Itálie a Korsika 2017

Cestopis z dovolené po Toskánsku a Korsice

16.6.17 přejezd do Benátek

17.6.17 Benátky, přejezd k Florencii

18.6.17 San Gimignano

19.6.17 Siena, Monteriggioni

20.6.17 Florencie

21.6.17 Florencie

22.6.17 přejezd na Korsiku

23.6.17 údolí Restonica

24.6.17 údolí Asco

25.6.17 Corte, Anglické kaskády, přejezd do Cupabie

26.6.17 Cupabia

27.6.17 Cupabia

28.6.17 Sartene, přejezd do Rondinary

29.6.17 Rondinara

30.6.17 Bonifacio

1.7.17 Rondinara

2.7.17 Rondinara

3.7.17 Palombaggia

4.7.17 Rondinara

5.7.17 Tamaricciu

6.7.17 přejezd zpět do Itálie do Pisy

7.7.17 Pisa

8.7.17 odjezd domů

Když jsme před dvěma roky podnikli naší expediční dovolenou ve stanu po Provence, byli jsme nadšeni a chtěli jsme si tento způsob cestování zopakovat. Ale jelikož současný čtvrtý člen výpravy byl v Provence veliký jen několik centimetrů hovící si v bříšku a minulý rok ještě malé nemluvně, záměr opět někam vyrazit se posunul až na letošek. Otázka byla, kam se vydat? Rozhodovali jsme se mezi Španělskem a Itálií. Na mé naléhání byla nakonec zvolena Itálie, protože dva dny cesty do Španělska se mi moc podnikat nechtěly a navíc jsem hodlala oprášit svoje italské znalosti a opět se podívat do zemí mých předků. Jsem totiž z jedné osminy Italka. Cílovou destinaci jsme tedy měli zvolenou a nyní nastal můj čas plánovače trasy. Pořídili jsme si italského průvodce a já mohla začít. Úvodní lokace byly víceméně jasné. Petr chtěl jet přes Benátky, ve kterých ještě nebyl a pak jsme chtěli strávit pár dní v Toskánsku. Dále jsme se chtěli přemísťovat směrem na jih na několik míst, kde bychom byli pár dní utábořeni. Zde ovšem nastal problém. Petr chtěl být v kempu přímo u moře a podnikat výlety do okolí. Což by bylo v pořádku, kdyby "moře" nebyly nekonečné pláže se slunečníky, což zrovna moc nemusíme. A tak jsem prozkoumávala lokace typu ostrov Elba, oblast nad Římem či Gargano a Apulie na východním pobřeží, ale kombinace kempu hned u obstojné pláže, více možných výletů do jedné hodiny cesty a snesitelně dlouhé přesuny mezi tábořišti se mi najít moc nedařily. V zoufalství co s tím, jsme přesměrovali myšlenky a vypadla nám z toho Korsika. Hornatý to ostrov s krásnými plážemi ke koupání. K italskému průvodci tedy přibyl ještě ten korsický a já mohla začít skoro nanovo. Stálo mě to spousty času, ale vytvořila jsem podrobný itinerář naší dovolené. Kde stanovat, kam se vydat na výlet, kde tam zaparkovat, jak jsou jednotlivé body našeho zájmu od sebe daleko a jak dlouho budou trvat přesuny. Což v případě Korsiky je vhodné si zjistit, protože i přesun 80 km, může znamenat přes dvě hodiny v autě. Hodně mi v tomto celém mohl Google a jeho mapy, které jsou naprosto super. Vyhledávání vzdáleností, reálné fotky ze shora i pohledy přímo z ulice. Asi týden před odjezdem jsme měli snad vše kromě stanu, což je pro kempování věc dosti podstatná. Chtěli jsme totiž pořídit stan rodinný, do kterého bychom se pohodlně vešli již čtyři a zároveň neměl být moc drahý, protože pojedeme kempovat tak maximálně dvakrát za sezónu. Vítězem se nakonec stal stan z Lidlu, který si lidi chválili a byl za rozumnou cenu. Problém je, že ho v Lidlu mívají jen jednou za rok na začátku června a tak jsme vždy s napětím očekávali, co přinese další leták. Nakonec jsme se přece jen dočkali a já byla v sedm ráno připravená před obchodem. Stan ukořistěn, společně s plachtovou markýzou, kterou jsme hodlali nějak přidělat ke stanu. Pokud bych nebyla úspěšná, měli jsme plán B, a to nákup stanu v Decathlonu, který je ovšem menší a do kterého by se nám nevešly naše nové nafukovací matrace, takže by jeden dobrovolník, pravděpodobně já, spal na karimatce. Víkend před odjezdem jsme si zkusili stan pokusně složit a přidělat plachtu. No, zabralo nám to snad skoro hodinu a my doufali, že příště budeme rychlejší. Petr do něj ještě dodělal pár vychytávek a šup s ním zpátky do tašky. Během pondělka a úterka jsem veškeré krámrcajky dle našeho cestovního seznamu dala na hromadu, ve středu jsme na auto umístili rakev a narvali do ní pod tlakem skoro vše na kempování. Petr si vzal ve čtvrtek ráno do služby malé auto a já měla bojový úkol vše z hromady narvat do zavazadel, což by asi ještě šlo, ale musela jsem vyřešit problém, jak to vše naskládat do auta, které prostě není nafukovací. Ono narvat do Octávky kombi lednici, dva velké kufry, tašku jídlovku, tašku ručníkovku a kempovačku, vařič, bombu, kempovací stolek a skříňku, tašku botovku, tašku plážovku, tašku s proprietama na vaření, plážové stany, vody, dva baťohy a golfky fakt není sranda. Metodou pokus omyl jsem tam vše vpresla s tím, že se tam už nevejde ani píď.

16.6.17 přejezd do Benátek

V pátek ráno mě ještě přichází psychicky podpořit mamka s koláčem na cestu, protože okamžik odjezdu je u nás vždy spjat s velkým nervovým vypětím. Pomáhá mi připravit svačiny, kočírovat děti a já ještě dobaluji poslední věci a vzpomínám, cože to ještě nemáme. Petr přijíždí okolo půl deváté z práce a my, pro nás v rekordně krátkém čase v půl desáté dopoledne, odjíždíme vstříc novým zážitkům. Čeká nás skoro 900 km do Benátek. První zastávku děláme u Mekáče v Českých Budějovicích a pak uháníme přes Dolní Dvořiště, Linz a Salzburg do kempu Fusina u Benátek, kde máme přes booking.com zamluvený mobil house na jednu noc. Musím říct, že kluci jsou úžasní a jedenáctihodinovou cestu krásně zvládají. Pravda, písničky si pouštíme, jen když spí, zato pohádek si užíváme nezměrně. V kempu vše klape, jak má a my se jdeme ještě podívat přes záliv na město na vodě, do kterého se podíváme zítra.

17.6.17 Benátky, přejezd k Florencii

Ráno sebou musíme trochu mrsknout, protože chceme stihnout hned první loď do Benátek vyplouvající v osm hodin. Přes internet máme zakoupené lístky včetně parkovného na sousedním parkovišti Terminal Fusina. Jak nám ale bylo včera řečeno na recepci kempu, auto si u nich můžeme nechat až do sedmi do večera, takže nakonec nikam nepřejíždíme a jdeme rovnou do přístaviště. Tam ovšem nastává zádrhel. Když jsem si vytiskla potvrzení o nákupu parkovného a lístku na loď, nějak jsem si to špatně přečetla. Domnívala jsem se, že stačí jenom tenhle papír, ale místo toho jsem si měla jsem dojít na parkoviště a vyzvednout lístky na loď. No, nevím, jak si mi to takhle povedlo, ale stalo se. Pán ze člunu nás sice všechny čtyři naloďuje včetně golfek, ale říká mi, že toto neplatí a že si musím dojít pro lístky na Terminál. Dojít tam a zpátky by bylo nejméně na deset minut, takže by nám zcela jistě ujeli a my bychom museli čekat další hodinu. To by mě Petr asi vykostil. Pán ale nakonec rezignuje, zřejmě kvůli dětem, bere si ode mě voucher a posílá mě dál. Což je sice fajn, ale rázem nastává problém, jak se dostaneme zpět. Naštěstí mě po chvílí volá k sobě a dává mi lístky na cestu zpátky. Já mu moc děkuji a spadává mi kámen ze srdce. Během cesty si něco pročítáme o historii města. Na samém počátku byly Benátky pouhou skupinkou ostrovů uprostřed močálové laguny, na nichž se usídlili uprchlíci z okolního kraje Veneto.V průběhu staletí se ovšem rozvinuly v mocnou obchodní republiku, rozkládajícíse na jih ke Středozemnímu moři a na sever k Alpám. V obrovských skladištích se uchovávala sůl, obchodovalo se s exotickým kořením a vybranými látkami z východu, organizovaly se tu křížové výpravy a hromadily se památky. V 7. století oslabovala moc Byzantské říše a město Benátky začalo vystupovat samostatněji. Místní vládce, dóže, tak postupně přecházel z postavení byzantského místodržícího do role samostatného činitele mezinárodní politiky. Město však ještě formálně zůstávalo součástí Byzantské říše. Mírová smlouva mezi byzantským císařem Nikeforem I. a franckým císařem Karlem Velikým uznala Benátky jako samostatné, avšak formálně náležející k Byzanci.Svou samostatnost město demonstrovalo i prohlášením svatého Marka patronem města poté, co byly jeho údajné ostatky uloupeny roku 828 z Alexandrie. Symbol evangelisty Marka - okřídlený lev, se stal znakem města a celého benátského státu. Za vlády dóžete Pietra II. Orseola v letech 991 - 1008, začal vzestup města jako námořní velmoci. Benátský obchod zajišťovala od 11. století důležitá privilegia na obchod mezi Svatou říší římskou a Orientem. Benátky se začaly zúčastňovat křížových výprav, zahájených koncem 11. století. Ze čtvrté křížové výpravy v letech 1201 - 1204 získaly velkou hmotnou kořist i územní zisky. Opanovaly asi třetinu území Byzance - velkou část Konstantinopole (dnešní Istanbul) a Adrianopolis, významné přístavy Dubrovník a Brač na Jadranu, Koron a Modon na Peloponézu, Gallipoli na evropském břehu Dardanel a maloasijskou Héraklei spolu s téměř všemi řeckými ostrovy včetně Kréty a Euboie. Svůj válečný triumf využily Benátky v následujících letech k vytvoření obchodního impéria a koloniální říše ve východním Středomoří. Hlavním rivalem Benátek se v té době stalo jiné italské obchodní město - Janov. Důležité zájmy Benátčanů ohrožovali Turci, kteří se postupně stávali pány Malé Asie. Obchod s Orientem byl od té doby možný jen přes Černé moře. Roku 1348 postihl město mor, při kterém z původních 110 tisíc obyvatel zůstalo jen asi 70 tisíc.Turci posilovali svou námořní moc a v roce 1538 poprvé porazili Benátčany na moři v bitvě u Prevesy a odebrali jim vévodství Naxos a další území včetně Kypru. V roce 1571 zvítězily Benátky nad Turky v námořní bitvě u Lepanta, avšak toto vítězství jim už žádné významnější zisky nepřineslo. Poslední fáze existence benátské republiky skončila italským polním tažením Napoleona Bonaparta, jenž Benátky obsadil 14. května 1797. Mírem v Campo Formio byla předána většina dosavadního benátského území pod svrchovanost rakouských Habsburků. Jónské ostrovy si ponechala Francie.V revolučním roce 1848 proběhla vlna odporu proti Habsburkům i v severní Itálii. Benátští revolucionáři, pod vedením Daniela Manina, vyhlásili 23. března vlastní nezávislou benátskou republiku. Ta se udržela jako poslední bašta odporu vzbouřenců, než ji 23. srpna 1849 zničila rakouská armáda. Nakonec v roce 1866 byly Benátky připojeny k italskému království. Po asi dvaceti minutách jízdy, přistáváme ve stanici Zattere, na jižním okraji Benátek ve čtvrti Dorsoduro, která dostala své jméno podle pevného půdního podloží, na němž leží. Tam zjišťujeme, že Váša poněkud zapáchá. Přesunujeme se tedy na náměstí Campo di Sant´Agnese, kde následuje přebalení a my se můžeme vydat dál. Po Rio Terra Foscarini docházíme až k hlavní dopravní tepně Benátek, Velkému kanálu, Canal Grande. Před budovou Galerrie dell´Accademia, kde je umístěna nejvýznamější sbírka benátských obrazů, činíme krátké zastavení a obdivujeme první gondoly. Poté se vydáváme spletí uliček a kanálů čtvrtí Dorsoduro směrem na sever. Břehy kanálů jsou tu plné místních dopravních prostředků, malých loděk. Je poměrně brzy a tak moc lidí nepotkáváme. Za to musíme obdivovat práci tamějších popelářů. Žádné popelnice, které je možno nasypat do ústí popelářského vozu, pěkně ručně brát pytel po pytli a sázet je do kárek na ruční pohon. Pomalu se dostáváme na náměstí Campo Santa Margherita, kde začíná Péťa vyžadovat dávku zmrzliny. Obchody jsou ale ještě zavřené, svoje úlovky tu nabízejí jen místní rybáři. Pokračujeme tedy dál až k východnímu okraji čtvrtě San Polo, kde se ze spleti uliček vynořujeme na malém náměstí Campo San Rocco. Ve ranním sluníčku se tu leskne budova Scuola Grande di San Rocco, založené na počest sv. Rocha, který zasvětil svůj život nemocným a začala působit jako charitativní instituce pečující o choré. Hned vedle je kostel zasvěcený stejnému světci pyšnící se Tintorettovými malbami. Na druhé straně náměstíčka se pak vypínají věže rozlehlého gotického kostela Santa Maria Gloriosa dei Frari, do kterého se chceme podívat, ale má ještě zavřeno. Je to škoda, mělo by tu být několik pěkných kousků od Tiziana či Donatella. Okukujeme tedy aspoň všechny ty vitríny obchodů plné benátských masek. Péťa začíná hlásit, že se mu chce kakat. Naštěstí kousek od nás visí směrovka WC. Jdeme po cedulích a po asi pěti nekonečných minutách nacházíme toalety na Campo Rialto Novo. Pro jistotu si pak bereme s sebou i mapku s veřejnými toaletami pro další případnou potřebu. Kousek od nich je otevřená zmrzlinárna, kde škemralovi Péťovi kupujeme hned dva kopečky. Prokousáváme se zpět k Velkému kanálu vynořujíc se u známého mostu Ponte di Rialto. Rialto byla jednou z prvních obydlených oblastí Benátek a coby nejprve jako bankovní a poté trhovní čtvrť zůstává nejživější ve městě. Břehy Velkého kanálu jsou lemovány starobylými paláci nesoucí jména slavných městský rodů a jeho vody brázdí vodní autobusy neboli vaporetta. Před mostem je také velké přístaviště gondol, které tvoří neoddělitelnou součást města již od 11. století. Gondola je směrem k přídi mírně zahnutá doleva, což zabraňuje tomu, aby se netočila pořád dokola a od roku 1562 musí mít jen černou barvu, aby se zamezilo okázalým projevům bohatství. Ještě než se vydáme přes most jdeme si prohlédnout nejmenší kostel v Benátkách, San Giacomo di Rialto. Historické prameny uvádějí, že kostel pochází z roku 421, což ho činí nejstarším ve městě. Nicméně první písemné dokumenty o něm jsou až z roku 1152. Uvnitř se nachází sbírka strunných nástrojů a vně ho zdobí velké hodiny, nechvalně proslulé svou nepřesností. Hned vedle jsou pak úžasné trhy s ovocem a zeleninou (Erberia) a s plody moře (Pescheria) - Campo de la Pescaria - Rialtské tržiště. Člověk může místním jen tiše závidět. Vracíme se zpět a přes most Ponte di Rialto se dostáváme do čtvrti San Marco. Míjíme náměstí Campo Manin a podle průvodce se pokoušíme dostat k Palazzo Contarini del Bovolo, který je známý svým točitým schodištěm. Nacházíme ho v jedné ze zastrčeným uliček. Kupujeme si malou sváču a pomalu se přesouváme dále na jih na náměstí Piazza San Marco, protože zde máme předem zamluvený a zaplacený vstup do baziliky sv. Marka a do Kampanily. Náměstí sv. Marka je nejen největším náměstím v italských Benátkách, ale také nejníže položeným místem ve městě, proto je bohužel několikrát do roka pravidelně zaplavováno. Děje se tak především v zimních měsících a tak se naštěstí nemusíme ohlížet v místních obuvnictvích po holinkách. Je opravdu obrovské, takže se davy návštěvníků tak nějak rozprsknou. Náměstí je z jedné strany tvořeno budovami bývalé prokuratury. Severní, starou částí z 12. století Procuratie Vecchie a jižní, novější ze 17. století Procuratie Nuove, které byly propojeny Napoleonem na začátku 19. století budovou Ala Napoleonica, kde si francouzský císař dopřál obrovský plesový sál. Na straně druhé je Bazilika sv. Marka, orloj Torre dell´Orologio, Dóžecí palác a bývalá městská mincovna Zecca. Nejvíce turistů samozřejmě postává před bazilikou, kam se vydáváme i my, protože se nám blíží čas naší prohlídky. Protože se do chrámu nesmí nosit žádná zavazadla, míříme do Ateneo San Basso, úschovny sídlící v malé uličce hned vedle chrámu. Bereme si s sebou jen doklady a foťák a jdeme se zařadit do krátké fronty pro rezervovaný vstup. Poté však zjišťujeme, že u sebe ale nemáme žádné hodinky. Po prohlídce baziliky na 12,40 máme za půl hodinky zamluven i vstup do zvonice, což nechceme prošvihnout, takže se vracím do zastavárny pro mobil. V baťohu jsme nechali i nohavice ke kalhotám a dětem tepláky, protože to vypadá, že tam pouštějí i v kraťasech. V zamluvený čas jsme vpuštěni dovnitř a řadíme se přímo před vstup do nitra baziliky, kde se spojujeme s lidmi stojícími dlouhou frontu před bazilikou. Jsou tu ovšem dva pánové, kteří hlídají, zda jsme způsobilí vstoupit. Kluci i spící Váša v golfkách procházejí, jen já jsem jedním z nich zadržena, s tím že moje kraťasy jsou příliš krátké. Přehrabávající se v peněžence pro euro se záměrem koupit si červený papírový hábit, mě ale druhý z nich pouští dál jako vyhovující. Konečně jsem všichni uvnitř a suneme se kupředu. Nesmí se tu fotit, takže jen zvedáme oči ke stropu a obdivujeme tu zlatou nádheru. Již v 9. století byl v těchto místech postaven kostel svatého Marka, když se benátští kupci v Alexandrii lstí zmocnili ostatků tohoto světce, od té doby patrona Benátek. Při povstání roku 976 byl kostel vypálen, znovu vystavěn v letech 1063-1094, patrně podle vzoru kostela Svatých apoštolů v Konstantinopoli z let 536-546, zbořeného po roce 1455. Od roku 1075 musely podle zákona všechny lodě, vracející se z cizích zemí, přivážet vzácné dary na dekoraci tohoto "Domu sv. Marka". I další přístavby a přestavby ve 13. století (hlavní průčelí, předsíň a většina mozaik) si zachovaly byzantský ráz, kdežto doplňky ze 14. století jsou už gotické. Z křížové výpravy roku 1204 přivezli Benátčané bohatou kořist soch, sloupů a kamenů, které dnes zdobí kostel sv. Marka. Nejznámější jsou zřejmě sochy čtyř bronzových koní nad vchodem do baziliky. Dnes jsou to ovšem jen kopie, originály jsou k vidění v muzeu nad bazilikou. V historii kostel patřil benátské republice a dóžeti. Teprve od roku 1807 je San Marco také sídelním kostelem benátského patriarchy. Kluci si stoupají do fronty na ostatky sv. Marka či na co ta fronta vlastně je a já se spícím Vášou kráčím dál po nádherné mozaikové podlaze se zvířaty a oči mě přecházejí vším tím zlatem kolem. Fronta se prý moc nehýbe a tak jsou kluci zpátky u mě. Vycházíme z vnitřní části baziliky a kluci se vydávají po úzkých schodech nahoru do muzea a na terasu, zatímco já čekám v podloubí hned vedle schodů. Čekám, čekám a oni furt nikde. Už jsem z toho trochu nervózní, protože za pár minut máme stát u vstupu do zvonice. Po chvíli na mě Petr volá z venku, ať sebou hodím za nimi. Nevím, jak jsme se mohli minout. Na chvíli jsem spustila zrak ze schodů a oni si nevšimli mě ani kočáru. No nic, utíkám a na poslední chvíli se stavíme před vchod do Kampanily. Kluci mají vstup zdarma, ale je nutno je vzít ve výtahu do náruče, aby nezabírali místo. Pán před výtahem mě to právě sděluje, ale když vidí spícího Vášu, pouští mě dál i tak. Během mžiku jsme nahoře a otvírá se před námi nádherný výhled z téměř sto metrové výšky. Kampanila byla postavena v roce 912 a měla původně sloužit jako zvonice pro baziliku, maják a také strážní věž přístavu. Během staletí její existence na ní bylo provedeno několik změn, ale bohužel nikdo tehdy nevěnoval pozornost jejím základům, které byly pouhých 20 metrů hluboko. Neštěstí tak na sebe nenechalo dlouho čekat. Věž změnami počasí, větrem, deštěm a opakovaně zasažená bleskem jen chátrala. Dne 14. července roku 1902 se nakonec celá zřítila. Při katastrofě naštěstí nebyl nikdo zraněn, praskliny na ještě stojící stavbě byly totiž dostatečným varováním. V rozvalinách zahynula údajně akorát správcova kočka. Poté, co se Kampanila zřítila k zemi, se městská rada usnesla, že postaví věž novou, která bude totožná s tou původní. Tento závazek byl splněn o deset let později, tedy v roce 1912. Nová věž byla o 600 tun lehčí než originál a také byla již mnohem lépe zajištěná. Ke slavnostnímu otevření došlo dne 25. dubna 1912, v den svátku sv. Marka a přesně 1000 let od postavení původní zvonice. Během prozkoumávání Benátek shora se budí Váša a my sjíždíme zpět dolů vyzvednout si náš baťoh. Za chvíli budou dvě hodiny a tak kluci utíkají před orloj Torre dell´Orologio pocházející z roku 1499. Latinský nápis na něm praví: "Počítám pouze šťastné hodiny". Velké hodiny zachycují fáze pohybu měsíce a slunce a také zvěrokruh. Podle legendy Benátčané tvůrcům těchto hodin nechali vypíchnout oči, aby již nemohli zhotovit podobné dílo pro jiná konkurenční města. Dvěma bronzovým sochám, které věž s hodinami zdobí, se podle tmavého vzhledu říká Mouřeníni. Jsme zvědaví, jestli začnou bouchat palicemi do zvonu mezi nimi, ale nic takového se neděje. Jdeme tedy dál a zastavujeme se na náměstíčku Piazzetta ležící mezi Dóžecím palácem a budovou z 16. století zvané Zecca. Až do roku 1870 sloužila jako mincovna, a proto byla jako jedna z mála staveb postavená z kamene kvůli možnému požáru. Mezi nimi v blízkosti nábřeží se tyčí sloupy sv. Marka a sv. Theodora z 12. století. Ty sem byly přivezeny z východní oblasti Středomoří v roce 1170. Na vrcholu sloupu sv. Marka je umístěna socha okřídleného lva, který se stal znakem Benátek. Na druhém sloupu je k vidění sv. Theodor, jeden z patronů města, vedle něhož je ještě neznámý tvor symbolického významu. Mezi těmito sloupy se kdysi nacházelo popraviště a Benátčané tak dodnes věří, že místo přináší neštěstí těm, kteří tudy projdou, proto se mu obloukem vyhýbají. Totéž činíme i my a jdeme si aspoň z venku prohlédnout Dóžecí palác ze 14. století, který sloužil coby oficiální rezidence všem benátským vládcům. Jeho architekti porušili tradici v tom, že horní část paláce vybudovaného z růžového mramoru nechali spočinout na "krajkových" lodžiích a arkádách. Z mostu Ponte della Paglia se jdeme podívat na známý to Most vzdechů propojující palác s vězením. Jedním z těch, kdo okusil jeho zdi byl i Casanova, jemuž se podařilo uprchnout otvorem ve střeše. Vracíme se po pobřežní promenádě směrem na západ, zakupujeme si u jednoho ze stánků náš klasický suvenýr, hrnek, a opodál i sváču, s kterou se uchylujeme do jednoho z dvorků. Pak už se opět proplétáme uličkami ke stanici Santa Maria del Giglio, kde se gondolou necháváme převést na druhou stranu Velkého kanálu do stanice Salute. Když si ovšem chceme přečíst něco o kostelu Santa Maria della Salute, založeného na paměť konce moru roku 1630, před kterým se nacházíme, zjišťujeme, že náš nový průvodce celé Itálie není k nalezení. Vyhazuju všechny věci z batohu i z golfek, ale objemná kniha prostě zmizela. Hledáme v paměti, kde jsme ji mohli nechat a vypadá to, že to bylo pravděpodobně poté, co jsme si vyzvedli batoh z úschovny. Kluci běželi na odbíjení orloje a já jsem přerovnávala věci z batohu do golfek. Popřípadě nám vypadla z golfek, když jsme vyjížděli na Ponte della Paglia a koukali na Most vzdechů. No, vzdychání nám už moc nepomůže, ale ztratit úplně nového průvodce hned první den dovolené je fakt pech. Naštěstí máme ještě druhého, sice staršího data s mnohem méně povídáním, ale zato se spoustou obrázků. Protože se pomalu blíží půl čtvrté, uháníme zpět do stanice Zattere, abychom stihli loď do kempu. Hodinu na další spoj se nám totiž čekat nechce, protože před sebou máme ještě tříhodinovou cestu ke Florencii. Máváme Benátkách a uháníme směr Toskánsko. Kluci to po celodenním maratonu zabalili, tak si můžeme také jednou pustit i něco my. Jako vždy u Petra vítězí ABBA. Do kempu Camping Village Internazionale Firenze přijíždíme po sedmé večerní. Nacházíme vcelku pěkné místo ve stínu a začínáme poprvé naostro stavět stan. Klukům házím na zem deku s hračkami a po oku hlídám Vášu, aby se moc nepřibližoval k okraji travnaté terasy na nichž se právě utábořujeme. Hodinka to jistí, ale dílo je dokonáno včetně venkovní markýzy, nafouknutých matrací, skládací skříňky a venkovního posezení. Zbývá už jenom rychle ohřát něco k jídlu a můžeme jít do umýváren. Petr si bere na starosti Péťu a já Vášu, kterému zřejmě začalo vadit sprchování, a tak je jeho řev doprovázející očistu slyšet na celý kemp. Pak už jenom šupky hupky na spacáky, protože v nich bychom se asi upekli, zavřít oči a nechat si zdát, co nás v příštích dnech ještě čeká.

18.6.17 San Gimignano

Brzy ráno nás budí sluníčko svítící nám přímo na stan a tak stáváme. Dělá se hned pekelné vedro, takže všichni pobíháme venku jen tak v nedbalkách. Skáču koupit čerstvé pečivo a jogurty do kempového obchodu, dopřáváme si bohatou snídaničku, balíme sváči a vyrážíme směrem na jih po dvouproudé silnici spojující Florencii a Sienu. Je bezplatná a může se po ní 90 km/h. Toskánská krajina kolem nás se hodně podobá té provencalské. Jen levandulové pole vystřídaly vinice, celkově je více zvlněná a plná cypřišů. Naším cílem je asi jedno z nejznámějších městeček na pahorcích, San Gimignano, známé svými věžemi. Patnáct z původních sedmdesáti dvou vystavěly šlechtické rody ve 12. a 13. století jako místa bezpečí při boji o vliv mezi rody Ardinghelli a rodem Salvucci. V roce 1311 byla dokončena věž Torre Grossa (Tlustá věž). Sahá do výšky 54 metrů a žádná jiná rodová věž nesměla být vyšší. Tehdy městu přinesla neuvěřitelné bohatství jeho poloha na hlavní poutní cestě ze severní Evropy do Říma. Mor v roce 1348 a odklonění poutní cesty vedly k hospodářského úpadku, ale i k zachování středověkého vzhledu městečka. Po asi 45 minutách jízdy zanecháváme auto na parkovišti Giubileo a vydáváme se do kopce směrem k bráně do města, Porta San Giovanni. Vstupujeme na hlavní třídu stejného jména a hned si všímáme slavnostní atmosféry. Nad námi visí modré vlajky s černou orlicí na žlutém poli. Z dálky slyšíme hlas trubek a bubnování a tak se jdeme podívat, co se to tam děje. Přicházíme na náměstí Piazza della Cisterna, kde obklopeni diváky vyhrává kapela oděná do středověkého oblečení. Své zboží tu nabízí i několik stánků rozprostřených okolo ve středu náměstí vyhloubené studny. Pokračujeme dále na náměstí Piazza del Duomo. V místním infocentru si bereme mapičky a z jedné z brožurek se dovídáme, cože se tu právě odehrává. Tento víkend se tu konají oslavy sklizně spojené s ukázkami historické hudby, zbraní, tanců či bitev. My se zatím jdeme podívat do muzea sídlícího v Palazzo del Popolo a vystoupat na nejvyšší věž Torre Grossa. Golfky necháváme ve skládku za kasou, kam nám je ochotně uschovali a jdeme nahoru. Tedy jen někteří z nás. Po pár desítkách schodech to vzdávám. Beru Vášu a vracím se dolů. Ten můj strach z výšek se fakt nenechá ničím obalamutit. Pokud jsou schody připevněné k obvodové zdi a uprostřed je díra, tak to prostě nedám. Jdeme si tedy s Vášou prohlédnout alespoň to muzeum. Povětšinou to jsou náboženské obrazy či oltáře a Ježíš na kříži. Ve spodním patře Palazzo del Popolo pak čekáme na kluky v Sale di Dante. Velké místnosti, jejíž stěny krášlí lovecké výjevy a obrovská freska Maesty od Lippa Memmiho. Hned u vchodu je vystavena busta Dante Alighieriho, který město na začátku 14. století navštívil. Venku zase začala burácet hudba a tak vycházíme ven a čekáme co se na prázdném náměstí před námi bude dít. Dle programu by se tu měl konat triumfální nástup zástupců čtyř kontrád (čtvrtí) města s rytíři na koních. Už přicházejí. Za zvuků bubnů pochodují v čele vlajkonoši, následováni bubeníky a dále zřejmě významnými občany čtvrti, kteří se staví na schody pod kostelem. Průvod každé kontrády uzavírají rytíři na koních, kteří stojí přímo před námi na náměstí. Vše se odehrává za komentování starosty stojícího uprostřed náměstí. Chvíli se díváme a pak se opět přesouváme na náměstí Piazza dela Cisterna do zmrzlinárny Dondoli. Držiteli ocenění nejlepší zmrzlina na světě v letech 2006 - 2009. Obyčejně na zmrzlinu moc nejsem, ale tentokrát neodolám. Dopřávám si obrovský kopec mangové. Lepší jsem asi opravdu nejedla. Zalézáme si do stínu, střídavě dáváme lízat i Vášovi a vychutnáváme si tu zdejší středověkou atmosféru. Když je někde nějaká akce, tak se návštěvě snažím spíše vyhnout, ale tady to na mě neuvěřitelně působí. Hudba, kostýmy, lidi, kterých je tu sice celkem dost, ale nikdo se nikam netlačí, ulice vyzdobené vlajkami dle kontrády, ke které patří. Opravdu zážitek. Vyrážíme prozkoumat místní malé uličky a přicházíme do ulice Via degli Innocenti, z které je krásný výhled do okolí. Kopečky, políčka, vinice, cypřiše a střechy domů pod námi. Vracíme se do středu městečka, procházíme kolem náměstí Piazza del Duomo, kde už jsou nastoupeny všechny čtyři kontrády a jdeme si trochu pohrát na náměstí Piazza delle Erbe, na kterém jsou rozesety různé hry pro malé návštěvníky. Peťulka si hned dává partii jakési cvrnkačky s jedním z místních. Stojí proti sobě a pomocí gumy natažené na dvou protihlehlých stranách stolu rozděleného hradem s otevřenou bránou, na sebe vrhají kulaté kotouče. Další pán nám na řetězu zavěšeném bludišti ukazuje, jak dostat kuličku od startu k cíli, aniž by propadla do děr vyřezaných v uličkách bludiště. Peťulka to následně zkouší sám, ale po chvíli mu kulička mizí v hlubině. Jdeme tedy vyzkoušet další hru. Péťa bere do ruky kotouč, vrhá ho proti napnuté gumě ve tvaru šipky a pokouší se jednotlivé kotouče postupně dostat na očíslované políčka, kde by měly přistát. Vracíme se ještě jednou ke cvrnkačce s hradem a kluci si to rozdávají proti sobě. Pak Peťulka jako správný zaklínač zkouší probíhat mezi rozkymácenými pytli, ale vždycky ho nějaký dostane. V rámci příprav našeho cestovního itineráře jsem zjistila, že v Rocca di Montestaffoli, zbytcích bývalé pevnosti, by se mělo nacházet dětské hřiště. Přemísťujeme se tam a zjišťujeme, že i tady se vracíme zpět ve středověku. Houpačky tu sice nevidíme, ale je tu malá krčma, lavičky a stolky pod olivovníky a podél hradeb vojenské ležení. Zabírám právě uvolněný stůl ve stínu a Petr jde koupit kousek čuníka a kuřátka s fazolemi a chlebem a k tomu servíruje místní pivečko a vínko. Co více si můžeme přát. Uprostřed hodování opět slyšíme přibližující se bubny. Po chvíli mezi hradební zdi vchází průvod z náměstí. Dojídáme a poté sledujeme ukázky lovu dravců. Peťulka si chce ještě vyzkoušet střelbu z luku na terč, ale mají právě pauzu. Scházíme tedy opět dolů do města a kluci vyrážejí na prohlídku jednoho z mnoha Muzeí tortury. Já se spícím Vašíčkem zatím korzuji po hlavní ulici a nakukuji do krámků, co tam mají hezkého. Jeden jsem si vyhlédla a tak tam pak všichni společně vcházíme. Pořizujeme si nového anglického průvodce pro Toskánsko, nějakou tu magnetku a klasiku - hrníček. Vracíme se k autu a vyrážíme zpět směr Florencie. Před nájezdem na rychlostní silnici se ještě stavujeme v místním Lidlu a doplňujeme zásoby. V kempiku se rychle převlékáme do plavek a jdeme vyzkoušet bazén. Navlékáme si "slušivé" koupací čepičky a hupky do vody. To že je tu vyžadují jsem si zjistila již předem a zakoupila u nás doma v Decathlonu a tak jsme tu jediní v jiném modelu než všichni ostatní, kteří si je museli pořídit na recepci. Večer si pak ohříváme rajčatovou omáčku s těstovinkami a okolo půl desáté jdeme na kutě.

19.6.17 Siena, Monteriggioni

Sluníčko nám opět začíná dělat ze stanu saunu a tak vylézáme ven. Užíváme si poklidnou snídani, já připravuji ještě nějaké ty svačinky, běžím umýt nádobí a po deváté hodině opět najíždíme na naši známou silnici směr Siena. Siena byla původně etruskou osadou, na jejímž místě založili Římané za vlády Augusta vojenskou kolonii a pojmenovali ji Saena Julia. Poté se Siena ocitla na hlavní obchodní cestě do Říma, což přispělo k jejímu rozvoji. Na konci 11. století se stala středověkou republikou. Hojně se zde stavěly paláce i církevní budovy, avšak naneštěstí bylo město v roce 1348 zasaženo morovou epidemií, která s sebou vzala dobrou polovinu obyvatel města. V roce 1555 skončilo 400 let dlouhé období Sienské republiky a v roce 1559 se město dostalo pod vliv Medicejů a stalo se součástí velkovévodství toskánského. My ani ne po hodince jízdy necháváme naše vozítko na parkingu Santa Catarina a ubíráme se směr centrum. Po ulici Via Esterna di Fontebranda procházíme bránou v opevnění a pokračujeme podle šipek až, světě div se, k jezdícím schodům. Ty nás vyvážejí nahoru na kopec do ulice Via Vallepiatta, odkud už je to jen kousek k dómu. Přicházíme na téměř liduprázdné náměstí Piazza del Duomo a hledáme, kde se tady kupují vstupenky. Jsme odkázání do rohu náměstí, kde by se měla nacházet kasa. Zakupujeme si All inclusive Opa Si Pass, se kterým máme právo vstupu do pěti monumentů. Jako první vcházíme do katedrály, která se právě teď, v 10,30, otevírá. Sienský dóm Santa Maria Assunta se řadí k ohromným katedrálám v Itálii. Byla vybudována v letech 1136 až 1382 a pokud by se původní plány na prodloužení hlavní lodi z roku 1339 naplnily, dóm by se stal největším křesťanským kostelem. Od projektu však bylo opuštěno v důsledku černé smrti, která města zasáhla v roce 1348, obrovským nákladům na dostavbu a také chybám ve statických výpočtech. Plánovanou hlavní loď tedy připomíná jen dostavěné průčelí. Vnitřek katedrály hraje hlavně černou a bílou barvou v různých motivech. Dojem na nás dělají zejména masivní pruhované mramorové pilíře zdobené vlysy papežů, podpírající modrou klenbu se zlatými hvězdami připomínající noční oblohu. Naproti tomu podlaha je plná různých historických výjevů. Nalézáme tu i Vraždění neviňátek. Z hlavní lodi odbočujeme do Piccolominiho knihovny. Zde jsou fresky od Pinturicchia znázorňující scény ze života Pia II z roku Piccolominiů. Vášovi se přestává líbit v kočárku, což dává dosti hlasitě najevo. Raději ho proto hned vyndavám, ať si ostatní návštěvníci nemyslí, že jsme to s tím vražděním neviňátek vzali doopravdy. Dokončujeme prohlídku katedrály a vycházíme opět na denní světlo. Ale pouze na chvilku, protože za nedokončenou hlavní lodí dómu zalézáme do krypty. Předem se nebojíme ničeho, protože s sebou máme našeho zaklínače Péťu, který by si s případnou nestvůrou tam číhájíc poradil. Byla objevená teprve v posledních letech a je plná maleb ze 13. století. Stopy po strygách či jiných příšerách žádné. Další naší zastávkou je muzeum Museo dell´Opera del Duomo nacházející se v nedokončené lodi. Vášovi golfky necháváme dole u ostrahy a stoupáme po schodech nahoru. Nejprve do spoře osvětlené místnosti ukrývající asi nejcennější kousek muzea, ohromnou Maestu od Duccia znázorňující Madonu s dítětem a výjevy ze života Krista. V dalším podlaží si pak prohlížíme pozlacené sochy, svícny a další liturgické předměty. Poté již pospícháme až do horního patra, odkud vedou schody na ochoz nedokončené hlavní lodi chrámu, Panorama dal Facciatone. Chvilku čekáme na lavičkách, až se vrátí zpět skupinka před námi a přitom pozorujeme paní restaurátorku při práci na obnově jedné ze soch. Konečně můžeme vyrazit. Procházíme úzkým tunelem a pak přes dvoje točité schodiště až na vyhlídku. Stojíme na průčelí plánované hlavní lodi a kocháme se pohledem na oranžové střechy a fasády domků, zelenou barvu cypřišů a hnědá políčka., Očima přejíždíme od katedrály až k vysoké věži Pallazzo Pubblico tyčícího se na proslulém náměstí Piazza del Campo. Docela to tu fučí a tak po pár minutách horolezecky slézáme opět dolů do muzea. Zde si ještě prohlížíme originály soch z fasády katedrály a pak si již vyzvedáváme golfky a vylézáme ven z muzea zpět do rozpáleného města. Procházíme průčelím a opět se jdeme zchladit. Tentokrát do malého bistra. Hlad zaháníme výbornými panini a zmrzlinkou. S plnými bříšky pak vcházíme do baptisteria, které je vyzdobeno ve stejném duchu jako dóm. Opět tady převládá bílá a černá. V jeho středu je krásná renesanční křtitelnice s bronzovými výjevy od della Quercii, Ghibertiho a Donatella. Ulicí Via dei Pellegrini se pak již dostáváme k proslulému náměstí Piazza del Campo ležícím na místě římského fóra. Má tvar mušle rozdělené cihlovou dlažbou na devět segmentů symbolizující moc Rady devíti - tehdejšího vládního orgánu Sieny a ochranné záhyby pláště Panny Marie. Bylo centrem veškerého dění ve městě, dějištěm poprav, býčích zápasů a dvakrát ročně i Palia, nejslavnějšího festivalu v Toskánsku, jehož hlavní atrakcí jsou dostihy na neosedlaných koních, kde jednotliví žokejové zastupují sedmnáct čtvrtí (contrade). Náměstí lemují středověké paláce, z nichž nejvýše se vypíná zvonice Torre del Mangia vysoká 102 metrů a náležející k Pallazzo Publico, městské radnici, ve které dnes sídlí Museo Civico. Kluci se vydávají zdolat 505 schodů vedoucí na druhou nejvyšší věž v Itálii Torre del Mangia a my s Vašíkem se procházíme po náměstí. Lépe řečeno, Váša hodí holuby a já za ním pobíhám s kočárem. Konečně se zastavuje u fontány Fonte Gaia na severním okraji náměstí, kde objevil dva kohoutky s tekoucí pitnou vodou. Se smíchem ho pozoruji, protože si neustále s velkou pečlivostí myje ručičky. Po chvilce je umytý již komplet celý, ale naštěstí v tom pařáku, který dnes panuje hned zase usychá. Přivírám oči a brejlím proti sluníčku na věž, jestli neuvidím mávající kluky. Konečně je vidím. Ne sice na věži, z které se právě vrací, ale na hradbách hned u věže. Beru tedy Vášu a vracíme se zpět k Pallazzo Publico, kde na ně čekáme v blahodárném stínu. Obcházíme si celé náměstí a jednom z obchůdku si kupujeme pár maličkostí na památku. Pak již míříme zpět k autu. Nasedáme, po cestě na rychlostní silnici dotankováváme benzín a vracíme se zpět směr Florencie. Jedeme ovšem jen asi dvacet minutek, protože máme v plánu ještě jednu zastávku. A tou je klenot mezi středověkými městy na kopci, Monteriggioni. Bylo založeno již v roce 1203 a obepínají je vysoké hradby se čtrnácti opevněnými věžemi, které střežily severní hranici sienské republiky před vpády florentských vojsk. Pod hradbami je velké placené parkoviště, ale zrovna, když na něj chceme zajet, uvolňuje se jedno z deseti míst, kde je parkování zdarma, takže to nakonec necháváme tam. Váša mezitím v autě vytuhnul, takže ho přendaváme do golfek ležmo a ubíráme se do kopce k bráně Porta Franca. Záhy vcházíme do městečka, o kterém se Dante ve svém Peklu vyjádřil jako o nejhlubší propasti srdce. Dva úseky hradeb jsou veřejnosti přístupné a tak zakupujeme lístky. Horší je, co s Vášou, protože s golfkama na hradby se mi moc nechce. Zkoušíme ho tedy zlehka budit a kupodivu celkem úspěšně. Vystupujeme po schodech nahoru a obdivujeme ten výhled. Já se nutím stále koukat nahoru a ne pod nohy, protože tu není prkenná podlaha nýbrž děrovaná mříž, z čehož se mně dělá krapet šoufl. Vášovi s Péťou je to ale úplně fuk a vesele se tu honí. O kousek dál opět slézáme na pevnou zem, vracíme se pro kočár a míříme do srdce městečka či lépe vesničky. Na náměstíčku Piazza Roma hned vedle kostela je místní muzeum. Malinkaté, ale Peťula je nadšený. Skoro všechno se dá ošahat, potěžkat či vyzkoušet. Dospěláckou kroužkovou košili stěží uzvedne, natož aby si jí zkusil, takže si aspoň obléká kroužkovou ochranu hlavy a hrozí nám něčím, co připomíná baseballovou pálku s bodáky. Jako správný rytíř pózuje i s mečem a štítem, které záhy mění za kuš. Hned vedle pak zkoumáme předchůdce palných zbraní vynalezeného Leonardem da Vincim. Atmosféru středověku doplňují výjevy z bitev či rytíři v plné polní. Na závěr si ještě zkoušíme kovovou přilbu s hrudním chráničem a rukavicí a pokračujeme s prohlídkou druhé části zpřístupněných hradeb, která je na protějším konci vesničky. Poté se vracíme zpátky na náměstí a v cukrárně ochutnáváme dortíky a zmrzlinku. Vedle je obchůdek s různými pamlsky. Neodolávám a zakupuji med z pomerančových květů. Pomalu se šouráme k autu a vychutnáváme si místní atmosféru. Nasedáme do rozpáleného auta a vracíme se do kempu. Následuje jako obvykle zaplavání si v bazénku, večeře a koupání divé zvěře, které je v případě Váši opět slyšitelné na celý kemp.

20.6.17 Florencie

Dnes a zítra vyrážíme vstříc srdci Toskánska, Florencii. Florencie vznikla coby římská kolonie teprve roku 59 před Kristem. V 6. století ji dobyli Langobardi, ale ve středověku si udržela pozici nezávislého městského státu. Ve 13. století se již díky vzkvétajícímu obchodu s vlnou a látkami podporovanému silným bankovním sektorem stala jednou z nejvýznačnějších oblastí Itálie. Následovala éra spjatá s předními šlechtickými rody, z nichž nejvlivnější byli Medicejští, nesmírně zámožná dynastie bankéřů. Florencie a později Toskánsko, spadala pod téměř nepřetržitou vládu Medicejských tři sta let. V průběhu tohoto období se město proměnilo v kulturní a intelektuální srdce Evropy. Florencie přitahovala umělce, sochaře a architekty. V roce 1737 rod Medicejských úplně vymřel a až do sjednocení Itálie roku 1860 město zanechal napospas Rakousku. My se do středu města chystáme jet autobusem, protože automobilem je to možné, jen pokud tam člověk bydlí či je ubytovaný v hotelu. Na recepci kempu si kupujeme lístky a autem se kousek přibližujeme k hlavní silnici Via Senese, kde ho zanecháváme na neplaceném parkovišti hned vedle autobusové zastávky. Scházíme k zastávce I Bottai 01 a čekáme na náš autobus č. 37. Ještě že jsme ve stínu, protože už teď po ránu se začíná dělat pekelná výheň. Po chvílí přijíždí. Nastupujeme, štípáme lístky, usedáme na volná místa a oceňujeme klimatizaci. Po ani ne půl hodince jízdy vystupujeme ve středu Florencie na autobusovém nádraží Santa Maria Novella, ze kterého je to jen pár minut k asi největšímu magnetu města, k dómu. Původně jsem chtěla koupit vstupenky online, jako v případě Benátek, abychom se vyhnuli frontám, ale nepochodila jsem. Dospělé vstupenky do dómu, jeho kopule, baptisteria a zvonice je sice možné si objednat a zarezervovat i přesný čas návštěvy (kopule a zvonice), ale dětské vstupenky, které jsou zdarma, si stejně musím vyzvednout na kase. Postáváme tedy na náměstí Piazza del Duomo mezi dómem a baptisteriem a rozhlížíme se po muzeu, kde plánujeme koupi vstupenek. Jsme tu krátce před desátou a okolo dómu se vine brutálně dlouhá fronta. Petr s klukama si jdou do ní stoupnou a já jdu pátrat po muzeu. Obcházím celý dóm a vyhlížím další šílenou frontu na vstupenky, když tu vidím nápis Museo. Vcházím dovnitř, tam ani noha a já bez problémů zakupuju lístky. Prohlídku do kopule a do zvonice si mám prý zarezervovat u automatu v lobby. Toto zatím nechávám na později a vracím se ke klukům, kteří už notně postoupili. Dóm se totiž mezitím otevřel a my do něj za pár minut vcházíme také. Honosně zdobený dóm Santa Maria del Fiore je čtvrtým největším kostelem v Evropě a dodnes nejvyšší stavbou ve městě. Již zdaleka je vidět jeho oranžová kopule navržená Brunelleschim, dokončená roku 1463. Ve své době byla největší, zbudovaná bez pomoci lešení, kde váhu vnějšího pláště nese silnější vnitřní kopule. Prohlížíme si jí zvnitřku a obdivujeme krásné fresky Posledního soudu z let 1572-74 od Vasariho. Kousek před ní tu Dante, stojící mezi Očistcem, Peklem a Rájem na obrazu od Michelina, vysvětluje svoji Božskou komedii. Po prohlídce jeho nadzemní části sestupujeme do rozlehlé podzemní krypty, ve které jsou zřejmě původní základy, zbytky mozaikových podlah i různé náhrobky. Po návštěvě dómu se vydáváme přes Piazza del Duomo k automatu do Museo dell´Opera del Duomo a zarezervováváme si na zítřek vstup do kopule a zvonice. A jde se do muzea. Hned v hlavním sálu v přízemí se kocháme originálem východních "rajských" dveří baptisteria zhotovených v letech 1424 - 1452 Lorenzem Ghibertim. Deset výplní s reliéfy zachycuje biblické příběhy např. Vyhnání Adama a Evy z ráje, Kain zabíjí svého bratra Ábela či Josef prodaný do otroctví. Hned vedle ve skleněné vitríně tu visí i severní dveře baptisteria, rovněž zhotovené Ghibertim. Postupujeme o patro výše, k dřevěnému modelu dómu od Brunelleschiho, zpěváckým tribunám od Donatella a Lucy della Robbia z 30. let 15. století vytesaných z bílého mramoru a mozaikami zachycující děti při tanci a hraní na hudební nástroje. Váša začíná drobně protestovat, už ho to v kočárku holt nebaví. Zkouším ho vypustit na volno, ale má tendence na všechno šahat, takže ho raději beru a dělám nosiče. Zrychlujeme krok a dáváme si pauzičku se svačinkou ve třetím patře, kde je otevřená terasa s výhledem na dóm. Poté se vracíme zpět do přízemí na největší skvosty muzea. Madona se skleněnýma očima od Arnolfa di Cambio, jejíž replika hned vedle se dá i osahat, Michelangelova Pieta, ke které se trochu víc přibližuje náš Péťa a spouští alarm a Donatellova Máří Magdaléna a její taktéž ošahatelná kopie. Než se přemístíme o trochu dál k řece Arno, jdeme si ještě prohlédnout baptisterium, ve kterém bylo pokřtěno plno známých Florenťanů včetně Danta. Můžeme si zde znovu prohlédnout kopie Ghibertových severnich a východních dveří vystavených v muzeu a dveře jižní od Andrea Pisana. Kopule zlatě září a je pokryta pestrobarevnými mozaikami Posledního soudu. Peťulovo žadonění o zmrzlinu je již alarmující a tak ukončujeme prohlídku, zakupujeme zmrzlinku a vydáváme se ulicí Via dei Calzaiuoli k řece. Po pravé straně míjíme kostel Orsanmichele a dostáváme se na náměstí Piazza della Signoria. Velký zvon v paláci Palazzo Vecchio sem kdysi svolával občany na veřejná zasedávání (parlamento) či upozorňoval na požár, potopu či nepřátelský útok. Dodnes palác, z velké části uchovávající si středověkou podobu, slouží jako městská radnice. Známý je především jeho sál pětiset Salone dei Cinquecento z roku 1495 pyšnící se Michelangelovou sochou Vítězství a Vasariho freskami líčící úspěšnou bitvu Florencie s Pisou a Sienou. Prohlídka vnitřku nás sice láká, ale kluci toho mají již ažaž a tak se jen tak rozhlížíme kolem sebe. Asi největší dav je před sochou Michelangelova Davida stojící před palácem, jehož originál dnes spočívá v muzeu Bargello. Budova tohoto druhého nejvýznamnějšího florentského muzea zpočátku sloužila jako radnice a později byla upravena na žalář a domov vrchního biřice (bargello). Naproti paláci je Loggia dei Lanzi, pojmenovaná po kopinících, osobních strážcích Cosima I., kteří tu byli ubytování. Jdeme se tam tedy podívat. V jejím podloubí je několik římských soch a také Perseus od Celliniho, který právě sťal Medusu, což mělo být varování pro nepřátele Cosima I. před jejich možným osudem. Blízko lodžie by také měla být pamětní deska, jakožto značka, kde byl upálen dominikánský kazatel Girolamo Savonarola, ale tu se nám objevit nedaří. Nevadí, pokračujeme tedy dále směrem k řece po náměstíčku Piazzale degli Uffizi. Okolo nás se tu v prostorách stejnojmenné galerie vystavují malby světového významu. Sbírku nashromáždili za několik století Medicejští a poprvé je ukázali veřejnosti roku 1581. Poslední členka slavného rodu ji pak odkázala městu Florencii. Prohlídku galerie vynecháváme a zkoumáme okolní sochy, které představují například Donatella, Petrarcu či Boccaccia. Rázem se ocitáme přímo u řeky Arno před asi nejznámějším místním mostem Ponte Vecchio. Je to nejstarší dochovaný most, vybudovaný v roce 1345, který jako jediný most ve městě unikl poškození během 2. světové války. Obchůdky na něm vlastnili původně kováři, řezníci a koželuhové, kteří využívali řeku jako odpadní stoku. Avšak kvůli hluku a zápachu je odtud v roce 1593 velkovévoda Ferdinand I. vykázal. Jejich místo pak zaujali klenotníci a zlatníci. Nad obchody vede podél východní strany mostu vyvýšená chodba Corridoio Vasariano. Giorgio Vasari ji vytyčil v roce 1565, aby se členové roku Medicejských mohli přepravovat mezi svými sídly, aniž se museli prodírat davy obyčejných Florenťanů. Vstupujeme na most a nakukujeme do výkladních skříních plných zlata. V polovině mostu je volný prostor, ve kterém je socha zlatnického mistra Benvenuta Celliniho a odkud máme pěkný výhled na sousedící most Ponte Santa Trinita. Přecházíme na druhý břeh a protože slunce stále připaluje, dopřáváme si ledovou tříšť a zakupujeme si několik sendvičů. Ulicí Via de Guicciardini se dostáváme až k paláci Pitti. Palác byl původně postaven pro bankéře Lucu Pittiho Brunelleschim, který chtěl velkým měřítkem demonstrovat svoji moc a bohatství a předstihnout tak Medicejské. Ale když se kvůli nákladům ocitli Pittiho dědici na mizině, ironií osudu palác koupili právě Medicejští. V roce 1550 se stal jejich hlavním sídlem a po nich i dalších florentských vládců. Dnes bohatě zdobené místnosti překypují nesčetnými poklady z jejich sbírek. My už jsme dnes kulturně nabaženi, takže si zakupujeme pouze vstupenky do přilehlých zahrad, do kterých vcházíme přes palác. Zahrady Boboliů, Giardino di Boboli nechali založit Medicejští poté, co v roce 1549 zakoupili palác. Veřejnosti pak byly zpřístupněny v roce 1766. My od paláce stoupáme stále rovně nahoru směrem na jih, míjíme Neptunovu fontánu, Fontana del Nettuno a usídlujeme se ve stínu stromů v jejím okolí. Vybalujeme panini, Vášovu přesnídávku a odpočíváme na lavičce. Po krátkém zotavení se škrábeme po schodech nahoru, odkud je krásný výhled na zahrady, palác Pitti a střechy Florencie za ním. Stoupáme ještě o poschodí výše, kde je v malém domečku muzeum porcelánu, vedle něhož je taková minizahrádka, z které je radost pohledět na toskánskou krajinu plnou cypřišů, pískových střech a hrádků. Keříčky jsou krásně zastřihnuté, sochy hodné obdivu, ale je tu pramálo stínu, takže se od jižního okraje začínáme ubírat směrem na západ. Po návštěvě místních záchodků se cesta pomalu začíná svažovat, což je pozitivní změna, ale hlavně je shora krytá bujnou vegetací. Sluníčko na nás opět začíná dotírat až dole u jezírka obklopeného sochami. Po pár krocích již vycházíme ze zahrad bránou ve středověkém opevnění Porta Romana. Přecházíme ulici a čekáme na náš autobus. Jsou skoro čtyři hodiny, kdy nasedáme do rozpáleného vozu na parkovišti a popojíždíme směrem do kempu. Převlékáme se a hurá do bazénu.

21.6.2017 Florencie

Stejně jako včera, zakupujeme lístky na autobus a popojíždíme směr parkoviště. Je ale narvané k prasknutí a po chvilce čekání to nevypadá, že se něco uvolní. Vyjíždíme tedy opět na hlavní ulici Via Cassia, kde náš vůz zanecháváme u krajnice mezi ostatními. Snad bude celé, neporušené a bez pokuty, až se k němu vrátíme. Měla jsem tu vyhlídnuté ještě velké parkoviště jednu stanici autobusu směrem k dálnici, hned u kruhového objezdu, ale to se zdá být mimo provoz. Je to tam vůbec takové celé rozkopané. Jdeme tedy opět na naši zastávku Bottai 01 a autobusem se dopravujeme na nádraží Santa Maria Novella. Popocházíme jen pár kroků na náměstí Piazza di Santa Maria Novella před stejnojmenný kostel. Ten vystavěli v letech 1279 až 1357 dominikáni a my se jdeme podívat do jeho útrob. Vcházíme masivními vraty, za nimiž je poměrně velká zahrada. Kráčíme dále po chodníku lemovaným náhrobními kameny. V budce zakupujeme vstupenky a noříme se do příjemného chládku. Mám na sobě dlouhé šaty na ramínkách, ale zatím nikdo nic nenamítá. Není tu zdaleka přeplněno jako tomu bylo v dómu, takže si tu můžeme v klidu vše prohlédnout. Otevírám tedy oba průvodce a předčítám Petrovi nějaké ty zajímavosti. Hlavní loď je v gotickém slohu a díky zmenšující se vzdálenosti mezi pilíři směrem k oltáři vytváří iluzi neobyčejně protáhlého prostoru. Dřevěný krucifix od Giotta máme nad hlavami a před sebou Masacciovu fresku Nejsvětější trojice z roku 1428, která se vyznačuje mistrovským zvládnutím perspektivy a portrétní malby. Sluníčko svítící do barevným oken hází na zem duhové odlesky, které si užívá Peťulka. Jdeme se podívat k hlavnímu oltáři a do přilehlých kaplí. Nacházíme tu kaple a poslední místa odpočinku rodin Strozzi, Tornabuoni a dalších.. Procházíme do ambitu do Zelené křížové chodby, Chiostro Verde, která obdržela jméno podle zeleného pozadí Uccellových fresek, značně poškozených při záplavách roku 1966. Z ní pak nakukujeme do Španělské kaple, Cappellone degli Spagnuoli, využívané španělskými dvořany Eleonory z Toleda. Je vyzdobena freskami s motivy Spasení a Zatracení. Pokračujeme do dalšího, o dost většího ambitu, kde si dáváme ve stínu sváču a kluci se tu mohou drobně proběhnout. Posléze opět vcházíme do florentských ulic, kterými máme namířeno k dalšímu kostelu, tentokrát františkánskému, Santa Croce. Cestou míjíme baptisterium, dóm a všímáme si, že před zvonicí není téměř žádná fronta. Zabukovaný vstup do ní mají kluci až odpoledne po kopuli, ale jdou zkusit, zda by je tam nepustili již teď. Nemají problém, takže oba mizí v 85 metrů vysoké kampanile a my s Vášou na ně čekáme dole. Je tu volné prostranství a přiměřeně lidí, takže vypouštím Vášu z kočárku, aby se aspoň trochu proběhl. Chrámová loď dómu hází nějaký ten stín, do kterého se uchylujeme stejně jako skupinka holek, s kterými Váša laškuje. Kluci jsou za chvíli zpátky a líčí krásné výhledy na město, které jim tiše závidím. Ta moje zatrolená závrať. Po náročném výstupu si kluci dopřávají velkou porci zmrzliny a jde se dál. Je krátce po poledni, takže hledáme nějaké občerstveníčko. Vcházíme do malého zřejmě rodinného bistra, kde si necháváme ohřát panini a usedáme ke stolku. Přidáváme ještě něco sladkého a po chvilce se již vynořujeme z uliček na náměstí Piazza di Santa Croce. Očekávám velkou plochu, ale je celé zastavěné, zřejmě se tu bude konat nějaká akce. Před vchodem zdravíme kamenného Danteho, zakupujeme vstupenky a vcházíme dovnitř, rovnou do hlavní lodě. Gotický kostel se začal budovat kolem roku 1294 a za jeho zdmi se ukrývají hroby a pomníky věhlasných Florenťanů. První si všímáme Marconiho, autora bezdrátového telegrafu, astronoma Galileo Galilea či Michelangela Buonarrotiho, jemuž náhrobek s plastikami Malířství, Sochařství a Architektury vytvořil Vasari. Nechybí tu ani další známý rodák, básník Dante Alighieri. Nad hlavním oltářem visí mistrovský kousek z 13. století Ukřižování od Cimabua, který byl poškozen při záplavách v roce 1966. Poté nahlížíme do přilehlých kaplí, kde v jedné z nich, v kapli Bardi jsou fresky od Giotta znázorňující mimo jiné Smrt sv. Františka. Jdeme objevovat další místnosti kolem hlavní lodi. Ve vitríně tu uchovávají kus kutny a opasku sv. Františka z Assisi a na stěně originál Ukřižování od Cimabua, jehož kopie visí nad oltářem. Nakukujeme ještě do kaple rodiny Medicejských, kde si mě všímá jeden z hlídačů a nabádá mě k zakrytí holých ramen. Pro tento případ vytahuji šál a přehazuji ho přes sebe. Postupujeme do ambitu, kde klukům opět dáváme rozchod a rozběh.Kaple Pazziů. Máme ještě asi hodinku čas než půjdou kluci do kopule a tak míříme směrem na sever, kde mám vyhlídnuté dětské hřiště na náměstí Piazza Massimo D´Azeglio. Mají to tu hezké. Spousta herních prvků pro malé i větší děti a skoro celé ve stínu díky stromům vysázeným po celém náměstí, tedy spíše parčíku. Krátce po druhé se zvedáme a vracíme se zpět k dómu míjejíc synagogu a židovské muzeum. Kluci si stoupají do fronty na vstup do Brunelleschiho kopule a my s Vášou se jdeme projít do okolí. Před baptisteriem se dáváme doprava do Via Martelli, z které odbočujeme do uličky vedoucí na náměstí Piazza di San Lorenzo. Tady před farním kostelem Medicejských vypouštím Vášu a poslouchám místní cvrkot. Baví se tu anglicky dva chlápci, z nichž jeden je místní, o předražené vodě prodávané v přilehlých stáncích. Za chvíli volá Petr, že jdou dolů a dáváme si sraz před baptisteriem. Peťulka je nadšený. Nejdříve se vynořili na ochozu pod kopulí a poté již stoupali úzkým kamenným schodištěm k ještě užšímu vedoucí přímo v kopuli mezi jejím vnitřním a vnějším pláštěm. Nahoře si pak opět užívali krásné pohledy na město a okolí. K nádraží Santa Maria Novella se vracíme po mé průzkumnické cestě okolo kostela San Lorenzo, zakupujeme si zmrzlinky a ovocné tříště a činíme ještě krátkou odbočku na trh Mercato Centrale. Pak už tradá na autobus. Dojíždíme na naši stanici a ubíráme se k autu. Naštěstí je neporušené a bez pokuty, takže přejíždíme do kempu. Kluci se jdou vykoupat do bazénu a já si zatím hraji s Vášou před stanem a bádám, co udělat k večeři. Nakonec se rozhoduji pro těstovinky s rajčatovou omáčkou. Když jsou kluci zpátky, jdu si ještě vyfotit celkem velkou církevní stavbu, na kterou koukáme z našeho v kempu. Posléze zjišťuji, že je to cisterciáský klášter v Certose.

22.6.2017 přejezd na Korsiku

Ráno skáču do obchodu pro pár jogurtů a po ukojení ranního hladu začíná naše první bourání stanu. Dětem dáváme deku s hračkami a jdeme na to. Než nasedáme do auta uběhne hodina. A to jsme se neflákali. Ale než člověk smotá spacáky, sfoukne matrace a obojí napěchuje do fusaků, složí milión dek a sbalí všechny krámy z poliček do kufrů a složí stan tak, aby se vešel do futrálu, což se mu někdy napoprvé nepodaří, tak to holt trvá takhle dlouho. Oba jsme spocení jak myši. Petr ještě běží do sprch a já se převlékám do suchého. Sjíždíme k recepci, platíme a vyrážíme. Nejdříve ale jen do místního supermarketu Esselunga, kde doplňujeme zásoby. Zatím jen trvanlivé věci, protože při cestě trajektem by to asi nevydrželo. Všímáme si tu nákupních igelitek. Jsou krásně heboučké a je na nich napsáno, že jsou ekologické a v přírodě rozložitelné. Jsem zvědavá, kdy tohle dojde i k nám. Vracíme se k nájezdu na dálnici a protože je to tu dost zmatečné a celé rozkopané, nějak se nám podaří najet do opačného směru. Nejedeme tedy směr Livorno ale Benátky. No nic, u prvního mýta se točíme a obracíme. Na náš trajekt jedoucí ve 14 hodin do Bastie na Korsiku máme dorazit hodinu a půl před vyplutím, takže jsme zatím v klidu, času máme dost. Asi hodinu a půl dlouhá cesta do Livorna po bezplatné rychlostní silnici Firenze - Pisa - Livorno uběhla v pohodě a my vjíždíme do doků a začínáme hledat to správné molo. Po chvíli se objevují naváděcí šipky společnosti Moby. Obsluze ukazujeme naše pasy a vytištěný lodní lístek. Skenují si nás a ukazují, do které řady aut si máme stoupnout. Jsme tu zatím jedni z prvních. Hned vedle nás je asi pět motorek s českou, výhradně mužskou posádkou. Zavádím s nimi řeč a vyzvídám nějaké tipy z jejich předchozí návštěvy Korsiky. Sluníčko jako obvykle připaluje a my se nedočkavě rozhlížíme po naší lodi. Přijíždí teprve okolo čtvrt na dvě. Otevírá velká vrata a vypouští pevniny chtivé přijíždějící. My ještě docela dlouhou dobu čekáme, než nás všechny začnou dirigovat do lodi. Na určeném místě parkujeme auto, bereme si s sebou baťůžky a vydáváme se o několik pater výše, kde zaujímáme výhodnou pozici hned vedle dětského koutku. Ten hned obhlížejí Petr s Vášou a já s Péťou míříme na průzkum lodi. Na patře je velká jídelna s mikrovlnkou, samoobslužná restaurace, bar a kavárna. Procházíme i ostatní paluby, kde jsou především kajuty. Vycházíme na sluníčko a obcházíme si loď i zvenčí. Po návratu dáváme jídlo a Vášovi ohřívám oběd. Peťulka poté mizí v dětském koutku a konverzuje s holčičkou. On sice česky a ona italsky, ale nevypadá, že by jim to vadilo. Ukazuje se, že by se do nás ještě něco malého vešlo a tak skáču do restauračky pro trochu těch špaget. Cesta zatím probíhá v poklidu. Kluci dovádějí s dětmi a my o nich skoro nevíme. Okolo půl sedmé se přemísťujeme na záď a pozorujeme přibližující se pevninu. V sedm hodin konečně vjíždíme do ulic města Bastia a jedeme směrem na jih do vnitrozemského Corte. Po skoro hodině a půl jízdy se ubytováváme v kempu Santa Barbara, jihovýchodně od Corte. Po zevrubném průzkumu to byl jediný kemp s bazénem, na kterém Petr trval, dle jeho zásady, že když už nejsme u moře, musí tam být aspoň bazén. Hledáme vhodné místo, kam postavit stan. To sice po chvilce nalézáme, ale náš prodlužovací kabel nedosáhne k elektrické zásuvce. Jdu tedy zpátky na recepci a vypůjčuji si dalších pár metrů kabelu. Přívod elektrické energie je tímto vyřešen, ale začíná se pomalu smrákat a my máme co dělat, abychom stihli postavit stan ještě za světla. Na poslední fázi si již přisvěcujeme světlomety auta. Kluci jsou naštěstí zlatí a hrají si. Pak už si každý bereme baterku, jednoho potomka a jdeme se do umývárek umýt. Teplá voda už asi došla a tak večerní sprchu provádíme spíše symbolicky. Pak už honem do spacáků a spinkat.

23.6.17 údolí Restonica

Budíme se krátce po půl sedmé do jak jinak než slunečného rána. Vášovi dávám mlíčko a na osmou hodinu běžím na recepci pro objednané bagety a croissanty. Vyrábím snídani a Petr mezitím studuje něco o Korsice. První záznamy o osídlení ostrova pocházejí z dob antického Řecka, kdy byl ostrov osídlen Řeky, Etrusky a Kartáginci. Roku 564 př.n.l. založili Řekové dnešní hlavní město Ajaccio. V roce 227 př.n.l. připadl ostrov do sféry vlivu Římské říše.Ve středověku se ostrov opět stal cílem mnohých zájmů, a tak se na něm vládci rychle střídali. Nejprve ostrov patřil italskému státu Pise, pak Janovu. Přístavní město Calvi je jedním z možných rodišť "Janovana" Kryštofa Kolumba. Ve středověku se také na ostrově začaly pěstovat jedlé kaštany a olivy. Ve válce nad Itálií získala ostrov v 16. století Francie, ale po uzavření mírové smlouvy byl ostrov navrácen opět městu Janov. V krátkém nejistém období se o samostatnost Korsiky zasazoval význačný rodák Pasquale Paoli. Korsika definitivně připadla do područí Francie roku 1768, kde zůstala až do roku 1942, kdy byla obsazena a krátce okupována italskými vojsky. Od roku 1982 má v rámci Francie autonomii s vlastní vládou a regionálním parlamentem. Na ostrově stále nicméně existuje autonomistické hnutí, nyní reprezentované stranou Pè a Corsica (Pro Korsiku). Ve volbách v roce 2017 tato strana získala 56,5% a stala se tak nejsilnější korsickou stranou. Mezi její aktuální požadavky patří např. povýšení korsičtiny na úřední jazyk. V městě Ajaccio se také narodil 15. srpna 1769 Napoleon Bonaparte. Toť v krátkosti něco z historie. Naším dnešním cílem je horské údolí Restonica táhnoucí se západně od Corte, kterým protéká stejnojmenná řeka. Podle průvodce patří k nejkrásnějším místům na Korsice. Projíždíme skrz Corte a po asi deseti minutách jízdy zastavujeme u cedule Vallée de la Restonica. Cesta dál bude asi trošku dobrodružnější, protože je tu zákaz karavanů a obytných aut. Informační centrum v budce je zavřené, a tak jen stoupáme na dřevěný mostík a kocháme se pohledem na řeku. Tedy spíše bystřinu s úžasně průzračnou vodou. Kluci ji hned jdou vyzkoušet. Poskakují po balvanech a rukou zkoušejí její teplotu. Na hovění ve vodě to ale moc nevypadá. Popojíždíme o pár zatáček dál, kde nalézáme vhodné místo k pořádnému vodnímu testu. Peťulka jde do naha a my ostatní se jen decentně brouzdáme. Brr, ta je studená, ale v kombinaci s úmorným vedrem to je i docela příjemné. Příroda kolem nás je úchvatná. Jsme uprostřed lesa Forêt de la Restonica, pro který jsou typické kaštanovníky a borovice kuželovitého tvaru. Pokud jdu očima výše, stromů ubývá a objevují se keře s holými skalisky, na nichž ještě ulpívají zbytky sněhu. Nechybí tu ani několik vodopádků. Opět nasedáme do auta a jedeme dál. Po asi dvaceti minutách zastavujeme na malém plácku před můstkem přes řeku. Váša nám mezitím usnul, tak se všichni převlékáme do plavek, obouváme boty do vody a jdeme se koupat do lagunek pod mostem, nad kterým si hoví velký kus sněhu. Natahuji se na obrovský kámen, nechávám se vyhřívat sluníčkem a kluci zatím přeskakují z balvanu na balvan a postupují po řece několik desítek metrů dál po jejím proudu. Po chvíli na nás nějaká ženština gestikuluje, ať vyjdeme na silnici k autu. Váša se nám vzbudil a dává to hlasitě najevo. Předávám Vášu Petrovi a nasedám do auta. Ženština je totiž od místních rangerů a nutí mě přeparkovat auto z podélna na kolmo k silnici. Mekotá něco o tom, že horní parkoviště na konci údolí je plné. Ještě se všichni párkrát smočíme a popojíždíme o pár zatáček dál, kde potkáváme jiného rangera a ten nám to potvrzuje. Moc se nám to nezdá, protože potkáváme celkem dost protijednoucích aut, ale jsou to zřejmě ti, co se nechytli a tak jednou zpátky. Zanecháváme tedy auto na posledním volném místě u silnice a jdeme opět k vodě, kde si ve stínu stromů dopřáváme obědní piknik. Poté co jsme se dostatečně vyřádili ve vodě, vyrážíme na centrální parkoviště. Je to jen pár zatáček, takže jsme tam cobydup. Opět tu potkáváme staré známé rangerky, které na nás opět divoce gestikulují. Nevíme, co po nás chtějí, stojíme kolmo jako ostatní auta, tak co zase. Aha, máme si do mezery couvnout a koukat čumákem dopředu. OK, tak snad hotovo. Obouváme pevnější boty, nasazujeme kšiltovky. Já beru na záda baťoh s proviantem a Petr v lehké krosničce Vášu a vyrážíme vzhůru k jezeru Lac de Melo. Podle průvodce by to mělo být tak na hodinku. Je krátce před třetí odpoledne, takže času máme dost. Stoupáme údolím úzkou kamenitou stezkou. No stezkou, spíše je to přeskakování z kamene na kámen. Po asi půl hodince chůze zastavujeme u maličké boudy sloužící jako provizorní hospůdka a hledáme očima po okolních skaliskách, kde že je to jezero. Jsme skoro na konci údolí, ale v dohledu žádné jezero nevidíme. No nic, pokračujeme tedy dále. Přecházíme z jednoho boku údolí na druhý a teprve tady začíná pořádné vzrůšo. Petr s Vášou jsou někde napřed v nedohlednu a já s Péťou se vyptáváme vracejících se, jak dlouho ještě. Jedna paní při těle říká něco o 40 minutách a hodně moc strmém kopci. Nechce se mi tomu věřit a tak tuto nepříznivou informaci ještě ověřuji u staršího německého páru. Bohužel potvrzeno. Stezka se mění na skoro kolmici nedbale poházených obrovských balvanů. Jsou na nich sice nastříkané žluté cákance, ale i tak se nám podaří několikrát sejít z cesty a musíme se vracet. V jednom ze stínů si přisedáváme k Petrovi s Vášou. Tak nevím, nevidím odtud ani občerstvovací budku, ani parkoviště ani jezero. Tak kde k čertu je. Konečně se vydrápáváme na převis, za kterým se skrývá vytoužená vodní hladina. Sbíháme k ní a vychutnáme si to tu. Jsme úplně sami. Společnost nám dělá jenom pár havranů. Hodinku cesty odtud se dá dojít k dalšímu jezeru Lac de Capitello, ale to si necháváme někdy na příště. Krátce po půl páté zahajujeme sestup. Měla by odtud vést ještě jedna cesta dolů po druhé straně, ale raději půjdeme po naší vyzkoušené. V průvodci totiž zmiňují žebříky, což by Petr s Vášou na zádech asi neocenil. Cesta dolů je snad ještě horší než nahoru. Při seskocích z balvanů, se proto držíme se s Peťulkou raději za ruce. Potkáme i vysokohorskou kravičku. Petr nám s Vášou opět utekl a my po zdolání kamenné hory ztratili stezku v mokřinách. Už to vypadá, že se budeme muset přebrodit přes říčku, ale pak se přeci jenom chytáme. S Petrem se opět shledáváme u občerstvovací budky. Vašík vytuhnul v krosničce a tak ho Petr i s krosničkou aspoň na chvilku položil na lavičku. Krátce po šesté hodině se dostáváme k autu. Protože zásoby jídla nejsou dostatečné, stavujeme se v Corte v supermarketu Casino. Stejně jako v Itálii, také zde myslí ekologicky a nabízejí v přírodě rozložitelné ekoigelitky, kterých naplňujeme hned několik a vyrážíme zpět do kempu. Tam zjišťujeme, že nám někdo vlezl do stanu. Alarm s čidlem na pohyb má vyndané baterky, ale jinak vše vypadá na svém místě. Zřejmě se asi zbláznil a začal řvát, tak ho někdo z okolních stanů šel umlčet. Dáváme si něco dobrého k snědku a když se začíná stmívat, odcházíme do umývárek smýt se sebe všechen ten prach z dnešního dne.

24.6.17 údolí Asco

Naším dnešním cílem je údolí Asco, nacházející se severozápadně od Corte. Opět tedy projíždíme Corte, ale nyní se dáváme na sever po silnici T20, z které asi po 20 minutách odbočujeme na T30. Z ní pak na malou silničku D47. Ještě než se vydáme mezi pahorky, děláme si krátkou zajížďku do vesničky Moltifao ležící v kopcích. Parkujeme na posledním volném místě pod náměstím a zdoláváme schody k místnímu kostelu. Ten je sice zavřený, ale je od něj krásný výhled do okolí. Pozorujeme ještěrky a obdivujeme nádherně rozkvetlé oleandry. Vracíme se zpět k autu, když tu Péťa zpozoruje něco pohybující se po schodech. Je to chrobák valící si svou kuličku trusu. Nasedáváme a šplháme pár set metrů dál směrem k vesničce Castifao, kde si jdeme obhlédnout zříceninu kláštera San Francescu di Caccia založeného v roce 1510. V 16. století byl klášter poničen Janovany, avšak poté byl znovu opraven a rozšířen. Právě v tomto klášteře Pascal Paoli, bojovník za nezávislost Korsiky, sestavil předchůdce ústavy nezávislé Korsiky. Během Francouzské revoluce byl však klášter vypálen a zničen. V roce 1824 se místní rozhodli přeměnit ho na hřbitov, takže uvnitř jeho torza a okolo něj je rozmístěno bezpočet hrobek. Opět je tu vyhlídka. Tentokrát máme jako na dlani vesničku Moltifao. Sjíždíme do údolí a napojujeme se na silničku D147, která končí daleko na konci údolí, kde až do roku 1991 fungovalo lyžařské středisko než bylo poškozeno rozsáhlým sesuvem půdy a povodněmi. Nyní je po rekonstrukci a po dlouhé době opět v provozu. Vyhýbáme se několika stádečkům koz a ovcí a když se cesta začíná hodně zužovat tak i všem protijedoucím autům. Někdy je to opravdu na centimetry. Asi po 20 minutách přijíždíme k vesničce Asco založené již ve 11. století, která byla takřka odřízlá od světa až do roku 1937, kdy k ní dostavěli silnici. Ascem projíždíme a hned za ním odbočujeme ze silnice směrem k řece. Po pár desítkách metrech sice narážíme na jakési zátarasy, které ale lze objet a tak pokračujeme dál. Parkujeme hned nad řekou spolu dalšími dvěma auty vedle starého janovského mostu z 15. století. Scházíme dolů k vodě, kde si ve stínu pod stromy děláme malé ležení na kamenech. Převlékáme se do plavek, nazouváme boty do vody a jdeme zkusit křišťálově čistou vodu. Na rozdíl od ledové Restonici je příjemně teploučká. Možná, že je to i tím, že pod mostem je poměrně veliká laguna, ve které se voda stačí vyhřát. Brouzdáme se a stavíme z pestrobarevných kamínků věžičky. Petr s Péťou poté zahajují průzkum spodního toku a my s Vášou pokračujeme v cachtání. Kluci hlásí, že dole pod námi je spousta koupacích bazénků. Vyrážím je tedy s Péťou osobně vyzkoušet. Jsou bezva, jen je občas problém vyškrábat se z nich zpět nahoru na balvany. V jednom místě říčka prudce mění směr, takže je na břehu spousta klacíků a větví. A nejenom jich. Kouká tu na nás zachovalá lebka ovce. Při bližším ohledání se tu povalují i kosti a srst. S Péťou hned začínáme spekulovat, co se tady asi přihodilo. Jestli ovce spadla z příkrého srázu dolů do řeky nebo prostě uhynula blízko řeky a vzala ji voda. Vracíme se ke klukům a líčíme jim náš nález. Je krátce po poledni a tak si dáváme něco dobrého k snědku pozorujíc vážky. Pak už si jen užíváme skoro samoty a dovádíme v laguně. Po 14. hodině to balíme a vracíme se zpátky směr kemp s několika pauzičkami, kdy dáváme přednost přecházejícím kravičkám. Je teprve brzké odpoledne a tak bereme útokem malý kempingový bazén. Voda je tu teplá až moc a docela dost lidí, takže se několikrát vykoupneme a vracíme se zpět ke stanu. Tady ale moc klid nebude. Dvě starší Francouzky obývající malý stan kousek od nás se totiž právě sebraly a odešly. Na čemž by nebylo nic tak zvláštního, kdyby pár minut po jejich odchodu nezačala z jejich stanu vyzvánět minutka nebo budík. Řve, řve a řve. Několik desítek minut, ale nemáme odvahu jít to vypnout. Zřejmě to bude asi pomsta, za náš splašený alarm, který vyřvával včera a oni nám ho vyřadily z provozu. No nic, nakonec je přeci jenom klid a my můžeme vykládat úsměvnou historku. Vyrábím večeři a Petr načítá náš zítřejší program. Začíná si ale také stěžovat na bolest v uchu. Doufáme, že to nebude nic hrozného. Máme s sebou lékárnu zabírající půl kufru, včetně chirurgického šití, ale na uši nic.

25.6.17 Corte, Anglické kaskády, přejezd do Cupabie

Dnes máme přemísťovací den. Ráno opět nepředstavitelně dlouho balíme a vyrážíme vstříc městu Corte. Tedy spíše městečku, protože zde žije jen okolo 6000 obyvatel, nicméně pro místní obyvatele si Corte stále drží morální status hlavního města a historického centra.Vždyť právě zde byla roku 1755 sepsána první demokratická ústava v novověké Evropě. A to přímo otcem korsického národa, Pascalem Paolim, který zde následně vytvořil i první demokratickou vládu. Ta sice netrvala dlouho, jen do francouzské anexe ostrova v roce 1769, ale alespoň symbolicky učenost a rozum ve městě přetrvává dodnes a to v působení jediné university na ostrově. Parkujeme v ulici Rue du Donjon, kde je malé parkoviště hned vedle muzea Musée de la Corse umístěného v citadele. Jeho návštěvu však vynecháváme a rovnou stoupáme k vyhlídce Point Belvedere. Pod sebou pak máme Corte pěkně zasazené do přilehlých kopečků a za zády zdi pevnosti. Tady taky potkáváme vůbec první Čechy na naší dovolené. Od místního domorodce si pořizujeme na památku dřevěnou magnetku s typickým korsickým zvířátkem - prasátkem a vracíme se zpět k autu obdivujíc nádherně kvetoucí obří motýlí keř. Pak už nasedáme a jdeme opět doplnit zásoby na místního supermarketu Casino. Od něho se už napojujeme na silnici T20 a míříme na jih. Noříme se do lesů a cesta se začíná trochu klikatit. Naštěstí to nevypadá, že by kluci z toho točení potřebovali kynedril. Na jedné z vyhlídek, Belvedere de Pasciolo, děláme krátkou pauzičku a pak již asi po 40 minutách přijíždíme do horského sedla Col de Vizzavona. Tam zanecháváme auto s cílem vykoupat se v pověstných Anglických kaskádách, které by měly být kousek od silnice. Říčka Agnone tu v úseku dlouhém asi 5 km vymlela v zrnité žule přírodní bazénky a tůně propojené desítkami vodopádů. Místo s kouzelnou okolní přírodou si na přelomu 19. a 20. století oblíbili angličtí aristokraté, podle nichž byly kaskády pojmenovány. Parkuje tu docela dost aut, ale zrovna nevidíme nikoho přicházet a odcházet, abychom nabrali ten správný směr. Jdu se tedy zeptat přes silnici čtyř starších Frantíků, ale ani jeden z nich neumí anglicky. Odkazují mě tedy na stánek s občerstvením stojící opodál, kde už jsem úspěšná. Vracím se ke klukům, balím do tašky a baťohu plavací věci, sváči a další potřebné propriety, Petr bere do krosničky Vašíka a vyrážíme vstříc kopci, za kterým by kaskády měly být. Šplháme nahoru několikrát se rozdvojující cestičkou a když se s Péťou vyškrábeme nad stromy, tak po Petrovi není ani vidu ani slechu. A to doslova. Rozhlížíme se, voláme, ale nic. Tak si aspoň prohlížíme okolí, protože se právě nalézáme na pomyslné hranici severní Haute Corse a jižní Corse du Sud části Korsiky. Máme se nyní dát po vrstevnici vlevo nebo vpravo směrem ke zřícenině janovské pevnosti? A nebo dolů mezi stromy na opačnou stranu kopce. Oba telefony mám samozřejmě v batohu já, takže mu ani nemůžu zavolat. Naštěstí po neustálém volání se Petr konečně ozývá, že máme jít dolů mezi stromy. Nacházíme úzkou pěšinku a po chvilce se zase všichni shledáváme. Stále klesáme níž a níž, ale žádnou vodu neslyšíme. Několikrát dokonce musíme překonávat lavinu balvanů, které zasypaly stezku, ale pak už jsme konečně na místě. Je tu poměrně dost lidí, a tak aby bylo opět nějaké vzrůšo, Péťa se vytasí s tím, že se mu chce kakat. Super, co se dá dělat, jdeme najít nějaké vhodné zákoutíčko. Svlékáme se do plavek, ale počasí se začíná trošku kazit. Sluníčko mizí a začíná foukat vítr. Petr našel pěkné místo k rozložení tábora a tak scházíme o pár desítek metrů po směru říčky, kde jsme úplně sami. Peťulka hned skáče do vody a pak s Petrem proti sobě vedou šiškovou válku. Říčka je vcelku teplá, ale moc se mi do ní ani nechce, takže se s Vašíkem jenom brouzdáme. Po asi hodince vše skládám zpět do tašek, zahajujeme výstup a pak následně sestup zpět k autu. Cestou spekulujeme, kde že jsme se navzájem ztratili. Bylo to zřejmě u jednoho z rozdvojení, kdy my s Péťou jsme šli vlevo skrz stromy, zatímco Petr s Vašíkem šli dále po správné stezce vedoucí těsně vedle zříceniny pevnosti. Klasika, v přírodě prostě nemám smysl pro správný směr. Nasedáme a ujíždíme vstříc pláži Cupabia, u které je hned vedle kemp. Po cestě jsem měla ještě vytipovaný jeden malý vodopád u vesničky Bocognano, ale už toho máme dnes docela dost. Opravdu, kluci po pár minutách usínají a my si pouštíme i nějakou tu hudbu místo pohádek. Přesun by nám měl trvat asi hodinu a půl, ale máme pocit, že navigace nám chce jízdu zpříjemnit a tahá nás po nejhorších klikatých silnicích alespoň dvě hodiny. Ještě, že kluci spinkají, asi by nastal čas pro kynedril. Celí utočení přijíždíme do kempu. Míst je tu dost, ale na sluníčku. Nakonec Petr nachází takové, kde bude stín aspoň odpoledne. Stavíme stan a pak jdeme všichni společně obhlédnout pláž. Nevypadá špatně, už se těšíme na zítřek. Teď jen doufám, že v kempu nemají opět potíže s nedostatkem vody. Dle zjištěných informací tu v sezóně bývají omezení. Po většinu dne voda teče jen čůrkem a sprchy jsou otevřeny jen pár hodin denně, takže bývají fronty. Umývárky tu uklízí česká paní, takže u ní hned sonduji, jak to vypadá. Říká, že se nemusím bát, voda zatím je. Jdu tedy připravit něco k jídlu, protože nám už značně vyhládlo a Petr se začíná shánět po korsickém průvodci. Prohledávám batohy, všechny tašky, vytahuji kompletně všechno z auta, ale průvodce není. Já se snad picnu. Buď nám vypadl na parkovišti u nákupáku, kde jsme přerovnávali nakoupené věci do různých tašek a nebo na parkovišti než jsme šli ke kaskádám, kde jsem balila věci s sebou k vodě. No fajn, jednoho průvodce ztratíme hned první den v Benátkách a druhého v půlce pobytu na Korsice.

26.6.17 Cupabia

Dopoledne vyrážíme ke krásné písčité pláži, kde jsme skoro sami. Azuro tedy zrovna není, ale slunce peče dostatečně. Stavíme bábovičky, plácáme se u vody, prostě klasika. Vašík vytuhnul v jednom z našich plážových stanů a Petr dovádí s Péťou ve vodě, takže mám taky chvilku na to, přečíst si pár řádek. Dneska je to jen a jen koupání a relax. Petra však stále bolí ucho a tak po několikero betadinových výplachů nastává čas vzít si antibiotika. Jak se později ukazuje, byla to správná volba.

27.6.17 Cupabia

Ráno nemůžu najít brýle a tak utíkám skoro poslepu do umývárek, protože nabývám dojmu, že jsem je tam asi večer zapomněla. Prohledávám každý kout, ale nikde nic. Ptám se i paní uklízečky, ale ta je také neviděla. Mám to zkusit na recepci. Pádím tedy do stanu převlíknout se z pyžama a pak na recepci. Ta má ale ještě zavřeno. Vracím se zpět a doufám, že je tam někdo odnesl. Po hodině opět vyrážím a rukama nohama se paní snažím vysvětlit, co mám za problém. Umí totiž jen pár slov anglicky. Sice mě chápe, ale brýle tam nejsou. Vrhám se tedy na zevrubnou prohlídku stanu. Po chvíli je nacházím na jejich obvyklém místě, ale úplně zastrčené. Jsem fakt blbá a neumím hledat, ale jsou na světě. Bereme si věci a jdeme opět na pláž. Mraků je o poznání více než včera, sluníčko, aby jeden pohledal a za zády se to jen černá. Teplíčko ale je, a tak čekáme, co se z toho vyvrbí. Vypadá, že nic, takže pokračujeme v zaběhnutém koloritu. V poledne si dáváme dlabanec a Peťula se seznamuje s českými dětmi, které stanují kousek od nás. Odpoledne vyrážíme na druhou stranu rozpálené pláže. Jít bez bot tu znamená pokus o samoupálení. Peťulka si hraje s dětmi ve vodě a já s Vašíkem se krčím ve stínu našich stanů. Přemítáme, co podnikneme zítra, protože předpověď na několik příštích dnů je víceméně deštivá. Necháme se překvapit, co přinese noc.

28.6.17 Sartene, přejezd do Rondinary

V noci pršelo a nebe je dnes kompletně zatažené. Petr znovu zkoumá počasí a nakonec se rozhodujeme pro přesun na východ, kde by mělo být příznivěji. Balíme ještě vlhký stan a vyrážíme vstříc Sartene. Prý nejkorsičtějšímu městečku na ostrově, které bývalo dříve baštou velkých korsických rodin. Proslulé je především vendetou, tedy krevní mstou. Jedním z historických příkladů nekonečné spirály vražd je soupeření dvou rodin, které začalo v Sartène v 19. století hádkou kvůli psu. Spor se vyvinul v malou civilní válku a byl ukončen až "mírovou" dohodou podepsanou za přítomnosti kněze. Po asi hodince jízdy shledáváme, že asi bude problém někde zaparkovat. Mám vytipované místo na parkovišti před supermarketem Casino, kde je samozřejmě nápis "jen pro zákazníky" a před ním stojí dva měšťáci v uniformách. No nevadí, jdeme to zkusit. Opouštíme vůz, avšak u východu z parkoviště jsme zastaveni. Sdělujeme jim, že jdeme hledat lékárnu a oni nás v pohodě pouští. Radši ale zrychlíme krok, protože koukáme, že lékárna je přímo vedle nás. Za pár minutek se ocitáme v centru, které se rozkládá okolo náměstí Place Porta a usedáme ve stínu stromů na lavičky hned vedle kostela. Nemůže tu chybět ani socha Pascala Paoliho - největšího bojovníka za nezávislost Korsiky. Pak už se různě proplétáme uličkama a nakoukáváme do obchůdků. Nakonec zakupujeme obligátní magnetku a klukům trička. Vracíme se zpět na parkoviště a jdeme nakoupit. Mám trochu problém zvážit ovoce a zeleninu, protože vše je francouzky, ale nakonec se s tím poperu. Mají tady i pěknou vychytávku. Člověk si může nechat vylisovat šťávu z pomerančů přímo do připravené lahvičky, což samozřejmě využíváme. Petr jde pak obhlédnout různé sladké pečivo a já jdu najít svoje oblíbené jablečno-kaštanové pyré. Loučíme se se Sartene a pokračujeme dále. Cestou míjíme i krásnou pláž Roccapina známou svou skálou podobnou lvu, která je ale pro nás nedostupná. Vede tam totiž několik kilometrů dlouhá prašná cesta vhodná jen pro offroady. Po hodince a půl sjíždíme z hlavní silnice, abychom zahájili celkem solidní stoupací a vzápětí klesající fázi ke kempu Rondinara. Ten by měl ležet relativně blízko stejnojmenné pláže. Jak posléze zjišťujeme, leží, ale vzdušnou čarou. K pláži je to ještě slušná štreka dolů cestičkou mezi skalisky. Auto necháváme před závorou a jdeme zjistit situaci. Máme si nejdříve vybrat místo a následně pak nás ubytují a dají čip k příjezdové bráně. Petr jde tedy na průzkum a já čekám s kluky, kteří se právě vzbudili, u auta. Brutálně tady fouká a tak se přemísťujeme k recepci. Po nekonečně dlouhých minutách se objevuje Petr s posledním místem ve stínu, kam se vejdeme. Vyřizujeme formality a sjíždíme s autem po prašné cestě plné kamenů dolů k vyhlédnutému placu. Modlíme se, ať jsme schopni po ni zase někdy vyjet zpět nahoru. Místo je opravdu skoro celé ve stínu, jen je tam ještě párek mladých Frantíků. Ti mají ale již zítra odjíždět, takže Petr s nimi domluvil, že se k nim můžeme přifařit a po jejich odjezdu se do pěknému výklenku zasuneme celí. Stavíme tedy stan, převlékáme se do plavek, balíme a jdeme na pláž. Nejdřív se ale musíme vydrápat zpět k příjezdové bráně, odkud už pak vidíme prošlapanou cestičku mezi balvany vedoucí k pláži. Ta má krásný tvar mušle a my míříme do její levé části, kam nás vede stezka. Lidí tu moc není, zato řas ve vodě a vyplavených na pláži přehršel. Ty vyplavené vypadají jako kousky rohože na boty. Koukáme, že vlastně levá a pravá půlka pláže je rozdělena několik desítek metrů dlouhým souvislým pásem naplavených obrovitých "rohoží". Dneska to zvládneme ještě tady a zítra prozkoumáme druhou část. Po sedmé hodině se vracíme zpět. Ohřívám něco k snědku, což přiláká snad všechny místní vosy. Je to opravdu hrůza. Petr na ně stříká smrtící koktejl ve spreji, což je na chvíli zastaví, jinak není možný se ani v klidu najíst. Po opravdu rychlé večeři jdeme vyzkoušet místní umývárky. Musíme se k nim opět vyškrabat do kopce, ale zato jsou vcelku luxusní. Vše nové a čisté. Vedle nich tu dokonce mají i pronajímatelné boxy - ledničky.

29.6.17 Rondinara

Ráno s nedočkavostí čekáme, až se Frantíci sbalí a odjedou, abychom se mohli posunout. Činí tak vcelku brzo, takže opět bouráme celý stan, posouváme ho asi o tři metry a znovu stavíme. Škoda, že nemáme malý či nějaký samonosný, byla by to záležitost na tři minuty. Takhle se s tím mordujeme snad hodinu, ale zato máme naprosto super stinné místo hned vedle zaparkovaného auta. Hodina docela pokročila, takže místo na pláž si jdeme zaplavat do bazénu. Je vcelku velký a hlavně krásně usazený. Směrem k moři nemá klasický soklík, ale voda padá do prohlubně pod ním, takže se jen přidržujeme konce a máme ničím nerušený výhled na skály a moře pod námi. V restauračce u bazénu si pak dáváme malý oběd. Hranolky s kuřátkem a panini se salátkem. Váša už je dost načatý, takže se vracíme k našemu ležení, kde rychle usíná. I přes stín, je ve stanu dost nedýchatelno, takže ho přesouváme na rozložené plážové osušky hned vedle. Aby na něj přeci jen škvírami nesvítilo, stavíme nad něj kempingový stolek. Asi po dvou hodinách se budí a my jdeme opět naší stezkou na pláž. Tentokrát ale přecházíme po řasách na druhou půlku pláže, která je rozhodně upravenější. Je tu totiž příchod z parkoviště. Petr buduje naše stanové ležení a já s Péťou se pouštíme do stavby hradu. Do části opevnění použijeme naplavené řasy, takže jsou aspoň trochu k užitku. Je tu opravdu velmi pozvolný vstup do vody a i několik desítek metrů od břehu voda člověku sahá po pás, takže pro děti paráda. Užíváme si tedy sluníčka a pohodičky.

30.6.17 Bonifacio

Neblahá předpověď počasí nás zřejmě dohnala. Je zataženo a slabě prší. Jsme tedy zalezlí ve stanu, pořádáme dinosauří souboje, přeparkováváme auta a čteme pohádky. Po desáté hodině to začíná vypadat nadějně, takže vyjíždíme na výlet směr Bonifacio, k němuž to je tak hodinka cesty. Městem zprvu pouze projíždíme, protože naším cílem je nejdříve nejjižnější cíp Korsiky Capo Pertusato. Z Bonifacia k němu vede stezka po útesech, kterou ale s Vášou rozhodně absolvovat nebudeme, takže volíme variantu silnice. Odbočujeme tedy na D 260, po které jedeme až k jakési meteorologické stanici, kde je malé parkoviště. Začíná opět mrholit, takže poprvé za dovolenou na sebe navlékáme mikinky či šusťákovky a Vášovi připínáme na kočárek protipršák. Podlézáme závoru a pokračujeme dále po silnici po svých. Naskýtají se nám fantastické výhledy na vápencové útesy, plážičky posazené hluboko pod námi i domy Bonifacia vystavěné přímo na útesech nad mořem. Míjíme i vojenský bundr. Přicházíme až k majáku, tvořící dominantu mysu, odkud vidíme několik ostrůvků i pouze 12 km vzdálenou Sardinii. Průliv je chráněnou mořskou rezervací s mnoha druhy mořských živočichů. Stejnou cestou se pak vracíme zpátky k autu a jedeme do Bonifacia zaparkovat. Mám vyhlédnuté parkoviště hned u odbočky na D 260, které by mělo být zdarma. No uvidíme. Vjíždíme dovnitř a zjišťujeme, že je zdarma, pokud si od lodní společnosti objednáme výlet lodí. To jsme chtěli stejně, takže máme dvě mouchy jednou ranou a vyrážíme do blízkého centra. Město Bonifacio (korsicky "Bunifaciu") je jedním z nejfotogeničtějších a nejzajímavějších na Korsice. Leží na 1,5 km dlouhém skalnatém výběžku obehnaném ze třech stran mořem. V zálivu pod Bonifaciem se nachází přírodní městský přístav. Místo dnešního Bonifacia bylo pro svou výhodnou polohu osídleno už v období neolitu. Díky tomu je město spjato s mnoha starověkými legendami a mýty. Jedna z těchto bájí například tvrdí, že se právě zde setkal Odysseus s lidožravými obry Laistrygony. Teď už ale k té ověřené historii. Samotné město bylo oficiálně založeno roku 828 toskánským markýzem Bonifácem, po němž také získalo své jméno. Poté se již vládci města střídali jako na běžícím pásu. Během následujících staletí se město muselo bránit Janovanům, Aragoncům, Francouzům a zapomínat se nesmí ani na piráty všeho druhu.

Na druhou stranu právě díky bohaté a dlouhé historii se ve městě zachovalo velké množství památek a zajímavých staveb. Dominantou města je pevnost - citadela postavená Janovany, z které vedou do města dvě schodiště. Schodiště Rastello (Montée Rastello) a schodiště sv. Rocha (Montée St-Roch). Třetím a možná nejzajímavějším schodištěm je schodiště krále aragonského (Escalier du Roi d´Aragon) se 187 schody (převýšení 60 m). To je vytesáno přímo ve skále a stoupá od hladiny moře až do samého města. Legenda praví, že toto schodiště vytvořili aragonští vojáci během obléhání města v roce 1420 a na jeho vytesání prý potřebovali pouze jednu jedinou noc. My přicházíme do přístavu s našimi lístky ke stánku společnosti Thalassa Croisieres, abychom si zamluvili plavbu na příslušnou hodinu a pak si jdeme koupit něco k obědu.V supermarketu si pořizujeme další sprej na dotěrné vosy a pak si sedáme v kavárně se zmrzlinkami a kafem. Venku se totiž solidně rozpršelo, takže výstup směrem nahoru k pevnosti se nekoná. V půl druhé sedíme pod střechou v lodi a vyrážíme na projížďku. Projíždíme úzkým zálivem a nad sebou máme hradby Bonifacia s jeho pevností a kasárnami francouzské cizinecké legie, které byly opuštěny v roce 1983 a nyní slouží civilním účelům. Obchází nás jeden člen posádky a půjčuje nám itinerář výletu s fotkami a popisky. Naštěstí tu mají i anglickou verzi. Uhýbáme doprava okolo majáku Madonetta - v překladu malá Madona, která je patronkou lodí a rybářů Bonifacia a po chvilce vplouváme do Dračí jeskyně Sdragonato. Zde mají být asi metr pod vodou řasy a mušle, které ve slunečním světle vypadají jako perský koberec. Sluníčko opravdu nesvítí, takže to nemůžeme posoudit. Druhý přístup do jeskyně, otvor ve stropu, pak připomíná tvar Korsiky, ale hlavou dolů. Vyplouváme opět na denní světlo k zátoce Fazio, pověstnou svou průzračností a dále k zátoce Paragan, která dříve sloužila jako cvičná půda cizinecké legie a představuje hranici mezi pobřežím tvořeným vápencem a pobřežím s žulou. Tady to kapitán otáčí a jedeme se podívat na druhou stranu od bonifáckého přístavu. Hned na začátku je malá jeskyň sv. Antonína připomínající klobouk císaře Napoleona a kousek za ní skála ve tvaru lodního kormidla. V místech, kde se rozevírají útesy je pak studna sv. Bartoloměje, která sloužila jako zdroj pitné vody v případě obléhání města. Vedlo od ní točité schodiště, ke klášteru sv. Františka dlící nad ní. Po chvíli se před námi vynoří známé schodiště krále aragonského a domky vyrůstající přímo z útesů. Pokračujeme ještě kousek dál směrem ke Capo Pertusato a pak otáčíme a vracíme se zpět do přístavu. Déšť stále neustává, takže prohlídku Bonifacia necháváme na někdy příště a vracíme se zpět do kempu. Přeci jen se ochladilo a tak klukům natahuji tepláky, o kterých jsem se domnívala, že je ani nepoužijeme. Nakonec jsem jim je nechala s mikinkami dokonce i na spaní. Poprvé budeme spát asi všichni zachumlaní do spacáků.

1.7.17 Rondinara

Počasí se umoudřilo a my si jdeme opět užívat koupačku. Tentokrát vyrážíme k pláži autem a jakožto ubytovaní v kempu Rondinara, máme parkování zdarma. Když jsme rozložili naše ležení, tak jsem zjistila, že jsem nechala ve stanu opalovací krém a Váša nemá namazanou prdelku. Nechávám mu tedy zatím plavky a jdeme se smočit. Voda je ale brutálně ledová. Chvíli se cachtáme a stavíme hrad z písku. Já pak jako dobrovolník jdu zpět do kempu pro zapomenuté věci. Nechce se mi s autem šplhat po serpentýnách nahoru a tak jdu pěkně pěšky. Nezdá se to, ale takovou půl hodinku mi to zabralo. Zato jsem cestou viděla několik želviček v jezírku hned u silnice. Beru krém a ještě něco k pití a k jídlu a vracím se stejnou cestou zpět. Váša mezitím usnul, Petr si čte a já s Péťou vyrážíme na výzvědy. Jdeme na konec pláže a po cestičce mezi keři si klestíme cestu na druhou stranu poloostrůvku, který v těchto místech má jen pár desítek metrů. Přicházíme na hezkou ale liduprázdnou pláž. Děsně tady totiž fouká. Pokračujeme kousek podél vody a pak se vnořujeme opět mezi keře, abychom se vynořili na druhé straně. Na kopci, kousek od nás, je vojenský bunkr, ke kterému se chceme dostat, ale nějak se nám to nedaří. Žádná z vyzkoušených stezek tam nevede. Pak ale máme štěstí. Z chroští právě vylézá skupina chlapíků, které jsme před chvíli viděli stát nahoře. Opět se tedy měsnáme mezi keře a konečně vycházíme před bunkrem. Dovnitř se přeci jenom neodvažujeme, ale zato vylézáme na střechu, odkud je krásný výhled na obě strany poloostrůvku. Vracíme se zpět ke klukům. Vašík už je vzhůru a láduje se sušenkami. Pak si berou s Péťou hrabičky a lopatku a postupně dělají z hradu rozvalinu. Zbytek dne už jen tak vegetíme, prostě klasika. K večeru si pak jdeme na pizzu do restaurace u bazénu.

2.7.17 Rondinara

Dnes je stejný program jako včera. Jen jsme sebou trošku hodili a byli na pláži již v půl desáté a to prakticky sami. Postupně se ale opět začala naplňovat. Voda se již aspoň trošku vyhřála, takže dneska můžeme jít opět šnorchlovat, aniž bychom utrpěli omrzliny. Péťa jde Petrovi ukázat včerejší bunkr a Váša chce jít s nima. Mám tedy opět chvíli na pohodové čtení. Okolo dvanácté se přiženou černé mraky, ale nakonec opět zmizí, takže koupačka pokračuje.

3.7.17 Palombaggia

Ráno balíme opět vše potřebné na pláž a vyrážíme na nejvyhlášenější pláž Palombaggia ležící asi hodinku cesty na sever. Parkování by tam mělo být trochu problémové, tak uvidíme. Dle navigaci bychom měli být kousek od pláže, ale žádnou ceduli s parkingem nevidíme. Z jedné slepé uličky se vracíme a zkoušíme jinou. Jako oficiální parking mi to moc nepřipadá, ale všude po cestě a pod stromy se tu parkuje, takže jsme tu zřejmě správně. Jednou z cest přicházíme k vodě, ale moc se nám to tu nelíbí, samé slunečníky a zaparkované skůtry, a tak pokračujeme po pláži dále. Cestou překonáváme i malý útes vnořený do vody, což s Vášou v náručí a batohem je celkem fuška. Ale jsme na druhé straně a jdeme zase dál. Opět nic moc.. Překonáváme další kameny ve vodě a konečně se usazujeme. Píseček je krásně heboučký a bílý a hlavně je tu minimum chaluh, zato lidí celkem dost a to jsme tu již v deset hodin. Nevadí, skáčeme do průzračně čisté vody a užíváme si. Jako obvykle se pouštím s Péťou do budování hradu, který se nám opravdu povedl. Zadařil se nám i tunel. Pak Petr zkouší s Péťou šnorchlovat a docela mu to jde, ale přece jen si je jistější jen s brýlemi. Pomalu dostáváme hlad. Při našem prvním vynoření se u moře, jsme si všimli pěkného bistra, a tak Petr hlídá kluky a já vyrážím pro kus žvance. Nechce se mi přes pláž a přelézat šutry a tak zkouším cestičku ústící hned u nás, z které přichází a odchází celkem dost lidí. Vydávám se tedy po ní, zvědavá, kde vylezu. Po chvíli přicházím na naše parkoviště, takže se zorientovávám a pokračuji k bistru. Objednávám panini, pro kluky zmrzlinku a rychle se vracím zpět. Váša opět usnul, takže se můžeme v klidu najíst. Zůstáváme do pozdního odpoledne a pak se vracíme zpět do kempu. Cestou ještě děláme velký nákup, především různé pochutiny pro rodinku a Péťovi kupujeme vlastní šnorchlovací vybavení. Když chceme v kempu zaparkovat na našem obvyklém místě, hned vedle našeho stanu, ale o úroveň níže, tak koukáme, že opodál je stolek s židličkama. Nijak to neřešíme a auto tam necháváme. V podvečer ale přijíždí pár mladých Belgičanů dožadující se našeho místa. Nechceme se s nima nijak handrkovat, a tak raději přeparkováváme auto na druhou stranu kopce. Nemáme ho hned po ruce, ale ještě to jde. Pak po očku sledujeme ubytování Belgičanů. Na střeše auta mají něco jako velkou rakev, která se rozloží do podoby stanu. Hm, tak to vidíme poprvé.

4.7.17 Rondinara

Ráno už po deváté hodině opět sjíždíme k naší pláži Rondinara, kde trávíme pěkný den. Dávám se do řeči s jednou Němkou se stejně starým chlapečkem. Má podobný názor na chladné a málo přátelské Frantíky a doporučuje Sardinii, kde strávili dovolenou minule. Peťulka zatím pilně nacvičuje šnorchlování a je nadšený z rybiček.

5.7.17 Tamaricciu

Opět měníme pláž, míříme na Tamaricciu, která by měla být kousek od Palombaggii. Není tu žádné parkování, auta prostě stojí kde se dá po stranách hlavní silnice. Nalézáme jedno z posledních míst a hledáme, kudy se k ní sestupuje. Evidentně k ní míří i mladý pár vylézající z auta opodál a tak je následujeme. Ukazuje se však, že jsou tady zřejmě taky poprvé. Patrně tou nejdelší možnou cestou konečně dorážíme k moři a hledáme, kde se usadit. Nakonec přecházíme výběžek do moře s majestátní borovicí, která jak se později dozvídám odděluje Palombaggii od Tamaricciu a stavíme stany kousek za ní hned naproti skalám ve vodě. Na tomto místě je plážička opravdu úzká jen pár metrů, takže jsme tu skoro sami. Moc se nám tu líbí, je to zatím asi nejlepší koupání na Korsice. Včera jsme si koupili k svačině kaštanový koláč a tak ho jdeme ochutnat. Vypadá a chutná jako perník. Rozhodně lepší než korsický kaštanový med. Ten je z počátku krásně sladký, ale pak neuvěřitelně zhořkne. Přes poledne necháváme Vášu vyspinkat, pak se ještě chvíli cachtáme a po čtrnácté hodině již nasedáme do auta a jedeme zpět do kempiku.

6.7.17 přejezd zpět do Itálie do Pisy

Ráno se snažíme si trošku přivstat, protože nejpozději v deset hodin musíme opustit kemp a uhánět přes celou Korsiku do Bastie. Ve 14 h nám totiž jede trajekt zpět do Itálie a my bychom měli být v přístavu již okolo půl jedné. Nějak jsme se tady za ten týden zabydlili, takže balení nám trvá neskutečně dlouho. Je opět neskutečné vedro a tak běhám od stanu k autu jenom v podprsence a je to jedno. V deset hodin se jde Petr vysprchovat a já uháním k recepci zaplatit účet. Jako na potvoru je tam fronta asi čtyř lidí, kteří právě přijeli. Celá nervózní čekám a čekám. Naštěstí skoro všichni jen obdrželi informaci, že si mají najít místo a pak přijít znovu, takže to není tak strašné. Konečně hotovo. Petr mě nabírá u brány a vyrážíme. Máme před sebou skoro tři hodiny jízdy. U města Porto Vecchio, které je tady na jihu asi nejrušnější se to začíná štosovat. Neustále koukám na hodinky a modlím se, abychom to stihli. K naší úlevě se kolona pomalu rozjíždí a my bez dalšího zdržení přijíždíme po jedné hodině do Bastie, kde se akorát rozjíždí kolona aut směřující do lodi. Parkujeme a jdeme zabrat místa vedle dětského koutku. Petra opět začalo bolet ucho a tak se jde někam do klidu natáhnout. Kluci si tam našli italské kamarády, takže plavba probíhá celkem v poklidu. Horší je na tom Petrovo ucho, které bolí víc a víc, a tak opět přicházejí na řadu antibiotika. Vyjíždíme z trajektu a jedeme asi půl hodiny do Pisy, ke máme vyhlídnutý kemp Camping Village Torre Pendente přímo v centru města. Nechce se nám na dva dny stavět stan, tak se plácneme přes kapsu a pronajímáme si mobil house. Mají tady také bazén, který jdeme hned vyzkoušet. Převlékáme se do plavek a nezapomínáme i na slušivé koupací čepice, které jsou zde povinné.

7.7.17 Pisa

Po deváté hodině bereme po dlouhé době golfky a směřujeme pěšky do centra města Pisa. Něco málo z historie. Dlouhou epochu středověku si pisánské loďstvo upevňovalo mocenskou převahu v západním Středomoří. Obchodní cesty do Španělska a severní Afriky přinesly ve 12. století nesmírné bohatství a položily základy vědecké a kulturní revoluci, o níž dodnes svědčí velkolepé pisánské stavby. S porážkou od Janova roku 1284 však začal úpadek, který ještě uspíšilo zanášení přístavu. V roce 1406 Pisa padla do rukou Florenťanů, ale nejhorší chvíle zažila roku 1944, kdy se stala cílem bombardování spojenců. Za pár minut již stojíme před hradbami, za nimiž je náměstí Zázraků, Campo dei Miracoli a bránou Porta Santa Maria vcházíme dovnitř. Přímo před sebou máme hřbitov, baptisterium s dómem a známou šikmou věž čnící za nimi. Nejdříve si jdeme koupit vstupenky. Prodávají je v muzeu Museo delle Sinopie, do kterého se jdeme podívat jako první. K vidění jsou tu originály fresek ze hřbitova Camposanto, které byly poničené během bombardování za druhé světové války. Za chvíli otvírají dóm, tak si zatím o něm něco pročítáme. Začal ho budovat architekt Buscheto již v roce 1064 a nyní se řadí k nejkrásnějším památkám v toskánském románském slohu v Toskánsku. Jeho nádhernou fasádu tvoří směsice smetanově zbarvených galerií a slepých arkád. Zvenku jsou také pozoruhodné bronzové dveře z roku 1180 s reliéfy od Bonnana Pisana, prvního stavitele Šikmé věže. Konečně otevírají, takže pomalu vcházíme dovnitř. Dóm na nás působí hodně světlým dojmem. Bude to zřejmě kvůli rozzářenému zlatému stropu ve slunci dopadající na něj z horních oken. V levé prostřední části je krásně zdobená kazatelna z počátku 14. století od Giovanniho Pisana a kousek od ní bronzový lustr nazývaný též Galileova lampa. Ta rozhoupaná průvanem dala Galileovi podnět k objevu izochronismu kyvadlového pohybu při malém rozkyvu. Pravá strana chrámu je zahalená, neboť se právě opravuje. Vycházíme ven a jdeme se podívat na sousedící hřbitov Camposanto, jehož obdelníková budova s mramorovanými arkádami z roku 1278 a otevřených středem, obepíná půdu údajně přivezenou ze Svaté země. Na arkádách jsou k vidění již jen kopie fresek poničených při bombardování. Dochovaly se jen zbytky výjevů z cyklu Triumf smrti ze 14. století. Opravdu některé vypadají dost hrozivě. Připomíná nám to Dantovo peklo. Pod podlahou jsou pohřbeni slavní Pisané, po jejichž hrobech právě kráčíme. Opouštíme zemřelé a navštěvujeme baptistérium, jehož stavba byla zahájen roku 1152 podle románského návrhu. Z důvodu nedostatku financí byla dokončena až o sto let později v gotickém stylu Nicolou a Giovannim Pisanovými. Nicola Pisano zde ztvárnil mramorovou kazatelnu s reliéfy Narození Páně, Klanění Tří králů, Uvedení Panny Marie do chrámu, Ukřižování a Posledního soudu, jejíž pilíře krášlí postavy Ctností. Kluci se jdou podívat na vnitřní ochoz, z něhož je hezký pohled na vedlejší dóm. Pak Petr na chvíli přebírá Vášu a já si to jdu tady prohlédnout také. Poslední zázrak, který nás ještě čeká je Šikmá věž, Torre Pendente, která byla původně plánovaná jako kampanila dómu. Stavba byla zahájena roku 1173 a jejím prvním stavitelem byl Bonanno Pisano. Naklánět se začala ještě dříve, než se dohotovilo třetí podlaží v roce 1274. Navzdory mělkým základům spočívajícím v písečném podloží byla v roce 1350 dokončena. Zdánlivě popírajíc zákony přitažlivosti, již po staletí láká návštěvníky, včetně pisánského vědce Galilea. Z jejího vrcholu uskutečnil proslulé pokusy s rychlostí padajících předmětů. Díky nedávným architektonickým zásahům, jež snížily odchylku od svislice o 38 centimetrů, je věž opět bezpečná a přístupná veřejnosti. Vstup na běž se však musí zamluvit dopředu, což by nebyl problém, ale protože Petr chtěl s sebou vzít i Péťu, kterému však není požadovaných 8 let, tak výstup oželel. Tak u ní aspoň blbneme jako všichni ostatní a fotíme se podepírajíc ji. Péťa s Vášou už mají kultury dost, takže se přesouváme po Via Santa Maria směrem k řece a hledáme zmrzlinárnu. Nalézáme ji po pár desítek metrech i s lavičkou vhodnou ke konzumaci. Stáčíme se mírně doleva a přicházíme na náměstí Piazza dei Cavalieri jemuž dominuje mohutný palác Palazzo dei Cavalieri vynikající bohatou sgrafitovou dekorací. V roce 1562 jej projektoval Vasari jako sídlo rytířského řádu sv. Štěpána, Cavalieri di Santo Stefano, založeného Cosimem I. roku 1561, jehož připomíná jezdecká socha před palácem. Dnes je to domov jedné z nejvěhlasnějších fakult Pisánské university, Scuoly Normal Superiore. Hned vedle se nalézá stejnojmenný kostel Chiesa dei Santo Stefane dei Cavalieri. Po pár minutách již stojíme na náměstí Piazza Garibaldi vedle sochy slavného vojevůdce a chystáme se přejít řeku Arno po mostě Ponte di Mezzo. Po druhém břehu v životadárném stínu se vracíme zpět. Ještě než přecházíme na druhou stranu řeky, obdivujeme malý kostelík Santa Maria della Spina, jehož střechu zakončuje nepřeberně gotických věžiček a baldachýnů chránící sochy apoštolů a světců. Kostel byl vybudován v letech 1230 až 1323 jako schránka pro trn (spina) z Kristovy koruny, dar pisánského kupce. Kdysi stál dokonce ještě blíž u řeky, ale v roce 1871 byl kvůli hrozbě záplav přesunut na současné místo. Přes most Ponte Solferino se dostáváme opět zpět na druhý břeh, kde si kupujeme panini k obědu a vracíme se směrem k Šikmé věži. Cestou míjíme poštu, před kterou stojí krásné poštovní žlutočerné jednomístné vozítko, které se moc zamlouvá Péťovi. Před hradbami si ještě kupujeme tradiční sešikmený hrneček na památku a vracíme se do kempu, kde do sebe házíme oběd a míříme do bazénu. Peťulka blbne na klouzačce a já s Vášou si užíváme mezi bublinkami ve vířivce.

8.7.17 odjezd domů

Dnes nás čeká náročný odjezdový den. Ráno skáču do místního obchůdku pro nějaké to pečivo a ovoce na cestu a pak už jen vše naházet do auta. Na recepci si ještě beru pár letáčků na různé atrakce typu zoo, akvaparky pro příště, platíme a okolo deváté vyrážíme směr Florencie, Bologna a Verona. Před Lago di Garda stojíme v celkem dlouhé koloně, která se naštěstí po pár desítkách minut rozjíždí. Na další zastávce si kupujeme klasické panini k obědu a pak honem zpátky do auta, ať už jsme doma. Nemají tu rakouskou dálniční známku, takže musíme k další pumpě, kde Petr i dobírá benzín. Nějak mu to nechce vzít kartu, tak si ke mně do auta skáče pro hotovost. Jak posléze zjišťujeme, totálně jsme vyluxovali účet a zbývá nám jen pár desítek eur. Modlím se, aby to stačilo na zaplacení italské dálnice. Uff, je to méně než jsou doufala, takže vjíždíme do Rakouska, odkud to máme ještě nějakých šest hodin cesty. Pak už vše probíhá v pořádku a my pozdě večer přijíždíme domů.