USA východ 2010

Cestopis z dovolené po východní části USA od Bostonu až na Floridu z roku 2010

A www stránka zde:

4.5.10 odlet do Bostonu

5.5.10 Bostonu - Freedom trail,

6.5.10 Boston - projížďka za velrybami, prohlídka Harvardu

7.5.10 přejezd na Cape Cod, do Provincetownu, prohlídka a krátké traily do okolí

8.5.10 přejezd do New Yorku, cestou zastávka v jížní části Cape Cod

9.5.10 New York - Socha Svobody a Ellis Island

10.5.10 New York - Manhattan - Downtown, Brooklyn Bridge, Time Square, muzikál

11.5.10 New York - Čínská a Italská čtvrť, Empire State Building

12.5.10 New York - Central Park, Metropolitní muzeum

13.5.10 přejezd do Washingtonu

14.5.10 Washington - Capitol, Vesmírné a přírodovědecké muzeum

15.5.10 Washington - Bílý Dům, památníky na Mallu, Arlingtonský hřbitov, Pentagon

16.5.10 přejezd do NP Shenandoah

17.5.10 přejezd směr Florida

18.5.10 Florida - St. Augustin, Daytona Beach, Cocoa Beach

19.5.10 Cocoa Beach koupání

20.5.10 Kennedy Space Center

21.5.10 přejezd do Orlanda, Disney World

22.5.10 přejezd na jih do NP Everglades

23.5.10 NP Everglades - přejezd na Keys

24.5.10 Key Largo - koupání na pláži

25.5.10 Key Largo - koupání u hotelu

26.5.10 Key Largo - koupání u hotelu

27.5.10 Key Largo - výlet na moře - šnorchlování, přejezd na Islamoradu

28.5.10 Islamorada - koupání na Marathonu

29.5.10 Islamorada - koupání na Marathonu

30.5.10 přejezd do Miami - akvárium

31.5.10 koupání na Miami Beach, odlet z Miami

Je začátek února 2010 a my začínáme plánovat naši již druhou cestu do Spojených Států. Poté co jsme v květnu 2007 procestovali téměř celý západ, se nyní chystáme podívat na východ. Náš plán je letět do Bostonu a pak sjet až na Floridu, kde chceme strávit pár koupacích dní. Začínáme tedy vybírat mezi různými leteckými společnosti a nakonec vítězí Air France. Letenky kupujeme za necelých 26 tis. Kč, tedy za cenu, kterou nás minule stále jedna letenka do Seattlu. Ceny šly tedy pěkně dolů. 4. května odletáme přes Paříž do Bostonu a vracíme se 31.5.10 z Miami opět přes Paříž. Jen mě trochu děsí ten přestup na letišti Charles de Gaulle, protože každý, koho se zeptám, se mu raději pro jeho rozlehlost a chaotičnost vyhýbá. No uvidíme, na přestup máme skoro dvě hodiny, tak to snad nějak stihneme. Nyní přichází na řadu další důležitá věc, a to je zamluvit si auto. Zkouším Alamo, od kterého jsme měli minule půjčeného nadupaného Pontiaca, ale to mi hlásí, že 4.5.10 nemá žádná auta k dispozici. Zkouším tedy další autopůjčovny, ale končím podobně. Pozvolna propadám panice. Nakonec mám štěstí a objednávám auto u Budgetu. Teď už jen zařídit si v bance kreditku pro vypůjčení auta, mezinárodní řidičáky a vyměnit si nějaké ty dolárky pro začátek.

4.5.10 1. den - odlet do Bostonu

Konečně nastal den D. Včera jsme vše dobalili a s velkým úsilím nacpali do tří kufrů. Oproti minulé cestě, nemůžeme mít již každý zdarma dvě zavazadla, za jedno si tedy budeme muset něco připlatit. Je sedm hodin a dole už zvoní taťka, který nás zaveze na letiště. Před osmou už stepujeme u samoobslužného check-inu. Nejsme si úplně jistě, jak s tou mašinkou naložit, a tak za pomoci letištního personálu vše absolvujeme a přesouváme se k okénku Air France, kde platíme 1 400 Kč za naše třetí zavazadlo. Pak už se jdeme odbavit, procházíme skenerem a míříme k našemu gatu. Cestou ještě nakupujeme nezbytné časopisy na cestu. Letadlo letí načas a tak již krátce po desáté hodině ranní míříme vstříc Paříži. Chvilku trvá než si zvykneme na drobné turbulence, zvláště poté, co jsme krátce před naším odletem shlédli snad všechny díly ze seriálu Letecké katastrofy. Po ani ne dvou hodinách letu hladce přistáváme. Teď se hlavně nikde nezamotat a najít ten správný gate. Dle informační tabule musíme do úplně jiné části terminálu, následujeme tedy navigační šipky v nekonečně dlouhých chodbách. Nakonec přicházíme ke stanici autobusu, který nás dopravuje na kýžené místo. Absolvujeme ještě jednu prohlídku skenerem a už sedíme před gatem a vyplňujeme různé formuláře. Do letadla jdeme asi čtvrt hodinu po plánovaném startu a skoro další dvě hodiny pouze popojíždíme po letištní ploše. Takhle vypadá ta pravá letištní zácpa. Konečně dostáváme povel ke startu a odlepujeme se od země. Náš osmihodinový let probíhá bez problémů. Koukáme na filmy v notebooku i na ty, které nám nabízí v letadle, prokládáme to hudbou a pauzami na dobré papáníčko, které nám servírují. Mám pocit, že nad Bostonem trochu kroužíme, asi se zařazujeme do vzdušné fronty na přistání. Konečně dosedáme na zem. Sice trochu drsněji než je zvykem, ale hlavně že jsme v pořádku dole. Když se totiž podívám na bostonské letiště ležící na poloostrově, tak jsem ráda, že jsme dobrzdili a neskončili v moři. Je okolo páté odpolední místního času a my opět absolvujeme povinné popovídání s imigračním úředníkem. Tentokrát po otázce, zda tu jsme pracovně či na dovolené, dále nevyzvídá a hned nás fotografuje a my mu na oplátku dáváme otisky našich prstů a dlaní. Novinka oproti minulé cestě. Nejsme shledáni nebezpečnými, a tak si jdeme vyzvednout naše kufry. Naštěstí přiletěly vcelku a všechny. Voláme domů, že jsme doletěli v pořádku a vydáváme se hledat naši půjčovnu Budget. Očekáváme, že až vyjdeme z výdeje zavazadel, tak se ocitneme u dlouhého pultu, kde bude logo jedné půjčovny za druhou. Ale ouha. Loga tu sice jsou, ale u nich jen telefonní sluchátka. Ptáme se tedy jednoho z policistů, kudy do Budgetu a ten nás odkazuje na venkovní zastávku autobusu. Nasedáme tedy do právě přijíždějícího, načež se dozvídáme, že jsme špatně. Děláme tedy zahřívací kolečko po letišti a vracíme se k terminálu. Posléze zjišťujeme, že každá autopůjčovna má svůj vlastní autobus, kterým vás dopraví na parkoviště. Čekáme snad dvacet minut a autobus s logem Budget stále nic. Ostatní značky už projeli mnohokrát, tak se raději ptám řidiče Alama, zda i Budget má vlastní autobusy. Prý jo, ale asi se zřejmě někde zasekl. Konečně je tu a my opět rveme kufry dovnitř. Taky by si mohli pořídit nízkopodlažní autobusy. Ještěže řidič funguje i jako pomocný nakladač. Po několika minutách vjíždíme na velké parkoviště s nápisem Budget. V domku uprostřed parkoviště se zařazujeme do fronty. Pomalu si začínáme připravovat všechny potřebné doklady. Řidičák, kreditku, pas. Ale kde je mezinárodní řidičák? U sebe ho nemám, tak se o něj dožaduju Petra. Ten mi avšak s velice překvapeným výrazem odvětí, že ho taky nemá. Rázem mu svítá. Řidičák zůstal doma ve skeneru, když jsme si dělali jeho kopie. Sakra co teď. Půjčí nám auto i bez něho? Venku šíleně leje a my začínáme propadat panice. Vypadá to, že měsíční dovolenou strávíme bez auta v Bostonu. Ukončuji naši debatu na téma "tak to jsme tedy v pytli" s tím, že se budeme tvářit, že žádný mezinárodní řidičák ani neexistuje. Sebevědomě přistupujeme k přepážce a naše taktika nám vychází. Stačí jim řidičák český, i když je na něm Petr s fotkou tak ze svých patnácti let. S úlevou si bereme klíčky a doklady od auta a jdeme se podívat ven, kterého fešáka nám přidělili. Blížíme se ke dvou autům zaparkovaných vedle sebe a doufáme, že to naše bude právě to druhé. Ale bohužel. Registrační značka se shoduje se stříbrným Chevroletem. Vypadá tak trochu jako malá dodávka. Asi nejblbější je kufr, do kterého lze zvenku vidět i přes černé zabarvení skel. Tu tam jsou kožené sedačky, veškeré ovládání na elektriku a celková promakanost Pontiacu, který jsme měli minule. Na to, že to měl být vůz ve stejné třídě to tedy fakt moc nevypadá. Chvilku uvažujeme nad tím, že půjdeme vůz vyreklamovat, ale jelikož jsme rádi, že nám vůz vůbec půjčili, tak bereme i tuhle retro dodávku. Po pár cvičných koleček po parkovišti, kdy si Petr vůz trochu ohmatává a zvyká si na automat, dáváme do GPS adresu předem zamluveného Motelu 6 v Braintree v jižní části Bostonu. Jelikož je už přes půlnoc našeho času, jsme už docela utahaný. Z Loganova letiště míříme do placeného tunelu Massachusetts Turnpike, z kterého se dále napojujeme na silnici č. 3. Po chvilce to začíná postávat, zřejmě tu vrcholí dopravní špička. My ovšem zkušeně volíme levý pruh určený jen pro nejméně dvouhlavou posádku a kolonu předjíždíme. Začínáme si ovšem všímat, že z tohoto pruhu nejde sjet na obvyklých sjezdech, a tak se začínáme po ateisticku modlit, aby ta betonová bariéra dělící nás od ostatních pruhů zmizela. Přání je vyslyšeno a my v pohodě z dálnice sjíždíme a po pár stech metrech dorážíme do Motelu, kde nás vítá úplně parádní duha. Protože máme přeci jenom hlad a potřebujeme doplnit zásoby, necháváme si na recepci poradit, kam si sjet nakoupit. Pomalu za rohem je velké nákupní středisko, ve kterém obstaráváme vše potřebné. Kolem deváté večer místního času uléháme ke spánku.

5.5.10 Boston - Freedom Trail

Ráno se budíme již kolem páté. Holt bude chvíli trvat, než si zvykneme na šestihodinový časový posun. Stále řešíme citelnou ztrátu našeho mezinárodního řidičáku. Bylo by opravdu nemilé, kdyby nám běžná policejní hlídka zkomplikovala život. Volám tedy taťkovi a vše mu v barvách líčím. Taťka nás uklidňuje s tím, že se nic neděje a že nám řidičáky pošle Fedexem. Diktujeme mu tedy adresu Motelu Super 8 v New Yorku, ve kterém budeme za pár dní. Pak už jen Petr volá do motelu a ohlásí, že mu tam přijde zásilka, tak ať mu ji schovají, kdyby náhodou přijela dříve než my. Skákám na recepci, beru Petrovi kafe a spousty letáků. Venku se dělá teploučko a tak se trochu vyletňujeme a vyrážíme ke konečné stanici červené linky metra Braintree, kterou máme v podstatě za rohem. Funguje také jako záchytné parkoviště pro dojíždějící. Kupujeme si v automatu Charlie Card, na kterou vkládáme pár dolárků a procházíme turnikety. Bereme si místní výtisk Metra, kde zrovna přetřásají skoro dokonaný bombový úrok na newyorském Time Square. Stanice metra se podobá spíše stanici vlaku, stejně jako většina ostatních. Metro zajíždí pod povrch až v centru. Jedeme devět stanic a vysedáme přímo v historickém srdci Bostonu ve stanici Downtown Crossing. Ocitáme se kousek od Boston Common, velkého parku, původně veřejné půdy, okolo níž Boston vyrostl. První naše kroky směřují k návštěvnickému centru, kde také začíná Freedom Trail, jakási naučná stezka. Je to vlastně čára z červených cihel v chodníku, které vede historickou částí města místy, kde se psaly novodobé americké dějiny. V návštěvnickém centru jako obvykle nabíráme různé letáčky a dovídáme se, že se tento týden koná v Bostonu Marine Week neboli Týden námořnictva. U této příležitosti jsou na různých místech výstavy a koncerty a k vidění různá armádní technika od letadel a tanků po zbraně. Ty jsou právě rozesety po celém Boston Common. Jdeme tedy na obhlídku. Naživo tu před sebou vidíme různé typy helikoptér, tanků a obojživelných vozítek. Na všechno si může člověk sáhnou a podívat se do jejich útrob. Asi největší nadšení sklízí stan plný zbraní, polní výbavy a oblečení. Petr hned sahá po jakémsi samopalu a odstřelovačské pušce, s kterými střílí ve své oblíbené počítačové hře Battlefield. Musím ho tedy náležitě vyblejsknout. Už teď se těší, až obrázky pošle svým spolubojovníkům ve hře. Já nezůstávám pozadu a ozbrojuji se další puškou. Docela tíha, nechtěla bych ji s sebou stále tahat. Pomalu opouštíme park a přesouváme se po Beacon St. k rozlehlé budově se zlatou kopulí v horní okraji parku. Jedná se o Massachusetts State House, sídlo vlády státu Massachusetts. Konají se tu prohlídky vedené dobrovolníky, a tak se hned k jedné skupině přidáváme. Asi nejzajímavější je tu dřevěná vyřezávaná treska symbolizující bohatství, které Boston získal rybolovem. Visí ve sněmovně a hlavu má otočenou vždy k té straně, které je zrovna u moci. V jiném sále tu je k vidění jeden z mála portrétů stojícího Abrahama Lincolna, který byl pro svoji neobvyklou výšku zobrazován především v sedě. Po asi hodinové prohlídce se vracíme zpátky na sluníčko. Z Beacon St. odbočujeme do Park St. a ocitáme se na samém severním okraji parku. U kostela Park Street Church a jeho bílé věže zahybáme doleva do Tremont St., kde hned vedle kostela je skoro dva tisice hrobů na hřbitově Old Granary Burying Ground, mezi nimiž jsou pohřbeni i slavní politici. Pokračujeme dál a po asi 200 metrech odbočujeme doprava do School St. Tam na nás již z dálky kouká cedule Starbucks Coffee, takže jdeme dovnitř dát si něco dobrého. Nakonec vítězí jahodové frappuccino se šlehačkou. Poté už vcházíme na malé náměstíčko, sedáme na lavičku a pozorujeme cvrkot. Přímo před námi je Old South Meeting House, největší budova koloniálního Bostonu, kde Samuel Adams vyzíval spoluobčany k Bostonskému pití čaje. My dopíjíme naše frappuccino a vydáváme se na sever po Washington St až ke křižovatce se State St. Hned za rohem je asi druhá nejvýznamnější budova stezky a to Old State House. Sídlo koloniální vlády, z jehož balkónu zazněla 18. července 1776 Deklarace nezávislosti. Před domem je také vyznačen kruh z dlažebních kostek, označující místo Bostonského masakru z 5. března 1770, kdy britští vojáci začali střílet do davu kolonistů. Protože již dostáváme hlad, začínáme se těšit na něco dobrého k obídku. Po asi 200 m po State St. uhybáme doleva a po chvíli se ocitáme u Faneuil Hall, kde se prodávají nejrůznější suvenýry a jiné blbůstky. Na prostranství před ním je několik obrněných vozidel a vyhrává tu kapela. Naproti je Quincy Market, dlouhá budova plná snad několik desítek obchůdků s občerstvením. Oči máme navrch hlavy a jen nevěřícně koukáme. Na jednom místě je tu pizza, italské makaróny, plody moře, čínské nudle, japonské suši, atd. My se nakonec zastavujeme u obchůdku s mořskými potvorami a dáváme si bagetku s krevetkami, colu a brambůrky. Prostě dietní oběd. Chodit sem z práce na oběd, každý den si můžu dát něco jiného. Usedáme na lavičku a krmíme se. Po zahnání hladu vyrážíme směrem k moři. Opodál stojí bronzová socha Larryho Birda, legendy místního basketbalového týmu Boston Celnics. Hned vedle něj jsou odlity jeho obrovské tenisky. Petr si tedy stoupá hned vedle, ale i se svýma 45 má nožky jak trpaslík. Přecházíme Atlantic Ave a ocitáme se v Columbus Parku. Sedáme na lavičku a Petr jde zkoušet, jestli tu nechytne nějakou tu WiFinu. Něco se přeci jen našlo. Píšeme pár mailiků a pokračujeme dále. Míjíme mola plná malých plavidel až k velkému molu One Long Wharf, kde kupujeme lístky na trajekt, který nás doveze do severní čtvrti Bostonu Charlestownu. Po krátkém čekání přijíždí naše loďka, z jejíž paluby máme krásný výhled na celou starou část města. Nutno podotknout, že historické jádro se plně začlenilo mezi novodobé mrakodrapy, což mu ale vůbec neubírá na půvabu. Za pár minut už zakotvujeme u Charlestown Navy Yard. Cestou k lodi USS Constitution, míjíme nejdříve suché doky, ve kterých čas od času probíhá její údržba a poté již vcházíme do USS Constitution Musea. Zběžně do něj nahlížíme a předně se dovídáme, že plavidlo, na které se chystáme vstoupit je nejstarší vyzbrojená válečná loď na světě. Nyní již slouží už jen jako připomínka starých časů a pouze jednou za rok 4. července vplouvá do zálivu a vystřelí z děla. Jako do všech amerických památek i tady nás zrentgenují a my šplháme na palubu. Bitevní trojstěžník je opravdu zachovalý. Spolu s průvodkyní mluvící s kadencí kulometu slézáme o patro níže. Na této palubě se ukrývá především palebná technika, samotní námořnici mají svoje ubikace či spíše závěsné sítě ještě o podlaží níže. Holt život na moři není žádný med. Vedle této historické lodi kotví i loď poněkud novější, a to USS Cassin Young, torpédoborec třídy Fletcher, který sloužil námořnictvu za druhé světové války a nasazen byl např. i v bitvě o Okinawu. Do svého důchodu šel v roce 1960 a nyní je zakotven zde v Bostonu. Zrovna na něm probíhá údržba, takže dovnitř se nepodíváme. No nic, pokračujeme dále. Stoupáme do vršku k vysokému obelisku Bunker Hill Monument. Označuje skutečné místo bitvy mezi osadníky a Brity z 17. června 1775, ve které sice s velkými ztrátami zvítězilo vojsko jejího Veličenstva, avšak byla to předzvěst, že to Britové nebudou mít v budoucnu jednoduché. V přízemí je malé muzeum věnované bitvě a nahoru vede skoro 300 schodů točité schodiště. Funíme nahoru s hlavou trochu zamotanou, ale výhled stojí za to. Vracíme se zpátky ke kotvišti trajektu. Cestou ještě potkáváme zase jedno obrněné vozidlo, do kterého se Petr vsoukává, vykukuje střechou a míří na mě kulometem. Za tuto troufalost má ovšem trochu potíž se dostat z poměrně úzkého otvoru ven. Trajekt nás dopravil opět k One Long Wharf, kde si u kiosku kupujeme zítřejší výlet za velrybami katamaránem. Necháváme tam skoro 85 dolarů, tak snad to bude stát zato. Podél vody se pomalu ubíráme směrem na jih. Před mostem Congress Street Bridge se má nacházet replika lodě Beaver, jedné z lodí, z které osadníci vyházeli do moře náklad čaje a k ní přidružené muzeum. Nic z toho tu není, jen zřejmě nějaký zbytek domu muzea na sloupech. Následně se dovídáme, že celá loď včetně muzea prochází celkovou rekonstrukcí. Nicméně my tedy přecházíme most a u velké sklenice mléka si kupujeme hotdog a pitíčko. Den se pomalu chýlí ke konci, takže se couravým krokem vydáváme k nejbližší stanici červené trasy metry South Station. Zde řešíme problém, abychom nasedli do správného vlaku. Červená linka se totiž naším směrem větví ve dvě. Jedna vede k nám do Braintree a druhá do stanice Mattapan, kam tedy rozhodně nechceme. Vše je ale v pohodě. Přijíždějící vlak má na sobě název konečné stanice a pro málo všímavé to ještě oznamuje místní hlásič. A protože toho dnes ještě nemáme dost, tak po chvilkovém odpočinku v motelu, jdeme nakupovat do místního obchodu se sportovním zbožím. Po chvíli stojíme u pokladny obtěžkáni věcmi, jako kdyby nám nepřiletěly kufry. Za výhodné ceny zkupujeme různá sportovní trička, kraťasy, ponožky, pár drobností a já nové tenisky. Na Petra tu nemají tu správnou velikost, takže si holt bude muset ještě počkat.

6.5.10 Boston - projížďka za velrybami, prohlídka Harvardu

Dneska se nám nebe trochu zakabonilo, tak si radši bereme dlouhé kalhoty a mikinky se šusťákovkama, protože to možná bude na moři dosti foukat. Vyrážíme opět k metru a dále po červené trase až do centra. Cestou k molu Long Wharf si ještě kupujeme na cestu pár sendvičů ke svačince. Před desátou už začínáme vyhlížet náš katamarán. Rychlou lodičku, která by nás měla během tří hodin dopravit k velrybám a zpět. Konečně je tu. Nejdříve si sedáme na venkovní palubu, ale protože začíná opravdu dost foukat, tak zalézáme dovnitř. Jedeme asi tak třičtvrtě hodinky, pak stavíme a začínáme jen tak pomalu kroužit po okolí. Jsme fakt zvědaví, zda toho mořského obra opravdu uvidíme. A ono jo. Za chvíli se na jednom místě začínají tvořit bublinky a krátce nato, se nám ukazuje první velryba. Lehce se vynoří a mává na nás svým mohutným ocasem. Je to vždy na kratičkou dobu, takže Petr má potíže udělat nějakou pěknou fotku. Já se pokouším něco nakamerovat, ale vzhledem k počtu spoluchytačů záběrů mám trochu problém se procpat na výhodnou pozici. Měním tedy strategii a odebírám se na druhou stranu lodi, kde skoro nikdo není a čekám, zda se mi velryba ukáže. A mám úspěch. Opravdu kousek od boku lodi, kde stojím se objeví a začíná se předvádět. Vyfoukne vodu nahoru a pozvolna se převaluje na hladině, jakoby se nám chtěla představit v celé své nádheře. Po asi hodince zvedáme kotvy a vracíme se zpět. Byl to opravdu zážitek. Ozývají se nám hladová bříška a tak mířime kam jinam než do Quincy Marketu. Dnes si dáváme trochu té exotiky. Něco jako asijské rizoto, zelené fazolky a kousky kuřecího masa v lehce pálivém těstíčku. Během oběda zkoukneme zprávy na internetu a pak vyrážíme dále. Máme totiž ještě celé odpoledne, proto sedáme opět na metro ve stanici State Street a vezeme se jednu stanici po oranžové trase. Na Downtown Crossing přesedáme na červenou linku a jedeme na severozápad do stanice Harvard Square. Ocitáme se ve čtvrti Cambridge, ve které sídlí slavná Harvardova univerzita. Máme trochu problém se zde orientovat, protože postrádáme podrobnou mapičku, a tak nejdříve míříme po Brattle St ke žluté vile Longfellow House, která mezi lety 1775-1776 sloužila jako hlavní stav generála George Washingtona. Pro návštěvníky je ale nyní uzavřená, proto se kocháme jen krásně osázeným a udržovaných parkem okolo domu. Po prohlídce se vracíme ke Harvard Square a ptáme se kudy do Harvard Yard. Konečně nalézáme vstup do rozsáhlého komplexu budov tvořící jádro university. Všude kolem nás se procházejí či posedávají na lavičkách studenti. My pomalu přicházíme k Widener Library, obrovské budově skrývající v sobě knihovnu, která se může chlubit vlastnictvím Gutenbergovi bible či Shakespearovými prvotisky. Protože nás již docela bolí nožičky, stavujeme se pro něco dobrého k jídlu. Pak už míříme na stanici červené linky a čekáme na ten správný vlak. Jak tak stojíme na nástupišti, docela nás překvapí paní, které zřejmě dochází baterka v notebooku a tak si ho ve stanici připojuje do veřejné sítě a dobíjí ho. Takového vylepšeníčko musíme navrhnout našemu Pražskému dopravnímu podniku. Večer ještě rychle balíme, abychom se s tím nemuseli zdržovat ráno, protože již zítra vyrážíme na jih.

7.5.10 přejezd na Cape Cod, do Provincetownu, prohlídka a krátké traily do okolí

Dnes vyrážíme vstříc amerického venkovu. Napojujeme se na silnici č. 3, po které pokračujeme až k uměle vybudovanému průplavu oddělující Cape Cod s pevninou. Poté se silnice č. 3 mění na č. 6. Celý Cape Cod je oblíbeným dovolenkovým místem, takže o letních víkendech tu bývá prý celkem přelidněno. My jsme tu ovšem v této roční době skoro sami. Celý poloostrov vypadá jako kašpárkovská bota, na jejíž rolničku se dnes chystáme dojet. Nachází se tam rybářské městečko Provincetown, do které se odjakživa stahovali bohémové a umělci. Dnes je spíše známá jako gay a lesbické centrum. Asi po dvou hodinách jízdy odbočujeme kousek před městečkem z hlavní silnice do předem vyhlédnutého kempu, ve kterém se chceme nejdříve ubytovat. Avšak ouha. Všude zavřeno a zabedněno. Měl otevírat na začátku května, ale zatím je tu mrtvo. Nevěšíme hlavu a poodjíždíme kousek dál do návštěvnického centra Province Lands Visitor Center. Tam nám ochotně radí kam složit hlavu a cestu do kempu spolu s typy na traily nám zakreslují na podrobnou mapičku města. S projevem díků nasedáme zpět do auta a ubíráme se do severozápadní části Provincetownu do kempu Coastal Acres. Je vidět, že sezóna teprve začíná, protože je tu obsazených jen velmi málo míst. Rychle stavíme stan, ať se s ním nemusíme potýkat za tmy a vyrážíme. Nejprve zastavujeme u památníku, označující první místo na americkém kontinentu, na kterém přistály Otcové poutníci s lodí Mayflower dne 11. listopadu 1620. Zde si však zeminu jen lehce osahali a následně se usadili v nedalekém pevninském Plymouthu. My na tomto místě zanecháváme náš vůz a vydáváme se po přístavní hrázi k asi 2,5 km vzdálenému majáku Wood End Light. Oblékáme na sebe mikiny, protože je sice úplně jasné nebe, ale docela dost to začíná foukat. Hráz je tvořena navršenými balvany, takže dáváme dobrý pozor, abychom nezahučeli dolů. Je právě odliv, takže zátoka vytvořená hrázi je skoro vyschlá. Asi v polovině hráze, se utvořil malý bazén se zbytkem vody, ve kterém se prohání velké hejno uvízlých malých rybek. Nejsou tam ovšem samy. Pár krabů se dožaduje své svačinky, jíž pár rybek padá za oběť. Konečně máme hráz za sebou. Maják je ale ještě hodný kus před námi. Vyšlapaná stezka k němu moc neexistuje, všude je jen dosti živý písek a tráva. Za chvíli ho máme plné boty. Cestou nalézáme také plno vysušených malých krabů. Zřejmě tu uvízli při odlivu. Ještě kousek a už stojíme na nekonečně dlouhé písčité pláži, kde není ani živáčka. Zkoušíme vodu, ale je ještě dost studená. Pomalu se obracíme zpátky. Měli bysme sebou hodit, aby nám příliv neodstřihl cestu zpátky. Autem se přemísťujeme kousek na sever do Hatches Harbor, odkud se vydáváme na krátký trail vedoucí písčitou cestou přes mokřady až k majáku Race Point Light. Nedaleko od něho je místní letiště. Chvíli pozorujeme vzlétávají a přistávající malá letadýlka a pak se již vracíme zpět k autu. V Provincetownu navštěvujeme místní supermarket, kde doplňujeme zásoby. V kempu si děláme malé pohoštění a pak už opět nasednout do auta, které necháváme na parkovišti marketu, vytrácíme se po anglicku a vyrážíme do centra dění. Provincetown je velice hezké městečko plné klasických amerických dřevěných domků. Dostáváme se do Commercial Street, hlavní třídy města. Po obou stranách ji lemují malé obchůdky a samozřejmě restaurace a bary, kde na venkovních zahrádkách velmi často sedí kluk s klukem či holka s holkou. Asi v polovině ulice scházíme směrem k moři, omrknout místní molo s loďkami a písčité pláže. Pak pokračujeme nahoru k dominantě města, což je Pilgrim Monument, památník Otců poutníků. Je to 75 metrů vysoká věž, v němž sídlí malé muzeum. Měl by z ní být pěkný výhled do dalekého okolí. Přicházíme ovšem pozdě, mají otevřeno pouze do sedmi hodin do večera. Holt smůla. Obracíme se tedy na zpáteční cestu k našemu zaparkovanému autíčku. Cestou míjíme zajímavý domeček. Jde zřejmě o nějakou klempířskou dílnu, protože je celý obklopený nejrůznějšími výrobky z plechu. Ptáky, sluníčky, robůtky č rybami. Pěkná podívaná. Když dorážíme do kempiku, je už skoro tma. Jdeme proto navštívit místní sprchy a pak už jen hajdy do spacáku.

8.5.10 přejezd do New Yorku, cestou zastávka v jížní části Cape Cod

Ráno se budíme do trochu chladnějšího vzduchu, poprchávání a mraků předvídajících vydatný déšť. Raději tedy vstáváme a rychle balíme stan než se spustí liják. Stíháme to na poslední chvíli a sušenková snídaně v autě nemá chybu. Zvedáme kotvy a vyrážíme po silnici č. 6 zpět směrem ke kontinentální pevnině. Asi po půl hodině jízdy odbočujeme z hlavní stanice a vydáváme se k Marconiho stanici na východní straně poloostrova. V prosinci roku 1901 odtud Marconi poslal do Anglie první bezdrátový telegrafní vzkaz, a to písmeno S. Na tento úspěch navázal pak v lednu roku 1903, kdy z této stanice odeslal do Evropy 48 slov dlouhý telegram. Stanice byla opuštěna v roce 1920 a s pomocí eroze moře, které spolkla velký pruh písečné pláže, ze stanice už nezbylo téměř nic. Připomíná ji tu pouze model. Nasedáme zpět do auta, abychom přejili o pár kilometrů dál k Salt Pond Visitor Centru u městečka Eastham. Vyrážíme na krátký Naset Marsh Trail a protože počasí stále nevypadá moc příznivě, vybavujeme se větrovkami a pláštěnkou. Nejdříve obcházíme slané jezero a posléze se docházíme až k oceánu, kde by se nám za lepšího počasí naskytla pěkná vyhlídka. Po chvíli nás cesta vede zpátky do lesa. Cestou jsme stále upozorňováni na všudypřítomnost jedovatého břečťanu, tak raději na nic nesaháme. V návštěvnickém centrum se ještě stavujeme v obchůdku a kupujeme si něco hezkého na památku. Pak už sedám za volant, zadám do GPS náš motel v New Yorku a startuju. Z naší malé silničky se napojuji na 195, z které v Providence odbočuji na 95, které by nás měla dovést až do samotného velkoměsta. Cesta povětšinou probíhá klidně, až na buřinu s obrovskými kapkami, přes které skoro nic nevidím a po dálnici se tudíž pohybuji rychlostí šneka. Asi v půli cesty zastavujeme v městě Mystic, kde doplňujeme benzín a navštěvujeme místního Mcdonalda, kde se jako obvykle Petr připojuje na internet. Mají tady na rozdíl od českého Meka několik věcí za dolar, které samozřejmě ochutnáváme. Využíváme také bezedný kelímek s limonádičkami. Většinou si první várku vypijeme tam a druhou bereme s sebou do auta na cestu. Po víc jak pěti hodinách jízdy se před námi objevuje New York. Již samozřejmě řídí Petr, já jsem přeci jenom dálniční typ. Projíždíme nechvalně známým Bronxem, který v pozdním odpoledni ani nevypadá tak hrozivě. Dostáváme se do dlouhé fronty před mostem Roberta F. Kennedyho, za jehož průjezd platíme mýtné 5,5 dolaru. Za pár minutek dojíždíme do čtvrti Queens, kde se nechtěně obracíme v zákazu, ale zato se úspěšně dostáváme do naší ulice. Tak a jsme tu. Pokoj v motelu Super 8 na 14. ulici a Broadway máme dopředu zarezervovaný, takže s ubytováním není žádný problém. Pokojíček je vcelku malý, ale stačí. Je tu kávovar, mikrovlnka a dokonce i žehlička a žehlicí prkno. Velkou výhodnou je i zdarma připojení k internetu. Ani jsme se nestačili zabydlet a už nám zvoní telefon. To volají z recepce, že právě dorazila zásilka od Fedexu. Taťka s mamkou jsou zlata. Ještě před dvěma dny byly naše zapomenuté řidičáky u nás doma v kopírce a nyní je kurýr doručuje do motelu v New Yorku. Fakt zázrak. Děláme si něco dobrého k večeřičce a u toho studujeme mapu newyorského metra plánujíce náš další den.

9.5.10 New York - Socha Svobody a Ellis Island

Ráno si trochu přivstaneme a zajdeme si dolů na recepci na nějaký ten džus a sladkost. Po osmé hodině již vyrážíme směr metro. Cestou míjíme střední školu, ke které se pomalu trousí vzděláníchtivá mládež. Asi za deset minut už vcházíme do stanice Broadway žluté trasy metra. Newyorské metro má přes dvacet linek označených písmeny a čísly. Některé z nich jsou linky expresní, stavící jen v některých stanicích a jiné couráky, stavící všude. Chce to trochu času se v celém systému zorientovat. Zakupujeme si neomezenou 7-denní jízdenku Metro Card za 27 dolarů, procházíme turnikety, bereme si na čtení místní vydání deníku Metro a čekáme na vlak. Po delší době přijíždí náš vlak linky W a my nasedáme. Osazenctvo vlaku je opravdu kosmopolitní. Kromě černochů a asiatů nás překvapuje dost velký počet hispánců. Vlak jede skoro celou cestu na povrchu a až před Manhattanem zajíždí pod zem. Ostrov Manhattan, pod kterým se právě nacházíme tvoří pouze jednu z pěti čtvrtí New York City. Dalšími jsou vnější čtvrtě Brooklyn, Queens, Bronx a Staten Island. Manhattan sám se dělí zhruba na tři oblasti a to Downtown, zhruba pod 14. ulicí, Midtown, od 14. ulice po Central Park a Uptown, severně od 57. ulice. Pomyslným rozdělovníkem východní a západní částí ostrova je známá Pátá Avenue. My se necháme dovést až do nejjižnější části ostrova, do stanice Whitehall St - South Ferry. Ocitáme se tímto kousek od přístavu New York Harbor a Battery Parku, odkud jezdí trajekty do našeho dnešního cíle, k Soše Svobody a ostrově Ellis. Vstupenky za 12 dolarů zakupujeme v Castle Clinton National Monument. Tato kruhovitá stavba sloužila nejdříve jako pevnost chránící přístav, posléze jako kulturní středisko, vstupní brána přistěhovalců (pak se tato agenda přesunula na Ellis Island), akvárium a dnes je z toho národní památka. Pomalu se začínáme ubírat směrem k lodí. Než se ovšem nalodíme, čeká na nás bezpečností prohlídka scannerem. Na jejím základě mně policista vytahuje z baťůžku pepřový sprejík se slovy, že na území New Yorku jsou zakázané. Pokorně se tudíž omlouvám za nevědomost a on mě naštěstí pouští dál. Petr za mnou v delikvenství ovšem nezaostává. Z baťohu si zapomněl vyndat svoji zánovní skládací kudličku, která je mu stejně jako můj pepřák vyhozena do koše. No nic, hlavně že nejsme shledáni za teroristy a můžeme na loď. Většinu cesty trávíme ve spodních palubách, protože to venku docela slušně fouká. Vykoukáváme ven tedy jen na chvilku pro nějakou tu fotečku. Vysedáváme a začínáme se promenádovat po ostrůvku. Nejdříve míříme k severovýchodní části, odkud je krásný výhled na mrakodrapy Finanční čtvrti Manhattanu a Brooklyn Bridge. Dojem mi kazí jen fučení větru a pomalu se ke mně vtírající zima. Začínám být tedy lehce nepříjemná s jediným přáním dostat se někam do tepla. Nicméně chápu, že se sem asi už nikdy nepodívám a tak pokorně šlapu. Za chvilku již stojíme obrovité Soše Svobody tváří tvář. Děláme pár foteček a pak už honem do teplíčka. Před podstavcem sochy stojí obdelníkovitý stan, kde si musíme nechat baťohy a pak už se zařazujeme do dlouhé fronty. Ta postupuje ale docela rychle, takže se během chvilky ocitáme před dalším skenerem. Ten nás dokonce i profoukne a my můžeme pokračovat. Konečně v podstavci. Středu vstupní haly vévodí jedna z několika pochodní, kterou v minulých let Socha nesla. Dále procházíme několika místnostmi věnovaných návrhů a stavbě Sochy. Socha představující Svobodu, odhazující svá pouta a nesoucí pochodeň světla celému lidstvu, je dílem francouzského sochaře Frédérica Bartholdiho, který ji vytvořil sto let po skončení americké války za nezávislost jako výraz bratrství francouzského a amerického lidu. Plášť sochy tvoří tenké měděné plechy připevněné na železnou kostru, kterou navrhl Gustave Eiffel. K smontování a oficiálnímu předání došlo 28. října 1886. V muzeu můžeme vidět i některé části sochy ve skutečné velikosti, např. chodidlo či obličej. Rozhodně to tedy není žádný drobeček. Po schodech stoupáme o několik pater výše na jednu z vyhlídkových plošin v podstavci Sochy. Je odtud moc pěkný výhled na celé město i okolí. Výše do útrob Sochy už nemůžeme. Vstupenek do koruny je omezené množství a musí se zamluvit měsíce předem. Když tak ale koukám, jak těch pár vyvolených stoupá po nekonečném točitém schodišti, ani jim příliš nezávidím. Během chvilky bych byla celá zamotaná a dezorientovaná. Scházíme tedy dolů, vyzvedáváme si baťůžky a jdeme si koupit něco do místního obchůdku. Následuje čekání na loď, která nás přepraví na Ellis Island. Tento ostrov sloužil od roku 1892 do roku 1954 jako první zastávka pro více než 12 miliónu přistěhovalců. Zde strávili svoje první hodiny či dny na americkém kontinentu. Nejprve byli dotazováni na různé osobní údaje či zaměstnání a posléze byli lékařsky prohlédnuti. Pokud měli v té době rozšířenou oční infekci či jiné zdravotní potíže, popř. nesplňovali nějaké jiné požadavky, mohli být deportování zpět do přístavu odkud odpluli zpět na starý kontinent. Dle záznamů se ale toto přihodilo jen asi dvoum procentům imigrantů.

Stejně jako oni i my vcházíme do rozlehlé vstupní haly, kde jsou nyní uložena zavazadla, které s sebou přicházející lidé měli. Jsou zde také počítače se záznamy jmen lidí, kteří tudy prošli. Lze se tedy pokusit nalézt nějaké potenciální předky. Dále jsou tu grafy národnostního zastoupení přistěhovalců v rámci celého období, kdy tento ostrov fungoval jako brána do Ameriky. Bereme si lístek na filmové představení a protože máme ještě trochu času, jdeme prozkoumat ostatní podlaží. V prvním patře byla registrační kancelář a o patro výše místnosti na přenocování. Nyní mnoho prostor slouží jako výstavní plocha Muzea imigrace a podává nám svědectví, jak to tehdy vlastně vše probíhalo. Po shlédnutí asi třicetiminutového filmu, jdeme zpět na loď. Kupujeme si do prázdného žaludku teplé preclíky a za pár minut již opět stojíme v Battery Parku. Je po čtvrté hodině odpolední a my jdeme nakupovat. A když v New Yorku, tak snad jedině do obchodního domu Macy´s. Zalézáme tedy do podzemky a žlutou trasou jedeme zpět na sever do stanice 34 St - Herold Square. Přímo před námi se tyčí jedenáctipodlažní budova obchodního domu Macy´s, označovaného jako největší na světě. My máme ale již docela velký hládek, takže napřed míříme na něco k snědku k Burger Kingovi. Poté již ale opravdu vstupujeme do vyhlášeného Macy´s. Přízemí plné parfémů a zlata vypadá podobně jako obchodní dům Kotva akorát v trošku větším měřítku. My máme ale namířeno do vyšších pater. Prvotní úkol je sehnat pro Petra nové tenisky. Máme bohužel smůlu. Na jeho nohu mu žádná bota pořádně nepasují. No neva, jdeme se alespoň porozhlédnout po nějakých těch džínách. Po asi půl hodince, kterou Petr strávil v kabince a já mu tam vytrvala nosila různá čísla a střihy, konečně vychází ven a rovnou s třemi úlovky. Jdeme tedy ke kase. Prodavač si hned všímá, že zřejmě nejsme místní a posílá nás do přízemí pro získání slevy na nákup. Po předložení pasu, abych prokázala, že nejsem Amík, dostávám slevovou kartičku na 10 %. S tou se vracíme zpět k prodavači džín a dostáváme celkem slušnou slevičku. S teniskami jsme ale stále neúspěšní, takže jdeme zkusit štěstí jinde. Míříme na západ po 34 St a vymetáme všechny obchody aspoň zdánlivě připomínající sportovní obuv. Konečně narážíme na ten správný, Famous Footwear. Boty sedí, takže je bereme spolu s protizápachovými kuličkami. Pak se vracíme k Herold Square, kde ještě zalézáme do dámského spodního prádla Victoria´s Secret. Na moje bujné vnady tu ale nic nemají, takže to balíme, zalézáme do metra a žlutou trasou se vracíme zpět do motýlku.

10.5.10 New York - Manhattan - Downtown, Brooklyn Bridge, Time Square, muzikál

Stejně jako včera vyrážíme ke stanici metra, abychom se žlutou linkou dostali do centra dění. Vystupujeme na Rector St, přímo v srdci finanční čtvrti Financial District, která je svými mrakodrapy symbolem Manhattanu. Naši prohlídku začínáme u kostela Trinity Church, postaveného v neogotickém stylu v polovině devatenáctého století, na místě zničeného kostelíku. V té době to byla nejvyšší stavba ve městě. Okolo kostela je jako obvykle hřbitov, kde jsou pochovány známé osobnosti z amerických dějin. Jdeme se tedy aspoň na chvíli mrknout dovnitř. Pak už ale vcházíme do asi nejznámější ulice této čtvrti Wall Street, kde je sídlo Newyorské burzy. Ještě před nedávnem byl veřejnosti umožněn vstup dovnitř, kde obyčejní smrtelníci mohli pozorovat finanční cvrkot. Dnes však stojí před vstupem ochranka, tudíž máme smůlu. Hned vedle burzy je budova bývalé celnice Federal Hall National Memorial, kde byl roku 1789 prohlášen George Washington prezidentem. Jeho nadživotní socha dnes stojí před impozantním vstupem do budovy, kde dnes sídlí informační centrum. Je zde také uložena listina práv Bill of Rights, což bylo prvních deset dodatků k americké ústavě. Dále pak pokračujeme po Broad St, kde si všímáme výlohy plné doutníků a dýmek firmy Barclay Rex. Vstupujeme tedy dovnitř s úmyslem koupit nějaký ten tabáček pro mého taťku. Obchod je plný tabákového dýmu. Je to tedy snad jediné místo, kde se dá beztrestně kouřit v uzavřeném veřejném prostoru. Po očuchání asi dvaceti vzorků, si tři necháváme zabalit. Krásně nám provoňují batůžek. Na křižovatce s Pearl St narážíme na Fraunces Tavern, domeček, ve kterém se George Washington v roce 1783 rozloučil se svými důstojníky než se vrátil do své domovské Virginie. Dnes je dole hospůdka a nahoře výstavka. Dovnitř ale nejdeme, přesouváme se směrem k nejstaršímu parku v New Yorku, Bowling Green Park. Právě na tomto místě koupil správce holandské kolonie Nový Amsterdam, Peter Minuit, ostrov Manhattan od Indiánů za hrstku cetek v hodnotě asi 25 dolarů. Uprostřed parčíku, obehnaném původním plůtkem z 18. století, je fontánka, u které usedáme na lavičku a dáváme si chvilku oraz. Kousek za plotem je velká bronzová socha býka, která se jednoho dne roku 1989 objevila před newyorskou burzou a poté jako symbol wallstreetského optimismu byla přesunuta sem. Lidé ji hojně ohmatávají, zvláště jeho ne právě malé mužství. Zřejmě to přináší štěstí. My se ale ovšem zvedáme a jdeme se do muzea Smithsonian National Museum of the Američan Indian něco dozvědět o původních obyvatelích tohoto kontinentu. Jako do všech muzeí spadající pod Smithsonian Institut je i zde vstup zdarma. Procházíme malými sálky, ve kterých jsou k vidění nejrůznější sedla, zbraně, oblečení či rituální předměty. Výstava je dost interaktivní, člověk si může na spoustu věcí šáhnout či vyzkoušet si svoje znalosti. Vše je zaměřeno na člověka a jeho neustálého kontaktu s koněm. Pak je u také zvláštní výstava s trochu kanibalistickým názvem Kůže, jako materiál a metafora, která nás ovšem moc nezaujala. Na modernu moc nejsme. Skákame si tedy raději na záchůdek a přesouváme se jinam. Míříme k místu, kde ještě před deseti lety stávala newyorská dvojčata. Dnes je tento prostor jedno velké staveniště. Buduje se tu totiž památník obětem z 11. září 2001. Měly by to být dva velké bazény stojící na původních půdorysech dvojčat, do kterých bude přepadávat voda. Po obvodu nádrží budou vyryta jména všech osob, kteří při útocích na WTC a Pentagon zahynuli. Na Liberty St je pak také oficiální WTC Visitor Center. Nás však spíše zaujala bronzová plastika věnovaná zahynuvším požárníkům a policistům. Obcházíme oplocené staveniště a nahlížíme do One Liberty Plaza, kde si prohlížíme model budovaného památníku. Je tu docela přeplněno, takže jdeme raději zpět na čerstvý vzduch. Zůstáváme na Church St, z které vcházíme na hřbitůvek obklopující kapli St. Paul´s Chapel. Jedná se o nejstarší kostel na Manhattanu a to z roku 1766. Po útoku z 11. září se stal jakýmsi centrem humanitární pomoci. Moc se tu nezdržujeme a pokračujeme dále po ulici Broadway na severovýchod. Míjíme jeden z nejstarších a nejznámějších mrakodrapů Woolworth Building. Tato budova byla v třicátých letech 20. století nejvyšší budovou na světě a ještě nyní patří mezi dvacítku nejvyšších v New Yorku. Je opravdu vkusná, zdobená neogotickými dekoracemi. Vracíme se kousek po Park Row na malé náměstíčko, kde je velký obchod s hudebninami. Petr samozřejmě neodolá, takže jdeme dovnitř. Mají tam obrovský výběr zpěvníků s notami, které nejsou u nás vůbec k sehnání. Aspoň jeden tedy zakupujeme. Je to pořádná tíha. Na naší cestě k mostu Brooklyn Bridge míjíme místní radnici City Hall, u které parkuje skvělé automobilové prdítko místní policie. Vypadá jako trojkolky pražských úklidových služeb. To už ale dostáváme pořádný hlad, takže zahybáme za roh a dáváme si u Mekáče pár fajnovek za dolar. Takto posilněni nastupujeme docela dlouhou cestu přes most. Most byl v době svého vzniku, tj. v osmdesátých letech 19. století, naprostou technickou novinkou. Ačkoliv v průběhu jeho stavby přišlo o život mnoho dělníků a při slavnostních otevření tu byl ušlapán dav lidí, stal se ikonou New Yorku. Aby ne, je z něho krásný výhled na celý Manhattan. Hned u jeho paty se buduje nový mrakodrap, takže můžeme hezky pozorovat, jak se takhle obrovské věžáky vlastně staví. Po přejití celého mostu se ocitáme ve čtvrtí Brooklyn. Dříve nechvalně známá část New Yorku vypadá dnes mírumilovně. Aby ne, vynořili jsme se uprostřed parku, kde přímo před námi je budova soudu a hned vedle památník Brooklyn War Memorial, který je věnován všem, kteří sloužili ve 2. světové válce. Někde tu má být vlez do metra, který se nám však nedaří najít. Dáváme si tedy pauzu a usedáme na lavičku, dojídáme zbytky z Meka a pozorujeme místní veverky. Pak už nám přeje štěstí a my vlézáme do stanice High St modré linky metra, kterou se necháváme dovést zpět do centra. Vystupujeme ve stanici 50 St, ze které se vydáváme na asi nejrušnější a nejkýčovější náměstí světa - Times Square. Ocitli jsme se uprostřed divadelní čtvrti. Všude kolem nás jsou billboardy a neony lákající k návštěvě různých muzikálů, výstav a jiných kulturních akcí včetně reklam na cokoliv. Jsou tu také všudypřítomní pouliční hudebníci. Máme v plánu dopřát si nějaké to kulturní vyžití a na některý z muzikálů dnes večer zajít. Potřebujeme něco, co známe, abychom přeci jen prolomili jistou jazykovou bariéru. Z billboardů nás lákají do svých divadel např. na muzikály Mamma Mia, Billy Elliot, West Side Story, Lví král nebo Wicked.My však právě míjíme divadlo Ambassador v 49. ulici, ve kterém hrají naše oblíbené Chicago. Volba je tedy jasná, a tak hned zakupujeme lístky na představení. Skvělá koupě, dvě místečka na balkóně hned v první řadě za přijatelnou cenu 63,50 dolarů za lístek. Představení začíná v osm hodin, takže máme ještě spoustu času to tu celé obhlédnout. Míříme přímo do vrcholu trojúhelníku, který svírá Broadway a 7. Avenue. Zde je totiž centrum největšího dění. Uprostřed náměstíčka jsou obrovské schody na mohutném podstavci, kam si jdeme, stejně jako ostatní, na chvíli sednout a nasávat atmosféru. Kolem nás je děsně lidí, ale nějak mě to ani nevytáčí. Prostě to sem patří. Hned vedle nás je informační centrum. Cestou k němu si ale necháváme udělat fotečku s místní policejní patrolou na koních. Nenalézáme zde ale nic, co by nás nějak zaujalo, kromě stěny plné lístečků nazvané Naděje a sny, kam si lidé mohou ty své napsat. Skákáme si tu aspoň na záchůdek a pokračujeme dál. Je tu všude spoustu obchůdků se všemi možnými suvenýry, takže do jednoho z nich vlézáme a nějaké na památku zakupujeme. Protože hlad je zlá věc a my máme ještě spoustu času, procházíme se postraními uličkami a hledáme něco vhodného k jídlu. Nakonec zapadáme do italské pizzerie Famous Famiglia Pizzeria a dáváme si, co jiného než pizzu s colou. Jak jinak. Vracíme se zpátky na náměstí, které nám již hodně potemnělo a díky svým svítícím neonům si připadáme jako v Las Vegas. Nechybí tu ani cedule Bubba Gump Shrimp Company, bistra prodávající mořské pochoutky, které bylo založeno po natočení známého filmu Forrest Gump. Na jednom rohu vidíme hudebniny, které přece nesmíme minout. Mají tu opět obrovský výběr zpěvníků s notovým partem. Tentokráte si Petr vybírá nesmrtelného Franka Sinatru a jeho sto písní. Krátce před osmou vcházíme do divadla. Řekla bych, že mají skoro vyprodáno. Obsazení typu Cathrin Zeta-Jones, Renée Zellweger a Richard Gere se sice nekoná, ale o to víc jsme nadšeni a překvapeni kvalitou nynějších interpretů. Zkrátka perfektní zakončení dlouhého a náročného dne. Sedáme na metro a jedeme domů.

11.5.10 New York - Čínská a Italská čtvrť, Empire State Building

Dnes opět vyrážíme na stanici metra a necháváme se dovést žlutou trasou metra na Manhattan do stanice Canal Street, kde začíná proslulá Chinatown neboli Čínská čtvrť. V 19. století doupě hašišových gangů a vražd na denním pořádku, dnes ovšem bezpečný domov pro asi 130 000 Číňanů. Člověk se opravdu ocitá v jiném světě. Veškeré nápisy v čínštině, pro neznalé s anglickým překladem pod nimi, obchůdky plné čínského porcelánu, sušených i čerstvých plodů moře, čajů, uzených kachen a dalšího domácího zvířectva a to i s hlavami. Prostě pohledy pro Evropana naprosto nezvyklé. Jsme opravdu nadšení. Z Canal Street uhybáme do Mott Street a následně se vracíme zpátky po hlavní třídě Bowery. Z ní pokračujeme na západ do další etnické čtvrti Little Italy. Už to není, co to bývalo dříve, protože je stále více utlačována čínskou čtvrtí, ale i tak si uchovává svůj ráz. Sloupy natřené v barvách italské vlajky na červenobílozeleno, italské obchody plné sýrů, salámků a dalších italských mňamek, kavárničky a restaurace. My si v jednom z těchto obchůdků zakupujeme zapečenou velkou housku s mozzarellou a prosciuttem, kterou si labužnicky vychutnáváme a brouzdáme po Mulberry Street, která každé září ožívá festivalem na oslavu Neapole a ulice jsou plné stánků. Postupně opouštíme vše italské a pomalu se prokousáváme do čtvrti SoHo, západně od Little Italy. Dlouhou dobu to byla ošklivá část města plná skladů a továren, pak se ale postupně měnila v oblíbené místo k životu newyorských boháčů. Je proslulá svými litinovými fasádami, kdy se při potřebě rychlé a levné výstavby začaly používat železné překlady místo nosných zdí. Výsledkem byla větší okna a zdobené fasády plné renesančních, barokních či korintských sloupů. Dnes jsou tyto domy dobře zachované např. v ulici Greene Street, kam míříme i my. Pak se vydáváme pěšky na sever až k Union Square na 14. ulici, kde začíná střední část Manhattanu tzv. Midtown. Dříve prý bylo toto náměstí plné drogových dealerů, avšak nyní tu to vypadá docela přátelsky. Je tu hezky udržovaný parčík plný soch a veverek. Dále pokračujeme po ulici Broadway až na 23. ulici, kde se chvíli usídlujeme v Madison Square Parku, pokoušejíc se připojit k internetu, což se nám s částečným úspěchem i daří. Je odtud hezký pohled na trojúhelníkovou budovu Flatiron Building stojící mezi 5. Avenue a mezi 22. a 23. ulicí. Její neobvykle štíhlý špičatý tvar vytváří dole u země zvláštní proudění vzduchu, které zvedá ženám sukně. Právě odtud pochází slavná fotka Marylin Monroe a jejich vlajících bílých šatů. Ulicí Broadway docházíme opět až k Herald Square, kde pouštíme žilou naší platební kartě u Macy´s a dole pod ním si dáváme v KFC něco kuřecího do žaludku. Takto posilněni se přesunujeme po 34. ulici k nejvyšší budově ve městě Empire State Building. Tato vysokánská budova, mající nyní 102 pater, postavená již v roce 1931, se pyšní opravdu nádherným přízemním lobby, obloženým hnědožlutým mramorem ve stylu Art Deco. Zakupujeme za 20 dolarů vstupenky do 86. patra, kam nás během chvilky dopraví výtah. Pěšky by se mi to rozhodně šlapat nechtělo. Cestou nás ještě protahují okolo fotografa, který by nám jistě za "malý" peníz udělal fotku s umělým panoramatem budovy. Nahoře je i přes zataženou oblohu poměrně hezká viditelnost, takže se můžeme kochat výhledy na všechny světové strany. Při pohledu na západ vidíme velké oválnou budovu sportoviště Madison Square Garden, na severu obrovskou zelenou plochu Central Parku. Jihu dominují mrakodrapy Finanční čtvrti a když se zadíváme na východ, tak přes řeku vidíme dvě další čtvrti New Yorku - Brooklyn a Queens. Při cestě dolů se zastavujeme v obchůdku a kupujeme si nějaký ten suvenýrek. Protože ještě není tak pozdě a nohy nás tolik nebolí, jdeme 5. Avenue dále na sever až hlavnímu nádraží Grand Central Station na 42. ulici. Proslulá 5. Avenue je plná typicky žlutých taxíků posunující se v odpolední zácpě kolem drahých obchodů, které radši nemají ani výlohy. Budova hlavního nádraží je obrovská stavba s vysokým kopulovitým stropem s námětem hvězdných souhvězdí tepající životem. A co je pro nás zvláštní, veškeré dění se odehrává pod povrchem, takže vlaky nikterak nenarušují kolorit venku. Vcházíme do metra a fialovou trasou č. 7 s přestupem na Queensboro Plaza na naši žlutou, se necháváme dovést zpátky do motýlku. Cestou od metra se ještě stavujeme v místním supermarketu a zakupujeme si něco dobrého k večeři.

12.5.10 New York - Central Park, Metropolitní muzeum

Probudili jsme se do uplakaného rána, kterým jsme si ale nenechali zkazit náladu. Máme před sebou přece poslední den v New Yorku. Vybavujeme se tedy kšiltovkou, šusťákovkou a deštníkem a vyrážíme vstříc horní části Manhattanu tzv. Uptown, který oficiálně začíná na 57. ulicí. Jsou zde klidnější residenční čtvrti Upper East a West Side mezi nimiž se rozprostírá obrovská zelená plocha Central Parku. Prohlídku parku začínáme na jeho jižní okraji u hlavní brány Grand Army Plaza, poté co jsme vystoupili z metra žluté linky na stanici 5. Avenue/57. ulice. Tento park, otevřený pro veřejnost již v roce 1876, je příjemný relax pro všechny Newyorčany. Je protkaný sítí asfaltových cestiček lemovaných lavičkami, sochami, rybníčky a vkusně zapuštěnými budovami, kde se konají různé akce. I přes dost nepříjemné počasí tu potkáváme dopolední běžce, pejskaře a hráče na saxofon. Pokud by se tady člověk přestal orientovat, stačí se podívat na nejbližší pouliční lampu. Její dvě první číslice totiž značí číslo nejbližší ulice. Jsme už docela promrzlí, a tak naši procházku ukončujeme asi v polovině parku a plynule přecházíme do jednoho z nejlepších uměleckých muzeí na světě Metropolitan Museum of Art přezdívaného Met. Vstupní hala je plná lidí, takže chvíli trvá, než si vystojíme frontu na šatnu, kam musíme povinně odevzdat naše batůžky. Pak již hradíme nemalé vstupné a jdeme na průzkum dvou obrovských pater muzea. Nejdříve procházíme starověkým Řeckem a Římem, kde nás asi nejvíc zaujaly různé nástěnné fresky, velké kusy sloupů s reliéfy či pěkná patricijská lenoška. V další místnosti zaměřené na africké umění na nás výhružně hledí vyřezávané totemy spolu s desítkami malovaných štítů, které jsou naaranžovány na stropě do podoby plachty. V další malé místnůstce plné zlata, zpracovaného do nejrůznějších masek, šperků či pohárů by se jistě vyžil nějaký ten hledač Aztéckého pokladu. Přes chodbu plnou nástěnných tapisérií se ocitáme v prostorné skleněné hale, z níž vcházíme do Amerického křídla mapující novodobé americké dějiny. Jsou to především plně zařízené pokoje vybavené nábytkem a ostatními doplňky z 19. století. Nás spíš zajímají prostory vedle věnující se středověku, kde jsou vystaveny zbraně a rytíři v plné zbroji i s jejich koňmi. V další obrovské hale se přenášíme o desítky století zpět do starého Egypta. Sbírkám vévodí chrám z Denduru, pocházející z římského období vlády císaře Augusta, který byl Met darován Egyptem v roce 1965. Chodbou lemovanou sarkofágy se dostáváme do síně, kde je zrovna v těchto dnech výstava předmětů z Tutanchamonova pohřbu. Není tu sice zlatá maska a další nejznámější artefakty, ale i tak to stojí za to. Poté již schody stoupáme do druhého patra, kde jsou především dekorativní předměty denní potřeby čínské či korejské kultury. Za zmínku především stojí část čínského domu v reálné velikosti. Protože mám muže muzikanta, tak nesmíme minout část zaměřenou na staré hudební nástroje, kterou si náležitě vychutnává. Nožičky nás již začínají pobolívat, takže už jen v rychlosti probíháme sály se starými obrazy a speciální výstavu nás nijak neuchvácejících počinů Pabla Picassa. Umění již bylo pro dnešek dost, takže se 5. Avenue vracíme zpět podél Central parku ke stanici metra. Cestou míjíme takové ty fajnové domy s vchodem pod stříškou přes celý chodník, u kterého stojí vrátný ve stejnokroji. Zřejmě hodně drahé bydleníčko. Protože nám již vcelku vytrávilo, stavujeme se kousek před naším motelem u Číňanů a kupujeme si dobré papáníčko. Večer ještě drobně balíme, abychom ráno mohli brzy vyrazit na další cestu.

13.5.10 přejezd do Washingtonu

Jakožto mistr v městském provozu, usedá za sedadlo řidiče nejdříve Petr a já mám roli pomocného navigátora v případě problémů s GPS, která nás táhne tunelem přes Manhattan. V tunelu se platí mýtné, což se ukazuje jako problém, protože máme málo drobných. Na dotaz, zda lze platit kartou, se na nás dotyčný podívá jak na blázny se slovy, že kdyby ano, stála by fronta před tunelem až na Kennedyho letiště. No nic, nakonec se podaří vylovit zapadlé mince a z tunelu se vynořujeme na začátku Manhattanu, kde však špatně odbočujeme, takže místo abychom vjeli do dalšího tunelu, projíždíme celý ostrov na povrchu. No, komu se to podaří, prima zážitek. Naštěstí to moc nestojí, takže pomalu opouštíme New York a vjíždíme do Jersey City. Dále už po silnici 95 rovnou do Washingtonu. Máme to tak něco přes 4 hodinky, takže nemusíme moc pospíchat. Trochu se obáváme vnějšího městského okruhu Capital Beltway, který je dle dostupných informací pomalu 24 hodin ucpaný. Naštěstí to není tak hrozné. Sice nefrčíme závratnou rychlostí, ale jedeme. Brzy ze severní části okruhu sjíždíme a míříme po silnici 29 do Georgia Avenue, kde jsme si přes internet rezervovali pokojík v Motelu 6. Je sice ve čtvrtém podlaží, ale mají tu výtah, takže dopravit všechna naše zavazadla není až takový problém. Já trochu vybaluji a Petr mezitím zkoumá na internetu vše potřebné pro náš zítřejší program.

14.5.10 Washington - Capitol, Vesmírné a přírodovědecké muzeum

Po snídani a kafíčku z recepce vyrážíme do centra. Jsme kousek od stanice červené linky metra Takoma. Pro snadnější orientaci dostáváme na recepci i podrobnou mapku, jak se tam dostat. Po asi 15 minutové chůzi mezi krásně upravenými domky stojíme před turnikety a informační tabulí s tarifem. Záhy chápeme, že se nejdříve musíme podívat, do které stanice chceme jet a podle toho si nabít jízdenku s vyobrazením pandy, kterou chovají v místní zoo. Vybíráme tedy zpáteční do stanice Union Station a vycházíme nahoru na perón. Jako snad ve všech městech je metro kromě centra opět vedeno po povrchu. Musíme uznat, že vlaky jsou co do komfortu daleko lepší než v Bostonu či v New Yorku. Zaráží nás snad jen dušičkové osvětlení podzemních stanic, které přímo svádí ke krádežím. V metru máme chvíli čas, takže ještě pilně studujeme průvodce. Město bylo založeno na konci 19. století na podmáčeném, bažinatém místě. Jeho zakladatelé prý doufali, že nehostinné klima odrazí politiky od úmyslu udělat si z vládnutí kariéru na celý život, což se zřejmě moc nepodařilo. Po občanské válce sem přijížděly tisíce černochů. Segregace tu totiž byla na veřejnosti zakázána a roku 1867 tu byla založena Howardova universita, která byla dlouho jedinou institucí, která přijímala černé studenty. V 70. letech 19. století již černoši tvořili více než třetinu obyvatel města. Ekonomická situace se ovšem začala zhoršovat, docházelo k nepokojům, a proto byla segregace v roce 1920 opět zavedena. V 50. letech byla definitivně zrušena, ale sociální nepokoje přetrvávají ve městě dodnes. Město totiž zaujímá první příčku v počtu vražd na jednoho obyvatele. Nejnebezpečnější je jihovýchodní část Washingtonu např. čtvrť Anacostia, kde je běloch považován buď za policistu či překupníka drog, proto není radno do této části města strkat nos. Vystupujeme asi dva bloky severně od Capitol Hillu, vršku na kterém stojí impozantní budova Kapitolu, sídla Kongresu, ležícího na východní straně centrálního parkonáměstí tzv. Mallu. V této dvojkřídlé budově se scházejí pánové z celých Států, a to jednak v Senátu a jednak ve Sněmovně reprezentantů. Do funkce tu bývají uváděny nové hlavy státu, kteří zde na společném zasedání Kongresu přednášejí každoroční Zprávu o stavu Unie. My míříme k východnímu vchodu, kde na nás čeká ještě ne moc dlouhá frontička. Opět musíme projít bezpečností kontrolou, která nás donutí vyhodit do koše naše zásoby pití a dokonce i müsli tyčinek. Naši prohlídku začínáme v návštěvnickém centru, které je umístěno v dolním podlaží v prostorách pojmenovaných od roku 2007 jako Emancipation Hall, tedy něco jako síň osvobození či zrovnoprávnění. Tento sál plný soch lidí z americké historie, bojující za zrušení otroctví a práva žen, má připomínat příspěvek zotročených dělníků a řemeslníků při stavbě Kapitolu. Před jedenáctou hodinou dostáváme samolepky, které si lepíme na tričko a vyrážíme s průvodcem na obhlídku. Protože jednotlivých skupinek je celkem dost, tak dostáváme ještě sluchátka s jakousi vysílačkou, abychom našeho průvodce lépe slyšeli. Chodbami lemovanými sochami se záhy ocitáme v rotundě, jejíž kopule je pro budovu tak typická. Je to místo, kde se od časů Abrahama Lincolna konají pohřby prezidentů, členů Kongresu či válečných hrdinů. Přijímají se zde také hlavy státu cizích zemí a slaví se významné historické události. Po jejím obvodu jsou veliká plátna znázorňující události z procesu prozkoumávání a osídlování Spojených států a na stropě sedí Georgie Washington obklopen symboly demokracie a technologického pokroku. Další naší zastávkou je National Statuary Hall. Sál, kde původně zasedala Sněmovna Reprezentantů. Po roce 1850, kdy totiž k Unii přistoupily další státy, se staly tyto prostory pro Senát a Sněmovnu nedostačující, a tak došlo k rozšíření obou bočních křídel a přesídlení do nových kapacitně přiměřeným prostorám. Poté, co tedy sál přestal plnit svoji funkci, byly jednotlivé státy vyzvány, aby zde a v dalších chodbách budovy umístily dvě sochy svých nejvýznamnějších občanů. Byli jsme také zvědaví na jednání Senátu nebo Sněmovny, ale bohužel jsme byli vpuštěny dovnitř, až když veškeré dění v sále utichlo. Tak snad někdy příště. Opouštíme Kapitol a vydáváme se na obhlídku Mallu, rozsáhlého centrálního parku, dlouhého přes 3 km a sahajícímu od Kapitolu až k řece Potomac. Je to nejpopulárnější travnatá plocha ve městě, kde se konají softbalové turnaje, koncerty či velké národní protestní akce. Podél parku je několik muzeí patřící pod Smithsonianský institut, do kterých je vstup zdarma. My nejdříve zavítáváme do Národního muzea letectví a kosmonautiky, National Space and Air Muzeum. Protože už je doba oběda naše první kroky nevedou za exponáty, ale do velkého bufetu, kde si dáváme něco na zub. Po ukojení hladu jdeme na prohlídku přízemí, kde jsou vystaveny modely i originály kosmických raket, skafandry Johna Glenna a Jurije Gagarina, Hubblův teleskop či různá letadýlka. V prvním patře vystavují různé propriety kosmonautů. Je tady jejich vesmírné vozítko, sprcha či předměty denní potřeby (např. pytlík na hovínka nebo spací vak). Další zajímavá expozice je věnovaná bratrům Wrightovým a jejich dvojplošníku. V další části si prohlížíme různé typy bombardérů a válečných letadel všech hlavních aktérů světových válek. Nechybí tu ani koutek věnovaných civilnímu letectví. Na závěr se vtěsnáváme do leteckého simulátoru F-4 Phantoma. Já si sedám za řídící páku a Petr ke kulometu. Poté co se ocitáme hlavou dolů a já zjišťuju, že jsem si nezajistila nohy, které mi teď vesele plandají, představujeme chvíli bezpilotní letoun. Pak už se ale bryskně ujímám řízení a pronásleduji nepřátelské stíhačky, které Petr se střídavým úspěchem sestřeluje. Docela dobrá zábava. Opouštíme stroje a jdeme naproti za zvířátkama do Národního přírodovědeckého muzea, National Museum of Natural History. Ve vstupní hale nás vítá slon africký, okolo kterého se to připravuje zřejmě na nějakou večerní akcičku se stoly a svíčkami. Další velká hala je věnována mořskému světu, kterému vévodí jak jinak než velká kostra velryby. Mají tady i největší krakatici naloženou zřejmě v lihu. Další naší zastávkou je galerie dinosaurů, pravěkých savců a rostlin a na ně navazující doba ledová s expozicí pravěkého člověka včetně nálezu Ötziho. Pravěkého lovce, jehož dobře zachovalá mumie byla nalezena v roce 1991 v ledu na italsko-rakouské hranici. Z počátku se myslelo, že se jedná o osobu, která zde našla svůj konec před 50 lety, ale po důkladném zkoumání přišel fantastický objev. Muž v ledu strávil dobrých 5300 let. Jednalo se o pravěkého lovce, který byl dle několika šípů v zádech zákeřně zavražděn. Poté se již přesunujeme o patro výš. Zde nás především zaujímá líheň motýlů a maketa domu se všemi možnými domácími nezvanými hosty, jako jsou šváby, štěnice a podobně. Pokračujeme ke drahokamům a vzácným kamenům, kde je asi největším lákadlem známý to drahokam Hope (Naděje). Jde o modrý kámen vážící přes 45 karátů, jehož historie sahá až do Indie 17. století. Den se nám pomalu chýlí ke konci, takže opouštíme muzea a vydáváme se pár bloků na sever ke stanici metra Metro Center a jedeme zpátky do motelu. Dochází nám čisté prádlo, takže jdu zkusit hotelovou pračku a susičku. Po počátečním osahání si stejně nejsem moc jistá, jak se to ovládá, proto se jdu raději zeptat na recepci. Pohodový černoch mi ochotně pomáhá nastrkat mince do přístrojů a já si beru do ruky knihu a čekám, než se mi vše vypere a vysuší. Dnes tu také máme trochu rošambó na chodbě. Zdá se, že se tu jeden pár z pokoje na stejném patře chystá pozabíjet. Slyšíme neskutečný řvaní. Vypadá to, že jeden z nich nechce toho druhého pustit zpět do pokoje. Už už očekáváme střelbu, pak se ale situaci opět uklidní. Uf.

15.5.10 Washington - Bílý Dům, památníky na Mallu, Airlingtonský hřbitov, Pentagon

Dnes nás čeká prohlídka druhé části Mallu. Je opravdu velké horko, takže se jak se patří vyletňujeme. Ze stanice Metro Center pochodujeme k Bílému domu, sídlu amerického prezidenta, jedné z nejznámějších adres ve Státech, 1600 Pennsylvania Avenue. Přicházíme k němu odzadu, kde obdivujeme pěkně posekaný golfový trávníček. Hned vedle v ulici je návštěvnické centrum. Mají tu především rodinné fotky jednotlivých prezidentů a vyobrazení různých částí Bílého domu, jehož výstavbu, jakožto stálou rezidenci prezidenta, posvětil Kongres v roce 1790. Poté, co byl v roce 1814 vypálen Brity, byl dům obnoven a rozšířen. Renovace zřejmě neproběhla kvalitně, protože po 2. světové válce hrozilo, že se celá konstrukce zřítí. Jednotlivé pokoje byly proto rozebrány a do stěn se vpravily ocelové výztuže. Traduje se, že každý z prezidentů tu v domě zanechal určité změny. Například Thomas Jefferson zřídil v domě první toalety. Zjišťujeme u paní průvodkyně, zda je možné se podívat do jeho útrob. Dle průvodce si totiž občané USA mohou zajistit prohlídku přes svého kongresmana, ale jak se dovídáme, my máme smůlu. Museli bychom několik měsíců dopředu kontaktovat Českou ambasádu zde ve Washingtonu. No nic, bude nám muset stačit pohled zvenku. Kupujeme se tedy jen nějaké ty drobnosti a vyrážíme zpět ven na slunce. Když se ale chceme na Bílý dům podívat zpředu, zjišťujeme nepříjemnou věc. Celý předek s přilehlým parkem je obehnán zátarasy. Zřejmě odtud bude kdosi vyjíždět. Že by sám prezident Obama? Dle hlídkujícího policisty to bude trvat tak do jedné hodiny odpolední než se vše odklidí a my se budeme moci podívat blíže. Máme tedy skoro dvě hodiny času. Pokračujeme tedy dále ke středu Mallu, kterému vévodí mramorový obelisk Washingtonův památník. Se svými skoro 170 metry je to nejvyšší monolit na světě. Jdeme si do přilehlého kiosku pro vstupenky, ale opět nám štěstěna nepřeje. Distribuují si vždy ráno na ten samý den, na základě systému kdo dřív přijde, ten dřív mele. Pro dnešek je už vše rozebráno. Holt smůla, panoramatický výhled na celé město tedy nebude. Protože zátarasy před Bílým domem stále nezmizely, jdeme si koupit párek v rohlíku a usedáme na lavičku pozorovat místní cvrkot. Děti tu hrají kopanou a mnoho lidí tu drandí na kole nebo na dvoukolovém vozítku s řidítky, které se ovládá pouze změnou těžiště jedoucího. Dobrá to vychytávka. Konečně se výhled na Bílý dům otevřel, takže jdeme udělat několik foteček. Poté už se naše kroky odebírají dále směrem k různým památníkům. Fontána, okolo které jsou sloupy jako představitelé jednotlivých států Unie, je památník pro ty, kteří sloužili ve druhé světové válce. Byl vybudován teprve nedávno, v roce 2004. Každý z návštěvníkům si tu hledá ten svůj sloup a my bezprizorní posloucháme dudy, na které hraje chlápek v kiltu. Po chvíli si to ale už suneme okolo jezírka k památníku Lincolna. Nyní poloprázdná nádrž osídlená rodinkou kachen je onou vodní plochou, přes kterou se vrhá Jenny k Forrestu Gumpovi při jeho vydařeném projevu před památníkem. Nedebatíme o tom pouze my mezi sebou, ale tyto rozhovory podobného typu slyšíme i od amerických návštěvníků. Před Lincolnovým monumentem je docela plno, lidé si sedají na schody, odkud se dá hezky přehlédnout celý Mall. Uvnitř památníku připomínající podle sloupoví antický chrám se nalézá skoro 6 metrů vysoká i široká socha Abrahama Lincolna. Na jeho jižní a severní straně jsou vytesána slova jeho dvou nejznámějších projevů - Gettysburského proslovu a Druhé inaugurační řeči. Máme chuť na něco dobrého. Postupujeme tedy směrem k řece, kde si u stánku dopřáváme zmrzlinu a limonádu. Pak už překračujeme řeku Potomac po mostu Arlington Memorial Bridge a po asi deseti minutách chůze dorážíme ke hřbitovu Arlington Memorial Cemetery. Jedná se asi o nejznámější americký hřbitov, na kterém jsou pochovány všichni, kteří se aktivně zapojili do válek a významnějších válečných konfliktů v americké historii. Celkem jich tu odpočívá přes třistadvacettisíc. Není to ovšem konečné číslo, protože hřbitov se stále aktivně využívá. Hned u vchodu je informační centrum, kde se dozvídáme něco z historie. Půda, na které se hřbitov rozkládá, patřila od počátku 19. století nevlastnímu synovi George Washingtona Georgi Custisovi. Ten, jako připomínku na svého otce, nechal vybudovat ve středu svých plantáží rodinné sídlo, dům Arlington House. Byl to vlastně první prezidentův památník. Jeho dcera Mary si posléze vzala slavného vojevůdce Konfederace generála Roberta E. Lee, který zde strávil přes 30 let. Po jeho abdikaci v roce 1861 sloužil dům jako velitelství federálních jednotek. V roce 1864 se poprvé začalo v jeho blízkosti pohřbívat a nakonec byly dům i jeho okolí vyvlastněny s určitou kompenzací pro rodinu Leea. V současné době se dům renovuje s důrazem na zachování autentičnosti prostor v době, kdy byl obýván generálem a jeho rodinou. Po hřbitově jezdí placený vláček. My však nejsme líní a vyrážíme pěkně po svých. Nejdříve po Roosevelt Drive a následně po Weeks Drive až k hrobu prezidenta Johna F. Kennedyho, kde hoří věčný plamen. Hned vedle něho spočívá jeho žena Jacqueline a nedaleko i bratr Robert, na něhož, stejně jako na jeho bratra Johna, byl spáchán atentát. Po stezce Custis Walk stoupáme stále vzhůru až ke žlutému domu se sloupovým průčelím, Arlington House, domov generála Leea. Od hrobky Pierra L´Enfanta, projektanta města Washingtonu, která stojí kousek od domu, je opravdu krásný výhled na centrum města za řekou Potomac. Vcházíme do dvoupatrového domu. Přízemí bylo obýváno jak Leeovou rodinou tak i otroky, kteří pomáhali při chodu domácnosti. V patře pak byly pokoje dětí a ložnice. Vybavení pokojů však bylo z důvodů prováděné rekonstrukce odvezeno. V domě jsme se zchladili již dostatečně, takže nastupujeme cestu zpět. Vycházíme ze hřbitova a míříme ke stanici modré linky metra Arlington Cemetery, odkud se vezeme jednu stanici do stanice Pentagon. Všichni úředníci z největší budovy světa, kde sídlí ústřední štáb amerických ozbrojených sil, jsou už zřejmě doma, protože tu jsme sami na prázdném obřím parkovišti. Všude tu jsou nápisy se zákazem focení. Nechápeme proč a tak i přes toto upozornění si neodpustíme fotečku. To jsme ale neměli dělat. Kousek od nás se totiž vynořili dva policisté. Chvilku to vypadá, že nám ten foťák asi rozšlapou, ale poté, co se tváříme, že "my nerozumět", vracejí nám ho zpátky. Obcházíme tedy budovu až k části, která byla 11. září 2001 poškozena. V roce 2006 zde byl vybudován památník všem, kteří tady zahynuli. Každá ze 184 obětí tu má takovou jakoby ocelovou lavičku, pod níž je nádržka s tekoucí vodu. Z boku lavičky je vždy uvedeno jméno osoby a jednotlivé lavičky jsou řazeny podle ročníku jejího narození.Tady se již paradoxně fotit může, takže pořizujeme pár fotek a vracíme se zpátky k metru. Vezeme se žlutou trasou metra až do přestupní stanice Gallery Plaza - Chinatown, kde přesedáme na červenou a jedeme do své domovské Tacomy. Poblíž metra si v bistru kupujeme něco k snědku a pelášíme zpět k motelu.

16.5.10 přejezd do NP Shenandoah

Dnes nás čeká přejezd do národního parku Shenandoah, jehož jméno znamená "řeka z vysokých hor" a kterým vede jedna z nejmalebnějších vyhlídkových tras na východním pobřeží Států. Po výjezdu z motelu se opět napojujeme na městský okruh silnici č. 495, která naštěstí jede. Z ní pak odbočujeme na č. 66. Po asi hodince a půl sjíždíme na č. 55 a ve městečku Front Royal se stavujeme u Mekáče na jídlo. Jak zjišťujeme našimi častými návštěvami různých provozoven rychlého občerstvení, nabídka se oblast od oblasti docela mění, takže přeci jenom máme z čeho vybírat. V Kmartu pak doplňujeme zásoby potravin. Petr si tu také kupuje nové trekové botky za výhodnou cenu. Ke vstupu do parku je to už coby kamenem dohodil. Napojujeme se na silnici 340, která prochází celým parkem od severu k jihu a dle průvodce slibuje pěkné výhledy. Platíme vstupné a vjíždíme na točitou silničku. Všude je spousta zeleně a viditelnost je celkem dobrá. Je možné, že z vrcholků koukáme až do Západní Virginie. Asi v polovině parku navštěvujeme návštěvnické centrum, kde nám ranger dává pár tipů na túry. Hned vedle je velký kemp Big Meadows, kde se usídlujeme. Rychle stavíme stan, abychom se tím nemuseli zdržovat, až přijdeme z výletu. Protože už je dost po poledni vybíráme si něco kratšího. Cesta nás vede lesem, sem tam přes nějaký ten potok až ke krásné vyhlídce. Když se vracíme zpět, všímáme si na cestě obrovských hovínek. Tipujeme, že něco tak velkého může stvořit jenom medvěd a tak se raději stále rozhlížíme. Potkat ho tváří v tvář v hustém lese, to by nám do smíchu moc nebylo a tak zrychlujeme krok. Po krátkém výšlapu se zabydlujeme ve stanu, když si to asi patnáct metrů od nás štráduje několik srneček. Vůbec se nebojí, jen si tak přežvykují tu svou trávu a lístečky ze stromů. Petr chytil klíště, které se asi po desetiminutovém boji konečně pustilo. K večeru začíná pršet, což nevěští nic dobrého.

17.5.10 přejezd směr Florida

Ráno se probouzíme do příšerné mlhy. Není pomalu vidět na umývárnu pár metrů od nás. Vyčkáváme, ale protože se počasí stále nezlepšuje, balíme mokrý stan a vyrážíme o dům dál. Opravdu tedy o dům. Stavujeme se totiž v místním obchůdku na snídani. Pak nás ale čeká nemilé překvápko. Startujeme náš vůz, kterému se ale záhy rozsvítí jakási kontrolka. Vypadá to na brzdovou kapalinu a odmítá jet více než tak dvacet kilometrů za hodinu. Chytá nás trošku panika. Jsme v zapomenutém koutu světa v nepojízdném autě a než nám sem naše půjčovna přistaví náhradní vůz, to se načekáme. Harmonogram dovolené je tudíž ohrožen. No nic. Čekáme tak asi půl hodiny a zkoušíme to znovu. Super, chytil se. Kontrolka zhasla a můžeme frčet. Ještě radši několikrát zkoušíme brzdy, ale vypadá to, že je zas všechno v pořádku. Míříme k jižnímu výjezdu z parku, kde si v městečku Waynesboro dáváme obídek v KFC. Pak se postupně ze silnici 64 napojujeme v Richmondu, kde tankujeme, na I-95. Tento hlavní tah se vlastně táhne po celém východním pobřeží. Začíná pod Washingtonem a vede až na jih Floridy. Vždycky jsem si myslela, že to musí být nejméně tříiproud, ale není tomu tak. Většinou je to dvouproudá dálnice, která v pohodě postačuje. Po asi čtyřech hodinách jízdy zastavujeme v Severní Karolíně ve městečku Selma, kam si jdeme na něco k snědku a připojit se na chvíli k Wifi, kterou Mekáč nabízí. Pak už zase usedáme do auta a jedeme ještě asi dvě a půl hodiny. V brožurce motelů Motel 6 jsme si totiž našli dnešní přespání v Jižní Karolíně ve Florence. Vybalujeme mokrý stan a užíváme si zase postýlky a koupelny.

18.5.10 Florida - St. Augustin, Daytona Beach, Cocoa Beach

Ráno vyrážíme brzy, protože nás přeci jen čeká ještě dlouhá cesta. Po asi pěti hodinách celkem pohodové jízdy vjíždíme na Floridu. Na hranici se stavujeme v návštěvnickém centru, kde si jako vždy bereme různé letáčky. Panuje tu obrovské vedro, takže se hned vysvlékáme do kraťasů. Hned vedle je Denny´s, kam jdeme na oběd. Tentokrát žádný hambáč, ale pěkně masíčko se zeleninkou a k tomu jako sladkou tečku lívance s javorovým sirupem. Žaludek máme plný, takže můžeme pokračovat. Naší první floridskou zastávkou je asi hodinu a půl vzdálený St Augustine. Je to nejstarší trvale osídlené místo v USA, které si do dnešní doby uchovalo svůj původní ráz. Auto necháváme v centru na krytém parkovišti a do informačního střediska si jdeme vyzvednout mapku města. Jeho historická část je okolo ulice St. George Street, do které vcházíme městskou bránou z 18. století. Domy jsou to vesměs celodřevěné, občas s kamennou podezdívkou. Většina z nich však byla přeměněna na muzea či obchůdky pro turisty. Najdeme tu třeba nejstarší dřevěnou školu ve Státech. Nás ale především zaujalo zdivo jednoho z domečků. Je plné úlomků lastur. Nastal čas dát si něco sladkého, takže vstupujeme do místní cukrárny Kilwin´s Chocolates. Mají tu nepřeberné množství dobrůtek. My se nakonec rozhodujeme pro zmrzlinu a dáváme si každý dva megakopečky. Máme skoro potíž to sníst, ale nakonec ji celou zdoláváme. Když ono je to tak dobrý. Na severním okraji historického jádra je zachovalá pevnost Castillo de San Marcos National Monument, na kterou nám ovšem již nezbývá čas. Spěcháme rychle k autu a přesouváme se skoro 85 km na jih do Daytona Beach. Města, známého pro své pevné písky na pláži, kde své prototypy na začátku 20. století zkoušeli např. Louis Chevrolet nebo Henry Ford. Když se jízda po pláží stala díky vysokým rychlostem nebezpečná, byla postavena Daytona International Speedway, obrovská dráha z betonu, která pojme až 150 000 diváků. Asi nejslavnější je závod Daytona 500, při kterém se závodí na 200 kol odpovídajících 500 mílích. Lístky jsou na tuto akci obvykle vyprodané třeba i půl roku dopředu. No nevím, koho může bavit jezdit, natožto se koukat na 200 stejných okruhů. Holt jiný kraj, jiný mrav. Když přijíždíme k obrovskému šedému monstru, tak už se smráká. Není tu ani noha. Před vchodem je několik soch, např. Willliam H.G. France s manželkou. Mechanik a závodník, který organizoval a propagoval závody a v roce 1947 založil NASCAR. Rodinný podnik řídící celou řadu motoristických závodů v USA. Oploceným průzorem, kterým dovnitř zřejmě najíždějí závodní vozy, omrkáváme vnitřek stadionu. Nic extra, velký ovál a ochozy. Nasedáme znovu do auta a jedeme směrem k pláži nechat našim pneumatikám okusit místní písek. Máme ovšem smůlu. Pro auta se pláž uzavřela už v sedm hodin, takže necháváme auto před vjezdem a jdeme se podívat aspoň pěšky. Je tu ještě pár procházejících se lidiček mezi vyjetými stopami od pneumatik. Na závody to tu taky nevypadá, povolený limit tu je 10 mil za hodinu. Protože už se opravdu připozdívá a my máme před sebou ještě tak hodinku a půl jízdy, stavujeme se rychle u Meka kousek od Daytony v Port Orange na něco k jídlu a pokračujeme. Naším cílem je Cocoa Beach, kde bysme chtěli pár dnů zakotvit a zahájit odpočinkovější část naší dovolené. Cestou ještě nabíráme benzín a pak už se ubytováváme v námi vyhlédnutém Motelu 6 kousíček od pláže.

19.5.10 Cocoa Beach koupání

Dneska jsme si naordinovali trochu toho nicnedělání. Dopoledne vyrážíme do blízkých obchůdků si trochu zašopovat. Petr si pořizuje pár kraťasů a já top bez ramínek, který již dlouho horečnatě sháním. Není nic horšího než být ve svatebních šatech s dvěma bílými proužky od plavek. Nejsme moc plážově vybaveni, takže jdeme okouknout místní surfařský obchod. Okolní pláže se totiž honosí nejlepšími vlnami na surfování na Floridě. Na prkně to neumíme, takže bereme za vděk slunečníkem, botama do vody a Petr frajerskou plážovou košilí ala Nick Slaughter. Ještě doplňujeme zásoby potravin v místním Winn - Dixie, kde jsou všichni usměvaví a ochotni člověku s čímkoli pomoci. Personál v českých hypermarketech se má ještě co učit. Dneska máme chuť na něco jiného než jen hambáč, takže na oběd jdeme do Taco Bell na nějakou mexickou mňamku. Uspokojili jsme snad všechny naše momentální potřeby, takže můžeme vyrazit na pláž. Je sice mírně pod mrakem, ale žhne to celkem slušně. Konečně čas se pořádně začíst do knížky. Začínají se tu rojit nějaký strašně otravní brouci, takže jim tu radši nebudeme překážet a přesuneme se na véču z nakoupených zásob. Pak už jen polehávání u motelového bazénku a nakutě. Zítra máme zase nabytý program.

20.5.10 Kennedy Space Center

Ráno jsme si trochu přivstali, protože před sebou máme kosmicky náročný den. Už před devátou hodinou stojíme před branami Kennedy Space Center, jádra amerického vesmírného programu a NASA. Protože máme ještě tak hodinku čas, než tu začne denní program, bloumáme areálem. Okolo nás jsou různé modely raket v originálních velikostech či přímo vyřazené kousky. Zkoušíme si také projít rampou, kterou šli v roce 1969 kosmonauti Apolla 11, Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins ze startovací věže do svého řídícího modulu. Hned vedle je již vyřazený raketoplán Explorer, kterému nakoukáváme do útrob. Nevelký nákladní prostor, ve kterém bylo převáženo lunární vozítko a ještě menší část určená pro astronauty. Nic pro mě, trpící trošku klaustrofobií. Už je skoro deset hodin, takže se přesouváme dovnitř. V IMAX kině tu dávají 3D film o astronautech na Měsíci dabovaný Tomem Hanksem. Mluví celkem pomalu a srozumitelně, takže se docela i chytáme. Po více než půl hodince jdeme okusit start raketoplánu. Věci si necháváme ve skříňce a začínáme se řadit do frontičky. Pak už si sedáme na sedadla, jsme opásáni a začíná odpočítávání. Tři dva jedna start. Přetížení nás tlačí do sedaček a my se z horizontální pozice pomalu dostáváme do vertikály, stejně tak jak se naše loď vyšvihává na oběžnou dráhu. Super, pěkná simulace, ale do vesmírné lodě by mě nikdo nedostal. Pak už čekáme venku na náš autobus, který nás bude rozvážet po rozsáhlém areálu. Naší první zastávkou je vysoká věž, z které je pěkný výhled na obrovitánskou budovu. Tam se kosmické lodě montují a poté se naloží na pásový transportér, který je po šotolinové cestě dopraví až k odpalovací rampě. Pokud je potřeba raketoplán někam přepravit, připevní se na hřbet velkého dopravního letadla. To tedy musí být podívaná. Uprostřed konstrukce, na které právě stojíme je vyřazený motor. Několik metrů dlouhý obr, je jeden ze tři motorů, které se umísťují na záď raketoplánu. Pěkná změť kabelů. Když se díváme směrem k moři na Cape Canaveral, jsou v dálce vidět i odpalovací rampy a protože se nacházíme v přírodní rezervaci, je okolo nás spousta ptactva a dokonce jsme v zavlažovacím kanálu spatřili i aligátora. Dole pod pozorovatelnou si dáváme párek v rohlíku neboli hotdog a následně se opět autobusem přemísťujeme na zastávku č. 2 věnovanou Apollu a Saturnu. Nejdříve procházíme místností věrně kopírující řídící středisko a pak už stojíme v hangáru, ukrývající model Apolla ve skutečné velikosti. Jde o několik desítek metrů dlouhý kolos, který při vymanění se z gravitačního pole Země postupně ztrácí své palivové díly, až zůstane pouze malá kabinka pro kosmonauty. K vidění tu je taky lunární modul a vozítko. Dále jsou tu vystaveny skafandry či měsíční kámen. A jak už je to v USA zvykem, nechybí tu obchůdky s vesmírnými suvenýry či restaurace. Čas běží, takže jdeme opět k autobusu a jedeme k mezinárodní vesmírné stanici, resp. její věrné kopii. Ze stěny tu visí její model a vnitřkem se můžeme procházet. Trouba asi nepřekvapí, ale pěstování rostlinek ve skleničkách ano. Vedle za sklem můžeme vidět i skutečné zaměstnanci kosmického průmyslu při práci. Tady naše exkurze končí, takže zpět k našemu pěkně vyhřátému autíčku a honem k moři. Večer si ještě zajdeme k Mekáči na zeleninový salát s řízkem. Můžeme si ho dát buď klasika obalovaný či jeho zdravější variantu na grilu. Sladká tečka nesmí chybět, takže jdeme oba do zmrzliny McFlurry. Petr si do ní dává své oblíbené lentilky M&M´s a já zase ujíždím po kouscích čokoládových košíčků s arašídovým máslem Reese´s. Než tohle všechno do sebe naládujeme, připojujeme se k WiFi a zjišťujeme novinky.

21.5.10 přejezd do Orlanda, Disney World

Ráno opouštíme Cocoa Beach a jedeme vstříc floridskému vnitrozemí. Naším cílem je Disney World jihozápadně od Orlanda, kam to máme něco přes hodinku. Cestou to bereme přes jednu z mnoha placených dálnic, které tu na Floridě jsou. Poplatek za ujeté kilometry není až tak moc velký, oproti 14 dolarům, které platíme za parkování u parku. Míříme do toho nejklasičtějšího, což je Magic Kingdom s typickým zámkem vyobrazeným v každém filmu od Walta Disneye. Kromě něho pod Disney spadají ještě Epcot, Hollywood Studios, Animal Kingdom a dva parky vodní. Parkoviště je tu vskutku obřích rozměrů, takže ke kasám jedeme vláčkem. Tady kupujeme dvě jednodenní vstupenky celkem za skoro 170 dolarů. Fakt pálka, tak doufám, že to bude stát za to. Pokud bysme si chtěli připlatit ještě něco navíc, můžeme během dne navštívit parků i víc. Nám ale bude jeden dojista stačit. Parky jsou propojeny vlakem, takže nasedáme a necháváme se dovést k bráně Magic Kingdom. Ocitáme se v malém městečku, přímo na hlavní ulici, na jejímž konci je pověstný zámek. Jsou tu různé kavárničky, obchůdky a všude kolem nás se producírují filmové postavičky. Ulicí se dostáváme až k zámku, před nímž stojí socha Walta Disneyho držícího za ruku myšáku Mickeyho. Odtud vede několik cest do různě zaměřených částí parku. My jdeme prozkoumat nejdříve jeho západní část. Naší první atrakcí je Splash Mountain, na kterou si musíme trochu počkat ve frontě. Naštěstí to ocejpá celkem rychle, takže po chvíli už sedíme v loďce a vplouváme do jeskyně. Při dětské písničce, o po dobrodružství lačnícím králíkovi, se dávají do pohybu různé postavičky dokreslující obsah písničky. Spíše pro děti, ale fakt moc roztomilé. Nejlepší je ovšem závěr, dva po sobě jdoucí sešupy ve vodopádu. Už jen pro tohle jdeme ještě jednou. Mají to tady opravdu chytře zařízeno. Při východu z každé atrakce musíme projít obchůdkem s plyšáky a dalšími tématickými hračkami týkající se té které atrakce a okolo fotek pořízených během jízdy. Ohledně fotek jsme odkoukali zlepšovák. Není potřeba si fotky promítané na obrazovkám koupit, ale stačí si je vyfotit. Jít sem s dětma, utratil by tady člověk majlant. Ještě chvilku se bavíme pohledem na vřeštící lidi padající dolů vodní tříští a pak jdeme zkusit horskou dráhu Big Thunder Mountain Railroad hned vedle. Vypadá to tady jak ve starým dole či lomu, v kterém se dosti rychle pohybuje náš vozík. Docela dobrý, ale taková normální dráha asi jako na pražském Výstavišti. Všímáme si, že na některé atrakce se lidi dostávají i bez čekání ve frontě. Objevujeme tímto systém Fastpass. Je to jednoduché. Strkáme tedy naši vstupenku do automatu u vybrané atrakce a vypadne nám lístek, opravňující k její návštěvě mezi určitými dvěma hodinami.. Odebíráme si ho tedy na ještě jízdu na Splash Mountain a místo čekání ve frontě se sem vrátíme až v uvedenou hodinu. Mezitím se přepravujeme na voru na ostrov Toma Sawyera. Je tu starý mlýn, zpola natřený plot a další připomínky knihy, sloužící spíše jako dětská prolézačka. Vracíme se tedy zpět na pevninu, kde děti právě dovádějí a tančí s Disney postavičkami. Věřím, že pro malé špunty to musí být úžasný zážitek. Dospěl čas na další jízdu po vodopádu, po němž se vracíme zpět k zámku, kde si dáváme polévku a vafle s jahodami a se šlehačkou ve tvaru hlavy Mickeymouse. Přesunujeme se do východní části. Cestou se stavujeme v 3D kině na představení Mickey´s PhilharMagic. Patnáctiminutový filmeček tvořený známými scénkami především s myšákem Mickey a kačerem Donaldem. Jsme fakt nadšený, protože tu pouští spíše 5D. V jedné ze scének si Donald otevírá šampaňské, a když vyletí špunt, pociťujeme slabý závan větru a jsme lehce pokropený. Stejně tak se nám sbíhají sliny, když cítíme pečeného krocana, kterého si Mickey vyndavá z trouby. Paráda, na to musíme jít dneska ještě jednou. Následuje oddychovka, malá horská dráha ve stylu psa Goofyho, The Barnstormer at Goofy´s Wiseacre Farm. Pro osvěžení si zakupujeme citronádu a jdeme si vystát frontu na autodráhu Tomorrowland Speedway. Jsou to autíčka pro dva, jezdící po kolejích. Konečně se dostáváme na řadu, ale moc nám to nejede. Sednout si dva dospělí do jednoho autíčka byla zřejmě chyba. Plazíme se tedy šnečí rychlostí k cíli a pak jdeme najít něco lepšího. Zrak nám padá na Space Mountain, atrakci ve veliké kopuli. Sedáme si za sebou do úzkých vozíků a čekáme, co se z toho vyklube. Vypadá to na nějaký typ horské dráhy. Rozjíždíme se a pomalu nás to vytahuje směrem nahoru. A pak to přijde. V naprostý tmě padáme střemhlav dolů. Následují různé toče a zákruty, vše v naprosté tmě, při kterých všichni kvičí jak prasátka. Super, zatím nejlepší věc, na které jsme tu byli. Honem si bereme Fastpass na další jízdu a jdeme o dům dál na "labutě". Vlastně spíše kosmické lodě Astro Arbiter, odkud je hezký výhled. Dole ve stánku prodávají uzená krocani stehna. Neodolávám a zakusuju se do obrovské nohy. Mňam, mňam. V další atrakci ve stylu Příběhu hraček Buzz Lightyear´s Space Ranger Spin, střílíme z otáčivého vozíku laserovou pistolí po vesmírných vetřelcích. Něco na způsob paintballu, ale pro děti. Poté sledujeme něco jako útok mimozemšťanů ve Stich´s Great Escape, což nás ale moc nenadchne. Přesunujeme se raději na show na téma Příšerky s.r.o., Monsters, Inc. Laugh Floor. Začíná to nevinně. Jedna z postaviček z filmu Mike Wazowski si povídá s publikem. Pak ale přichází pro nás ta horší část. Režie si náhodně někoho vybere, osvítí ho reflektory a promítne ho na plátno. Mike s ním pak vede rozhovor a říká mu, co má dělat, např. hrát na schovávanou a lidi se mají řehtat. Máme docela problém jim rozumět, takže ač ateisti, tak se začínáme modlit, aby smích publika dosáhl požadovanou úroveň na stupnici a představení tudíž skončilo. Je to opravdu nekonečné, pomalu si začínáme připravovat, co řekneme, kdyby nás přeci jen vyhmátli. Naštěstí se tak neděje a my opocení opouštíme kino. Uf uf. Dáváme si tedy raději další jízdy ve Space Mountain a Splash Mountain. Další naší zastávkou je strašidelný zámek Haunted Mansion. Na vozíčku projíždíme skrz komnaty, kde se před našimi zraky producírují duchové stěžující si na svůj hanebný osud. Na tento typ atrakce docela dost povedené. Nemůžeme vynechat The Hall of Presidents, kde se na pódiu představuje všech 44 amerických prezidentů a někteří z nich přednáší části ze svých známých projevů. Vše doplňuje odkaz na různé americké tradice a historii. Pak se jdeme projet na loďce do pirátského doupěte ve stylu Pirátů z Karibiku. Jak zde píší v letáčku, známý film byl natočen na motivy této atrakce, nikoliv naopak. Od zlých hochů se přesouváme na loďku venkovní, kde absolvujeme jízdu pralesem se setkáním s různými jakoživými zvířátky. Jungle Cruise je tedy opravdu spíše pro děti. Začíná se pomalu stmívat, takže se opět přesunujeme do 3D kina. Zaslechla jsem totiž, že se filmy mění, tak to jdeme zkusit ještě jednou. Asi jsem špatně rozuměla, protože je tu opět Mickey a Donald, ale to neubírá nic na tom, že se opět skvěle bavíme. Už je skoro devátá večerní, proto se připojujeme k ostatním a jdeme zaujmout nějaké pěkné místo s výhledem na zámek. Bude totiž ohňostroj. Místo máme, takže čekáme až to začne. Za chvíli se rozezní hudba a nad krásně nasvíceným Popelčiným zámkem začnou bouchat první rachejtle. Na jedné z věží dokonce přistává Peter Pan, který se sem sklouznul po několika desítek metrů dlouhém laně. Musím uznat, že to je skvělá podívaná trvajících víc jak dvacet minut. Pěkné to zakončení dnešního dne. Poté se již poslušně propracováváme k východu a ke svému autíčku. Ubytování máme pak vyhlédnuté na předměstí Orlando v Kissimmee opět v Motelu 6.

22.5.10 přejezd na jih do NP Everglades

Na snídani si skákáme k Mekáči. Hned vedle je obchůdek se všemi možnými serepetičkami, které se rozhoduju trochu prolustrovat, zatímco Petr internetí. Skupuji různá trička a věci s nápisem Orlando (můj děda, poloviční Ital, má totiž skoro stejné příjmení, jen s D na začátku). Pro Petra se mi tam líbí tričko s Bartem a Homerem ze Simpsonů. Váhám, kterou generaci mu mám koupit, nakonec se rozhoduji pro tatínkovského Homera. To mu teď sedí spíš. Je zajímavé, že pokud se nás Američani ptají odkud jsme, po vyslovení České republiky jim automaticky naskakuje Praha. Stejně jako prodavačce v tomto obchodě. Penízky jsou utraceny, takže můžeme pokračovat. Tady v okolí je ještě spousta dalších parků, jako např. Universal Studios nebo Seaworld, které ale musíme oželet, protože čas nás tlačí. Napojujeme se na zpoplatněnou dálnici Florida´s Turnpike a frčíme na jih. Dle průvodce je floridské vnitrozemí plné mokřad a komárů, což se záhy potvrzuje. Vjíždíme na komáří území a tisíce jedinců se nám začíná rozprskávat o přední sklo. Jsou to děsné rány a musí jich být snad tisíce. Tohle jsem v životě nezažila. Musíme na chvíli zavřít i přívod vzduchu do auta, protože zápach z rozbitých komářích těl je opravdu nesnesitelný. Tady kdyby musel člověk měnit pneumatiku, tak ho snad sežerou. Konečně z toho vyjíždíme, ale i přes vytrvalou práci stěračů, pomalu nevidíme přes čelní sklo. Na nejbližším odpočívadle proto sjíždíme. Mimochodem je uprostřed mezi dvěma směry dálnice, takže se k němu sjíždí z levého pruhu, což se mi zdá drobně nebezpečné. Jak vidíme, jsou tu na zaneřáděná auta zařízeni. Využíváme tedy sprchu na fotobuňku a skoro černou přední stranu auta umýváme. Skákáme si i pro nějaké ty čínské nudle do bufetu k obědu. Mýto se na floridské dálnici platí snad po každých deseti mílích. Hrůza pořád zastavovat a hlavně už nám docházejí drobné. Ty stodolarovky nám asi těžko vezmou. Existuje tu sice možnost elektronického placení pomocí přístroje Sun Pass, ale ten si tedy kvůli jedné cestě kupovat nebudeme. Horší je, že některé sjezdy jsou jen pro řidiče se Sun Passem, takže jen doufáme, že v našem případě tam bude i živá obsluha. Po skoro pěti hodinách jízdy sjíždíme v pohodě na poslední sjezdu v Homestead a dotankováváme. K návštěvnickému centru u vjezdu do parku dojíždíme až v pozdním odpoledni, kdy už tu mají zavřeno. Pokračujeme tedy dál po silnici 9336. Do kempu ve Flamingu to máme ještě více jak hodinu. Celá část jižní Floridy je tvořena mokřady, ve kterých nalézá domov nepřeberné množství živočichů a jen malá část byla prohlášena za národní park Eveglades. Zvlášť v období sucha je to ideální místo na pozorování ptáků. Jsme tu tak akorát na přelomu, začátku období vlhka, a tak doufáme, že ještě něco uvidíme. Zastavujeme se na pár místech u silnice a vyrážíme na kraťoučké traily a vyhlídky. Protože kromě silnice tu je země hodně podmáčená nebo přímo vodní plocha, chodíme po dřevěných chodníčkách. Co oko dohlédne, rozprostírají se vysoké traviny a tu a tam nějaké ty keře a drobné stromy. Konečně dojíždíme do kempu, kde ovšem zjišťujeme, že nemáme drobné na nocleh, jen stodolarovky. Protože tu panuje obálkový systém, což znamená, že se dá přesná částka do označené obálky, která se vhodí do schránky, tak je to docela problém. Jedeme se tedy podívat do místního návštěvnického centra, zda tam něco neobjevíme. Má také zavřeno, ale hned vedle je ještě otevřený obchůdek s potravinami. Zakupujeme tedy nějaký ten sandwich a rozměňujeme si. V kempu rychle stavíme stan a jdeme na obhlídku okolí. Opodál je rybníček Eco Pond. V této roční době je naplněný jen tak zpola, a my máme štěstí, že se tu sešlo několik druhů ptáčků na večerní siestu. Protože už je ale po západu slunce, začínají se připomínat komáři, kteří nad vodou tvoří ne právě malá hejna. Jdeme tedy zpátky ke kempu a raději vyrážíme na opačnou stranu směrem k moři. Vedle návštěvnického centra je opuštěná budova, která dříve sloužila jako hotel, ale poté, co byla spláchnutá hurikánem v roce 2005, už ji nikdo neopravil. Je tu ale malý přístav u vjezdu do kanálu, kde nabízejí plavbu na loďce, na kterou se chystáme zítra.

23.5.10 NP Everglades - přejezd na Keys

Probouzíme se poněkud vypráskaně, protože nás celou noc otravovaly kousající miniaturní mušky, které se protáhly síťovinou stanu. Mám pocit, že mě svrbí celé tělo. Popojíždíme k malému přístavu, odkud v půl jedenácté odjíždíme ještě s pár lidmi na malém člunu do nitra Everglades. K přístavu se v této době stahují aligátoři i krokodýli, ale jako na potvoru se tu dneska žádný neobjevuje. No nic, snad něco potkáme cestou. Plujeme kanálem Buttonwood a rozhlížíme se kolem sebe. Okolo nás jsou především mangrovy, stromová společenstva, jejíž kořeny jsou ponořené ve vodě, vyskytující se v brakických vodách. Na ně se pak nabaluje spousta dalších rostlin a živočichů. Na větvích proto vidíme různé trávy s červenými květy. Zvířátka se nám ale ne a ne ukázat. Náhle zpomalujeme a náš průvodce ukazuje na jeden z kořenů vyčnívajících z vody. Když se dostáváme blíž, vidíme malého asi 50 cm dlouhého vyhřívajícího se aligátora. Tak aspoň jedna zubatá potvůrka. Vyjíždíme z kanálu do zátoky Coot Bay Pond, kterou částečně projíždíme za přítomnosti několika druhů volavek a pak se obracíme nazpátek. Z vody tady kouká i několik informačních cedulí. Je totiž dost snadné se ve spleti různých zátočinek ztratit, což může mít fatální následky. Opět zpomalujeme a záhy již vidíme proč. Ve vodě kousek se povynořil kapustňák. Říká se mu také mořská kráva, protože si rád pochutnává na různých travách a chaluhách. Je ho opravdu kousek. Zbytek cesty již probíhá v poklidu. V krámku si kupujeme nějaký ten sendvič k obědu a zvedáme kotvy. Vracíme se zpět do civilizace opět po silnici 9336. Stavujeme se ještě u rybníčku Mrazek Pond, kde je spousta volavek a párek plujících pelikánů. Další zastávkou je krátký trail s vyhlídkou Mahogany Hammock, na jehož parkovišti pochoduje několik černých supů nastavující svá roztažená křídla slunci. Opravdu to nejsou žádní drobečkové. Ještě než opustíme brány parku odbočujeme k místu zvanému Royal Palm, odkud se vydáváme na Anhinga Trail. Dle brožury je tu největší pravděpodobnost, že tu uvidíme nějaké to zvířátko. A ono jo. Asi patnáct metrů od nás se ve vodě tvoří brázda. To se malá želvička Nelsonova s černožlutou hlavičkou přepravuje z jednoho břehu na druhý. Opodál se zase anhinga, což je něco jako kormorán, vyhřívá na sluníčku a suší své černé peří. Všude je také spousta různobarevných volavek sedících na mangrovech vyčnívajících z vody. Šlapeme dále po dřevěných chodníčcích, když se na nás konečně usměje štěstí. Přímo k nám míří asi tak dva a půl metrů veliký aligátor. Vidíme z něho každičký detail. Podeplouvá nás a mizí kdesi v porostu. A za chvilku další, na kterého nás upozorňuje asi padesátiletá paní. Dáváme se do řeči a krásně ji všechno rozumíme. Je to totiž Němka provdaná za Američana žijící tu již hodně hodně let. Beru si dalekohled a pozoruju nedaleké hnízdo volavky, ve kterém se na nožky staví dvě ještě ochmýřená mláďata. Spadnout do vody pod nimi, měly by to rychle spočítané. Pod nimi už připlouvá další aligátoři krasavec. Asi tu dneska mají sněm. Jdeme dál a ve vodě vidíme malou želvičku tentokrát s hnědým krunýřem. Už jsme skoro zpátky u budovy, od které jsme vyšli, když se hned vedle našeho chodníčku něco pohnulo. Malinkatý aligátor rochnící se v bahýnku. Na závěr jdeme ještě krátký Gumgo Limbo Trail vedoucí skrz porost podobný pralesu a pak už definitivně opouštíme park. Ve Florida City nabíráme benzín a napojujeme se na silnici č. 1 vedoucí na Keys. Jde o několik stovek ostrůvků na jih od Floridy, přičemž ty největší jsou spojení silnicí. Po ani ne hodince jízdy přijíždíme na největší z nich a to na Key Largo. Míříme do informačního střediska pro různé letáky, mapičky, slevové kupóny, ale hlavně nalézt nějaké ubytování. Žádný z velkých cenově dostupných řetězců jako např. Motel 6 nebo Super 8 tu nemají svoje zastoupení a do kempu se nám vzhledem k příšernému horku moc nechce. Na recepci je ale dosti stará nepříjemná paní, která stále ukazuje k telefonu, ať si někam zavoláme sami. Naštěstí v jenom z letáků objevujeme nabídku rodinného hotýlku Rock Reef Resort, kam se vydáváme. Vítá nás krásně upravená zahrada i dům. Pan majitel nám pak ukazuje pokoj, který inzeroval. Není s žádným výhledem, okna vedou do dvora, takže je trošku tmavší, ale to nám nevadí. Aspoň tam nebude vedro a stejně většinu času budeme trávit venku. Cena okolo 80 dolarů taky docela jde. Sehnat tady totiž ubytování pod 100 dolarů je takový malý zázrak. Pokoj je hezky nově zařízený a hlavně má ledničku. K hotýlku také patří část pláže, u které stojí ještě několik bungalovů. Zahrada je osázená různými pro nás exotickými dřevinami. Poprvé totiž vidím na stromě citróny, liči nebo mango. Na plážičce jsou stolky a slunečníky, houpací síť a udírna. Taky k ní patří soukromé molo pro lodě. Protože je přeci jen už trošku pozdě, hopsáme do teplé vířivky na zahradě a relaxujeme.

24.5.10 Key Largo - koupání na pláži

Dneškem nám začíná koupací a nicnedělací část naší dovolené, takže vyrážíme k moři. Veřejného koupání je tu opravdu pomálu a ještě placeného. Jedeme jedno z nich vyzkoušet. V John Pennekamp Coral Reef State Park hradíme denní vstupné a parkujeme. Dnes asi jako vždy je tu docela narváno. Máme problém najít nějaké vhodné místo na pláži, které by bylo aspoň částečně ve stínu. Nakonec se zadaří a pádíme do vody. Konečně využíváme naše nové vodní boty, protože dno je tu kamínkové. Poprvé si také nasazujeme brejle a šnorchl a hurá za rybičkami. Moc jich tu sice není, zato tu je jiná atrakce. Pár desítek metrů od pláže totiž v roce 1715 ztroskotala španělská loď a my nyní můžeme zkoumat několik děl, která stále leží na dně. Zbylá děla byla totiž vytažena, zrestaurována a jsou umístěna na pláži. Proto se tomu také tady říká Cannon beach. Celý den trávíme válením na pláži a pak si jedeme doplnit zásoby jídla do Walgreens. Jsme zvědaví na vyhlášený místní limetkový dort. Cestou zpět se ještě stavujeme u Burger Kinga na večeři a na pokoji si dopřáváme jako sladkou tečkou dortík. Dobrý, ale až moc sladký, což je znak všech amerických dezertů.

25.5.10 Key Largo - koupání u hotelu

Když se ráno budím, koukám, že mám po rukou a nohou samý červený tečky. Vypadá to jako kousance. Svědilo mě něco už včera, ale říkala jsem si, že je to ještě od těch potvorných létajících minimušek z Everglades. Tohle je ale snad stovka štípanců pěkně uspořádaných vedle sebe. Prohledávám tedy postel a ke svému zděšení vidím mrtvou štěnici. Žhavíme tedy internet a bohužel zjišťujeme, že to co mám na sobě je typická noční hostina štěnice. Vždycky se zahryzne, něco povypije a pak se posune o kousek dál. Petr se prohlíží, ale na sobě nic nemá. Super. Prohlížíme tedy celý pokoj, ale jeden mrtvý exemplář je vše, co nacházíme. Trochu se tedy uklidňujeme, ale stejně zvažujeme co teď. Zda říct paní domácí, že tu má štěnice, zůstat nebo odjet. Nakonec se rozhodujeme ještě ty dvě další noci zůstat a nic neřikat, ještě by to mohla svést na nás, že my z Východu jsme jí to sem zavlekli. Jdeme se tedy raději koupat. Dnes zůstaneme tady. Já si jdu hovět na lehátko s knížkou pod palmu a Petr se rozvaluje v houpačce. Jsme tu sami, takže opravdová pohodička. Po chvilkové idylce náhodně zvedám oči od knížky a zírám na obrovského leguána. Právě opouští stín keřů, přechází úzký pruh plážičky a jde se napást na šťavnatou travičku. Zkouším se k němu přiblížit asi tak na metr a jemu to vůbec nevadí. Asi je zvyklý na pozorovatele. Když leguán dostatečně posnídal, mizí zpátky ve křoví a místo něho se u mě hlásí veverka. Házím jí tedy oříšek, což jsem neměla dělat. V cuku letu je zpátky a chce další. Podávám jí ho pomalu z ruky a vysvětluju, že tenhle je opravdu poslední. Po dlouhém přemlouvání mě nakonec opouští a skáče na strom. K obídku si hřejeme na vařiči nějaký ten gulášek a pak zase hurá na koupačku. Večer jdeme ochutnat místní plody moře do restaurace Fish House. Oba si dáváme na různé způsoby připravené ryby, krevetky, mušle a humry a k tomu samozřejmě báječně vypadající i chutnající drink. S plnými bříšky se vracíme zpátky a přemýšlíme, jak na případné štěnice. Dle internetu nevylézají za dne, takže zkoušíme nechat svítit celou noc světlo a schválně co to udělá. Taky se otečkovávám černým fixem s cílem zjistit, jestli mně přibudou nějakou štípance.

26.5.10 Key Largo - koupání u hotelu

Buď se zadařila naše světelná strategie nebo tu už žádné další štěnice nejsou. Vypadá to totiž, že si na mě nikdo v noci nepochutnával. Uf. Dle kaluží a listů všude kolem tu musela být v noci pěkná průtrž mračen. Teď už je ale opět příjemné teploučko, takže se jdeme zase válet ven. Je dost brzy, takže kam dohlédneme nikde ani živáčka. Jsme asi tak dvacet metrů od břehu a blbneme. Petr leží na zádech a já stojím směrem k moři a tahám ho za nohy. Pak už ale slyší jen můj děsný výkřik. Asi tak dva metry od jeho zad proplulo něco obrovitánskýho. Sice si někde vzadu v mozku uvědomuju, že to je jen kapustňák, ale prostě reflex je reflex. Vybíháme z vody a pospícháme na molo, kam tahle mořská kráva zamířila. Už ji ale vidíme jen odplouvat. Chudák, přišla se sem napást a já na ním hned takhle spustím. Ležíme na lehátkách a okolo poledního přichází náš starý známý kamarád leguán. My už ho vítáme s připravenou kamerou, zato dva mladí Holanďani válející se kousek dál na lehátkách jsou překvapení jako my včera. Tentokrát si to valí přímo pod našima lehátkama, nažere se travičky a pak pokračuje k sousedům. Po celodenním šnorchlováním a ohřívaném gulášku si jdeme k večeru spravit chuť. Opodál je totiž Pizza Papa John´s. Objednáme si s sebou každý jednu pizzu. Jsme tu ale trošku za blbce. Když se nás totiž prodavač ptá, zda chceme ty pizzy připravit tak a nebo tak, vůbec mu nerozumíme. Žádáme ho, aby to ještě jednou zopakoval, ale poté, co stále nevíme, co těmito výrazy myslí, jenom zakoulí očima a řekne: "Tlustou nebo tenkou?" Konečně chápeme a bereme klasickou tenkou variantu. Na pokoji si pak na nich pochutnáváme a musíme uznat, že jsou fakt moc dobrý. Poté se ještě vydáváme do Sundiver Station, kde se objednáváme na zítřejší šnorchlování a řešíme, kde budeme spát zítra. Chceme se totiž posunout o nějaký ten ostrov dál směrem ke Key West. Nakonec se Petr osměluje a volá do Sunset Inn na Islamoradě, jehož leták s přijatelnou cenou 75 dolarů za noc se nám dostal do rukou. Mají volno, takže o to kam hlavu složit je postaráno. Večer pak balíme věci a preventivně je vystříkáváme sprejem na domácí škůdce, protože ten cílený proti štěnicím jsme nesehnali. Trochu mě to zase chytá a s brekotem lamentuji, že přece nemůžeme přivést domů ty zaštěnicovaný dárky. Nálada se mi trochu spravuje, když se sklenkou vínka v ruce ležící v plavkách na lehátku pozoruju nádherný západ slunce.

27.5.10 Key Largo - výlet na moře - šnorchlování, přejezd na Islamoradu

V devět hodin ráno se již hlásíme u Sundiver Dock v ulici Ocean Drive. Naše skupinka čítá okolo patnácti lidí všech věkových kategorií. Před odjezdem ještě podepisujeme jakési lejstro na téma vše na vlastním nebezpečí, fasujeme reflexní záchranné vesty a vyrážíme na moře. Korálové útesy tu totiž nejsou hned u pevniny, ale musí se za nimi jet motorovým člunem na volné moře. Jak vyjíždíme z doku míjíme několik kanálů vykopaných do vnitrozemí podél níž stojí krásná sídla. Pokud jsem správně rozuměla našemu průvodci, jedno z nich patří i Julii Roberts. Po asi půl hodince jízdy jsme u cíle. Nejsme tu sami, v dohledu jsou ještě asi dva čluny. Konečně skáčeme do vody a boříme do ní hlavy. Je to nádhera. Průzračná voda a všude kolem nás útesová mělčina ukrývající nepřeberné množství pestrobarevných ryb. Zažili jsme již šnorchlování v Egyptě, ale tohle je zase něco docela jiného. Člověk by tu pomalu ztratil pojem o čase a prostoru, proto raději neustále koukám po naší lodi. Nerada bych tu byla zapomenutá. Jak si tak plujeme a pozorujeme ten život pod námi, proplouvá kolem nás krásná malá kareta. Po chvíli ji dokonce následují dva rejnoci a o kousek dál si to šine po dně vypasená langusta. Při tom lebedení mě najednou začne hrozně pálit břicho. Asi mě tam něco žahlo, takže radši pluju na loď to prohlédnout. V hlavě mi už bleskají katastrofické scénáře o smrtonosně žahajících láčkovcích. Nic tam ale nevidím, takže to asi nebude nic vážného a skáču zpátky. Za chvíli nás už ale svolávají zpět. Ta hodinka a půl ve vodě holt uplynula jako voda a my jedeme zpátky na pevninu. Protože nám celkem vytrávilo stavujeme se u Wendy´s na něco k snědku, doplňujeme zásoby u Walgreens a jedeme o dům dál respektive ostrov dál. Jízdu si dost užíváme. Jednotlivé ostrůvky jsou totiž spojeny dlouhatánskými mosty, z kterých je opravdu krásný výhled. Po půl hodince dojíždíme do Sunset Inn, kde máme zamluvené tři další noci. Není to žádné hogo fogo jako náš předchozí penzionek, ale ujde to. Z opatrnosti raději prohlížíme matrace, zda tu také nejsou přítomni nezvaní hosté. Naštěstí tomu nic nenasvědčuje. Dneska jsme již prosolení dost, takže si bereme plavky a knížku a jdeme si užívat bazénku.

28.5.10 Islamorada - koupání na Marathonu

Dneska vyrážíme na celý den k moři. Jedeme se koupat na další z větších ostrovů Marathon, kam to máme asi 45 minut jízdy. Dobíráme palivo do našeho vozu a frčíme si to přímo nad oceánem po mostech několika kilometrů dlouhých. No prostě paráda Mnoho z nich tu má i prostor pro chodce, respektive pro rybáře, kteří si nahodí přímo z mostu a čekají na zátah.. To, že naše setkání s kapustňákem nebylo náhodné, dokazují místní poštovní schránky. Asi tak metrový exemplář tohoto mořského savce stojí za zadních a v ploutvičkách drží krásně pomalovaný boxík na dopisy. Konečně nalézáme pláž. Celý den si jen čteme a vyhříváme se. Cestou zpět se ještě stavujeme u Mekáče na kus toho žvance a tradá zpět.

29.5.10 Islamorada - koupání na Marathonu

Ráno začínáme vydatnou snídani u Burger Kinga naproti přes ulici. Program pak máme stejný jako včera, jen chceme vyzkoušet jinou pláž. Dle navigace se sice dostáváme na místo, ale po pláži ani vidu ani slechu. Jsme spíše v rezidenční čtvrti. No tak nic a bereme za vděk včerejším osvědčeným válecím místem. Nic zvláštního se neděje, jen tentokrát zkoušíme místní KFC a nakupujeme u Winn-Dixie už nějaké ty pochutiny s sebou domů. Především různé druhy sušeného maso jerky, které jsme si už oblíbili při našem minulém pobytu ve Státech a výtečné Reese´s.

30.5.10 přejezd do Miami - akvárium

Vypakováváme se poměrně brzy, opět jdeme na tu dobrou snídani u Burger Kinga a navštěvujeme malý obchůdek s obrázky hned vedle motelu. Svoje díla tu vystavují a prodávají postarší manželé Nadine a Glenn. Vybíráme několik dílek především s motivy typické místní zvířeny. Kapustňák nesmí chybět. Glenn se na oko škorpí, že všechny naše obrázky malovala jeho žena a nikoliv on. Dali jsem holt přednost živým tvorům před zátišími Glenna. Opět raději dotankováváme a vyrážíme směr Miami, kde jsme zvědaví na tamější mořské akvárium nalézající se na půli cesty na ostrov boháčů Key Biscayne. Zase nás začínají trápit drobné potřebné pro mýto. Nemáme už ani dolar, a tak po cestě městem zoufale hledáme, kde rozměnit naši stodolarovku. Nejdříve stavíme před Taco Bell, kde zakupuju dvě pití. Stodolarovku mě ale nechtějí vzít. Když jim říkám, že nemám menší, tak to neřešej, prý ať si to pití klidně nechám. Bezva, ale náš problém to bohužel neřeší. Hned vedle tedy zkouším McDonalda. Kupuju dvě zmrzliny a opět jim nutím svou bankovku. Tentokrát si ji nesou dozadu na podrobné prozkoumání a pak mi dávají drobné nazpátek. Uf uf, mýtná brána je totiž kousek před námi a za ní zpoplatněný vjezd na most vedoucí na ostrov Virginia Key, kde se nalézá akvárium. Krátce po dvanácté hodině si už kupujeme lístky a vplouváme dovnitř areálu. Jsou zde jednak bazény s mořskými savci, kde se konají představení a pak také pár lokací, které jsou něco jako zoo Dostáváme mapku a přehled jednotlivých show. Máme štěstí, za necelou půl hodinku začíná drezůra kosatky. V mezidobí si jdeme koupit něco malého k obídku a pak už se jen zařadit do rychle se tvořící frontičky před bazénem kosatek. Tribuna se zaplnila do posledního místečka a představení může začít. Připlula se nám ukázat jedna kosatka a několik delfínů. Cvičitelka s nimi dělá neuvěřitelné věci jako položení se na záda či plavání na boku a zamávání ploutví, za což pokaždé dostanou chutnou rybičku. Pokyny jim dává pomocí ruky a píšťalky. Kosatka nás také zdraví svým zaskřehotáním a následně vyskočí a pleskne sebou těsně u průhledného plexiskla. Prvních několik řad je teď úplně mokrých. My máme štěstí, sedíme skoro až nahoře. Poté si ji holka přivolá k sobě. Nasedá na ni a projíždí se kolem bazénu. Pak najednou obě mizí pod hladinou. Za pár vteřinek ovšem kosatka vyskakuje z vody se stojící cvičitelkou na nose, která se tímto akrobatickým číslem ocitá několik metrů nad hladinou. Následují podobné kaskadérské kousky a na závěr přes půl hodiny dlouhé ukázky svých dovednosti nám kosatka mává ocasní ploutví. My pokračujeme na prohlídku mořského akvária s langustami, murénami, korály a rybičkami roztodivných barev, z nichž některé jsme viděli při našem šnorchlovacím výletě. Pak se přesouváme na kapustňáky, kteří se jen tak líně povalují ve vodě. Ještě než začne delfíní show stíháme se ještě podívat na aligátory, mořské želvy a dovádějící lachtany. V půl třetí již zaujímáme pěkná přední místa v bazénu pro delfíny. Asi deset se jich tu začíná prohánět a vyvádět různé skopičiny se svými cvičitelkami. Od jejich přeskakování po taneček. Asi po dvaceti minutách se zvedáme a přecházíme k dalšímu bazénu, opět s delfíny. Tihle jsou především specialisti na hry s různou pomůckou. Balancují s míčkem na čumáku, pinkají si ocasem s nafukovacími míčem a samozřejmě vyhazují a vozí svoje cvičitelky jak na sobě tak na surfovacím prkně. Další zastávkou jsou lachtani. Ti se baví sklouzáváním skluzavky, skákáním z můstku a velice vtipným cvičením a posilováním se svými trenéry, které vrcholí záchranou před utonutím jednoho z nich. Samozřejmě že jen jako. Musím uznat, že se náramně bavíme. Škoda jen, že nám právě došla baterie do kamery. Zbývá nám se ještě podívat za malými žraloky, kterým se právě hází něco k snědku, o což vedou lítý boj. Mají tu také pestrobarevné papoušky zřejmě se zkrácenými brky, aby jim neulétli a hned vedle je mělký bazén s malinkatými rejnoky, na jejichž sametovou kůži si i šaháme. V pět hodin se ještě jednou opakuje produkce s kosatkou, na kterou se jdeme ještě jednou mrknout. Tentokrát si již cíleně sedáme co nejvýš a na opačnou stranu než minule. A já si to celé užívám ještě víc než předtím, protože nemusím kamerovat. Protože už je pozdní odpoledne přesunujeme se k našemu hotelu, který jsme si včera zamluvili. Tam opět preventivně kontrolujeme matrace, vystříkáváme raději znova naše věci protihmyzím sprejem a cpeme vše do kufrů.

31.5.10 koupání na Miami Beach, odlet z Miami

Nadchází náš poslední den na americké půdě. Protože odletáme až ve třičtvrtě na šest, rozhodujeme se vyzkoušet známou Miami Beach ležící pár kilometrů na východ od pevniny. Dříve to byl jen zarostlý ostrůvek s ovocnou farmou, který se následně s pomocí bahna ze zálivu Biscayne Bay rekultivoval do dnešní podoby. Nejkrásnější budovy ve stylu art deco jsou v ulici Ocean Drive lemující pláž. Z Miami vyrážíme po MacArthur Causeway. Po pravé straně míjíme několik zaoceánských kolosů a po levé luxusní sídla postavená na zřejmě umělých ostrovech v zálivu. Dojíždíme až do centra, kde na jednom z parkovišť necháváme auto a jdeme si užívat poslední den u moře. Je tu fůra lidí, hlava na hlavě, což není zrovna můj šálek kávy, ale co se dá dělat. To se dalo předpokládat. Okolo nás člověk slyší jen španělštinu. Ještě aby ne, když Hispánci tu tvoří víc jak polovinu obyvatel města. Kousek od nás je také budka pobřežní hlídky. Plavčice tu ovšem nenosí červené plavky vcelku jako v Pobřežní hlídce, ale fešné černé dvojdílné. Červený plovák tu ale nechybí. Vlny jsou poměrně vysoké, takže je proskakujeme a vůbec tak nějak dovádíme. Čas už se nám nachyluje, takže se balíme a loučíme se s našim slunečníkem. Je příliš dlouhý, než aby se nám vešel do kufru, takže končí v plážovém koši na odpadky. Někomu určitě ještě přijde vhod. Po důkladném osprchování nadchází trochu erotická část. V autě se převlékáme do cestovního oděvu, což si při hojném počtu kolemjdoucím koledujeme o veřejné pohoršení. Dotankováváme plnou nádrž, tak jak jsme ji převzali z půjčovny a jsme připraveni vyrazit. Jedeme tedy směrem k letišti na západ od města, kde by se poblíž měla nacházet naše autopůjčovna. Jsme drobně ve stresu, abychom vše v pohodě našli. Naštěstí po chvíli nalézáme náš Budget. Vjíždíme na parkoviště a necháváme tu naše vozítko. V mžiku je u nás statná černoška snímající čárový kód z palubní desky a rovnou nám vyjíždějící účet. Ani jsme nestačili muknout, že bychom rádi platili debetní kartou a už nám vše strhla z kreditky, jejíž číslo dostali při půjčení auta v Bostonu. No nic, hlavně tu nic nezapomenout při tom počtu našich zavazadel. Jedno nám totiž přibylo. Každý si tedy neseme na zádech batůžek a tlačíme dvě velká monstra. Firemní auto nás pak dováží na letiště. Sháním se po nějakém volném vozíku, když tu ke mně přikřepčí starší pán v uniformě, ptá se s kým, že letíme a že to zařídí. Nejdříve si naivně myslím, že jde o zaměstnance Air France, pak se ale chlapík vrací i s vozíkem a natahuje ruku. Dávám mu tedy dva dolary, načež na mě vrhá naštvaný pohled a odchází. Asi čekal víc. Při zběžném zvážení bohužel zjišťujeme, že naše zavazadla překračují povolenou hmotnost. Otvíráme tedy všechny kufry a různé je přeskládáváme, abychom se vešli do limitu. Ochranka u kamer se asi musí pěkně bavit. Konečně se nám to daří a my můžeme k check-inu, kde musíme uhradit poplatky za naše zavazadla navíc. Posléze ale zjišťujeme, že jsme si zapomněli píchnout fraxiparin proti trombóze. Vytáhnout stříkačky v hale, bysme si rovnou řikali o to, ať nás zatknout jako feťáky, takže se přesunujeme k záchodům. Bez svého lékaře Petra si ale sama sobě jehlu do břicha píchnout odmítám, takže moje dávka končí v záchodové míse. Budu tedy muset znásobit své návštěvy na toaletě letadla a víc si tam zadřepovat. Menší zádrhel máme také u vchodu ke gatům. Ačkoli si sundal pásek, hodinky, brýle a boty Petr neustále píská. Pomalu se na něj vrhaj jak na teroristu. Naštěstí pískal přestal, takže můžeme pokračovat dále. Let do Paříže probíhá bez problémů. Na místě nás čeká pomalu podzimní počasí, takže my vyletnění tu působíme trochu nepatřičně. Máme nějakou tu hodinku než nám poletí přípoj do Prahy, takže voláme domů, že jsme v pořádku a kupujeme si něco dobrého k snídani. V letadle pak študujeme dnešní noviny a doufáme, že nás skrz tu mlhu posadí v pořádku na dráhu. Rodiče už na nás čekají u zavazadel, která kupodivu přiletěla všechna. Tímto se naše cesta končí a my doufáme, že někdy v budoucnu zase podnikneme výlet těchto rozměrů.