdroj elektrické energie. Parkujeme poblíž a jdeme si ji prohlédnout pěkně zblízka. Když se nakloníme přes zábradlí ve směru toku řeky, jsou dole zaparkovaná velká jen jako autíčka na hraní. Sluníčko nesnesitelně pálí, tak se radši znovu usazujeme do svého klimatizovaného vozu a vyrážíme vstříc Arizoně - státu Grand Canyonu, kam máme právě namířeno. Máme před sebou tak 3 hodiny jízdy, abychom se dostali do městečka Williams, poslední zastávce v kaňonem, kde hodláme přenocovat a doplnit zásoby. Silnice vedou opět nehostinnou hornatou krajinou, kde nepotkáme živáčka. Na toho natrefujeme až ve městě Kingman, kde tankujeme a přejíždíme na silnici 40. Za Kingmanem se okolí začíná trochu zelenat, dokonce se objevují i lesíky. K večeru dojíždíme do zapadákova jménem Williams. Do Grand Canyonu bysme to dnes sice ještě mohli stihnout, ale nechceme riskovat, že teď večer už nebude v kempu místo. Vyhledáváme náš oblíbený motel 6 a v sousedícím obchodě Safeway nakupujeme vše potřebné, hlavně léky proti bolesti, abych byla vůbec schopná se vypravit se svou bolavou nohou do nitra kaňonu. 

15.5.07 14. Den
Po asi hodinové jízdě dojíždíme ke kaňonu. Protože řídím já, parkuji opět jak jinak než špatně a jsem za to náležitě pokárána. Mám zkaženou náladu a všechno mě rozčiluje. Návaly lidí i ta bezedná díra před námi. Zkoumám brožurku, kterou jsme dostali u vjezdu do parku a hledám vhodný kemp. Docela mě překvapuje, že tu je jen jeden a to Mather Campground uprostřed Grand Canyon Village. Přijíždíme včas, máme štěstí, dostalo se na nás. Rezervujeme si zatím jen jednu noc, protože náme ještě namířeno do Backcounstry Information Office, kde si chceme zařídit povolenku k zítřejšímu přespání na dně kaňonu. Od ubytovací úřednice dostáváme kartičku s naším jménem - Prague. Už po několikáté se nám totiž stalo, že se dotyční zaměstnanci neobtěžují luštit v pase naše příjmení a uvedou na kartičku, co se jim umane. Například místo vystavení pasu. Nic tedy ani nereklamujeme a jedeme se optat na tu povolenku. S žádostí o ní jsme ale nepochodili. Na zítřek je už naplněna kapacita kempů a my dostáváme jen jakési pořadové lístky, kdyby náhodou někdo odřekl. Je nám ale řečeno, že na zítra to moc nevypadá spíš až za několik dní. Tolik času ale nemáme a tak měníme plány. Zítra místo sestupu a přespání na dně kaňonu podnikneme jen celodenní výlet do kaňonu. Vracíme se tedy zpátky ke kampu a domlouváme si další noc. Stavíme stan a dáváme si něco dobrého. A to nejenom my. Chvíli jsem nechala bez dozoru tašku s banány a hned se mi do jednoho zakousla veverka. Necháváme ji ho tedy u keříku a vyrážíme na vlastní prohlídku té obrovské díry. První naše zastávka je vyhlídka u Mather Amphitheather. Pohled je to opravdu monumentální. Člověku se ani nechce věřit, že všechno to pod námi vyhloubila řeka Colorado, protékající kaňonem. Chvíli bloumáme po okraji a pak nasedáme do auta a přemísťujeme se do západní části Village, kde si chceme prohlédnout výstavu starých fotografií v Kolb Studiu. Potom už nasedáme do autobusu, který nás vyváží na západ od Village. Ve Village a okolí totiž funguje autobusová doprava obsluhující tři trasy. Jedna obsluhuje samotnou Village, kde se smí i auty a další dvě rozvážejí návštěvníky na západ a na východ od ní, kde je vjezd auty již zakázán. Po asi třiceti minutách jízdy dojíždíme na konečnou zastávku. Naší první starostí je vyhledání toalet. Je to asi poprvé, kde není voda na umytí, ale jen dezinfekční emulze. Usazujeme se na okraji a jen tak koukáme dolů. To už ale přijíždí další bus a my se vydáváme na cestu zpátky. Vystavujeme o několik stanic dříve a vydáváme se již pěšky na Hopi Point, z kterého by měl být údajně nejlepší výhled na západ slunce. Jdeme pešinkou těstě nad okrajem, což mně opět nedělá moc dobře. Odměnou za to, že jdeme k Hopi Pointy pěšky a nikoli autobusem, je nám párek kondorů kroužící nad námi. Ještě v 80. letech 20. století byli tito dravci na pokraji vyhynutí se zbývající populací 22 jedinců, která se díky záchrannému programu rozšířila na dnešních 300. Na Hopi Pointu se to již pomalu začíná scházet. Není divu, 19:25 h se blíží. Sluneční kotouč se již skoro dotýká okraje kaňonu a celý ho osvětluje. Až nyní si člověk může vychutnat celou tu krásu odstínů červené, žluté, hnědé a oranžové barvy, která je dána různorodostí jednotlivých vrstev horniny. Po skončení toho divadelního představení se necháme dopravit k našemu autíčku a jedeme do kempu

16.5. 07 15. den
V noci bylo opravdu frišno. Už k ránu jsem se probudila zimou, i když jsem měla za sobě asi 4 vrstvy včetně zimní bundy, čepici a rukavice. Naštěstí s přibývajícím sluníčkem jsem ze sebe mohla postupně jednotlivé vrstvy svlíkat až do fáze krátkého trička a kraťasů. Dnes jsme se rozhodli pro sestup do kaňonu po trase Bright Angel Trailhead, začínající u Bright Angel Lodge. Jsme vybaveni dostatečným množství vody, müsli tyčinek, sušeného masa jerky a dalších pochutin. Na cestě by již měly fungovat pramínky s vodou, ale na to radši nebudeme spoléhat. Je okolo desáté hodiny a začínáme sestupovat. Cesta se nekonečně klikatí a já už začínám pociťovat svoje koleno. Ještě že nám sebou svůj medikamentózní doping. Jsme asi tak ve třetině cesty dolů a doplňujeme zásoby vody. Jde se nám zatím celkem dobře, protože sluníčko ještě nevyšlo tak vysoko, aby na nás svítilo a navíc není takové azuro jako včera. Také už začináme potkávat ty, co spali včera dole. Vypadají, že toho mají docela dost. Také nás občas mine malá karavana mul se zásobami vedená rangerem. Po dlouhých asi dvě a půl hodinách přicházíme do naší cilové stanice Indian Garden. Je to malá oázka zeleně široko daleko. Již indiáni sem chodili pro vodu k vyvěrajícímu pramínku. Kolem je také spousta kaktusů kvetoucí žlutými a červenými květy. Protože ještě nemáme dost pokračujeme dále ještě asi dva kilometry k místě zvanému Plateau Point, z kterého je pěkný výhled na řeku Colorado. Je skoro pravé poledne a skutečně nesnesitelné vedro. Již v půlce trasy bych se nejradši otočila a vrátila se zpátky do stínu Indian Garden. Konečně se zastavujeme a pozorujeme řeku Colorado tekoucí pod náma. Uděláme pár snímečků a mašírujeme zpátky, abychom nelekli. Ve stínu stromů si dáváme svačinku ve formě sušeného masa a už je čas se pomalu vracet. Čeká nás aspoň čtyřhodinový výstup zpátky. Jde se docela dobře, cesta je přeci jen lepší než ta šíleně kamenitá v Yosemitu. Poslední úsek se mi můj poloprázdný baťoh stává stále těžší a těžší. Hrozná to představa velké krosny se spacákem a stanem. Konečně jsme zase nahoře. Protože jsme od hlavy až k patě pokrytí oranžovým prachem, první o co se staráme, je nalezení umýváren, což se nám daří. Platíme pár čtvrťáků a dopřáváme si teplou sprchu. Úžasná úleva, teď jen nakrmit své žaludky a hybaj spát, protože ráno brzy vstáváme.

17.5.07 16. Den
Opět jsem se vzbudila jak jinak než zimou. Vstáváme okolo páté hodiny, abychom byli v 5,20 h na místě zvaném Mather Point pozorovat východ slunce. V žádném případě nesundávám ani čepici nebo rukavice. Je totiž stále okolo nuly. Usazujeme se na útesu a čekáme, až se za vrcholky vynoří první paprsky teplého, a to doslova, sluníčka. Za několik minut už sluneční kotouč spočívá na obloze a my jdeme bourat stan a balit. Po čaji na zahřátí, odjíždíme z Grand Canyon Village a jedeme po silnici 64 východně po okraji kaňonu. Zastavujeme skoro na konci kaňonu na výhlídce Dezert View. O roku 1932 se tady vypíná novodobá kamenná věž sloužící jako observatoř a zároveň jako ukázka kultury amerických indiánů. Naposledy spočinou naše zraky na rozeklané díře v zemi, rozloučíme se a vyrážíme dále. Dojíždíme do městečka Cameron, kde tankujeme a zároveň jdeme okouknout velký obchod se všemi možnými indiánskými předměty. Kupujeme pár vzorků a stáčíme se na sever po silnici číslo 89. Krajina je tady opravdu nehostinná, ukrutný vedro a nepotkáváme ani živáčka. Po asi hodině jízdy potkáváme opět řeku Colorado, kterou zdoláváme po novém mostu Navajo Bridge. Hned vedle stojí most původní dnes již nepoužívaný, dlouhodobě jediný přechod přes řeku v dosahu desítek mil. Za chvíli překračujeme hranici a vjíždíme do Utahu, kde máme namířeno do národnímu parku Zion. Obloha se docela dost zatahuje a začínají šlehat první blesky. Protože jsme v otevřené krajině, nemáme z toho právě příjemný pocit. Několik kilometrů před vjezdem do parku potkáváme naše první (a jak se dále ukáže zdaleka ne poslední )stádo bizonů. Tady jsou ovšem chovány pro maso v menší oboře. Je pozdní odpoledne a my vjíždíme do parku. Všude okolo nás jsou načervenalé skály, místy připomínající šlehačkový dort uhlazený kuchyňskou stěrkou. Tunelem ve skále vjíždíme do samotného překvapivě zeleného údolí a vyhledáváme kemp. V prvním kempu se systémem "kdo dřív přijde, ten dřív mele" nemáme štěstí, vše je již obsazené. Zkoušíme opodál Watchman Campground, kde visí to samé, ale my se přesto ptáme v ubytovací kanceláři. Paní je velice ochotná a nakonec nám dává místenku na jednu noc na plac určený pro několik stanů a ještě se omlouvá, že to tak dlouho trvalo. Jsme trochu v šoku. U nás by se s námi nemazali a ještě by se ptali, zda umíme číst. Máme štěstí, na plácku jsme úplně sami. Jediná potíž je, že stan nám stojí uprostřed potůčků, což může dělat problémy při nočních vycházkách. Na déšť to nevypadá, takže pravděpodobně neutoneme. Ještě není tolik hodin, a tak vyrážíme do informačního centra pro letáčky a tipy na výlety. Stejně jako v ostatních parcích i tady funguje autobusová kyvadlová doprava. Necháme se tedy dovést až na konečnou stanici Temple of Sinawava, odkud se vydáváme na průzkumnou procházku kolem říčky Virgin River protékající celým údolím. Voda je poměrně dost studená, po chvíli brouzdání mi umrzají nožky. Po celém břehu je spousta bujné vegetace, nejvíce se mi zalíbila květina s krásně rozkvetlými žlutými lístky. Opět nasedáme do autobusu a přejíždíme k Weeping Rock - Plačící skále. Jdeme chvíli do strmého kopce až narážíme na skalní převis, po jehož celé délce neúnavně teče voda. Začíná se připozdívat, a tak se vracíme zpátky do kempu a stavíme stan. Po večeři vyrážíme do místního amfiteátru, kde má být nějaká přednáška. V asi 45 minutách se dovídáme něco o vesmíru a hvězdách. Když jdeme zpátky málem padáme do našeho potůčku. V určitých situací je jedna baterka málo.

18.5.07 17. Den
Ráno rychle balíme všechny saki paki a jdeme se podívat do vedlejšího kempu South Campground, zda se tam něco neuvolnilo. Časné vylezení ze spacáku se nám vyplatilo. Máme flek na dnešní noc. Stavíme opět stan, převlékáme se do výletových věcí a mažeme na autobus. Vystupujeme na stanici The Grotto a vydáváme se na cestu vzhůru. Naším cílem je Angels Landing neboli Přistání andělů. Protože andělům se nechtělo přistávat moc daleko od nebe, šlapeme na vrcholek hory. Cesta se opět točí jako had a sluníčko do nás pere ze všech sil. Už abychom se dostali do skalní rozsedliny, kde budeme ve stínu. Cestou nahoru potkáváme naše první Čechy (pokud pominu bratry Slováky v Grand Canyonu). Dvě holčiny, které shodou okolností vyrazily na svou cestu také ze Seattlu, kde jedna z nich bydlí. Když už si myslíme, že konec je na dohled, vyvstane před námi strmá kamenná stěna s řetězy. Začínám mít osypky, strach z výšek mě začíná pomalu ovládat, ale sunu se dál. Přidržuji se řetězů a dolů do příšerné hloubky se raději nedívám. V jednom okamžiku se řetěz napnul o trochu více než jsem čekala, já vykvikla a Petr z toho měl málem smrt. Řetězovou část cesty máme za sebou a já předpokládám, že nic horšího už nemůže nastat. Šeredně se mýlím. Jsme teprve pod vrcholem a před námi je uzounká cestička z jedné strany lemovaná kolmou skálou a z druhé propastí. Kousek ujdu, ale pak to vzdávám. Nechci být zanesena ve statistikách obětí. Vracím se zpátky na bezpečné místo a čekám, co Petr. Ač se výšek nebojí, nemá z toho právě moc dobrý pocit. Rozhodujeme se, že se vrátíme raději zpět. Dáváme tedy pauzu, pozorujeme odvážlivce balancující na hlubinou a žvýkáme jerky. Chvíli návratu, co nejdéle prodlužuji. Úsek s řetězy, kde se musím vyhýbat protijdoucím mi nedělá moc dobře. Když už jsme skoro na konci, nevěříme vlastním očím. Proti nám leze slepý kluk s hůlkou a kamarádem, který ho naviguje, kam má šlápnout a kde se chytit. Fakt borec. Jeho výhodou je aspoň to, že nevidí tu hloubku pod sebou. Konečně dole. Kamerou ještě pozorujeme miniaturní lidičky chodící po andělské přistávací miniploše. Je teprve brzké odpoledne, tak přejíždíme o jednu stanici dále k Zion Lodge. Tady začíná trail k Emerald Pools. Podle průvodce by to měla být taková příjemná procházka, což se nám plní. Stezka schovaná ve stínu lesa jen mírně stoupá. Aby byl efekt dokonalý, kousek od nás se pase srna. Když nás zpozorovala, chvíli si nás prohlížela a pak opět pokračovala v přežvykování lístků stromů. Za nedlouho přicházíme k prvním jezírkům, k nimž přitéká voda z horních pater, do kterých se chystáme také. Taková Weeping Rock ve větším rozsahu. Postupně zdoláváme všechny tři jezírka a pomalu se vracíme zpět k autobusové zastávce. Do kempu přicházíme celkem špinavý, a tak řešíme problém, kde se umýt. Protože tu nejsou sprchy, oblékáme plavky a jdeme se vykoupat do řeky. Zpočátku se musíme se trochu nutit, voda je opravdu ledová. Pak už nám to ani nepřijde a dlouho se rácháme. Po očistné koupeli na mě čeká příprava jídla. Mám spoustu času, je to trochu nezvyk, být v kempu takhle brzo. Udělám tedy špagety s rajčatovou omáčkou. To co by bylo doma hned hotový, vyrábím přes půl hodiny. Špagety napěchované v nízkém ešusu ne a ne změknout. Prostě hrůza. Pak si ale vše vynahrazuji a snad poprvé během naší dovolené otevírám knihu a klidně si čtu. Také se už těším na pohodovou noc. Jsme v údolí a teplota je v noci docela příznivá, pomalu vedro. Předešlou noc jsem postupně svlékala své zimní vybavení a místo obvyklých třech a více vrstev mi stačila jen jedna.

19.5.07 18. Den
Ráno opět zvedáme kotvy a míříme do dalšího parku Bryce. Vracíme se kousek stejnou cestou, kterou jsme přijeli na silnici 89. Asi po hodince a půl opouštíme 89, odbočujeme na 63 a pomalu vjíždíme do kraje červených skal - Red Canyon. Taková předzvěst parku Bryce. Protože jsem posedlá vlastněním všech možných brožur, jdu do informačního střediska si nějaké vyzvednout. Jsem ovšem odchytnuta rangerem, který mi hned ochotně ukazuje vhodné traily. Na ty ovšem nemáme čas, snad někdy příště. Za dalších asi půl hodiny jsme u cíle. Stavujeme se nejdříve pro místní noviny a mapy a vymýšlíme, kam se vydat. V plánu máme jen kratší procházky,protože chceme ještě dnes dorazit do Salt Lake City. První výzvědnou zastávku děláme na vyhlídce Bryce Point. Auto necháváme na parkovišti a šlapeme k nedaleké vyhlídce. Je opravdu na co se dívat. Celé údolí je pokryto lesem hornatých homolí tzv. hoodoos, které vznikly postupnou erozí horniny. Škála barev je opravdu pestrá. Od bílé po různé stupně růžové, oranžové a červené. Naší další zastávkou je Sunset Point, odkud vyrážíme na delší procházku. Zpočátku jdeme po úpatí kaňonu až k místu Sunrise Point, odkud nás trail Queen Victoria zavádí přímo mezi homole. Z nebe začínají lítat blesky, a tak chvilku váháme, zda se neotočíme na podpadku a nepůjdeme zpátky. Nechceme skončit zuhelnatělí po zásahu bleskem. Chvilku tedy vyčkáváme. Bouřka nás pomalu míjí, takže vplouváme mezi homole. Každá z nich je unikát, zvláště poté, co člověk zapojí svoji fantazii. Jedna z hoodoos je nazvána Královna Viktorie. Pokud se na ní dívám z profilu, vidím stojící ženu s korunkou, oděnou do dlouhého pláště. Cestou míjíme i dva přírodně vytvořené můstky. O nich už šplháme příkrým srázem zpět k místu odkud jsme vyšli. Loučíme se s Bryce Canyonem a ještě před vjezdech na hlavní silnici kupujeme konečně známky na pohledy, které jsme koupili v San Franciscu a házíme je do schránky. Opět se vracíme přes Red Canyon na 89, odkud máme namířeno na dálnici I-15. Tam přebírám řízení já (jako obvykle na nenáročných tratích) a Petr zapíná notebook a pokouší se připojit k internetu, který nám již několik dní odmítá poslušnost. Neměli jsme totiž telefonní signál. I-15 je dobře pokrytá a tak začíná vyřizovat maily a dávat na internet pár nafocených fotek. Projíždíme většinou mezi políčky hornatější krajinou. Cestou se stavujeme pro benzín a nějaký ten gáblík. Asi po čtyřhodinové jízdě se začínají vrcholky hor zvyšovat a my vjíždíme do Salt Lake City. Tam mě opět popadá panika z několika pruhové dálnice a Petr mě začíná stresovat svým okamžitým požadavkem na odbočení a vykonání nutné potřeby. Zachraňuje nás KFC. Poté již dáváme do navigace náš oblíbený motel 6, kde hodláme přespat. Večer už ani nikam nevyrážíme, protože je docela pozdě.20.5.08 19. Den
Ráno vyrážíme vstříc solnému městu. Z našeho výchozího bodu Motelu 6 se vydáváme na sever do centra města - Temple Square. Míjíme několik bloků a nepotkáváme ani živáčka. Jen tu a tam nějakého toho bezdomovce. Je neděle a všichni jsou zřejmě zalezlí doma. Před Temple Square si bereme několik letáčků v návštěvnickém centru města a směle procházíme branou do komplexu obehnaného zdí, ve kterém by mělo být ukryto vše týkající se mormonské církve, která má právě v Salt Lake City své sídlo. Míjíme budovu s tvarem kovového krytu na teplá jídla, z kterého se line vážná hudba. Jedná se o budovu místního mormonského sboru a orchestru. Hned vedle se ve středu celého komplexu vypíná mormonský chrám. Na nás Evropany však působí poněkud uměle a monstrózně. Přesunujeme se tedy kousek dál do Severního návštěvnického centra. Hned jak vejdeme, ujímají se nás členové mormonské církve a vyzvídají co jsme zač. V dalším okamžiku nám již přinášejí různé brožůrky podavající informace o Církvi Ježíši Krista Svatých posledních dnů a to dokonce v češtině! Poté již začíná výslech týkající se naší ateistické víry a marné pokusy přimět nás k začlenění do jejich společenství. V tomto neúspěšní nám aspoň ukazují velkou interaktivní trojrozměrnou mapu Jeruzaléma za doby Krista. Poslušně tedy mačkáme různé knoflíky a postupně se nám rozsvicuje Golgota, Herodův palác či Olivová hora. Náboženské tlaky ještě stupňují různé výjevy na všech stěnách. Uctivě děkujeme a raději odcházíme. Protože ještě ale nemáme mormonů dost, vydáváme se na prohlídku domu zakladatele mormonské církve Josepha Smithe. Ujímají se nás dvě "sestry" Britka a Švédka, s kterými společně prošmejdíme celý dům. Na konci celé tour dostáváme bonbóny a přihlášku do církve. Přímé odmítnutí zavrhujeme, protože naše společnice již začínají vykazovat známky fanatismu. Říkáme tedy , že si vše musíme prostudovat a pak že je případně ozveme. Uf, jsem rádi, že jsme venku. Vše tam na člověka padalo. Obcházíme ještě celé Temple Square a chvíli postojíme u tamějšího konferenčního centra. Nevzhledné město a jeho divní obyvatelé nám již stačili, a tak se pomalu vracíme k motýlku cestou se stavivší na něco k snědku.
Nasedáme do našeho vozu a vyrážíme směr Yellowstone. Abych dílo mormonských přesvědčovatelů dovršila, předčítám Petrovi ze Svědectví proroka Josepha Smitha, ve kterém popisuje svoje setkání s Bohem a podává nám "přesvědčivé" důkazy o jediné pravosti Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Petra to ovšem neobměkčí a vytasuje se s psychiatrickou diagnóza chudáka Smithe. Mezitím opouštíme Utah a vjíždíme do silnici I 15 do Idaho. Sjíždíme na silnici 20 a dojíždíme až do městečka Rexburg, ve kterém tentokrát volíme konkureční ubytovací řetězec Super 8. Je sice o trochu dražší než Motel 6, ale máme k dispozici fén, čerstvý čaj i ranní snídani.

21.5.07 20. den
Ráno vyrážíme a za asi dvě hoďky se zastavujeme v městečku West Yellowstone pro trochu toho jídla do žaludku. Tentokrát zvítězila bagetka se Safeway. Dále již vjíždíme západním vjezdem do parku. Původně jsme chtěli jet přímo od jihu přes Grand Teton, ale tento vjezd bývá kvůli sněhu přibližně do půli května uzavřen, což jsme nechtěli riskovat. Po asi 20 km se ubytováváme v kempu Madison. Je docela fryšno a prognóza není právě příznivá. Není se čemu divit jsme ve dvou tisících metrech. Rozbíjíme stan, abychom s tím večer neměli moc práce a vyrážíme. Nikoli na pěší trail, ale pěkně autem, protože park je tak rozsáhlý, že ani jiná možnost není. Silnici v parku je vlastně taková velká osmička, do které se napojují jednotlivé příjezdové cesty do parku. Na Yellowstone máme vyčleněno několik dní, takže se můžeme v klidu každý den podívat do jiné části parku. Nejvíce jsme zvědavi na gejzíry v jižní části parku, ke kterým míříme nejdříve. Z hlavní cesty se dá občas odbočit, vzít to obklikou a pak se na ni znovu vrátit. Což činíme a uhybáme z hlavní cesty na Firehole Canyon Drive. Hned jsme za to náležitě odměněni. Zdálky totiž vidíme chlapíka stojícího na kraji cesty, zahleděného kamsi dalekohledem. Mává na nás a ukazuje směrem k potoku. Pozoruje totiž právě narozené srnčí mládě. Vyndaváme kameru a snažíme se kolouška objektivem přiblížit. Právě se pokouší postavit na své slabé nožky. Po vynadíváme znovu usedáme do auta. Po chvilce jízdy dojíždíme menší kolonu aut. Je to znamení toho, že někdo něco zajímavého spatřil. Všichni jsou otočení směrem k řeče a pozorují cosi na stráni nad ní. Koukám, ale vůbec nic nevidím. Až po hodné chvíli zahlédnu dokonale maskovaného vlka. Kolona se pomalu rozjíždíme a my můžeme pokračovat. Nacházíme se právě v té části parku, která byla zasažena zničujícím požárem v roce 1988. Ačkoli je tomu přes 20 let, památky na něj jsou stále patrné. Všude kolem nás jsou polámané mrtvé stromy, mezi nimiž roste nová generace stromů a keřů. Ale to už parkujeme asi u nejznámějšího z gejzírů a to Old Faithful. Gejzír, který ani tak nevyniká výškou, do které vrhá vařící vodu, ale pravidelnosti, s kterou to činí, což je obvykle 40-90 minut. My ovšem přijíždíme právě po jeho erupci, takže máme tak hodinku čas. Jdeme tedy obhlédnout i další gejzíry, které se v Upper Geyser Basin nacházejí. Poslušně šlapeme po dřevěných chodníčcích mezi jednotlivými gejzíry a jezírky s vařící se dokonale průzračnou vodou. V tomto prostředí se daří různých mikroorganismům, které pak vytváření různobarevné okolí jezírek. Nejčastěji to je hnědo žluto červená barva. Počasí se zhoršuje, začíná silně fučet vítr a dokonce i padat sníh. Navlékáme tedy šusťákovky s kapucou a přemísťujeme se k Old Faithfulu, který by to měl za chvíli spustit. Naštěstí nás nenechává dlouho čekat a začíná vypouštět horkou vodu. Spolu s vodou letí nahoru i mohutná oblaka páry. Po tomto představení nasedáme znovu do vozu a pomalu se vracíme stejnou cestou ke kempu. Cestou se stavujeme u Midway a Lower Geyser Basin. Vydáváme se na krátkou vycházku opět po dřevěných chodníčcích nad promáčeným různě zbarveným terénem, z kterého mohutně stoupá pára tak, že po několika metrech nevidíme jeden druhého. Chvili "bloudíme" v mlze, posléze se vynořujeme u bublajícího bahna, které spolu se sírou ničí všechno živé kolem sebe. Dorážíme do kempu, kde se snažím udělat něco k jídlu. Mytí nádobí pod strašně studenou vodou je ovšem očistec. Dnes uléhám k spánku ve čtyřech vrstvách, rukavicích a čepici. Uprostřed noci se ale budím děsnou zimou. Zaujímám polohu v kleku a doufám, že takto usnu. Bohužel marně. Odcházím do umývárek a rozmýšlím se, co dělat. Nakonec si beru klíče od auta. Za několik minut mě následuje Petr taktéž se třesoucí zimou.

22.5.07 21. den

Budíme se do teploty okoly nuly a vůbec nám není do smíchu. Při představě dalších dvou nocích se mi dělá mdlo. No nějak to dopadne. Tentokrát si svou zimní bundu kromě na spaní beru i přes den spolu s čepicí a rukavicemi. Dnes jedeme na průzkum střední části parku. Opět míjíme několik vařících se jezírek a dojíždíme do Canyon Village. Právě začala sněhová fujavice, a tak raději zalézáme do místní putyky na něco k jídlu. Po hamburgru doplňujeme zásoby potravin a vida, že se počasí trošku zklidnilo, přejíždíme k Yellowstoneskému kaňonu, skrze něhož protéka Yellowstone river. Srnky pasoucí se klidně vedle nás, nás neustále překvapující svou nebojácností. Před námi jsou vodopády Upper a Lower Falls. Dá se sestoupit až přímo k nim, čehož náležitě využíváme a pořizujeme snímečky padající masy vod. Další naší zastávkou je Mud Vulcano. Oblast bublajícího a prskajícího bahna. Cestou k Yellowstone Lake potkáváme osamocené bizony poklidně se pasoucí u silnice. Dnes jim vskutku závidím huňatou a hřející srst. Necháváme za sebou jezero, máváme našemu starému známému Old Faithful a dojíždíme do kempu. Rozhodli jsme se strávit noc v autě. Přední sklo vylepujeme novinami, sklápíme sedačky, navlékáme na sebe snad všechno oblečení, které máme. Místo večerníčku si ještě pouštíme film na notebooku a do hajan.

23.5.07 22. den

Dnes máme v plánu navštívit severní část parku. Opět se napojujeme na silniční osmičku a po pár minutách přijíždíme k Roaring Mountatin. Je to vlastně pohorek, z kterého se neustále valí horká pára. Nasedáme znovu do auta a kocháme se nekonečnými pláněmi a stády zvěře. Vjíždíme na Golden Gate, nikoli ten ze San Francisco, ale silnici vklíněnou mezi vrcholky hor. Míjíme oblast Mammoth Hot Sprinte a stáčíme se na východ. Cestou vysedáme u Undine Falls a Wraith u nichž se vydáváme na kratičký trail, na kterém potkáváme dva místní zvířecí obyvatele. Sysla s plnou tlamičkou uschlé trávy, ostražitě nás pozorujícího a pak také bobr sedícího na kmenu přímo u vodopádu. Tedy spíš vodopádíčku, je to jen takový malý potůček. Nalézáme tu ale ještě další zajímavou věc. Mezi větvičkami stromku je cosi jako pevná pavučina a v ní zřejmě lapený pták. Tedy jeho mrtvolka. Autem ujíždíme dále na východ k Petrified Tree - při velkém požáru v roce 1988 doslova upečenému stromu. Projíždáme do oblasti Tower - Roosevelt, kde si dáváme pauzu a pozorujeme kaňon řeky Yellowstone, v jehož hornině jsou patrné poměrně široké pruhy břidlice. Poté již otáčíme zpátky a krátce na to narážíme opět na kolonu aut. Hnedle zasahují rangeři a přikazují nám pokračovat v jízdě. Hned po srázem totiž leží odpočívající medvěd baribal. Petr mně tedy vysazuje, odjíždí o trochu dál a já z bezpečné vzdálenosti zachytávám černého chlupáče na foťák i kameru. Dělá jako kdyby mě neviděl a ukazuje na mě svou prdelku. Nasedám zpátky a tradá k Mammoth Hot Springs. Cestou potkáváme ještě jednu kolonu. Tentokrát se celkem velké stádo rozhodlo postávat na silnici. Je to zážitek, když těsně vedle našeho auta si to šine to obrovské hnědé poklidně vypadající zviřátko. Doufám, že se mu nebude líbit náš vůz. Celou situaci přijíždí rozčísnout ranger. Pomocí majáčku pomalu převádí celé stádo na druhou stranu silnice a my můžeme pokračovat. Konečně dojíždíme k Mammoth Hot Springs, ke které vede severní přístup do parku. Plníme naši skoro prázdnou nádrž a vyrážíme na obhlídku. Nejdříve jdeme na Lower Terraces Area, po které se znovu pohybujeme po již známých dřevených chodníčcích. Barvami se to tu jen hýří. Od bílých kaskád po červeně žlutá jezírka plná bakteriích. A samozřejmě všude přítomný pach síry. Není tu žádná vegetace jen občas mrtvé torzu stromu. Přicházíme až na vrcholek a před sebou máme asi nejkrásnější stupňovitou kaskádu plnou bilo hnědých půlkruhů. Slézáme zpátky k autu a s jeho pomocí projíždíme Upper Terraces Area. Zde jsou k vidění malé pahorky ve tvaru homolí opět v různých barvách. Z vrcholku je opravdu nádherný výhled do celého údolí a na vzdálené vrcholky pokryté sněhem. Je již pozdní odpolene, proto vyrážíme do zpět do kempu. Opět potkáváme stáda jelení zvěře i bizonů. Ukázal se nám také král parku medvěd hnědý. Ke koloně přijíždíme již v okamžiku, kdy se medvěd odebral notný kus od silnice. Ale protože máme kamerku se zoomem, pěkně se ho přibližujeme. Právě se napapal, sedá si na zadek a panáčkuje. Pomalu jak z dětského večerníčkovi o Míši Kuličkovi. Dovalujeme se do kempu, vařím něco na zub a snad naposledy omývám nádobí v děsně studené vodě. Večer ještě balíme stan, abychom se zítra nemuseli zdržovat. Spací taktika je opět stejná jako předešlou noc. Tedy v autě a co nejvíce se nabalit.

24.5.07 23. den

Dnes nás čeká přejížděcí den směr Seattle. Po delší době sedám za volant, nechávám přejít pár bizonů a vyjíždím ze západního vstupu do parku na silnici 191, po které míříme na sever, kde se chceme napojit na I-90. Montana je opravdu ještě neprozkoumaný stát. Všude jen hluboké lesy a tu a tam vykoukne ranč. Cestou také potkáváme novodobého kovboje, přes silnici ženoucí stádo krav ve své motokáře. Konečně dorážíme na dálnici. Počasí nám zrovna nepřeje, z nebe se lije až hrůza. Po pár hodinách půjčuju kormidlo vozu Petrovi, která táhne naši káru dál. Projíždíme přes Idaho a už jsme skoro doma - ve Washingtonu. Po celodenní jízdě se usazujeme v Motelu 6 v Moses Lake, kde navštěvujeme místní Wal-Mart. Nakupujeme dobrůtky k snědku a něco pěkného domů. Petr neodolá bambitce a já zase ručníčkům. Po úmorném dni v autě jdeme brzy nakutě.

25.5.07 24. den

Z Moses Lake přejíždíme asi hodinku do města Yakima, kde máme sraz se Zorkou a její rodinkou. Dcera Andula tu má závody v softbalu, a tak ji jedeme všichni podpořit. Přestože je holkám jen kolem patnácti let, tak to docela válí. Odpoledne jedeme se Zorkou a její dcerou Samanthou prozkoumat okolí. Robert, Zorky manžel, zůstává na hřišti jako trenér. Za přírodou se odebíráme do Yakima Valley, v místním obchůdku nakupujeme místní vyhlášené bílé víno a cestou zpět se stavujeme v malé vesničce, kterou se pokouší zvelebovat Zorky kamarád. Ukazuje nám svoji tiskařskou dílnu i rozestavěný zajímavé řešený činžáček s několika byty. V Yakimě jdeme na večeři do pravého amerického grilu. Každý si vybírá několik malých porcí příloh a k tomu pořádný půlku kuřete či grilované žebírka. I když jsme již poměrně vyhladovělí, nemáme šanci to všechno sníst. Večeři zapíjíme pivem, které nám bylo nalito jen při předložení informace o našem věku. Je okolo osmé a všichni se odebíráme zpět do Seattlu. Petr asi po hodině pomalu usíná za volantem, a tak mi nezbyde nic jiného než to odřídit sama. Je to snad nejhorší jízda v mém životě. Tma jak v ranci, vedle mě spící Petr, moje třesoucí se kolena a já valící se 70 mílovou rychlostí v jednom ze čtyř pruhů. Aby toho nebylo dost, v protisměru mě oslepují tisíce aut jedoucí ze Seattlu na prodloužený víkend. Aby toho nebylo málo míjíme asi tři nehody, které se ukážou jako smrťáci. Jeden z nich je napitej chlap, s dítětem v autě, který najel na dálnici v protisměru. Brr. Okolo půlnoci konečně dojíždíme k Zorce a jdeme ihned spát.26.5.07 25. den
Dnešek pojímáme opravdu odpočinkově. Dospáváme spánkový deficit a celkovou únavu ze skoro měsíční cesty a odpoledně jdeme do nákupní centra omrknout místní krámky. Zorčině rodince rozdáváme drobné dárečky z naší cesty a ukazujeme jim svoje fotky z minulé dovolené v Egyptě, kam se v létě chystá Andula. Jdeme brzy spát, zítra musíme vstát časně, abychom stihli trajekt na Bainbridge Island, z kterého navštívíme náš poslední park Olympic.

27.5.07 26. den

Ráno rychle snídáme a vyrážíme do města za Robertem, který jede před námi a ukazuje nám cestu do přístavu. Přijíždíme právě včas. Zařazujeme se do fronty aut, zakupujeme jízdenku na přívoz a naloďujeme se. Je chvilku po sedmé a my vyplouváme. Venku je opravdu hustá mlha, k níž se přidává i déšť. Počasí zatím nic moc, ale čeká nás ještě dlouhá cesta, a tak doufáme, že přejedem do oblasti s přiznivějším počasím. Po asi třiceti minutách plavby jsme dorazili do městečka Winslow. Pokračujeme tedy dále silnicí 305, dále po 3,104 a nakonec na 101, která vede po okraji celého Olympského poloostrova. Po asi hodině a půl přijíždíme do Port Angeles, kde navštěvujeme místní občerstvovnu a dáváme si sváču. Poté již míříme k návštěvnickému centru Olympic National Park. Jako vždy si bereme místní noviny a mapičky. Dle Robertova doporučení, že tohle místo si nesmíme nechat ujít, začínáme šplhat od moře k místě zvaném Hurricane Ridge. Cestou míjíme i párek cyklistů, kteří se tvrdošíjně drápají nahoru. To jim tedy opravdu nezávidím. Konečně jsme se i my za pomoci našeho plechového miláčka dobrali vrcholu. Je to opravdu nádhera. Před sebou vidíme vrcholky hor, pokryté sněhovou čepicí konstrastující s blankytně modrou oblohou. Zima tady ještě zdaleka nedala sbohem, a tak opět využíváme svoje zimní budu. Jdeme okouknout návštěvnické centrum a trochu se tu porozhlédnout. Je to užasný, dole se lidé pomalu koupají a tady ještě jezdí na běžkách. Usedáme na lavičku a pár minut si to tu užíváme. Poté již nastupujeme naši cestou zpátky k moři. Podél silnici míjíme i několik srnek, pasoucí se pár metrů od nás. Jsme zpátky na silnici 101 a pokračujeme dále na západ. Naší další zastávkou je jezero Lake Crescent a jeho křišťálová voda. Opět potkáváme srnky . Je tu všude opravdu živo. Příroda se nám tu proměnila z klasického lesa do deštného pralesa mírného pásma. Vydáváme se na jednu z mnoha naučných stezek a nestačíme počítat různé odstíny zelené a hnědé barvy. Stromy jsou tu pokryté mechem a obtáčejícími se rostlinami, země je plná kapradí. Nebýt tak patnácti stupňů celsia, tak bych si připadala jako někdo v Jižní Americe. Nemáme času nazbyt, proto pokračujeme dál. To už se ocitáme na samém pobřeží tichého oceánu, na pláží Ruby Beach. Naskýtá se nám opravdu jiný pohled na pláže a moře, než který známe z jižních zemí Evropy. Hnědočerný písek, z vody vyčnívající obrovské balvany a mohutné kmeny stromů vyvržené mořem na břeh. Jdeme se trošku cournout po pláži. Přeskakujeme potůčky vody a přelézáme kmeny a balvany. Modlím se, abych někam nezahučela. Náhradní prádlo sebou samozřejmě nemám. Z Ruby Beach jedeme několik kilometrů na jih podél moře a pak se stáčíme zpět na východ, kde zastavujeme v oblasti Lake Quinault. Opět se jdeme na krátkou vycházku do pralesa. Jsme tu úplně sami, až z toho má člověk nepříjemný pocit. Obzvláště v momentě, kdy nás stezka vyvedla na chvíli z pralesa. Ocitáme se na louce, na které stojí opuštěný dům, velice starý nepojízdný automobil a zemědělské stroje. Trochu nám to připomíná scénu z hororu Wrong turn ( Pach Krve ), proto by nás ani nepřekvapilo, kdyby se na nás vrhl někdo s motorovou pilou s úmyslem dát si nás k večeři. Přidáváme do kroku, ať už jsme raději zpátky v bezpečí auta. A tu už nastupujeme cestu zpět do Seattlu. Máme totiž před sebou ještě tak tři hodiny jízdy. Po silnici 101 dojíždíme do Aberdeen, kde si dáváme něco k snědku a pak pokračujeme silnici 12 až na I-5. Domů se dostáváme až v pozdních večerních hodinách.

28.5.07 27. den

Skoro celé dopoledne se trošku poflakujeme a až okolo jedenácté hodiny vyjíždíme vstříc velkoměstu. Míříme na sever Seattlu, kde sídlí firma Boeing, známý to výrobce letadel. Zakupujeme si vstupenky, jak do malinkého muzea letectví Future of Flight, tak i na Everett Factory tour, prohlídku hangárů s letadly. Protože prohlídka hangárů je na konkrétní čas, jdeme se nejdřív podívat na ty stroje. Jsou to tedy spíše různé části dopravního letadla, na které si můžete v klidu sáhnout nebo se do nich posadit, což činíme právě u kokpitu pro piloty. Všude jsou plakáty s popisem jednotlivých modelů letadel firmy Boeing i monitory pro různé simulace. Je to také firemní novinka Boeing 787 Dreamliner. Tedy samozřejmě ne celá, ale alespoň ukázka, jaký komfort budou mít cestující. Ale to už se pomalu přemísťujeme k malému mikrobusu, který nás dováží přímo do hangárů. Vystupujeme po několika schodištích až nad hlavy dělníků a rozpracovaných letadel. Z komentáře zaměstnankyně Boeingu a prospektů se dovídáme, že od objednávky zákazníka až po obdržení letadla uplyne zpravidla jeden rok. Skoro šest měsíců trvá objednání a doprava všech součástí letadla, kterých je u modelu 747 šest miliónů a už 777 tři milióny. Pak už se na vše vrhnou mechaníkové, kteří dokončí své dílo za čtyři měsíce. Při maximální produkci je společnost schopna expedovat sedm letadel 747 i 777 měsíčně. Poté co jsou zasazeny i motory, které se dávají až naposled, a proběhne kontrola všech zařízení, putuje letadlo do speciálního hangáru k pomalování dle přání zákazníka, které většinou zabere tak čtyři dny. Poté již je do nádrží načerpáno palivo, vyzkouší se běh motorů, a letadlo je vytaženo na letiště, kde si ho již přebírá pilot Boeingu a provádí první zkušební lety. Když je vše v pořádku, jde na palubu i zákazník a následují další lety. Poté je již letadlo připraveno k předávce. Na ukončení prohlídky nám ještě naše průvodkyně říká rčení místních zaměstnanců - if it is not Boeing, I am not going, česky volně přeloženo - pokud neletim s Boeingem, neletim nikam. Poté se již vracíme zpátky k Zorce a klábosíme. Večer Robert rozpaluje gril a Zorka na něj dává výborné krevety a jehněčí. Kulturní den završujeme ještě dvěma filmy Královna a Deja vu, které jsou samozřejmě v originále, a tak si tam dáváme anglické titulky pro neslyšící, které občas rozesmějí Andulu a Sam.

29.5.07 28. den

Dnes nás čeká poslední den před odletem. Ráno vyjíždíme se Zorkou, která nás zanechává blízko Seattle center, části města, kde se soustřeďují divadla, kina, konají se nejrůznější sportovní i kulturní akce. Ráno to tu opravdu moc nežije, a tak jdeme aspoň do kavárny Starbucks, kde si dáváme něco oranžovýho a moc dobrýho k pití - pravé americké frapuccino. Pak už míříme přímo k dominantě Seattle center, což je bezpochyby vysoká věž Space Needle, postavená ku příležitosti konání Světové výstavy v roce 1962, podobající se kosmickému talíři na vysoké noze. Výtahem se dá vyjet nahoru, ale my se raději přesouváme k budově Experience music project a Science fiction muzea. Nejdříve jdeme na výstavu všeho, co mapuje vznik a vývoj sci-fi, jako jsou komiksy, knížky i filmové ukázky. Setkáváme se tu i s některými postavami z Hvězdných válek, Startreku nebo Planety opic. Následně procházíme do druhé části budovy věnované hudbě. Je tu např. výstava kytar, životní příběhy různých hudebních umělců, s důrazem na kytarového mága, místního rodáka Jimmyho Hendrixe. Dále malé seznámení s narozením a životem jazzu, soulu, rocku a dalších hudebních stylů. Petr především oceňuje malé zkušebny, kde se zavíráme a jamujeme na různé hudební nástroje. Tedy hlavně já, která umí něco málo zapískat na flétnu :-) To už se ale blíží poledne, takže si jdeme něco koupit k snědku a pomalu se vydáme do Seattle Art Musea, kde máme rande se Zorkou. Cestou se ještě stavujeme ve venkovním parku Olympic Sculpture Park, patřící k SAM. Uprostřed zeleně jsou rozmístěny různá moderní díly. Např. ocelový červený orel či kovový strom. Usedáme na lavičku, vychutnáváme si oběd a kocháme se výhledem na obrovské lodě v zálivu a za ním na čnící vrcholy hor. Přicházíme do SAM, dostáváme od Zorky volňásky a jdeme na prohlídku. Muzeum otevřelo na začátku tohoto měsíce nové expozice, takže se máme na co těšit. Vstupní hala nás vítá modernou. Ze stropu tu totiž visí několik bílých aut v různých pozicích, z kterých čouhají dlouhatánské svítící hřebíky. Pokračujeme do prvního patra, kde jsou vystaveny především umělecké předměty původních obyvatel Ameriky, Austrálie, Oceánie a Asie. V dalším patře jsou již předměty nám Evropanům bližší a to z období antiky, evropského středověku a Afriky. Za zmínku stojí nově otevřená Italská komnata. Jde o původní, dřevem obloženou místnost pocházející z italské Lombardie, z města Chiavenna z konce 16. století patřící rodině Lumaga. Jsou zde i typická renesanční okna či kachličková kamna. Další pozoruhodností je místnost s ukázkou evropského a asijského porcelánu, čítající přes jeden tisíc různých kusů nádobí. Po zhlédnutí všeho, co nás zajímalo, míříme ke vstupu, kde máme opět sraz se Zorkou a jedeme domů. Okolo sedmé jedeme se Zorkou na letiště, kde si zařizujeme palubní lístky na zítřek a zároveň vracíme náš půjčený vůz. Máme trochu obavy, jak vše bude organizačně probíhat, ale jen co vjedeme do garáží Alama, hned nás odchytává velký černoch. Čtečkou si snímá údaje o voze, dává nám účet a loučí se. Jak prosté. Částku přes 1 800 dolarů si prostě strhli z kreditky. Z účtu se také dovídáme, že jsem najeli úctyhodných 4 732 mil. Poté již nacházíme Zorku a míříme zpět. Večer balíme naše sakypaky a okolo deváté hodiny nás Zorka s Robertem berou na vyjížďku. Sjíždíme dolů k oceánu, kde se před námi tyčí osvětlený downtown Seattlu. Aby tato návštěva u Zorky nebyla poslední, tak si ještě každý bereme kamínek a házíme ho do šumících vod oceánu.

30.5.07 29. den

Ráno ještě dobalujeme, loučíme se se všemi členy Zorčiny rodinky a pak už nás Zorka veze na 11 h dopoledne na letiště. Při odbavení se trochu bojíme, protože naše čtyři loďáky jsou opravdu těžká váha. U jednoho se vejdeme tak tak. V jednu hodinu již opouštíme Seattle a míříme zpátky do Evropy. Nyní sedíme v zadní části letadla, což má nějaké ty nevýhody. Více jsou tu cítit turbulence a není tu zásuvka na elektřinu, takže notebook je za chvíli kaput. Využíváme tedy místní nabídky filmů a také se zapojuji do palubního klání v Chcete být milionářem. Po víc jak deseti hodinách letů sedáme na amsterdamských Schiphol. Pak už je krátké čekání na spoj ČSA do Prahy a po ani ne dvou hodinách letu jsme zpátky doma, kde na nás již čekají moji rodiče a vezou si nás domů.