Francie Provance 2015

Dovolená Provance a Azurové pobřeží 2015

24.6.15 Přejezd do Provence

25.6.15 Pont du Gard, Chateauneuf du Pape

26.6.15 Avignon - staré město

27.6.15 Nové město avignonské, St. Rémy de Provence, arch. naleziště Glanum, Les Baux de Provence

28.6.15 Camargue

29.6.15 Arles, klášter Senanque, Gordes

30.6.15 Bories, Lacoste, Roussillion, Saigon

1.7.15 Sainte Marie, kaňon Verdon

2.7.15 kaňon Verdon

3.7.15 přejezd na Azurové pobřeží - Antibes

4.7.15 koupání

5.7.15 Antibes prohlídka

6.7.15 Cannes

7.7.15 koupání

8.7.15 Grasse, kaňon Gourges

9.7.15 Nice

10.7.15 odjezd domů

Již před několika lety jsme chtěli navštívit francouzskou Provence a objevovat její krásy na kole, ale nikdy jsme tento výlet neuskutečnili. Až nyní. Není to sice na kole, protože už mám v bříšku našeho Vašíka, ale zato větší dobrodrůžo, protože jedeme s naším Peťulkou a pod stan.

Pár dní před odjezdem vrcholí přípravy a balení a já jen doufám, že se mi všechny nahromaděné věci podaří nacpat do taťkova Superba, kterého máme vypůjčeného na cestu. Večer, dva dny před odjezdem, nakládáme vše potřebné do auta, protože Petr s ním již takto ráno pojede do služby a aby se nemusel pro nás vracet přes celou Prahu, kteroužto zajížďkou bychom ztratili více jak dvě hodiny času, já s Peťulkou spíme u tety na Bílé hoře hned nad Motolem.

24.6.15 Ráno ještě vrcholí příprava svačinek a už je Petr před domem. V krátkosti snídáme, dobalujeme a už sedíme v autě směr dálnice D5 na Plzeň. Psychicky se připravuji na celodenní cestu a doufám, že to nějak zvládneme. Tedy hlavně Peťula. Bohužel kousek za Berounem se zezadu ozývá "Mě bolí bříško, chce se mi blinkat". No, to to pěkně začíná. Sjíždíme na nejbližším exitu a skutečně vyblinkáváme snídani. Péťa tedy dostává kousek kinedrylu a my doufáme, že mu zabere a chvilku se prospinká. Což se naštěstí děje. Na poslední pumpě před Německem se s Petrem střídáme u volantu, protože se chystáme prohazovat se tak po třech hodinkách, což nám připadá pro nadcházející den strávený v autě optimální. Cesta zatím probíhá dobře a my poklidně projíždíme Německem do Francie. Dálnici A36 střídá A6 a A5. Máme v plánu dojet co nejdál směr Avignon a po cestě přespat v motelu typu Formule 1. Nemá cenu dorazit do kempu o půlnoci a stavět ve tmě stan. Dálnice pěkně sviští a nás jenom zaráží, že se mýto nedá platit kartou stejně jako v Chorvatsku, nu což, jsme nuceni sáhnout do zásob hotovosti. Okolo půl desáté večer sjíždíme ve městě Bollene z dálnice vydaje se hledat motel. Ten po chvíli nalézáme, ale jak zjišťujeme, nedá se vjet k němu na parkoviště přes uzamčenou bránu. Necháváme tedy náš drahý vůz u silnice a vydáváme se na recepci pěšky. Jaké je ale naše překvapení, když se dovídáme, že recepce funguje jen do devíti hodin. Tak co teď? Naštěstí si všímáme, že vedle vchodu je cosi jako bankomat, na kterém si volíme počet osob a nocí, které zde chceme strávit. Pak už jen platíme za přespání platební kartou a z automatu nám vyjíždí na lístečku přístupový kód ke vstupním dveří a ke dveřím našeho pokoje. Uf, tak nakonec bydlíme. Přejíždíme autem na parkoviště a přemísťujeme se do pokoje. Jak jsme očekávali, je to taková malá špeluňka s dvojpostelí a lůžkem nad ní. Je tu jenom malé umyvadýlko, takže si bereme věci na mytí a vydáváme se hledat sprchy. Ty jsou opět mini a stejně jako toalety vypadají jako stavební buňka z umělé hmoty. Na jednu noc to jde, ale že bych tu chtěla trávit dovolenou, tak to fakt ne. Největší strach mám z toho, abych někde navytrousila ten náš lístek s přístupovým kódem. To by nás asi čekala noc na chodbě a ráno by nám snad pokoj někdo otevřel. Konečně uleháme.

25.6.15

Ráno si balíme naše saky paky a vyrážíme po A9 na naší první francouzskou zastávku, kterou je Pont du Gard. Cestou se ještě stavujeme na benzince na něco dobrého k snídani a v místním Lídlu pro sváču a pak již za necelou půlhodinku parkujeme na velkém parkovišti.. Nejdříve zavítáme do informačního centra, kde si bereme různé brožurky a pak se jdeme podívat do dětské části. Tam si zkoušíme sestavit mozaiku chodníku z různobarevných kamínků, provádíme archeologický výzkum, navštívíme místní trh s bylinkami a kořením či provádíme zavlažování polí. Pak se již přesouváme do muzea, kde si čteme něco z historie stavby akvaduktu a prohlížíme si vykopávky. 275 metrů dlouhý most přes řeku Gard, postavený za dob starověkého Ŕíma v roce 19 př. n. l. za vlády císaře Augusta, byl tvořen třemi patry arkád a postaven zcela bez použití malty. Byl součástí systému kanálů, který přiváděl vodu do města Nimes. Dosahoval délky 50 km a jeho spád činil 15 metrů. Přestal se používat v 9, století a od té doby chátral. Posléze byl v 19. století rekonstruován a v roce 1985 zapsán na Seznam světového dědictví Unesco. My se nejprve vypravujeme na vyhlídku nad jedné strany mostu. Ještě že pěšinka k vrcholu vede lesíkem, protože tu panuje opravdu hrozný hic.Cestou se chceme podívat i do nejhornějšího patra, ale je nám řečeno, že je to jen pro objednané skupiny s průvodcem. Tak snad někdy příště. Překračujeme po mostě řeku Gard a drápáme se na vyhlídku na druhé straně. Peťula už toho má asi dost a dává nám to hlasitě znát. Vše tedy raději urychlujeme a sestupujeme zpět až k řece. Voda je hodně ledová, přesto neodradí našeho Peťulu od vykoupání se. U vody zaslechneme i češtinu. Přijela totiž česká parta v na kánoích. Už je čas oběda a tak jdeme piknikovat. Je to pohodička. Sedíme si na dece v trávě, koukáme na most a okolní přírodu a papkáme francouzskou bagetu. Kousek dál děláme zastávku na dětském hřišti. Nějaká holčička se se mnou snaží vést francouzskou konverzaci, nacož ji anglicky říkám, že ji ale fakt vůbec nerozumím. To ji ale neodradí v seznamování se a tak ona i její kamarádky na nás veselé pokřikují "hallo". Cestou zpátky ještě nahlížíme do malé jeskyňky a platíme v infocentru 18 Eur za vstup a parkovné. Protože kluci dostali chuť na zmrzlinu, stavujeme se opět v Lídlu. Bohužel tam neprodávají kusovky, tak beru celé balení. Asi se uzmrzlinujeme.

Po A9 se vracíme kousek zpět na sever, protože naší další zastávkou je Chateauneuf du Pape, vesnice, která získala své jméno podle avignonských papežů. Zde navštěvujeme Muzeum vína, kterým jsou místní proslulí.. Tedy spíše jen Petr. Peťula cestou sem usnul a po probuzení není zrovna v nejlepší náladě. Absolvuji tedy asi jen dvě zastávky s audioprůvodcem a pak jdeme radši s Péťou ven, Tady pořádáme dinosauří souboje a okoukáváme staré nástroje používané při výrobě vína na dvorku před muzeem. Pak vyjíždíme o pár ulic do kopce nahoru, kde se tyčí zbořenina středověkého hradu z 14. století.Je z ní úchvatný výhled na přilehlé vinice a řeku Rhonu, proto vytahujeme kukátko a kocháme se.

Poté opět sedáme do auta, pouštíme klimatizaci na plný výkon a jedeme se ubytovat do kempu v Avignonu. Náš výběr padl na Camping du Pont d´Avignon ležíci na ostrůvku řeky Rhony mezi novým a starým Avignonem. Místečko je to opravdu odpočinkové.Všechny místa jsou ve stínu a ohraničené živými kvetoucími keři, takže má člověk opravdu soukromí. Stavíme stan, děláme si pohodlí u stolečku s židličkama a kluci jdou zkusit místní bazén. Já raději na koupání zapomínám a relaxuji na dece s knihou v ruce za poslechu řevu cikád. Prostě paráda. Jediné, co je trochu nemilé je, že nám nefunguje lednička. Na místní stanovou elektrickou přípojku prostě nefunguje. No, tak snad v příštím kempu. K večeři zaskočím pro pravou francouzskou bagetu a debužírujeme. Pak se jdeme umýt do místních fakt pěkných a nových umývárek a jdeme dohajanova.

26.6.15

Ráno se budíme do řádného teplíčka. Skákám opět pro bagetu a nějaký ten croissant k snídani a připravuji svačinky na dnešní den. Při pohledu na šňůru, kde nám visí plavky a osušky, se nestačím divit. Cikády si naše věci zvolily jako vhodné místo ke svlékání a tak na nich ulpívá spousta hmyzích prázdných tělíček. Je krátce po deváté a my se začínáme ubírat k nedalekému přívozu. Zdarma přepravuje z ostrůvku na druhý břeh do starého města. Je odtud pěkný výhled na známý most a opevnění města. Po chvilce už přívoz přijíždí a my se plavíme přes Rhonu. Naší první zastávkou je most Pont St-Bénézet známý spíše jako Pont d´Avignon figurující v dětské písničce. Ačkoli se v textu zpívá, že se tančí na mostě, podle názorů mnoha odborníků původní text zněl spíše pod mostem, neboť hovořil o zlodějích a podvodnících, kteří se pod ním shromažďovali a bujaře tančili radostí nad přichodem další oběti. Most byl počátkem 17. století poničen rozvodněnou Rhonou, proto se do dnešních dnů dochovaly pouze čtyři z původních dvaceti dvou mostních oblouků. My si kupujeme vstupenky, ke kterým dostáváme audioprůvodce. Na mostě právě opravují dlažbu, takže je pohyb po něm trošku omezený. Nicméně se po něm dostáváme až do středu řeky, kde je na jeho konci dokonce postavena kaple zasvěcená patronce lodníků.

Na nádvoří před mostem dáváme svačinku a poté se již pomalu posouváme úzkými uličkami plných obchůdků k Papežskému paláci. Cestu si Peťulové zpříjemňují jejich oblíbenou zmrzlinou. Po chvíli se ocitáme na Place du Palace, z kterého vcházíme do nitra mohutné stavby, původně postavené jako pevnost, Papežského paláce. Z přepychově zařízených komnat se nedochovalo skoro nic. Všude jsou jen holé zdi, občas se zbytkem oprýskané výmalby. Vždy na několika místech v každé místnosti, jsou stojánky s tvrdými deskami v několika jazycích, podávající informace o tom, kde se právě nacházíme. Palác je vskutku obrovský a Peťulu už to tu trochu přestává bavit. Chápu, že pro čtyřleté dítě je to nuda. Naštěstí se právě ocitáme v Pokladnici, Shromažďovalo se tu církevní bohatství a jako trezor sloužily čtyři rozměrné otvory v podlaze. Vše jsme Péťovi trochu připohádkovali s cílem ho zaujmout, což se nám naštěstí podařilo. Procházíme pak papežskou kuchyní a dalšími sály a místnůstkami, kde v jedné z nich jsou vystaveny portréty všech devíti papežů církevního schizmatu ve 14. století. Představu o původní podlaze si můžeme udělat z dochovaných dlaždiček umístěných ve vitrínách. Konečně se blížíme ke konci prohlídky, kde mezi několika sochami poznáváme i našeho Karla IV., který v roce 1365 v Avignonu pobýval u papeže Urbana V.

Poté se opět ocitáme na náměstí Place du Palace, z kterého stoupáme po rozpáleném kamenném chodníku k parku Rocher des Doms. Panuje opravdu neskutečné vedro, takže se co nejrychleji uchylujeme do milosrdného stínu místních stromů. Je tu i dětské hřiště, na které se jde Péťa trochu vydovádět. My se zatím usazujeme na lavičce a kocháme se výhledem na katedrálu Notre Dame des Doms, stojící vedle paláce, která je ale nyní uzavřena. Potom pokračujeme dále do nitra parku, kde zkoušíme odečítat čas ze slunečních hodin až k řece Rhone, nad kterou jsme několik desítek metrů vysoko. Je odtud výhled na Nové Město Avignonské a pobořený most.

Začíná nám trochu kručet v bříškách, a tak vyhledáme stolek u malé restaurace, která je hned vedle jezírka plného zlatých rybek, kačenek a malého vodopádu. Objednáme si pizzy a musím říct, že tak bohatě obložené jsem je již dlouho nejedla. Neměly chybu. Zvedáme se a vydáme na cestu zpět k našemu přívozu. Už se všichni těšíme, až budeme zpět v kempu.

Kluci utíkají k bazénu a já jako obvykle otvíráme knihu a užívám si chvíli samoty a klidu na dece před stanem. Chceme si pak dát nějaký ten sendvič u bazénu k večeři, ale když už na něj čekáme přes půl hodiny, vzdáváme to a jdeme si namazat z vlastních zásob. Večer už jen šupky do spacáků s těšením se na další den.

27.6.15

Ráno balíme a po snídani opouštíme náš kempík. Míříme na most přes řeku, směr Nové Město Avignonské - Villeneuve Les Avignon, ležící na západním břehu Rhony. V minulosti sloužilo především jako předměstí Avignonu, kde si místní kardinálové s oblibou stavěli své honosné rezidence. Parkujeme u nádherně rozkvetlých keřů pod Věží Filipa Sličného - Tour Philippe le Bel, odkud nám průvodce slibuje pěkný výhled. Oproti davům z předešlého dne, tu jsme zcela sami. Věž byla postavena jako ochrana francouzské strany mostu Pont St. Bénézet.

Uvnitř věže jsou v jednotlivých patrech obrázky věže s popisky, nicméně jen ve francoužštině, takže nic nového se zde nedovídáme. Jak tak šplháme po schodech nahoru, všímáme si v jednom z oken hnízda holuba, ve kterém volá mámu holubici čerstvě vylíhlé holoubátko. Stoupáme stále nahoru, až se nám už začínají plést nohy a motat hlava.

Konečně jsme nahoře. Nádhera. Pomalu plynoucí řeka, zeleň, hradby města Avignon. Děláme pár foteček, scházíme po nekonečných schodech opět dolů a autem popojíždíme dále.

Naším cílem je pevnost Fort St. André. V městečku pod hradbami chytáme jedno z posledním míst. Dnes je tu totiž trh se starožitnostmi - vznešeně řečeno. Každé volné místo je totiž obsazeno stánkem nabízející nějaké to haraburdí, ponejvíce porcelán.

My už ale opět stoupáme, nikoliv po schodech, ale uličkami městečka směrem vzhůru ke hradbám pevnosti, které jsou vskutku impozantní. Brána je chráněna dvěma věžemi, které jsou výraznou dominantou města. Uvnitř hradeb zase už toho moc nezbylo. Pár domečků včetně domu bývalého opatství s přilehlou zahradou. My se vydáváme na okružní cestu po hradbách, odkud si užíváme krásné výhledy do krajiny. Před spalujícím sluníčkem se aspoň na chvíli schováváme v částečně zachovalé kapli, před kterou rostou mandlovníky.

Jsme zpocení jak myši a tak rychle pospícháme k autu a těšíme se na klimatizaci. Vracíme se přes Rhonu zpět do Avignonu, kde doplňujeme zásoby v místním Carrefouru. Kluci jdou především po francouzských sladkostech a já po kaštanového pyré, které si dáváme kousek za městem v životadárném stínu.

Po půl hodině jízdy parkujeme v centru městečka St Rémy de Provence na place Jean Jaures přímo před informačním centrem. Péťa mezitím usnul a pokusy o jeho vzbuzení jsou marné. Také se nám nedostává drobných mincí na parkování, a tak se strategicky rozdělujeme. Petr se jde projít do města a já čekám v autě se spícím Péťou připravena odjet, pokud by chtěl někdo kontrolovat zaplacení parkovného, což se ale neděje. Po asi třičtvrtě hodině se Petr vrací a aspoň na fotkám mi ukazuje městečko. Dohromady toho zase tolik není. Potkal svatebně vystrojená auta - veterány a navštívil rodný dům slavného Nostradama, z kterého se ale dochovalo pouze průčelí. Péťa se už trochu vzpamatoval, a tak se můžeme přesunout o kus dále.

Přeparkováváme směrem na jih do ulice Avenue Vincent Van Gogh, kterou lemují informační cedule s obrazy známého malíře, který se ve zdejším městečku v nemocnici St Paul de Mausole léčil. Po ní pokračujeme až k Les Antiques Triumfálnímu římského oblouku, odkud to už je jen asi 100 metrů k našemu cíli - archeologickému nalezišti Glanum. Jsme tu opět sami, tak si vše můžeme beze spěchu prohlédnout. U vstupu dostáváme anglickou brožurku, pomocí níž identifikujeme několik staveb - lázně, chrámy či forum. Cestou zpět si ještě prohlížíme antický oblouk, u kterého s Peťulou čekáme než si pro nás Petr přijede autem.

Cestou do kempu si chceme ještě prohlédnout městečko Les Baux de Provence, které je známo svou pevností zasazenou ve skále. Ale protože Peťula už to zase zabalil, čemuž se ani nedivíme, protože i my toho máme docela dost, tak jím pouze projíždíme. Poté již po silnici D17 a D 570 přijíždíme do Les Stes Maries de la Mer, přímořského městečka na jihu Národního parku Camargue.

Vyhledáváme kemp a v něm příhodné místečko, kde bychom rozhodili stan. Mnoho příhodných tu již není, většina je bez kousku stínu. Když konečně jedno nacházíme, je nám sděleno, že musíme hledat dále, protože toto je již zarezervované. Naštěstí hned další příhodné je přes uličku. Kluci jsou prozkoumat tamější pláž a já chystám stan a něco k večeři. Sluníčko pomalu zapadá a já od sebe začínám odhánět komáry. Začíná jich tady být opravdu spousta. Po chvíli vidím kluky, běžíce zpátky neustále se oháněje rukama. Všichni rychle zalézáme do stanu, kde začínáme počítat štípance. Nejhůře je na tom Peťula, kterého si místní krvežízniví komáři podali tedy pořádně. Po večeři odpočítáváme 3,2,1, start, rozepínáme stan a vrháme se úprkem do umýváren. Je to opravdu něco. Takovou koncentraci komáru jsme ještě nezažili. Ve stanu přichází čas pro fenistyl, jehož mazání je doprovázeno neustálým elektrickým výbojem, kdy se hejna komárů vrhají na obrovský, vysoký lapač postavený uprostřed kempu. Původně jsme tu plánovali noci tři, ale po dnešní zkušenosti náš pobyt zkracujeme na dvě. Jo, a lednička stále nic. Chladit se tedy bude asi jenom v autě.

28.6.15

Ráno nás budí opětovné vedro, které naštěstí zahání i komáry. Dokud je ještě snesitelno vyrážíme na prohlídku parku. Camargue je oblast vodních ploch a mokřadů, kde žije nepřeberné množství mořských ptáků, ale také divokých prasat, vodních hadů a želv a kde se daří zejména pěstování rýže a vína. Také je to kraj býků a bílých koní, kteří tu žijí takřka divoce. Vracíme se pár kilometrů po silnici k Pont de Gau, kde začíná stezka přes mokřady v rámci Ornitologického parku. Vyzbrojeni repelenty pozorujeme různé druhy volavek posedávající na stromech i růžové prdelky desítek plameňáků. Nacházíme i párek čápů. Peťulka držíci v rukou mapku dané oblasti nám dělá průvodce a stopaře. Procházíme se mezi jednotlivými vodními plochami, které včetně veškerého zvířectva jsou hezky viditelné i z několika vyhlídkových dřevěných věží a pozorovatelen. Mokřady jsou spíše mělké a tak v nich párkrát zahlédneme i výstavní kusy kaprů převalující se v bahně. Máme štěstí i na plavající rodinku nutrií anebo ondater. Nejsme si jistí, co to vlastně bylo. Z dálky pozorujeme i několik pasoucích se běloušů. Vedro už nás opravdu zmáhá, a tak míříme zpátky k autu. Podle průvodce se pokoušíme najít i trailovou stezku Honáků, ale nějak nemáme štěstí. Zastavujeme tedy aspoň na chvilku na jedné z honáckých farem a okoukáváme bílé krasavce. Pak už honem zpátky do kempu. Plavky na sebe a vyrážíme k moři. Je tu dlouhá písčitá pláž s mělkým mořem. Nijak nás ale neuchvátila a tak jdeme zpátky do přilehlého kempu, kde se uvelebujeme hned vedle několika bazénů, tobogánu a dětského hřiště. Objednáváme si něco dobrého k obědu a celé odpoledne už jen odpočíváme. Tedy kromě Peťulky, který neustále dovádí ve vodě. Když se slunce pomalu chystá zapadnout, jdeme se vyzbrojit na komáří útok. Pořádně se oblékáme a stříkáme repelentem, takže to již jde docela přežit. Potom už jenom 3,2,1 a rychle šup do stanu, aby nám tam ty potvory nenalétaly a spíme.

29.6.15

Dnes máme před sebou náročnější den, takže rychle vše balíme a vyrážíme zpět po silnici D570 do Arles, kde nás lákají především památky z dob starověkého Říma. Cestou potkáváme trojici čápů hnízdících na starém sloupu hned vedle silnice. Parkujeme ve velkých garážích Parking du Centre na Boulevard des Lices a navštěvujeme blízké informace, kde zakupujeme Pass Liberte, který nás opravňuje k návštěvě jednoho muzea a dalších čtyřech památek dle vlastního výběru. Poté se již po Rue Jean Jaures dostáváme na náměstí Place de la Republiq, kde nahlížíme do katadrály St Trophime. Pak už míříme Rue de la Calade plné nejrůznějších obchůdků k arlénské aréně pocházející z prvního století. Byla to největší římská stavba v Galii, do které se v době její největší slávy vměstnalo až 30 000 diváků. Dnes jí již schází třetí podlaží a také většina vnitřních schodišť a chodeb, avšak stále působí impozantním dojmem a nadále s tu konají různé kulturní akce. Stoupáme po ochozech až nahoru a kocháme se výhledem na střechy okolních domů a tok řeky Rhony. Pak si sedáme do hlediště a dáváme si sváču. Následně si celou arénu procházíme odshora až dolů. Respektive já s Péťou si ji směrem dolů k záchodkům dávám nejméně třikrát, vždy po naléhavém sdělení, že se mu chce kakat. Avšak pokaždé, když docházíme na ono místo, tak z toho nic není. Naše další kroky vedou změtí různých uliček až k řece Rhoně ke Konstantinovým lázních Thermes de Constantine, jediným to pozůstatkem císařského paláce, který se v minulosti rozkládal na břehu řeky. Moc toho z nich nezbylo, asi nejvíce patrné jsou zbytky vytápění a příčky mezi jednotlivými odděleními. Z lázní se jdeme trochu ochladit do starověkého skladiště Cryptoportiques. Jedná se o podzemní prostor Římany využívaný jako úschovnu obilí nebo "ubytovnu" veřejných otroků. Prostory jsou nyní prázdné mimo pár fragmentů stoupů. Po pár minutách se tam Péťovi začíná nelíbit a tak vylézáme opět na denní světlo. Naší poslední zastávkou je římské divadlo Théatre Antique postavené sto let před arénou. Zachovalo se pouze pár sloupů a jeviště lemované množstvím kamenných úlomků. Po pádu římské říše totiž posloužilo jako kamenolom pro stavbu kostelů a městského opevnění. Avšak i přes to slouží divadlo jako místo konání slavností a festivalů. Je úmorné vedro. Petr si ještě prochází ruiny, ale já už zalézám do stínu. Míříme zpátky k autu a ochutnáváme naši první provencálskou zmrzlinu. Peťulka jde do své oblíbené jahůdkové a my zkoušíme místní klasiku levandulovou. Před odjezdem z garáží ještě platíme parkovné a podle ceny máme spíše pocit, že zdejší parkovací místo kupujeme. Hlad zažehnáváme u mekáče a ujíždíme vstříct levandulovým polím u kláštera Abbaye de Sénangue severně od vesničky Gordes. Je to jeden ze tři klášterů z 12. století založených řádem cisterciáků v Provence. Jsme tam asi za hodinku a půl. Ze všech fotek jsem měla pocit, že bych ho měla hledat někde na vršku, ale jak se ukazuje, klesáme k němu až na dno údolí, díky čemuž je na něj takřka letecký výhled. Opravdu to okolo něj vše krásně fialově kvete. Zastavujeme na velkém parkovišti a pokoušíme se vzbudit usnuvšího Péťu. Když se nám to konečně podaří, je to protiva první kategorie a řve na celé kolo, takže se na nás všichni ti Japončíci obracejí s pohledem "cože mu to tam děláme" No nic, mě pořád budit, tak asi taky protestuju. Když se trošku zklidnil, jdeme si s ním aspoň sednout na schůdky před klášterní zahradou a pozorujeme focení novomanželů uprostřed levandulí. Už se nám docela připozdilo, takže zvedáme kotvy a jedeme navštívit asi nejfotografovanější vesničku v celé Provence, Gordes. Po patnácti minutách jsme tam. Auto necháváme na jednom z velkých parkovišt a jdeme se projít. Vládne tu klid a mír, je totiž už půl sedmé večer a vypadá to, že davy turistů už odjely. Gordes se rozprostírá na skále a v minulosti jediný přístup k vrcholu vesnice tvořilo téměř kolmé schodiště vytesané do skály. Staré chráněné centrum Gordes z 12. století většina obyvatel opustila, a tak působí trošku zchátrale. Bloumáme úzkými uličkami, mlsáme a zakupujeme levandulový med. Pak už se jen kocháme výhledem do dalekého okolí plného vinic, políček a zelených pahorků národního parku Luberon. Ovšem nejhezčí pohled se nám naskýtá při odjezdu z města, kdy se na vrcholku pahorku tyčí hrad a kostelní věž obklopené kamennými domečky terasovitě posázenými v uličkám lesknoucí se ve světle zapadajícího slunce. Cestou do kempu se ještě zastavujeme u levandulových polí a nasáváme vůni. Po půl hodině dojíždíme do Camping le Luberon situovaném nad městečkem Apt. Opět je tu čisto a naše místečko je oddělené od ostatních živými ploty. Dáváme si něco lehkého k véče, provádíme večerní očistu a jdeme spát.

30.6.15

Ráno se budíme trošku rozlámaní. Naše samonafukovací karimatky se nám přes noc samovyfoukly. Potvory jedny. Dnešní putovní den začínáme kousek od včerejšího Gordes, ve vesničce Bories - Village des Bories. Odbočujeme z hlavní silnice na velmi úzkou cestu, která nás přivádí na mini parkovišťátko. Po cestě bylo jen pár míst, kde by člověk mohl pustit protijednoucí auto a tak doufáme, že zpátky nikoho nepotkáme.U vstupu dostáváme dokonce letáček v češtině. Nacházíme tu domy, stodoly, pece na chleba, vinné sklípky a dílny z nasucho kladeného zdiva podivných tvarů, především zakřivené pyramidy a kužele. Jsou postaveny šikovně tak, že déšť po nich sklouzne a teplota uvnitř zůstává konstantní nehledě na vnější počasí. Většina staveb pochází z 18. století a byla obývána až do počátku století devatenáctého, ale připomíná spíš jakési prehistorické sídliště. Ačkoliv je venku opravdu pekelné vedro, uvnitř se můžeme aspoň trochu ochladit. Opatrně jedeme zpátky ke hlavní silnici, naštěstí bez zbytečného couvání. Poté již ujíždíme směrem vesnice Lacoste a cestou si užíváme nádherného okolí. Z dálky vidíme i domečky vesničky Ménerbes, která je domovem spisovatele Peter Mayla. Brita, který sem na stará kolena přesídlil za sluníčkem a na papír zvěčnil svoje příhody například v knize Rok v Provence. Bohužel netušil, že sem za sebou přiláká dav turistů, jezdícím až do jeho obývacího pokoje bez vyzvání. Za ani ne půl hodinky už parkujeme před branou do Lacoste. Vesnice i zámek jsou na vršku, takže jsou dobře viditelné z širokého okolí. Stoupáme úzkými uličkami až nahoru k zámku , jehož majitelem nebyl nikdy jiný než markýz de Sade. Dnes zámek patří Pierru Cardinovi, který ho zrekonstruoval a hostí tu každoročně festival hudby. Ve stínu na kamenech si dáváme malou sváču než se vydrápeme až na samotný vrchol, z kterého se opět kocháme fialovými poli levandule a vinicemi. Během následujícího krátkého přesunu si nemůžeme pomoci a zastavujeme v záplavě žlutých slunečnic a fialových levandulí, kde ve stínu stromu opět nabíráme energií jídlem. Poté již nasedáme a po chvilce parkujeme v Roussillonu, městečku jehož domy hrají všemi sedmnácti různými odstíny okru, který se tu kdysi těžil. Po krátké procházce oranžovými uličkami se vydáváme na prohlídku nedalekých lomů a to po naučné stezce Sentier des Ocres, která začíná hned na okraji města. Oranžovo-hnědá barva je opravdu všude, včetně našich nohou. Znovu nasedáme do auta a po čtvrthodince a závěrečném strmém stoupání se chystáme zaparkovat ve vesničce Saignon. Nenacházíme však ani jedno volné místo, ačkoliv jsou uličky téměř liduprázdné. Auto tedy necháváme kousek v kopci, a protože Péťa opět odpadl, čekám s ním v autě a Petr nám jde nafotit pár snímečků z vyhlídky na skále. Pak už jen sjet z kopce a jsme zpátky v našem kempu. Kluci utíkají do bazénu a já zatím chystám něco k večeři. Bazénky tu mají dva a opět je vše čisté a ponořené do rozkvetlé zahrádky. Průhledem mezi stromy se znovu můžeme kochat skalními věžemi Saignonu.

1.7.15

Ráno opět balíme a sjíždíme dolů do Aptu doplnit zásoby. Protože lednice stále nechladí, zakupujeme v tamějším nákupáku chlaďák. Není tak účinný jako lednička, ale dokáže chladit asi 18 stupňů pod venkovní teplotu. Dnes popojedeme o trochu dál na východ až ke kaňonu Verdon - Gorges du Verdon, což by nám nemělo zabrat více než dvě hodinky. Cestu si zpříjemňujeme obrovskými černými třešněmi zakoupenými u stánku za městem a poslechem pohádek a dětských písniček. Zejména "Loupežníky v začarovaném lese" se skvělými pány Bekem a Kopeckým a "Ježibabou" od Dády Patrasové. Dodnes, když něco z tohoto slyším, ihned se mi vybaví naše dovolená ve Francii. Míjíme opět samé vinice a natrefujeme na absolutně fialová pole levandule. Nevím, zda to co jsme viděli předtím, byly jiné odrůdy nebo ještě nebyly tak rozkvetlé, ale tohle je opravdu jako reklama na Provence. Nejsme proto sami, kdo u silnice parkuje a jde se projít do té záplavy květů. Kousek před Verdonem děláme krátkou zastávku ve Moustiers Ste Marie, vesničce zasazené mezi skalami, která je známá hvězdou zavěšenou vysoko nad vesnicí a výrobou fajáns. Do místního grilu se jdeme naobědvat a vedle v obchůdku si pořizujeme voňavá mýdla. Poté už sjíždíme dolů k umělému jezeru Lac de Ste Croix, zásobenému řekou Verdon v místech, kde řeka opouští kaňon.Převlékáme se do plavek a půjčujeme si šlapadlo u Base de l´Etoile. Peťulkovi navlékáme rukávky a od obsluhy dostává plavací vestu. My s Petrem obstaráváme pohon našeho plavidla a Peťulka nám dělá vepředu kapitána. Vyrážíme alespoň kousek do nitra kaňonu. Šlapadel a kanoí je tu opravdu hodně, ale kupodivu se necítíme nijak stísněně. Tady dole je kaňon široký jen několik desítek metrů a kolmo nahoru se zvedají bílé skály porostlé zelenými keři. Dostáváme se až k malým vodopádkům, kde to obracíme a šlapeme zpátky. Cestou svačíme a pozorujeme horolezce, kteří se pěkně od vodní hladiny škrábou nahoru. Voda je krásně světle tyrkysová a láká ke koupání, čehož kluci využívají. Vracíme šlapadlo a přejíždíme po mostu Pont de Galetas na druhou stranu kaňonu k jezeru. Tam necháváme auto a jdeme se vyvalit na travnatou pláž. Kluci se jdou vykoupat, přičemž musejí překonat trochu toho bahýnka na začátku, ale i tak jsou ve svém živlu. Já zatím vodě odolávám, koupání si schovávám raději až na moře. Odpoledne popojíždíme o kousíček dál ubytovat se do kempu Camping le Galetas, který je umístěný pěkně v kopci. My si vyjíždíme skoro až nahoru, kde jsme pomalu sami. Umývárky tady sice něco už pamatují, ale zato je odsud nádherný výhled na jezero. Rozděláváme si naše ležení, dojídáme třešně a lenošíme. Večer se pak jdeme pár kroků od nás pokochat západem slunce na jezerem, a to stále v plavkách, takový je tu stále hic.

2.7.15

Dnes podnikáme celodenní výlet okolo kaňonu. Sjíždíme dolů k jezeru a po mostu Pont du Galetas přejíždíme na druhou stranu kaňonu, abychom se opět šplhali nahoru, kde se napojujeme na silnici D952, která kopíruje severní hranu řeky Verdon. Cesta je to hodně klikatá a jsem ráda, že dělám jen spolujezdce. I když ta hloubka pode mnou mě taky občas děsí. První krátkou zastávku děláme na vyhlídce Depart Randonnee. Vydáváme se po úzkém cestičce mezi kameny a keři až nad řeku Verdon, odkud se jen kocháme výhledy. Pokračujeme dále až do vesničky La Palud sur Verdon, odkud se vydáváme jednosměrnou silnicí Route des Cretes na 24 km dlouhý okruh, který opět nabízí řadu míst, kde se zastavit a nasávat atmosféru. Máme štěstí i na plachtícího orla. Silnička je to opravdu pro otrlé, projíždíme i několika tunely. Asi v půli okruhu na místě zvaném Chalet de la Maline se dá zaparkovat a dát se stezkou do kaňonu. My se kousíček vydáváme na průzkum a poté již opět pokračujeme dále. Uzavíráme okruh a míříme opět na východ k Point Sublime, kam se právě dá dojít i pěšky z la Maline. Je to ale náročný výlet na celý den, což s Peťulkou ještě podnikat nejde. Tady tedy parkujeme a vydáváme se na krátký trailík k vyhlídce. Hluboko pod námi vidíme slepou silnici D23A, od níž se dá na této straně kaňonu sejít až k řece. Přeparkováváme tam tedy a vydáváme se cestičkou a po nekonečných schodech řece vstříc. Na konci už jen přeskákat balvanové pole a jsme tam. Z Peťulky je v tu ránu naháč a už se máčí v nepříliš teplé vodě a povaluje se po obrovských kamenech. Přichází sem i výprava chystající se provozovat canyoning. Všichni mají na sobě neopreny, helmy, batohy, lana s karabinami a vrhají se do proudu řeky. Poté co jsme už důkladně osvěžení se škrábeme nahoru k autu a pokračujeme dále až k mostu Pont de Soleils, kterým překračujeme kaňon a dostáváme se na jeho jižní okraj. Krátkou zastávku ve stínu stromů děláme u městečka Trigance, jemuž vévodí hrad na vrcholu kopce. Poté se již napojujeme na silnici D71 přezdívanou Corniche Sublime, kde je krásnou vyhlídkou místo Balcons de la Mescia, odkud je i vidět mohutný most Pont de l´Artuby, kterým pak pokračujeme dále. Krátkou přestávečku na sváču děláme i ve stínu stromů u hotelu Logis hotel du Grand Canyon du Verdon situovaném přímo na hraně kaňonu. Poté již po několika kilometrech klesáme k městečku Aiguines, kterému dominuje krásný hrad obklopený vinicemi. Pak už jen hup osvěžit se do vod jezera.

3.7.15

Dnešním dnem nám končí poznávací část naší dovolené, protože se přesouváme k Azurovému pobřeží do Antibes. Po cestě doplňujeme zásoby v jenom obřím nákupním centru. Nabídka ryb a vůbec všech mořských plodů je tu neuvěřitelná. Už jsme sice leccos viděli, ale na tohle prostě musíme valit bulvy. Kupujeme si tedy aspoň porcičky ryb k večeři a Peťulovi velké dinosaury. Holt dinosauří období je dinosauří období. Po asi dvou hodinkách jsme na místě. Nejprve míříme do obřího Decathlonu koupit karimatky, protože na těch našich se už ležet nedá a pak něco pojíst do Mekáče. Mají tu různé místní speciality zejména z kozího sýra, který prostě miluju. Petr se napojuje na wifinu a Peťulka řádí s malými frantíky v dětském koutku. Teď hlavně chytit nějaké to místo v kempu. V námi vyhlédnutém mají poslední místo na slunci bez možnosti stínu, což raději zavrhujeme. Obhlížíme se tedy dále a nakonec zakotvujeme v Camping Le Logis de la Brague. Je tu málo lidí a klídeček. Na vybavení je sice znát, že již něco pamatuje, jsou tu dokonce i dva turecké záchody, ale zas tak moc nám to nevadí. Vztyčujeme stan, bereme na sebe plavky, rychle připravujeme nějaké to krájené ovocíčko k svačině a jdeme se všema krámrcajkama směr pláž. Stačí překročit jen rušnou silnici a jsme tam. Pláž je tu oblázková z šedivých velkých oblých kamenů, čistá a jsme tu skoro sami. Když se podíváme vpravo, vidíme v dálce mohutnou tvrz Le Fort Carré a přístav a po levé straně vysoké trojúhlelníkové kaskádové luxusní domy s přilehlou marinou. Kousek za tímto je také letiště patřící k Nice. Podle počtu přilétavajících a vzlétajících letadel tu je mají zřejmě napilno. Létající stroje už jsou nad námi tak nízko, že můžeme rozeznávat jednotlivé letecké společnosti. Zbytek dne už jenom tak lenošíme, čteme pohádky a děláme dinosauří souboje.

Večer si pochutnáváme na rybičce, v půl desáté se teprve převlékáme z plavek do spacího a jako obvykle pouštíme na tabletu nějaký ten filmík.

4.7.15

Na dnešní den jsme si naordinovali odpočinek. Ráno tudíž vyrážíme na pláž a necháváme se trochu hýčkat slunečními paprsky. Tedy jeden z nás si čte a válí se a druhý pořádá zájezd školky do dinosauří zoo, staví kolony z aut nebo čte pohádky.

5.7.15

Dokuď není tak příšerné vedro vydáváme se prozkoumat Antibes. Parkujeme v jedné z křivolakých uliček v centru a naši prohlídku začínáme v přístavu. Od něho se vydáváme ke katedrále, kde mají zřejmě nějakou slavnost. Je plná k prasknutí a spoustu lidí postává i okolo. Bude to asi souviset s námořníky, protože jich tu spousta pobíhá v modro bílém. Před svatostánkem nabízejí i levandulové sladké placky, které samozřejmě ochutnáváme. Nejsou špatné, ale příště bych ubrala trochu toho levandulového mýdla. Hned vedle stojí Chateau Grimaldi z 16. století, které je dnes Picassovým muzeem. Ten tu měl totiž několik měsíců ateliér a zanechal zde všechny své výtvory z té doby. Moderní umění nás až tak moc nezajímá, proto raději pokračujeme dále na promenádu cours Masséna, ohraničující původní řeckou osadu. Je zde krytý trh nabízející různé provensálské pochoutky. Desítky druhů oliv, sýrů, salámků,ovoce, zeleniny, řezané květiny. Až oči přecházejí. Člověk neví, co by chtěl ochutnat dříve. Zakotvujeme nakonec u pána nabízející různé tapenády z oliv a sušené ovoce, které spolu s bagetami zakupujeme na oběd. Na závěr ještě ochutnáváme placku z cizrnové mouky jménem socca, která je typická pro město Nice. Vracíme se k autu a chceme se přemístit na pláž. Nejdelší pláž v Antibes Plage de la Salis nás příliš neláká. Je tu moc narváno a je hned u silnice. Jedeme tedy na poloostrov Cap d´Antibes, kde ukrývají svá sídla světoví superboháči. Nacházíme jediné volné místo v Avenue Mrs. Beaumont, na jejímž konci je už zákaz vjezdu a pokračovat lze pouze pěšky. Já s Péťou čekáme v autě a Petr jde na obhlídku, zda se odtud dostaneme k vodě. Po nekonečných minutách konečně přichází s pozitivním výsledkem. Bereme tedy věci a šlapeme asi patnáct minut ke schodům vedoucím k malé plážičce, na které je jen několik lidí. Utábořujeme se pod mohutnými borovicemi a hurá do vody. Tentokrát si obouváme i koupací boty. Pláž je to totiž typicky chorvatská. Poté co se spokojeně rozvalujeme už na dece, začne jedna paní ve vodě hrozně ječet. Její společník ji pak následně vytahuje z vody. Vypadá to, že paní žahla medůza. A opravdu. Když se ponořím do vody se šnorchlem a brýlemi, vidím jich hned několik. Následně tedy raději prozkoumám vodní terén a pak tam pustím až kluky. Až na medůzovou záležitost je celé odpoledne idylka.

6.7.15

Dnešním naším cílem je město Cannes. Po půlhodině jízdy, parkujeme na Boulevard de la Croisette východně od centra města vedle mariny mezi palmami a nádherně rozkvetlými keři. Moderní Cannes není moc veliké, prakticky se skládá ze zhruba pěti bloků mezi pobřežním bulvárem pláže La Croisette, kde právě stojíme a souběžnou ulicí Rue d´Antibes. Stará část Cannes neboli Le Suquet je ještě menší na západ odsud. Pokračujeme dále po bulváru, kde z jedné strany je moře a pláže a z druhé luxusní palácové hotely jako např. Carlton International a obchody typu Guici, Valentino či Cartier. Ačkoli je pláž dlouhá přes kilometr, jen zlomek je přístupný veřejnosti. Zbytek pohltila výsadní práva soukromých pláží patřící konkrétním hotelům a klubům. Panuje opět nesnesitelné vedro. A to je teprve dopoledne a tak dáváme zavděk modrým židličkám rozesetých po celém bulváru. Pláž je za námi a my se ocitáme před druhou marinou, kde u stánku kupujeme zmrzlinu. S porovnáním s tou arlénskou je to jen slabý odvar, ale Peťulka je spokojený. To už ale stojíme před nevzhlednou budovou Palais des Festivals, která je hlavním ohniskem filmového festivalu konajícího se ve městě každý květen a kdy ceny ubytování vylétnou do závratných výšek. Neodoláváme a děláme si pár foteček na červeném koberci. Před budovou a v jejím nejbližším okolí jsou dlaždice s otisky slavných. Nacházíme tu například Jeana Paula Belmonda, Meg Ryan, Jodie Foster či Angelinu Jolie a porovnáváme si velikost našich dlaní s jejich. Hned vedle je informační centrum, kde si mimo dalších letáčků bereme i plánek města a míříme okolo kasina ke starému městu. Před stoupáním míjíme malý parčík před hotelem de Ville, kde je zřejmě pomník padlých vojáků a na každé jeho straně takový velký bonbón. Jeden modrý s hvězdičkami ve tvaru kruhu jako symbolu Evropské unie a druhý vyvedený ve francouzských národních barvách. Pak už se dáváme úzkou stoupající uličkou na pahorek, známý pod názvem Le Suquet, který byl ještě před pár staletími domovem mnichů. Je tu zachovalý hrad z 11. století a po jeho boku stojí románská kaple Chapelle de Ste Anne. Oboje slouží nyní jako muzeum pyšnící se především neobyčejnou sbírkou hudebních nástrojů z celého světa. My se vyškrabáváme až nahoru na nádvoří, z kterého je krásný výhled na celé město a jeho přístav. Dáváme si tu svačinku a využíváme veřejných záchodků. Pak se druhou stranou pahorku vracíme zpět dolů. V jednom z mnoha obchůdků si kupujeme hrneček na památku a Peťulka dostává třešně od paní prodavačky. V uličce Rue Saint Antoine míjíme restauraci Da Bouttau, která ani z venku nevypadá, že patří do rodiny michelinovských hvězd. Zpátky to bereme přes tržnici Marché Forville, kde nabízejí snad vše od starožitností přes ovoce a zeleninu. Peťulkovi kupujeme v jednom hračkářství větrník, s kterým nám dělá průvodce, zavádějící nás zpět k budově festivalu a k přilehlému parčíku. Tady nalézáme další otisky slavných a vkládáme hlavu do namalovaných rytířu řádu Jedi. Užíváme si stínu pod palmami, ale pak už se vracíme po bulváru zpět k autu s nezbytnou zastávkou na dětském hřišti. Na pozdní oběd se uchylujeme opět do mekáče, aby Petr využil místní wifi. Sjíždíme nejdříve do podzemních garáži, kde ovšem už není žádné volné místo a tak se Petr složitě otáčí a vyjíždí ven, kde na každé straně auta má jen několik centimetrů. Odpoledne se pak jdeme svlažit k moři a odpočíváme.

7.7.15

Dnešní den opět věnujeme nicnedělání. Ráno se vyvalujeme na pláž, kde jako obyčejně provozujeme dinosauří souboje a závody aut.

8.7.15

Ráno vyjíždíme vstříc městečku Grasse, proslavenému zejména výrobou parfémů. Sídlí zde přes třicet významných výroben parfémů, které pak prodávají své esence a recepty firmám jako je Dior, Lancome a jiným podobným k dalšímu použití do jejich vlastních značkových parfémů. Parkujeme v podzemních garážích přímo ve středu města na Boulevard Fragonard a naší první kroky vedou do parfumerie Fragonard, kde by měly být průvodcovské prohlídky. Zanedlouho se nás a pár dalších lidiček ujímá paní a prohlídka může začít. Nejdříve se dozvídáme pár slov, z jakých zemí se sem jednotlivé složky parfémů dovážejí a pak nahlížíme do balírny, kde si můžeme očuchat i různé vonné lahvičky. Dále postupujeme do místností, kde jsou ukazovány postupy, jak se z různých rostlin dostávají vonné silice. V zásadě to je buď destilací a nebo extrakcí, kdy některé aromatické rostliny obsahují vedle silic i vonné látky, jejichž získávání destilací s vodní párou má pro nízký tlak jejich výparů jen malý stupeň účinnosti, nebo je jejich výroba obtížná pro jejich snadnou rozpustnost ve vodě. Extrakce neboli luhování pomocí rozpouštědla může být prováděna za nízké či vysoké teploty vonnými nebo nearomatickými rozpouštědly. V jižní části Francie používají tzv. anfleráž, kdy se skleněný plát pokryje vrstvou tuku, na niž se pokládají do rámů květy (květ pomerančovníku, jasmín). Tuk do sebe nasává jejich silice. Květy se denně vyměňují a nakonec se odebere i tuk. Takto vzniklá pomáda se rozpouští v lihu a výsledná látka se získá následnou destilací. Poté co jsme prošli místnostmi plných historických rekvizit, dostáváme se do jejich prodejny, kde nám paní dává očichat několik parfémů. Všechny voní naprosto úžasně. Vedle v místnosti sedí skupinka lidí stále něco očuchávající. Za určitý obnos je tu totiž možné vyrobit si svůj vlastní parfém. Držíme v ruce spousty papírků a nasáváme vůni, zatímco si prohlížíme zbytek prodejny. Nakonec se rozhodujeme pro svěží vůni s nádechem citronu a poprvé se moje domácí voňavkárna rozrůstá o skutečný parfém. Poté, co jsem si užili my dospělí, jdeme si sednout do parčíku hned naproti na sváču a Peťulovi dopřáváme jízdu na starobylém kolotoči. Následně se jdeme mrknout do Mezinárodního muzea voňavkářství, Musée International de la Parfumerie, které sídlí hned vedle. Zde také potkáváme první Čechy na naší dovolené. V každé místnosti jsou velké karty s povídáním v několika jazycích, takže i my nefrancoužštináři jsme schopni se něco dozvědět. Vystavují tu různé typy nádobek z rozličných kultur používaných na skladování parfémů či cestovní kufřík na pikniky Marie Antoinetty. Asi v půli prohlídky vycházíme na chvíli ven a kocháme se zahrádkou plnou nejrůznějších citrusovníků. Poté si prohlížíme nám již známé přístroje a nástroje pro získáváních vonných esencí. Jsou zde i čichadla, kdy se po zmáčknutí čudlíku line z podlouhlé trubice zvolená vůně. Čmucháme tedy trochu toho kokainu, marihuany či opia. V další části naši prohlídky se již dostáváme do současnosti, protože se zde v chronologii času vystavují flakónky a parfémy námi známých firem. Voňavek bylo tímto učiněno zadost a my se jdeme trochu porozhlédnout po městě. Hned za rohem ještě děláme krátkou zastávku v Provensálském muzeu oblékání a šperků, Musée Provencal du Costume et du Bijou, kam je dokonce vstup zdarma a pak už bloumáme křivolakými uličkami plných voňavých pekáren, kde neodoláváme různým dobrotám, cukráren, se zastávkou pro Peťulkovu zmrzlinu a či obchůdků s levandulí a dalšími provensálskými produkty. Dostáváme se pak zpátky k našemu vozidlu, kterým ujíždíme dál mající v plánu podívat se k roklině okolo řeky Loup, Gorges de Loup. Roklinu objíždíme nejdříve dolní cestou po D6 plnou zákrut a poté se napojujeme na D3, která nás dovádí až k vísce Gourdon, balancující na úplném okraji propasti. Peťula nám jako obvykle vytuhnul, takže ho necháváme v autě a jdeme se kochat úchvatným výhledem do kraje. Následně to co jsme k vesničce vystoupali, zase sjíždíme dolů a děláme pár foteček s jejím panoramatem v pozadí. A pak už honem zpátky k moři trochu se svlažit a zadovádět ve vlnách. Po cestě ještě doplňujeme zásoby a zakupujeme si čerstvé kalmáry a lososa k večeři.

9.7.15

Předposlední den věnujeme návštěvě hlavního střediska Riviéry a pátého největšího francouzského města, Nice. Najíždíme k dálnici a chceme si jako obvykle vzít lístek či rovnou uhradit mýto. Mašinka je ale na lístek skoupá a také zde není žádný otvor, kam by se mince daly vložit. Řešíme tedy dva akutní problémy. Nemáme drobné, jen bankovky a navíc nevíme, kam peníze vhodit a za námi se pomalu tvoří kolona. Naštěstí za námi vystupuje z auta paní a naznačuje, že máme vhodit drobné do takového jakoby trychtýře. Paní moc děkujeme a prosíme ji o rozměnění, s čímž nám naštěstí vychází vstříc. Konečně se závora zvedá a my jedeme vstříc dálnici. Parkujeme v podzemních garážích Ruhl Méridien hned vedle parku Jardin de l´Armenie. Jsou vysoké jen 1,80 m. Petr se v nich pomalu musí ohýbat a já dostávám trochu klaustrofobii. Vycházíme tedy raději hned ven a vydáváme se po Anglické promenádě, Promenade des Anglais směrem ke starému městu. Tato několik kilometrů dlouhá a palmami ověnčená promenáda pochází z 19. století, kdy ji zde vyšlapali angličtí obyvatelé při svých odpoledních procházkách kolem moře. Poté již vcházíme do změti středověkých uliček, které tvoří Vieux Nice. Míjíme budovu opery sídlící zde již od konce 19. století a dostáváme se na Cours Saleya, volné prostranství, které je dějištěm hlavního městského trhu. Nejinak je tomu i dnes a my bloumáme mezi stánky nádherných květin, kaktusů, obrazů či místních produktů - medu, oliv či keramiky. Křivolakými uličkami se poté dostáváme na centrální náměstí Place Rossetti pyšnící se barokní katedrálou Cathedrale Ste Réparate. Ale nás hlavně zajímá zmrzlinové království Fenocchio s nepřeberným množství příchutí. My nakonec volíme fíkovou, z růži a jako obvykle jahodovou. Volba to ale nebyla vůbec lehká, protože tu nabízejí např. skořicovou, jasmínovou, fialkovou, kaštanovou či pekanovou s javorovým sirupem. Prostě ráj zmrzlinožroutů. Kromě zmrzlin tu nabízejí i sorbety či zmrzlinové dorty. Jdeme se ještě mrknout na Place du Palais de Justice, kde sídlí soud a prefektura, v jednom z pekařství si kupujeme něco dobrého k snědku a pomalu stoupáme na pahorek Chateau de Nice. Býval tu hrad, který byl ovšem zničen Francouzi v 18. století, kdy Nice patřilo Savojsku. My se jdeme ale nejdříve podívat na rozlehlý hřbitov a jeho nádherné náhrobky. Je odtud dechberoucí výhled na rozmanité střechy Starého města, na jachty v přístavu a na oblouk Anglické promenády. Na vršku je i rozlehlý park včetně krásného dětského hřiště, kam se jde vyblbnout Péťa. Hned vedle jsou vykopávky vůbec první katedrály z 11. století, ve kterých byly odhaleny řecké a římské vrstvy. Zřejmě proto tu sjou chodníky ve stylu starověkých mozaik. Peťula už toho má celkem dost a tak zahajujeme sestup dolů, do podzemních garáží, do auta, do kempu a hurá naposledy k moři.

10.7.15

Ráno balíme a chystáme se na celodenní cestu zpátky. Okolo desáté vyrážíme. U benzinky ještě dotankováváme palivo a pak už jen nájezd na dálnici. Tentokrát jsme již světaznalí a zkušeně házíme drobáky do trychtýře a vyrážíme směr Itálie po A8. Cestou projíždíme několika tunely a ještě zdálky se loučíme s mořem. Pak už ale definitivně mizíme ve vnitrozemí a uháníme vpřed. Po pár hodinkách míjíme Lago di Garda a pak už se přes Brixenský průsmyk ocitáme v Rakousku. Kousek za Innbruckem se zrovna míjíme s rodiči, kteří míří opačným směrem. Okolo půlnoci jsme konečně doma.