Norsko 2019

Dovolená obytnou dodávkou v srpnu 2019 po Norsku.

16.08.19 přejezd do polského Svinoústí, pobyt u Baltu

17.08.19 trajektem do Trelleborgu, přejezd do Osla - muzeum Vikingskipshu​set

18.08.19 Oslo

19.08.19 Lillehammer, skanzen, stezka Peer Gynt

20.08.19 NP Rondane

21.08.19 NP Jotunheimen

22.08.19 skalní stěna Trollveggen

23.08.19 stezky Trollstigen a Ornesvingen, fjord Geiranger

24.08.19 ledovec i NP Jostedalsbreen, rameno Briksdaalsbreen

25.08.19 ledovec i NP Jostedalsbreen, rameno Boyabreen, Mundal, Kaupanger

26.08.19 Flam, vodopády u Kinsarvik

27.08.19 NP Folgefonna

28.08.19 Rolldal, přejezd na jih

29.08.19 Preikestolen

30.08.19 maják Lindesnes Fyr, Mandal

31.08.19 Mandal, Kristiansand Cannon Museum, trajekt do Dánska

01.09.19 přejezd z Dánska domů

Hlavní letošní dovolenou, během níž jsme ve zvedačce procestovali část Španělska, jsme už měli za sebou, avšak protože nám ještě nějaké dny zbývaly, rozmýšleli jsme se, kam se vydat. Minulé roky jsme zamířili do chorvatské Istrie či na řecký Thassos. Vždy tedy na koupačku k jižnímu moři. Moje návrhy ohledně změny kurzu směrem na sever byly vždy negovány. Až letos jsem dostala povolení naplánovat nekoupací výpravu, jejímž cílem bude Norsko. Prvotní zápal však byl brzy vystřídán pochyby, zda vše stačím připravit. Se svým perfekcionistickým přístupem se měsíc nezdál jako dostatečně dlouhá doba. Zvlášť, když jsem o Norsku věděla jen to, že se tam jezdí obdivovat příroda a fjordy. Z knihovny jsem si tedy půjčila průvodce a začala pročítat různé cestopisy na internetu, z čehož jsem si postupně tvořila kostru naší cesty. Jako výchozí jsem zvolila hlavní město Oslo. Jak se tam ovšem dostat? V zásadě se nabízely tři možnosti. Buď trajektem z polského Svinoústí či německého Sassnitz do švédského Trelleborgu, cesta bez trajektu po souši využívající podmořský mostotunel mezi Kodaní a Malmö či delší přeprava autem do dánského Hirtshals s krátkým trajektem do Kristiansandu. Časově i finančně vycházelo všechno tak nějak podobně. Nakonec jsme zvolili polské Svinoústí ležící u Baltského moře, jehož neslanost jsme chtěli vyzkoušet. Nahrával nám k tomu i čas odjezdu, v 1 hodinu ráno. Chtěli jsme do Polska přijet o den dříve a trochu to tam prozkoumat. Lístky jsme si chtěli zamluvit od společnosti TT line, ale než jsme se s Petrem dohodli, zda brát kajutu nebo ne, tak ji skoro o polovinu zdražili. Já jsem však stále trvala na svém, že nehodlám s dětmi ležet někde na chodbě, tak jsme kompromisně zakoupili kajutu pro dva, že se tam nějak vmáčkneme. Lístek nás nakonec vyšel na 263 EUR. Poslední, co jsem chtěla ještě před cestou vyřešit, bylo placení dálnic a tunelů. V Norsku nemají žádná mýta či nálepky do auta. Mýtné se účtuje podle projetých mýtných bran, kde vám vyfotí registrační značku a pak následně pošlou fakturu na adresu majitele vozidla. Jsou však případy, kdy faktura nedorazila a dotyční byli rázem v pozici neplatičů. Vyřešila jsem to tedy možností registrovat se již před příjezdem na stránkách Euro Parking Collection, kam následně dorazí i faktura. Původní plán byl vyrazit již ve čtvrtek večer a přespat někde kolem Berlína, ale protože jsme nabrali trošku zpoždění ve finalizaci balení a nebylo bezpodmínečně nutné jet na noc, dali jsme si budíka na páteční šestou ráno, abychom vyrazili přiměřeně brzy.

16.08.19 přejezd do polského Svinoústí, pobyt u Baltu

Ráno opravdu vyrážíme před sedmou hodinou, ale asi po deseti minutách jízdy těsně před Černým Mostem zjišťujeme, že jsme nechali v garáži přídavný přímotop. Nejsme ještě tak daleko, takže se pro něj vracíme a zahajujeme odjezd číslo dva. Ten se nám již daří a my v klidu a pohodě projíždíme Německem az k polskému Baltu, kam dorážíme po jedné hodině odpolední. Mám vyhlédnuté malé lesní parkoviště asi půl hodinky za Svinoústím GPS: 53.989992,14.629927. Jsou zde k dispozici kryté stolečky a k moři to máme ani ne deset minutek pěšky. Teplo vcelku je, ale na koupání to moc nevidím. Přesto však do báglu přibaluji plavky, kdyby snad náhodou. Cestou na pláž nás cedule upozorňuje, že vstupujeme do Wolinského národního parku a že se podle toho máme chovat. K moři scházíme průrvou v útesu, kde dříve zřejmě stávaly schůdky. Ocitáme se na nekonečné písečné pláži. Větrno a převážně zataženo klukům nevadí a dožadují se plavek. Pobíhají po kotníky ve vodě a bojují, jak jinak. Do chladné vody se však noří jen Petrové, malý i velký. Po hodince se pomalu vracíme zpět se zastávkou přímo na útesu, z kterého je pláž i moře pěkně vidět. Chlapi začínají být hladoví, takže vytahuji vařič a ohřívám polévku. Poté už zvedáme kotvy a popojíždíme k Parku Miniatur i Kolejek u městečka Dziwnow. Protože vítr spíše zesilujeme navlékáme i teplákové bundy. Procházíme se mezi zmenšeninami polských majáků, okolo nichž jezdí po kolejích vláčky obklopené domečky a postavičkami. Vše je velmi hezky zasazeno mezi květinové zálohy a jezírka. Největší hit je však pro kluky mašinka projíždějící pod vodopádem. Využíváme zde i okružní jízdu v poněkud větším vláčku s motivem mašinky Tomáše. Pak už se přesouváme hned vedle, kde je veliké dětské hřiště s mnoha pěknými prolejzačkami a hracími prvky. Tady má největší úspěch otevřené křesílko točící se mnoha směry. K večeru se pak vracíme zpět ke Svinoústí na jednu z jeho pláží, kde si na chvíli roztahujeme deku. Péťa s Vašíkem se hned situují do role plavčíků a šplhají na strážní věž, z které je pak mám trochu problém sundat. Po vyzkoušení místního minihřiště se vracíme zpět k autu a popojíždíme pár set metrů ke skutečnému majáku Latarnia Morska strážící ústí řeky Svina do Baltského moře. Jeho zmenšeninu jsme viděli v dětském parku. Je po deváté hodině večerní a my se usazujeme v malé uličce u pláže, kde si dopřáváme pár hodin spánku než se přemístíme na náš trajekt.

17.08.19 trajektem do Trelleborgu, přejezd do Osla - muzeum Vikingskipshu​set

Krátce po půlnoci se již stavíme do fronty na loď. Vše probíhá bez problémů. Polospící děti se daří přemístit z auta do spodní postýlky v kajutě, Petr si lehá na tu horní a já si ustýlám na zemi ve spacáku. Krátce po sedmé přistáváme ve švédském Trelleborgu, odkud popojíždíme jen pár minut na malé parkoviště u lesíka na jeho okraji, GPS: 55.377984,13.102242, kde snídáme. Posilněni zahajujeme šestihodinový přesun do Osla. Ještě než najedeme na dálnici, rozbliká se nám varovná hláška poklesu tlaku v pravé přední pneumatice. Petr tedy hned zajíždí ke krajnici a ohledává místo činu. Na píchnutí to nevypadá, takže ji kompresorem jen trochu dofoukne a pokračujeme dále. Projezd švédskou nížinou je celkem dost nezáživný, stereotyp naruší jen zastávka u Mekáče na oběd. Po druhé hodině za vydatného deště vjíždíme do Norska. V obcích mají jako my standardní padesátku, ale mimo je pouze osmdesátka. Hodně tady měří a pokuty jsou dosti vysoké, takže tu zřejmě poprvé využijeme i omezovač rychlosti. Do hlavního města norského království vjíždíme již po čtvrté hodině. Počasí nám moc nepřeje, stále poprchává. Protože se nám ale ještě nechce do kempu, vydáváme se na polostrov Bygdøy navštívit zdejší vikingské muzeum lodí - Vikingskipshu​set. Stavba, z pohledu shora připomínající kříž, v sobě ukrývá tři vikingské lodě a poklady v nich. Prvním exponátem je 22 metrů dlouhá a 5 metrů široká pohřební loď Oseberg. Vyrobená v 9. století a skrývající dvě ženská těla. Podle bohaté pohřební výbavy se muselo jednat o dvě významné členky společenství. Další o poznání méně zachovalá je pak loď Tune z 10. století skrývající tělo muže. Ve výbavě se dochoval meč, štít a drátěná košile. Tato byla 18 metrů dlouhá a 4 metry široká. Poslední vykopaná je loď Gokstad z konce 9. století, kde se také našlo tělo muže a spolu s ním sáně, postele, koně, psi či stan. Zbraně či šperky nikoliv, byla tudíž vykradena již během vikingské éry. Je dlouhá 24 m a široká 5 m. Předměty z lodí jsou pak k vidění ve čtvrté místnosti. Dřevěné bohatě vyřezávané sáně, vůz, zvířecí hlavy. Po prohlídce již míříme do jednoho ze dvou místních kempů, kempu Ekeberg nacházející se v jihovýchodní části města. Kemp je to obrovský, takže není problém najít volné místo. Horší je mokrá místy rozbahněná tráva. Otvírám zadní dveře, které mi slouží jako stříška a vařím vodu na těstoviny. Vše bosa jen v ťapkách, protože tenisky by byly okamžitě úplně mokré, takže si to náležitě užívám. Až když jdu umýt nádobí, tak zjišťuji, že jsou tu k dispozici i vařiče. Novinka, oproti jižním kempům. Nemusela jsem stát v dešti za autem. Sprchy jsou tu na tokeny, takže jdu na recepci nějaké koupit, ať se můžeme večer umýt.

18.08.19 Oslo

Ráno se budíme do krásného slunečného dne. Balíme a vyrážíme do centra města. Auto parkujeme několik ulic od Královského paláce, GPS: 59.920898,10.713200. Je neděle, takže to máme gratis. Jinak bychom museli v automatu zadat naši SPZ a připravit si cca 30 NOK za hodinu. Město na nás působí velmi upraveně a čistě. Zadním vchodem přes pěkný parčík přicházíme k paláci, Det Kongelige Slott. U brány parku jsou budky pro stráže, ve kterých si kluci hned zkouší roli hlídačů. Palác, nepůsobící nijak honosně, byl postaven v 1. polovině 19. století jako norská rezidence švédsko-norsk​ého krále Karla XIV. Všichni vládci spojených království Švédska a Norska ovšem sídlili po většinu času ve Stockholmu a palác v Oslu využívali jen občasně. Prvním trvalým obyvatelem paláce se tak stal až v roce 1905 první vládce samostatného Norska, Haakon VII. Za vlády Olava V. (1957-1991) však nebyl palác udržován a chátral. Až stávající král Harald dal palác opět zrenovovat, což se mu myslím povedlo. Stejně jako nádherně kvetoucí záhony všude okolo. Pokračujeme dále až k hlavnímu vchodu, před kterým se na nádvoří Slottsplassen vypíná jezdecká socha Karla XIV. Johana, krále Švédska a Norska. Ten hledí kupředu na hlavní třídu nesoucí jeho jméno, Karl Johans Gate. Na hlavní třídu vyrážíme i my. Míjíme budovu místní university, naproti níž je pěkná fontána připomínající skleněný lustr. Všude kolem to nádherně kvete. Ať už v obrovských kulatých truhlíkách či v záhoncích parku, za nímž se skrývá Národní divadlo Nationaltheat​ret. Ze záhonků právě vyjelo automatické zavlažování, což je něco pro kluky, kteří si užívají vodní spršku. Obcházíme divadlo, před jejímž vchodem je socha zřejmě nejznámějšího norského básníka a dramatika Henrika Ibsena, a pomalu se dostáváme až k moři. Míjíme strohou budovu červené barvy, radnici Radhuset a jsme na nábřeží. Asi tu probíhá nějaký festival, protože tu jsou rozmístěni velcí světle zelení látkoví sloni a vedle nich pomalovaný automobil alla Tibet. V sousedství využíváme volného vstupu a vcházíme do Muzea Nobelovi ceny míru, Nobels Fredssenter. Výstava je to částečně interaktivní. Kluci si tu například fotí ručičky na podporu přeživších násilí ve válkách. Nejvíce je ovšem potěší malá přírodní prolejzanda na konci prohlídky. Pokračujeme dále po nábřeží Aker brygge, plné kotvících lodí, různého typu občerstvení i dětských prolézaček. Domy tu září novotou a nablýskanými skly. Ve zmrzlinovém stánku na nás kluci vyžebračili zmrzlinu. V přepočtu jedna za stovku. Inu, co se dá dělat. Ceny tu mají podobné jako u nás, jen ta norská koruna je za tři naše. Péťa si tu svou však příliš neužil. Půlka mu za chvíli spadla na zem. Posloužila aspoň jako malá svačinka několika rackům. Procházíme až úplně na konec k dřevěnému molu, které slouží jako plážička a vnitrobloky se sochami koní a jejich jezdců se vracíme zpět Nobelovi, kde využíváme záchůdek. Protože už máme pořádný hlad, jdeme prozkoumat stánky, které jsou rozprostřeny za zelenými slony v přístavu. Vypadá to všechno na asijskou kuchyni. Vybíráme si smažené plněné taštičky a něco v těstíčku. Moc dobré, ale na kluky trošku pálivé. Po dobrém obědě jdeme vytrávit na druhou stranu zálivu. Rozprostírá se zde pevnost a hrad Akershus, které začal budovat norský král Hakon V. Magnusson v roce 1299. Jejich primární funkcí bylo bránit Oslo, nové norské hlavní město. Mohutnými dvojitými hradbami, kde opět hlídkují dva naši lumpové, procházíme na bastion Skarpenord. Je odtud krásný výhled na celý záliv. I proto tu dodnes stojí děla. Nestřílejí už ovšem do nepřátelských lodí, nýbrž slavnostní salvy. Míjíme Norské muzeum odporu, Norges Hjemmefrontmu​seum, umístěné v jedné z budov na bastionu, a kolem čestné stráže vstupujeme na nádvoří hradu. Ten byl za vlády dánsko-norské​ho krále Kristiána IV. v 17. století přebudován v renesančním stylu a obklopen moderní bastionovou pevností, kterou jsme si právě prošli. Fasujeme audioprůvodce a pouštíme se na průzkum interiéru. Vnitřní prostory jsou rozmístěny do několika výškových úrovních, takže občas je průchod mezi místnostmi řešen spíše jako vchod do sklepa. Nahlížíme do hradní kuchyně, komnaty výběrčího daní i vězeňských kobek. Nechybí tady ani královské mauzoleum z roku 1948. Za zmínku stojí i pěkná hradební kaple či spíše dle své velikosti kostelík, kde se dnes pořádají koncerty vážné hudby. Skrz místnosti postavené ze šedivého zdiva, jako pozůstatek původní centrální věže středověkého hradu, vstupujeme do východního křídla postaveného ve 30. letech 20. století. Zde jsou reprezentační pokoje paláce. Například sál Kristiána IV., který byl původně rozdělen na několik menších místností, soukromých pokojů královské rodiny. Tady se ukrývají tři vzácné tapisérie patřící k nejcennějším kouskům na hradě. I původní pokoje prince jsou dnes zařízeny jako reprezentační místnosti. Asi největší místnosti na hradě je sál Romerike, pojmenovaný podle rolníků z oblasti Romerike na severu Osla, kteří tu pomáhali opravit toto křídlo po požáru z roku 1527. Dnes se tu konají bankety až pro 180 stolovníků. Protože se klukům chce na záchudek, využíváme přímo ty královské, označené cedulkami prince a princezny. Kousek pod hradem dáváme svačinku na houpačkovém hřišti. Každý si vybere tu svou, na kterou má právě náladu. Je libo pneumatika, klasická prkénková, dětská pro miminka či velká kulatá? Z houpačkovny se vydáváme na procházku mezi budovami pevnosti. V jedné z nich byl vězněn i nejznámější norský kriminálník Gjest Baardsen, který proslul zejména svými nápaditými útěky z vězení. Dostáváme se až k hradbám jižního části pevnosti, na kterých jsou opět děla strážící přístup od moře. A protože historie ještě dnes nebylo dostatek, plynule vplouváme do té válečné, do Norského muzeum ozbrojených sil, Forsvarsmusee​t kousek od pevnosti. Tady zažíváme exkurzi do světa moderních zbraní i jejich předchůdců. Třeba z našich klimatických končin neznámé sáně k tažení kanónů. Péťa je jako vždy unesen figurínami, kterých je tu nespočet. Oblíbené jsou i exponáty, do kterých se dá zalézt. Obrněná vozidla, strážní věže nebo vojenské kanceláře. Kluci už jsou celkem uondaní, takže se pomalu stáčíme zpět k našemu autu. Procházíme kolem krásně opravených historických budov až k norskému Parlamentu, Stortinget sídlící vedle nám známe hlavní třídy Karl Johans Gate, odkud už to máme jen kousek. Po devatenácté hodině opouštíme hlavní město Oslo směrem na sever. Kousek za městem se již noříme do divočiny a začínáme potkávat značky Pozor losi. Po asi hodinové jízdě norskými lesy kempíme u jezera Mjosa kousek od Lillehammeru, GPS: 61.032713,10.492200, kde si užíváme večeři při západu slunce do vodní hladiny. Krásná podívaná. V okolím nalézám obrovské hřiby. Škoda, že zbytek posádky houby moc nemusí.

19.08.19 Lillehammer, skanzen, stezka Peer Gynt

Ráno se ještě chvíli procházíme u mola plného malých lodiček a pak už vyrážíme směr Lillehammer, dějiště zimních olympijských her v únoru 1994. První naší zastávkou jsou skokanské můstky. Parkujeme nejdříve hned pod nimi GPS: 61.123700, 10.486620 a musím uznat, že je to fakt výška. Rozhodně bych také nechtěla být kameramanem snímající skokany z vysoké věže u doskočiště. Už tady odtud je krásný pohled na jezero Mjosa a okolní lesy. Což teprve, až se přemístíme nad můstky. Popojíždíme o pár desítek výškových metrů na lesní parkoviště GPS: 61.126695, 10.494983, odkud se jdeme pokochat pohledem, který zažívá jen jedoucí skokan. Tady nahoře potkáváme první typické norské obydlí. Dřevěnou chalupu s nádherně vyřezávanými reliéfy se střechou pokrytou zeleným trávníkem. Nádhera. Vedle pak je i jedna menší chajda ve stejném stylu s parohy různých kopytníků nad vchodem. Originální je i plůtek okolo, sestavený ze starých lyží. Na malém pódiu si z legrace zkoušíme, jaké to je stát na stupních vítězů. A pak už přichází dechberoucí pohled dolů, když scházíme o kousek níže po schůdcích vedoucích podél sjezdařské rampy. Pro mě jako pro osobu trpící závratí je to fakt výzva. V jednom z můstků je i malá výstavka připomínající olympijské hry včetně kostýmů použitých pro úvod i závěrečný ceremoniál her. Z kopce sjíždíme dolů až na okraj města GPS: 61.112844, 10.477485, ke skanzenu Maihaugen. Venkovní procházka je koncipována od nejstarších staveb až po ty téměř současné. Pro děti tu je také pěkná hra, kdy hledáme ukryté schránky, ve kterých je nápověda, kde hledat ty další. Současně si jako důkaz, že jsme všechno našli, procvakáváme naši hrací kartičku. První tubus s nápovědou je hned u pěkného sloupového kostela z 12. století, který je pro norsko typický. Pokračujeme dále a nahlížíme do malých či větších domečků podle majetnosti majitelů, které jsou i vnitřně pěkně zařízeny. Vše je moc hezky zasazeno do okolní přírody plné jezírek. Nechybí tu ani škola, ze 60. let 19. století. Dlouhou dobu však učitelé jezdili od farmy k farmě. Až v roce 1860 vyšel školský zákon, který prodlužoval dobu výuky (stejně to bylo ale jen pár týdnů v roce) a ukládal vystavět školy. K hlavním předmětům, mateřský jazyk, matematika a náboženství se přidali i biologie, zeměpis a historie. Na budově jsou i původní skleněné tabulky. Hned naproti tu chovají dva pěkně vypasené vepříky. Právě jim paní přinesla nějakou tu čalamádu, takže hned uhánějí na dlabanec. Ten si dáváme i my. Jsme zváni na ochutnávku kaše. Nevím, jestli je to ta samá, co dostala prasátka, ale chutná moc dobře, sladce jakoby s nádechem skořice. Nápovědy u domečků nás vedou až k velkému rybníku s mnoha rybářskými příbytky, kde si zkoušíme také něco chytit na udici. Kupodivu nám neberou, takže bereme zavděk naší svačinkou. Po průzkumu několika pěkných farem, zkoušíme rovnováhu na kmenech stromů a stromových žebřících. Vycházíme z lesíku pro další nápovědu schovanou v telefonní budce. Ocitáme se totiž již v nedaleké minulosti ve staré vilkové čtvrti. Domečky z různých dekád 20. století jsou zařízeny přesně tak, jak je měli jejich původní majitelé. Všechno vypadá jakoby ráno odešli jen do práce. Moc pěkné. Mají tady i dům, ve kterém vyrůstala současná norská královna Sonja. Na závěr nás čeká ukázka městečka z počátku 20. století. Na vlakovém nádraží v jednom z vagónů nalézáme i naše poslední procvakávadlo. S kartičkami pak míříme na starou poštu, kde nám je paní pošťačka mění za dárečky. Oba kluci si vybrali nákladní norská poštovní autíčka. Takže velká spokojenost. Nasedáme do auta a popojíždíme do vesničky Skei, kde začíná stezka Peer Gynt, nesoucí jméno podle hlavní postavy stejnojmenné Ibsenovy hry, jejíž skutečnou předlohou byl Peder Lauritson, který žil nedaleko v blízké vesnici. Na začátku stezky je závora, kde se platí poplatek 85 NOK, který jde k našemu překvapení uhradit i kartou. Projíždíme mezi mokřinami, jezírky a malými skálami pokrytými lišejníky. U stolečku dáváme další sváču a kocháme se pohledy. Protože cesta je hrbolatá a prašná a nedovolí jet více jak 20 km/h, Váša si vychutnává jízdu vepředu. Počasí není moc příznivé, dosti fouká a mraky letí jako o závod. Ale zato máme štěstí na dvě krásné duhy a volně se pasoucí ovečky se zvonečky na krku. U vesničky Gålå opět najíždíme na klasickou silnici a frčíme na vyhlédnuté místečko na spaní, GPS: 61.658901,9.578583. Je to malý plácek u klidné silničky hned vedle řeky Gudbrandsdals​lagen kousek pod městem Otta. Večerní hygiena se neobejde bez lehkého řevu našich drahoušků. Sprchování se za autem studenou vodou v 15 stupních chce přeci jen trošku odhodlání. Čištění si zubů v křišťálově čisté vodě řeky je pak už brnkačka.

20.08.19 NP Rondane

Ráno nás budí sluníčko a okolo desáté hodiny už začínáme stoupat nad městečko Otta k národnímu parku Rondane. Po několika zákrutách už vidíme jeho planiny. Na cestě potkáváme všudypřítomné ovečky. Auto zanecháváme ve vesničce Mysuseter, GPS: 61.808161, 9.685230. Na parkovišti si bereme obálku, na kterou vyplňujeme SPZ našeho vozu, vkládáme do ní parkovné 40 NOK a celou obálku vhazujeme do boxíku. Nyní se už můžeme vydat na první opravdový výlet do přírody. A že je na co se koukat. Okolo nás samá zeleň, i na střechách domečků. Ty by klidně mohly patřit Křemílkovi s Vochomůrkou. Po stezce přicházíme k malé ale rychlé říčce a po krátkém stoupání proti proudu vidíme náš první norský vodopád Ulafossen. Stoupáme stále výše podél padajících vod, až úplně na jeho vrchol. V jednom z vytvořených bazénků pak zkoušíme vodu. Je žiletkově studená. Přes můstek přecházíme na druhou stranu řeky Store Ulla, které se držíme ještě nějaký ten kilometr. Cestou zdoláváme i blátivé nástrahy. Znovu překonáváme řeku a stoupáme k jezeru Bergetjonn. Otevírají se býn nádherné výhledy na zelené kopce NP Rondane, částečně utopené v mracích. Zelená barva okolo nás je přítomná v mnoha odstínech. Od tmavě zelené jehličnatých stromů a keřů, po světlejší odstíny různých trav až po skoro bílou mnoha druhů mechů a lišejníků. U jezera dáváme odpočinek a fascinovaně hledíme do zelených dálek. I na obrovské hřiby všude kolem. Fialové borůvky sbíráme rovnou do pusinek. Vracíme se zpět k autu a popojíždíme o trochu dále do nitra parku, GPS: 61.823301, 9.708125. Tam si ohříváme polívčičku a dáváme chvíli oraz. Venku to trochu fouká a obloha se zatáhla. I teplota šla dosti dolů. Na řadu tedy přijcházejí mikiny, softshellky i teplé čepice. Opět se chystáme na zhruba šesti kilometrový okruh. Nejdříve špacírujeme po prašné cestě k parkovišti Spranget, odkud se chodí na trek k jezeru Rondvassbu. Tam my ovšem nepůjdeme, místo toho se stáčíme opět k naší řece Store Ulla, jen jsme teď o pár set metrů výše. Jdeme teď podél ní a opět se kocháme. My na skoro holé lišejníkové planině a hory v mlze před námi. Nejúchvatnější jsou však ty skoro bílé lišejníky v kombinaci všudypřítomné zelené. Nádhera. Cestou narážíme i na staré kamenné jámy. Jak se dozvídáme z naučné tabule, jámy zakryté větvemi sloužili k lovení sobů. Po krátké svačinové pauze je tu další vodopád - Storulfossen. A není to žádné ořezávátko. Řeka se rozšířila a proudy vody padají z vysoké skály dolů. Prý se tu konají dokonce i svatby. Z národního parku Rondane opět klesáme dolů do údolí a přejíždíme k nedalekému jezeru Vagavatnet, GPS: 61.869181,9.083261, kde kempujeme na noc.

21.08.19 NP Jotunheimen

Opět nás budí sluníčko a my si užíváme snídani u velkého piknikového stolu vedle našeho auta s pohledem na jezero. Po ranním doplnění kalorií zvedáme kotvy a popojíždíme asi půl hodinku k národnímu parku Jotunheimem. Ještě kousek před ním necháváme auto na malém lesním parkovišti GPS: 61.683800,9.073910, odkud vyrážíme na krátký výlet k soutěsce řeky Sjoa k místu zvaném Riddersprange​t neboli Rytířský skok. Vody řeky Sjoa se tu dravě ženou skrz skály a balvany a na tomto místě je soutěska široká jen asi dva metry. Toho využil rytíř Sigvatu z Leirholaru, který žil v nedalekém údolí okolo roku 1200 a v tomto místě přeskočil Sjou i se svou vyvolenou v náručí. Chceme se tady ještě v okolí trochu porozhlédnout, ale je to tu dost podmáčené a zabahněné, takže frčíme dále. Přijíždíme k jezeru Ovre Sjodalsvatnet​, nad nímž již vidíme zasněžené vrcholky národního parku Jotunheimen. Parkujeme u horské chaty Bessheim, od které vyrážíme do tříkilometrového kopce k jezeru Bessvatnet. Stezka se klikatí stále vzhůru kolem říčky Bessa. Nejprve ji přeskakujeme jako potůček, ale postupně mohutní a padá kaskádovitě dolů. Mění se i počasí. Svlékáme se do triček, abychom se zase po chvíli oblékali zpět do mikin. A nahoře u jezera na sebe navlékáme i větrovky. Začalo trochu fučet. Dáváme oddech a sváču. Po dřevěném můstku překonáváme již poměrně širokou Bessu vytékající z jezera a míříme po značené stezce k dalšímu jezeru Gjende. Někdy je celkem problém najít správnou cestu, protože značky jsou vlastně jen červená téčka na kamenech, obvykle vyrovnaných do pyramidy. U nich kluci vždycky předvádějí různé činnosti, které my pak hádáme. Úbočím hory se proplétáme mezi kameny, rozkvetlými modrými zvonečky a bílými ochmýřenými kytičkami. Nikde pomalu ani živáček. To se však mění, když se napojujeme na stezku vedoucí podél jezera Gjende. Výlet lodí přes jezero a pak pěšky zpět tu je velice populární, takže pár set metrů jdeme poněkud v davu. Naštěstí se brzy odpojujeme a stáčíme se zpět. Po nějaké době však ztrácíme stezku. Kamení totiž vystřídaly malé keříky a opět se trochu potýkáme s bahýnkem. Do toho Vašík již oprávněně fňuká, že ho bolí nožičky. Beru ho tedy do náruče a pokračujeme dál. Cestou překonáváme malé potůčky a na jedné z malých vyvýšenin nalézáme obrovskou ohlodanou kost. Konečně jsme zpátky u značek a pomalu míříme z kopce dolů ve společnosti obrovských hřibů. Uf, po téměř šesti hodinách docházíme k autu. Vracíme se zpět k městečku Otta, tentokrát ale do kempíku stejného jména GPS: 61.772255, 9.510750, který je pěkně položený přímo u řeky Otta. Přeci jen to chce již teplou sprchu a dobít vše potřebné.

22.08.19 skalní stěna Trollveggen

Ráno zažíváme poněkud drsné probuzení. V pěti stupních se mi opravdu nechce jít ven a připravovat snídani. Zelená tráva kolem je sice krásná, ale naprosto mokrá, tudíž jdu na boso jen v pantoflích. V tuto chvíli závidím pohodlí velkých obytek, kde jsou všichni v tričkách a nemusí ven. Aspoň že to nádobí můžu umýt v teplíčku. Při snídani k nám přichází jeden Nor z vedlejšího obytňáku a dává dětem čokolády. Chvíli se tak bavíme, dojde také na norské ceny a i pán poznamenává, že v Norsku je draho. Přes noc jsme taky zjistili, že přídavné topení, pro které jsme se ještě vraceli domů, stejně nejde. Neutáhne ho zřejmě zdejší příkon. Naštěstí v noci nám zima nebyla, Petr dvakrát zapnul autotopení a spacáky nás hřály dostatečně. Protože už nám došlo pečivo a jiné dobroty, jedeme do Otty nakoupit. Supermarket je stejný jako u nás, výběr i ceny, tedy ty v přepočtu krát tři. Ale co, jsme na dovolené, takže si koupíme, na co máme chuť. Poté již vyrážíme směr sever k městečku Andalsnes. Během jízdy děláme ale několik zastávek. Z hlavní silnice odbočujeme na prašnou, na malý plácek GPS: 62.228387, 8.316809, kde si ohříváme polévku k obědu a pak jdeme na krátký výlet k vodopádu Grønfossen. Pěkné malé kaskády ve skalnatém korytu. Popojíždíme dále a stavíme u dalšího vodopádu Slettafossen. Ten je hned u silnice, kde je i malé parkoviště GPS: 62.324880, 8.078006 a krámeček se suvenýry. Protože z každé z našich cest si rádi vozíme něco na památku, vybíráme dva malé trollíky. A jede se dále. Kolem pěkného sloupového kostelíka Kors Kirke GPS: 62.438377, 7.848873 až k horolezeckému symbolu Skandinávie, Trollveggen neboli Trollí stěna, GPS: 62.489205, 7.760283. Je to nejvyšší kolmá stěna v Evropě, vysoká přes jeden kilometr. Tady pod ní je malé návštěvnické centrum a různé mapičky s vyobrazením možných cest na její vrchol. A také obrovský trollík. Bohužel nechybí ani památník horolezců a basejumperů, kterým se tata stěna stala osudná. Česká republika zde zaujímá neradostné prvenství. A to tu ještě nejsou vytesána jména těch našich krajanů, kteří se tu zabili jen 14 dní před naším příjezdem. My na Trollveggen rozhodně šplhat nebudeme, jdeme se na něj podívat z ptačí perspektivy.

Konečně dojíždíme do cíle dnešního dne GPS: 62.506250, 7.797529. Placenou silnicí s úplně novým povrchem se dostáváme na malinkaté něco jako parkoviště, odkud zahajujeme ani ne kilometrový výstup na vrcholek Litlefjellet. Dle dostupných informací by to měly zvládnout v pohodě i předškolní děti. Strmé stoupání po kamenech je ale vcelku drsné, nakonec to však dáváme i s naším tří a půl letým Vašíkem. Za odměnu se zapisujeme do vrcholové knihy a začínáme se rozhlížet. Pod námi je jezero Vengedalsvatnet s naším autíčkem velikosti angličáku a na druhé straně krásný výhled na Trollveggen a údolí řeky Rauma. A tady nahoře je dokonce několik malých jezírek. Jestliže byl výstup drsný, tak sestup je ještě mnohem drsnější. Modlím se, aby nám neujela noha, protože pak by dotyčný sjel až dolů k autu raketovou rychlostí. To se však neděje. Místo toho máme opět štěstí na krásnou duhu. Protože jsme v poměrně uzavřeném údolí, leží tu ještě zbytky sněhu, který si kluci samozřejmě musejí jít osahat. A protože se nám tady zalíbilo, trávíme tu nedaleko i dnešní noc, GPS: 62.535543, 7.825497 za tichého bublání potůčku.

23.08.19 stezky Trollstigen a Ornesvingen, fjord Geiranger

Dneškem se začínáme opět pomalu vracet na jih. Projíždíme údolím Isterdalen, na jehož konci nás čeká známá Trollí stezka, Trollstigen. Cestou děláme zastávku ve stejnojmenném kempu, kde kluci chvíli řádí na prolézačkách. Poté již míjíme značku Pozor trollové a začíná stoupání v jedenácti serpentýnách vybudovaných již v roce 1936 a přemosťujících​ vodopád Stigfossen. Občas to chce dosti řidičského umu, zvlášť když proti vám jede autobus. Zvláště napínavé je pozorovat, jak se vyhýbá autobus s obytňákem. Nahoře je velké parkoviště, nějaké ty obchody a návštěvnické centrum věnované budování stezky. Auto tedy zanecháváme tam a vracíme se kousek po svých zpět na vybudovanou vyhlídku. Začíná trošku pršet, takže přijdou na řadu i deštníky a pláštěnky. Po využití místního záchudku frčíme dále. Po asi půl hodince ale opět stavíme. Vidíme totiž plné parkoviště, a tak jsme zvědaví, co je tu k vidění, GPS: 62.330768, 7.471521. Po dřevěném chodníčku s vysokým zábradlím se dostáváme k rozbouřeným peřejím řeky Valldola. Přestalo pršet, takže se aspoň trochu protáhneme. Pak zase nasedat vstříc našemu prvnímu fjordu. V Linge se naloďujeme na trajekt, který tady jezdí každých 10 až 20 minut, vstříct tmavým hlubinám. Okolo nás jen zalesněné kopce s vrcholky v mlze a dole zelené pastviny s malými vesničkami a jejich barevnými domečky. Za 15 minut se vyloďujeme ve vesničce Eidsdal a pokračujeme dále. Cestou si dáváme pauzičku a vaříme si polévku, GPS: 62.152556,7.181061. Je to taková malá odbočka, než člověk zajede do jednoho z vybudovaných tunelů. Kolem nás se pasou kravičky a pod námi říčka, do které přitékají potůčky z protilehlého vrchu. Tak a teď nás čeká údajně nejkrásnější fjord Geiranger. Než k němu v nekonečných serpentýnách, pojmenovaných Orlí stezka, Ornesvingen, sjedeme, prohlížíme si ho pěkně svrchu z vybudované vyhlídky GPS: 62.126286, 7.167654. Škoda, že je zataženo a lehce mlhavo. Pak už frr dolů. To co jsme Trollí stezkou vystoupali, Orlí zase slétáváme. Ve vesničce jsou opět nějaké ty obchůdky, kavárničky a restaurace. A samozřejmě několik trollíků. V obchůdku si kupujeme čepice s norským vzorem a v čokoládovně zmrzlinku a horkou čokoládu, které si jdeme sníst na lavičku do přístavu. Ten je stejně jako ulice v Oslu vyzdoben obrovskými kulatými květináči. Opouštíme vesničku a opět se šplháme nahoru, tentokrát na vyhlídku Flydalsjuvett, GPS: 62.090824, 7.223189. Fjord se ovšem utápí v mlze. Pár minutek vyčkáváme a mlha se jak mávnutím kouzelného proutku zdvihá a už je vidět v celé své kráse. Od vyhlídky stoupáme stále výš a výš a když se ohlédneme zpět na Orlí stezku, vypadá jako pravidelná klikatá čára. Na pastvinách jsou nádherné chatičky s trávou na střechách, okolo nichž padá voda z nesčetně malých potůčků. Krásná podívaná. Avšak po pár desítkách výškových metrů pomalu mizí a nahrazují je holé skály s ledovcovými čepicemi. Míříme totiž na další vyhlídku Dalsnibba, ležící v 1476 metrů nad mořem, ke které vede placená silnička. Na velkém parkovišti jsme téměř sami a užíváme si výhled na Geiranger z této výšky. Daň za to, je opravdu nízká teplota a vítr, které nás nutí vzít si i čepice. Z vyhlídky sjíždíme ke krásnému mnohabarevnému jezeru Djupvatnet. To skoro celé objíždíme a poté se již noříme do dlouhého tunelu. Od něho zase pozvolně klesáme a dojíždíme do našeho dnešního vytipovaného místa na přespání. GPS: 61.938545,6.884523 na břehu jezera Oppstrynsvatn​et. Z hlavní silnice se odbočí na asi stometrový travnatý úsek. Už tam ale stojí jedna francouzská posádka. Ptáme se tedy, zda by jim nevadilo, kdybychom tu jednu noc přespali a dostáváme pohodové svolení. Vyndaváme tedy stoleček, ohříváme večeři a kocháme se výhledy.

24.08.19 ledovec i NP Jostedalsbreen, rameno Briksdaalsbreen

Ráno se budíme do lehce mlhavého rána a vyrážíme na nákup do nedalekého městečka Stryn. Odtud frčíme něco málo přes hodinu k našemu prvnímu ledovci, národnímu parku, Jostedalsbreen, konkrétně k jednomu z jeho ramen Briksdaalsbreen. Auto necháváme na parkovišti, GPS: 61.663435,6.820576, Petr si bere hole a vyrážíme na krátký trek, cca 5 km. Stezkou pozvolně stoupáme údolím s vodopády podél ledovcové říčky Briksdalselva, jejíž dravý tok několikrát přecházíme po mostíkách, leckdy notně pocákáni od všudypřítomných kapiček vody. Největší sprcha ovšem přichází, když se blížíme k vodopádu Kleivafossen, který je tvořen převážně z tající ledovcové vody, což je přibližně 10 000 litrů za sekundu. Protože už je poledne a měli jsme jenom snídani, Váša se dožaduje jídla. Za chůze tedy vytahuji aspoň suché tortily, které miluje. A jsme na konci stezky. U malého jezera, do kterého proudí voda z ledovcového ramena nad ním. Ta je opravdu neskutečně ledová. Dáváme oraz a svačinku, než se po stejné cestě vydáme zpět. Stejná cesta nás čeká i autem, protože dál už je jenom ledovec. Kluci si za jízdy sem všimli děského hřiště u jednoho z kempů, takže je jasné, kde budeme trávit zbytek dne a noc. Kemping Oldevath, GPS: 61.758139, 6.811000, přímo u jezera Oldevath. Počasí nám moc nepřeje, stále lehce poprchává. Vytahujeme tedy markízu nad kempové židličky a stůl a dáváme oběd. Potom už kluky nic nezastaví a běží dovádět na hřiště. Po šesté večer si půjčujeme zdarma v kempu šlapadlo, kluci fasují záchranné vesty a vyrážíme na jezero. Voda je krásně tyrkysová, ale opět strašně ledová. Večer si pak užíváme sprchování v teplé vodě.

25.08.19 ledovec i NP Jostedalsbreen, rameno Boyabreen, Mundal, Kaupanger

Ještě jsem nezmínila, co nejvíce frčí k poslechu na této dovolené. Jako na každé mají kluci své oblíbence. Ať tu to byla Dáda Patrasová nebo želvy ninja. Současně letí nejvíc Hurvínek a Xindl X, kontrétně píseň Orel mezi supy. Slušnej to protiklad. Dnešní den bude trošku přejezdový s několika zastávkami. Ta první je však neplánovaná, kdy funguji také jako odháněčka koz. Celé stádo se uvelebilo na silnici a nechtělo se samo zvednout. Ta další už je parkoviště GPS: 61.483544, 6.751162, s krátkou procházkou k ledovcovému rameni Boyabreen, ledovce Jostedalsbreen. Opět jeho vody stékají do jezera jménem Brevatnet a my vidíme masu ledu a sněhu. Mezi keříky tu nalézáme i obrovská hovínka. Není snadné uvěřit, že pravděpodobně patří kravám, které se tu chodí pást. Autem se posouváme opět asi čtvrt hodinky dále k vesničce Mundal či druhým názvem Fjærland, kde navštěvujeme Muzeum ledovce, Norsk Museum. Před ním se fotíme u mamutí rodinky v životní velikosti a uvnitř vedle ledního medvěda. Samozřejmě vycpaného. Zkoumáme originál mamutího klu a ukazujeme si na modelu ledovce Jostedalsbreen, které části jsme už navštívili. Jedna z expozic je věnovaná i pravěkému lovci Ötzimu, který byl nalezen v ledovci v rakouských Alpách. Část ledovce i s jeho tělem tu mají jako součást modelové jeskyně. V promítacím sále pak shlédneme krátký film o výpravách na lyžích po ledovci. Přeparkováváme o pár set metrů dál na pěkné odpočívadlo se stolečkama GPS: 61.420158, 6.753863, sloužící jako pozorovatelna ptáků v mokřadech fjordu. Po obědě zase popojíždíme, tentokrát přímo do vesničky Mundal, Fjærland, GPS: 61.401931, 6.739009. To si drží titul norského města knihy. Je tu několik antikvariátů i knihy volně položené k vypůjčení. Jdeme se podívat k místnímu červenému dřevěnému kostelíku a na sousedící hřbitov. Po obhlídce náhrobních kamenů, nejen u tohodle kostelíku, můžeme potvrdit, že prostředí, ve kterém člověk žije má na něj veliký vliv. V Norsku se snad neumírá dřív než v sedmdesáti. Největší stavbou tu je krásný hotel Mundal, který ale nevypadá, že by byl ještě funkční. Potřeboval by nákladnější renovaci. Opouštíme Mundal, překonáváme jeden fjord po mostě a stavíme u krásného sloupového kostela ve vesničce Kaupanger, GPS: 61.184537, 7.232506. Je akorát pět hodin, kdy se má zavírat, ale paní nás ještě pouští dovnitř. Sloupy uvnitř podpírají krov, vše je nádherně vyřezáno i nabarveno. A zase jedeme dál. Noříme se do dlouhého tunelu a vyjíždíme přímo v přístavu Mannheller u fjordu Sognefjord. Tam se naloďujeme a přístáváme naproti ve Fodnes. Namířeno máme k městečku Flam, ke kterému se dá dojet buď úplně novým více než dvacetikilometrovým tunelem nebo pěkně nahoru a dolů přes vrcholky. Protože máme ještě spoustu času, dáváme přednost výhledům a vybíráme druhou variantu. Po pár kilometrech stoupání po úzké cestičce nádherně zelenými lesy a se sluncem nad hlavou se jdeme pokochat peřejemi na řece Vardahaugselv​i, GPS: 61.042787, 7.340084. Opět několik zákrut a přijíždíme na náhorní plošinu. Tam je jakási dlouhá kamenná stezka s lavičkami zakončená uměle zbudovanou jeskyní, ve které je medvěd spící na odpadcích. Má to být zřejmě umělecké ztvárnění toho, jak se někteří návštěvníci chovají. Stromy zmizely, sem tam je několik keřů. Okolo nás jen kámen, tráva a mech. A nádherné bíle kvetoucí kytičky. Stavujeme se u jednoho z mnoha jezer a přemýšlíme, že bychom tu zakempovali na noc, GPS: 61.007605, 7.331601. Odrazuje nás však vcelku silný vítr, což by pro spaní ve zvedačce nebylo to pravé ořechové. Jedeme tedy dále a vychutnáváme si tu přírodní krásu. Okolo půl osmé dojíždíme k hezké vyhlídce Stegastein, GPS: 60.908393, 7.212815 nad části Sognefjordu, Aurlandsfjord​en. Parkoviště tu s námi sdílí i nákladní obytňák až z Austrálie. K nocování si vybíráme malinké parkoviště několik zákrut nad vyhlídkou, které jsme předtím míjeli, GPS: 60.918084, 7.231749. Slouží zřejmě i jako základna k pěším výletům, takže mu je několik osobních aut, jejichž majitelé si vzali stan a nocuje někde v divočině. Popřípadě několik set metrů nad fjordem, kam se jdeme ještě večer projít a užít se pohled na fjord.

26.08.19 Flam, vodopády u Kinsarvik

Sluníčko nám svítí do auta, ale dětská část posádky nám stále lenoší. Ven vykukují až při zvuku zvonečků. To ovečky nám přišly při snídani dělat společnost. Sedíme venku jen tak v pyžamu u stolečku a užíváme si to. Brzy ráno nám přišla na telefon horká novinka. Švagrové Olče se narodil malý Jiříček. Je nádherně a tak si jdeme opět vyšlápnout na kopec a já vyzvídám podrobnosti. Sjíždíme dolů, opět se zastávkou na vyhlídce Stegastein, kde jsme tentokrát skoro sami, až k mořské hladině. Silnička je velmi úzká a člověk musí hodně koukat dopředu, aby v případě protijedoucího auta, a co hůř náklaďáku, stačil včas uhnout do rozšiřujících se částí. Po jedenácté vjíždíme do městečka Flam, kde právě kotví obrovská výletní loď. Auto necháváme na parkovišti GPS: 60.864988, 7.117140 a jdeme se na ní podívat zblízka. Hned vedle je pěkné dětské hřiště, které hned kluci běží prozkoumat. Spojíme příjemné s užitečným a ve vedlejším Coopu doplňujeme zásoby. Po ani ne hodince jízdy zastavujeme u pěkného rozložitého vodopádu Tvinnevossfje​ls, GPS: 60.726512, 6.490017, od něhož pokračujeme stále na jih. Přes fjord Handargerfjor​d nemusíme trajektem, je tady placený most. Od něho už je to jen asi dvacet minut k městečku Kinsarvik, odkud plánujeme náš dnešní výlet. Auto necháváme pár kilometrů za ním GPS: 60.363400,6.744480 a jdeme vstříc třem vodopádům. Uvídíme, kam dojdeme. Je nádherné počasí, takže přišly na řadu dokonce i kraťasy. Po hezké široké cestě podél řeky za společnosti skal pokrytých mechem, míříme k prvnímu z nich. Tveitafossen. Pěkný široký vodopád padající po černé skále. Dostáváme se nad něj, kde voda tvoří malé jezírko. Dále už se cesta trochu zostřuje. Šplháme svahe nahoru podél říčky pod námi a přeskakujeme z balvanu na balvan. Chudák Vašík s malýma nožičkama, kterému samozřejmě pomáháme. Odměnou nám je nádherná příroda a po chvíli i druhý super vodopád Nyastolfossen​. Sedáme si a za hluku padajících vod svačíme. A vyrážíme ještě o kousek dál. Nad druhým vodopádem je veliké jezero, kde se kluci i částečně smočují a za ním i třetí vodopád Nykkjesoyfoss​en. Údolí je tu poměrně rozlehlé a řeka se rozlévá do velké šíře. Nechybí ani mýtinka s dřevěným domečkem. Zpátky se vracíme po skoro stejné cestě, jen ten nejhorší úsek mezi prvním a druhým vodopádem obcházíme po lidské cestě, které jsme si předtím nevšimli. Vašíka i nás už bolí nožičky, takže ho chvílemi poponášíme. Padající vody tentokrát vidíme pěkně seshora. Noc jedeme strávit zpátky do Kinsarviku do kempu Bravoll, kde chytáme snad poslední místečko. Musíme se přeci jen trochu zkulturnit.

27.08.19 NP Folgefonna

Opět nás vítá slunce a příjemné teploty, takže se vyletňujeme. Popojíždíme jen pár minut do vesničky Lofthus prohlédnout si zdejší zděný kostelík. Opět chodíme i mezi hroby, které jsou na rozdíl od našich končin, naznačeny jen svislými náhrobními kameny s květinami. Podle všudypřítomných jabloňových sadů, kde jsou spíše keře než stromky, jsme zřejmě v té části Norska připomínající naši jižní Moravu. Podél silnice vidíme spousty stolů s ovocem a pokladničkami. Pěkný to způsob prodej, ale obávám se, že by u nás neprošel. Večer by byl stůl prázdný a pokladnička taky. Pokud by někdo neukradl i ji. Dnes máme namířeno do NP Folgefonna, který je zpřístupněný dlouhým tunelem. Měří 11 150 m, je nezvykle tmavý, bez žádných únikových východů, obousměrný a po pár stech metrech visí hasicí přístroj a telefon. Žádná novinka, takhle jsou na tom skoro všechny norské tunely, jen nejsou obyčejně tak dlouhé. Po zvlášť opatrné jízdě vyjíždíme opět na denní světlo, kde slyšíme rachot helikoptéry nesoucí velikánský balík. Zřejmě naváží zásoby do vysokohorských chat. Parkujeme na parkovišti GPS: 60.110365, 6.270094 za vesnicí Bondhus, kde jsme skoro sami a vyrážíme na cca 10 km výlet k jezeru a vodopádu. Po mostíku překračujeme říčku Bondhuselva a po pěkné pěšince kráčíme vedle ní. Podél cesty jsou veliké balvany porostlé mechem, na které kluci neustále vylézají a slézají. Po chvíli přicházíme k brance s obrázkem ovečky Shaun. Oznamuje nám, že vstupujeme na jejich území, takže po sobě máme řádně zavřít a případné psí miláčky dát na vodítko. Dnes je opravdu nádherně, nebe jako vymetené. Okolo nás pestrobarevná zeleň obklopená vrcholky hor. Prostě paráda. Potkáváme také již první černé ovečky pasoucí se na zelené trávě vedle cesty. Po přibližně půlhodinové pohodové chůzi přicházíme k jezeru Bondhusvatnet. Pohled na něj a jeho zalesněné okolí mě připomíná obrázky z Kanady. U kamenného stolu děláme první zastávku na svačinku. Tady pěkná cesta již končí a začíná pěšina kopírující jezero plná výmolů a kamenů. Za pár minut už ale stojíme na druhém konci jezera před pěkným vodopádem Kluci neodolávají, vysvlékají se jen do slipů a šplouchají se ve vodě jezera. Po chvíli odpočinku stoupáme opět dále. Stezka nabírá grády a strmě stoupá mechovým lesíkem vzhůru nad jezero. A zase vidíme hřiby veliké jako dlaně a pasoucí se ovečky. Stromy vystřídaly keříky, ale k dosažení druhého vodopádu pod ledovcem musíme přebrodit asi dvacet metrů široký zaplavený kus země. Petr bere do rukou Vašíka a já Péťu. Vody je tak do půli lýtek, ale je neskutečně studená. Rychlým krokem zdolávám několik metrů k malému ostrůvku. Mám pocit, že mi upadnout nohy. Nejdříve pocit strašlivé studenosti a potom děsný bolesti. Se sebezapřením zdolávám zbytek, osušuju nohy a natahuji ponožky. Stojíme sice pod ledovcem, ten je ovšem schovaný za skaliskem, takže není vidět. Dáváme další sváču a já se psychicky připravuji na přebrodění zpět. Dávám první půlku a pak dlouho sbírám odvahu. No, co se dá dělat, přece tu nezůstanu a nikdo mě nepřenese. Brr, to je děs. Vracíme se stejnou cestou a opět využíváme kamenný stůl u jezera k oddychu. Už jsme skoro zpět u mostíku přes řeku u parkoviště, když narážíme na stádo krev v čele s býkem Pepíkem, který si nás bojovně měří. Peťula začíná natahovat, už se vidí napíchnutý na jeho rozích. Chvíli čekáme, jestli se nepřemístí z cesty pryč, ale marně. Slézáme tedy ze svahu dolů k řece a obloukem stádo šedivých kraviček raději obcházíme. Je už půl osmé, takže je nejvyšší čas nalézt si plácek na spaní. Projíždíme opět dlouhým tunelem a městečkem Odda, které je základnou pro výlety na známou to skálu ve tvaru jazyku, Trolltunga. Tam se s dětmi nechystáme, protože to je fuška i pro zdatného dospěláka. Pokračujeme dále a po několika kilometrech zastavujeme u dvojitého vodopádu Låtefossen hned u silnice. Od něj už míříme k dnešnímu místu na přespání, plácek vedle hřbitova u vesnice Skare, GPS: 59.932615,6.593748.

28.08.19 Rolldal, přejezd na jih

Dnešní den je přejezdový směrem k jižnímu pobřeží. Cestou si dáváme ještě malou odbočku k městečku Røldal, kde navštěvujeme místní sloupový kostel. Tentokrát to máme i s panem průvodcem. Je asi nejhezčí, který jsme zatím viděli. Uvnitř je laděn do světle červené s pěknými malůvkami. Pak už frčíme nádhernou divočinou, plnou skal, balvanů, trávy a jezer, v které si děláme piknik. Sice tu trochu fouká, ale mikina to spraví. Po dvou hoďkách přeplouváme fjord z Nesviku do Hjelmeland a pokračujeme dále směrem k destinaci našeho zítřejšího výletu - skála Preikestolen, kousek od průmyslového Stavangeru. Protože teploty atakují neuvěřitelných 26 stupňů, hledáme plážičku na vykoupání. Tu nalézáme v malé zátočině Kuviga GPS: 59.025747, 5.950922. Bohužel počasí se začíná kazit a vítr přifoukává bouřkové mraky. Nicméně i tak se kluci svlékají do plavek a koupou se. Několik desítek minut si dáváme pohodičku na dece, pak už ale začíná pršet. A není to jen drobně. Začalo fučet jako blázen a z oblohy padají trakaře. Odjíždíme na vytipové místo pár zákrut v lese, ale nezdá se nám to tam v tomhle počasí moc bezpečné. Vracíme se tedy raději zpátky dolů k moři a nakonec se usazujeme na konci přístavu městečka Tau, GPS: 59.061455, 5.910111. Platíme 200 NOK do obálky, kterou vhazujeme do schránky umístěné na malé budově, kde je záchod a umyvadlo. Večer se vyčasilo a přestalo pršet, takže jdeme aspoň na obhlídku přístavu. Kotví tady rybářské lodě i nespočet motorových člunů a malých jachet. K dispozici jsou i plovoucí garáže.

29.08.19 Preikestolen

Budíme se do uplakaného rána. Pranic se mi nechce jít ven a pod otevřenou střechou připravovat snídani. Po chvíli aspoň přestává pršet. Vašík ještě v pyžamu vylézá ven a blbne na kamenech hned za autem pozorujíce velké trajekty mířící do Stavangeru. Po desáté zvedáme kotvy a odjíždíme. Až na konci přístavu zjišťujeme, že s otevřenou střechou. Ještě, že jsme jeli pomalu. V městečku Tau si jdeme nakoupit a přejíždíme na velké parkoviště GPS: 58.991908, 6.138493 pro výstup na Preikestolen, Kazatelnu. Obrovský skalní blok vysunutý ze svislé skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad modrou hladinu Lysefjordu. Ne zrovna ideální počasí nám hraje do karet menším počtem návštěvníků. Druhé velké parkoviště, které jsme míjeli při cestě sem, je totiž úplně prázdné. V mikinách, s větrovkami v báglech, vyrážíme na cca 8 km výšlap. Stezka začíná vcelku zostra. Hned na začátku jsou dlouhé schody z kamenů. Jen co je vyšlápneme, dává se do drobného deště. Větrovky tedy putují hned ven. Sklon kopce už není tak brutální, ale kameny zůstávají. Ty posléze střídají dřevěné lávky přes mokřadovou louku. A opět je tu úzká stezka ve skalách s kamennými schody. Chudák Vašík, beru ho za ruku a pomáhám mu. Ale nestěžuje si a šlape. Opět se krajina mění a my se ocitáme mezi plochými balvany a jezírky. Několik set metrů před naším cílem však vcházíme do mlhy. Ta se naštěstí brzy rozpouští a my vidíme aspoň do blízkého zalesněného okolí. A jsme tady. Ještě nám zbývá pár desítek metrů po úzké cestě. Z jedné strany skála a z druhé půlkilometrová propast. Vše zvládáme a usedáme na kazatelnu. Stejně jako spousty dalších lidí. Nicméně to není až tak davové. Jako osoba trpící závratí se příliš blízko k okraji nechystám. Rychlé foto a raději se s klukama vzdaluji do bezpečné vzdálenosti. Petr si to na druhou stranu užívá a pózuje mi na focení. Počasí nám nakonec vyšlo, mezi mrakama dokonce vykukuje i sluníčko. Poté obracíme a po stejné cestě se vracíme zpátky k autu. Popojíždíme opět směr jih a krátce čekáme na trajekt Oanes - Lauvvik. Krajina tady dole se již změnila, všude jsou pastviny a ovečky. Hledáme nějaké místo na spaní, ale nic moc nenacházíme. Nakonec bereme za vděk travnatým parkovištěm u silnice.

30.08.19 maják Lindesnes Fyr, Mandal

Po snídani vyrážíme na průzkum nejjižnějšího norského majáku Lindesnes Fyr. Parkujeme kousek od něho GPS: 57.984819, 7.049294 a z rozcestníku se dovídáme, že pokud bychom chtěli navštívit i ten nejsevernější, Slettnes Fyr, museli bychom urazit 2 814 km. Nejprve se jdeme mrknout do malého muzea, kde vystavují různé modely lodí a vybavení majáků. Nejvíce se nám líbí praktický příklad toho, co dokáže udělat ze žárovky lupa. Venku si pak prohlížíme přilehlé domky, z nichž jeden sloužil jako příbytek strážci majáku a jeho rodině. K majáku samotnému musíme šplhat o trochu výše. Je přístupný, takže vzhůru po schodech nahoru, odkud je výhled do dalekého okolí. Vedle něho je ještě zachovalá pec na uhlí, díky které bylo světlo majáku v provozu až do roku 1854. Dáváme ještě procházku po kamenitém okolí zarostlé keříky, ale protože tu dost fouká, vracíme se zpět k autu a přejíždíme do Nory oblíbeného prázdninového letoviska Mandal. Parkujeme u pláže GPS: 58.021104, 7.455323 a vyrážíme na obhlídku. Je stále zataženo a fučivo, takže jsme v ulicích skoro sami. Opět tu vévodí tradiční květinová výzdoba ve velkých květináčích. Kluky zaujalo pěkné dětské hřiště hned u přístavu, který si zběžně procházíme a vracíme se zpět k autu se zastávkou v obchodě. Poté poodjíždíme z města na malé parkoviště mimo něj, kde trávíme noc.

31.08.19 Mandal, Kristiansand Cannon Museum, trajekt do Dánska

Ráno se do Mandalu znovu vracíme. Tentokráte parkujeme na druhé straně poloostrova, na kterém se městečko nachází GPS: 58.019926, 7.433394. Odtud vyrážíme na průzkum dalších plážiček. Na koupání to ale rozhodně není. Mikiny a tepláky to jistí. Škoda, protože tady na pláži Lilebanken mají moc hezké herní prvky jak na písku, tak i ve vodě. Dokonce tu mají i nerezovou rampu do vody pro vozíčkáře. Kluci si tedy aspoň zouvají botky a dovádějí v písku. Pomalu obcházíme celý poloostrůvek a zpět se vracíme skrz lesík. Autem se pak přesouváme do skoro hodinku vzdáleného Kanon Musea u městečka Movik GPS: 58.091773, 7.969312. Pevnost byla postavena Němci za 2. světové války a měla chránit průliv Skagerak mezi Norskem a Dánskem. Uvnitř jsou zachovalé zbraně i například 800 kg vážící střely, které doletěly až 42 km. A kam nedostřelila místní děla, dávali do vody obrovské mořské miny. Stále tu jsou i kolejnice pro přesun děl a střel. Vystaveny jsou německé uniformy či nástroje chirurga. U Péti nejvíce bodují figuríny vojáků, kterých je tu požehnaně. Záchody jsou stále funkční, ale jelikož původně byly jen pro pány, skoro samé mušle, připadala jsem si při konání potřeby dost nepatřičně. Zvenku je pak přístup do odpalovací komory obrovského kanonu. A hned opodál další bunkr pro další kanon. Ten je ovšem už pryč, ale může se vylézt na střechu bunkru užít si výhledy na moře a přilehlé ostrůvky. Pokračujeme dále, kde jsou zachovalé různé budovy. Barák pro mužstvo, zbytek důstojnického domu či jídelna. Je to příjemná procházka. Poté již frčíme do města Kristiansand, odkud nám pojede trajekt do Dánska. Máme ale ještě trochu času, takže parkujeme na ostrově spojeném s městem mostíkem GPS: 58.139128 , 8.001775 a vyvářím oběd. Po čtvrté odpolední již stojíme v přístavišti ve frontě na trajekt společnosti Color Line, který nás dovezu do dánského města Hirtshals. Tříhodinovou plavbu si zkracujeme čtením časopisů a kluci se tak nějak ochomítají kolem. Najednou ale začneme postrádat Vášu. To už ale hlásí místní rozhlas, že se našel chlapeček v pruhovaném tričku Adidas a že si pro něho máme přijít na recepci. Uff. Okolo osmé se vyloďujeme a frčíme směr domů nekonečnou dánskou rovinou. V park4night vyhledávám nějaké to místo na spaní. Když tam ale dorazíme, zjišťujeme, že se jedná o malé rušné parkoviště u restaurace. S velkou obytkou by to nebyl problém, ale my si budeme muset najít něco jinčího. Nakonec končíme kdesi na kraji lesíku. Dokonce je tu i piknikový stůl na snídani.

01.09.19 přejezd z Dánska domů

A teď už nás čeká jen celodenní přejezd domů.

.