Itálie 2020
dovolená obytnou dodávkou na západě Itálie září 2020
kompletní fotogalerie s popiskami fotek je na rajčeti - klikni zde:
4.9.20 odpoledne vyrážíme směr Itálie, spíme v Německu
5.9.20 Lago di Garda - Sirmione
6.9.20 San Marino
7.9.20 NP Conero - koupání u města Numana, Loreto
8.9.20 NP Conero - koupání na pláži Spiaggia Mezzavalle
9.9.20 NP Conero - vyhlídka Belvedere Sud, NP Monti Sibillini - Lame Rosse
10.9.20 Spoleto, vodopády Cascata delle Marmore
11.9.20 Sulmona, procházka údolím Gole di San Venanzio, koupání v městě Pescara
12.9.20 koupání v rezervaci Ripari di Giobbe
13.9.20 poloostrov Gargano - koupání v zátoce Baia di San Nicola
14.9.20 poloostrov Gargano - koupání v zátoce Baia di San Nicola
15.9.20 poloostrov Gargano - les Foresta Umbra
16.9.20 poloostrov Gargano - les Foresta Umbra, koupání v Rodi Garganico
17.9.20 poloostrov Gargano - Monte Sant'Angelo, Manfredonia
18.9.20 Castel del Monte, Alberobello
19.9.20 zoosafari a zábavní park u města Fasano
20.9.20 koupání v rezervaci Salina dei Monaci
21.9.20 koupání v rezervaci Salina dei Monaci
22.9.20 Gallipoli, koupání v zátoce Baia Verde
23.9.20 Leuca, Otranto, bauxitové jezírko
24.9.20 Leuca, koupání u Punta Prosciutto
25.9.20 koupání u Punta Prosciutto, Matera
26.9.20 jeskyně Castellana Grotte, Polignano a Mare
27.9.20 lanový park v lese Foresta di Mercadante
28.9.20 přejezd na sever, Rimini
29.9.20 cesta domů
Rok 2020 začínal stejně jako ty předešlé. Už od ledna jsem propadla plánování naší letní dovolené, tentokráte v řeckém stylu. Jako obvykle jsem si přečetla několik cestopisů, důkladně prolistovala knižního průvodce a vytvořila si pomyslnou osu naší cesty. Tu jsem postupně rozšiřovala o různé zajížďky do okolí, vhodné spoty na spaní či pěkné pláže bez davů. Avšak člověk míní a koronavirus mění. Přišel lockdown a člověk pomalu nemohl vystrčit nos z domu, natož si vyrazit do Řecka. Když už se konečně hranice otevřely a bylo možné vyjet, Řecko zavedlo povinnost podrobit se testům na covid. Do nich se nám vpravdě moc nechtělo. Ať už z hlediska finančního, vyhodit jen tak 7 tisíc, tak časového, kdy bychom zřejmě nestihli dojet na hranice Řecka, abychom splnili lhůtu 72 hodin od odběru vzorku. Během prázdnin jsme si tedy zajeli na krátkou válečku u moře do Chorvatska na Istrii, strávili prodloužený víkend u Baltu v Polsku a jezdili po Čechách. Také jsme koupili našeho nového bydlíka. Krásnou červenou obytnou dodávku, kterou si Petr náležitě vyšperkoval po shlédnutí snad všech možných videí na youtube. Protože byl Petr na jaře dlouhodobě doma na nemocenské a v práci to nevypadalo, že by mu v létě povolili několikatýdenní dovolenou, rozhodli jsme se ji posunout na začátek září. Do poslední chvíle jsme ale nevěděli, kam vlastně pojedeme. Řecko definitivně padlo nejen pro svoje testy na covid, ale i pro nemožnost projetí Srbska, aniž bychom pak nemuseli do povinné karantény. Já preferovala Rakousko či Maďarsko, Petr však chtěl moře. Navrhoval projet Chorvatsko, což jsem však sabotovala já, protože jsem se bála, že by se mohlo ocitnout i u nás na červeném seznamu jako to krátce předtím zavedlo Německo a ostatní státy a my bychom museli do karantény. A navíc tam nejde kempovat na divoko.. Nakonec mi Petr ukecal na Itálii, i přes moje protesty, že se mi nechce venku nosit roušky a rezervovat si místa na plážích. Protože definitivní rozhodnutí o konečné destinaci padlo jen několik málo dní před naším odjezdem, neměla jsem naplánováno takřka nic, jen jakési body zájmu. Bylo to pro mě hrozně stresující, najednou nevědět, kde budeme na konci dne spát a kam se vrtneme den další.
4.9.20 odpoledne vyrážíme směr Itálie, spíme v Německu
Dodávka plně naložena, svačiny připraveny, doma vše zabezpečeno. Papíry související s covidem pro vstup do Itálie vytištěny. Teď jen počkat na Petra, až přijde z práce, vyzvednout Peťulku ze školy a můžeme vyrazit. Po finální kontrole a chvíli oddechu směřujeme směr Rozvadov. V Německu děláme večeřovou pauzu a připravujeme děti do spacího, abychom je po dojezdu už jen přemístili ze sedaček do postýlek. Vzadu v dodávce máme dvě klasická lůžka, nad nimi má přidělanou postýlku Vašík a Peťulka spí na otočných předních sedačkách na desce s matracemi. Ve večerních hodinách sjíždíme z dálnice u německého městečka Kiefersfelden, těsně u rakouských hranic, kde máme vytipovaný spot na spaní. Projetí mezi ulicemi je trošku dobrodružné. Řídím totiž já, která si nějak stále nerozumí s řadící pákou našeho bydlíku, je tma jako v ranci, což při řízení opravdu nemám ráda a navíc se pár desítek metrů přede mnou znenadání objeví stádo krav s honáky. Dupám na brzdy a ateisticky se modlím, abych je nesejmula. Uff to bylo o chlup. Poté již přijíždíme na malý plácek GPS: 47.614756, 12.164408, kde trávíme noc.
5.9.20 Lago di Garda - Sirmione
Ráno se budíme do slunečného dne. Zatímco připravuji snídani, kluci zkoumají okolí. Hned za námi je totiž průzračně čistá říčka. Máme před sebou ještě hodně hodin jízdy, takže brzy vyrážíme opět na cestu. Těsně před Brennerem dojíždíme dlouhou, líně se pohybující kolonu, ve které trávíme přes půl hodiny. Pak už ovšem jízda ubíhá dobře, až k mýtné bráně na sjezdu z italské dálnice. Sobotní výlet na Gardu si zřejmě usmyslelo vícero lidí, a tak opět popojíždíme. Konečně zastavuji u platebního automatu, ale zjišťuji, že z auta nedosáhnu ani na jeden. Dolní pro osobáky mám příliš dole a horní pro kamiony zase nahoře. Odpoutávám se, visím z okénka a cpu dálniční lístek do automatu. Další zádrhel nastává, když chci platit kartou. Zkouším ji tam vkládat na všechny čtyři způsoby, ale ani jeden mi to nechce brát. Za mnou jsou již kapánek nervózní, což mi dávají najevo hlasitým troubením. Vyštěknu tedy na Petra, ať mi okamžitě dá nějakou hotovost. To už se z automatu ozývá italský hlas, zda nepotřebuji pomoc. Závora jde konečně nahoru a já vyrážím směr poloostrov Sirmione. Rozhodli jsme se, že to nebudeme komplikovat a vydáváme se rovnou k velkému placenému parkovišti kousek od známého hradu. Cestou již ale potkáváme velké množství lidí, kteří jdou pěšky, což nevěstí nic dobrého. Taky že jo. U parkoviště stojí člověk a ukazuje,že je plno. Objíždíme tedy ještě nábřeží, ale ani tam není žádné volné místo. Vracíme se tedy po hlavní ulici a hledáme, ale vše je úplně narvané. Točíme a zkoušíme znovu velké parkoviště, zda se něco neuvolnilo. Z dálky to vypadá, že tam auta zajíždějí, takže činíme druhý pokus. To už ale slyšíme chlápka, jak na nás volá, no camper. Aha, obytňáky tam nepouštějí. I když naše dodávka měří jen 5,40 m a v pohodě se vejde na klasické místo pro osobák, většina obytňáků má i více než 7 metrů. Znovu točíme a vracíme se daleko zpět, kde jsme si všimli parkoviště přímo pro obytňáky. Je poloprázdné, takže problém se zaparkováním se vyřešil, ale k cíli to máme 2,5 kilometru. Ještě že s sebou máme koloběžky, na kterých jsme za chvilku před hradem. Taky už víme, proč je tu dnes tak plno. Koná se tu totiž závod v plavání. Dále nás již s nimi nepustí, takže je zamykáme a vydáváme se do vnitřního městečka.po svých. První zastávka je samozřejmě v cukrárně. Normálně si zmrzlinu dávají jen moji zmrzlinoví kluci, ale tady v Itálii dělám vždy výjimku. Ještě nikdy se nestalo, že by mně nechutnala. Uličkami směřujeme k dětskému hřišti, kde se kluci trochu vyřádí a pak pokračujeme až k samé špičce poloostrova. Cestou míjíme pěknou vilu operní pěvkyně Marii Callasové, z které je nyní hotel. Pak už sestupujeme dolů k Jamaica beach. Vody tu je po kolena a na dně jsou klouzavé kameny, na nichž se kluci vyblbnou. Nad pláží se vypínají zachovalé pozůstatky římské vily Grotte di Catullo, kterou jsme si prohlédli s Petrem při naši poslední návštěvě někdy před desíti lety. Dnes jsme tam chtěli jít s klukama taky, ale stejně jako u sirmionského hradu i tady se teď musí návštěva bookovat online dopředu, takže máme smůlu. Vracíme se zpět ke koloběžkám a naší obytce. Protože už je skoro sedm hodin a za hodinu se začne stmívat, musíme si najít místo na spaní. Velká nevýhoda oproti našemu tradičnímu červnovému termínu, kdy bývá vidět skoro do desíti večer.Na pomoc tedy přichází oblíbená aplikace park4night, s jejíž pomocí vyhledáváme blízký stellplatz. K naší smůle je ale plně obsazený. Hledáme tedy znovu a přemísťujeme se asi půl hodinky na jih do městečka Monzambano a jeho pěkného stellplatzu GPS: 45.389573, 10.692870. Rychle ohřívám véču a zatímco Petr upravuje naší obytku na spaní, beru kluky do sprch se umýt. V momentě, kdy už jsme ale všichni nahatý a já se chystám hodit euro do automatu pro teplou sprchu, zjišťuju, že sice teplá voda stojí euro, ale je potřeba si na recepci koupit speciální žeton. No nic, oblékat se mi znovu už nechce, takže beru kluky vedle do druhé kabinky, kde teče voda zdarma, avšak pouze studená. Trochu nelibě to nesou, ale jak už praví pan Satinský v komedii S tebou mě baví svět - studená voda je nejúčinnější lék na spaní.
6.9.20 San Marino
Dnes opět pokračujeme na jih. Tentokrát je naším cílem asi tři hodinky vzdálené San Marino. Nejstarší evropská republika založená údajně sv. Marinem, poustevníkem ze 4. století, který sem byl nucen uprchnout před císařem Diokleciánem pronásledující křesťany. Sjezd z dálnice opět vyšel na mě, ale tentokrát zajíždím k živé obsluze, takže průjezd probíhá bez problémů. Volat o pomoc začínám v momentě, kdy mě navigace vede úzkýma silničkama, kde se pomalu stěží vejdu já natož potenciální protijedoucí auto. Navíc začínáme brutálně stoupat, protože hlavní město stejnojmenného malého státečku sídlí na zdaleka viditelné hoře Monte Titano. V půli kopce tedy raději předávám kormidlo Petrovi a ujímám se funkce spolujezdce, která mi jde o poznání lépe. Předpokládáme, že tu snad nebude tolik lidí a proto zkoušíme štěstí a vyjíždíme až úplně nahoru míjejíce několik plných parkovišť. Zde je ovšem také našlapáno, a tak zase klesáme dolů a nacházíme pěkné místečko ve stínu na parkovišti č. 3, GPS: 43.927521, 12.452531. Odtud se vydáváme strmě stoupající pěšinkou mezi stromy až na první ze tří pahorků, kde se tyčí do výše veřejnosti nepřístupná věž Montale pocházející z konce 13. století. Z celkem tři věží strážících město je sice nejmenší, zato s nejlepším výhledem. Stoupáme dále k druhému, nejvyššímu, vrcholu hory Monte Titano, na kterém stojí druhá věž Castello della Cesta, známá jako Fratta. Byla postavená na konci 11. století, sídlila v ní strážnice a sloužila také jako dočasný domov zdejším vězňům. Dnes tu sídlí Muzeum středověkých zbraní, v kterém si prohlížíme nepřeberně ručních palných i sečných zbraní, luků, kuší a zbroje. Máme opět štěstí na společenské akce. Právě tady jedna týkající se zřejmě extrémních dovedností probíhá. Z naší věže Cesta je totiž nataženo lano k věži Guaita na posledním třetím pahorku a na něm odvážná provazochodkyně. Odhaduji, že to má nejméně 300 metrů. Druhého odvážlivce pak vidíme na provaze přes jedno ze spodních parkovišť. Z masivních hradeb opět sestupujeme dolů, kde už jsou různé stánečky nabízející například hůl Gandalfa z Pána prstenů či meč Jona Snowa ze Hry o trůny. Ty míjíme a raději usedáme ke stolku malé restauračky, kde si dáváme pozdní oběd ve formě řízku s hranolkama, salátu a italských klobásek. Od ní pak po schodech stoupáme na poslední pahorek k nejstarší věži Guaita. Z ní pozorujeme provazochodkyni dávající si pauzu zavěšená na lanu a paraglidistu kroužící okolo věže. Kluky ale spíše zajímají dva kanony na nádvoří, které republice daroval italský král Viktor Emanuel III. a vězeňské kobky s malůvkami jejich dřívějších obyvatel. Z hradeb vcházíme do ulic města, kde je naší první zastávkou bazilika Basilica of San Marino - Pieve. Na jejím místě stál původně kostel z 16. století, který byl však pobořen a v 19. století nahrazen stavbou novou. Mám na sobě krátké kraťásky, takže se obávám, zda mě dovnitř vůbec pustí, ale paní u vstupu mi naznačí, abych je trochu stáhla dolů a můžu vejít. Vnitřek je pojat moderně ve světlém stylu a pod oltářem tu ukrývají ostatky sv. Marina nalezené v 16. století. Část z nich ovšem poslali na jeho rodný ostrov Rab. Domečky v sanmarinských ulicích jsou tu hezky upravené, obklopené zelení a leckde taky visí z balkonu sanmarinská vlajka. Na bílemodrém pozadí jsou tři námi navštívené pahorky hory Monte Titano s třemi věžemi, na kterých jsou paví pera. O jednu etáž níže pod bazilikou jsme zvědaví na střídání stráží u sídla vlády Palazzo Pubblico na náměstí Piazza della Liberta. Čekáme, ale zřejmě se v tuto hodinu nekoná. Jdeme tedy raději dovnitř. Z velké přízemní haly postupujeme po schodech do prvního patra, kde zasedá sanmarinská vláda. V jedné menší místnosti se schází Rada dvanácti a v mnohem větší pak Velká a Státní rada o šedesáti členech. Trochu kuriózní vidět tu pohromadě staré dřevořezby a malby vedle notebooků s mikrofony. Od sídla vlády se jdeme podívat k horní stanici lanovky, která vyváží návštěvníky ze sanmarinského města Borgo Maggiore pod horou přímo do centra hlavního města. Pokud bychom se nechytli ani na jednom z parkovišť, použili bychom tento způsob, jak se sem dopravit. Opět se posunujeme o kousek níže na náměstí Piazza Garibaldi se státníkovou bustou. Garibaldi se totiž v roce 1862 do města uchýlil před svými odpůrci, za což místním přislíbil samostatnost, která trvá až do dnešních dní. Co nesmíme minout je i místní muzeum tortury. K vidění jsou tu klasické exponáty jako je železná panna, křeslo s hřeby či pás cudnosti, ale i jeden z výtisků Kladiva na čarodějnice. Knižního díla, které mělo přesvědčit současníky o nebezpečí čarodějnictví a získat spolupracovníky na jeho potírání. V patře jsou pak různé kuriozity a zvláštnosti jako skalpování oblíbené u indiánů či ideál malé nožky v Číně. Pak už konečně přichází čas na zmrzku a návrat k autu. Cestou si všímáme sanmarinských policejních vozů, jejichž espézetku tvoří jen nápis polizia a pořadové číslo. Jak jednoduché. Místo na spaní máme dnes jasné. Hned pod horou je totiž někalikastupňové parkování pro obytňáky, v zeleni a výhledem do kraje. Protože tentokrát zde končí naplánovaná část dovolené, večer brouzdám po internetu a hledám inspiraci, kam se vrtnout zítra. Nalézám moc pěkné stránky sdětmipoevropě.cz jedné rodinky věkové podobné naší. Necestují sice obytňákem, ale stejně jako my, preferují na svých cestách spíše něco vidět, než se jen válet u vody.
7.9.20 NP Conero - koupání u města Numana, Loreto
Ráno si dopřáváme snídani s výhledem na nedaleké moře a lehce zvlněnou krajinu. Poté se opět přesouváme směr jih a to na koupačku, kterou vyžaduje mužská část našeho osazenctva. Míříme kousek pod Anconu na malý poloostrov Conero, kterému se vzhledem ke svému útesovému charakteru vyhýbají námi neoblíbené nekonečné slunečníkové pláže. Parkujeme v městečku Numana na malém, jen drobně placeném, parkovišti GPS: 43.514142, 13.618202 asi deset minut pěší chůze od pěkné pláže Spiaggia del Frate - Sottosanta. Zde se ovšem naplňují moje obavy z bookování si míst na pláži. Hned po příchodu nás totiž zastavují dva típci dožadující se potvrzení o zamluveném místě. To samozřejmě nemáme. Je nám tedy sděleno, že tady se usadit nemůžeme, ale pokud půjdeme kus dále po pláži, tam už je přístup volný. Uff, už jsem si myslela, že pomašírujeme zpátky do kopce a do auta hledajíc jiné místo k vykoupání. Popocházíme tedy asi dvěstě metrů a rozkládáme stany na kamínkách pod útesy. Na rozhraní vody a pláže jsou velké balvany, které kluci využívají při svém blbnutí, takže nakonec celkem spokojenost. Já však opět řeším, co dál a oko mi padá na nedaleké poutní město Loreto. Na internetu ovšem zjišťuji, že tam zítra mají velkou slávu, Narození Panny Marie, na kterou přijede i sám italský prezident. Bylo by tedy zřejmě lepší návštěvu stihnout ještě dnes. Rychle tedy balíme, vyšlapáváme kopec nahoru do městečka, kde si za odměnu dopřáváme kopec zmrzliny a přesouváme se do Loreta. Jelikož je už půl sedmé a dle internetu mají otevřeno do sedmi, bude to zřejmě o prsa. Před třičtvrtě parkujeme na místním stellplatzu hned pod loretánskou pevností a spěcháme si prohlédnout zdejší chloubu, Santa Casa neboli Svatou chýši. Podle pověsti se jedná o domek, ve kterém žila Panna Marie v Nazaretu. Když do města vtrhli muslimové, přiletěli ji na pomoc andělé, kteří přenesli chýši nejdříve do dnešního Chorvatska a poté sem na kopec zarostlý vavřínovými keři. A protože latinsky se vavřín řekne laurus, místo obývané vavříny je pak lauretum, z čeho je odvozen dnešní název Loreto. Samotná chýše je schovaná uvnitř loretánské baziliky, zvenčí obložená mramorem. I když je krátce před sedmou na zavírací hodinu to dnes rozhodně nevypadá. Venku před bazilikou na náměstí Piazza della Madonna mají již připravené řady židliček pro zítřejší slávu. Vše pak doplňují vkusné ozdoby zavěšené mezi domy přes ulici. Prohlížíme si baziliku a pak čekáme v kratičké frontě přímo před chýší, kde platí přísný zákaz fotografování.. Venku pak procházíme celým areálem až k mohutné obranné věži Torrione Rotondo, od které se vracíme zpět tentokrát ulicí Via Papa Sisto V, vedoucí před opevněním. Ta je plná stánků nabízejících všechno možné. Od sladkostí až po povlečení. Klukům kupujeme cukrovou vatu a užíváme si západ slunce nad kopečky. Cestou k autu se ještě stavujeme v obchůdku pro pizzu, focacciu a řízečky, které si v klidu dopřáváme u stolečku před autem.
8.9.20 NP Conero - koupání na pláži Spiaggia Mezzavalle
Před odjezdem ze stellplatzu ještě využíváme výlevku na záchod a špinavou vodu a pokračujeme dále v průzkumu poloostrova Conero. Dnešní den bude vyloženě koupací. Vyhlédla jsem hezkou plážičku Spiaggia Mezzavalle, ke které ale budeme muset "drobně" sestoupit. Raději jsem si také dopředu ověřila, že ve všední dny opravdu nepotřebujeme mít zamluvené místo. Parkujeme na velkém parkovišti GPS: 43.563446, 13.576381 a šlapeme po silnici dobrých 600 metrů k vyústění stezky ztrácející se někde tam dole. Cestou míjíme dvě malá parkoviště, kde jsem původně zamýšlela auto nechat, ale nějak jsem si omylem nakopírovala souřadnice na ono velké. No nevadí, stejně tady není žádné volné místo. Zde teprve začíná pravé dobrodružství. Ještěže máme sandály a ne jenom ťapky, protože to bysme nemuseli ve zdraví přežít. Sklon je chvílemi dost brutální a pískové podloží hrozí uklouznutím na každém kroku. Konečně jsme opět asi po 600 metrech dole a Petr jen nevěřícně kroutí hlavou, že by toto byla opravdu jediná přístupová cesta. Ale je tomu opravdu tak. Dokonce míjíme zaparkovaný džíp dovážející zásoby kiosku hned vedle vyústění cesty. Stany stavíme do pěkného písečku, následovaným pruhem malých kamínků před opětovným pískem na dně moře. Protože jsou solidní vlny, kluci vyrážejí do vody, odkud se skoro celý den nehnou ven. Konečně mám trochu času si něco přečíst. Odpoledne jdeme s klukama prozkoumat nabídku kiosku. Odcházíme zcela předvídatelně se zmrzlinou, ledovým kafem pro taťku a párem panini. Zůstáme až do 17. hodiny a psychicky se připravujeme na výstup. Nakonec to není tak hrozné, při pauzičkách si aspoň vychutnáváme pohled na útesy, pláž a moříčko. Dnešní spaní mám vyhlédnuté přímo v srdci NP Conero. Z vesničky Fonte d´Olio stoupáme v serpentýnách téměř až na horní parkoviště před hotelem, kde by měl být v jedné ze zatáček malý vjezd do prostůrku za křovisky, GPS: 43.546788, 13.611501 Vjezd sice nalézáme, ale je v dost špatném stavu. Bojíme se, abychom si neurvali něco z podvozku. Po zevrubnějším průzkumu to jdeme zkusit. Bezva, o nic jsme nepřišli. Koukáme, že tu dnes nebudeme sami. Stojí tu už jedna malá dodávka dvou mladých německých hochů. S naší přítomností nemají problém, takže zakotvujeme. Během přípravy večeře sem nakonec přijíždí i třetí dodávka, dva mladí s malým dítětem.
9.9.20 NP Conero - vyhlídka Belvedere Sud, NP Monti Sibillini - Lame Rosse
Ráno přejíždíme těch několik zatáček na parkoviště před hotelem. Zdá se nám to přeci jen bezpečnější než auto nechávat na našem spacím spotu. Parkovné platíme v sousedícím kiosku a vydáváme se na krátkou procházku ke kraji útesu. Po ani ne půl hodince se před námi otevírá krásný výhled z vyhlídky Belvedere Sud. Dole pod námi je jedna z nejhezčím místních pláží Spiaggia delle due sorelle - tedy pláž dvou sester, rozuměje dvou masivních skal vystupujících z vody. Pokud bychom po stezce pokračovali dále, tak bychom k ní po dosti namáhavém sestupu za dalších pár desítek minut došli. Člověk by řekl, že pláž bude v tuto poměrně časnou hodinu skoro prázdná. ale je na ní již dosti slunečníků, především lidí z lodí kotvících poblíž či dorazivších sem na kajacích. Vracíme se pomalu zpět k autu a nabíráme kurs vnitrozemí. Naším cílem jsou hory. Přesněji řečeno Národní park Monti Sibillini. Asi hodinku jedeme po rychlostní silnici, z které u městečka Polverina sjíždíme a vychutnáváme si první zákruty mezi kopci. Po půl hodince stoupání a klesání nás dělí již jen pár stovek metrů od vyhlédnutého parkoviště GPS: 43.056578, 13.173265 nad vyhlídkou u jezera Lago di Fiastra. Navigace nás ovšem vede mezi domky z prudkého svahu rovnou dolů, až do místa, kde se domky spojují a průjezd tvoří jen malý oblouk. Vystupuji z auta a jdu obhlédnout situaci. Nejen, že máme pochyby, zda se vejdeme na šířku, ale i zda nebudem moc vysocí. Klopíme boční zrcátka a Petr pomalu jede kupředu. Modlím se i za Petra, protože při představě, že by musel couvat se mi dělá trošku šoufl. Naštěstí projíždíme, ale být obytka, tak to tam asi ucpeme. Jsou dvě hodiny odpoledne a my jsme ještě nic nejedli, takže ohřívám oběd a necháme vzpamatovat Péťu, který je po kinedrylu tak nějak mimo. K tomu je taky dnes opravdu děsný vedro, takže se mu moc nedivím. Narážíme kšiltovky, mažeme se krémem a vyrážíme po stezce k unikátním písečným pyramidám Lame Rosse neboli červené ostří. Z počátku vede podél jezera až k přehradě, kde se konečně noří mezi stromy dávající nám tolik chtěný stín. Po asi hodince a 3,5 km chůze dorážíme na místo. Co by kamenem dohodil, vidíme v mírném svahu před námi načervenalé homole. Konečně jsme tady. Jak jsem se ale spletla. Stezka tu totiž končí a těch pár desítek metrů musíme zdolat po kamínkové suti. Připadám si jako na Mount Everestu, každý výškový metr je makačka. Člověk udělá krok a sjede o dva zpátky Je to nejnáročnější část cesty. Navíc kamínky silně bíle barví, takže když se vydrápeme všichni nahoru, připomínáme tak trochu sněhuláky. Hlavně kluci, kteří jezdí po kamínkách jako po sněhu. Homole z dálky vypadající jako pískovcové skály, jsou ve skutečnosti taková slepenina z všudepřítomné kamenné sutě. Připomínají nám podobné útvary, které jsme viděli v americkém národním parku Bryce. Dáváme oddych a svačinku a promýšlíme vhodnou strategii, jak se bez úhony dostat zase dolů. Podle informační tabule je nejlepší sbíhat ve velkých obloucích jako při lyžování na sjezdovce. Tato metoda se jeví jako docela účinná a my se dostáváme bez úhony dolů. Cesta zpět už ubíhá rychle. Jednak už není takové horko a hlavně je stále z kopce. Všichni jsme ale dosti ušmudlaní, takže sjíždíme dolů k jezeru a hledáme, kde bysme se mohli umýt. Nakonec parkujeme na druhé straně jezera blízko picnic area, GPS: 43.055983, 13.182011. Podle dostupných informací by se v jezeru mělo dát koupat, ale tady jsou cedule vyznívající něco mezi zákazem koupání a koupání na vlastní nebezpečí. V sousední zátočině se pán vesele otužoval, takže nakonec scházíme k vodě, bereme na sebe plavky a nenápadně vcházíme do vody, kde se trochu zkůlturňujeme. Plavat od břehu se neodvažujeme. Ať už kvůli tomu, aby nás někdo raději neviděl, tak i proto, že dno strmě klesá dolů. Náležitě osvěženi přejíždíme do malého městečka Fiastra na jižním konci jezera, nad nímž by měl být stellplatz. Navigace nás chce ovšem hnát přímo do svahu okolo malého baru, z kteréhož nám paní radí, ať se kousek vrátíme, že tady je to jednosměrné. Po malé objížďce dojíždíme na terasovitý area sosta camper GPS: 43.035064, 13.164220. Je tady jen několik málo posádek a hlavně pěkný výhled. Zatímco připravuji boloňské špagety, kluci si to rozdávají v člověče, nezlob se. Prostě idylka.
10.9.20 Spoleto, vodopády Cascata delle Marmore
Ráno využíváme vybavení stellplatzu, doplňujeme vodu a vyléváme odpad a záchod. Nevím, jak během hlavní sezóny, ale nyní je tu vše zdarma, asi proto, že tu nejsou sociálky. Vymotáváme se z hor opět na hlavní tah a stále udržujeme kurs vnitrozemí. Ze správní oblasti Marche se přesouváme do Umbrie, do jednoho z mnoha měst na kopci, Spoleta. To založili již staří Umbrové a jako jednu z nejdůležitějších římských kolonií ji spravovali Langobardi. Ti ho ustanovili jako hlavní město jednoho ze svých tří italských vévodství. Konec samostatnosti coby nezávislého městského státu spadá do roku 1354, kdy jej pohltil papežský stát. Protože centrum Spoleta je stejně jako mnoho dalších měst uzavřeno pro automobily, neplatí samozřejmě pro místní, necháváme naši obytku na jednom ze tří parkovišť dole pod kopcem. Dvě z nich, Spoletosfera a Posterna, jsou vyhrazena jen pro osobní auta, takže logicky míříme k parkovišti Ponzianina, GPS: 42.737148, 12.741767.
Počtem míst je zhruba čtvrtinové, takže doufáme, že se chytneme, protože už je skoro poledne. Místa pro osobáky, kde se platí hodinově jsou již všechna obsazená a denní sazbu pro obytky, když tu nebudeme nocovat,se nám zrovna moc platit nechce. Nakonec zajíždíme do takového mezimísta, platíme hodinově s tím, že jsme skoro stejně dlouzí jako auta a žádná sedmimetrová obytka. Z parkoviště se dáváme malou uličkou k mostu vedoucího přes vyprahlé koryto řeky, za kterým se ukrývá stanice jezdících schodů. S těmi jsme se už setkali jednou při návštěvě Sieny. Tyhlety nás vezou až na samotný vrcholek k pevnosti Rocca Albornoziana. Tu nechal vybudovat papež Inocent VI., aby vojensky posílil a více zviditelnil autoritu církve ve střední Itálii. Sám totiž patřil do období tzv. Avignonského zajetí církve, kdy byli papežové nuceni přesídlit z Říma do Avignonu. Do roku 1860 spadala pevnost pod církev a ještě do roku 1982 sloužila jako vězení. V současné době tu sídlí muzeum a laboratoř zaměřená na restaurování starověkých knih. Dole pod námi se rozprostírá město se střechami v barvě písku, kolem se zelenají nekonečné kopečky a nad hlavami nám krouží stovky ptáků, pomalu jako v hororu. Obcházíme pevnost na stranu odvrácenou od města, kde přes propast řeky Tessino vede středověký most Ponte delle Torri, fungující kdysi jako akvadukt. Most je vysoký 80 m a dlouhý 230 m, vznikl ve 13. nebo 14.století, avšak působí se svými 10 oblouky spíše římsky. Ještě nakoukáváme na velkolepé vnitřní nádvoří a pak už schody sjíždíme o pár desítek metrů níž do stanice Duomo, od které se vydáváme uličkami ke katedrále. Cestou míjíme fotografické připomínky místního uměleckého festivalu Festival dei Due Mondi, který se tu každoročně koná v červnu a v červenci. I vějířovité náměstí před katedrálou bývá do posledního místečka zaplněno židličkami pro posluchače koncertů. Dnes jsme tu však skoro sami. Dóm z 12. století se pyšní krásným průčelím, osmy rozetami, mozaikou a renesančním portikem, pod kterým se ukrýváme před poledním sluncem. Vnitřek je přestavěn do barokní podoby a laděn do bílé čisté barvy. Jako relikvii tady mají pár kapek krve dnes již svatořečeného papeže Jana Pavla II., kterou katedrále daroval v roce 2016 krakowských arcibiskup. A že o náhody není nouze, jen 14 dní po naší návštěvě ji někdo z katedrály odcizil. Začínáme mít už pomalu hlad, takže se dále couráme úzkými uličkami hledaje něco k jídlu. Na náměstí Piazza del Mercato nacházíme vše potřebné. Nejdříve přichází na řadu pořádná dávka jako vždy výborné zmrzliny a poté různé druhy pizzy, kterou si vychutnáváme na lavičce s výhledem na zelené pahorky při cestě zpět k autu. Následuje půlhodinkový přesun kousek pod město Terni, u kterého se nacházejí jedny z nejvyšších vodopádů v Evropě, Cascata delle Marmore, padající z výšky 165 metrů. Nejsou ovšem přírodního původu. Vybudovali ji již staří Římané v roce 271 př. n. l. jako součást odvodňovacího projektu. Řeka Velino se totiž rozlévala po pláních u městečka Rieti, tvoříce močály, které byly zdrojem malárie. Konzul Manius Curius Dentatus nařídil rozsáhlé úpravy terénu, při nichž byla půda zúrodněna a přebytečná voda odvedena do jezera Piediluco a z něj umělým kanálem na okraj srázu, z něhož padá kaskádami dolů a odtéká do řeky Nera. Parkujeme na okraji městečka Marmore na menším ze dvou parkovišť GPS: 42.549418, 12.719295 hned vedle stinného parku. Ještě že jsme tak krátcí a vejdeme se na klasické místo pro osobák, jinak bychom se asi nechytli a museli přejet na druhé parkoviště na protějším břehu řeky, kde jsou přímo stání pro obytky. Nejdříve trochu tápeme, kterým směrem se vlastně máme k vodopádům vydat. Po průchodu parku však již vidíme několik stánků se suvenýry a směrovku na pokladnu. Kluci samozřejmě chtějí něco koupit, avšak mají slíbeno, že zítra se půjde do velkého nákupáku a tam že si vyberou něco mnohem lepšího.. To naštěstí zabírá. Kupujeme vstupenky a sledujeme šipky ke vchodu. Za ním už začíná celkem drsný sestup podél vodopádu. Ten nepadá odshora až dolů, ale je rozdělen do několik kaskád. U té první je pěkná vyhlídka, kde se přeci jen srocuje několik lidí pohromadě, takže musíme nasadit roušky. Váša tu začíná být ufňukánek opakujíce, že mu hračku stejně nekoupíme. I přes neustálé utěšování, že zítra či pozítří se konečně dočká, vede si dále svou a bečí. Po schodech sestupujeme stále níž a níž s vědomím, že to celé budeme muset zase pěkně vyšlápnout nahoru, což bude tedy něco. Kanál nebyl ve středověku udržován a přestal plnit svoji funkci. Byl proto v roce 1422 a znovu v letech 1545 - 1598 rekonstruován. Na počátku dvacátého století bylo rozhodnuto využít sílu vodopádu k výrobě elektrické energie. V roce 1929 byla vybudována vodní elektrárna Galletto, k jejímž turbínám je odváděna většina přitékající vody. Množství vody protékající vodopádem je tedy různé dle roční a denní doby. Teď mám pocit, že stavidlo je otevřeno opravdu naplno. Voda cáká a promokřuje vše okolo ní na úctyhodnou vzdálenost. Ještě že je takové teplo, studená sprcha se hodí. Peťulka dokonce sundavá tričko a užívá si vodopádového deště. Pomalu se dostáváme až dolů k řece, kde je několik stolečků. Tady konečně Váša přestává se svou písničkou a krmí se zmrzlinou. Pak už nám nezbývá než se opět postavit na nohy a vyšlápnout zpět těch 165 výškových metrů. Stehýnka pálí, ale už jsme zase zpět nahoře v parku. Tam dostávají kluci rozchod a my hledáme, co podniknout zítra, tedy kterým směrem hledat dnešní přespání. Nakonec míříme směrem pod město L´Aquila, kde máme vyhlídnutých několik spotů na přespání. Počasí se však rázně mění. Obloha je černočerná a začíná brutálně pršet, že skoro nevidíme na cestu. Odbočka k prvnímu vytipovanému místu je však nově osazena zákazem vjezdu, takže parkujeme poblíž a přemýšlíme co dál. Déšť vytrvale bičuje střechu a ani předpověď není moc příznivá. Nabíráme tedy kurs jihovýchod a po dálnici E80 frčíme horami směr moře. Krátce projíždíme oblast Lazia a vplouváme do správního celku Abruzzy. Petr řídí a já stále hledám, kde se dnes tedy vyspíme. Už je tma jako v pytli, když sjíždíme z dálnice u vesničky Anversa degli Abruzzi, kde by měl být malý stellplatz. Proplétáme se úzkými uličkami s nebezpečným sklonem a za živýho boha se nemůžeme se k němu nemůžeme dostat. Navigace nás navádí stezkou vypadající jako kozí, takže máme docela bobky, abychom to případně někde otočili. Točit nemusíme, ale ocitáme se zase na hlavní silnici. Zkoušíme tedy zase jinou odbočku, která nás konečně přivádí ke stellplatzu. Při bližším ohledáváme zjišťujeme, že jsem zřejmě měli přijet z opačné strany. No nic, hlavně že jsme tu. Otevíráme bránu, abychom mohli vjet dovnitř a zase ji pečlivě zavíráme, protože tu visí výstraha ohledně medvědů. Večerní siestu tu trávíme s dalšími třemi obytkami. Sociálky jsou opět kvůli covidu zavřené.
11.9.20 Sulmona, procházka údolím Gole di San Venanzio, koupání v městě Pescara
Ráno nás budí bečením ovečky a my snídáme s pohledem na sluncem zalité vrcholky hor. Jako z reklamy. Po osmé přijíždí správce zkasírovat nocležníky. Platíme tedy pár euro a přemýšlíme, kam se dnes vydáme. Kousek od nás je městečko Sulmona, které se vydáváme prozkoumat. Vytipovaná parkoviště jsou však úplně plná nebo podzemní, kam se nevejdeme. Nakonec se jako dobré výchozí místo se jeví parkoviště severozápadně od centra, GPS: 42.049497, 13.920160. Je poloprázdné a parkují tu další dvě obytky. Jedinou nevýhodou je, že naše cesta vede zase do kopce. Proplétáme se úzkými liduprázdnými uličkami až na malé náměstí, kterému vévodí socha básníka Ovidia. Ten se zde narodil roku 43 před Kristem a patří k nejslavnějším rodákům Sulmony. Námětem mnoha jeho děl byla láska. Ta se mu také stala osudnou. V roce 8 po Kristu byl obviněn z cizoložství s Julií, vnučkou císaře Augusta a donucen odejít do vyhnanství do odlehlých končin římské říše u Černého moře. Tam Ovidius pokračoval v psaní o svém těžkém údělu a v roce 17 po Kristu zemřel. Zde v Sulmoně je po něm pojmenována hlavní třída Corso Ovidio, na kterou se právě napojujeme. Lidí zde přibylo a my si všímáme, že mají všichni nasazené roušky i venku. Zřejmě nějaká místní vyhláška. Obratem se tedy maskujeme také a pokračujeme dále. Stejně jako i v dalších italských městech, která jsme navštívili, i tady jsou na domech prapory různých barev a vzorů vyjadřující příslušnost k určité čtvrti. Co je ovšem jiné jsou obchůdky s květinami. Tyto se po zakoupení nedávají do vody, ale do pusy. Vyrobené jsou totiž z mandlí v cukru tzv. confetti. Je libo kopretinu, slunečnici či jiřinu? To vše tu mají a mnoho dalších. Vypadá to opravdu skvostně. Neodoláváme a zakupujeme si jednu malou slunečnici. A jak se dočítáme v průvodci, tady v Abruzzách se confettami zasypávají novomanželé, aby po nich kráčeli vstříc společnému životu. My kráčíme až k největšímu klenotu města, což by měl být palác Annunziata. Byl zbudován v roce 1320 a prolíná se v něm gotika s renesancí. My jeho bělostné stěny se sochami a renesančními okny obdivujeme jen zvenku a místo toho se jdeme zchladit do s palácem sousedícího kostela stejného názvu. Vedle v infocentru si pak bereme mapičku a v cukrárně přichází čas na denní porci zmrzliny. Tu si vychutnáváme na lavičce hned naproti paláci. Vracíme se na Corso Ovidio, míjíme opět básníkovu sochu a pokračujeme dále do jižní části centra. Té dominuje veliké náměstí Piazza Garibaldi, které je obvykle plné stánků, ale dnes zřejmě nebude trhový den. Osvěžujeme se u středověké fontány, na níž navazuje zachovalý akvadukt Acquedotto Medievale z 15. století, který zásoboval místní podniky vodou. Nakoukáváme do rotundy San Francesco, jejíž okrouhlým dvorkem procházíme na další dvorek, náležející zřejmě k místnímu městskému úřadu. Vracíme se zpátky na náměstí, které celé obcházíme a v jednom z obchůdků si kupujeme oběd s sebou. Pak už se zase různými křivolakými uličkami proplétáme zpět k autu. A opět je tu otázka, co s načatým odpolednem? Pár minut jízdy od města by se mělo nacházet malé údolíčko Gole di San Venanzio zvoucí ke krátkému výletu. Za dvacet minut parkujeme na konci slepé asfaltové uličky, GPS: 42.110550, 13.796174, jejíž posledních asi 200 metrů se vyznačovalo šířkou jen pro jedno auto. Doufám, že až pojedeme zpět, nikoho cestou nepotkáme. Bereme si oběd a po schodech sestupujeme k poustevně. Je tady dokonce i malý stáneček a stolečky. U jednoho z nich sedí několik dědečků a babiček dělající si piknik. My ale toto všechno míjíme a sestupujeme ještě níže až k mělké říčce podél níž vede úzká stezka. Po pár minutkách přicházíme až k starému vodnímu mlýnu. Poté se kousek vracíme k vyhlédnutému místu s pěknými kameny v řece, kde se kluci brouzdají v ledové vodě a Petr se opaluje. Po půl třetí se zvedáme a vyrážíme směr moře. Auto v protisměru jsme naštěstí nepotkali, takže v klidu pokračujeme do blízkého městečka, kde nabíráme naftu. Pak už najíždíme na dálnici E80 a frčíme do pobřežního města Pescara. Ani ne za hodinku jsme tam a hledáme místo k zaparkování kousek od moře. Narážíme na velké bezplatné parkoviště GPS: 42.458241, 14.233934, přecházíme silnici a jsme na pláži. Je to sice ta pláž, kterou opravdu nemusím, tedy plná slunečníků, ale protože už je přeci jen pozdní odpoledne, skoro nikdo tu není a my si zapichujeme ten náš daleko od slunečníkového lesa. Koupání sice nic moc, ale kluci blbnou hned na několika plážových hřištích. A já opět řeším, kde přespíme. Nakonec přejíždíme do půlhodinky vzdálené přírodní rezervace k městečku Ripari di Giobbe, na parkoviště GPS: 42.371175, 14.389412, které je hned nad pěknou pláží. Protože jsme nenašli v Pescaře u pláže žádné funkční sprchy, odsolujeme se za autem. Po véče si pak hovíme u stolečku a co nevidíme. Naproti na malém kopečku, si rodinka divokých prasat zaběhla do vinice. Na noc jsme tu jen my a dva osobáci. Když už se chystáme do postelí, přijede nějaký maník, sedí a autě a telefonuje. Trochu nás to znervózňuje, ale nakonec odjíždí. Takže noc proběhla v poklidu.
12.9.20 koupání v rezervaci Ripari di Giobbe
Ráno se budíme ve společnosti několika dalších obytek, které dorazily během noci. Ty to po snídani balí a frčí dále, my však zůstáváme. Bereme vše potřebné na pláž a po schodech sestupujeme z útesu dolů. Jsme tu brzo, takže si můžeme vybrat pěkné místo na vzdálenějším konci pláže poseté pěknými bílými oblázky. Kluci se samozřejmě hned vrhají do velkých vln, vyvrhující na břeh zelené chaluhy, které pak na kamínkách vypadají jako mechový kobereček. Vašíček mi vaří kamínkovou polévku, Peťula bojuje ve vlnách a my si čteme. Prostě pohoda klídek. Váša však začíná objevovat kouzlo potápěčských brýlí, takže začínají spory, kdo je bude mít na sobě. Budeme muset koupit ještě jedny. Dneska chceme doplnit zásoby a zároveň klukům koupit slíbenou hračku. Odpoledne edy míříme směr poloostrov Gargano a cestou koukáme po nějakém nákupním centru. Nejblíže od dálnice mi připadá jedno v městě Termoli. Je jen pár set metrů od sjezdu, ale protože tady něco opravují suneme se rychlostí šneka. Konečně jsme tu. Kluci s Petrem jdou vybírat hračky a já dobrůtky. Za chvíli jsou zpět, nadšeni, co si všechno nesou. Mají tady totiž výprodej kravinek tipu hasičská sada, indiáni či vojáčci, takže každý má alespoň pět věcí. Spokojenost na obou stranách. Zásoby doplněny a můžeme pokračovat. Opouštíme oblast Molise a vjíždíme do Apulie. Dálnici necháváme za námi a připravujeme pro kluky blicí pytlíky. Cesta je zpočátku k cestovatelům laskavá. Míjí slaná jezera na pobřeží, pak se ovšem zakousává do lesnatého vnitrozemí a začíná se bestiálně klikatit. Zvláště, když sjíždíme dolů do zátoky k vyhlédnutému kempinku Camping Villaggio Baia San Nicola, GPS: 41.944579, 16.030979. Pytlíky zůstaly nepoužité a my se jdeme rozhlédnout po nějakém vhodném místě. Ujímá se nás pan majitel Mino a ukazuje možnosti. Kempik je malinký, stinný, klidný a hned u pláže. A teď na konci sezóny za super cenu. Bereme.
13.9.20 poloostrov Gargano - koupání v zátoce Baia di San Nicola
Ráno před sedmou hodinou už je Vašík vzhůru, a tak necháváme ostatní spáče v autě a vyrážíme na průzkum pláže. V tuto časnou hodinu jsme tu jen my dva a pán upravující si svoje slunečníky. Ty tu sice jsou, ale zdaleka jich není tolik a musím říct, že v kombinaci krásného moře a útesů mi nějak nevadí. Po snídani sem tedy míříme na celé dopoledne. Dokonce máme v ceně i jeden slunečníkový set. Pláž je písečná s pozvolným vstupem do vody. Opět jsou celkem velké vlny, takže je čas konečně využít naše malá surfovací prkénka. Aby se člověk pěkně svezl, musí být ve správný čas na správné vlně a to se mi zatím moc nedaří. Zábava to je ovšem veliká. Nejen pro nás dospěláky, ale hlavně pro kluky, kteří za celou dobu nevylezli z vody. Na poledne se vracíme zpět k autu dát si něco malého k jídlu a hlavně pořádně sednout s Péťou na úkoly. Zatím jsme je dělali tak nějak za pochodu a nyní máme konečně čas dodělat všechno, co nám paní učitelka od posledně zadala. Ochutnáváme také cukrovinkovou slunečnici ze Sulmony. Chuťově klasická mandlička v cukru, ale vizuálně nádhera. Máme už vcelku dost špinavého prádla, takže se začínám pídit po pračce. Nikde nevidím ani jí ani nápis s cenou, za kterou by bylo možné vyprat, tak jak to obyčejně bývá. Dotazuji se tedy na recepci. Pán říká, že no problem, stojí pět Euro a ukazuje mi malou prádelnu. Běžím pro tašku se špínou a společně zapínáme pračku. Mám přijít tak za hodinku a půl. Pračka vypadá jako že má vypráno, ale je v ní plno vody. Jdu tedy opět na recepci, kde je tentokrát pan majitel a líčím mu situaci. Je to trošku výzva, protože neumí anglicky a já zase bídně německy. Pokouším se mu říct, že by se mohlo zapnout nějaké odstřeďování. Nakonec volá manželce. Mám prý čtvrhodinku počkat, paní přijede. Já čekám a kluci jdou zatím k moři. Paní nepřijela ani za půl hodinky, ale podařilo se mu sehnat mladou slečnu, která tam zřejmě pomáhá. Ta otevřela pračku, čímž způsobila malou potopu a úplně v pohodě přendala moje prádlo do vedlejší pračky. Prádlo jsem tedy měla opravdu echt vyprané a pověsila jsem je na šňůry, které už byly instalovány na stromech vedle nás. Sousedíme totiž s malým karavanem, kterého tu má zřejmě někdo ustájeného na celou sezónu a momentálně tu není. Připojuji se ke klukům na pláži, kde si Váša dává malého šlofíčka na lehátku zabalený v ručníku jak beduín.
14.9.20 poloostrov Gargano - koupání v zátoce Baia di San Nicola
Dnes jsme si opět naordinovali válení se u moře. Petr se vyvaluje na lehátku a já s klukama vyrážíme k druhé straně zátoky, kde voda vyhloubila rozsáhlou jeskyni ve skále. Je tu také starší dětské hřiště náležející k obrovskému kempu sousedící s tím naším. Jak tak procházíme jeho uličkami, je skoro prázdný mimo místa hned u moře. Po našem návratu k autu nás čeká několikero překvapení. Dorazila posádka karavanu. Místní s dvěma dětmi. Pán působí dost nesympaticky, ale jeho žena mi naznačuje, že naše prádlo pověšené na jejich šňůrách je OK. To jsem ráda, protože je přeci jen ještě trochu vlhké a ráda bych ho tam nechala do večera. Co je však horší, nastěhovali se nám do obytky mravenci. Nejprve jsem je našla v jídle a po bližším zkoumání pak úplně všude. Potvory si dělají cestičky. Super, naštěstí v místní obchůdku mají sprej na mravence, takže vytahávám v podstatě celé auto ven a stříkám. Jo, jo zůstat více nocí na jednom místě se nevyplácí.
15.9.20 poloostrov Gargano - les Foresta Umbra
Ráno balíme a řešíme, kde doplnit vodu a vyprázdnit nádrže se špinavou vodou, protože v kempu jsme si žádného takového místa nevšimli. Majitel Mino nás směřuje do prostoru nad kemp. Jak posléze zjišťujeme celá plocha patří ještě ke kempu, ale je teď po sezóně již uzavřená. Končí válenda a jdeme zase něco podniknout. Stoupáme od moře opět nahoru dvnitrozemí poloostrova Gargano, které je z velké části pokryté hustým lesem. Foresta Umbra neboli Les stínů představuje pozůstatek původního zalesnění, které kdysi pokrývalo celou Apulii. V téměř pohádkovém lese v nadmořské výšce mezi 272 až 827 metry se daří bukům, jedlím, javorům, dubům, jilmům a tisům. V podrostu stromů kvete především na jaře více jak 65 druhů orchidejí, což je rekordní počet v celém Středomoří. Nejdříve se stavujeme v návštěvnickém centru pro podrobnou mapku se stezkami a následně auto necháváme na velké příjezdové cestě k restauraci, která má však již po sezóně, GPS: 41.819225, 15.999142. Od auta vede stezka k malému jezírku Laghetto d´Umbra. Ještě než se k němu dostaneme, zastavujeme se u několika prodejců dobrot nabízející sýry, salámky a džemy. Neoodoláváme a bereme malý džemík a obrovskou scamorzu. Sýr připomínající baňatý váček. U jezera je malé molo, z kterého pozorujeme několik želviček a oranžových rybek plavající v zelenkavé vodě. Pokračujeme dále hustým lesem plným kytiček s nafialovělými kvítky, stromy připomínající enty z Pána prstenů a balvanů obalených mechem. V půli našeho vyhlédnutého lesního okruhu si děláme pauzičku na spadlých kmenech a ochutnáváme sýr přikusujíce chlebík a ovoce. Při dalším putování se nám ovšem podaří překročit bludný kruh, protože přicházíme k silnici, ke které se dle mapy vůbec nemáme přiblížit. Dojídáme tedy aspoň u piknikových stolečků sváču, kousek se vracíme a pak už narážíme na správnou odbočku, která nás dovádí zpět k autu. Tím popojíždíme pár kilometrů na jedno z odpočívadel u silničky, kde si dáváme pozdní oběd, vypracováváme s Péťou úkoly a pozorujeme kravičky, které se tu vynořili z lesa. A jako obvykle přemýšlíme, kde přespat. V rezervaci se správně kempovat nemá, ale pokud člověk nebude přespávat vícekrát na stejném místě, policie to toleruje. Vracíme se tedy na naše místo u restaurace, kde už jedna obytka také zakempila. Začínám si čistit zuby, když tu slyšíme přijíždějící auto a krátké zahoukání policejních majáků. Petr jde statečně ven a vysvětluje, že tu jsme jen na jednu noc a že zítra nás tu už neuvidí. Toto ujištění jim stačí a nechávají nás být.
16.9.20 poloostrov Gargano - les Foresta Umbra, koupání v Rodi Garganico
Kluci jsou opět ranní ptáčata. Běhají po lese a staví si z větví bunkr. Hned u auta máme piknikový stoleček, takže se nemusíme tísnit v autě. Naše druhé seznámení s Lesem stínů začínáme od chaty Rifugio Sfilzi, GPS: 41.849768, 16.003145, od které pokračujeme údolím Valle della Carpinosa. Lesní cesta je poměrně široká, takže potkáváme i nějaké ty cyklisty. Vzhledem k poměrně těžkému terénu jedou již skoro všichni na elektrokolech. Cesta stále klesá a stále klesá a já se začínám obávat toho stoupáku, který nás čeká při cestě zpět. V nejnižším bodě, u studánky Fontana Sfilzi svačíme, ale protože se to tu hemží vosami, po kterých jdou sršni, zase rychle vyrážíme dále. Přecházíme po můstku přes prázdné koryto říčky a začíná mnou obávaný stoupák. Úzká pěšinka přímo nahoru. Pak už je stezka pohodová a po vrstevnici přicházíme zpět k chatě, u které je vybudováno lesní workoutové hřiště, kde se kluci dostatečně vyblbnou. Chovají tady taky oslíky, daňky a další zvířectvo, které si prohlížíme. V autě si ohříváme polévku k obědu a frčíme zpět k moři, tentokrát k městečku Rodi Garganico. Parkujeme hned u veliké pláže GPS: 41.930275, 15.888349 pod městem vedle přístavu. V sezóně je zřejmě plná slunečníků, ale nyní je jich tu jen hrstka. Na pár hodin se jdeme válet a k večeru vyrážíme do úzkých uliček na zmrzlinu. S tou pak obdivujeme ohromné jachty v přístavu. Noc trávíme přímo na parkovišti s další obytkou s výhledem na osvětlené uličky nad námi.
17.9.20 poloostrov Gargano - Monte Sant'Angelo, Manfredonia
Už od rána se honí mraky, na koupání to moc nevypadá, takže vymýšlíme, co podnikneme. Protože paní učitelka nás opravdu zásobuje, věnujeme chvíli učivu. Pak nabíráme jižní kurs a přes lesnaté vnitrozemí přejíždíme do nejvýše situované (795 m. n. mořem) a nejchladnější obce na poloostrově Gargano, Monte Sant'Angelo. Z údolí stoupáme v serpentýnách vzhůru, kde kousek pod vrcholem necháváme auto GPS: 41.708094, 15.951611 na placeném stání u silnice. Nahoru nemusíme obloukem po betonu, ale využíváme schody ústící téměř u našeho auta. Zdoláváme malý parčík a objevujeme se přímo před mohutnými hradbami zdejší pevnosti Castello di Monte Sant'Angelo. Normansko-aragonský hrad pocházejícíjiž z 9. století, v 11. století byl opevněn a využíván do doby renesance. Největší přestavby se dočkal za vlády Federica II., který ho údajně opravil pro svou milenku Biancu Lancii. Pěkně ostře to tu nahoře pofukuje, ale tričko a kraťasy to zatím jistí. Zakupujeme vstupenky a jdeme se podívat dovnitř. Z cimbuří je pěkný výhled jak na samotné městečko, tak i do kopcovitého okolí. Prolézáme nejrůznější zákoutí, nacházíme i původní zásobárnu na vodu s ještě zelenými stěnami. Nad ní je pak obytná část hradu. Kluky ale nejvíce zaujaly vytesané chodby v opevnění umožňující obráncům nepozorovaně se přemístit tam, kde je jich potřeba. Městečko ovšem není ani tak známé svou pevností jako jednou z jeskyní, kterých je ve vápencové hoře, na které se Monte Sant´Angelo, vícero. Míříme tedy uličkami k svatyni Santuario di San Michele Archangelo. Koncem pátého století se zjevil archanděl Michael biskupovi ze Siponta. Ukazoval na jeskyni v hoře a tlumočil boží příkaz, aby se jeskyně proměnila v křesťanský chrám. Teprve trojí zjevení v letech 490, 492 a 493 společně s vítězstvím nad nepřátelskými neapolskými vojsky, zemětřesením a bouřemi, přesvědčilo obyvatele Siponta, aby mu tuto jeskyni zasvětili a vybudovali nad ní kostel. Když dojdeme na místo, dochází mi, že mám kraťasy, což u vstupu do křesťanských památek představuje jisté potíže. Naštěstí i tady zapůjčují zapomnětlivým slušivý hábit, který si omotávám okolo sebe. To je zajímavé, že kraťasy u chlapů nikomu nevadí. Sestupujeme po schodech dolů, až k ústí jeskyně. Ta zvenku vypadá jako klasický kostel a dokonce i uvnitř jsou sedátka a oltářík. Je tu však hrobové ticho a přísný zákaz fotografování. Dáme si ji tedy jednou dokola a raději se jdeme courat dále městečkem, pro které jsou typické obrovské bochníky chleba, vystavené před pekárnami. S chlebem se nám tahat moc nechce, raději bereme zvláštní druhy těstovin a hostie s karamelem a mandlemi. V jedné postranní uličce nakoukáváme ještě do kostelíku Chiesa di San Pietro, jehož vstupní branou se prochází do prostoru před dalším kostelíkem Chiesa di Santa Maria Maggiore a baptisteriem Baptisterium San Giovanni in Tumba. Na rozdíl od proslulé jeskyně jsme tu úplně sami a to je jen asi 50 metrů od ní. Chvíli ještě bloumáme úzkými uličkami s nabílenými domy a jejich komíny zvláštních tvarů za účelem koupení si obědu do ruky, ale nenacházíme vůbec nic. Vracíme se tedy zpět k autu a sjíždíme dolů k moři. Není to ovšem sjezd ledajaký. 800 nadmořských metrů v nekonečných serpentýnách. Dojíždíme do centra přímořské Manfredonie, kde parkujeme u přístavu vedle dětského hřiště sousedícím s rozsáhlým hradem Castello Svevo Angioino, GPS: 41.629682, 15.921938. Začíná slabě pršet, takže se uvelebujeme v autě a vaříme špagety k obědu. Déšť však nemá dlouhého trvání, takže kluci vyrážejí na prolézačky a my zjišťujeme, kam se tady půjdeme projít. Nabízí se samozřejmě sousedící pevnost. Ta je však v rekonstrukci, takže ji jen obcházíme, protože na její druhé straně by se měla nalézat cukrárna Bramanthe, která nás nalákala na své fotky dortíků v recenzích na google mapách. A je opravdu na co se dívat. Vedle více než dvaceti druhů zmrzlin se na nás smějí dortíky ve tvaru koule. Výběr je opět široký. Ovocné, citron, pomeranč. lesní ovoce až po kokos, čokoládu či pistácie. Každý si jeden vybíráme, Petr přidává ještě kafíčko a usedáme venku, kam nám tu nádheru číšník za chvíli přináší. Ke každému kousku ještě šlehačka s oplatkou. Noříme lžičku do lesknoucí se polevy, pod kterou je nadýchané cosi, připomínající obsah našich indiánků. Dobré, ale hodně syté, takže po dojedění po klukách mám cukr v nebeských výšinách. Tam se taky ocitá i účet, přeci jen pět euro za dortík není zrovna málo, ale což, jsme na dovolené. Aby nám trochu slehlo, vydáváme se k přístavu, kde kotví rybářské lodě a rovnou to bereme až na konec mola k majáku, což je něco přes kilometr. Jedna z lodí se dokonce jmenuje Olga, jako ségra Petra. Cestou pozorujeme malé krabíky usazené na kamenech vedle mola. Vracíme se k autu a popojíždíme směr jih, kde máme vytipované jedno místo u moře. Protože další den bychom rádi navštívili záhady ověnčený hrad Castel del Monte, musíme si zarezervovat čas návštěvy. Bukuju tedy desátou dopoledne. Okolní krajina se nám z hornatého a členitého Gargana změnila v placku posetou poli, kůlnami a nepořádkem. Nepůsobí to zrovna moc přívětivě. Asi po hodince jízdy dojíždíme k moři na konec několikakilometrové promenády u města Barletta. Už je tma a slabě prší. Naštěstí tu nejsme sami, ale ještě jedna obytka. Místní si tu však dávají dostaveníčka, takže sem přijíždějí a zase odjíždějí auta mladistvých.
18.9.20 Castel del Monte, Alberobello
Noc však proběhla v poklidu a my se budíme do krásného slunečného dne. Škoda, že tu nemůžeme zůstat déle a skočit do moře, prošvihli bychom hrad. Což se nám však málem stalo i tak. U hradu je totiž jedno malé a o kus dále velké parkoviště. Dojíždíme na poslední chvíli a jak se ukazuje, horní parkoviště je zřejmě jen pro zaměstnance. Dole u vjezdu je totiž na silnici přenosný zákaz vjezdu. Parkujeme tedy o pár set metrů dále a platíme jako klasická obytka, což je jednotná taxa, ať už tam chceme strávit noc či jen dvě hodiny. Bereme batohy a poloběhem zdoláváme kilometr a půl do kopce. Naši skupinku už začínají pouštět dovnitř, takže to bylo o prsa asijské ženy. Ukazujeme zakoupené vstupenky v emailu telefonu a podstupujeme měření teploty. Všechno v pohodě, takže se můžeme vydat na průzkum. Je nás tu jen pár kousků, takže nádhera. Zakladatelem a prvním stavebníkem hradu byl římský císař, jeruzalémský a sicilský král Fridrich II. (1194 až 1250). Hrad je sestaven z osmi stejně velkých zdí a v rozích se nachází osm věží, jejichž půdorys tvoří osmiúhelník. Do okolní krajiny se lze dívat z osmi oken, která se nacházejí v osmi pokojích. Osm stěn má i velký dvůr uprostřed stavby, jeho ozdobou je osm gotických oblouků. Osm, osm, osm... Fascinace číslem osm. Funkce a smysl této nejslavnější středověké světské stavby zůstává záhadou. Hrad byl několikrát podroben různým výzkumům, které se nepřiklání k tomu, že by hrad plnil nějaké strategické či vojenské účely. Největší záhadou Castel del Monte je absence reprezentativního sálu, který jinak byl pravidelnou součástí fridrichovských hradů. To by totiž zcela vylučovalo, že by tento luxusní a výjimečný hrad mohl být využíván pro nějaké významné státnické účely. Poslední teorií zřejmě je, že Castel del Monte nebyl hradem, ale Fridrich II. ho původně zamýšlel jako chrám Spravedlnosti, latinsky Templum Iustitiae. To, co je dnes vnitřním dvorem hradu, by byla prostora završená obrovskou kopulí na osmibokém bubnu, který by svojí výškou převyšoval všech osm věží kolem. Tato reprezentativní síň se symbolickými třemi vchody měla v samém centru velký osmiboký bazén s čtyřmi výklenky, jehož popis známe z 18. a 19. století, jenž by sloužil k zvláštním iniciačním obřadům, symbolickým zasvěcením podobným křtům. Ve 12. a 13. století skutečně existovaly působivé představy o chrámu Spravedlnosti. Významný středověký právník Placentinus, který zemřel v roce 1192, dva roky před Fridrichovým narozením, takovou stavbu detailně popisuje. Představa Fridricha II. jistě fascinovala už proto, že jeho velkým vzorem byl zákonodárce císař Justinian, který se ve dvou dopisech zmiňuje o "svatyni Práva" a o "svatyni Iustitia Romana", což v jeho pojetí byly imaginativní stavby vytvořené jeho zákonodárným dílem. Fridrich II. byl svými nejbližšími chápán jako otec a syn Spravedlnosti, jako pán a sluha Spravedlnosti, a jeho pozemské panování se stalo zosobněním vlády božského Rozumu. Právo a spravedlnost byly povýšeny na nejvyšší hodnoty a štaufský císař byl jejich živoucím zosobněním, tvůrcem i hlavním realizátorem. Soudci nejvyššího soudu a správci s titulem iustitiarius, hlavní opory císařské moci v Sicilském království, byli chápáni jako kněží sloužící spravedlnosti, která byla povýšena téměř na úplné náboženství. Zřejmě existovala i oficiální organizace těchto lidí fungující na principu jakéhosi rytířského řádu, která je zmiňována v několika dokumentech z 30. a 40. let 13 .století. Toť vyčerpávající informace z průvodce. Stavba opravdu působí dosti magicky. Škoda, že se nezachovalo nic z vybavení interiérů. S nádherným růžovým mramorem to muselo hezky ladit. I krby jsou pryč. Procházíme přízemím, z něhož stoupáme po točitém schodišti do prvního patra. Do věží už se však nedostaneme, schody jsou opáskované. Venku si celý hrad ještě jednou obcházíme a pak se vracíme zpět k autu. Dole u silnice pak koukám, že zmizela značka zákazu vjezdu. Tak nevím. V obytce si děláme malou sváču, dáváme oddych a při odjezdu vyprazdňujeme záchod s odpadní nádrží a doplňujeme vodu. A opět se přesouváme o pár desítek kilometrů na jih, do oblasti poseté přístřešky zvanými trulli. Nejvíce se těchto zvláštních domečků zachovalo v městě Alberobello. Parkujeme tedy na jeho okraji GPS: 40.788675, 17.245083, bereme koloběžky a míříme do centra. Cesta vede mírně do kopce, což s koloběžkou zase není taková výhra. Po pár set metrech už vidíme první exempláře, kterých je tu po městě rozeseto přes 1400. Tyto kruhové domy s kuželovitou střechou, zevnitř završené kopulí se stavějí z místního vápence bez použití malty a jsou rozesety v této části Apulie i uprostřed vinic a olivových sadů. Dojíždíme na malé náměstí, kde zanecháváme koloběžky uzamčené u stojanu, zakupujeme jako obvykle zmrzlinu a dále se vydáváme po svých. Lidí tu vcelku přibylo, ale není to nic hrozného. Tady v centru je velká většina domečků proměněna v krámky, ale jinak se v nich normálně bydlí. Ulice jsou hezky nazdobeny, jak už živými květinami obepínající zdi domečků či sušenými zavěšenými na lanku přes ulici. Některé z domů mají na kamenných střešních taškách namalované různé magické symboly. Za povšimnutí také stojí komíny. Jednou jsou zakončené plechovou hlavou římského vojáka, podruhé třeb pánem v klobouku. Trulli jsou obyčejně jednopatrové, až na pár výjimek. Jednou z nich je i místní katedrála - Chiesa a Trullo Parrocchia Sant'Antonio di Padova. Raritkou je i zvon posazený tak blízko do okna, že je opatřeno raději vypoulenou bezpečností mříží. Vnitřek kostela je podobný těm malým trulli, jen ve větším měřítku. Vracíme se kousek zpět do malého krámku, kde si kupujeme něco k jídlu a cestou si každý něco přejeme v Uličce splněných přání plné květin. Pozdní oběd si pak jdeme sníst na zdejší dětské hřiště naproti kostelu. Tady taky poprvé vidím houpačku pro vozíčkáře. Cestou k našim koloběžkám se stavujeme i ve druhém dvojpodlažním trulli, Trullo sovrano. Podle pověsti tu žili dva bratři, kteří se svého rodného trullu nechtěli vzdát, jak se jim líbil, navíc se oba zamilovali do stejné dívky, která se ovšem zamilovala do mladšího z nich. A tak se stalo, že trulli rozdělili na horní a dolní část, aby mohli žít společně a přesto si nepřekáželi. Na koloběžkách to teď máme k autu z mírného kopečka, takže mám co dělat, abych to s Vášou ubrzdila a zároveň si nepropálila podrážky bot jako minulý rok při sjíždění skály na Gibraltaru. Na noc se uchylujeme na pobřeží Costa Merlata, GPS: 40.778321, 17.638559 asi půlhodinky jízdy na jihovýchod. Místo je to jako stvořené pro kempování na divoko. Hned u vody s malinkými zátočinami jako v Chorvatsku. Leč dnes tu ukrutně fouká. Vítr víří písek a vlny se rozprskávají pomalu až u našeho auta. Kouzlo to tu ovšem má, takže nakonec zůstáváme. Stejně jako další dvě obytky opodál. Klukům počasí rozhodně nevadí a nijak je neomezuje v blbnutí venku. A my tu aspoň můžeme pozorovat krásný západ slunce.
19.9.20 zoosafari a zábavní park u města Fasano
Další den vichr spíše zesílil, takže z možného koupání nic nebude. Vracíme se tedy zpět do vnitrozemí k městu Fasano, u kterého je zoo safari a zábavní park Fasanolandia, GPS:40.834249, 17.341031. Jsme tu hned na otevíračku, lehce po desáté, takže tu je trošku ručno. Pracovníci parku nás řadí do fronty, my projíždíme kasou a po pár desítkách metrech jsme už obklopeni kopýtkatou zvířenou. Do auta nám začínají nakukovat jeleni, oslíci či daňci. Pouštím kluky místo sebe dopředu, aby lépe viděli. Ti se nejdříve trošku bojí, zvláště, když nám kůň strčí do okna celou hlavu, ale pak už si to náležitě užívají. A nejen oni. I my dospěláci jsme nadšeni. Před zoo prodávali místní mrkve a jinou zeleninu, takže tu jsou zvířátka zvyklá, že jim lidé občas něco dají. Pomalu se posunujeme dále a zblízka pozorujeme kamzíky či muflony. Následují bezpečnostní dvojitá vrata, mezi něž se vejdou tak tři auta, a po jejich otevření už vjíždíme přímo mezi líně se povalující lvy. Je jich tu v několika skupinkách více než deset a my jsme od nich vzdáleni jenom pár metrů. Samozřejmostí je mít stažená okénka a nezastavovat. Pro všechny případy tu je džíp parku. Vládne tu však pohoda proložená majestátním lvím řevem. Výběh lvů opouštíme opět přes bezpečností vrata a míjíme pštrosy, kteří jsou však raději za plotem. Za nevysokou zídkou se krmi sloni. Projíždíme dalšími bezpečnostními vraty a ocitáme se mezi tygry a následně medvědy. Těch se tu okolo nás kolébá snad třicet. Jeden si dokonce vylezl na vršek vysokého stromu. Opět se vracíme ke slonům, kterým se pod nohami pletou malé antilopy a gazely. Na druhé straně cesty strkají své hlavy až do vnitra naší dodávky žirafy. Jsou sice za ohrádkou, ale dlouhý krk udělá své. Za plotem však nejsou zebry, velbloudi a lamy. Obzvláště mladé zebry jsou zvídané a nechají se pohladit. Ze zásob vytahuji jablko, které Petr následně servíruje velbloudovi jako svačinku. Pomalu se šineme dále a pozorujeme stádečka oslíků, pakoňů a bizonů. Jeden tento hnědý obr si to rázuje přímo okolo nás a my s Petrem vzpomínáme, jak jsme takhle pozorovali divoké bizony v národním parku Yellowstone v Americe. Vyjíždíme ze safari, auto necháváme na přilehlém parkovišti pro obytky a pokračujeme do druhé části parku, kde se tak nějak prolíná zábavní park a zoo. Hned při vstupu je cesta lemovaná zmenšeninami památek Apulie jako je například námi navštívené město Alberobello s trulli či hrad Castel del Monte. Procházíme kolem výběhu šimpanzů a stoupáme si do krátké fronty na vláček. Ten nás vzápětí dováží přes výběh makaků k velkému jezeru s vodním ptactvem a savci. Za malý poplatek se projedeme v loďce na jezeře okolo ostrova s gibony a pak už zahajujeme prohlídku další zvířeny. Medvěda hnědého i ledního a hrochů. Po krátké svačině se vracíme vláčkem zpět. Tam opět usedáme do zamřížovaných vozů tažených autem a projíždíme přímo mezi makaky, které jsme sledovali seshora z vláčku. Ti skákají na mříže a vezou se s námi. Při dojezdu a vystupování z vozů tu jeden ze zaměstnanců dohlíží s puškou. Trochu morbidní. Míříme se raději trochu zchladit do velkého stanu plného akvárií a terárií, z něhož se přesouváme do dalšího tentokrát s modely dinosaurů alla Dinopark. Zoo či něco na ten způsob máme za sebou a stoupáme do svahu o trochu výše mezi autodromy, houpačky a další atrakce. Se vstupenkou jsme si koupili pro každého tři, takže se na lavičce rozhodujeme, do čeho půjdeme. Dříve než se tak stane, odskakujeme si ještě do akvária na vystoupení s lachtany, lvouny a tuleni. S Petrem máme opět před sebou, jak jsme na něčem podobném byli v Miami, kde k tomu ještě přidali kosatky a delfíny. Protože nás trápí hlad, dáváme si v jedné z restaurací vícechodový oběd. Pak už usedáme do první atrakce. Čeká nás jízda na kládě ve vodním korytu, kdy dvakrát vyjedeme na kopeček s následným prudkým sjezdem dolů. Doufám, že po tomto nepřijdu o chutný oběd. Oběd vydržel a my se přesunujeme na další vodní jízdu. Tentokráte ve velkém nafukovacím člunu alla vodní tobogán. Nebylo to tak zběsilé, zato jsme náležitě mokří. Jako poslední Petr vybírá divokou jízdu v točícím se hrnku jedoucím po horské dráze. To rázně odmítám, protože to by se kluci asi počůrali. Nakonec Petr zdolává aspoň mě. Jízda je to zběsilá a já se jen modlím, aby jsme nevystřelili z kolejnic do dáli a děti nebyly sirotci. Přežili jsme a i Petr uznává, že dětem by se to rozhodně nelíbilo. Ty raději nastupují do vozíku a projíždějí strašidelný hrad. Mám trochu obavy, v jakém stavu vyjedou, hlavně Váša, ale podle rozzářených úsměvů neutrpěli žádnou psychickou újmu. Na rozloučenou si ještě dáváme ledovou tříšť a míříme zpět k autu. U vchodu si ještě s Vašíkem vystoupáme na bránou s věžičkami, odkud je hezký výhled do parku a okolí. V místním Lidlu doplňujeme zásoby a přejíždíme na druhou stranu italského podpadku. Naším cílem je rezervace Riserva Naturale Salina dei Monaci mezi Tarantem a Gallipoli. Po hodině a půl dlouhé jízdě zakotvujeme pár desítek metrů od moře na pěkném stellplatzu GPS: 40.301337, 17.726274 s příjemným panem majitelem.
20.9.20 koupání v rezervaci Salina dei Monaci
Protože to vypadá na pěkný sluneční den, bereme plavky a hurá na pláž, která je opravdu pár kroků. Na to, že je dnes neděle, není moc plná. Pláž je to úžasná. Místo písku jsou u vody malinké kamínky jako korálky a obroušené lasturky mušliček. Asi proto je tu průzračná voda jako u kamenných pláží v Chorvatsku. Jen ty rybičky moc nejsou. Kluci jsou opět ve svém živlu a prakticky nevylezou z vody. Kolem poledního se vracíme zpět k obytce na oběd servírovaný s růžovým italských vínečkem. Trošku jsme v posledních dnech zanedbávali úkoly, takže doháníme, co se dá a pak opět hurá k moři, kde si užíváme pěkný západ slunce. Ten je v této roční době už v sedm hodin večer. Zlatý to čas v červnu, kdy je možné někam dojet v devět hodin a ještě za světla udělat večeři a umýt nádobí. Po návratu Petr kontroluje stav autobaterie, který se bohužel ukazuje dosti neuspokojivý. Pokud každý den trochu popojedeme není problém, ale takto jdu raději za panem majitelem požádat o elektrické připojení.
21.9.20 koupání v rezervaci Salina dei Monaci
Protože se nacházíme hned vedle rezervace, ráno se vydáváme na krátkou procházku. Cesta vede podél písečných dun mezi mořem a jezerem, ke kterému se slétají rackové a plameňáci. Na jeho druhém břehu vykukují zbytky pobořeného kostelíka a strážní věže. Jezero rozhodně není koupací, usuzujíce podle dosti bahnitého dna a značky nebezpečí na jeho okraji. Docházíme až na druhý konec pláže a pak se ubíráme stejnou cestou zpět. A zase válečka na pláži, na které jsme dnes skoro sami. Péťa s Vašíkem opět vytahují svoje boardy a blbnou na vlnách. Pak mizí s dlouhými klackami někde v dunách a pak zase do vody. Zkrátka válecí den. Jediné co nás trápí, jsou Vášovi boláčky po štípnutí komárem, které nevypadají moc hezky. Snad zabere mazání medikamenty.
22.9.20 Gallipoli, koupání v zátoce Baia Verde
Po třech nocích balíme a míříme na jih do čtyřicet minut vzdálené Gallipoli, někdejší řecké kolonie Kalé polis - Krásné město. Díky své poloze a tvaru, malý ostrůvek spojený s pevninou mostem, je město nazývánou Perlou Jónského moře. Auto necháváme hned u mostu GPS: 40.056453, 17.981974 na placeném parkovišti. Hned za ním se z moře tyčí hradby aragonské pevnosti postavené na římských základech. Po zaplacení vstupného se jdeme podívat dovnitř. Veřejnosti se otevřela jen před několika málo lety, dnes jsou tady ukázky různých vykopávek a předmětů, jako například olejové lampičky či amfory. Přístupná je i její podzemní část sestávající se z chodeb a velkých místností s klenutými stropy. Z hradeb je pak pěkný výhled na zbytek města. A abychom tu zanechali také nějakou stopu, Péťulka nás zapisuje do návštěvnické knihy. Po zakoupení obligátních magnetek vedle u stánků vyrážíme do křivolakých uliček přepásaných červenými a zelenými praporky až ke katedrále Basilica Cattedrale Sant'Agata Vergine e Martire. Tam opět přichází na řadu návštěva cukrárny a ochutnání místní zmrzliny, kterou pojídáme sedící na schodech katedrály a pozorující prodejce mořských hub v přilehlých stáncích. Postupně obcházíme celý ostrov hledaje něco dobrého k obědu, ale buď mají zavřeno nebo to není zrovna to, co bysme chtěli. Přecházíme tedy po mostě zpět na pevninu a na chvíli usedáme na lavičce u nejstarší řecké památky v Itálii, fontány Fontana Greca. Její stáří je na ní už dost znát. Cestou k autu pak objevujeme takovou cukrárnu pekárnu, kde pořizujeme něco k obědu i sladkou tečku po něm a přesunujeme se pod město k velké zátoce Baia Verde na pláž zamilovaných Spiaggia degli Innamorati. Auto necháváme na takovém plácku před hotelem GPS: 40.018585, 18.023001, pokračujeme chvíli po silnici a pak konečně nalézáme průchod k pláži. Procházíme písečnými dunami a jehličnatými stromky. Pláž je nekonečná, skoro prázdná, v dálce se bělají domky středověkého Gallipoli a voda je průzračně čistá s barvami od zelené po tmavě modrou. Vstup do vody je hodně pozvolný, takže kluci dovádí ostošest. Zůstáváme zde celé odpoledne a pak přejíždíme na konec zátoky na plážové parkoviště u malé zátočiny, odkud pozorujeme západ slunce.
23.9.20 Leuca, Otranto, bauxitové jezírko
Po pohodové snídani u stolečku na sluníčku míříme k nejjižnějšímu místu italského podpatku, to jest poloostrova Salento, městečku Leuca. V jeho okolí je řada mořských jeskyň, ke kterým se podnikají výlety člunem. Zastavujeme tedy u jednoho ze stánků, ale odcházíme s nepořízenou. Kvůli větru a velkým vlnám se dnes nejezdí. Zkoušíme ještě jinou společnost, ale tam nám to jen potvrzují. Necháváme tedy auto v jedné z placených uliček v centru GPS: 39.797360, 18.356823 a jdeme aspoň na obhlídku města. Naši ranní procházku začínáme kde jinde než v cukrárně., Jak už je v Itálii dobrým zvykem mají nepočítaně druhů výborných zmrzlin. Následuje krátká návštěva pěkného kostelíka Parrocchia Cristo Re Leuca a pak už se napojujeme na liduprázdnou pobřežní promenádu lemovanou palmami. Na skalnatém břehu stojí na podpěrách uzavřené restaurace. V druhé polovině září to vypadá na konec sezóny. Pomalu míříme k místu, kde se Jónské moře míchá s Jaderským, vyhlídce Punta Ristola Leuca Due Mari. Tady už to pofukuje celkem slušně. Děláme několik foteček a stejnou cestou se vracíme zpět k autu. Protože Leuca není známá jen svými jeskyněmi, ale i bazilikou Santuario di Santa Maria de Finibus Terrae přeparkováváme auto k benzínové pumpě GPS: 39.800319, 18.367958, protože cokoli blíže je plné. Právě když vstupujeme do areálu baziliky de Finibus Terrae, Na konci světa, počasí trochu ten konec světa připomíná. Spouští se totiž super liják. Ač se schováváme pod stromy za chvíli jsme promáčení. Naštěstí nemá dlouhého trvání a je teploučko, takže brzy osycháme. Ocitáme se na obrovském prostranství před bazilikou lemované zděnými spojenými půlkruhy. U jednoho z nich stojí socha bývalého papeže Benedikta XVI., který areál za svého působení navštívil. Bazilika zasvěcená Panně Marii byla postavena v letech 1720 - 1755 nad mysem Punta Meliso. Později byla několikrát poničena nájezdy Turků a Saracénů. K zamezení ničení byla bazilika přestavěna tak, aby zvenčí nevypadala jako chrám. Po projití si vnitřku baziliky zjišťujeme, že sem zavítal i současný papež František. Na konci nádvoří ční do výšky veřejnosti nepřístupný maják, okolo něhož roste spousta kaktusů s kulatými plody. Pohled na rozvlněné moře, na které probleskuje sluneční svit skrz mraky je opravdu parádní. Protože jsme poměrně dost vysoko, je odtud také hezký výhled na přístav a celé městečko. Na koupání to dnes nebude, takže jedeme prozkoumat další město poloostrova Salento, Otranto, vzdálené asi hodinku jízdy. Z počátku kopírujeme pobřeží a kocháme se pohledem na moře. U malého zálivu Il Ciolo děláme krátkou zastávku. Při pěkném počasí se dá vplavat do jeho jeskyně Grotta Grande del Ciolo. Dnes to však opravdu nehrozí. Vlny jsou totiž obr a zuřivě narážejí na skaliska. V Otrantu parkujeme kousek od centra na bezplatném parkovišti GPS: 40.142525, 18.494950. Největším lákadlem tohoto nejvýchodněji položeného italského města je aragonský hrad obklopený mohutnými hradbami. Hrad byl přestavěn za Fridricha II. a původně byl do něj pouze jediný vstup přes padací most překlenující příkop okolo celého hradu. Po mostě nyní již pevném do něj kráčíme i my. Dnes slouží veřejnosti jako muzeum a prostor pro výstavy. Z vnitřního vybavení toho k vidění moc není, nejvíce nás zaujaly obrovské dělové koule vystavené na nádvoří a originální výzdoba balkónu jednoho z otrantských domů. V opravených pokojích visí pěkné obrazy hudebníků provedené v barvách i černobíle a mnohobarevné výjevy připomínající vytrážová okna v kostelích. Z hradeb se naskýtá pohled na zdejší přístav, který byl důležitou zastávkou jak pro křižácké výpravy v 11. a 12. století, tak hlavně pro obchodní cesty do Byzantské říše. Z hradu pokračujeme uličkami k místní katedrále. Ta otevírá až za půl hodinky, takže máme tak akorát čas na další přísun zmrzliny, kterou si vychutnáváme s pohledem na tyrkysové moře. Pak už hurá do katedrály Cattedrale di Santa Maria Annunziata, založené již v roce 1080 za Normanů, kde na nás čeká poněkud morbidní výzdoba. Nejprve si ovšem prohlížíme podzemní podlaží s kryptami, z kterého vstupujeme do přízemí, kde prakticky celou podlahu pokrývá mozaika, jež je největší svého druhu v Evropě. Je dílem kněze Pantaleona z let 1163-1166. Zobrazuje biblické i mytické příběhy, je plná lidských postav, zvířat, barev a fantazie. Za zmínku stojí i překrásný strop. Avizované překvapení na nás čeká v kapli mučedníků Cappella dei Martiri. Jsou zde ostatky 800 přeživších obyvatel Otranta po nájezdů Turků z roku 1480, kteří se nechtěli zříct křesťanství, a tak byli sťati. V prosklených vitrínách ve zdech jsou uloženy jejich lebky a hnáty. Podobný výjev jako v kuthohorské kostnici. V jedné z uliček města si kupujeme plněné sedviče, které baštíme kousek od parkoviště na dětském hřišti. Po naplnění žaludků popojíždíme jen kousek na jih GPS: 40.135167, 18.500679, na provizorní parkoviště na poli, za které chce majitel lichvářských 5 Eur. Odtud vyrážíme na kraťoučký výlet k jezírku, které bylo původně bauxitovým lomem. Malá vodní plocha je obklopena kvetoucími trávami a svahy okolo níj hrají všemi odstíny oranžové barvy. Do toho svit sluníčka odrážející se na vodní hladině. Prostě parádní podívaná. Na noc přejíždíme opět na západní stranu polostrova Salento. Počasí se zase rozhodlo trochu pozlobit. Fičí vítr a sem tam začínají dopadat velké kapky deště. Přijíždíme k velkému parkovišti u pláže Maldive del Salento, GPS:39.835975, 18.242719. Nikdo tu není, závora je nahoře, takže vjíždíme dovnitř. Zajíždíme úplně dozadu na stání pro obytky. Po chvíli mizí i poslední zaměstnanec z baru. Jdeme okouknout místní pláž, která je přirovnávaná k těm maledivským. No nevím, na břehu je vyplaveno spousta bordelu. Možná někde opodál to bude lepší. Vracíme se zpět k autu a já jdu ještě okouknout, zda v jednom z otevřených domků neteče voda, abych tam opláchla dosud neodsolené šnorchly a ploutve. Zkouším kohoutek, voda teče a to přímo na kudlanku nábožnou, která tam uvízla. Podle její nezdravě nahnědlé barvy už tam chudák nějakou dobu strávila. Na listě ji vytahuji ven a nesu na trávu. Snad se ještě zmátoří. Dokončuji oplach a jdu uvařit něco teplého k večeři.
24.9.20 Leuca, koupání u Punta Prosciutto
Ráno se budíme do hezkého dne, který nám trochu kazí z dálky viditelná závora u vjezdu na parkoviště, která je dole. Žádný lístek nemáme, tak doufáme, že tam někdo bude, jinak nevyjedeme. Obsluha naštěstí přítomná je, ale zdarma to mít nebudeme. Na jeho dotaz, kdy že jsme přijeli, odpovídáme, že někdy kolem osmé večerní. Načež odejde ke stroječku a vytasí se z účtenkou na 9 Eur. No trošku drahé přenocování. Znovu zkoušíme Leucu a výlet na člunech. Tentokrát jsme úspěšní. Auto necháváme kousek od přístaviště na parkovišti sportovního centra GPS: 39.799595, 18.364112 a krátce po desáté vyrážíme na malém člunu s dalšími dvěma páry. Náš průvodce mluví pouze italsky, ale občas se mi podaří něco zachytit. Třeba to, že velká červená stavba připomínající hrad Villa famiglia Mellacqua je jedna z desítek dochovaných vil, které si tu nechala postavit aristokracie v 19. století. Zakrátko jsme u námi již známého místa mísení vod Jaderského a Jónského moře. Co jsme ale seshora nevideli, je Ďáblova jeskyně Grotta del Diavolo pod ním. Jeskyně první a zdaleka ne poslední na naši plavbě. Největší z nich je asi Dračí jeskyně Grotta del Drago, jehož hlava na nás kouká z vody. Výlet měl být původně s přestávkou na koupání. To se ale nakonec nekoná a náš průvodce nás bere kousek na druhou stranu od přístavu pod maják u baziliky. To už ale Péťa nedává a cestou trochu krmí rybičky. Koupání si dnes nenecháme ujít a vracíme se asi hoďku nahoru o pár kilometrů níže pod námi navštívenou pláž Salina del Monaci. Parkujeme na poloopuštěném parkovišti mezi domy GPS: 40.296022, 17.775011 a keříky a pískem se prodíráme na pěknou pláž Spiaggia le Dune di Punta Prosciutto. Hezká je, ale notně tu přibylo lidí. Navíc tu neustále korzují černošští prodejci cetek, což trochu kazí dojem. Koupačka je ale pěkná, opět zkoušíme naše malá surfovací prkna. Na noc se o kousek vracíme a spíme prakticky přímo na pláži GPS: 40.290774, 17.809201. Jedinou starost mi dělají Vášovi boláky po komárech. Ne a ne se zahojit, koupání v moři k tomu asi taky moc neprospívá.
25.9.20 koupání u Punta Prosciutto, Matera
Dopoledne zůstáváme na naší pláži, kde jsme téměř sami a opět se zdokonalujeme v surfingu a kluci v boji se stříkacími pistolemi. Sluníčko už ale slábne, takže balíme a rozhodujeme se pro návštěvu skoro dvě hodinky vzdálené Matery, čímž na chvíli opouštíme provincii Apulie a vstupujeme do správního okrsku Basilicata. V městečku Matera parkujeme pěkně na vršku GPS: 40.664053, 16.605182, vedle hradu Castello Tramontano ze 16. století, který je ale veřejnosti nepřístupný. Protože jsme ještě neobědvali, dělám rychle těstoviny a pak už vyrážíme směr jeskynní čtvrt Sassi di Matera. Obydlí pocházejí již z doby bronzové a byla obývána až do začátku 50. let minulého století. Patří tak bezesporu k jedněm z nejstarších městských osídlení na světě. Pak tu však zavládla chudoba a lidé byli násilím vystěhováni. Uličkami přicházíme až k pěkné vyhlídce Belvedere di Piazza Giovanni Pascoli, odkud je pohled na celou čtvrť a na jeskyně na druhé straně údolí. Zastavuje nás tu pán nabízející své průvodcovské služby, což ale s díky odmítáme a vyrážíme dolů po schodech sami. Domy jsou vyhloubeny do vápencového tufu s přídavnou kamennou přístavbou. Do 18. století se z některých budov před jeskyněmi staly vcelku honosné vily, kláštery a kostely, těch jsou tady desítky. Některé domy byly zrestaurovány a přeměněny na hotely či restaurace, v jiných se už zase bydlí. Ač je to tu všude prakticky samá skála a šeď, zelenou tu nepostrádáme. Před domy tu mají lidé v hojné míře velké květináče s rostlinami. Dle průvodce nacházíme jeden z autenticky zařízených domečků Casa Grotta nei Sassi. Po zakoupení vstupenek čekáme v jedné z tufových jeskyň, až se budeme moci podívat dovnitř. Kvůli covidu tvoříme asi desetičlenou skupinku, no, více by se nás sem ani nevešlo. Z reproduktoru zní italština, my si však čteme anglický popis z letáčku, který nám dali u pokladny. Uspořádání je takové dnešní 1+2KK - jedna místnost plus kuchyňský kout plus koňský výklenek s jedním malým okénkem nahoře nade dveřmi. Osob se tady muselo poskládat hned několik. Ve velké posteli, umístěné dost vysoko kvůli potenciální vlhkosti, spali rodiče s nejstaršími dětmi, nejmenší v kolébce a zbytek v nejspodnější zásuvce skříně či v truhle. Splachovací záchod pochopitelně nebyl, takže vedle postele, je praktický nočník. Všechny poličky jsou vytesány do skály a plné různých věcí. Naproti posteli je pak tkalcovský stav a výklenek pro koně, mulu, prase a slepice. Trochu divočina. Vešel se sem však pěkný velký stůl a pár skříněk. Naproti tomu malinká kuchyňka vypadá útulně. Na stěně visí i fotka posledních majitelů bytečku, nečekaně elegantní v pěkných šatech a obleku. Scházíme na velké náměstí Piazza San Pietro Caveoso, kde nakoukáváme aspoň do jednoho z mnoha kostelů a pak se po chodníčku dostáváme až ke schodům vedoucím dolů do malého údolí. Je odtud pěkný výhled na starou část města. Schody za chvílí třídá strmá pěšinka, naprosto nevhodná pro naše sandály. Ale i tak se dostáváme až dolů k říčce a zavěšenému mostu nad ní. Kdybychom pokračovali dále a vystoupali na druhou stranu, dostali bychom se až k jeskyním. Ale to už se nám absolvovat nechce, takže se po stejné cestě vracíme zpět nahoru a ubíráme se směrem k našemu autu. Cestou nás přepadne menší deštík, takže zapadáme do jednoho z obchůdků a zakupujeme aspoń něco na památku. Protože jsme opět vyjedení, stavujeme se v jednom ze supermarketů, kde mají krásné velké krevety, kterým neodoláváme. Teď ještě najít něco na přespání. Nechce se nám jet už nikam daleko a tak míříme na stellplatz hned v kopci za městem GPS: 40.652699, 16.607500. Taky začalo celkem brutálně pršet. Hlásím nás na recepci a poté již obsazujeme jedno z posledních míst. Po večeři ještě skáču pro klíče od sprch, kde si to v teplé vodě náležitě užíváme.
26.9.20 jeskyně Castellana Grotte, Polignano a Mare
Ráno to s počasím nevypadá o nic lépe. Vytrvale prší a my přemýšlíme, co podnikneme. Oko nám padá na asi hodinku vzdálené jeskyně Grotte di Castellana. Mají otevřeno a dle propočtů bychom mohli stihnout prohlídku ve 12,30 h. Frčíme tedy tam. Auto necháváme na velkém parkovišti kousek od vstupu do jeskyní GPS: 40.875403, 17.151840 a bereme to během, protože opět nestíháme. Na výběr mají malý nebo velký okruh, buď v angličtině nebo v italštině. Bereme rovnou velký, anglický. Podle počtu lidí, nápad zajít si do jeskyní rozhodně nebyl jen náš. Krátce po půl jedné se noříme do nejdelšího podzemního labyrintu v Itálii. Celý komplex je dlouhý přes 3 300 metrů a dosahuje maximální hloubky 122 metrů. Po prvotním sestupu se ocitáme v obrovském podzemním prostoru. Tedy spíše na dně propasti, protože vysoko nad námi je otvor obrostlý stromy. Děláme nějaké ty fotky, protože dále to je již zakázáno. Postupně procházíme většími či menšími sálky plných krápníků a jiných krasových krás a celkem za naši hodinu a půl dlouhou podzemní návštěvu nachodíme skoro tři kilometry. Musím říct, že to předčilo mé očekávání. Když se opět dostaneme ven, krásně svítí sluníčko. Protože kluky hodně bavil lanový park, který jsme navštívili v Polsku, vydáváme se k jednomu i zde v Castellana Grotte. Máme ovšem smůlu, nikdo tu není. Jedeme tedy zpět k moři a to do malého městečka Polignano a Mare. Parkujeme kousek od centra přímo na skalnatém pobřeží GPS: 40.999491, 17.212449 a jdeme na obhlídku. Město je známé především svými domy pocházejícími ze 17. a 18. století postavenými přímo na útesech, mezi kterými je zaklíněná hojně fotografovaná malá plážička Lama Monachile. Tu si prohlížíme z mostíku nad ní a branou vcházíme do starého města, kde couráme uličkami. Těmi se dostáváme až k terázce nad útesy, ze které vidíme v dálce červenou tečku, naše autíčko. Protože dnes ještě neproběhla zmrzlinka, zkoušíme jednu netradiční cukrárnu. Z velkého výběru to vyhrává jogurtová se skořici a limetkou, jogurtová s mangem a lívance s čokoládou a slaným karamelem. Velká mňamka. Vracíme se k autu a zvažujeme, zda tu strávit noc. Poloha hned vedle moře je lákavá, ale hodně tady fučí. Nakonec se zdá ideální velký les Foresta di Mercadante kousek od Bari, do kterého je to necelá hodinka. Les to ovšem není přírodní, byl účelově uměle vysázen, aby chránil město Bari před povodněmi. Z cesty protínající les sjíždíme na velké odpočívadlo rovnou k piknikovému stolečku GPS: 40.891371, 16.692198. Vytahuji pánev, na olej přidávám trochu česneku, víno a naše obrovské krevety. Spolu se zeleninkovým salátkem a bagetkami máme výbornou véču. Nejvíce si šmakují kluci.
27.9.20 lanový park v lese Foresta di Mercadante
Protože by tady v lese měl být lanový park, vydáváme se zase zkusit štěstí. Zjišťujeme, že Parco Avventura Chinunno, GPS: 40.877682, 16.661273, je nejenom velký lanový park, ale hlavně místo, kam se rodiny vydávají na pikniky. V lese je totiž spousta stolečků s číslem, které si zřejmě můžete zamluvit, děti se vydovádějí na přilehlém dětském hřišti či si můžou půjčit kola nebo si vyjet na poníkovi. Kdo se nechce na zvířátkách vozit, může se na ně jít jen podívat. Pokud tu chcete strávit noc, není problém, ubytování je hned vedle na farmě. Hravé jsou tady i odpadkové koše. Velká červená smějící se plechovka či láhev ve stejném duchu na plasty. Nejdříve jdou do výšin kluci. Nafasovali slušivé helmy a postroje, ve kterých podstupují instruktáž. Obsluha je námi dosti překvapená, cizince tu zřejmě často nemají. Pro děti tu mají jednu dlouhou dráhu. Řekla bych, že na Vášu je ještě trochu větší a Péťa by snesl obtížnější, ale i tak si to oba náležitě užívají. Po dětech se jdeme vyřádit i my dospělí. Pro mě, která má strach z výšek je to někdy více než dobrodružné, ale na konci jsem na sebe pyšná, že jsem to dala. Řádíme tu až do odpoledních hodin a pak jdeme ještě chvilku zevlovat k moři, GPS: 41.175364, 16.704045 kousek nad Bari. Petr ještě naposledy leze do vody, ale mě už se opravdu moc nechce. Doděláváme ještě nějaké ty úkoly a na noc přejíždíme na námi již jednou využité nocoviště nad městečkem Barletta hned na pláži GPS: 41.342153, 16.234977. Za prudkého lijáku dojíždíme na místo do společnosti několika dalších obytek.
28.9.20 přejezd na sever, Rimini
Ráno je pošmourné a pláž je plná vyplavených škeblí. Ještě poslední pohled na poloostrov Gargano a vyrážíme směr domov. Petr však přichází s ještě jednou zastávkou. Prázdninovým letoviskem Rimini. Po více jak pěti hodinách jízdy, necháváme auto na placeném parkovišti kousek od pláže GPS: 44.066686, 12.581401 a vyrážíme na obhlídku. První naší zastávkou jsou oblíbené nekonečné pláže plné slunečníků a lehátek, které my však moc nemusíme. Ty však nyní již zejí prázdnotou. Vše je již uklizené a prochází se tu jen pár lidí v rámci procházky. S klukama zkoumáme, co vše moře vyplavilo na písek. Spousta mušliček a malých mrtvých krabíků. Zvěčňujeme se s námi do písku vyrytým nápisem Itálie 2020 a zpět k autu se vracíme po pobřežní kolonádě. Tam však průzkum ještě nekončí. Snad jako každé italské město i Rimini ukrývá několik památek na římskou epochu. Po pěkném chodníčku kráčíme parkem směr centrum. Brzy litujeme, že jsem si s sebou nevzali naše koloběžky, byly by tu ideální dopravní prostředek. První připomínkou na staré časy je římský amfiteátr Anfiteatro Romano pocházející z 2. století n. l.. Původně měl eliptický tvar se dvěma řadami sloupů a 60 arkádami a vešlo se do něj až 15 000 diváků. Po průchodu parkem se vynořujeme před starým městem, do kterého vcházíme jeho původní městskou bránou, 9,92 m vysokým římským obloukem Arco d'Augusto. Byl postaven v roce 27 př. n. l., avšak jeho vrchní část, zubaté cimbuří, byla přistavěna až ve středověku, kdy se stal oblouk součástí městských hradeb. Procházela tudy římská cesta Via Flaminia. V sousedící cukrárně si ještě vychutnáváme naši poslední italskou zmrzku a pak už vzhůru do centra. V krátkých rukávech a kraťasech tu však působíme trochu rušivým dojmem. Italové už totiž vytáhli kabátky a vysoké boty. Hlavní třídou míříme k přístavnímu kanálu míjejíce pěkně udržované domy a kostelíky. Nechybí ani setkání s Gaiem Juliem Caesarem, jehož socha stojí na náměstí Piazza Tre Martiri. Kanál pak překračujeme po mostě Ponte di Tiberio. Původní římský most na Viale Tiberio pochází z let 14 - 21 n. l. Byl dokončen za vlády římského císaře Tiberia a kámen na jeho stavbu byl dovezen po moři z chorvatské Istrie. Skládá se z pěti oblouků a byl součástí římské cesty Via Emilia. Podél kanálu plného zakotvených jachet různých velikostí se vracíme zpět k autu. Po sedmé večerní definitivně vyrážíme směr domov. Obloha před námi však připomíná spíše peklo. Je zbarvená do žlutooranžovočerna zvěstující blížící se superbouřku. Naštěstí to není tak hrozné. Po jedenácté večerní sjíždíme z dálnice u města Rovereto, kde trávíme noc mezi vinicemi a jabloňovými sady GPS: 45.922501, 11.083600.
29.9.20 cesta domů
Noc už byla poměrně chladná. Nezvyklých 13 stupňů. Snídáme při krásném pohledu na vrcholky Alp a pak už znovu na dálnici a hurá domů. Počasí už opravdu není letní. Po projezdu Brennerem nás Rakousko vítá ležícím sněhem a vločkami poletujícími vzduchem. Ještě tak šest hodin a už budeme doma.