Řecko 2021

Dovolená obytnou dodávkou pevninským Řeckem  červenec 2021

01.07.21 odpoledne vyrážíme na cestu, spíme v Maďarsku

02.07.21 celodenní přejezd, večer dorážíme na sever Řecka

03.07.21 Vergína, oblast Zagoria, NP Pindos, kaňon řeky Vikos

04.07.21 oblast Zagoria, NP Pindos, kaňon Vikos, Ioánnina, Dódona

05.07.21 výlet na kánoích z pláže Agios Giannakis

06.07.21 přesun na Lefkádu, vodopády Nidri

07.07.21 Lefkáda - východní pobřeží, pláž Kamari

08.07.21 Lefkáda - západní pobřeží, pláž Gaidaros

09.07.21 trajektem na Peloponés, Olympia

10.07.21 koupání u Kakovatos, Pylos

11.07.21 laguna Voidokilia u Pýla, Methoni, vodopády Polylimnio

12.07.21 vodopády Polylimnio, pláž Foneas, Kardamýli

13.07.21 pláž Diros, Vathia

14.07.21 pláž Tainaro na konci druhého prstu, Gýthio

15.07.21 pláž Valtaki u Gýthio, Monemvásia

16.07.21 pláž Pori u Monemvásia, Mystra

17.07.21 relax v kempu, Sparta

18.07.21 Náfplio, Epidauros, pláž Gliati

19.07.21 pláž Salanti - výlet na kánoích

20.07.21 pláž Salanti

21.07.21 Didima, Mykény

22.07.21 Heraion, Akrokorint, pláž Vrachatiou

23.07.21 Korintský průplav, aquapark, přesun na sever Řecka

24.07.21 přejezd do Maďarska

25.07.21 z Maďarska domů

Letošní rok jsem trochu porušila svou plánovací tradici. Obvykle totiž začínám spřádat plány na letní dovolenou již v lednu, ale nyní jsem již měla dávno hotovo. Řecký itinerář jsem totiž vytáhla z pomyslného počítačového šuplíku, ve kterém odpočíval od minulého roku, kdy do připraveného Řecka hodil vidle Covid. Bylo totiž skoro logisticky nemožné překročit řecké hranice s negativním testem ne starším než 48 hodin, když se na výsledky skoro 24 hodin čekalo a pak absolvovat skoro dvacetihodinový přejezd čisté jízdy. Nevyjímaje ani finanční stránku věci, kdy cena testů dosahovala několik tisíc. Takže nakonec vyhrála bližší Itálie s adrenalinovým plánováním z hodiny na hodinu.

Jen jsem si tedy zběžně pročetla mnou naplánované body zájmu, abych měla představu, kam že to vlastně pojedeme. Protože Covid ještě neřekl své poslední slovo, musela jsem ještě vyplnit řecký vstupní formulář, nutný pro vstup do země, a vytisknout pro jistotu naše očkovací certifikáty.

01.07.21 odpoledne vyrážíme na cestu, spíme v Maďarsku

Jako obvykle vyrážíme ve čtvrtek odpoledne, když Petr přijde z práce. Měla bych mít vše sbalené, svačiny připravené, ale nějak se to táhne. Ještě poslední zabezpečovací úpravy domečku a vyrážíme. Cestou kupujeme online slovenskou dálniční známku a na maďarských hranicích tu maďarskou. Jak jsme pak později zjistili, tady nám ty lumpové prodali o úroveň dražší než jsme měli mít. Neustále argumentovali, že obytná auta patří do třetí skupiny, ale opravdu to není tak. Z několika zdrojů máme ověřeno, že naše obytná dodávka patří do kategorie do 3,5 t a do 7 míst. Poučení pro příště. Kolem půlnoci už se nám nějak zavírají oči, takže ještě před Budapeští sjíždíme z dálnice a trávíme pohodovou noc v městečku Tata na parkovišti u fotbalového hřiště.

02.07.21 celodenní přejezd, večer dorážíme na sever Řecka

Ráno se snažíme vykopat brzo z postele, protože máme před sebou ještě hodně dlouhou cestu. Okolo jedenácté se řadíme do fronty tak deseti aut na maďarsko-srbském hraničním přechodu Horgoš 2. Můj časový odhad půl hodiny čekání je ve skutečnosti více jak dvojnásobný. Konečně vjíždíme do Srbska a zároveň vypínáme mobilní data. Po skoro dvou hodinách jízdy stojíme opět v koloně. Tentokrát kousek před Bělehradem před mýtnými branami. Zase více než půlhodina zdržení. Další je pak přímo v Bělehradě, ve kterém v pátek vrcholí dopravní špička. Pak už to naštěstí frčí solidně až na srbsko-makedonskou hranici. Tady začíná pravý balkánský chaos. Auta stojí v několika řadách, které se tak nějak prolínají a do toho tu obcházejí žebrající matky s dětmi. Trošku nekonečné psycho. Naštěstí už jen dvě a půl hodiny jízdy Makedonií a měli bychom být na hranicích. Zádrhel ale je, že hraniční přechod Evzoni má otevřeno pouze do deseti večer, což při pohledu na navigaci ukazující příjezd za pět minut devět plus časový posun jedna hodina dopředu, není právě příznivé. Petr letí jako o závod a i se zastavováním na nesčetných mýtných branách, kde platíme většinou tak jedno Euro, dojíždíme ke skoro prázdné hranici za pět minut deset. Rychle připravuji pasy, očkovací certifikáty i vytištěný vstupní formulář s QR kódem. Doufám, že se nebudou moc vyptávat. Ve formuláři chtěli místo pobytu, což v našem případě, kdy spíme pokaždé někde jinde, je trošku problém. Nakonec jsem tam tedy vyplnila adresu jednoho kempinku na Lefkádě. Úředník má dobrou náladu. Asi tím, že mu už končí služba a jen poznamenává, že Lefkádu má rád, že je tam krásně a pouští nás dál. Na přespání mám vytipované místo u řeky u vesnice Polykastro vzdálené asi dvacet minut jízdy. Poprvé nás navigace zavádí do nějaké slepé uličky mezi sklady. Zadávám tedy znovu, přejíždíme most přes řeku a sjíždíme na prašnou cestu. Okolo nás velké nic a tma. Po pár minutách dojíždíme na místo dle souřadnic a doufáme, že jsme správně.

03.07.21 Vergína, oblast Zagoria, NP Pindos, kaňon řeky Vikos

Ráno se nestačíme divit. Stojíme na louce u řeky s výhledem na hory a stádo oveček. Za tmy to však tak idylické rozhodně nebylo. Po snídani se kodrcavě vracíme zpět na hlavní silnici, přičemž málem přejíždíme přecházející želvičku. Naší první dnešní zastávkou je městečko Vergína, kde chceme navštívit makedonské hrobky, z nichž jedna z nich patřila Filipu II. Makedonskému, otci Alexandra Makedonského. Celkem tu byly nalezeny hrobky čtyři, z nichž právě ta Filipova byla neporušená s mnoha poklady uvnitř. Vcházíme do nenápadné mohyly zarostlé keři připomínající nám etruské hrobky v Itálii, kde se ve vitrínách lesknou části zbroje a šperky. Nechybí tu ani zlatá pohřební schránka na ostatky zdobená symbolem Makedonců - sluncem se šestnácti paprsky spolu a nádherný zlatý věnec. Na onu cestu byl vybaven i sadou stříbrného nádobí. Zachované jsou i vymalované vchody do hrobek, zejména ten Filipův, jehož hrobka unikla zlodějům díky kompletnímu zasypání. U každé hrobky je i její zmenšenina, zobrazující v jakém stavu ji archeologové nalezli. Protože máme hlad sedáme si do jedné z místních restaurací na jídlo. Evidentně jsme si špatně zvolili. Souvlaki nikterak vábně nevypadají ani nechutnají. Podstatně lepší volbou jsou nádherné třešně a broskve koupené u jednoho děduly před jeho zahrádkou cestou zpět k autu. Následuje přejezd do horské oblasti Zagoria, obývané převážně valašskými pastýři ze severní části Balkánského poloostrova. Cesta je to téměř tříhodinová včetně více než hodinové jízdy připomínající kroucení volantem na autodromu. Petr nejdřív nadává, kudy že ho to vedu a pak už jen rezignovaně krouží. Děti pouštím sednout si dopředu, protože jinak by asi nestačily blicí pytlíky. Nahoru a dolů mezi stromy po úzké naštěstí asfaltové cestičce s bonusem stáda koníků. Konečně přijíždíme k horské vesnici Kipoi, u které je jeden z mnoha zachovalých soumarských mostů, Mylos. U mostu, překlenující suché koryto řeky plné plochých bílých kamenů, si dáváme chvíli pauzičku. Pak popojíždíme opět o kousek dál, míjeje nesčetně mnoho včelích úlů, k dalšímu mostíku, Lazaridi-Kont​odimou. Auto necháváme u silnice a vydáváme se k němu úzkou pěšinkou. Stejně jako most předešlý i tento má krásně zachovalé mostní oblouky s vyvýšenými stupni pro jeho pohodlný přechod. Zde je dokonce jedna z jeho stran přitisknuta ke skále, ve které je vidět mnoho horolezeckých cest. Opět kratičký přesun asi k největšímu mostíku, Kokkoros, připomínající most v dole Moria v Pánovi prstenů. Stoupání ještě nemáme dost, takže opět naskakujeme do auta a během půl hodiny zdoláváme 15 km v nekonečných serpentýnách s nádhernými výhledy do okolí připomínající takto shora deštný prales. Sklon silnice je tak velký, že nám připadá, že se musíme každou chvíli zabořit do mráčků plující nad námi. Nechybí ani stádo kraviček, kterým se pomalu prokousáváme. Parkujeme za vesničkou Vradeto a vydáváme se na krátký trek ke kaňonu Vikos. Cesta je nejprve prašná, široká, vedoucí opět kolem krásných úlů ve tvaru malých domečků, pak se ovšem mění na úzkou pěšinku mezi kameny. Po asi dvou a půl kilometrech přicházíme k hornímu okraji kaňonu na vyhlídku Beloi. Tady dáváme sváču a užíváme si pohledy na strmé skály padající do údolí. Vracíme se po stejné cestě zpět k autu, kde si užíváme příjemnou noc ve 14 stupních.

04.07.22 oblast Zagoria, NP Pindos, kaňon Vikos, Ioánnina, Dódona

Po ranní pohodičce sestupujeme zpět do údolí míjející starou soumarskou stezku z 15. století, Vradeto steps, spojující Vradeto s Kapesovem. Objíždíme jižní cíp kaňonu Vikos, abychom se dostali na jeho protější stranu, kde zastavujeme ve vesničce Monodendri. Chytáme zde poslední místečko na malém parkovišti a vydáváme se na krátkou procházku. Přes pěkně zachovalé řecké divadlo míříme opět k okraji kaňonu, který je se svou hloubkou 900 metrů a rozpětím 1 100 metrů mezi svými okraji zapsán i v Guinnessově knize rekordů. Naším cílem je klášter Agia Paraskevi nalepený na stěně kaňonu. Procházíme malým centrálním dvorkem a přes jednu ze staveb se dostáváme k balkónku ústící přímo nad kaňon. Tady se chvíli kocháme a pak jdeme trošku prozkoumat ostatní místnosti kláštera. Mimo jiné malý kostelík s kadidelnicemi a krámek nabízející prkýnka s ikonami svatých z dílny místních mnichů. Protože už je poledne a panuje velké horko, zastavujeme se ve vesničce v cukrárně na zmrzlině. Chce to však ještě větší osvěžení, takže sjíždíme serpentýnami o pár desítek výškových metrů níže. Míjíme vesničku Aristi, z které se vydáváme dolů k řece Voidomatis, protékající dnem kaňonu. Přejíždíme po úzkém mostíku na druhou stranu smaragdové řeky, kde je malé parkoviště pod stromy a převlékáme se do plavek. Podle již koupajících vidíme, že vody je tu po kolena či po pás a v zákrutě už člověk ani nestačí. Po kluzkých plochých kamenech opatrně vstupujeme do vody. Je zatraceně studená. Stačí v ní být pár sekund a nohy začínají až bolet. Nejsme však žádní srabíci. Chce to rychlou akci, skočit a hned vylézt než člověk dostane omrzliny. Tato strategie se osvědčuje, ale i tak to chce velké odhodlání do vody, při spadla lžička do kafíčka, skočit. Největším otužilcem se zdá být Peťula. Skáče do vody a nechává se unášet proudem. Nechávám kluky blbnout a jdu do obytky pro ty výborný třešně z Verginy . Po asi dvou hoďkách opouštíme národní park Pindos a jeho občas ještě zasněžené vrcholky a přesouváme se do města Ioánnina, vzkvétajícího za vlády Turků, kteří po dobytí Konstantinopo​le v roce 1453 ovládli téměř celé Řecko na dalších 350 let. Parkujeme hned u rozsáhlých městských hradeb a jedním z průchodů se dostáváme do starého města. Nejprve stoupáme k pevnosti, z které toho však moc nezbylo. Spíše jsou tu roztroušeny jednotlivé budovy sloužící dnes jako národopisné muzeum a muzeum stříbra. Za zmínku však stojí mešita Aslan paši, pocházející z 13. století, kterou nechal roku 1815 přestavět Ali paša Tepelenský. V jejím popředí trůní i jeho hrobka. Ali paša byl původem Albánec, kterého Turci jmenovali v Ioánnině epirským pašou. Sic vládl tyranskou rukou, stalo se díky němu město jedním z nejbohatších v Řecku. Snažil se dosáhnout nezávislosti na svých pánech a v roce 1820 již ovládal říši rozprostírají​cí se od Albánie po Peloponés. Když se roznesly zprávy o jeho záměrech vytvořit řecko-albánsk​ý stát, vyslal turecký sultán Mahmúd II. vojska, aby ho popravila. Po dlouhém obléhání citadely nakonec Ali paša souhlasil, že se setká s tureckým velitelem na ostrově Nisí na jezeře. Tam byl ovšem zabit. S pohledem na místo Aliho popravy, se přesouváme do rušnější moderní části města. V úžasné cukrárně Mantzios Cafe plné nádherných dortíků si dáváme obrovskou porci zmrzliny. Je prakticky za pakatel a italsky dokonalá. V restauraci o kousek dál koukáme, že mají plno, což je dobrý signál, takže zakupujeme souvlaki a gyros k večeři. Tu si jdeme vychutnat na lavičku k jezeru. Protože je teprve pět hodin, posouváme se opět o kus na jih. V Dodoně, Diově věštírně, jsme v tuto hodinu jediní návštěvníci, takže máme celé vykopávky jen pro sebe. Jediné, na co si musíme dát pozor, jsou hadi slunící se mezi kameny, jak nás varuje pán u pokladny. Bereme to v potaz a raději zůstáváme na cestičkách. Věštírna se datuje do roku 1000 př. Kristem, je druhá nejstarší v Řecku, významem hned po té v Delfách. Nejvýznamnější​ stavbou je divadlo s kapacitou 17 tisíc diváků, které se právě opravuje. Ale i tak se lze procházet po bývalém jevišti a nasávat atmosféru. Hned vedle něho je malý přístřešek pro archeology a restaurátory. V něm i všude kolem jsou rozmístěny kameny s cedulkami, takové starověké puzzle. Centrem věštírny byl posvátný dub obklopený trojnožkami, na nichž spočívaly vzájemně se dotýkající bronzové kotle. Věštilo se podle zvuku, které kotle vydávaly při úderu, doprovázeným šustotem dubových listů. Tazatelé psali otázky na olověné destičky a kněžky je posléze předčítali Diovi. Dub už tu pravděpodobně není, jen zbylé základy několika budov. Vše jsme si prošli a teď je čas najít si místo na přespání. Vybírám tedy jednu z variant mého itineráře a to pláž Agios Giannakis. Mělo by se zde dát v pohodě zakempit a hlavně by měla sloužit jako naše zítřejší základna pro výlet na našich nových nafukovacích kajacích.

Ukazuje se, že vše výše uvedené platí. Dokonce je tu i sprcha s možnosti volného využití po dobu otevření vedlejšího malého baru.

05.07.21 výlet na kánoích z pláže Agios Giannakis

Dnes poprvé zkoušíme nové kajaky. Od auta na pláž je to jen pár kroků a na malých kamínkách se staví ideálně. I tak nám ovšem celková příprava zabrala skoro půl hodiny. Konečně nasedáme, kšilty na hlavu a pádlujeme zátokou. Petr si bere k sobě Vášu a já Peťulu. Po pár set metrech dáváme koupačku na malé plážičce, z které pak pokračujeme až ke konci zátoky. Tam obracíme a pádlujeme na její protější stranu. Tady si stavíme stany, shazujeme plavky a užíváme si ničím nerušené koupání na Adama. Celý den je ve znamení koupání, šnorchlování a hledání krabíků. Trošku přismahnuti se v odpoledne vracíme zpět k autu, kde si bez problémů vyndaváme stoleček se židličkami a relaxujeme.

06.07.21 přesun na Lefkádu, vodopády Nidri

Opět je tu krátký přesun směr jih. Silnice vede podél moře, takže se můžeme kochat hezkými výhledy, jak na mořskou hladinu, tak na rozsáhlou deltu řeky Acherón. Ústí Ambrakijského zálivu do moře zdoláváme netradičně podvodním tunelem. Za sebou necháváme mys Actium, u kterého se odehrála v roce 31 př. Kr. památná bitva mezi Octavianem a Markem Antoniem s Kleopatrou a zastavujeme se až v krátké koloně před zvedacím mostem na Lefkádu. Při krátkém čekání pozorujeme čluny vydávající se kanálem na širé moře i zbytky sousedící pevnosti Agias Mavras. Obě poloviny mostu už jsou zase pěkně u sebe, takže hurá na Lefkádu. Nejdříve doplňujeme zásoby v místním Lidlu a zakusujeme něco k obědu. Následně popojíždíme k městečku Nidri a jeho vodopádu. Úzkou silničkou dojíždíme k malému parkovišti mezi stromy a bereme věci na koupačku. Stezka k němu je krátká a v pohodě slezitelná i v nazouvačkách. V malém kaňonku míjíme několik malých lagůnek, kde je vody zhruba po kolena. Na jeho konci pak padá do o poznání většího jezírka malý vodopád. Převlékáme se do plavek a užíváme si chladného osvěžení. Po důkladné koupeli se posunujeme ještě níže po východní straně ostrova. Mám vyhlédnutou malou oblázkovou pláž Kamari beach. Cesta k ní vypadá ale více než dobrodružně. Nepříliš široká nezpevněná cesta plná děr a kamenů vedoucí chvíli z kopce, chvíli do kopce. Modlíme se, abychom dojeli aspoň někam, kde se dá případně otočit a vrátit se zpátky. Jsem proto vyslaná jako průzkumník hlásíce stav cesty před námi. Už tam skoro jsme, jen je potřeba sjet prudší sešup dolů. Dáváme to naštěstí bez uražení čehokoliv na podvozku a po 2,5 km konečně zakempujeme. Spoiu s námi tu je ještě španělská rodinka se zvedačkou a tři mladí portugalci se s psem v pick-upu. Nechápu, jak se tam můžou na noc nasáčkovat. K pláži je ještě jedna příjezdová cesta z druhé strany, takže jdu k Portugalcům sondovat, zda nevědí v jakém je stavu. Říkají, že jeli ještě o kousek dál a že je to daleko horší než tenhle úsek. Smiřujeme se tedy s tím, že tuhle hrůzu budeme muset zdolat ještě zpátky. Jinak je to tady naprostá idylka a my si užíváme koupáníčko a relax. Náladu nám trochu kazí místní paní projíždějicí tudy svým vozem a tvrdící, že částečně stojíme na silnici, kde nemáme co dělat. No, jako silnice to tady rozhodně nevypadá, přesto raději přeparkováváme co nejblíže ke stromům, abychom nezavdali důvod povolat na nás policii. Sluníme se až do večera, kdy si necháváme na pláži křesílka a popíjíme vínečko.

07.07.21 Lefkáda - východní pobřeží, pláž Kamari

Ráno se kocháme východem slunce a dokonce zahlédneme v dáli i hopkající delfíny. Opět si užíváme koupačku. Vašíček mi vaří polívčičky a bagruje. V pozdním odpoledni se vydáváme zpět do civilizace. Potřebujeme doplnit vodu a vylít záchod i nádrž, takže se přesouváme do blízkého kempíku Beach Camping Santa Maura. Cestu zpět zdoláváme bez problémů a zastavujeme se až u vjezdu do kempu. Ten totiž blokuje jakýsi borec s karavanem. Prostě odešel a takto to tam nechal. Jdu tedy hledat někoho z recepce, situované však až na jeho druhém konci. Tam však už o problému vědí a řeší to. Vracím se tedy zpět k autu a čekáme. Borec přichází, přeparkovává a my můžeme konečně vjet. Vybíráme pěkné stinné místo pod stromy. Pan majitel si nás zapisuje a dokonce nám děkuje, že jsme přijeli. Covidová doba a s ní spojené omezení pro něj bylo dosti citelné, takže je rád za každého hosta. Chystám něco k jídlu a kluci jdou vyzkoušet místní bazén.

08.07.21 Lefkáda - západní pobřeží, pláž Gaidaros

Dnes se z naší základny vydáváme na západní stranu ostrova. Protože je však tvořena vysokými útesy, musíme k pláži sestoupat po nekonečných serpentýnách. Naštěstí je silnice asfaltová a v dobrém stavu. Výhledy jsou však naprosto parádní. Po zdolání skoro 400 metrů převýšení na asi 6 kilometrech dojíždíme k pláží Avali beach. Tady se ale nemáme kam upíchnout, takže pokračujeme podél pobřeží po úzké pískové cestě. Po chvíli míjíme jedno místečko, kde bychom mohli zaparkovat, ale zkoušíme popojet ještě dále. Tam to však nevypadá o mnoho lépe a cesta se tam stává ještě užší, takže by jsme se nemohli ani otočit. Točíme se raději hned, i když je to pomalu centimentrová záležitost. Z jedné strany svah a z druhé nebezpečí pádu pár metrů dolů přímo na pláž. Pobíhám tedy mezi předkem a zadem a hlásím kolik Petr může popojet. Uf, to bylo o fous. Parkujeme na vyhlédnutém místu a hurá na Gaidaros Beach. Krom jedné slečny opodál jsme tu úplně sami. Ležíme na malých bílých oblázcích a kocháme se tyrkysovou barvou vodu. Opravdu pecka. Trávíme tady celý den a až okolo páté se zvedáme na cestu zpět. Člověka by to tady lákalo zakempit i na noc, ale co jsem zjistila z Park4night, tak tu již několik lidí dostalo tříseteurové pokuty, což za to nestojí. Traverzujeme skrz ostrov opět zpátky do kempíku s přehlídkou windsurfingu u městečka Vasiliki. Na večeři jdeme do kempingové restauračky. Jídlo výborné, jen kdyby Peťulu pod stolem neškrábla do nohy kočka, jedna z několika zde pobíhajících. Není to moc, ale i tak mě napadají vzteklinové scénáře. V noci na to neustále myslím, nemůžu spát.

09.07.21 trajektem na Peloponés, Olympia

Ráno, úplně hotová, jdu zaplatit panu majiteli kemp a při té příležitosti se zmiňuji o včerejším incidentu. Ten mě ubezpečuje, že vzteklina se tady vůbec nevyskytuje a že kočky jsou v jeho péči. Upokojuju se a nadávám si, že jsem se ho na to měla zeptat již včera a ušetřila bych si svou noc hrůzy. Vyprazdňujeme nádrže, nabíráme vodu a vyrážíme. Po dvou a půl hodinách máme konečně na dohled Peloponéský poloostrov. Zastavujeme u města Antirrio u kruhového objezdu se sochou nesoucí olympijský oheň a rozhodujeme se, jak se přes úžinu dopravíme. Buď tradičně trajektem či po novém krásném mostě, za který se však platí mýto. Nikam nespěcháme, proto volíme plavbu trajektem, z kterého bude na most pěkný výhled. Vyplouváme od staré pevnosti směr k protilehlému městečku Pio a během plavby pozorujeme práce na mostě konané za plného provozu. Za chvíli se vyloďujeme u podobné pevnosti jako byla v Antirriu a pokračujeme směr hrad Chlemoútsi, nejslavnějším​u franckému hradu v Řecku vybudovaným na začátku 12. století. Krajina se dosti změnila, kolem cesty jsou samá políčka, většinou plná obrovských melounů. K hradu dojíždíme ve čtvrt na tři odpoledne, avšak máme smůlu. Zavírají již za čtvrt hodiny. To je jak na potvoru, všude jsem měla předem zjištěné otevírací doby, ale tady jsem našla jen jakési polooficální stránky, podle kterých by měli mít otevřeno až do čtyře. Nedá se nic dělat, pokračujeme tedy dále směr Olympie. Venku je fakt příšerný hic. Cestou se stavujeme v jednom z městeček v Lidlu a užíváme si jeho klimatizované prostory. Po čtvrté dojíždíme do Olympie. Nejdříve se jdeme opět trochu zchladit do Archeologického muzea. V několika prostorných síních je tu k vidění všechno, co si člověk vybaví při zmínce starověkého Řecka. Hlava gryfa, obrovský bronzový kotel na třech nohách s hlavou býka, přilby pocházející z kořisti řecko-perských válek, z nichž jedna z nich patřila i vítěznému vojevůdci Miltiadovi z bitvy u Marathónu. Z pozdější doby tu potkáváme i sochy starých známých císařů a vojevůdců. K vidění tady mají i model jednoho z divů starověkého světa, sochu Dia a jeho chrámu zde v Olympii. Zeus se sice nezachoval, ale jsou tu oba tympanony, tj. prostory ve štítu chrámu mezi hlavní římsou a střechou. Mytologický Boj Lapithů s Kentaury a druhý zachycující přípravu k závodu čtyřspřeží mezi králem Oionmaem a Pelopem. Z muzea vycházíme do parku plného laviček, kde si dáváme sváču, a pokračujeme na vlastní posvátný okrsek. Ten byl dva tisíce let uctíván jako centrum náboženství a sportu. Historického významu nabyl s příchodem Dórů a jejich kultu boha Dia, podle jehož sídla na hoře Olymp bylo toto místo pojmenováno. Okrsek získával postupem času helénističtěj​ší ráz a začaly se stavět architektonic​ky složitější budovy. Tento proces trval až do roku 300 př. Kr. Na konci vlády římského císaře Hadriána (117 -138 po Kr) začal ztrácet náboženský i politický věhlas. Dnes už toho z budov moc nezbylo. Míjíme zbytky sloupů, podlahové mozaiky, palestru, kde trénovali zápasníci, boxeři a skokani do dálky i jedinou kruhou stavbu Filippeion, kterou nechal zbudovat na počest dynastie makedonských králů Filip II. Makedonský po bitvě u Chairóneie, ve které porazil Athéňany a Thébany. Vedle jsou pozůstatky Héřina chrámu sousedící s Nympainonem, což byly obří fontány zásobené vodou z akvaduktu. Pak už však procházíme úzkou shora otevřenou chodbou na slavný stadion, na kterém mohlo sportovce sledovat až 45 tisic diváků. Vracíme se zpět kolem Artemidina chrámu, na jejichž ruinách si nechal postavit císař Nero svou vilu. Ve středu okrsku pak obdivujeme pozůstatky slavného Diova chrámu postaveného v dórském stylu sousedícího s Leonidaionem, příbytkem pro významné hosty svatyně. Částečně se zde zachovala i dílna stavitele Diovy sochy, Feidia. Historie bylo dnes již dost, takže honem zpátky k autu, ať se ještě stačíme vyzkoupat. Po půl hodince již stojíme u pláže kousek od městečka Kakovatos, kde následuje večerní koupel.

10.07.21 koupání u Kakovatos, Pylos

Noc jsme strávili přímo tady na pláži a protože se nám tu docela líbí, rozbíjíme stany a zahajujeme válecí den. Kluci se hrabou v písku, já si konečně taky něco přečtu a Petr si vychutnává ledovou kávu z nedaleké hospůdky. Jen ta voda by mohla být studenější, je to jako koupat se v teplém čajíčku. Okolo čtvrté balíme a posunujeme se do prvního ze čtyř prstů Peloponésu. Dokonce se chvíli ocitáme uprostřed Paříže, když ve městě Filiantra míjíme zmenšeninu slavné Eiffelovi věže. Chvíli po šesté parkujeme před hradbami benátské a turecké pevnosti Nyokástr v městě Pýlos. To se původně jmenovalo Avaríno, později Navaríno, podle kmenu Avarů, kteří tuto oblast obsadili v 6. století. Zběžně procházíme archeologické muzeum v prostorách bývalých kasáren, pak už však míříme do podstatně zajímavější stavby stojící opodál, kostela Sotíros. Původně turecká mešita vybudována za sultána Murata III v letech 1573 - 1595, která byla poté během druhého benátského období v letech 1686 - 1715 přestavěná na katolický kostel. Zvenku mešita s několika kříži na střeše, ve vnitřku pravoslavná ikona, kam se podíváš. Ve vedlejší malé budově si pak prohlížíme podklady podmořské archeologie, ale protože čas zavíračky se už pomalu blíží, spěcháme bránou ve vnitřním opevnění do samotné pevnosti. Z jejích hradeb si užíváme nádherný výhled na Navarinský záliv, mohutné vnější opevnění i před chvíli navštívený kostel. Třešničku na dortu tomu dodává záře zapadajícího slunce. Auto přeparkováváme do přístavu, kde dnes budeme nocovat a vyrážíme do městečka koupit si něco k večeři. Hned na náměstí narážíme na Monument tří admirálů z bitvy u Navarína z 20.října 1827, která se tady v zálivu odehrála. Spojenecká francouzsko, rusko, anglická flotila vplula do Navarinského zálivu, kde v té době kotvilo 89 lodí Ibrahima paši. Mnohem méně početné loďstvo čítající 27 plavidel se chystalo Ibrahima pouze vystrašit a přimět ho opustit záliv, avšak poté, co se stalo terčem palby, vypukla opravdová bitva. Do setmění byly potopeny tři čtvrtiny turecké flotily, přičemž na straně spojenců byly ztráty zanedbatelné. Aby nedošlo ke ztrátám i u nás, objednáváme si v blízké restauraci Souvlista porce gyrosů. S nimi si sedáváme v přístavu na lavičce a večeříme s pohledem na záliv.

11.07.21 laguna Voidokilia u Pýla, Methoni, vodopády Polylimnio

Noc byla trošku pekelnějšího rázu. Ne že by tady byl večer bordel, ale tropické noční teploty v kombinaci s naakumulovaným teplem na betonovém parkovišti udělaly své. Chce to tedy koupačku. Na tu frčíme jen pár kilometrů odsud k laguně Voidokilia ve tvaru lastury. Údajně zde zakotvil Odysseův syn Télemachos, aby se něco dozvěděl o svém otci od krále Nestora, který měl své sídlo právě v Pýlu. Místo je bohužel populární pro vykradače obytek, kteří využívají přítomnost písečné duny mezi lagunou a pískovým parkovištěm. Parkujeme tedy přímo vedle duny, abychom na auto viděli z našeho ležení a jdeme se koupat. Peťulka šnorchluje a objevuje malá hejna rybiček, která si natáčí na kamerku, což ho fakt baví. Pak plaveme dále až k ústí laguny do moře, kde na vrcholku kopce je starý navarinský hrad a pod ním Nestorova jeskyně, v níž podle Homéra drželi Nestor a Néleus své krávy. Trávíme tady celé dopoledne a dokonce tu potkáváme naše staré známé Portugalce z Lefkády. Po druhé hodině ujíždíme směr městečko Methoni, významného přístavu za doby benátské nadvlády, z něhož po roce 1209 odplouvali poutníci do Palestiny. Naším cílem je mohutná pevnost, ze tří stran obklopená mořem a z vnitrozemí chráněná benátským vodním příkopem, přemostěným Francouzi v roce 1828. Po tomto mostě se do pevnosti dostáváme i my. Nebyla to vlastně jen pevnost spíše celé opevněné město. Během římských občanských válek ho Marcus Antonius silně opevnil, ale Marcus Vipsanius Agrippa si ho přesto podrobil a to ještě před bitvou u Actia. Za byzantské vlády a v roce 1124 začínající benátské vlády bylo město vybaveno mohutnými hradbami, které jsou stále velmi dobře zachovány. Vnitřek je však už v troskách. Pevnost Methoni spolu s pevností Koroni na východní straně prstů poloostrova, sloužily v té době jako "dvě oči Benátek" na Peloponésu a byly důležitými základnami pro lodní dopravu. V roce 1498 dobyli město Osmané, od roku 1686 do roku 1715 bylo Methoni opět pod vládou Benátek. V roce 1825 v řecké válce za nezávislost bylo město zpustošeno, poté v roce 1827 ale francouzskými​ jednotkami osvobozeno a předáno Řeckému království. Během druhé světové války byla pevnost používána německým Wehrmachtem jako základna a avšak bombardováním​ spojeneckých sil byla těžce poškozena. Toť troška historie. Z pozůstatků města vycházíme na rozkvetlou louku rozprostírající se na rozlehlém výběžku. I když je léto, hýří to tu barvami. Zelené koberce kaktusů se žlutými kvítky, nad kterými se tyčí nekonečné množství fialových kouliček na dlouhém stonku. Bývalou hlavní silnicí se pomalu ubíráme k malé turecké pevnosti konci výběžku, stojící na ostrůvku Bourtzi, který spojuje s pevninou široký kamenný most. Několika poschoďovou stavbu dodnes chrání mohutné opevnění, z kterého je pěkný výhled do všech stran. Po chvíli strávené v jejím stínu se vydáváme zpět do sluneční výhně. Louku tentokrát přecházíme z druhé strany, kde jsou pozůstatky původních staveb. Několikerých tureckých lázní či křesťanského kostela. Kluci se dožadují nějaké té zmrzlinky, takže se jdeme podívat ještě do města. Na malém náměstí se stavujeme v jedné taverně, kde něco jako kopečkovou zmrzlinku prodávají. Oproti výborné italské zmrzlině je to sice umělotina, ale kluci jsou spokojení. Sedáme znovu do auta a zahajujeme přejezd k druhému peloponéskému prstu. Cestou míjíme nesčetně různorodých pomníčků. Jsou pomalu v každé zatáčce, člověku se nechce věřit, že by každá tato zákruta byla někomu osudná. Ale bude to zřejmě fakt, což potvrzuje i Petrův kolega z práce, rodilý Řek, tvrdící, že se dříve jezdilo fakt hrozně. Olivovými háji se ubíráme k další dnešní zastávce, vodopádům Polylimnio. Z malé vesničky odbočujeme na širokou pískovou cestu. Ta vypadá ze začátku vcelku sjetelně, ale po několika stech metrech se objevuje docela prudký sešup dolů včetně četných děr. Vyskakuju a jdu na průzkum. K finálnímu parkovišti už je to jen kousek a po bližším ohledání svahu se rozhodujeme to sjet. To se nám daří a my necháváme auto mezi několika ostatními, bereme plavky a dále už jdeme po svých. Máme před sebou třistametrový sešup dolů. Stezka je zpočátku široká a dlážděná, pak už spíše pro kozy. Konečně jsme dole v rokli u říčky. Nejdříve se vydáváme dolů po proudu, kde říčka krásně zelenkavé barvy tvoří malá jezírka. Přeskakujeme kameny i kořeny, vyhybáme se bujnému porostu a navzájem se přidržujeme, abychom nesklouzli až dolů do vody. Míjíme asi tři malá jezírka, ke koupání nevhodná a protože tu cesta končí, vracíme se zpět na rozcestí a vydáváme se na opačnou stranu. Z počátku jdeme podél říčky, pak je ovšem potřeba skákat po velkých kamenech rozprostřených přímo ve vodě, abychom se dostali výše. Kluky to ale hodně baví, takže si to všichni užíváme. A to i pohledově. Vše je tu krásně zelené, jak vzrostlé stromy, tak různé druhy trav i kvetoucí oleandry. Po asi dvaceti minutách přihopsáváme k velkému jezírku Kadi pod vodopádem. Jsme tu jen my a místní mládež. Bereme si plavky a noříme se do krásně studené vody a užíváme si pohodičku. Pak už nám nezbývá než se zvednout a zahájit sestup a následně výstup zpět k autu. Nejdříve zvažujeme, že bychom tady zůstali na noc, ale zdá se mi to tady takové nehostinné. Taky máme trochu strach, abychom vyjeli ten kopec nahoru, takže raději to zkusit hned, ať víme na čem jsme. Kopec vyjíždíme nakonec bez problémů a usazujeme se kousek nad ním hned vedle zakempené německé rodinky v terénním obytňáku. Vyndaváme stoleček, židličky a vychutnáváme si při vínečku večeři. Když padne tma, začínají se ozývat dost roztodivný zvuky připomínající vytí psů. Ale jak píše jeden cestovatel na Park4night, který tu také strávil noc, budou to nejspíše šakali, kteří nám tu zavile vyjí na bílý Měsíc celou noc. Člověk si připadá skoro jako v Africe.

12.07.21 vodopády Polylimnio, pláž Foneas, Kardamýli

Ráno se pěšky vydáváme ještě k dalšímu jezírku, Mavrolimna. Protože je sem sjízdná silnice, koukáme, že je tady zakempeno asi pět německých posádek. Němci jsou opravdu všude. I tak ale oblékáme plavky a jdeme se osvěžit. Společnost nám dělají sladkovodní krabi a nádherné vážky. Poté se už vracíme k autu a frčíme směr město Kalamata, kde chceme najít větší obchoďák, kde by se daly pořídit dětem nějaké ty hračky. Nacházíme krásně vyklimatizovaný Sklavenitis. Po doplnění zásob a ukojení dětských požadavků vjíždíme na druhý prst Peloponésu, oblasti známé jako Vnější Mání. Protože to chce zase koupačku, sjíždíme ze silnice k pláži Foneas u Kardamýli, kde chytáme jedno z posledních místeček mezi stromy. A koho to tady zase nepotkáváme, naše Portugalce. To už snad ani není možný. Plážička v zátočině je tak akorát obsazená, plná pěkných bílých kamínků. Stavíme stany a Petr si jde hned ke stánku pro jedno frappé. Kluci samozřejmě nemůžou být pozadu, takže si za chvilku kráčí pro zmrzlinku. Odpočíváme zde celé odpoledne a pak se vracíme kousek zpět do Kardamýli. Auto necháváme zaparkované kousek od moře v ústí vyschlé řeky a jdeme na průzkum bašty rodiny Troupákisů. Ve zdejší oblasti se totiž do 15. století usadilo několik byzantských rodin, z nichž nejmocnější vytvořili místní aristokracii známou jako Nikliané. Jednotlivé rody mezi sebou vedly spory o pozemky, ale pouze Nikliané měli právo budovat několikapatro​vé kamenné obytné věže, které vévodily téměř každé vesnici na Máni. Členové rodů se vzájemné ostřelovali z věží, které postupně zvyšovali, aby mohli vrhat kameny na střechy protivníků. Tato nevraživost končila až úplným zničením či kapitulací neslabšího rodu. Z dálky už vidíme vysokou opevněnou věž, sídlo rodu Troupákisů, kteří si díky houževnatosti​ vysloužili přezdívku buldoci a tvrdili, že jsou potomky Palaiologů, posledních byzantských císařů. Po chvíli už vcházíme skrz opevnění na prostorné nádvoří. Zde stojí zachovalý kostelík i bývalá hospodářská stavení. My však nejdříve stoupáme až do nejvyššího patra věže, kde jsou momentálně vystaveny fotky a informace o zdejším životě. Dříve žilo Kardamýli především z výroby olivového oleje, vína a soli. Pěkný je i výhled do okolní zvlněné krajiny. Ještě večer se přesouváme dále na jih do Vnitřního Mání. Silnice vedle podél moře, přitom však ve značné výšce nad ním, takže se nám naskýtají úchvatné pohledy na zapadající sluníčko vykukující za mraky. Asi po hodince a půl cesty zastavujeme na večeři a nocleh v městečku Karavostasi na hranici vnějšího a vnitřního Máni. Se souhlasem majitele restaurace necháváme obytku zaparkovanou na jeho plácku a jdeme se nadlábnout. Sedíme hned u stolečku u moře s výhledem na záliv, takže paráda. Nejdříve si dáváme klasiku, řecký salát s bílým vínečkem, který posléze doplní řízečky, sardinky a krevety. Jídlo výborné, účet přiměřený a máme, kde spát. Večer ještě chvíli sedíme s Petrem venku před obytkou, ale protože nám nad hlavami začínají létat netopýři, klidíme se raději dovnitř.

13.07.21 pláž Diros, Vathia

Už od samého rána nám svítí sluníčko do obytky a my se začínáme vařit. Vytahujeme stolečky, markýzu včetně zástěny, abychom docílili aspoň nějakého stínu. Výhled na záliv a na pozůstatky hradu Kelefa na kopci je ale parádní. Po snídani přejíždíme zpět k restauraci, kde si s dovolením pana majitele můžeme doplnit vodu. A pak tradá dále. Opět kopírujeme pobřeží a jak se pomalu prokousáváme do nitra Mání stále častěji potkáváme typické věžovité domky i malé pravoslavné kostelíky u cesty. Na koupačku sjíždíme k pláži Diros u stejnojmenné jeskyně, která je teď však dlouhodobě uzavřená. Děláme si ležení pod vzrostlými stromy, když tu náhle Vašík propukne v pláč. Nevím, co se děje, ale po noze mu teče stroužka krve. Hledám, o co se tady mohl napíchnout a bohužel mezi kameny nalézám injekční jehlu. Naštěstí vypadá, že už tu leží hodně dlouho. Místo mu dezinfikuju a raději se přesouváme o kus dále, kde vše raději prohledávám. Nezjišťuji už nic hrozného, holt jsme narazili na jehlu v kupce sena. Jinak to tady vypadá docela hezky. Zřejmě navezené bílé oblázky až do vody, kde se tvoří solidní vlny, na kterých zkoušíme naše bodyboardy. K obědu zkouším péct masové kuličky v nové troubě na plyn Omnia a výsledek je docela uspokojující. Zvedáme se až v pozdním odpoledni, kdy popojíždíme opět o kousek níže k asi nejpěkněji položené vesnici shlížející na moře, k Vathii. Už z dálky jsou krásně vidět její vysoké domky. Parkujeme pár zatáček nad ní, na starém basketbalovém hřišti a jdeme si ji projít. Vesnice je dnes téměř opuštěná, žijí zde pouze jednotky obyvatel. Mezi domky, v nichž jsou ještě různé kusy nábytku, rostou stromečky s granátovými jablky, citroníky či fíkovníky. Jeden z domečků s krásným výhledem na moře je obnoven a paní má před ním dokonce zeleninovou zahrádku. Vůbec ale nejkrásnějším stromem je nádherně vzrostlá albízie s rozčepýřenými růžovými květy. Večeři si pak vychutnáváme s pohledem na vesničku s pozadím do moře zapadajícího slunce.

14.07.21 pláž Tainaro na konci druhého prstu, Gýthio

Ráno si opět debužírujeme. Není nad to snídat lívance venku u stolečku jenom ve spodním prádle. Po snídani popojíždíme jen kousek na samotný konec prstu, kde má být brána do podsvětí. Tam se zatím nechystáme, raději se plácneme na plážičku Tainaro. Od ní se jde vydat až ke dvou kilometru vzdálenému majáku, ale v tom vedru se nám opravdu nechce. S klukama tedy jdeme jenom kousek na místo, kde jsou k vidění zbytky římské mozaiky a pak už jen celý den šnorchlujeme a pozorujeme hejna rybiček. Peťulka samozřejmě využívá i podvodní foťák. Koupeme se tady celý den, ale přespat se nám tady moc nechce, protože tu není žádný telefonní signál. Po šesté se tedy zvedáme a přejíždíme do asi hod´ku a půl vzdáleného Gythia, které sloužilo jako námořní základna Sparty. Město zbohatlo za vlády Římanů, kdy vyváželo nachovce na barvení císařských tóg. Až do 2. světové války exportovalo žaludy používané v koželužství, které ženy a děti sbíraly v nedalekých údolích. Parkujeme v centru na ulici, z kterého se vydáváme k přístavu. Tam v jedné taverně objednáváme klasiku s sebou, gyros se souvlaki a k tomu hned vedle v cukrárně zmrzlinku. Péťovi samozřejmě po pár minutách skoro celá spadla na zem. Dlouho se zde nezdržujeme, raději frčíme do vytipovaného místa pro dnešní spaní. Pláž Valtaki nedaleko odsud. Utábořujeme se přímo na pláži pod stromy, vyndaváme sezení a pouštíme se do večeře. Prostě pohoda.

15.07.21 pláž Valtaki u Gýthio, Monemvásia

Ráno stačí udělat pár kroků a jsme ve vodě. Jen člověk musí dávat pozor na želví hnízda. Ty jsou tady označená klacíky kolem dokola s tabulkou obsahující varování, abychom karetí vajíčka nerušili. Další raritkou zdejší pláže je vrak lodi Dimitrios, který sem byl odtažen v roce 1981. Dnes je už notně prorezivělý a pomalovaný. Dopoledne trávíme válením se na pláži a okolo třetí hodiny přejíždíme na třetí peloponézský prst. Jestliže jsme během našeho putování míjeli pole melounů, posléze nekonečné sady olivovníků tak nyní jsou to pomeranče, kam se člověk podívá. Před pátou hodinou se blížíme k našemu dnešnímu cíli, což je řecký Gibraltar. Opevněné město Monemvasia ležící ve dvou úrovních na skále tyčící se do výšky 350 m nad mořem. Od pevniny byla odtržena při zemětřesení v roce 375 po Kr. a ostrovem zůstala až do 6. st., kdy byla vybudována hráz. Po staletí bylo poloautonomní​m městským státem prosperující z obchodu a pirátství své flotily. Horní město se sice ocitlo v troskách, avšak dolní bylo z větší části obnoveno. Přejíždíme hráz a auto necháváme podél silnice, kde nalézáme jedno z posledních míst. Tou pak pokračujeme pěšky až k bráně v mohutném opevnění, kterou vcházíme do dolního města plného úzkých křivolakých uliček. Dostáváme se až k prostornému náměstí sousedící s katedrálou Christós Elkómes s pěknou benátskou zvonicí. Je odsud hezký výhled, jak na moře s domečky pod námi, tak i na hradby horního města na vršku útesu. To vše si zpestřujeme chutnou zmrzlinou. Po studené vzpruze začínáme stoupat po masivních kamenných schodech vzhůru k hornímu městu. Jsme asi tak v polovině cesty nahoru a zbytek posádky začíná mrmlat. Kromě mě se už nikomu dál šplhat nechce. Co naplat, horní město bude dobyto někdy příště. Děláme alespoň několik pěkných fotek s cihlově oranžovými střechami pod námi, vracíme se dolů. Město opouštíme východní bránou a jdeme se mrknout na zdejší maják, odkud pozorujeme přijíždějící lodě. Vracíme se zpět a tentokrát nejdeme uličkami, ale přímo po hradbách z 16. století mající délku 900 metrů. Cestou potkáváme jak pravoslavné mnichy celé v černém tak i bíle oděnou nevěstu fotící se s ženichem na jednom z náměstí plném dělových koulí. Moc se nám tu líbí. Domečky jsou citlivě opravené, některé slouží jako příbytky, obchůdky, jiné jako nenápadné penzionky. Není tu ani nouze o kvetoucí keře a stromy. Na noc se uchylujeme na pláž Pori kousek před Monevásií, z které je na ní hezký pohled. Na pláži je dokonce i sprcha. Sice musíme při sprchování odhánět vosy, ale jsme umytí.

16.07.21 pláž Pori u Monemvásia, Mystra

Jako skoro vždy trávíme první polovinu dne na pláži. Ta je tvořená malými kamínky a opět tu jsou označená želví hnízda. Od slovinského staršího páru zakempeného kousek od nás máme tip, že je zde moc pěkné šnorchlování u útesů. Musíme jim dát za pravdu, tolik krásně zbarvených rybiček už jsme dlouho neviděli. Kluci mají snad skoro celý den nasazené brýle a blbnou u břehu ve vodě. Po třetí odpoledne zvedáme kotvy a po hoďce a půl zastavujeme u Dolní brány Mystry. Města, ležícího na výběžku pohoří Taygetos, které jako náhradu starověké Sparty v roce 1249 založili Frankové. Záhy však přešla do rukou Byzantinců, za jejichž nadvlády dosáhl počet obyvatel 20 tisíc. Nyní je však již opuštěné. Celé město leží v kopci, takže máme před sebou celkem solidní výšlap. Vcházíme do dolní části města, které je od té horní odděleno Monemvásijskou bránou. Úplně na vršku trůní rozložitý hrad, tedy spíše už jeho zbytky. V této hodině jsme tu prakticky sami, což je paráda. U pokladny dostáváme mapku, podle které se vydáváme dále. Kontinuálně stoupáme kolem více či méně zachovalých obytných domků až k nejstaršímu kostelu v Mystře, Mitrópolis. Vystavěný v typickém byzantském slohu s několika kopulemi, půlkruhovými okny a kamennými zdmi v barvách šedo oranžové mozaiky. Uvnitř jsou krásně zachovalé malby, ikony svatých a vůbec je celý vyšňořen zlatem a stříbrem. V přilehlém malém muzeu jsou vystaveny různé staré náboženské knihy či kamenné reliéfy. Vystoupáme zase o něco výše k dalšímu kostelu, tentokráte pyšnícímu se největší kopulí, Agioi Theódoroi. Ten byl součástí celého klášterního komplexu Vrtontóchion představující spolu s dalším kostelem Afentikó kulturní centrum města. Kousek pod Monemvásijsou bránou je pěkné místečko, odkud lze přehlédnout celou dolní polovinu města, takže děláme několik hodně zdařilých foteček. Po průchodu bránou do horní části se před námi vyloupne rozlehlý palác Despótu. Bohužel má část střechy pod lešením a tudíž se do něj nedá vlézt. Prozkoumáváme aspoň další velký kostel Agia Sophia. A opět směr nahoru. Už jsme opravdu vcelku vysoko, takže si užíváme i výhled do celého kraje, povětšinou osázeného olivovníky. Dalším bodem na stezce je klášter Partánassas z roku 1428. Poslední kostel vybudovaný v Mystře. Vcházíme do otevřené chodby, podél níž jsou zřejmě příbytky řeholnic a pod nohama se nám plete snad deset koček. U stěn je mnoho květináčů s nádherně rozkvetlými květinami a naproti u klášterní zdi rostou záhadné keříky s plody připomínající o trochu větší ježatý světle zelený pingpongový míček. O kousek dál se noříme do chodby vytesané přímo ve skále. Nacházíme se totiž v klášteru Perivléptou přimykající se přímo k hoře. Na dohled pak máme asi nejzachovalejší a největší dům, který jsem cestou viděli, Phrangopoulos, avšak také pod lešením. Stojíme už skoro nahoře pod hradem, ale i tak je to k němu několik desítek výškových metrů. Protože je skoro sedm hodin a za čtvrt hodiny zavírají, Petr běží nahoru k hradbám sám a já s klukama mířím k horní bráně. Tam už nás pán pomalu vyhání, zřejmě chce zavřít opravdu přesně a upalovat domů. S klukama pak na Petra čekáme na silničce kousek za bránou, odkud je krásně vidět celá Mystra. Krátce po sedmé přibíhá Petr hlásající, že pán na bráně si asi počká, protože nahoře je ještě celá německá rodinka s malýma dětma. Kroutící se silnicí sestupujeme zpět dolů k autu a míříme do kempíku Castle View v moderní části Mystry. Zaujímáme pěkné místo pod stromy, kde jsme skoro sami a večer se sedíce na židličkách kocháme pohledem na pěkně osvětlenou středověkou Mystru.

17.07.21 relax v kempu, Sparta

Dnešni den, bude prací a relaxační. Využívám možnosti pračky a dávám vyprat nějaké ty ručníky a svršky. Kluci zase užívají do sytosti kempingový bazén. Taky tu máme společnost. Tedy spíše jsme měli. Stromy jsou tu totiž poseté skořápkami svlečených cikád. V takovém množství jsem je opravdu ještě neviděla. Aby to dnes nebyla jen flákárna v kempu, odjíždíme v pozdním odpoledni na nedaleké vykopávky starověké Sparty. No, ne že by toho tady moc zbylo. Spíše jsou to takové základy budov rozhozené mezi olivovníky. Největší zachovanou stavbou jsou zbytky římského divadla, z jehož kamene byla vystavena velká část Mystry. Aspoň je odtud výhled na novodobou Spartu. Peťula je drobně zpruzelý, že se nemůže koupat u bazénu, takže mu slibuju zmrzlinový úplatek, když přestane konečně prudit. To docela funguje, takže se pak pěšmo přesunujeme kolem stadionu s vysokou sochou krále Leonida až k jeho hrobce pár bloků opodál a pak už pomocí google map hledáme nějakou tu cukrárnu. Tentokrát jsme měli šťastnou ruku. Usazujeme se ke stolečku v cukrárně Serano spolu s ledovou kávou, zmrzlinkami a super dortíkem a náramně si pochutnáváme. Večer se mi nechce nic kuchtit, takže si v kempingové restauraci objednáváme místní vínko a souvlaki s tzatziky. Den pak opět zakončujeme sezením venku, koukáním se na film a pohledem vzhůru na osvětlený hrad.

18.07.21 Náfplio, Epidauros, pláž Gliati

Po skoro dvou hoďkách jízdy a nekonečném klesání z hor k moři jsme těsně před polednem dorazili do Náfplia, bývalého hlavního města osvobozeného Řecka v letech 1829-1834. Jedeme si prohlédnout jednu z jeho rozlehlých pevností trůnící na vršku nad městem, Palamídi. Máme štěstí, nalézáme jedno z posledních míst hned vedle ní, tudíž se nemusíme sápat desítky výškových metrů po schodech z města. Pevnost byla postavena v letech 1711 - 1714 a pojmenována podle vynálezce Palameda, jenž se zde narodil ve 13. století. Byla sice navržena tak, aby dokázala odolat dělostřelecký​m útokům, ale v roce 1715 padla po sotva týdenním obléhání do rukou Osmanů. Největší komplex svého druhu v Řecku je tvořen zdí spojenou sedmi bastiony, které nesou jména řeckých hrdinů. Po průchodu hradbami zalézáme do stínu Miltiadova bastionu, který sloužil jako vězení pro doživotně odsouzené. Kluci prolézají cely a zjišťují, že pobyt zde nebyl žádný med. Jedno zamřížované kulaté okénko a jinak nic. V létě tu měli aspoň chládek. Zato tady venku je vedro k padnutí. To samé si asi myslí i obrovští sršáni, kteří přiletěli v hojném počtu k vodou zaplněné strouze u cesty. Pokračujeme k bastionu Leonida, od něhož je hezký výhled na celé město. Pak se kousek vracíme a procházíme bastionem sv. Andrease, s vyobrazeným lvem svatého Marka nad vchodem, který byl v minulosti benátským sídlem. Z jeho hradeb je pak vidět druhý pahorek města s pevnosti Akronaplía i opevněný ostrov Bourtzi sloužící až do roku 1930 jako sídlo místního kata. Pevnost střežila jedinou splavnou cestu v zálivu. Kanál totiž bylo možné uzavřít řetězem nataženým mezi pevnosti a městem. Pokračujeme s oblídkou pevnosti s pauzičkou pod jedním z několika málo stromů. Péťa s Vašíkem si pak hrají na místní vojenskou posádku. Prolézají různé chodby a hlídají v kamenné strážní budce. U bastionu Fokiona už padají vysíleni vedrem. Mají ale smůlu, pokračuje se dále. Stoupáme po kamenech k posledním bastionům Themistocla a Achilla, jehož název napovídá, že to byla nejsnáze zranitelná část opevnění. Na hradbách potkáváme i první Čechy a tak se dáváme chvíli do řeči. Po zevrubné prohlídce se vracíme zpět k autu a popojíždíme do místního Lidlu doplnit zásoby a zchladit se. V autě dáváme rychlý oběd a frčíme opět dál. Po třetí odpolední už stojíme na parkovišti u slavného, stále používaného divadla Epidauros. To mělo to štěstí, že kvůli své odlehlé poloze nebylo rozebráno jako stavební materiál. Divadlo navrhl v pozdním 4. století př. Kr. Polykleitos mladší a proslavilo se téměř dokonalou akustikou. Jednou z uliček mezi kamennými sedadly se vydáváme až úplně nahoru. Hluboko pod námi jsme zanechali jedinou dochovanou antickou orchestru, což je kruhový prostor mezi jevištěm a hledištěm. Herci vcházeli na jeviště dvěma bočními chodbami neboli paradoi, z nichž každá měla monumentální bránu. Spodních 34 řad je původních, pocházejí ze 4. století př. Kr, horních 21 řad přibylo za nadvlády Římanů. Po sváče scházíme zpátky dolů míjejíce zachovalou lavici s opěradlem, které byly privilegiem první řady. Kousek od divadla nakukujeme do malého muzea s místními nalezými artefakty. Ponejvíce sochami a hlavicemi sloupů. A protože Epidauros nebylo jen divadlo, ale i léčebné a náboženské centrum, zasvěcené Asklépiovi, vydáváme se i na jeho průzkum. Když tento lékař, původně obyčejný smrtelník, zemřel, Zeus ho prohlásil za boha, neboť se mu porařilo "přetáhnou" Hádovi jednoho pacienta. Asklépia ve zdejším chrámu vyobrazili s holí v ruce, doprovázeného​ psem a hadem - symboly zdravého rozumu. Ve svatyni se konaly obřady od 6. st. př. Kr. přinejmenším až do 2. st. po Kr., kdy ji navštívil cestovatel a historik Pausaniás. Dnes toho už mnoho nezbylo, jsou to ponejvíce základové zdi. Pro představu dřívější podoby je vztyčeno několik sloupů Asklépiova chrámu či tholu, kruhové stavby nejistého účelu. Jeho soustředné chodby se zřejmě využívaly jako jáma pro posvátné hady nebo se zde uskutečnily rituály Asklépiovy kvěžky. Těsně před příchodem na parkoviště se ještě zastavujeme u stadionu, pyšnící se neporušenými kamennými lavicemi a stále patrnou startovní čárou. Kultury bylo dost, přesouváme se k moři. Ani ne za dvacet minut parkujeme u jedné hospůdky u pláže Gliati. Několik desítek metrů od břehu by tady měly být zbytky římské vily. Protože by tady mělo být hodně mořských ježků, kluci se vybavují botami do vody a šnorchly. Za chvíli už hlásí, že jsou u jedné ze stěn. Zachoval se asi tak půl metrový půdorys, nyní obývaný ježky a rybkami. Večer se rozhodujeme, kam se uchýlit na noc. Nakonec volíme skoro hodinový přejezd na druhou stranu prstu k pláži Salanti. Stojí na ní, dnes již nepoužívaný hotel a dá se zde v pohodě zakempit. Kolem osmé večer doražíme na místo a vybíráme si pěkné místo pod stromy. Nejsme tady zdaleka sami. Jen obytek je tu asi pět plus místňáci rozložení s plážovými stany přímo u vody.

19.07.21 pláž Salanti - výlet na kánoích

Protože kempujeme hned u moře, vytahujeme opět naše kajaky, chystáme je do provozuschopného stavu, balíme svačiny a další potřebné věci na koupání a okolo desáté vyrážíme. Vašík opět s Petrem a já s Peťulou. Pádlujeme pohodičkovým tempem podél břehu a asi po dvou kilometrech děláme pauzičku na koupání. Pak popojíždíme zase o kousek dál, až k jeskyni Franchthi, která sloužila pravěkým lidem jako příbytek. Krátce si ji prohlédneme a pádlujeme směrem k nedalekému ostrůvku. Hodláme ho obeplout a zjistit, zda na druhé straně není nějaká pěkná plážička. K jedné se opravdu blížíme. Petr je několik desítek metrů přede mnou, tak jede na obhlídku. Ale ejhle. Sotva se trošku přiblíží, hned na něho startuje chlápek a řecky na něj něco křičí. Když pozná, že mu Petr zřejmě nerozumí, anglicky ho slušně vrací za červené bóje, protože právě vkročil na soukromý pozemek pana Johnyho Deppa. Nebudeme tedy Johnyho rušit a radší bereme zpátečku. No, měla nás varovat ta luxusní jachta zakotvená na druhé straně ostrova i přistávající helikoptéra, kterou jsme pozorovali, když jsme vyšli z jeskyně. Plujeme zpátky na naší pláž, ale nyní je to o poznání těžší. Vítr mi vane neustále do boku a sráží mě zpět. Navíc neustálé přehopsávání o poznání vyšších vlnek nedělá Péťovi dobře a tak po chvíli už "krmí rybičky". Konečně jsme se doplahočili zpět. Kluci si také chtějí chvíli veslovat sami a tak nasedají do kajaku a plují kousek od břehu. Vítr je ale zanáší směrem dál na moře, takže Petr zařazuje plaveckou superrychlost a přitahuje je zpátky. Teď už nás čeká jen ten otravný úkon vypustit kajaky, nechat je proschnout a narolovat zpět do fusaků. Večer pak jdeme na prohlídku opuštěného nudistického hotelu Salanti Beach, který byl uzavřen pod tlakem církve. Procházíme kolem grafitti pomalovaného plážového baru a letního divadla až k velikému, nyní zaneřáděnému bazénu. Krátce nahlížíme i do prostor samotného sedmipatrového hotelu, na kterém se už usazují kaktusy a malé stromy. Vše co šlo odnést je pryč, okna jsou vymlácená a stěny pomalované. Škoda ho.

20.07.21 pláž Salanti

Dnešní den je ve znamení lenošení, koupání, her a malování. I trochu toho přírodovědného pozorování, když najdeme na pneumatice a markýze zástupce kudlanky nábožné či pozorujeme partičku psíků potulující se po okolí.

21.07.21 Didima, Mykény

Ráno opouštíme náš obytkový ráj a přesouváme se na průzkum zdejší propasti u vesničky Didima. Vydáváme se schodištěm vedoucím do útrob země, abychom se vynořili několik desítek metrů nad dnem propasti. Nejenom, že se odtud dá propast hezky prohlédnout, je tu dokonce i volně přístupný malinký kostelíček částečně zabudovaný do skály. Co mi udivuje, je plno volně v něm nechaných náboženských ikon i pěkného nábytku. U nás by to hned někdo vyčóroval. Pokračujeme směr sever a po skoro dvou hodinách zastavujeme na parkovišti u Mykén. Opevněného palácového komplexu z let 1700 až 1100 př. Kr., který v roce 1874 objevil archeolog H. Schliemann. Palác obývala pouze vládnoucí třída, řemeslníci a kupci žili hned za hradbami. Jako obvykle se jdeme zchladit do muzea plného pokladů, které zde archeologové objevili. Poté již vstupujeme známou Lví bránou dovnitř. Jako obvykle posíláme taťkovi fotku s hádankou, kdeže se to právě nacházíme a ten se bezchybně trefuje. Brána je součástí zdejších kyklopských hradeb, které místy dosahují až 14 metrů, proto je v pozdější době pokládali Řekové za dílo obrů. Hned za nimi je kruh hrobů s označením A. Tvořilo jej šest královských šachtových hrobů s devatenácti těly. 14 kg zlata, které se zde našlo, je dnes k vidění v Athénách. Od hrobů stoupáme stále vzhůru na vršek malého pahorku s pěkným výhledem do krajiny i na stádo koziček pasoucí se na protějším kopečku. Zde nahoře jsou zbytky megaronu, společenského srdce paláce. Vykopávky tady stále pokračují, třeba se podaří objevit opět něco přelomového, jako když byly mykénských domech objeveny tabulky s texty v lineárním písmu B, které v roce 1952 rozluštil M. Ventrís. Nakukujeme i do tajného schodiště. 99 schodů vede do nádrže hluboko pod citadelou, do které voda přitéká potrubím z venkovního pramene. Měla zajišťovat dostatečnou zásobu vody při obléhání. Slézáme opět dolů a popojíždíme kousek po silnici, abychom si prohlédli Átreovu pokladnici, kupolovitou hrobku kruhového půdorysu neboli thol. Kopie pokladu, který se zde našel, jsme viděli v mykénském muzeu. Mykénské šlechta byla nejdříve pohřbívána do šachtových hrobů (kruh hrobů A) a později do těchto tholů. Thol byl zbudován ze soustředných kruhových vrstev kamenných kvádrů a postupným zmenšováním průměru kruhů vznikla kopule na vrcholu zakončená jedním kamenem. Stavba pak byla zasypána a přicházelo se k ní nekrytou chodbou. Tato hrobka z 14. st. př. Kr. je jednou z pouhých dvou dvoukomorovýc​h hrobek v Řecku. Nad vchodem je 9 m dlouhý kamenný překlad o váze téměř 120 t a dodnes se neví, jakým způsobem sem byl umístěn. Vstupní komora je opravdu vysoká a prostorná, druhá je podstatně menší a sloužila jako kostnice. Vycházíme z tholu a Vašík ukazuje nad ten obrovský kamenný překlad. Něco tam zahlédl. Okem tam ale nic nevidím, takže zkouším maximálně zazoomovat foťák a ejhle, sedí tam malá sovička. To je ale pozorovatel, nic mu neunikne. Autem míříme opět na sever, přejíždíme korintský průplav a usazujeme se pár kilometrů nad ním u jezera Vouliagénis, spojeným krátkým průplavem s mořem. V jezeru dáváme koupačku a trávíme tu mezi sladkou a slanou vodou poklidnou noc.

22.07.21 Heraion, Akrokorint, pláž Vrachatiou

Ráno si jedeme prohlédnout blízký Heraion, Héřinu svatyni. Tedy spíše její rozvaliny, zbytky starého mola a pěknou plážičku. Pěšky pokračujeme dále až majáku z 19. st. na mysu Melangávi. Z něho je hezky vidět probouraná díra dnešního Korintského průplavu, ke kterému přejíždíme. Raritkou je ze strany od Egejského moře potápějící se starý most, u kterého si dáváme sváču. Pak už ale honem na nedaleko se tyčící pahorek Akrokorint, který od dob Římanů dobyly a opevnily postupně všechny mocnosti vládnoucí Řecku. Autem se dá dojet až těsně pod toto v té době největší římské sídliště v Řecku. Do pevnosti se vchází ze západní strany třemi bránami spojující jednotlivé části opevnění. První míjíme převážně tureckou, poté franckou a nakonec bránu v byzantském slohu. Za třetí bránou jsou trosky minaretů, muslimských hrobek či kaplí, všechno co zbylo z města před sto lety opuštěného Turky. Prolézáme opevnění, užíváme si výhledy do krajiny, zvoníme na kostelní zvon či prolézáme po schodech do horního patra minaretu. Pod námi máme jako na dlani starověký Korint či zbytky franckého hradu Penteskoufi na sousedním kopci. Šplháme až na úplný vršek pahorku, kde se zachovala strážní věž. Výhledy jsou nádherné, jen kdyby nebylo tak šílené horko. Slézáme k autu a zastavujeme až u městečka Vrachati u oblázkové pláže Vrachatiou, kde trávíme celé odpoledne. Vane mírný vánek, takže kluci jezdí na vlnkách po bodyboardech. Večer doplňujeme v obchoďáku zásoby a jedeme trávit noc do jediného stellplatzu v této části Řecka, který jsem objevila. Sympatický pan majitel ho pro cca deset obytňáků vytvořil ze své zahrady na úpatí Akrokorintu. Konečně si užívám nekonečně teplou sprchu. Jediný zásek je zaseknutý klíč ve dveřích, takže se nemůžu dostat z umývárny ven. Naštěstí s paní čekající venku na sprchu s dveřmi trošku zavexlujeme a zámek povoluje.

23.07.21 Korintský průplav, aquapark, přesun na sever Řecka

Ráno doplňujeme vodu, vyprazdňujeme nádrže a frčíme zpátky ke Korintskému průplavu. Bouřemi sužovaný mys Matapan, nejjižnější bod Peloponésu, patřil ve starověku k nejobávanější​m a již tehdy raději vyložili zboží z lodi a vlekli ho 6 km na druhou stranu šíje. Stavbu průplavu zahájil již císař Nero, ale projekt byl dokončen až v letech 1882 - 1893. Včera jsme průplav přejížděli a byli jsme jen pár metrů nad hladinou, dnes jsme udělali zastávku asi v jeho půlce a při pohledu dolů začínám mít závrať. Hloubka je to opravdu velká, láká dokonce i skokany bungy jumpingu. Chvíli pozorujeme odvážlivce vrhající se střemhlav dolů a pak už přejíždíme jen pár desítek metrů na parkoviště akvaparku Splash Waterpark. Kluci je milujou, takže návštěva aspoň jednoho během dovči je povinnost. Park není moc velký, tak akorát. Klasika, tobogány pro dospělé a větší děti, líná řeky, bazén i prostor pro nejmenší. Koupeme se až do zavíračky v sedm večer a pak už nastupujeme cestu zpět domů. Společnost nám dělá krásný západ slunce. Jen ty dálniční poplatky by nemusely být taková darda. Máme pocit, že si kus té dálnice kupujeme. Taky tu nemají vybudované u dálnice žádné pumpy, musí se sjet a hledat vedle na okresce. Kolem půlnoci sjíždíme a přespáváme na malém plácku u řeky kousek od vesnice Palaiopyrgos asi hodinku přes Soluní.

24.07.21 přejezd do Maďarska

Ráno vyrážíme poměrně brzy, abychom stihli rozumně dojet k našemu maďarskému nocovišti u arboreta v městě Kecskemét. Řecké hranice profrčujeme bez problémů, ale srbsko-makedonské to je opět boží dopuštění. Celnice je na dohled, ale auta se tu řadí klasicky balkánsky chaoticky. Dokonce tu máme možnost pozorovat albánskou svatbu. Kolona asi deseti svatebních aut se snaží protlačit dopředu, ale moc jim to nejde. Nakonec tedy ženské vylézají z aut a pouštějí se do tance. Aspoň tu máme zábavu. Více jak tříhodinové nekonečné čekání konečně končí a my valíme dále. Kousek před maďarskými hranicemi si říkáme, že jsme to nakonec krásně projeli a že dnes snad dojedeme nějak rozumně. Avšak nechval dne před večerem. Zařazujeme se do kolony aut. Ty jsou tu chvíli tři, pak čtyři či pět, pak zase tři. Prostě hotové psycho. Kluci si jdou lehnout dozadu a my pomalu popojíždíme. Lituju všechny ty, co tu musí trávit ty nekonečné hodiny v osobácích. Po třech hodinách konečně vjíždíme do Maďarska a spát jdeme opět až okolo půlnoci.

25.07.21 z Maďarska domů

Než udělám něco k snídani, kluci si běhají pod stromy a blbnou. Opravdu dobrý spot, který určitě budeme využívat při našich dalších cestách na jih Balkánu. Ale teď už honem rychle přejet Slovensko a dorazit v pořádku domů.