Itálie a Sardinie 2018

Cestopis z dovolené po Toskánsku a Sardinii.

15.6.18 odjezd na jih, přespání u Mantovy

16.6.18 Lucca

17.6.18 Bolgheri, Castagneto Carducci, archeologický park Populonia

18.6.18 Volterra

19.6.18 Aquapark, noční trajekt na Sardinii

20.6.18 pláž Capriccioli

21.6.18 Roccia dell´ Orso, Li Lolghi, Nuraghe Albucciu, pláž Rena Maiore

22.6.18 výlet lodí na souostroví La Maddalena

23.6.18 poloostrov Capo Testa

24.6.18 Porto Cervo, pláž Liscia Ruja

25.6.18 pláž Rena Maiore

26.6.18 Valle della Luna, Nuraghe d'Izzana, Aggius, Nuraghe Majori, Castelsardo

27.6.18 pláž Pelosa

28.6.18 Alghero

29.6.18 Neptunova jeskyň, pláž Cala dei Pini

30.6.18 Sassari, Trinita di Saccargia, pláž Marina di Sorso

1.7.18 Bosa, přejezd na jih ostrova

2.7.18 pláž Su Portu

3.7.18 pláž Su Giudeu

4.7.18 archeologické naleziště Nora, pláž Sa Colonia

5.7.18 pláž Cala Cipolla

6.7.18 pláž Punta Libeccio - Cala Angioni

7.7.18 Cagliari, pláž Su Portu

8.7.18 Nuraghe Losa, pláž Li Cuppulati u Budoni, noční trajekt do Itálie

9.7.18 návrat domů

Tak kam letos na dovolenou? Tuhle otázku jsme si pokládali hned na začátku roku. A protože se nám minule líbila kombinace slunného Toskánka a ostrova, zůstáváme v zaběhnutých kolejích. Tentokrát ale míříme na Sardinii, která slibuje karibské pláže. Termín je opět druhá polovina června s koncem na začátku července, ale protože stále nemáme přesné datum, nemůžu zamluvit trajekt. Taky váháme zda plout z Livorna a nebo z níže položeného Piombina, z kterého plavba trvá o pár hodin méně. Jezdí ovšem jen v určité dny v týdnu, což nám nepasuje do časového plánu a museli bychom o pár desítek kilometrů na jih. Soustředím se tedy na spoje z Livorna, ale tady mě také nepotěšili. Buď je odjezd už po osmé ráno, což znamená být tam po půl sedmé a to z kempu nemáme šanci stihnout a nebo okolo 15. hodiny, což zase komplikuje příjezd okolo půl desáté, kdy už není čas přejet do kempu a postavit stan. Určité dny v týdnu se vyplouvá i okolo 11. hodiny, ale při představě strávení skoro sedmi hodin na lodi s pobíhajícími dětmi taky zavrhujeme. Nakonec se rozhodujeme pro noční trajekt vyplouvající po 21. hodině s příjezdem po půl sedmé ráno. Je sice dražší, protože si zamlouváme i kabiny, ale stejně bychom museli někde řešit nocleh. Tahle se pohodlně vyspíme a ušetříme tím dva dny dovolené. Teď jenom chytit dobrou cenu. Na Korsiku nás lodní lístky tam i zpět vyšly na 187 Eur, ale protože tady je to přeci jen o něco dále, budeme muset sáhnout hlouběji do peněženky. Moje březnové nástřely mi vycházely okolo 250 Eur, ale když jsem v půli května zadala dny odjezdu a příjezdu, protočily se mi panenky. Cena vylétla téměř k dvojnásobku. Zkoušela jsem všechny tři společnosti vyjíždějící z Livorna, Moby, Corsica Ferries i Grimaldi Lines, ale s podobným skórem. Postupným měněním vstupních parametrů jsem se dobrala k tomu, že pokud se nebudeme vracet v sobotu, ale až v neděli dostaneme se na ucházejících 360 Eur. Petr si tedy v práci posunul o den dovolenou a já ihned bukovala lístky u Corsica Ferries. Opravdu zde platí, čím dříve, tím lépe. Kamarádka mířila s rodinou na Sardinii v červenci a za trajekt dali to samé co my, ale bez kabin, které nás vyšly 180 Eur. Přes booking.com si ještě zamlouváme přespání na cestě na jih u Mantovy a pak už jen zbývá detailně naplánovat jednotlivé dny. Již od března jsem byla začtená do průvodce a na internetu vyhledávala různé cestopisy, které by mi poskytly tipy na výlety. Nyní zbývala ta mravenčí práce, všechno to hodit na papír. Přesuny, výlety, kempy, pláže. Ale mě to baví.

15.6.18 odjezd na jih, přespání u Mantovy

Jako obvykle vyrážíme po deváté ráno, až se Petr vrátí ze služby. Několik dní jsem vršila nekonečně věcí z našeho cestovního seznamu na hromádky, které jsem s úspěchem den před odjezdem narvala do zavazadel. Ty jsem pak skládala do auta a čekala na moment, kdy bude hermeticky plné a mně budou stát tašky ještě před ním. Neočekávaně se tak ale nestalo a celkem v pohodě jsem tam vše zasunula. Stanovací propriety se vešly nahoru do rakve, mezi kluky přišla lednička a pod ně věci, které budou postupně ubývat, jako lahve s vodami či Vášovi plenky. Ráno ještě dodělávám svačiny a jako obvykle mám na psychickou výpomoc mamku, která mi zabavuje kluky, kdy já ještě pobíhám po domě a přemýšlím, co všechno ještě nemám. Hlavně peníze, doklady a pasy, vše ostatní se dá dokoupit. Po osmé Petr přijíždí, dává lehkou sváču, připravuje dům na naše skoro měsíční absenci a vyrážíme. Jako obvykle vyráží Petr a po pravidelné zastávce na poslední pumpě před hranicemi s Německem, se volantu ujímám já, "dálniční specialista přes Německo". Objíždíme Mnichov, projíždíme Rakouskem a přes Brenner se dostáváme do Itálie. Počasí a lehký provoz nám přeje, a tak do zamluveného penzionu Ca ´Le Rose u Mantovy v městečku Bagnolo San Vito přijíždíme již kolem 19. hodiny. Majitel penzionu nás zavádí do apartmánku v prvním patře a v místnosti společné s apartmánem vedle nás instruuje, že tu můžeme využít ledničku, ve které máme připraveno pár věcí k snídani a kávovar. Přemísťujeme se na zahradu, kde nám ukazuje bazén k použití. Super, jenom vynosit věci z auta a kluci už nedočkavě skáčou do vody. Pěkné to zakončení dne.

16.6.18 Lucca

Po lehké snídani vyrážíme směr městečko Lucca vzdálené asi dvě a půl hodiny jízdy. V rádiu však hlásí, že je na dálnici nehoda, a tak drobně poskakujeme v koloně. Na parkoviště Palatucci před historickým jádrem Luccy tak přijíždíme po skoro třech hodinách. Luccu založili Etruskové, římskou kolonií se stala v roce 180 př. n. l. a nezávislým samosprávným městem ve 12. století, kdy zažívala období prosperity, která ji plynula z obchodu s hedvábím. V roce 1314 padla na krátkou dobu pod nadvládu Pisy, ale znovu získala nezávislost za vlády místního dobrodruha Castruccia Castracaniho degli Anterminelli a začala rozšiřovat své území v západním Toskánsku, připadla jí i mramorem oplývající Carrara. Castruccio zemřel v roce 1328, ale Lucca zůstala nezávislou republikou po téměř 500 let. Všemu konec učinil Napoleon v roce 1805, který zřídil z Luccy knížectví a dosadil sem jednoho ze svých zdánlivě bezpočetných členů rodiny, tentokrát svou sestru Elisu, aby kontrolovala celé Toskánsko. O 10 let později město připadlo bourbonskému vévodství. Zázračně uniklo bombardování za druhé světové války, takže centro storico zůstalo nezměněné po celé staletí. My do něho vcházíme skrz mohutné hradby z 16. století, bránou Porta S. Donato. Kousek od ní je turistické středisko. Tam si vyzvedáváme plánek města a pokračujeme dlouhou třídou Via S. Paolino, kde si v jednom z krámků kupujeme kousky pizzy, plněné kapsy a ledovou tříšť k obědu. Ten zatím necháváme zabalen v kočárku a přicházíme na náměstí Piazza Cittadella, kterému vévodí socha místního rodáka Giacoma Pucciniho, jehož rodný dům je tu hned za rohem. Hledáme nějakou vhodnou stinnou lavičku, kde bychom mohli vybalit náš oběd, ale stále nic nenacházíme. Místo toho dorážíme na velké náměstí Piazza San Michele. Stojí tu stejnojmenný románský kostel vystavěný mezi 11. a 14. stoletím na místě starého římského fóra. Jeho dominantou je především fasáda s mnoha mramorovými sloupy v několika řadách a nad nimi se tyčící socha archanděla Michaela zabíjejícího draka. Jdeme se do něj trošku zchladit. Klukům se tu líbí hlavně podlahové náhrobky vyobrazující kostlivce. Už máme opravdu hlad a tak míříme směrem k jižnímu opevnění, kde tušíme lavičky. Ty tu skutečně jsou, takže usedáme a dáváme se do oběda. Kluci využívají volnosti, berou do ruky klacky a bojují. Posilněni se opět proplétáme uličkami k místní katedrále San Martino na náměstí Piazza Antelminelli. Tento velkolepý dóm byl vybudován až po kampanile, a tak jeho průčelí působí poněkud stísněným, asymetrickým dojmem. Hlavní portály jsou dílem Nicoly Pisana a Guidetta da Como. Tempietto uvnitř ukrývá Volto Santo, uctívanou relikvii z 13. století, která údajně vznikla během Kristova ukřižování. Podle pověstí toto jednoduše provedené zobrazení Krista v životní velikosti s tmavou kůží na dřevěném krucifixu zhotovil Nikodém, který měl být svědkem ukřižování. Kousek dál je velké plátno Poslední večeře od Tintoretta a Madona na trůnu se svatými od Domenica Ghirlandaia. Umění kluky moc nezajímá, a proto dávají přednost běhání v barevných průsvitech vitrážových oken. Než se opět vydáme ven do rozpálených ulic, prohlížíme si ještě povedený mramorový náhrobek Ilarie del Carretto s jejím věrným psem zhotovený Jacopem della Quercia. A co by to bylo za návštěvu města, kdyby kluci nevystoupali na nějakou tu věž. Vybíráme asi tu pro Luccu nejtypičtější, což je Torre Guinigi sousedící se stejnojmenným palácem. Na vrcholu je totiž zasazených sedm dubů a legenda vypráví, že když v roce 1432 zemřel mocný vládce Luccy Paolo Guinigi, opadaly ze stromů všechny listy. Kluci zakupují lístky a vydávají se vstříc 230 schodům. Já s Vášou zůstáváme dole a smějeme se vtipným květináčům za okny. Jsou to totiž hezky naaranžované staré tenisky. Naší další zastávkou je náměstí Anfiteatro Romano. Elipsové náměstí postavené na místě starověkého římského amfiteátru, jehož pozůstatky jsou nyní asi 3 metry pod povrchem. Vcházíme do něj jedním ze čtyř oblouků směřujících do světových stran, kudy kdysi vstupovali do arény gladiátoři a zvěř. My však nejdeme bojovat, ale udělat si pohodičku ve stínu slunečníků se zmrzlinkou v ruce. Poté již směřujeme k severní části hradeb a míjíme nádherně se lesknoucí zlaté průčelí kostela San Frediano s mozaikou Nanebevzetí Páně z 13. století. Konečně na hradbách. Pracovat se na nich začalo na začátku 15. století a po jejich dokončení v roce 1645 patřily k nejmodernějším své doby. Je ironií osudu, že nikdy nemusely odolávat útoku. Nyní jsou tyto 4,2 km dlouhé a 12 metrů vysoké hradby využívány jako oblíbená pěší zóna. My se pomalu vydáváme k našemu výchozímu místu u západní brány a cestou obdivujeme nádherné zahrady s barokními sochami patřící k paláci Pfanner, které jako jediné se nacházejí uvnitř hradeb. Pokračujeme dále a užíváme si zeleň okolo nás. Kolem hradeb je totiž veliký otevřený prostor, který znemožňoval nepříteli se schovávat mezi stromy a za křovisky. Míjíme i několik bastionů s lavičkami, ale my míříme k naší bráně S. Donato, kde jsme si při příchodu do města všimli velkého dětského hřiště ve stínu stromů. Není úplně z nejnovějších, ale klukům to rozhodně nevadí a hodlají se tu pořádně vydovádět. Okolo čtvrté hodiny se zvedáme a jdeme zpátky k autu. Přeparkováváme ale jen o kousek a jdeme si koupit něco dobrého do Esselungy. Čeká nás ještě asi hodinový přejezd na jih k městečku Cecina, kde máme vyhlédnuté kempy. Ty u moře se mi zdály zbytečně předražený a tak se radši uchylujeme do blízkých lesů. Jako první zkoušíme velikánský Camping Village Montescudaio. Kluci samozřejmě v autě usnuli a my je musíme u recepce vzbudit, protože si tu máme nechat auto a pěšky si jít vybrat plac. Nejdříve funíme do strmého kopce, ale pak nás nahoře vítají stinná stometrová místečka oddělená od sebe stromy a keři. Fakt paráda. Jedno z nich se nakonec vybíráme. Je to kousek do obchodu, k umývárnám i dětskému hřišti s bazény. Vracíme se zpět na recepci pro auto a začínáme zase po roce stavět náš obr stan. Klukům vyndaváme hračky a jde se na to. Ať děláme, co děláme, trvá nám to zase tak hodinku. Ale zato máme slušně vyšperkované. Nafukovací matrace, skládací skříňka, markýza před stanem. A jde se prozkoumat bazén. Respektive bazény tři. Dva velké a jeden dětský. A hned vedle dětské hřiště na písku a dětské hřiště v kamínkách. A všude tu jsou rozmístěni divočáci v životní velikosti. Pro děti prostě ráj.

17.6.18 Bolgheri, Castagneto Carducci, archeologický park Populonia

Ráno skákám do obchůdku pro čerstvou bagetu, připravuju svačinu a před desátou vyrážíme prozkoumávat blízké a vzdálenější okolí. Vydáváme se po stezce Za vínem a olejem Strada del Vino e dell´Olio, jejíž začátek je ve vesničce San Guido vzdálené asi 15 minut jízdy. Je tu sice informační středisko, ale má zavřeno, takže pokračujeme dále a to známou 5 km dlouhou cypřišovou alejí mezi vesnicemi San Guido a Bolgheri tvořenou 2540 stromy. Před vesničkou Bolgheri necháváme auto před hradbami na malém parkovišti u fontánky ve Via degli Orti a procházíme branou. Míjíme románský kostel sv. Kryštofa a Jakuba po naší pravé ruce, hrad Castello di Bolgheri po levé a stoupáme hlavní uličkou k malému náměstíčku. Svačíme na lavičce za zvuku zvonů a rozhodujeme se, že si dáme v jednom z obchůdků malou ochutnávečku vína. V průvodci do nebes velebí především odrůdu Super Tuscan Sassicaia, takže jdeme na to. Poroučíme si dvě sklenky tohoto skvostu a následně se nestačíme divit, když nás pan majitel požádá o 60 Euro. Nejdříve si myslíme, že jsme se asi přeslechli, ale poté co ukazuje na ceník, který jsme si předtím sice prohlédli, ale nějak si mysleli, že se dle těch cen vztahuje k něčemu jinému, nám nezbývá než zaplatit. Měl tam napsáno cosi o ochutnání, půlce sklenky a sklenku celou s cenami 9, 15 a 30 Euro, ale ... No poučení pro příště. Ještě se drobně dohaduju, že ta sklenice fakt není plná, ale spíš poloprázdná, avšak je mi ukázána jakási odměrka a to že je ta skleniční míra. No nic, usedáme ke stolu a vychutnáváme si tu vzácnost, k níž dostáváme již zdarma talířek prosciutta a oříšků. A to se vyplatí. Ještě krátce bloumáme v uličkách a poté se přesouváme do dalšího vinařského městečka na kopci, Castagneto Carducci. Parkujeme v kopci na konci uličky Via Costia ai Mandorli na malém plácku a vydáváme se směrem nahoru až k hradu klanu Gherardesca, který kdysi oblast ovládal. Kousek od něj nám paní v informačním centru dá plánek města a několik mapiček na cyklovýlety, které třeba podnikneme někdy příště. Vedle ve zmrzlinárně zakupujeme ledové osvěžení a scházíme kousek dolů opačnou stranou města do parčíku. Usazujeme se u jednoho z piknikových stolů a obědváme pizzy, které jsme si včera koupili v obchodě. Nabízí se odtud krásný výhled i dětské hřiště, takové 3 v 1. Péťa si hned bere malý dalekohled a jde na průzkum. Hlasí v dálce moře a spoustu vinic. Necháváme kluky pořádně se vyřádit a dále pokračujeme do naší poslední dnešní zastávky, a tou je archeologický park Populonia u Piombina, Parco Archeologico di Baratti e Populonia, kam dorážíme asi za půl hodinky. Po zaplacení vstupného vyrážíme zkoumat etruském pozůstatky. Nejdříve jdeme na obhlídku kopulových hrobů v přední části parku, do Necropoli di San Cerbone, kde se nachází gigantická etruská hrobka Tomba dei Carri. Měří v průměru 28 metrů a je rozdělena do tří místností, v níž se našlo jen něco málo bronzových a železných ozdobných předmětů, což svědčí o tom, že byla již kdysi vyloupena. Protože jsme propásli prohlídku s průvodcem, dovnitř se nedostaneme. Přesunujeme se tedy k další a tou je hrobka Tomba delle Pisside Cilindriche. Ta už má propadlou kopuli, takže klidně můžeme vlézt do jejích útrob. Kluci jsou nadšení a hned jdou zkoumat další hrobku spíše pyramidového tvaru a to Tomba delle Tazze Attiche. Našemu zevrubného průzkumu neujde ani pomenší Tomba dei Colatoi či větší kalibr Tomba dei Letti Funebri. Tímto okruhem jsme se dostali zase zpět k informačnímu centru a vyrážíme po Železné stezce Via del Ferro, která by měla být dle paní z infocentra schůdná pro kočárek. Z počátku jdeme po hezké prašné cestě, u které je opodál hezky zachovalá hrobka Tomba delle Perline d´Ambra. Pak nám ovšem šipka přikazuje dát se trávou zarostlého kopce. No potěš koště, ještě že Váša nespí, protože s ním v kočárku bych to fakt nevyjela. Po krátkém, ale drsném výstupu se ocitáme před zbytky průmyslových budov na zpracování železa. Tam se znovu napojujeme na cestu, u které je podle mě nejhezčí hrobka, Tomba delle Oreficerie. Je taková malinká, zachovalá a celá její kopulová střecha je porostlá drobnými fialovými kvítky. Dále míjíme hrobku Tomba della Spirale d´Oro, ve které se našly pěkné zlaté náramky a pozvolna docházíme k budově, jejíž okolí je nějak podezřele rozkopané. Aby ne, špatně jsme odbočili a skončili tady ve slepé uličce, kde archeologové provádějí svůj výzkum. Jedna z nich nás tedy naviguje zpět. Cesta začíná být opět drobně nesjízdná. Ještě že Váša s Péťou běží vpředu a dělají průzkumníky. Výhledy do krajiny skončili a my se proplétáme poněkud nezáživným lesem. Na kopci nás však čeká další hrobka k prozkoumání Tomba dei Frammenti Italo Corinzi. Kluci to vzali poněkud prakticky a mají tendenci jí kámen po kameni rozebírat. Raději zahajujeme sestup místy vyšlapanou pěšinkou, kde byl problém se protáhnout natož vést v kočáře Vášu a dostáváme se až k Experimentálnímu archeologickému centru. To tvoří malinká chaloupka ze slámy a hlíny a okolo stojící dva zastřešené prostory s lavičkami. A hlavně nikde nikdo. Do jednoho z nich se tedy uchylujeme a já nabízím zbytek našeho proviantu. Jsme rozvalení na lavicích a vychutnáváme si pohled na před námi stojící alejku cypřišů doplněnými oleandry, modré moře a městečko Populonia nad námi na kopci. Zpátky k autu se vracíme krásně rozkvetlou loukou. Původně jsme se tady ještě chtěli zdržet a jít se vykoupat na blízkou pláž Spiaggia di Baratti, ale protože je neděli a všude halda lidí, nakonec házíme náš parkovací žeton, který jsme zdarma obdrželi při nákupu vstupenek do mašinky na parkovišti a vracíme se do kempu. Kluci se jdou ještě ráchat do bazénu a já si užívám čtenářskou pohodu na dece u stanu.

18.6.18 Volterra

Dnes nás čeká opět jedno známé městečko na kopci, Volterra. Tato dříve etruská osada Velathri byla důležitým obchodním centrem a v době svého největšího rozmachu zde žilo více než 25 tisíc lidí. Kolem roku 260 př. n. l. byla začleněna do římské konfederace a přejmenována na Volaterrae. Hlavní část starého města vznikla ve 12. a 13. století. V roce 1361 se dostává pod nadvládu Florencie, což se místním vůbec nelíbí, a tak probíhá několik povstání, ale z područí Florenťanů se už město nedostalo. Vláda Medicejských byla poté vystřídána Toskánským velkovévodstvím, kde zůstala až do sjednocení v roce 1860. Už od dob Etrusků jsou místní známí především jako šikovní řezbáři do alabastru. Mám pocit, že celá 45 minutová cesta probíhá v rytmu jedné písně kapely Mirai, Když nemůžeš, tak přidej, kterou si oblíbil náš Péťa. Také mně překvapila naprostá změna krajiny. Zmizely vinice a místo nich jsou tu taková nehostinná kopcovitá pole. Závěrečné stoupání dává klukům docela zabrat a já začínám litovat, že jsem jim nedala kinedryl. Máme v plánu zaparkovat na spodním parkovišti Docciola, ale navigace nás zavádí do centra, kde je pěší zóna. Petr nervózně otáčí, protože Péťa již hrozí blinkáním. Konečně po několika dalších zákrutách přijíždíme k Docciole, ale jak se ukazuje, zrovna to tu obsadili kolotočáři. Vracíme se tedy po dlouhé silnici Viale Franco Poretti zpět, kde nacházíme místo u silnice na parkovišťátku Viale Ferrucci. Zde ovšem nastává problém, že nemám dost drobných do parkovacího automatu a karty to nebere. Naštěstí se tu vyskytuje velká skupina Holanďanů, kde vyžebrávám směnu bankovek za mince. Hned od auta se nám naskývá pohled na pěkně zachovalé hradby a pod nimi zbytky římského divadla z 1. století př. n. l., které dokázalo pojmout až 2 tisíce diváků. Do starého města vcházíme od severu branou Porta Fiorentina a podle šipek směřujeme do jeho středu k infocentru, kde si bereme mapu. Stejně jako v jiných toskánských městech, které jsme už navštívili jako např. San Gimignano či Siena, i tady mají na domech vyvěšené prapory s různými motivy dle příslušnosti k určité čtvrti města čili contradě. Nakukujeme i do jednoho z mnoha obchůdků s výrobky z alabastru a zakupujeme si pár drobností na památku. Na náměstí Piazza dei Priori si jdeme prohlédnout vnitřek paláce Palazzo dei Priori, kde sídlí městská radnice již od 13. století. To z ní činí nejstarší sídlo místní vlády v Toskánsku. V malé přízemní místnosti visí ze stropu nádherně zdobená lucerna a zdi pokrývají kamenné erby místní šlechty. Stoupáme do prvního patra, kde si zakupujeme vstupenky a dáváme do úschovy kočárek. Ocitáme se v zasedacím sále s křížovou klenbou a malbami na zdech opět ve stylu šlechtických erbů. Oceňujeme krásně vyřezávané lavice zastupitelů. Poté co vyjíždíme výtahem o pár pater výš, prohlížíme si modely města v různých fázích jejího vývoje. Z další místnosti pak vedou točité schody do zvonice, z které je úchvatný výhled na město a její okolí. Než sejdeme opět do přízemí zaujme nás průřez velkým modelem amfory zakopané do země. V jejích útrobách se ovšem neskladovalo víno či jiné potraviny, nýbrž sloužila jako schránka na uchování urny s popelem zemřelých. Naše další kroky vedou ke katedrále Cattedrale di Santa Maria Assunta, která je ovšem nyní uzavřená a probíhá v ní renovace. Do jedné z kaplí lze ovšem nahlédnout. Jsou zde vystavené předměty náležející k polnímu lazaretu. Také je tu postava, zřejmě mnicha, s maskou připomínající Ku klux klan na hlavě. Naproti katedrále stojí baptisterium, které je otevřené, takže jdeme nahlédnout dovnitř. Jeho dominantou je mramorová křtitelnice ze zač. 16. století od Andrey Sansovina. Z náměstí Piazza San Giovanni míříme k vyhlídce na Piazzetta dei Fornelli, kde vytahujeme náš malý dalekohled a zkoumáme okolí. Začínáme mít hlad a tak se pomalu vracíme do středu města, abychom si tam obstarali něco k jídlu. Jako obvykle chceme něco do ruky, takže zkoušíme malou hamburgrárnu. Potravu máme, takže se přesouváme do parku Parco Archeologico Enrico Fiumi, kde mám vyhlédnuté dětské hřiště. Tam usedáme na lavičku a vypouštíme děti na klouzačky a houpačky. S klukama pak jdu nakukovat přes plot, kde si prohlížíme zbytky etruské akropole a v dálce věž paláce Palazzo dei Fiori, kde jsme byly před chvilkou. Dokonce tu v podrostu nalézáme i hříbek babku. Vracíme se zpět k autu a cestou pořizujeme v lanýžovém obchodě na ochutnávku lanýžové máslo. Po čtvrté hodině jsme zpátky v kempiku a jdeme se osvěžit do bazénů a dovádět na hřiště. Na večeři pak jdeme na pizzu do kempové pizzerie.

19.6.18 Aquapark, noční trajekt na Sardinii

Ráno se pokouším všechny mycí, snídaňové i svačinové procesy urychlit, abysme začali brzy balit, ale nějak se mi to úplně nedaří. Když opouštíme kemp odbíjí jedenáctá hodina. Ale zase to tak nevadí, máme před sebou jen patnáctiminutový přesun do akvaparku Acqua Village Cecina. Parkujeme na obřím parkovišti, kupujeme lístky a jdeme si najít nějaké stinné místečko pod palmami. Nakonec se utábořujeme u velkého dětského bazénku. Kluci dostávají nová koupací trička, rychle namazat a šup do vody. Peťulka hned zkouší malé tobogánky a klouzačky. Váša se hlásí o svačinu, a tak jdeme na deku. Kluci jdou zatím vyzkoušet atrakci Loko, průjezd sopkou na nafukovacím člunu a Waho, připomínající volný pád na člunu. Vracejí se plni zážitků. Při opouštění sopkového trychtýře se převrátili hlavou dolů, takže Peťula se trochu nalokal a u volného pádu si málem Petr cvrnknul do trenek. Avšak toto mi sdělují až po mé jízdě, na kterou mě navnadili, jak to bylo skvělý. Nahoru totiž stojí dvě fronty. Stoupla jsem si do jedné z nich, a než jsem se nadála, padala jsem z několika metrů dolů rukama křečovitě svírajíce úchyty na kruhu. Zeshora jsem totiž vůbec netušila kam mně ten tunel zanese, takže fakt překvápko. Následně jsem si zkusila průjezd sopkou. Ten mi nepřipadal tak hrozný, jen závěrečný trychtýř, ve kterým se člověk párkrát zatočí dokola v naprostý tmě a pak padá dolů do světla, je pravda trochu nepříjemný. Hlavně ukočírovat, aby nespadl hlavou dolů, jako to potkalo kluky. Ale jinak fajn. Po počátečních zážitcích jdeme na průzkum parku. Po okraji chodníčků jsou místy nainstalovány sloupky, ze kterých jde malými dirkami voda v drobných kapičkách ve formě páry. Péťa s Vášou jí nastavují chvíli obličej či nožku. Do vody skáčeme v dětském bazénku Fun Island. Péťa jde vyzkoušet domeček se skluzavkou a Váša hýbe páčkou u papouška, kterému následně stříká voda ze zobáku. Hned vedle jsou dva velké tobogány s nafukovačkama zvané Intrigo. První je pro dva a druhý rodinný snad až pro pět osob. A ten si jdeme hned vyzkoušet. Málokdy se totiž naskytne něco, kam bychom mohli jít takhle všichni společně. Nasedáme do velkého nafukovacího bazénku a už to s námi sviští dolů. Perfektní jízda a tak svištíme znova. Ta už se ale moc nepovedla. Petr při nasedání upadl Péťovi na nohu, následně se náš koráb roztočil a do vody jsme dopadli hlavou dolů. Péťa pláče, že ho noha moc bolí a nechce se na ní ani postavit. No bezva, snad to nemá zlomené. Uchylujeme se proto na deku, kde dáváme oraz. Noha naštěstí přestává bolet, Váša usíná a tak vyrážím s Péťou na další skluzavky. V našem hledáčku se ocitá Surfing Hill, čtyři skluzavky vedle sebe. Jízda je to pekelná, při dopadu do vody se mi z plavek stávají tanga a mám pocit, že jsem prodělala malý klystýr. Další naší zastávkou je Twister, dvě tmavé roury zakroucené jako cop. S Péťou si dáváme závody, kdo dojede svým tunelem dolů dřív. Opět poměrně dost rychlé, takže drobně brzdím. Váša se nám vzbudil, dáváme tedy jídlo a pak s ním vyrážím na Anacondu. Dva pohodové tobogánky zakroucené do sebe. Váša je nadšený, takže je jedeme snad desetkrát. Petra neustále hecuju, aby zkusil Kamikadze, ale přemluvit se nenechá. Volný pád je i na něho moc. Pomalu se blíží šestá hodina odpolední a s ní i zavíračka parku. My máme ještě čas, protože trajekt nám jede v devět večer a my tam máme být hodinu před. Stavujeme se tedy ještě v místním Lidlu, abysme měli něco k večeři a snídani a vyrážíme směr Livorno. Na cestě žádné komplikace, takže asi po 45 minutách už vjíždíme do přístavu. Od jednoho chlapíka dostáváme označení naší kabiny a další nás už naviguje do nitra lodi. Bereme si s sebou tašku s věcmi na spaní a ledničku s jídlem a vrháme se do labyrintu chodeb. Nemám zdání, kde hledat naši kajutu a tak odchytávám jednoho pána z personálu, kterým nám odmyká pokojíček na dnešní noc. Kajutka je to pěkná, sic bez oken, jedno lůžko na každé straně a nad nimi další dvě vyklápěcí. Je tady i malá koupelnička, takže poměrně komfortní. Je teprve osm hodin a tak zde necháváme věci a vrháme se na průzkum lodi. Jako první musíme samozřejmě najít dětský koutek. Není tak pěkný jako u Mobyho, když jsme jeli minulý rok na Korsiku, ale na vyřádějí myslím stačí. Je to poměrně velká místnost s malou prolézačkou uprostřed a několika hraček po obvodu. Vašíka uchvátilo trenažérové auto, takže na nás vydyndal nějaké ty drobné a užívá si jízdy po městečku. Peťulka chce samozřejmě taky, jak jinak. Před devátou se vydáváme na záď, čekáme na odražení od břehu a pozorujeme západ slunce. Pořád se ale nic neděje. Až krátce před půl desátou přijíždí osobní auto, z něho vyskakuje jakási osoba kvůli niž jsou spuštěna velká vrata a my se konečně odlepujeme od pevniny. Než se připravíme ke spánku, je už bezmála půl jedenácté. Peťulka chce spát nahoře a tak mu Petr pokládá žebřík na kraj postele, aby nespadl. Já s Vašíkem uléháme dole a nade mnou Petr. Doufám, že postel vydrží a nebude ze mě placka.

20.6.18 pláž Capriccioli

Ráno máme budíček již v půl šesté, kdy se nám z reproduktoru v kabině začne ozývat, že za hodinu jsme na Sardinii a že kdo má chuť, v restauraci se podává snídaně. Pomalu se tedy oblékáme a jdeme vyhlížet náš ostrov. Před půl sedmou se již způsobně řadíme u svých schodů ke garážím a následně vjíždíme do ulic městečka Golfo Aranci. Míříme rovnou na pláž Capriccioli a cestou si chceme dát snídani na nějakém odpočívadle. Ale zrovna, když ho potřebujeme, žádné nepotkáváme. Stavíme tedy na malém prostranství u zatáčky a za vděk musíme vzít velkými kameny, na které chystám švédské stoly. Před osmou již parkujeme na pláži a já jdu uhradit parkovné. Hned vedle stojící automat ale nefunguje, takže se vydávám zpět přes celé parkoviště k druhému stojícímu u vjezdu. Za celý den chtějí 7,50 Euro a protože automat nebere karty, padnou na to skoro všechny mé drobné. S lístkem se vracím zpět k autu a balím věci na pláž. Po chvilce se mě Petr ptá, kamže jsem dala ten parkovací lístek a já na to, že jsme ho dávala dopředu pod přední sklo. Jak se ale ukazuje, žádný tam není. Lehce pofukuje a tak prohledáváme celé auto a přilehlé okolí, ale nic. Petr je rozpálený doběla a se slovy, že to snad není možný, bere kluky a jdou napřed na pláž a já ať si to zařídím, jak chci. Ještě znova všechno prohledávám, dívám se do všemožných kapes a batohů, ale jsem přesvědčená, že jsem ho dávala za sklo. A odsud zřejmě někam frnknul. No bezva, vracím se znovu k automatu zaplatit další dvě stovky za parkování, ale zjišťuju, že nemám z čeho. Potkávám se tam s mladým českým párem, ale bohužel všechny drobné již naházely do automatu a další již nemají. Šinu si to tedy kousek zpět, kde jsem viděla otevřenou restauraci a zakupuji si zmrzlinu. Chlapík tam má ovšem napsáno, že nerozměňuje a mou desetieurovku si vzít nechce. Vyndavám tedy aspoň petieurovku a tvářím se hodně zoufale. Hází na mě kyselý pohled, ale nakonec vítězím. Vracím se zpět a za pomoci všech deseťáků a dvaceťáků získávám další lístek, který již v pořádku dopravuji pod čelní sklo auta. Na pláž je to kousek a nyní v devět ráno jsme tu zatím skoro sami. Pláž Capriccioli jsou vlastně pláže čtyři oddělené skalními útesy. Plnit se to tu začíná až tak kolem jedenácté a já začínám poznávat nevýhody ležení u okraje útesu hned u vody. Neustále tu totiž chodí černí prodejci s plážovými ručníky, hračkami a dalšími věcmi a právě okolo nás se přesouvají na další pláže. No nic, příště zvolíme strategičtější flek. Kluci si to tu ale náležitě užívají. Bagrují písek a házejí ho zpátky do vody. Vašík mi vaří polívčičku, ale když ji chci ochutnat, říká, pozor, je horká. Odpoledne balíme a vydáváme se směrem k Palau, kde mám vyhlédnutý kemp Baia Saraceno, který je hned u moře v docházkové vzdálenosti od města. Po 45 minutách dojíždíme do Palau a zastavujeme se v Eurospinu, kde si kupujeme nějaké ty panini na zítra. V kempu pak dle instrukcí čekáme na recepci na pána, který nám má ukázat volná místa. Jak tak procházíme kemp, zjišťujeme, že tu nejsou skoro žádné stany, ale panuje tu převaha obytňáků. Moc se nám to tady zatím nezamlouvá, ale nechce se nám zkoušet další kempy. Na konci naši prohlídky nám ale padá do oka docela velký stinný vyvýšený plac. Je to kousek k dětskému hřišti, k parkovišti, na kterém musíme nechat auto i k umývárkám. Takže nakonec spokojenost. Petr přiváží auto, abysme mohli vyložit věci a pak ho nechává na parkovišti. Obecně tady na Sardinii nejsou kempy tak komfortní jako ve Francii nebo v Itálii. Všechny co jsem si předem prozkoumávala, měly parkoviště, na kterém musel člověk nechat auto. Dětem vybalujeme na deku hračky a pouštíme se do stavění. Poté se již také ozývá hlad a tak ohřívám omáčku s masem od Express menu a k tomu hotové brambory. Večeře za pět minut. Jídlo je to chutné a připravené za chvíli, což člověk v tábornických podmínkách dost oceňuje. Teď už jen umýt se a spát.

21.6.18 Roccia dell´ Orso, Li Lolghi, Nuraghe Albucciu, pláž Rena Maiore

V noci byla v Palau nebo na nějaké lodi zřejmě diskotéka, protože ve dvě hodiny ráno mě vzbudila hudba. Hráli ale aspoň kousky, které se daly poslouchat. Taky je trochu nepříjemné, že nám do stanu svítí hned vedle stojící lampa, ale co se dá dělat. Protože jsou kluci ranní ptáčata, kemp opouštíme již po deváté a míříme do Palau, kde si chceme zamluvit výlet lodí na ostrovy La Maddalena. Petr mě vyhazuje v přístavu, abych prý něco rychle koupila. Ale ono se to řekne. Stánků s výlety je tady přehršle a tak hledám společnosti, které jsem si našla předem na internetu. Nějak ale nemám štěstí, a tak se nakonec domlouvám s posádkou lodi Petagus na zítřejším termínu. Protože platím již dnes na zítřejší termín, dostávám i několik euráčů slevu. Bezva, akorát vidím naše auto, tak nasedám a vyrážíme k nedaleké Medvědí skále, Roccia dell´Orso, známém to žulovém bloku kamene vymodelovém větrem a erozí. Parkujeme hned pod skálou, platíme pár Euro za vstup a začínáme stoupat. Všichni asi ještě spí, protože tu jsme zatím úplně sami. Stezka se pomalu vine nahoru a dává nám k dobru krásné výhledy do okolí, zejména na souostroví La Maddalena. Za asi 20 minut dosahujeme vrcholu a uchylujeme se do stínu pod medvědem. Nějak si ale úplně nejsme jistí, kde má vlastně hlavu a kde zadek. Vracíme se zpět a míříme do vnitrozemí k "obřím hrobům" Li Lolghi - Tombe dei Giganti. Jedná se o megalitickou stavbu sloužící v letech 1 800 -1 200 př. n. l. jako pohřebiště a jako místo konání náboženských obřadů. Z jedné strany je několik vztyčených stél, za kterými je dlouhá komora připomínající hrob pro obra. Staveb podobných těmto je v okolí města Arzachena hned několik. Jeden obří hrob navštíven a teď se ještě podívat na jeden typický nuragh, kterých je po celé Sardinii přibližně 7 000. Nuragová kultura měla své počátky ve střední době bronzové tj. 1 600 př. n. l. a trvala celé jedno tisíciletí až do příchodů Kartaginců v 6. st. př. n. Jméno této kultury je odvozeno od staveb, které jsou charakteristickým prvkem sardinské krajiny. Stavby mají většinou kruhový půdorys a jsou vystavěny z velkých granitových bloků s vchodem k jihovýchodu, aby byly chráněny před silným větrem a zároveň se co nejlépe využilo slunečního světla. My volíme asi 10 minut vzdálený Nuragh Albucciu. Auto necháváme u informací, zakupujeme vstupenky a podchodem pod silnicí se ocitáme kousek od nuraghu. Tento byl obydlen od 14. do 7.st. př. n.l. a sloužil jako opevněný domov náčelníka přilehlé vesnice. Paní průvodkyně vybavila Péťu průzkumníka baterkou a my se noříme do tmy. Dole procházíme několika malými místnůstkami a pak vstupujeme po kamenných schodech od prvního patra, odkud je hezký pohled na okolní olivovníky, zbytky ostatních kamenných staveb i blízké kopečky. Vracíme se k autu a přejíždíme do severozápadní části ostrova k pláži Rena Majori. Cestou hledáme nějaké příhodné místo ve stínu, kde bysme si dali sváču, ale zase nic nenacházíme. Zastavujeme tedy na kraji malé silničky, kde nepotkáte živáčka a já jdu do kufru pro svačinu. Jaké je mé zděšení, když zjišťuju, že sendviče, které jsem měla k obědu a nakrájené ovoce, zůstaly ve stanu v lednici a s sebou mám jen pár perníčků a sušenek. Opět si vyslechnu, jakto že takovou základní věc jako jídlo nechám doma, ale už se stalo. Naštěstí, kousek od pláže natrefujeme na malý supermarket, kde ukořisťuju chlazené kousky grilovaného kuřete a obalovaný řízek, takže vše zapomenuto. Na malém parkovišťátku nad písčitými dunami necháme auto a ověšeny všemi proprietami na pláž sestupujeme dolů k moři. S porovnáním s včerejším dnem jsme skoro sami na obrovské široké pláži. Moc se nám to tu líbí. Zpátky do kempu se vracíme až po 18. hodině.

22.6.18 výlet lodí na souostroví La Maddalena

Dnes jedeme na lodní výlet a protože máme být u lodi až v 10,30, rozhodla jsem se, že hodím do pračky nějaké to prádlo. Běžím si tedy na recepci zakoupit za 5 Euro token a následně láduju pračku. Mám ale asi den blbec. Nandala jsem si čočky, avšak nemůžu věřit vlastním očím, stále vidím rozmazaně. Pak si všimnu, že jsem si vzala čočky Petra, který má asi čtvrtinové dioptrie než já. A aby toho nebylo málo, začínám si uvědomovat, že se mi prádlo pere jenom ve vodě, protože jsem tam zapomněla dát prací gel. Zvažuju, co s tím, ale nakonec ho věším na šňůru, že se tak nějak vyfouká. Balím sváču, vody, plavky a náhradní věci pro děti a před desátou vyrážíme z kempu do Palau. Jsme tu jedni z prvních, takže zaujímáme strategická místa dole u okének. Ještě jsme ani nezvedli kotvy a už je tu požadavek na svačinku. Jo, jo, zase málo snídali. Krátce po půl jedenácté vyrážíme podél pobřeží na sever, kde nám pan kapitán ukazuje nejluxusnější ubytování v okolí. Musím uznat, že hotel Porto Rafael nevypadá vůbec špatně. Během jízdy koukáme pod ruku kuchaři, kterým nám začíná připravovat něco dobrého k obědu. Opouštíme pevninu a vydáváme se na širé moře. Ale jenom na chvilku, protože naší první zastávkou je asi po půl hodince jízdy ostrov Spargi. Nejdříve si prohlížíme kousek pobřeží s velkými balvany čouhajícími z vody, které mají dle kapitána připomínat psa či čarodějnici. Asi se nekoukám ze správného úhlu, ale nic z toho tam nevidím. Poté nás již vysazuje na pláži Spiaggia di Cala Corsara, kde máme přes hodinu rozchod. Neskutečně to tu ale fouká, takže nejprve hledáme spíše nějaký úkryt. Taky přijíždějí ještě další lodě, a tak se to tu trošku zaplňuje. Zátočina je to vskutku krásná s čistou smaragdovou vodou. Kluci jdou okoštovat vodu a já jsem v našem krytu, kde hlídám Vášu, který mezitím usnul. Petr hlásí, že je tady hezké šnorchlování, a tak se nakonec přemáhám a lezu do vody také. Čas ale běží jako bláznivý, jak v jedné své písni zpívá Karel Gott, takže se balíme a vracíme se na loď, kde se nám zanedlouho začíná podávat oběd. Dlouhé penne v rajčatové omáčce s krevetami. S Petrem jsme si ještě přiobjednali pár velkých krevet v česnekové omáčce a bílé vínko, takže spokojenost. Naše plavba pokračuje dál na sever a to na ostrov Santa Maria, kde dostáváme na stejnojmenné pláži asi hodinový rozchod. Klukům se zejména líbí pirátská vlajka umístěná u přistávacího mola. Vítr tu naštěstí nefouká, takže si jdeme všichni zaplavat. Nestačíme ani uschnout a už nás svolávají zpět do lodě, kde zkoušíme krmit racky zbytky Vašíkova kukuřičného chleba. Pomalu vplouváme do úzkého pruhu moře mezi ostrovy Santa Maria a Budelli, do oblasti zvané Piscine naturali neboli přírodní jezírka. Není tu moc velká hloubka a voda tu má neskutečnou škálu modré a zelené barvy. Fakt pecka. Děláme krátkou zastávku na koupání a šnorchlování. Šnorchl ale hned vracím, protože tu není nic jen písek. Taky jsme upozornění na podmořské proudy, takže se nemáme vzdalovat daleko od lodi. Při cestě zpět pak projíždíme kolem narůžovělé pláže Spiaggia Rosa na ostrově Budelli. Její barva je daná mikroskopickými fragmenty korálů a mušlí a je na ní zakázán vstup. Naší poslední zastávkou je město La Maddalena na ostrově stejného jména. Máme tu téměř hodinku a tak jen tak bloumáme uličkami a hledáme dobrou zmrzlinárnu. Jako obvykle jdu do své oblíbené mangové a Peťulka do jahůdkové. Když přicházíme ke kostelu Péťa hlásí, že se mu chce kakat. Jako obvykle si vzpomene v tu nejnevhodnější chvíli. Naštěstí je tu hned vedle malá úzká ulička s popelnicí. Pomalu se vracíme do přístavu a vyrážíme zpět do Palau. Z lodi si také můžeme lépe prohlédnout Medvědí skálu Roccia dell´Orso, u které jsme byli včera. Teď skutečně vypadá jako medvěd. V Palau se ještě zastavujeme na dětském hřišti a pak už zpět do kempu udělat si něco k večeři. Zkoumám vysušené oblečení na šňůře a bohužel musím konstatovat, že vítr moc nepomohl a že bude potřeba prádlo vyprat ještě jednou, tentokrát již s pracím gelem.

23.6.18 poloostrov Capo Testa

Ráno už po deváté zvedáme kotvy a jedeme na sever ostrova na poloostrov Capo Testa, kterého od pevniny dělí jen uměle vytvořený pár desítek úzký pás země, který lemují pláže a dá se tady i nyní tj. okolo desáté hodiny ještě zaparkovat. My ale jedeme dál až tam, kde cesta končí kruhovým obracečem pro autobusy. Tady místo už není, ale nacházíme ho o pár desítek metrů zpátky u silnice. Bereme batohy a vydáme se na obhlídku majáku a za ním stojící observatoře. Všude okolo nás to krásně kvete a hraje všemi barvami. Dokonce i kameny a skály, na kterých je různobarevný mech. Přicházíme k observatoři, z které je hezky vidět městečko Bonifacio na Korsice, kde jsme byli minulý rok. Tedy když použijeme náš malý dalekohled. Nejúchvatnější je ovšem pohled na skály a útesy okolo nás. Dokonalá symbióza tvarů, velikostí a barev. Vracíme se zpět k autu, kde bereme věci na koupání a sváči a vydáváme se na krátký pochod. Naším cílem je údolí Valle della Luna se zátočinou Cala di l´Ea. Cesta je nejprve rovinatá a široká, ale záhy se mění v úzkou vedoucí mezi balvany strmě dolů, vhodnou spíše pro horské kozy. Petr tedy bere Vašíka a já coby ověšený vánoční stromeček mám co dělat, abych se všude protáhla. Konečně jsme dole v údolí, kde nás čeká jen překonat malý potůček a v dálce již vidíme moře. Vidíme tu také několik vyznavačů hnutí hippies, které je tu usazeno již od 60. let. Mají tady provizorní bydlení i indiánský totem. Přicházíme na malou plážičku a rozděláváme naše ležení. Petr jde na šnorchlovací průzkum a hlásí, že ať se nelekám, že dole našel mrtvolu v neoprenu. Ha, ha. Jdu tuto informaci ověřit a opravdu. Neoprén tam sice plave, ale bez masitého obsahu. Vtipálek. Petr se chystá Vášu uspat ve stanu, protože začíná být již dost unavený a já jdu zatím s Péťou na průzkum okolí. Přelézáme velké oblé balvany a užíváme si příboj pod námi. Jdeme také na prohlídku totemu, pod kterým je z kamenů vytvořen kruhový hrobeček s italským nápisem zde odpočívá MA KL BO. Do stanu nám pere sluníčko a tak přemýšlíme, kde bychom našli aspoň malý kousek stínu. Kousek od pískové plážičky jsou skalní útesy, kde by to možná šlo. Je tam už ale jedna italská rodinka, která se ale uskromňuje a kousek nám uvolňuje. My s Péťou tam hned zalézáme. Po chvíli odcházejí pryč. Já zabírám toto výhodné místo a dávám pokyn ke stěhování. Kombinací osušky zavěšené ze skály a stanu, dostáváme pár metrů čtverečních stínu. Váša se už probudil a spolu s Péťou teď hledáme ve skalních průrvách naplněných vodou krabíky. Já pak pozoruji pána, co se právě vrátil ze šnorchlovací výpravy, že zřejmě něco hledá mezi kameny. Ptám se ho tedy, jestli nepotřebuje pomoc a on, že si tu ráno nechával mezi kameny tašku. Já na to, že ještě před chvíli tady na tom místě byli kluk a holka, ale teď jsou již támhle ukazujíce na stezku vysoko nad námi. Říkám, že měli nějakou tašku, ale nakonec se shodneme, že to nebyla ona. Pán stále hledá a vypadá docela zoufale. Nedá mi to tedy a hledám s ním. A mám štěstí, za chvíli tahám z díry mezi balvany jeho červenou tašku. Mockrát mi děkuje a se slovy grazie mille, tahá z tašky láhev s vodou, boty a klíče od auta. My už balíme pomalu také a psychicky se připravujeme na výstup. Ale kupodivu vše zdoláváme celkem snadno a za chvíli jsme u auta.

24.6.18 Porto Cervo, pláž Liscia Ruja

Jako obvykle je Váša první ranní ptáče a už v půl sedmé se mu nechce zůstat v pelíšku. Jdeme tedy na ranní procházku po kempu. Všichni okolo nás ještě mají půlnoc. Obhlížíme malý přístav se čluny a zkoumáme pididomky zvané tukul. Jsou to kruhové stavby se špičatou střechou, pouze s malým okénkem, které tady pronajímají. Něco na způsob afrických tukulů, ale zděné nikolik z bláta. Čekám, až otevřou v obchodě a na recepci a zakupuji nějaký ten chlebík a žeton na pračku. Tentokrát již přidám i prací gel, takže je již výsledek docela uspokojivý. Házím na sebe nějaké pěkně šaty, protože se chystáme na návštěvu luxusní vesnice Porto Cervo na pobřeží Costa Smeralda, která se z původní rybářské vesničky vyšvihla na miliardářské středisko. Parkujeme na jedné straně malého zálivu plném jachet a člunů, kde mám pak na konec prohlídky vyhlédnuté velké dětské hřiště. Všechno je tu krásně čisté a upravené. Nejvíce mě dostávají záplavy rozkvetlých kytek všude kolem. Po asi půl hodince se dostáváme na nákupní třídu lemovanou dvoupodlažními venkovskými domky s podloubími ve stylu Rodeo Drive. Je libo Versace, Prada, Valentino či Cartier? Tak kam zajdeme nejdřív? Docházíme k malému náměstí nad přístavem a hledáme, co jiného než zmzlinárnu. Prolézáme uličky, ale nechce se nám věřit, že by tu nic neměli. Konečně potkáme starší dámy s kornoutky. Hned je odchytávám a ptám se, kde je koupili. Odkazují mně na cukrárnu dole pod náměstím. Scházíme tedy dolu a dopřáváme si denní porci zmrzky. Mají tady přes dvacet druhů a dokonce za standardní cenu. Bereme si ji do sousedícího parku, kde si ji vychutnáváme společně s výhledem na jachty. Teď zbývá najít ještě nějaký kebab, pizzerii nebo hamburgrárnu, kde bysme si koupili oběd. Nic takového tu ale není, takže zakupujeme panini a sendviče v blízkém obchodě a vracíme se pomalu zpět. Tentokrát nikoliv přes přístav, ale kolem po malé silničce. Moc se mi tu líbí tradiční hnědě natřené domky se zděnými bílými komíny. Kluci spíše obdivují zaparkovaná auta typu Ferrari či Bentley. Váša usnul v kočáře a my pomalu docházíme do dětskému hřiště Gregoland čnící na kopci nad zálivem mající více než 11 tisíc metrů čtverečních. Je to takový velký park s oddělenými atrakcemi pro malé i větší děti. Jediné mínus je, že je poměrně nové, takže tam není mnoho vysokých stromů, kde by se člověk schoval do stínu. Jsme tu ale skoro sami, takže nacházíme stinnou kamennou lavičku, kde si dopřáváme oběd. S Péťou hned zkoušíme lézt na všechno, co v okolí nalézáme. Pro děti opravdu pecka a my si užíváme skvělý výhled. Vašík se už budí taky, takže nás čeká další kolo tentokrát po atrakcích pro nejmenší. Když už jsme prošli všechno, nasedáme do auta a jedeme na vyhlášenou pláž spiaggia Liscia Ruja. Doteď neustále pařící sluníčko se ale začíná schovávat a my parkujeme, když se začíná trochu zvedat vitr a slunce už je za mraky. Platíme nehorázných skoro 8 Euro za tři hodiny a nebojácně vyrážíme k vodě. Jsme tu skoro sami. Davy totiž začínají odcházet. Bodejť by ne, od jihu se asi něco přižene, jde to tam do černa. Klukům to ale vůbec nevadí. Vrhají se do vody a polévají se kyblíčky. Po dvou hodinách ale začínají padat první kapky, takže rychle spěcháme k autu. Za chvíli už začíná super slejvák. Na cestě do kempu chceme nabrat benzín, ale obsluha už odešla a kartu nám to z nepochopitelných důvodů nechce brát. Zkoušíme tedy další pumpu, ale se stejným výsledkem. Když tak stojíme pod střechou pumpy a hloubáme, proč to nejde z nebe tečou řeky vody. Ještě že jsme schovaný. Trvá to jen několik minut, ale kolem nás povodeň. Vzdáváme tedy další hledání pumpy, ještě tam něco máme a vracíme se rovnou do kempu. Říkám si, jestli mi tam aspoň zbyla ta prádelní šňůra a zda nebudeme dnes spát na vodních postelích, ale jak se ukazuje, tady spadly asi tři kapky. Bouře musela být vcelku grandiózní, protože mi pak volala mamka, jestli jsme v pořádku, že o bouřce informovali i ve zprávách. Tomu se říká štěstí.

25.6.18 pláž Rena Maiore

Dneska máme odpočinkový, válecí den. Ráno nabíráme konečně benzín a míříme na naši oblíbenou pláž Rena Maiore. Protože tu jsme již před desátou hodinou snadno opět nacházíme parkovací místo a scházíme na pláž. Kluci dovádějí a vedou mezi sebou pískovou bitvu. Když Vašík usne ve stanu, Péťa s Petrem se vydávají stezkou po útesech odkud mají pláž a tyrkysovou vodu jako na dlani. Po příjemně stráveném dnu ještě doplňujeme zásoby potravin. Neustále hledám hotová vakuovaná jídla nepotřebující ledničku, kterých byl na Korsice nepřeberný výběr, ale tady se vůbec nemůžu chytit. Už jsme zkoušeli několik řetězců, ale všude mají maximálně hotové rajčatové omáčky na těstoviny, jinak je všechno sušené a musí se to dlouho vařit. Mám poučení pro příště, do Itálie brát více balení mých Expres menu. Po večeři přemýšlíme, co podniknout a tak vyrážíme do lesíka sousedícího s kempem. Je tu přes deset sportovních stanovišť, takže kluci přeskakují, ručkují a podlézají. Vynořujeme se na malé plážičce, odkud se skýtá hezký výhled na městečko Palau a ostrovy Maddalena.

26.6.18 Valle della Luna, Nuraghe d'Izzana, Aggius, Nuraghe Majori, Castelsardo

Dneska máme přejíždějící den. Balíme a vyrážíme kolem půl jedenácté směr Alghero. Cestou si chceme trochu užít vnitrozemí, které by mělo mít jiný charakter než přímořské oblasti. Asi po hodince jízdy zastavujeme u výhlídky v údolí La Valle della Luna, plné balvanů, jakoby rozházených od nějakého obra. Kousek vedle se nachází další nuragh, takže odbočujeme na úzkou silničku, kde si ve stínu stromů dáváme sváču a pak pokračujeme dále. Úzká asfaltová silnička se mění v ještě užší a ta posléze pak v prašnou v koncové části po obou stranách lemovanou bodláky a trním. Ale jsme bojovníci a krkolomnou cestu zvládáme i s naším oktávkou. Nuraghe Izzana je malá stavba na poli kousek od zemědělské usedlosti s balvany porostlé mechem a prorostlé dlouhou trávou. Střecha drží dostatečně, o čemž nás přesvědčuje Péťa, který šplhá na vrchol. Dopřáváme si krátké ochlazení v jeho nitru a pak zpět do auta a jedeme dál. Pomalu dostáváme opět hlad a tak zastavujeme v městečku Aggius. Pod stromy si děláme piknik a pak jdeme na malou prohlídku. Nejdříve do muzea věnovanému zločinu Museo del Banditismo. Prohlížíme si vyšetřovnu policie a pohlížíme do tváří těch největších zlosynů na ostrově. Nejznámějším byl takzvaný Il Muto di Gallura - hluchoněmý z Gallury, tedy právě z této oblasti na severu Sardinie. Mají tady také vystavenou mírovou smlouvu mezi dvěma rody, které mezi sebou praktikovali krevní mstu neboli nimistai. Kluky však nejvíce zajímá spousta pušek a partizánské vybavení banditů. Vyjíždíme z městečkou a proplétáme se hustými korkovými lesy k dalšímu nuraghu, největšímu v této oblasti a to je Nuraghe Maiori. Petr ho asi špatně zadal do navigaci, neboť vjíždíme do blízkého města Tempio Pausania a motáme se v jeho centru. Tak tady to asi nebude. Konečně se vyplétáme z jednosměrných uliček a vyjíždíme ven, abychom po pár minutách zanechali auto u silnice a dál pokračovali po svých. U slečen v malém domečku platíme pár euro vstupné a dostáváme letáček a to dokonce v češtině. Dozvídáme se, že již více než deset let se o tuto lokalitu starají dvě dívky. Hned je to vidět. Vše je kolem hezky upravené a stezku k nuraghu lemují rozličné místní rostlinky s popisky. Tento nuragh má téměř kruhový půdorys a byl vystavěn ze středně velkých granitových bloků. V přízemí je chodba dělící nuragh podélně na dvě části. V prostorách levé místnosti žije kolonie malých netopýrů, kteří sem přilétají v půli dubna, v červnu se rozmnoží a v říjnu zase odlétají. Máme štěstí, několik vrápenců malých vidíme nad sebou přichycených ke kamenům. Chodbou procházíme na malý dvůr, ze kterého vedou schody do horního patra nuraghu, ze kterého máme hezký výhled na městečka Tempio Pausania a Aggius a okolní korkové duby. Ty jsou také jedním z hlavních příjmů místních obyvatel. Pro ukázku je v zahrádce nechaná sloupnutá kůra silná několik centimetrů.Když se vracíme zpět k autu všímáme si, že okolních oloupaných dubů je tu opravdu hodně. Nasedáme do auta a do navigace zadáváme městečko Castelsardo. Po ani ne hodince jízdy děláme ještě krátkou zastávku na vyfocení si sloní skály Roccia dell´ Elefante, nacházející se hned u silnici kousek před Castelsardem. Pak už hledáme vhodné místo k zaparkování. Chytáme se v ulici Via Colombo u zdravotního střediska a začínáme šlapat nahoru do kopce úzkými uličkami. Naším cílem je hrad Castello dei Doria tyčící se vysoko nad městem. Naštěstí výstup není až zas tak úmorný a my vcházíme do malého nádvoří, kde si kupujeme vstupenky. Zamykáme tu kočár a vydáváme se na průzkum hradu. Vcházíme do menší místnosti vedle pokladen, kde probíhá výstava malířského umění a Péťa se tu zvěčňuje do knihy, jakožto návštěvník. Vycházíme zpět na malé nádvoří, kde si kluci s oblibou prohlížejí vystavené beranidlo. Potom míříme do nejvyššího bodu, na hradby. Odtud máme jako na dlani barevné domečky pod námi a širé moře za námi. Vracíme se zpět do útrob hradu, ve kterém sídlí Muzeum košíkářství Středozemí, Museo dell´Intreccio Mediterraneo, které je tu tradičním řemeslem. Jsou zde předměty každodenní potřeby, které sloužily zdejším pekařům, farmářům a rybářům, jako např. pasti na ryby a proutěné lodě. Kluci mají ale největší radost z různých bitevních strojů a brnění vystavených na chodbách. Dozvídáme se i něco málo z historie. Hrad byl založen ve 13. století janovskou rodinou Doriů a nesl název Castel Genovese. Rodina hrad držela až do století 15., kdy ho obsadili Španělé a změnili jeho název na Castel Aragonese. V roce 1767 pak moc převzal rod Savojských, kteří dali hradu současné jméno Castelsardo. Dříve hrad sloužil jako kasárny a nyní je využíván jako muzeum. To by bylo z historie vše a my se jdeme poohlédnout po denní porci zmrzliny. Máme docela hlad, takže každý si dopřáváme dva kopečky. A protože jsme ve městě košíků, Petr mi v jednom z obchodů kupuje fešný pletený klobouček. Teď ještě slézt opět všechny ty schody dolů a čeká nás ještě tak hodinka jízdy do Alghera. Jako první tu zkoušíme Camping Mariposa, který je v docházkové vzdálenosti od centra. Máme štěstí, je tu hezký flek ve stinu a můžeme dokonce parkovat hned vedle stanu. Jsou tu také příhodně vedle sebe vzrostlé stromy, na které upevňujeme naši houpačku. Cena je dosti příznivá. Zřejmě na úkor toho, že tu nejsou žádné kryté umývárky, jak jsme zvyklí. Ve středu malého prostranství je do řad uspořádáno několik umyvadel na mytí sebe i nádobí a okolo tohoto jsou potom v kabinkách záchody a sprchy. Ty již nejsou zdarma, ale za 50 centů má člověk teplou sprchu asi po dobu jedné minuty. To by problém nebyl, ale bohužel nelze ovlivnit, jak moc teplá voda teče. Někdy je tak akorát a někdy začne téct tak horká, že by se člověk skoro opařil. Dospělí to nějak vydrží, ale děti samozřejmě ječí. Chodíme se tedy sprchovat všichni společně a pokud v jedné kabince je voda moc horká přesunujeme si děti do té studenější. Večer si mi již nechce nic kuchtit a tak využíváme nabídku místní pizzerie.

27.6.18 pláž Pelosa

Dnes jsme si naordinovali odpočinkový den na pláži a jedeme na asi do hodinky vzdálenou pláž Pelosa na severním výběžku ostrova. Co tak člu, má to být klenot, ale za cenu velkého počtu lidí. No uvidíme. Krátce před desátou jsme již na místě a hledáme místo k zaparkování. Nalézáme jedno z posledních. Vypadá to, že prognóza o velkém počtu lidí se naplňuje. Odtud z parkoviště je již teď celá pláž posedá slunečníky. Petr vyráží s dětmi napřed zabrat příhodné místo a já si stoupám do dlouhé fronty na placení parkovného, která se vytvořila u parkovacího automatu. Čekám asi pět minut, ale nehnu se ani o krok. Vydávám se tedy hledat další automat, který se mi po pár desítkách metrech daří najít. Pozoruji dva chlapíky přede mnou a zvládám zaplatit i kartou. Pak se odebírám opět k autu, beru zbytek věcí a začínám hledat dva modré stany. Musím uznat, že Petr je bojovník. Naše dočasné obydlí vztyčil hned v druhé lajně od moře. Se stany jsme moc spokojení. Nejenom že se do nich dá ukrýt spousta věci proti náhodným nenechavcům, Váša si v nich dá svého odpoledního šlofíčka, ale taky perfektně odstíní lidi za námi, takže si ani nepřipadáme součástí davu. Pláž je to věru krásná. Voda hraje všemi odstíny modré a zelené, před námi skaliska ostrovu Piana a po levici se tyčí jedna z aragonských strážních věží. A hlavně je tu vody po kotníky, takže tu můžu kluky v klidu vypustit. Nosí si vodu v kyblíčcích na pláž a lopatičkami něco budují. Písek je tu vskutnu krásně heboučký jako hladká mouka. Poprvé tu taky vidím krámky umístěné přímo na vodě. S čím už ti lidi nepřijdou. Ale mají stále plno. Začíná odliv a voda nám mizí pod nohama, takže vznikají obrovské plochy, kde se můžeme realizovat. Vašík spinká ve stanu a já s Peťulkou se proto měníme ve stavaře a připomínáme si stavby, které jsme již během naší dovolené navštívili. Budujeme kruhový etruský hrob z Baretti, hrob pro obry jako v Li Lolghi a jeden z navštívených nuraghů. Peťulka si to tady užívá a překvapivě dobrovolně mi i pózuje na focení. Pak se dává do skákání v kalužích, jako prasátko Peppa. Zůstáváme tu až do pozdního odpoledne a pak hurá zpět do kempiku.

28.6.18 Alghero

Jako obvykle se kluci budí již po šesté hodině. Aby nedělali kravál hned u stanu, jdu je zabavit ranní obhlídkou kempu, z kterého pozorujeme staré město Alghero a jeho přístav na druhé straně zálivu. Peťulka si hoví v houpací síti a já chystám pro Vášu mlíčko a snídani. Krátce po půl deváté bereme golfky a vyrážíme po asi 3 km dlouhé promenádě do Alghera. Historie města se datuje do 11. století, kdy bylo založeno Janovany, ale následně bylo po dlouhou dobu pod nadvládou Katalánců, kteří se zde roku 1354 vylodili. Vyhnali původní obyvatele a nastěhovali si sem obyvatelé z Katalánie a Aragonie. Městu dali jedinečný vzhled, architekturu a kulturu, proto si Alghero vysloužilo přezdívku Barcelonetta, neboli "malá Barcelona". Dodnes zde můžete slyšet pravou katalánštinu a lidé dodržují dávné zvyky a tradice. Veškeré cedulky a nápisy ve městě jsou proto dvojjazyčné - italské a katalánské. Do starého města vcházíme u Torre di Porta Terra, jedné ze sedmi věží, která strážila vstup do města. Uvnitř je informační centrum, ale máme smůlu, otevírají až v deset hodin. Proplétáme se úzkými uličkami krásně vyzdobenými květinami ve velkých truhlících připevněných na zeď domu. Míjíme starobylý palác Peretti z počátku 15. století a dostáváme se na hlavní náměstí starého města Piazza Cívica s bývalým guvernérským palácem Palazzo d´Albis a jeho sloupkovými gotickými a renesančními okny. Z těchto oken císař Karel V. v roce 1541 mluvil ke zdejším obyvatelům před odjezdem do boje s Turky. Traduje se, že pronesl Estade todos caballeros - Všichni jste rytíři. Nad hlavami nám visejí látkové lampióny s různými vzory, zřejmě tu byla nějaká slavnost. Branou Porta Mare nakukujeme směr přístav. Pokračujeme dále krásně vyzdobenými ulicemi, tentokrát malými květináčky s kytičkami s červenými květy a míříme ke katedrále Cattedrale dell'Immacola​ta Concezione na náměstí Piazza Duomo. Zde španělští vícekrálové mířící do Cagliari skládali slavnostní slib. Vcházíme dovnitř a opět obdivujeme mistrovskou práci. Hlavní oltář ze světlého mramoru pochází z 18. století, avšak se stavbou katedrály se začalo v roce 1510, sedm let poté, co bylo Alghero povýšeno na město. Dokončena však byla až o dvě staletí později. Odbočujeme do jedné z vedlejších uliček, abychom se podívali na další z paláců, tentokrát palác Palazzo Carcassona, který zaujme především hnědo-bílými vzory kolem oken. Patřil židovské rodině z Carcassone, kterou ale v roce 1492 vyhnali z města. Vracíme se zpět ke katedrále a hledáme, kudy bychom se dostali na zvonici. Dveře nalézáme ale zavřené, a tak se jde Petr optat, kdy otevírají.Vrací se s tím, že se hned tak neotevřou, nýbrž se kampanila rekonstruuje. Vydáváme se tedy dále do srdce starého města. Míjíme další z paláců Palazzo Machin ze 17. století a divadlo Teatro Cívico o století mladší na náměstí Piazza del Teatro a dostáváme se až ke kostelu Chiesa di San Francesco z 15. století. Tady už začíná pomalu přibývat lidí. Doteď jsme se tu potulovali skoro sami. Zakupujeme vstupenky a vcházíme do malého kostela sousedícího s klášterem. Dětem tu z místní výzdoby nejvíce uhrane kostlivec dívající se na nás ze zdi, za kterou je pravděpodobně čísi hrobka. Prohlížíme si ambit a kryptu a s paní průvodkyní stoupáme po schodech kláštera nahoru směrem ke zvonici. S podivem zjišťuji, že v horních patrech se nalézá hotel. Před vstupem do samotné zvonice nám paní průvodkyně dává slušivé helmy, protože kamenné točité schodiště, po kterém pošlapeme nahoru má hodně nízký strop. Po chvilce jsme nahoře a konečně i já si užívám výhledy, které mi jsou coby osobě mající strach z výšek jinak zapovězeny. Takže se kochám střechami domů a lesknoucím se mořem. Pěkně se neblyští jen vodní hladina, ale i kopule kostela Chiesa San Michele pokrytá keramickými taškami kousek od nás. K němu vyrážíme následně. Kluci se jdou podívat dovnitř a já s Vášou, jevícím známky únavy, jezdím kolem ve snaze ho uspat. Ten se ale tak lehce zdolat ndá, a když vyjdou ven, přidává se k nim do smečky. Procházíme se náměstím Piazza Sulis kolem stejnojmenné věže a pokračujeme směrem na náměstí Piazza Pino Piras obhlédnout další obrannou věž a zbytky původních hradeb. Je pravé poledne, tedy čas k obědu, takže se porozhlížíme po něčem, co by se dalo koupit s sebou. Na náměstí Piazza Sulis si objednáváme nějaký ten hamburger a tortilly. V kuchyni mají asi nějaký zásek, protože to děsně dlouho trvá, ale nakonec se dočkáme a usedáme k jídlu na lavičce vedle věže. Péťa s Vášou tu mají zábavu, oblézají obrovský katapult na bastionu Bastioni Cristoforo Colombo a zkoušejí zvedat těžké kamenné koule vedle něj. Po hradbách podél moře se pomalu vracíme zpět k přístavu plném lodí všech možných velikostí. Cestou se opět kochám originalitou místních zahradníků. I staré kolo s nosičem se dá využít k pěstování květin. V přístavu si pak zakupujeme lístky na zítřejší lodní výlet k mysu Capo Caccia, kde chceme navštívit jeskyni Grotta di Nettuno a přemísťujeme se do velkého parku hned vedle Giardini Giuseppe Manno, kde mám vytipované dětské hřiště. Opět je tu poptávka po zmrzlině, takže vyrážím najít cukrárnu a kluci jdou zatím řádit. Není úplně nejblíže, takže zmrzliny přináším drobně ve stavu rozteklém, ale nikomu to nevadí. Vedle v ulici Via Catalogna si jdu prohlédnout restauraci, která mi je nápadně povědomá. Při bližším ohledání je to opravdu ta, kde jsme si s rodičema dávali výbornou večeři před patnácti lety. Po promenádě na žhavém slunci se ubíráme zpět do kempu. Kluci jdou pomalu napřed a my s Vášou prolézáme autíčka v lunaparku. Ten je sice zavřený, tudíž autíčka nejezdí, ale to Vášovi očividně nevadí. Nikdo nás nevyhání, takže si Váša zkouší řídit závoďáka, želví ninja auto či džípa. V kočárku si poté hodí šlofíčka. Dnes už se nám nikam nechce, a tak se jdeme podívat k moři na sousedící pláž.

29.6.18 Neptunova jeskyň, pláž Cala dei Pini

Naše loď k jeskyni odplouvá až v 11 hodin, takže se všichni drobně poflakujeme a po desáté hodině vyrážíme po nám již známé promenádě do přístavu. Úderem jedenácté zvedáme kotvy a máme možnost si prohlédnout Alghero z moře. Kotví tu neuvěřitelné množství plachetnic a dalších plavidel. Asi po 45 minutách jízdy připlouváme ke Capo Caccia, na jehož vrcholu ční maják. Váša už mi skoro usíná a já mám co dělat, udržet ho ve stavu bělostí. Do jeskyně, která je na úrovni mořské hladiny, se dá dojet buď lodí a nebo zeshora sestoupit po Kozích schodech Escala del Cabirol vytesaných do skály. Jelikož je jich 654 a zpátky bychom se pražili na slunci částečně nesoucíc Vášu, zvolili jsme radši pohodlnější plavbu. Ještě než nás kapitán vysadí před vchodem, zajede nám ještě ukázat jeskyni Grotta dei Palombi na ostrůvku Foradada, který je hned vedle. Před jeskyní si zakupujeme vstupenky a razíme na prohlídku. Je to trochu masovka, ale dá se to. Z reproduktorů nám hlas průvodce sděluje zajímavé detaily a to jak italsky, tak i anglicky. Krápníky napravo, nalevo, nahoře i dole, vše krásně nasvícené. Nechybí ani malé jezírko. A můžeme jet zase zpět. Váša zaspí celou cestu a vzbudí se až kousek před kempem u malé cukrárny. Co si asi všichni dáme? V kempu si dopřáváme krátký odpočinek a pak nasedáme do auta a jedeme na koupačku k moři. Jako obvykle hledáme něco, kde bychom byli skoro samy. Jedeme zkusit můj první tip, malou zátoku Cala dei Pini, severně od Alghera. Parkujeme u silnici spolu s několika auty, teď už jen najít tu správnou stezku dolů k moři. Podařilo se. Je nás tu tak deset, takže pohodička. Užíváme si šnorchlování a kluci bitvy na haldách uschlých chaluh.

30.6.18 Sassari, Trinita di Saccargia, pláž Marina di Sorso

Krátce po deváté hodině vyrážíme vstříc druhému největšímu sardinskému městu Sassari. Parkujeme v podzemním parkovišti Parcheggio Saba Emiciclo Garibaldi hned vedle velkého parku a místní university. Širokou ulicí Via Brigata Sassari se vydáváme do starého města až na náměstí plné palem Piazza Castello, kde až do 19. století stáĺ aragonský hrad. Nyní tu celou jednu stranu zabírá rozlehlá budova kasáren, ve které chceme navštívit museum Museo Storico della Brigata Sassari zaměřené na první světovou válku. Z důvodu renovace mají ovšem zavřeno, takže pokračujeme dále až k dlouhé třídě procházející starým městem Corso Vittoria Emanuele. Po obou stranách jsou více či méně zrenovované staré paláce s obchody v přízemí. Do jedné z bočních uliček si skáčeme do informačního centra pro mapu a vracíme se zpět. Míjíme divadlo Teatro Civico z 19. století, které bylo postaveno jako místní radnice, paláce Palazzo di Re Enzo z 16. století ve stylu katalánské gotiky a Palazzo Farris. Opět opouštíme hlavní třídu a na náměstí Piazza Efisio e Pasquale Tola se sochou Pasquala si dáváme na lavičce sváču s pohledem na palác Palazzo d´Usini z roku 1577, který byl v minulosti sídlem vévody z Asinary. Procházíme velký krytý trh Mercato Civico, kde jsou ke koupi nejrůznější mořské potvůrky a hledáme fontánu Fonte Rosello, kterou občané města považují za svojí nejcennější památku. Jak se ukazuje, je ukryta v parčíku na dně údolíčka, takže kočár necháváme nahoře a sestupujeme po mnoha schodech dolů. Tam nás odchytává mladá dívčina, která tu zřejmě sbírá data pro svůj průzkum návštěvnosti fontány. Tato renesanční kašna z roku 1606 byla postavená janovskými kameníky a využívá pramen, jenž byl v minulosti hlavním zdrojem pitné vody, takže tu bývalo rušno. Dnes jsme tu ovšem sami a tak si ji můžeme v klidu prohlédnout. Vracíme se zpět do centra kolem části středověkých hradeb, které dříve obepínaly celé Sassari a vynořujeme se u kostela Chiesa Santa Catarina, ve které se právě koná svatba. My proto pokračujeme dále až k paláci Palazzo Ducale z konce 18. století, který byl postaven pro vévodu z Asinary. V současnosti jsou tu kanceláře a taky se tu oddává, soudě podle spousty rýže a okvětních lístků před vchodem. Na té hodují místní holuby, které Péťa s Vášou se smíchem rozhánějí. Zahýbáme za roh a stojíme u zvonice katedrály Duomo di San Nicola. Obcházíme ji až k bohatě zdobenému baroknímu průčelí z 17. století. Opět si uvědomujeme, jaký tu je klídek. Zřejmě jedinými turisty ve městě jsme tu my. Po prohlídce interiéru katedrály z 15. a 16. století se uchylujeme do vedlejší cukrárny na zmrzlinku, poté se vracíme do velkého parku Giardini Pubblici, kde si jdou kluci pohrát na hřiště a já vyrážím za potravou. Jako vždy jen něco do ruky a tak přináším pár hambáčů. Po ukojení hladu nasedáme do auta a směřujeme k pisánskému kostelu Santíssima Trinita di Saccargia stojícího uprostřed ničeho asi 20 minut na jihovýchod od města. Váša stačil usnout, takže Petr s Péťou jdou na obhlídku vnějšku, aby měli Vašíku na dohled a doslech a já se jdu pokochat interiérem. Kostel pochází z roku 1116 a za svou odlehlou polohu vděčí vidění manželky vládce správní oblasti Torres. Ten se tu zastavil cestou do přístavu Porto Torres, kde chtěl prosit o dítě v kostele San Gavino. V noci jeho choť navštívil nebeský posel a sdělil jí, že pouť je zbytečná, protože již v sobě dítě nosí. Manželé se zaradovali a jako výraz díků zde nechali postavit kostel. Svým vzezřením mi připomíná katedrálu v Sieně, kde se stejně jako tady střídají bílé pruhy s černými. Za povšimnutí také stojí hlavice sloupů před vchodem vyobrazující ležící krávy a štěkající psy. Po zaplacení vstupného se ocitám v úzké, ale dlouhé hlavní lodi z neomítnutých cihel. K vidění tu nic moc není, jen nad oltářem jsou fresky z 11. a 12. století zachycující různé výjevy z Ježíšova života. Vracíme se do auta a jedeme na koupačku. Znovu projíždíme Sassari a přijíždíme k dlouhatánské pláži Marina di Sorso. Auto necháváme na parkovišti, budíme Vášu a přes duny si jdeme najít místečko. Lidí je tu pět a půl, což nám vyhovuje. Pláž je to celkem hezká, jen ve vodě je docela dost chaluh a občas i nějaký ten igelitový pytlík. Tuhle chybu na kráse ale dokonale vyvažuje přehršel mušlí ve vodě i v písku. Peťulka neúnavně šnorchluje a vytahuje desítky krásných obrovských mušlí. Ještě že tu nejsme letadlem, měli bysme hned nadváhu. Při cestě zpět do Alghera se ještě jednou stavujeme v Sassari a to v místním Decathlonu, kde kupujeme Peťulkovi speciální šnorchlovací ploutve a ve vedlejší nákupáku doplňujeme zásoby.

1.7.18 Bosa, přejezd na jih ostrova

Ráno balíme a po půl jedenácté již uháníme na jih. Jak tak jedeme pobřežní silnicí podaří se mi i identifikovat místečko hned za Algherem, kde jsme se koupali s našima před těmi 15 lety. Cesta příjemně ubíhá a je na co se koukat, protože se vineme kolem moře a užíváme si výhledy. Po ani ne hodince jízdy projíždíme městečko Bosa Marina a vjíždíme do vnitrozemské Bosy vzdálené od moře asi tři kilometry. Bosa se nachází u jediné splavné sardinské řeky Fiume Temo. Město založili Féničané a největší rozkvět zažilo v dobách Římanů. V raném středověku Bosa trpěla útoky arabských pirátů, a to až do doby, kdy se sem přistěhovala část rodiny Malaspinových z Toskánska. Ti zde postavili hrad, který se tyčí nad městem až dodnes. My hledáme kde zaparkovat na mnou vytipovaných místech, ale vše je plné. Nakonec se chytáme na dlouhé třídě Corso Vittorio Emanuele II, kde nacházíme pěkné místo ve stínu. A protože je dneska neděle, parkujeme zdarma. Spícího Vášu přendaváme do golfek, který se ovšem hned budí ječíc na celé město. To to pěkně začíná. Z náměstí Piazza IV Novembre pokračujeme hlavní třídou do spletitých uliček starého města. Vašík nepřestává řinčet a tak ho beru do náruče a míra hluku se trošku snižuje. Jako všude je i tady plno starých paláců. Hned na začátku je pěkný Palazzo Don Carlo z 18. století a kousek za ním pak palác Casa Deriu, kde nyní sídlí muzeum. Naštěstí je poblíž cukrárna, takže se jdeme všichni zchladit zmrzlinou. Kluci na ní dostávají i malé deštníčky. O pár desítek metrů dále si prohlížíme aspoň zvenku katedrálu Cattedrale dell'Immacola​ta Concezione, pocházející z 15. století, jejíž současný vzhled je výsledkem barokní přestavby. Hned vedle je pak most, z kterého je pěkný výhled na barevné domečky podél řeky i pestrobarevnou kopule katedrály. Noříme se zpět do spleti uliček a začínáme stoupat nahoru k hradu. Všude na zemi jsou tradiční malé oblázky, které sice působí malebně, ale pohybovat se po nich s golfkama prakticky nelze. Váša tedy povinně vyskakuje a jde po svých. Po skoro půlhodinovém výstupu se dostáváme nad střechy domů, odkud je krásný výhled na okolní kopečky, moře a vůbec celé město pod námi. Ještě pár desítek metrů a před námi jsou již poslední schody vedoucí k hradu Castello di Serravalle. Na obranu před vpády nepřátel ho v roce 1112 postavila rodina Malaspinů. Z kdysi mohutného středověkého hradu se zachovala jen část obvodových zdí s hradbami a věžemi. Platíme drobné vstupné a vydáváme se na hradby a opět se kocháme výhledem na řeku s lodičkami, střechy domů s barevnými fasádami, lesknoucím se mořem v dálce a bezpočetnými hrobkami na hřbitově pod námi. Chceme se podívat ještě do velké věže, ale ta je k velké nelibosti Péti, který se těšit na strážce, uzavřená. Jediná stavba, která uvnitř hradeb zůstala celá je kostel Nostra Signora di Regnos Altos s cyklem katalánských fresek pocházející z počátku 14. století. Opět se ozývá hlad, takže usedáme do jedné z několika laviček ve stínu a dopřáváme si něco na zub. Poté již slézáme opět dolů k našemu autu a zahajujeme přejezd na samotný jih ostrova do oblasti Chia. Po skoro třech hodinách jízdy přijíždíme ke kempu Campeggio Torre Chia. Auto necháváme na parkovišti před recepcí a jdeme obhlédnout situaci. Sedí tu postarší pán, který neumí slovo anglicky, takže konečně dochází na moji začátečnickou italštinu. Poté co mu sdělím, že máme auto, stan a jsme dva dospělí a dvě děti, chce vidět pasy. Při zapisování jmen se hrozně diví, že muž i Péťa jsou oba Petrové a jakto, že to je možné. Konečně hotovo a vysílá s námi jednoho mladíka, který nám ukazuje volné plácky. Mají tady mezi stromy napnuté velké plachty házící stín, takže se pod jednu z nich uchylujeme. Dopoledne nám na stan bude asi svítit, ale pak už by měla zafungovat plachta. Přeparkováváme tedy auto, klukům vyndaváme na deku hračky a dáváme se do výstavby. Za hodinku máme hotovo a vyšperkováno. V umývárkách zjišťujeme, že sprchy jsou na žetony, které se prodávají na recepci, takže tam ještě rychle pádím, než mi zavřou a my máme po teplé koupeli. Venku jsou sice ještě kabinky se studenou vodou, ale do té se nám přeci jen večer už nechce. Kemp je hned vedle pláže pod španělskou strážní věží, stačí projít jen úzký pás stromů. Večer ji jdeme ještě obhlédnout, abysme se mohli těšit na zítra.

2.7.18 pláž Su Portu

Ráno při snídani za námi na kole přijíždí jeden chlapík z personálu a anglicko-italsky nám sděluje, že vzadu asi o metr vyčníváme a oni tam chtějí postavit karavan vedle toho, co tam již stojí. Jímá mě hrůza, protože posunout se byť o pár desítek centimentrů znamená vystěhovat celý stan, strhnout ho a znovu postavit. Zábava na více než hodinu. Záčínáme se tedy bránit, že včera nám to tady jeho kolega dovolil. Nakonec se ptá, na kolik nocí, tu chceme být. Když mu odpovím, že na šest, odjíždí se zeptat co a jak. Za pár minut je zpátky a naštěstí dostáváme povolení tady zůstat. Uff. Dnešní den trávíme válením se na nejbližší pláži hned u kempu, Su Portu. Odtud směrem na západ se táhne několik krásných pláží a zajímavé je, že čím se pláž nachází blíže k západu, tím má jemnější písek. Tady u nás jsou to tedy spíše drobné kamínky. Stavíme si ležení hned pod věží a užíváme si, že tu jsme prakticky sami. Trochu fouká vítr, takže Petr ukotvuje slunečník gumicuky. Je vybaven na vše. Petr s Peťulkou se vydávají nahoru ke věži. Po strmém krátkém výšlapu na ně čeká krásný výhled. Z jedné strany naše pláž Su Portu a z druhé další Sa Colonia. Věže jsou tu na každém kroku, během 16. a 17. století jich bylo vybudováno přes 100, jejichž posádka měla varovat před nájezdy severoafrických pirátů. Pak nás kluci opět ukecají na zmrzlinku z blízkého kiosku. Petrovi beru ledové kapučínko. Petr pak slouží jako uspávač hadů. Lehne si na záda, na něj se uvelebí Váša a Petr ho hladí po zádíčkách a vypráví pohádku. A za chvilku je v limbu. Když se Vašíček vzbudí, bojují s Péťou spolu stříkacími pistolemi a jdou se vykoupat. Peťulka už krásně plave sám a Váša to zvládá jen s pásem. Když jsou trošku vlnky, dám mu ještě pod paždíčka žížalu. Jsou to šikulky. Večer si pak po večeři jdeme ještě projít k pláži a posedět na lavičku ve stínu borového lesíka, kde je pár stoletých prolézaček pro děti.

3.7.18 pláž Su Giudeu

Dnešní den je opět jen koupací. Bereme auto a přibližujeme se jen asi na 5 minut vzdálenou pláž Su Giudeu. Utábořujeme se hned vedle útesu oddělující další pláž. Píseček je tady hebounký jak hladká mouka a dostává se nám naprosto všude. Vstup do vody krásně pozvolný a voda křišťálově čistá. Odpoledne se to tu trochu zaplňuje, ale jinak to jde. Jinak klasika, koupačka, šnorchlovačka, procházka po skalách, stříkačkové války a k večeru potom proskakování vlnami. Balíme to až skoro před sedmou hodinou večerní.

4.7.18 archeologické naleziště Nora, pláž Sa Colonia

Dnešní den je opět konečně nějaká ta akce. Jedeme zkoumat ruiny na archeologické naleziště Nora, vzdálené asi 25 minut jízdy směrem ke Cagliari. Po desáté hodině jsme na místě a pohodlně parkujeme kousek od vstupu. Tam si kupujeme lístky a ani si skoro nestačím skočit na záchod a už vyrážíme s panem průvodcem na prohlídku. I tady na poloostrově Capo di Pula na nás čeká španělská strážní věž. Velice milý pan Andrea vše odvypráví italsky a pak bych řekla, že jen pro nás, přidává i anglický výklad. Ještě před tím, než zde Féničané v 9. století př. n. l. založili svůj přístav, tu existovala sardinská osada. Od 6. st. př. n. l. byla Nora pod kartaginskou nadvládou a v roce 238 př. n. l. se zde napevno usadili Římané, kteří z Nory učinili hlavní město provincie i celého ostrova. Město ale muselo neustále odolávat náporu vln a tak nakonec bylo na konci 3. st. n. l. opuštěno. Dnes je valná část města již pod vodou, stále tady však probíhá archeologický průzkum tří univerzit. My vyrážíme nejdříve k římskému divadlu, jedinému zachovalému na Sardinii a pak již kráčíme po římské cestě a prohlížíme si zbytky domů a krámků leckde i s hezky zachovalými podlahovými mozaikami. Jak nám sděluje pan průvodce, krámky tu měli dokonce i šoupací dveře. Pak pokračujeme dále k nejhezčí mozaice náležející k patricijské vile, po které tady zbyly vysoké sloupy rámující atrium s fontánkou zásobenou vodou z přilehlé podzemní nádrže. Okruhem se vracíme zpět k divadlu, které se právě rekonstruuje a jdeme se podívat do strážní věže Torre del Coltellazzo o di Sant'Efisio na konci poloostrova. Jak se dovídáme od Andrey, tak město mělo kvůli větru i dva přístavy, každý z jedné strany poloostrova. Do věže jdeme po schodech, ačkoliv v dobách své služby, člověk musel použít lano. Ještě že tak. Původně také neměla uzavřené horní patro, ale byly tam klasické hradební otevřené zuby. Nahoře se kocháme výhledem a pak se pomalu vracíme zpět k autu a do kempu. Tam dáváme polední pauzu a odpoledne pak jdeme pěšky na druhou pláž od naší strážní věže Sa Colonia. Jsou pěkné velké vlny, takže v nich všichni dovádíme. Nejvíce si to asi užívá Péťa, který jako správný vodní muž snad za celé odpoledne nevylezl z vody. Vašíček má zase radost z nalezené rybičky klauna očkatého a obaluje se mokrý v písku, takže vypadá jako řízek ve strouhance. Po večeři se pak po osmé hodině vydáváme na průzkum okolí. Nejprve přeskakujeme po kamenech říčku vlévající se do moře na pláži Su Portu a napojujeme se na stezku vedoucí po útesech Strada Romana. Kvetou tady krásné keře se žlutými bambulkami a na zemi je plno bílé rozkvetlých květin. Po asi deseti minutách jsme nahoře a kocháme se mořem, útesy i ostrůvkem Isola Su Cardolinu, který je spojený s pobřežím jen uzoučkým pásem pevniny. Ještě jdeme pár stovek metrů dál, ale pak obracíme, protože slunce začíná zapadat, tak abysme se nevraceli za tmy. Stiháme to akorát, na kameny přes řeku při cestě zpět už pomalu nevidíme.

5.7.18 pláž Cala Cipolla

Ráno už po desáté parkujeme u pláže Cala Cipolla vzdálené asi 10 minut jízdy. Od auta je to na ní několik set metrů, které se zdají být nekonečné, když je člověk ověšený jak vánoční stromeček a boří se do písku. Ale stojí to za to. Malá plážička v zálivu obklopeném útesy s čisťounkou vodou a hladkým pískem. Bohužel se pomalu zaplňuje, ale to se dalo čekat. Trochu fouká a sluníčko se schovalo za husté mraky, tak jsme zvědaví, co se z toho vyklube. Postupně ale vítr mraky rozfoukává a máme zase azuro. Váša navazuje česko-italské přátelství a od chlapečka si půjčuje loď za naši stříkačku. K obědu nám pak vaří polévku, ale pozor je horká, jak říká. Petr s Péťou jdou opět na procházku po útesech, po které následuje povinná porce zmrzlinky z nedalekého stánku. Pak jdu já s klukama na průzkum druhé strany zálivu, kde si prohlížíme v dálce vyčnívající maják. Kluci skáčou po kamenech jak kamzíci a já mám strach, aby mi v těch pantoflích nezahučeli dolů do vody. Na pláži se pak celé odpoledne věnujeme stavitelské činnosti. Budujeme velký hrad s vodním příkopem. Večer si pak jdeme užít západ slunce na naši španělskou věž.

6.7.18 pláž Punta Libeccio - Cala Angioni

Dnes si zkusíme najít nějakou tu osamělou zátočinu. Míříme na západ po pobřežní silnici na vytipovanou Punta Libeccio - Cala Angioni vzdálenou asi 20 minut jízdy. Je tu plácek, kde nechat auto a dole pod ním malá plážička s kioskem. Písek tu vystřídaly drobné kamínky smíchané s chaluhami, kterých jsou tu haldy. Ty ale poslouží i jako dobrá odstiňovadla od ostatních návštěvníků. Plavou sice i ve vodě a na šnorchlování to tu moc není, ale jsme tu skoro sami, což si náležitě užíváme spolu s výhledem na co jiného než na španělskou strážní věž Torre di Pixinni. Celý den lenošíme, opět zmrzlinkujeme a kluci k večeru přeskakují z jedné chaluhové duny na druhou. Odjíždíme tak až po půl osmé večer.

7.7.18 Cagliari, pláž Su Portu

Ráno vyrážíme vstříc hlavnímu městu Sardinie, Cagliari, kde žije asi 160 tisíc obyvatel. Město se rozkládá na devíti vápencových pahorcích na jižním pobřeží ostrova, v hlubokém zálivu Golfo di Cagliari. Město založili Féničané v období mezi 7. a 8. stoletím před Kristem. Od té doby je považováno za bránu Sardinie a stalo se také mocenským centrem. Na ostrově se postupem času vystřídaly punské kmeny, Římané, Vandalové, Byzantinci, Pisané, Aragonci a Piemonťané. V 8. století Pisané opevnili sedlo Castello a podporovali přístavbu Stampace, Marina a Villanova, které daly městu tvar, jenž se zachoval až do začátku minulého století. Sardinský název města zní Casteddu, což ukazuje, jak bylo město v tehdejší době ztotožněno s jeho čtvrtí Castello, jež se poté stala symbolem Cagliari. Dnes se v této historické čtvrti nachází mnoho kostelů, šlechtických paláců a archeologických památek. Po hodince cesty necháváme auto pod středověkými hradbami čtvrtí Castello na placeném parkovišti Parcheggio del Bastione di Santa Croce a suneme se do kopce. Do křivolakých uliček vstupujeme bránou ve věži Torre dell´Elefante, pojmenované podle malé rytiny slona na bočním krakorci z roku 1307. Je to tady opravdu uzounké a dosti temné. Někdo tady má i otevřené dveře do ulice, kterými nakukujeme dovnitř do tmavé místnosti zřejmě bez oken. Bydlet v přízemí není žádné terno. Procházíme až na druhou stranu hradeb nad bastión San Remy, odkud se nám naskýtá hezký výhled na město a moře. Pak pokračujeme směrem na sever na slavnostně fáborky nazdobené náměstí Piazza Palazzo, z kterého vstupujeme do katedrály Cattedrale di Santa Maria del Castello, kde právě skončil křest miminek. Vnitřek hraje červeným a bílým mramorem a dle doporučení průvodce se jdeme podívat na to, jak archanděl Michael sráží ďábly do hlubin pekelných. Do hlubin pak sestupujeme i my, protože míříme do krypty pod oltářem, kde jsou uloženy pozůstatky savojské královské rodiny. Cestou ven ještě míjíme hezké kazatelny od Guglielma da Innsbruck, které asi 100 let zdobily katedrálu v Pise, odkud byly přeneseny do Cagliari. Vedle katedrály je pak hezky opravená růžová budova staré radnice Antico Palazzo di Citta, která nyní slouží jako muzeum. Procházíme náměstím okolo paláce Palazzo Regio, který byl v 18. století postaven pro sardinské guvernéry a vícekrále a v současnosti zde zasedá místní parlament. Jako obvykle kluci chtějí vystoupat na nějakou tu věž, takže míříme k věži Torre San Pancrazio pocházející z roku 1305, která sloužila jako vězení a později jako observatoř. Máme ale smůlu, kvůli rekonstrukci zavřeno. Pokračujeme tedy dál a skrz opevněnou bránu vcházíme ke studijnímu komplexu Cittadella dei Musei stojící na místě bývalé královské zbrojnice. Nalaďujeme se na poněkud morbidní notu, protože se jdeme podívat na anatomické modely z 19. století do malinkého muzea Mostra di Cere Anatomiche, z kterého jsou kluci nadšeni. Vracíme se zpět k Bastione di Saint Remy, odkud sjíždíme výtahem o několik pater níže do ulic města. Z náměstí Piazza Constituzione vcházíme do pěší zóny ulice Via Giuseppe Garibaldi, kterou se dostáváme do parčíku na náměstí Piazza Antonio Gramsci. Tady si ve stínu stromů dáváme ledovou tříšť a malou sváču a poté se již přesouváme k moři na hlavní třídu Via Roma. Z té pak máme v úmyslu dojít až ke kostelu Sant´Eulalia, kde by měly být k vidění podzemní vykopávky. Kostel sice po chvíli nacházíme, ale je zavřený. Po pár minutách obcházení kostela konečně uzříme drobnou ceduli muzea Museo del Tesoro e Area Archeologica di Sant´Eulalia. Za vykopávkami se musí po schodech dolů a jelikož nám Váša mezitím usnul, Petr kupuje lístky jen pro sebe a Péťu a já s Vašíkem na ně mezitím čekám v malé hale na pohovce. Kluci po děrovaných chodnících procházejí dávnými staletími. Je zde k vidění římská dlážděná cesta, pozůstatky budov, přístavba se zbytky pilířů a tezaurus posvátného "chrámu", kde byla nalezena sbírka mincí. Vykopávky ukazují kontinuitu života ve čtvrti Marina od 3. století př.n. l. do 14. století. Vracíme se zpět k Bastionu, který si teď prohlížíme pěkně ze spodu a pomalu se vracíme k autu. Cestou do kempu se ještě zastavujeme v obrovském nákupáku a pořizujeme si nějaké ty mňamky domů. Různé druhy medu, marmelád a vín. V kempu si pak dáváme chvilku oraz a pak se jdeme ještě vykoupat na naši pláž Su Portu, kde kluci dovádějí v malých kamínkách a šermují klacíky jako meči.

8.7.18 Nuraghe Losa, pláž Li Cuppulati u Budoni, noční trajekt do Itálie

Ráno nás opět čeká naše neoblíbená činnost a to je balení a bourání stanu. Po desáté máme konečně hotovo a vyrážíme opět na sever do Olbia, odkud nám večer jede trajekt zpátky do Livorno. Máme však před sebou ještě jeden den a i ten hodláme plně využít. Cesta by nám měla zabrat něco ke čtyřem hodinám, takže to je ještě spousta času se někam podívat. Hned u dálnice je hezky zachovalý nuragh Losa, u kterého parkujeme ani ne za dvě hodinky. Jeho jméno by se dalo přeložit jako nuragh hrobek. Na jeho okraji se totiž nalezly zakopané kamenné urny z římské doby. Samotný nuragh, pocházející z 2. tis. př. n l. a vypínající se až do 13 metrů, je hezky zachovalý, obklopený dvěmi obrannými věžemi. Šplháme do jeho nejvyššího patra a z výšky přehlížíme ještě dobře patrný kamenný plot okolo něj. Kluci jsou nadšeni a berou to jako super dobrodružnou prolézačku s tajnými komnatami. Pod blízkými stromy pak otevírám občerstvovací stanici a pak již pokračujeme dále. Máme ještě pár hodin čas a tak přejíždíme pár desítek kilometrů pod Olbii k městečku Budoni, kde trávíme zbytek čekání na trajekt na pláži Spiaggia Li Cuppulati. Není úplně špatná, ale do těch v oblasti Chia má hodně daleko. V půl sedmé se ještě naposledy máčíme ve vodě a pak rychle převléknout a vyrazit k trajektu. Tam přijíždíme před osmou hodinou a stavíme se do fronty. Ta se nijak nehýbe, protože se jeden z kamionů při výjezdu z trajektu tak nějak zasekl či co. Konečně překážka odstraněna a my se můžeme nalodit. Tentokrát parkujeme úplně dole mezi vodotěsnými přepážkami. Pan stevard nám odmyká dveře do naší kajuty, která měla být tentokrát s okny, ale nějak není. No nic, necháme to být. Nejdou nám ovšem sklopit horní postele, takže Petr shání opět někoho z personálu, který je odemyká a my se můžeme vydat na průzkum lodi. Jako obvykle vyrážíme hledat dětský koutek. Tady je tedy opravdu malinký. Ani to není koutek. Jen vedle baru je malá klec s míčky a vedle simulátory motorek, na kterých kluci hned řádí. Pak si jdeme do restaurace koupit řízek a těstoviny k večeři a do postelí se dostáváme až někdy po jedenácté hodině. Ještě než ale ulehneme, dobývá se na nás stevard, že si máme vypnout alarm v autě, který nám vytrvale houká. Už nás prý i několikrát vyvolávali. Petr jde tedy zkontrolovat auto a pak již vše probíhá v poklidu.

9.7.18 návrat domů

Ráno nás opět okolo půl šesté budí hlášení, že se blížíme k Livornu a že se začíná podávat snídaně. Toho využíváme a rychle něco zhltáváme, protože už se to valí k autům. V Livornu se stavujeme v Lidlu, abysme si koupili něco na cestu, ale ještě nemá otevřeno, takže chvíli čekáme. Pak už nás čeká jenom celodenní cesta zpět domů, která naštěstí probíhá bez zádrhelů.