Španělsko 2019

dovolená obytnou dodávkou ve Španělsku červen - červenec 2019

14.6.19 odpoledne vyrážíme na cestu, spíme v Německu

15.6.19 projíždíme Německem a Francií až do Španělska

16.6.19 Cadaqués, maják na Cap de Creus, klášter Sant Pere de Rodes

17.6.19 válení se v kempu v Katalánsku

18.6.19 sopky v parku Parc Natural de la Zona Vulcanica, Besalú

19.6.19 Girona

20.6.19 koupání u Tossa de Mar

21.6.19 klášter Montserrat

22.6.19 Barcelona

23.6.19 Barcelona

24.6.19 Barcelona, Pont del Diable, Peniscola

25.6.19 Castell de Xivert, koupání v NP Serra d´Irta

26.6.19 přejezd do Granady

27.6.19 stezka Los Cahorros u Granady

28.6.19 Granada - Alhambra

29.6.19 Ronda

30.6.19 Gibraltar

01.07.19 akvapark

02.07.19 koupání na Cabo de Gata

03.07.19 koupání na Cabo de Gata

04.07.19 koupání na Cabo de Gata

05.07.19 vracíme se zpět, koupání a spaní před Peniscolou

06.07.19 celodenní přejezd, spíme na severu Francie

07.07.19 návrat domů

Přehoupl se Nový rok a já jsem začala plánovat naší dovolenou. Původní záměr byl

opět trochu Toskánska a postupné prokousávání se na jih Itálie až k podpatku, ale poté

Petr přišel se Španělskem. Přesunula jsem tedy svůj hledáček více směrem na západ a

začala pátrat. Jako vždy jsem se vybavila knižním průvodcem a cestopisy na internetu.

Měla jsem sice jakousi představu, protože před patnácti lety jsem Španělsko s rodiči

navštívila. ale to bylo jen letem světem. Letos také přede mnou byla nová výzva.

Nechystali jsme se pod stan, ale měli jsme od taťky z práce přislíbené úplně nové

autíčko se zvedací střechou. Systém plánování se mi tímto úplně změnil. Nebylo to jen

prosté najití pár kempů jako základna k několika za sebou jdoucím výletům do okolí, ale

chtěla jsem plně využít výhodu spacího auta a naplánovat cestu tak, že pokud

nebudeme chtít, nemusíme spát dvakrát na jednom místě. Spaním v autě se nám také

rozšířily možnosti nocování. Už to nemusí být jen v kempu, ale i na stellplatzech pro

obytňáky či rovnou nadivoko v přírodě. Mým velkým pomocníkem mi byla aplikace

Park4night, nabízející tipy na klidné přespání, místa vhodná pro zaparkování či naopak

pro odpočinek a svačinu. Novinkou v itineráři se také staly GPS souřadnice, hojně

používané ve výše uvedené aplikaci. Škoda, že jsem na to nepřišla dřív. Vždyť je to tak

jednoduché, hodit do GPS navigace v telefonu jen pár čísel a člověka to dovede na

konkrétní místa, kdekoliv na světě. Již žádné pátrání v dlouhé ulici, kdeže je ten vjezd

do podzemních garáží, ale přesně označené místečko. Petr chtěl původně dojet až do

Portugalska a okusit sílu Atlantiku, ale po mém upozornění, že by se tímto naše

třítýdenní dovolená proměnila jen na dlouhé přesuny autem, svůj požadavek nakonec

stáhl. Měla jsem tedy volné ruce a mohla jsem se na mapě pohybovat, jak se mi

zachtělo s podmínkou koupání v moři aspoň každý třetí den. Kdyby totiž záleželo jen na

mě, směřovala bych spíše na sever Španělska a do jeho vnitrozemí, ale chápu, že je to

především koupací dovolená, a tak jsem najela na klasickou cestu podél pobřeží

Středozemního moře. Petr tento přípravný čas také nezahálel a prohlížel veškerá fóra a

videa na YouTube týkající se vylepšování obytných aut. Vyrobil výsuvnou bednu na

vodu pro mytí nádobí a sprchování, vymyslel, jak vhodně umístit do auta novou velkou

ledničku a nad ní skládací komodku, kam upevnit závěsy a kapsáře na drobnosti. Náš

odjezd se blížil, ale nové auto stále nebylo k dispozici, což by znamenalo jet se stanem

a úplně překopat můj pracně připravený itinerář koncipovaný na neustále se posouvající

posádku vozu. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Na přesné vyměření a výrobu svých

zlepšováků měl Petr sice jen týden, ale stihl to. Nejvíce jsme řešili problém, kam

všechny ty věci nahromaděné v ložnici do auta narvat. Předtím jsme měli k dispozici

obrovský kufr Octavia combi a k tomu rakev, kdežto nyní to bylo jen asi 50 cm na výšku,

protože pak už je deklík na spaní. Petr tedy umístil dvě tyče ve výši oken nad deklík a

na něj dal rozkládací stůl, coby desku na tašky s věcmi. Dolů se pak dalo jídlo, věci na

vaření a boty. Do výklenku jedněch otevíracích dveří se pak narvali židličky, plážové

stany, věci na pláž a nad lednicí umístěná stanová rozložená skříň posloužila pro

spodní prádlo, kosmetiku a hračky. Byli jsme hermeticky vyplněni, ale vše se někam

strčilo. Dokonce i rozložené čtyři spacáky se vešly nahoru do zavřené střechy auta a

koloběžky jsme umístily na držák na kola. Původně byl odjezd plánován již na čtvrteční

večer, ale jelikož Petr musel ještě v pátek do práce, přesunul se až na páteční

odpoledne. Autíčko jsme měli k dispozici od středy odpoledne, takže během

středečního a čtvrtečního večera Petr montoval do auta své vychytávky.

14.6.19 odpoledne vyrážíme na cestu, spíme v Německu

Od samého rána skládám vše do auta jako puzzle, připravuji svačinu a po obědě

běžíme s Vašíkem pro Peťulku do školy. Okolo 14. hodiny přijíždí Petr z práce, ale ještě

zdaleka nevyrážíme, jak jsme plánovali. Dolaďuje ještě mnou připravené zatemnění

auta, lije chemii do bazénu, aby nám nezezelenal a nevím co ještě, takže nakonec

vyjíždíme až v půl šesté. No nevadí, mám připravené tipy na dnešní přespání od

Norimberka až k francouzským hranicím, takže se někde chytneme. Cesta probíhá

v poklidu a jako vždy se stavujeme na Rozvadově u Meka a dáváme si večeři. Drama

začíná až okolo desáté hodiny, kdy Vašík vzadu začíná brutálně zvracet. Sjíždím

nejbližším sjezdem z dálnice na takové malé odpočívadlo, kde se ovšem po pár

metrech objevuje zákaz vjezdu. No nic, Petr promtně svléká Vášu z poblinkaných věcí a

obléká jeo a Péťu rovnou pyžama. Já se zatím snažím aspoň trochu vyčistit sedačku a

okolí, aby si měl kam sednout. Po chvíli Petr ukazuje na jakousi ceduli, podle níž tu mají

být jakési nebezpečné housenky, a tak rychle zvedáme kotvy a najíždíme znovu na

dálnici. Podle svého itineráře vyhledávám nejbližší místo na spaní. Petr si do telefonu

zadává adresu, bohužel ještě nikoliv GPS souřadnice, což zjistíme jako problém až za

chvíli. Po pár minutkách přijíždíme do vesničky Kirchberg an der Jagst, kde má být malý

stellplatz. Navigace nás dovádí ale někomu do dvorku. Zkoušíme tedy popojet kousek

dál a nakonec se utábořujeme ve slepé uličce pod stromy. Mnou vyhlédnutý stellplatz to

sice není, ale je tu klid. Petr s Péťou se usídlují nahoře a já s Vášou dole pro případ, že

by ještě blinkal.

15.6.19 projíždíme Německem a Francií až do Španělska

Noc naštěstí proběhla v poklidu. Jen jsem trošku rozlámaná, poněvadž ergonomicky

vytvarovaná sedadla nejsou právě to nejlepší na spaní, i když je přes ně přehozená

deka na změkčení a člověk je zalezlý ve spacáku. Váša si ale nestěžuje, bude to zřejmě

souviset s mou o dost větší váhou. Snídáme, jak nyní zjišťujeme, zřejmě před místní

požární zbrojnicí. Vše připraveno k odjezdu, takže se znovu rozjíždíme směr dálnice.

Jaké je naše překvapení, když po najetí na hlavní silnici vidíme mnou vybraný stellplatz.

Spali jsme doslova za rohem, ale v té tmě jsme ho prostě neviděli. Hned v autě tedy

odzkušuju, zda jde do Petrových map zadávat GPS souřadnice. Vím, to jsem měla již

doma, ale nějak jsem na to vždycky zapomněla. Naštěstí vše funguje, tak jak má, takže

jsme zachráněni. Svištíme po dálnici směr Francie, kde nás kousek nad Orange chytá

neuvěřitelná bouřka. Z černého nebe padají proudy vody, kterým naše stěrače

rozhodně nestačí. Každý hledá, kde by se schoval, ale všechna místa pod mostem jsou

již plná. Tak aspoň sjíždíme ke krajnici, kde přečkáváme to nejhorší. V podvečer

projíždíme krásnou jižní Francií a okolo deváté večer nás vítá Španělsko. Na noc se

uchylujeme na stellplatz u vesničky Cabanes GPS: 42.306000,2.975930. Úzkou

silničkou vjíždíme na travnatý oplocený pozemek lemovaný stromy, na jehož konci je

obytné stavení. Jdeme se nahlásit, platíme 10 Eur a majitelka nám ukazuje sociálky.

Žádná výhra to není, ale na jednu noc se to přežije. Když se chceme ale osprchovat,

teče jenom studená voda. Odchytávám malou dcerku paní majitelky a svou

několikaslovní španělštinou ji sděluji svůj problém. Chyba je ve vypnutém bojleru. Na

teplou si tedy musíme chvilku počkat.

16.6.19 Cadaqués, maják na Cap de Creus, klášter Sant Pere de Rodes

Ráno vyrážíme do rybářského městečka Cadaqués, které ve 20. a 30. letech 20. století

přitahovalo řadu umělců, z nichž asi nejznámější byl Salvador Dalí. Auto necháváme

kousek od centra a jdeme na průzkum. Na malé kolonádě u moře se fotíme s

kamenným pánem a jeho typickým knírkem a pokračujeme dále mezi domečky až do

sousední vesničky Portlligat, kterou si tento pán zvolil jako své bydliště. Skoupil několik

rybářských domků, které propojil a přestavěl na honosné sídlo, které pak obýval se

svou ženou Galou. Dnes slouží dům jako muzeum Casa-Museu Salvador Dalí. Vracíme

se zpátky do Cadaqués do již vyhlédnuté zmrzlinárny a v jednom z bister si kupujeme

něco s sebou k obědu. Nasedáme do auta a popojíždíme na mys Cap de Creus,

nejvýchodnější bod Pyrenejského poloostrova. Přijíždíme krátce po jedné hodině a

malé parkoviště je beznadějně obsazené. Řešíme, co tedy budeme dělat dál, ale

naštěstí k jednomu autu právě přichází skupinka. Sonduju, zda již odjíždějí, a oni, že jo,

ať jim dáme chvilku. Bezva, auto máme vyřešené, tak si jdeme prohlédnout maják. Je

poměrně nový z roku 1853 nabízející krásnou vyhlídku na moře a přírodní rezervaci

kolem. Vydáváme se na krátkou procházku po skaliskách porostlých různými druhy trav

a přízemních keříků, pak si z auta bereme koupací věci a míříme do malé zátočiny

několik set metrů pod majákem, Cala Fredosa. Kromě nás je tu jen mladý pár s

miminkem, který za chvíli odchází, takže oáza klidu. Nevím, jestli španělské slovo

fredosa znamená to co v italštině freddo, studený, ale voda je tu vskutku žiletková.

Kolem půl šesté balíme a vracíme se zpět k majáku k autu. Tentokrát ale nikoliv po

silnici, ale po úzké pěšině vytesané do skály. Den zdaleka ještě není u konce, a tak se

vydáváme zpět směrem do vnitrozemí. Po skoro hodině jízdy křivolakými silničkami,

sestupu až na úroveň moře a hned strmém výjezdu o pár set výškových metrů nahoru

dorážíme k benediktýnskému klášteru Sant Pere de Rodes. Váša mezitím samozřejmě

vytuhnul a jeho násilné probuzení se neobešlo bez drobného křiku. Ještě že jsme tu na

malém plácku pro několik aut sami. Po úzké silničce pomalu stoupáme ke klášteru. Nad

námi se tyčí zřícenina hradu Castell de Sant Salvador, na kterou se však ale

nechystáme. Byl by to perný výšlap do strmého kopce. Silnička lemující zdi kláštera nás

dovádí až k hlavní bráně. Zdá se, že už mají zavřeno, protože tu není ani živáček.

Nicméně brána je otevřená, takže vcházíme dovnitř. Zakupujeme si vstupenky a

dostáváme audioguida. První písemná zmínka o klášteru je již z roku 879. V roce 934

získává nezávislost a je řízený přímo z Říma. Díky dobrým vztahům s papežským

stolcem klášter bohatne a zdejší mniši nabývají mimořádného vlivu. Postupně klášter

opevňují, čímž mu zajistí 400 let prosperity. V 16. století klášter začíná upadat a v roce

1789 je opuštěn a jeho poklady rozkradeny. Prozkoumáváme tajuplné podzemí, z

kterého přes nevelké prostranství vcházíme do chrámové lodi lemované zdobnými

sloupy. Z ní nás schody opět zavedou do podzemní krypty s několika vybledlými

malbami. Zpátky na světle se pak ocitáme v klášterním ambitu, který se prohlížíme i

pěkně svrchu bloumajíc po pobořených místnostech bez střechy v horních patrech.

Krátce před osmou přicházíme zpět k autu a rozhodujeme se, kam dneska hlavu složit.

Protože je ještě relativně brzo a další dva dny mám naplánovany hlouběji ve vnitrozemí,

nebudeme zůstávat v kempu pod námi, ale přiblížíme se zítřejšímu programu. Krátce

před devátou zakotvujeme v malém rodinném kempiku Can Coromines kousek od

městečka Besalú. Ten naplňuje mou představu ideálního kempu. Několik málo stinných

míst, oddělených keříky a stromečky, čisté sanitárky a krásný bazén.

17.6.19 válení se v kempu v Katalánsku

V této oblasti mám naplánované dva výlety. Jednak popojetí zase o kousek dále na

začátek Pyrenejí k městu Ripoll a projít se stezkou okolo 7 vodopádů (7 gorgs) a poté

prozkoumání místní vulkanické oblasti. Ráno snídáme, já se chystám dělat svačiny,

když tu Petr zvedne Vášu do výše a rupne mu v zádech. Není schopen se pomalu ani

narovnat, natož absolvovat podhorskou túru, takže zůstáváme v kempu, kde máme

odpočinkový den. Sluníčko příjemně pere, takže ho částečně trávíme rozvaleni na dece

před autem, hraní her a skotačením v bazénu, což oceňujcí především kluci.

18.6.19 sopky v parku Parc Natural de la Zona Vulcanica, Besalú

Záda naštěstí Petrovi povolila, takže už můžeme něco podniknout. Vynecháváme

vzdálené vodopády a vyrážíme k městu Olot, které je centrem oblasti Parc Natural de la

Zona Volcanica de la Garrotxa, krajinou Několik minut jízdy za ním necháváme auto na

parkovišti, GPS: 42.148100, 2.543757, kousek od nejsnáze přístupnému vulkánu Santa

Margarida. Po skoro kilometru strmého výšlapu přicházíme na okraj dávného kráteru

sopky, která se naposledy rozohnila před 11 000 lety. Dnes je všude kolem bujná

vegetace, ale několik set metrů široký kráter je stále dobře patrný, zarostlý jen trávou a

nízkými keříky. V jeho středu někdo vybudoval i malý kostelíček, jehož stín nám

poslouží ke krátkému odpočinku. Přecházíme přes kráter na druhou stranu sopky, kde

jsou hezky patrné vrstvičky svědčící o dávných erupcích. Opět sestupujeme lesním

porostem dolů, kde míjíme stádo kraviček a svačíme o kousek dále na malém kopečku

před kostelem Església de St. Miquel de Sacot. Po úzké silničce pak docházíme zpět

na hlavní silnici a chladíme se zmrzlinou v restaurantu Can Xel. Odtud se opět noříme

do lesa na druhé straně hlavní silnice a míříme k druhému cíli našeho dnešního výletu a

to je sopka Volca del Croscat. Tentokrát nešplháme na její vrchol, ale hezky ji

obcházíme až k místu, kde se část sopky sesunula. Jakoby si někdo ukrojil kus dortu.

Všude černá láva a opět hezky znatelné vrstvy po jednotlivých erupcích. Je kolem půl

čtvrté, když se vracíme zpět k autu a jedeme zpět do města Olot, kde chceme doplnit

zásoby. Je to jen deset minut jízdy, ale i tak se mi nedaří udržet Vášu ve stavu bělosti.

Nakonec necháváme spícího Vášu v autě a jdeme na bleskový nákup. V tomto kraji

připomínající italské Toskánsko děláme cestou do kempiku ještě jednu zastávku ve

městečku Besalú. Mám tu vytipované místo s hezkým výhledem na románský kamenný

most z 11. století. Pravda, po projetí města se dostáváme na polňačku, kde oceňujeme

náš pohon na všechna čtyři kola, ale už po pár minutách parkujeme hned u řeky Fluvia

vedle dřevěného stolečku ve stínu stromů. Vytahuji kuchyňské náčiní a krájím obrovský

meloun k svačině. Tomu říkám pohodička. Po krátkém odpočinku vcházíme jedním z

malých průchodů hradbami dovnitř do městečka, kde bloumáme úzkými uličkami.

Nejvíce se nám líbí krámky s z kovu vytepanými zvířaty, draky a rytíři.

19.6.19 Girona

Ráno opouštíme náš příjemný kempík a vyrážíme tentokrát do barevné Girony. No

ráno, odjíždíme a odbíjí jedenáctá. Nevím, co nám tak dlouho trvá. Během půlhodinové

cesty míjíme továrnu na medvídky Haribo i několik vlajek Katalánska s nápisy volající

po nezávislosti. V centru mám vytipovaná tři velká parkoviště. Zkoušíme první, plné,

zkoušíme hned vedle další, opět plné, zajíždíme tedy do podzemních garáží, kam se s

naším autem v pohodě vejdeme, ale překážkou nám je malý rejd. Nikde totiž nejsou dvě

místa vedle sebe volná a do jednoho nejsme schopni zajet. Po několika pokusech to

tedy vzdáváme, já rychle běžím zaplatit asi půl Eura za parkování a vyjíždíme ven.

Popojíždíme o trochu dále na poslední mnou vytipovaný plácek, GPS: 41.992868,

2.817963, kde se konečně chytáme. Jo, jo, přijet někam v poledne se nevyplácí. Žádná

tragédie to však není, za patnáct minut už stojíme u řeky Onyar, kde pozorujeme v

mělké vodě pěkně vypasené kapříky. Přes most Pont de Sant Feliu se dostáváme do

historické části města ke stejnojmennému kostelu a do arabských lázních Banys Arabs

pocházející z 12. století, které jdeme prozkoumat. Nejdříve vstupujeme do velké

místnosti zvané apodyterium sloužící jako převlékárna, v jejímž středu je malý bazének

obklopený sloupy s ozdobnými hlavicemi tyčícími se až do kopulovitého stropu.

Návštěvník si nejprve prošel první ochlazovací procedurou v místnosti se studenou

vodou, frygydariu. Poté následovalo postupné zahřátí ve vlažné vodě v tepidariu a

konečně teplá voda či pára v kaldariu, o jejichž přípravu se staralo několik velkých pecí.

Tady mě zaujaly především jakési díry ve stropní klenbě ve tvaru kytiček či koleče,

kterými dovnitř pronikalo ostré slunce. Z lázní se jdeme podívat na katedrálu Catedral

de Girona, jejíž hlavní gotická loď je druhá nejširší v Evropě hned za sv. Petrem v Římě.

Katedrála stojí na místě původního kostela z 11. století a v průběhu staletí byla

několikrát přestavována. Zakupujeme vstupenky a jdeme si ji prohlédnout i zevnitř.

Tady to na mě působí spíše ponuře a dosti tmavě. Za zmínku ale stojí hezká stříbrná

stříška nad oltářem. Daleko více se mi líbí vzdušný ambit vyzdobený plastikami lvů,

rytířů a bájných zvířat. Z něho pak pokračujeme na obhlídku honosně zdobených rouch

kněží a do kapitulní pokladnice Tresor Capitular. Tady mají mimojiné obrovského

kovového orla s královskou korunou na hlavě, zlatem vykládanou truhlu a nejvzácnější

zdejší kousek, tapisérii z 12. století s výjevem ze Stvoření. Od katedrály míříme do

husté spleti úzkých uliček židovské čtvrti Call, která zde existovala více než 600 let a je

považována za jednu z nejlépe zachovalých židovských čtvrtí v Evropě. O její historii se

jdeme něco dozvědět do židovského muzea Museu d´Historia dels Jueus. Jsou tu k

vidění hebrejsky psané knihy, dobové oděvy, obrazy z tamního života či hezky

zachovalá rituální lázeň, mikve. Péťu ale nejvíce zajímá kláda pro odsouzence. Tam se

spolu trochu zasekneme a Petra s Vášou hledáme po celém muzeu. Když nejsou nikde

k nalezení, jdeme nakonec ven na ulici, kde Petr nasupeně čeká a rozčiluje se, kdeže to

jsme. No klasika. Nenechám si zkazit náladu a proplétám se uličkami okolo místní

university až k zachovalým hradbám táhnoucí se kolem starého města a tvořící cestu

Passeig de la Muralla. Je odtud opravdu krásný výhled do celého okolí. Z hradeb

scházíme u našich známých lázní Banys Arabs a vracíme se zpět směrem k řece Onyar

se zmrzlinou v ruce. Z mostu přes ní se pak kocháme barevnými domky ve

žlutooranžových barvách a na druhé straně řeky hledáme nějakou hospůdku, protože

už máme děsný hlad. Usazujeme se hned v jedné na přilehlém náměstí Placa de la

Independéncia​, kde také poprvé slyšíme češtinu. Zřejmě školní zájezd náctiletých.

Pochutnáváme si na španělské chuťovce tapas ve formě kuřecího masíčka a

nešpanělské pizze a hambáči. S plnými bříšky se vracíme přes park Devesa, kde kluci

blbnout na skateboarďáckém hřišti k autu a popojíždíme k moři k letovisku Tossa de

Mar. Od něho míříme po útesové silničce s úchvatnými výhledy na moře do kempu

Pola. Oba kluci během cesty usnuli, a tak se zatím zapisujeme na recepci. Po chvíli se

Peťula budí, ale je mu nějak nevolno a drobně zvrací. Jdeme se tedy trošku projít a

hned je to o dost lepší, zvlášť když vidí veliký bazén, To už se budí i Vašík a tak jdeme

všichni společně najít vhodný plácek na přenocování. Po projití celého kempu se

nakonec usazujeme na osamoceném místě kousek od postarších Frantíků. Ohřívám

něco k večeři a poté si už bereme plavky a jdeme vyzkoušet bazén, kde jsme vzhledem

k pokročilejší denní době úplně sami. Po koupeli dojde i na pingpongové klání.

20.6.19 koupání u Tossa de Mar

Budíme se do neproniknutelné mlhy. Protože dnes máme koupací den, tak nějak

mechanicky si oblékám plavky, šatky na pláž a připravuji svačinky k moři. Vyrážíme a

teploměr ukazuje jen asi 18 stupňů. Z kempu položeného nízko u moře vyjíždíme na

útesovou serpentýnovou silnici, kde doufáme, že se mlha rozestoupí, ale překvapení se

nekoná. No nic, pokračujeme dále k vyhlídnuté zátočině. A vida stačilo poodjet o pár

kilometrů dále a vysvitává na nás sluníčko. Parkujeme na plácku u silnice vyhlédnutém

na google mapách, ale zjišťujeme, že k moři je to několik desítek výškových metrů

skokem či tak půlhodinový sestup po prašné silnici, nyní uzavřené bránou. Ta vypadá,

že na jejím konci je parkoviště, protože na ceduli je cena 6 Euro. Je však krátce před

devátou ráno, nikdo nikde a tak bereme vše potřebné, obcházíme bránu a vyrážíme

dolů pěšky. Nejsme ani za první zatáčkou a přijíždí auto, pán otevírá vrata a chystá se

sjet dolů. Anglicky se ho ptáme, zda je možné sjet dolů a on nám španělsky odpovídá,

že jo. Vracíme se tedy zpět k autu a následujeme pana správce. Dolů je to vcelku

slušnej sešup. Platíme parkovné, na které dostáváme dokonce elektronicky vyjetou

stvrzenku, bereme koupací věci a vyrážíme na pláž. Sestupujeme mezi skalisky

porostlé křovinami k božsky vyhlížející pláži. Nikde ani živáčka, jen my, útesy a moře.

Naprostý úžas. Stavíme si stany, svlékáme plavky a několik hodin si to tu užíváme

robinsonovsky sami. Kluci jdou na průzkum na přilehlá skaliska a já si lehám nahatá do

písku a zasypávám se jím jak malinkatými korálky. Na Sardinii byl sametově hebký

písek jako hladká mouka, který pak ale měl člověk úplně ve všem. Tohleto je naopak

jako zalézt si v herničce do vyhřívaných měkkých míčků, ze kterých pak vylezete a jste

úplně čistí. Prostě paráda. Nádherná zátočina jménem Cala del Senyor Ramon. Po

páté hodině balíme, nasedáme do auta a začínáme se ateisticky modlit, aby naše 4x4

zafungovalo a my vyjeli zpět nahoru. Naštěstí výjezd proběhl v pohodě a můžeme se

vrátit zpět do kempiku.

21.6.19 klášter Montserrat

Je skoro osm hodin a kluci ještě spinkají. Učiněný zázrak, protože obvykle máme

budíček již po šesté. To bude asi tím mořským vzduchem. Na dnešní den mám dvě

alternativy, co bychom mohli podniknout. Buď se budeme zase válet u moře, což jsme

si slušně užili včera anebo pojedeme na výlet ke klášteru Montserrat ležícímu nedaleko

Barcelony. Každopádně večer musíme být usídleni u této katalánské metropole, protože

na zítra máme zabukovanu návštěvu kostelu Sagrada Família. Já jsem jasně proto

něco podniknout, protože válení u moře je fajn, ale něco nového poznat je ještě lepší.

Petrovi ale není moc dobře, a tak to nechávám na něj. Když se dá trochu dohromady,

vyrážíme směr Montserrat se mnou jako s řidičem. Po skoro dvou hodinách jízdy

přijíždíme do městečka Monistrol de Montserrat, kde začínáme brutálně stoupat do

kopce po úzké silničce. Pro mě jako jezdce dálničního typu je to opravdu zážitek.

Modlím se, abych nás neposlala přímou cestou zpátky do údolí. Navíc se začíná kazit

počasí a vypadá to, že každou chvilku se spustí bouře s lijavcem. Konečně jsme u cíle.

Bereme si parkovací lístek a pokračujeme dále po rozšířené silnici, kterou lemují bílá

stání pro auta. Dojíždíme až skoro nahoru a rozhodujeme se co dále. Petrovi je totiž

opět blbě a nad námi temná obloha. Chvíli tedy pobýváme v autě, dáváme svačinku a

nakonec vyrážíme s pláštěnkami a mikinami v baťohách. Hora je proslulá především

svým klášterem, se kterým je spojeno hned několik legend. Podle jedné z nich 50 let po

Ježíšově smrti svatý Petr ve zdejší jeskyni zanechal Lukášovu rytinu s obrazem Panny

Marie. Takzvaná Černá Panna Marie (La Moreneta) se na počátku 8. století ztratila,

když ji bylo potřeba skrýt před postupujícími Maury. Avšak v roce 880 se znovu

zázračně objevila,. Pro ikonu zde postavili kapli, kterou v roce 976 nahradil

benediktýnský klášter Monestir de Montserrat stojící bezmála 1000 m n. m. Dále pak

následovala řada zázraků Panny Marie Montserratské, díky nimž se klášter stal druhým

nejvýznamnějším poutním centrem Španělska. Cestou k bazilice, jediné to veřejnosti

přístupné církevní stavbě, se kocháme nádhernými výhledy do údolí i na ozubené

vrcholky kamenných obrů. Na horu Montserrat se dá dostat buď autem, jako jsme to

učinili my, lanovkou od železniční stanice Montserrat-Aeri či ti nejzdatnější i pěšky. Před

bazilikou obdivujeme nápaditou poštovní schránku ve tvaru řvoucího lva, do jehož

otevřené papuly se dopisy házejí. Samotná její budova je tak trochu skrytá sousedícími

stavbami, a proto z ní dálky vykukuje jen zvon, umístěný nikoliv ve věži ale v jakési

ocelové konstrukci podobající se pyramidě. Uvnitř chrámu se vše leskne zlatem, hlavně

nad hlavním oltářem, kde sedí černá madona s dítětem na klíně. Poklonit se jí přichází

spousta lidí, stojící frontu jako had přes celou hlavní loď až ven. Nám stačí jen pohled z

dálky a protože se to tu začíná plnit, bude asi mše, tak se raději ubíráme ven. V

restauraci si kupujeme nějakou tu obloženou housku a colu, která Petra staví na nohy.

Další to zázrak místní Panny Marie. Protože opět vykukuje sluníčko, vyjíždíme

ozubenou lanovkou Funicular de Sant Joan o téměř 400 výškových metrů výše,

mažeme se opalovákem a vyrážíme směr poustevna sv. Jeronýma. Celý areál kláštera

máme odtud jako na dlani. Cestou se nemůžeme nabažit pohledem na skalnaté homole

okolo nás, které daly této hoře její jméno - Montserrat, Zubatá hora. Další skvělou

okolností je, že jsme tu téměř sami, jen zřídla někoho míjíme. Po hodince vcelku

pohodové cesty přicházíme k poustevně, odkud by to mělo být podle průvodce cca 15

minut na vrchol Sant Jeroni ve výšce 1 236 m.n. m.. Když už jsme došli až sem,

pokořme i tento vrchol. Jde se tedy dál. Následujících 100 výškových metrů je ale

opravdu perných. Vysoké betonové schody zasazené do skály se zdají být nekonečné a

stehýnka mě už notně pálí, ale nakonec jsme tady. Největší pašák je ovšem Váša, který

je zdaleka nejmladším pokořitelem vrcholu, za což ho ostatní dorazivší právem obdivují.

S mužskou skupinkou Slováků si pak navzájem pořizujeme památeční snímky a

usedáme k zasloužené svačině, abychom nabrali sílu na cestu zpátky. Ta, jak už to

bývá, se nám zdá kratší než cesta tam, jen ke konci Vášu už bolí nožičky, takže ho

vezu na koníkovi. Dolů ke klášteru sjíždíme opět lanovkou a modlíme se, ať ji i nadále

slouží brzdy, jinak z nás dole zbude jen mastnej flek. S úspěchem se vyhybáme i vozu

směřujícímu nahoru, takže pak už v poklidu platíme v automatu parkovné a vyrážíme

směr Barcelona. Protože ve městě není žádný kemp ani příhodný stellplatz přijíždíme

kousek nad ní do městečka El Masnou. V Lidlu dokupujeme zásoby a pak už jen najít

příhodné místečko v místním kempu. Ten a především jeho děsné umývárky už tedy

pamatují lepší časy, ale na pár nocí se to snese, zejména výměnou za dobrou

dostupnost Barcelony. Daří se nám najít i docela stinné místo v klidnější části, takže

jseme celkem spokojeni.

22.6.19 Barcelona

Dnešní den nás čeká návštěva velkoměsta, kterému jsem ve své přípravě věnovala

opravdu hodně času. Nejenom co tam s dětmi navštívit, ale hlavně jak se tam pohodlně

a beze stresu dostat. Měla jsem připraveno několik variant pro placené parkování v

centru či zcela zdarma na okraji města např. u Ikei, ale nakonec jsme zvolili příměstský

vlak, který má stanici tak 300 metrů od našeho kempu. Ve stanici si kupujeme jízdenku

pro dvě zóny na deset jízd T-10 určenou pro více osob a třikrát označujeme. Váša,

jakožto dítko do 4 let, má dopravu zdarma. Po asi 20 minutách pohodové jízdy podél

moře vlak mizí pod zemí a dováží nás přímo do centra, na takový jejich václavák, na

náměstí Placa de Catalunya. My zůstáváme pod zemí, vezeme se pár stanic zelenou

linkou L3, pak přesedáme na světle modrou L5, abychom se konečně vynořili přímo u

chrámu Sagrada Familia. Lístky máme zamluvené na 10,30 a tak zbývající čtvrthodinku

využíváme k obejití chrámu. A že to rozhodně není žádné tintítko, pamatovala jsem si

ho daleko menší. Při školním zájezdě v osmé třídě základky jsme se tady totiž stavovali.

Se stavbou se započalo v roce 1882 a původně to měl být malý klidný svatostánek.

Když se ale stavby ujal tehdy jednatřicetiletý Gaudí, okamžitě změnil původní projekt.

Postupem času odmítal všechny ostatní nabídky a plně se věnoval jen tomuto chrámu.

Dokonce se sem i přestěhoval. Neustále upravoval plány a pracoval až do své

předčasné smrti, kdy ho srazila v roce 1926 tramvaj. Pohřbu se poté zúčastnila snad

celá Barcelona a jeho ostatky byly uloženy v chrámové kryptě. Přestože chrám Svaté

rodiny přečkal občanskou válku, Gaudího plány a modely byly v roce 1936 zničeny

místními anarchisty. Na konci 50.let 20. století se opět začalo s jeho dostavbou, která

pokračuje dodnes, jak naznačuje přítomnost několika jeřábů. Krátce před půl

jedenáctou procházíme vstupní kontrolou, dostáváme audioguida a schodištěm

vycházíme přímo před vchodem u průčelí pojmenované Narození. Tady si také

můžeme prohlédnout model chrámu ve své budoucí hotové podobě. Gaudí byl velmi

křesťansky založen a tak za vším můžeme hledat náboženské symboly. Chrám má mít

celkem 18 věží - 12 reprezentuje apoštoly, 4 evangelisty, 1 Pannu Marii a poslední

nejvyšší Ježíše Krista. Ve fasádě Narození jsou prvky života a zrození. V základnách

sloupů jsou želvy a najdeme zde také chameleony jako symboly změny. Celá výzdoba

je velmi bohatá a do detailu propracovaná. Vnitřek katedrály pak navozuje iluzi

vysokého lesa. Je to tady opravdu jako v národním parku Redwood v Kalifornii, lesa

nekonečně vysokých sekvojí, který jsme s Petrem navštívili na naší cestě po americkém

západě. Strop vypadá jako rozvětvené koruny stromů mezi nimiž pronikají paprsky

světla v nepřeberné škále barev. Krátce před jedenáctou už je Petr s malým Péťou

připraven u vstupu do věže u fasády Narození a chystají se vyjet výtahem nahoru. My s

Vášou si nalézáme místečko k sezení a čekáme na ně, protože tak malou drobotinu

nahoru nepouštějí. Podle fotek si kluci nahoře užili perfektní výhled na Barcelonu a

mohli se pokochat ovocnými detaily na střeše a okolních věžičkách. Dolů pak scházeli

pěšky po schodech. Po tentýž schodech, na kterých profesor Landon bojoval o holý

život v románu Dana Browna Počátek zasazeného do Bilbaa a Barcelony. Ven z

chrámu pak vycházíme fasádou Utrpení. Tady je vše velmi strohé. Jednotlivé výjevy

jsou věnovány poslední noci před ukřižováním, umučení Krista a jeho utrpení. Kluci už

taky trpí, ale hlady, a tak jdeme do blízkého mekáče na kus žvance a zmrzlinku. Po

ukojení hladu se jdeme opět trochu zchladit do metra a pomocí tmavě modré linky L5 a

poté tmavě zelené L3 se dopravujeme do stanice Lesseps , kousek od Gaudího parku

Güell. Ten leží na okraji čtvrti Gracia a byl původně zamýšlen jako obytný komplex s 60

domy a dekorativními pěšinami. Domy se však dokončily jen dva a park byl v roce 1922

zpřístupněn veřejnosti. Protože leží na kopci, čeká nás celkem únavné stoupání, zvláště

v dnešním vedru. Nožičky nám trochu šetří jezdící schody v nejstrmější části. Cestou se

stavujeme v jednom z obchůdků a kupujeme si něco pěkného domů a rodině. Magnetky

na lednici, hrnečky či zvířátka vykládaná mozaikou ve stylu Gaudího. Konečně

přicházíme nahoru a marně hledáme, kde koupit vstupenky do té nejhezčí části parku,

která je zpoplatněná. Nakonec se nám pokladnu najít podaří, ale bohužel vstupenky

jsou již fuč. Nejbližší termín je dnes na půl osmou večer, a protože jsou teprve dvě

hodiny, tak máme smůlu. Od Petra za tuto nepřipravenost dostávám sprda, proč jen

jsem vstupenky nezabukovala. Já ovšem na to, že jsem nevěděla, jak dlouho se

zdržíme v Sagradě a jestli sem vůbec budou chtít jít. No jo, jako vždycky, jakmile

nemám vše na sto procent, už je oheň na střeše. Co mi to dá práce a hodin času,

vymyslet kam jet, v jaké posloupnosti, kde přespat a to v několika variantách. Mám o

všem skoro dokonalý přehled a on pomalu ani neví, kde je Barcelona. Ach jo. Tentokrát

má ale trochu pravdu. Tohle jsem podcenila. Myslela jsem, že se v pohodě chytneme.

Kluci jsou už dost utahaní, zvlášť Váša, ten je zralý na spaní. Couráme se tedy aspoň

ve zbytku parku, zvenku obhlížíme Gaudího dům, kocháme se výhledem na město a

hledáme východ na jeho druhé straně. Po několika špatných odbočení opět scházíme z

kopce dolů, já s Vášou na koníkovi a nasedáme do metra tmavě zelené linky L3 ve

stanici Vallcarca. Popojíždíme do stanice Catalunya, kde přesedáme na náš příměstský

vlak. Vašík v metru samozřejmě usnul, tak pěkně posiluju svaly při přestupech.

Konečně dorážíme k nám do El Masnou. Kousek zvládnu Vášu ještě nést, ale pak už

ho musím nekompromisně probudit. Už fakt nemůžu a Petr ho raději nést nechce, aby

mu zase nerupla záda. V kempiku si dopřáváme chvíle odpočinku. Taky využíváme

místní pračku, protože už nám jaksi docházejí spodky a ostatní šactvo. Petr mi zatím

natáhl šňůry, a tak po pověšení vypraného prádla vyrážíme okolo páté k moři. Máme to

pár desítek metrů po hlavní silnici k podchodu, ústícího přímo na pláž táhnoucí se, kam

oko dohlédne. Jsou poměrně velké vlny, do kterých se Vašík bojí a tak s ním zůstávám

na dece, zatímco kluci je jdou proskakovat. Peťulka je neskutečný. Nejde si ani na

chvilku na deku oddechnout, neustále ve vlnách bojuje s imaginárním nepřítelem. Je to

sranda ho pozorovat. Večer si tak ještě řikáme, že by nebylo od věci navštívit některý z

Gaudího obytných domů, a tak zkoušíme, jestli náhodou nejsou volné vstupenky do asi

jeho nejznámějšího domu, Casa Mila neboli La Pedrera. Máme štěstí, a tak bukujeme

čas 10,15.

23.6.19 Barcelona

Dneska jsme si trošku přivstali, takže už před devátou sedíme ve vlaku opět směr

Barcelona, tentokrát i s našimi koloběžkami. Opět využíváme tmavě zelenou linku metra

L3, abychom s ní popojeli pár zastávek do stanice Diagonal. Vystupujeme na vcelku

rušné třídě Passeig de Gracia ve čtvrti Eixample a vydáváme se po ní pár desítek metrů

směrem na jih. Tam už vidíme cíl naší cesty dům Casa Mila neboli La Pedrera -

Kamenolom postavený na počátku 20. století. Jeho vlnité průčelí obepínající roh ulice

údajně napodobuje horu Montserrat a byty s výstředně tvarovaným železným zábradlím

mají připomínat jeskyně. No nevím, mně spíš připomíná zvlněný kámen s otvory.

Každopádně je to pěkná podívaná. Naše koloběžky zamykáme u zábradlí a přecházíme

na druhou stranu. Je tady lékárna, kde si Petr kupuje nějaké prášky na bolest svých zad

a pak už nás pohlcuje tajuplný dům. Po nafasování audioguida se dostáváme do

jednoho z malých vnitrobloků, kde není nic podle pravítka. Opět je tu vidět Gaudího

inspirace přírodou. Od výmalby po přístřešek nad schody připomínající křídla hmyzu.

Prohlížíme si tu také zdařilý model celého domu a pak čekáme docela dost dlouhou

dobu na výtah, který nás vyváží až na střechu. A protože v tomto domě není nic

obyčejného, čekají tu na nás komíny a průduchy připomínající vojáky. Skoro to vypadá,

jako kdyby se tu nechal inspirovat George Lucas pro svoje vojáky Impéria v Hvězdných

válkách. A stejně tak jako zbytek domu i tady není nic v rovině, střecha je jedna velká

prolézačka oddělená schody, ze které je krásný výhled na město. Po vnitřním schodišti

slézáme do prostorné půdy, která svým obloukových stropem a jednotlivými žebry

připomíná velrybu. Tady je taková malá výstava Gaudího děl a ukázky přírodních prvků,

ve kterých hledal svou inspiraci. I tento prostor si vypůjčil Dan Brown jako obydlí své

hlavní postavy z knihy Počátek. Opět se ocitáme o několik pater níže a to v soukromém

bytě původního majitele domu Pere Mila, který si ho nechal od Gaudího projektovat.

Tady jsou asi nejvíce nadšeni naši kluci, které to doteď až tak nezajímalo. První

místností je totiž dětský pokoj s houpacím koněm, obřím domem pro panenky či

panenkou usazenou v houpacím křesle. Hned vedle pak malá místnůstka sloužící

služce na žehlení a šití a s ní sousedící její malé komůrka s postelí a malým umyvadlem

se zrcadlem. Je to totiž ona, která se o děti stará. Přes chodbu pokračujeme dále do

kuchyně s jídelním stolem pro personál. A protože i pán domu má svoje záliby, je tu

vyčleněna i místnost pro uchovávání golfových holí a dalšího sportovního náčiní.

Teprve teď následuje prostorná koupelna a ložnice, pravděpodobně pánská, soudíc tak

podle sousedící pracovny. Centrální místností je pak obývací pokoj spojený s jídelnou,

se kterou mohl být oddělen posuvnými dveřmi. Poslední místností je druhá ložnice se

soukromou koupelnou. Nutno podotknouti, že nábytek a vůbec veškeré zařízení v

celém bytě jsou úchvatné. Po prohlídce nasedáme opět na naše koloběžky a ubíráme

se po hlavní třídě Passeig de Gracia směrem k moři. Cestou míjíme další Gaudího

skvost, dům Casa Batlló, vypadající jako svislý květinový záhon. Prostě nádhera.

Známý je i jeho soused Casa Amatller od architekta Josepa Puig i Cadafalch,

připomínající pražskou nemocnici u Apolináře. Bez větší námahy v důsledku mírného

sklonu dojíždíme na velké kosočtvercové náměstí Placa de Catalunya, přes které se

dostáváme do asi nejznámější ulice La Rambla. rozdělující starou část města na dvě

poloviny, Barri Gotic a El Raval. Ocitáme se na pěší zóně, takže chvílemi musíme dosti

brzdit či rovnou z koloběžek slézt, přeci jen lidí dosti přibylo. Veze se už jenom Váša na

svém stupátku. Na oběd si chceme zajít do proslulé místní tržnice Boquería,pocházející

již z první poloviny 19. století, ale v neděli je bohužel zavřená. To mi jaksi uniklo.

Sedáme si tedy do jedné z otevřených restaurací v její blízkosti a těšíme se, co

ochutnáme dobrého. Pro začátek nějaké to tapas čili mňamka prakticky čehokoliv

velikosti malého talířku. Legenda připisuje jeho vznik králi Filipu II. Při cestě do kláštera

El Escorial mu naservírovali víno přikryté talířkem s jídlem, aby do vína nepadal prach.

Jiná verze příběhu hovoří o tom, že král Alfons X. musel po prodělané nemoci pít víno,

které mu mělo pomoci při rekonvalescenci.Aby zmírnil účinky alkoholu, prokládal

jednotlivé pohárky malými porcemi jídla. Jakmile se král zotavil, dostal nápad, že v

celém království zavede zvyk podávání alkoholu s drobnou porcí jídla, aby se zabránilo

přílišné opilosti. Každá sklenice vína se pak podávala přikrytá plátkem šunky nebo sýra.

Jiná legenda hovoří o tom, že se jídlo používalo pro odlákání much, které měly spadeno

na sladké španělské sherry (jerez). Toť trocha historie a už nám nesou tři malé mističky.

V první je maso v omáčce, ve druhé luštěninový salát a ve třetí salát krabí. Všechno je

opravdu moc dobré. Pro kluky objednáváme katalánskou klasiku patatas bravas,

pečené brambůrky s rajčatovou omáčkou a majonézou a k tomu něco jako šunkové

krokety. A my si dáme konečně pořádnou paellu, plnou mořských potvůrek. Kluci o ni

moc nestojí, Peťulkovi však zachutnaly velké tygří krevety. Bříška máme narvaná k

prasknutí a abychom to trochu rozchodili, přecházíme Ramblas na druhou stranu, kde

se dostáváme do jádra historické starého města, čtvrti Barri Gotic. Většina budov

pochází ze 14. a 15. století, kdy Barcelona prožívala rychlý hospodářský vzestup a

kulturní rozmach. První zastaveníčko děláme před bazilikou Santa Maria del Pi na

malém náměstíčku, toho času plného stánků s dobrotami a pomerančovníky

obsypanými vellkými oranžovými koulemi. Co by to bylo za den bez zmrzliny. Míříme

tedy do nejbližší cukrárny, kde si dávám svoji oblíbenou mangovou. Změtí uliček

postupujeme dále a dále, míjíme zbytky římského akvaduktu a rázem stojíme před

gotickou katedrálou La Seu. Chceme se podívat dovnitř, ale i přesto, že mají mít

otevřeno, dnes to tak nevypadá. Chvíli tedy vyčkáváme, co se bude dít, ale pak se zase

vracíme do spodní části La Rambla. Tu opět přecházíme, tentokrát do čtvrti Raval, kde

se chci jen mrknout na další dům Antonia Gaudiho, palác Palau Güell. Tady se architekt

vyřádil především na různě tvarovaných mřížích a kovových dekoracích. Ale opět

zpátky na Ramblas, kde se Péťa nemůže dočkat nějaké té oživlé sochy. Zatím tu po

nich není ani památky. Konečně, na jejím konci, máme štěstí. Potkáváme tu

obrovského zlatého draka či Galilea Galileie při pozorování hvězd. Přes kruhový objezd,

v jehož středu svojí památník Mirado de Colón, připomínající návštěvu Kryštofa

Kolumba z roku 1493, dojíždíme až k moři do Port Vell - Starého přístavu. Tady chvíli

pozorujeme pomalu se pohybující se kabinky lanovky Trasbordador Aeri stojící v dolní

části čtvrti Barceloneta přímo u moře, vyvážející návštěvníky na kopec Montjuic. Ten je

známý především jako centrum kultury a zábavy. Nachází se tady skanzen Poble

Espanyol neboli Španělská vesnice sestavená pro Světovou výstavu, různá muzea,

botanická zahrada, hrad či olympijský areál z her v roce 1992. To ale snad někdy příště.

My jedeme na opačnou stranu podél přístavu plného plachetnic, kde hledáme nějaký

vlez do metra, abychom se vydali zpět do kempíku. Přeci jen jsou kluci již dost unavení.

Ve stanici zelené linky L3 Drassanes strkám do turniketu náš lístek pro dvě pásma, ale

stále mi to hlásí chybu a nechce mě to vpustit. Obracím se tedy na nedaleko stojící paní

od obsluhy o radu a ta mi říká, že tam mám strčit T-10 pro jednu zónu. No nevím, řídím

se dle jejich instrukcí a pouští nás to dál. Ve stanici Catalunya označujeme jízdenky pro

náš vlak R1 a vymotáváme se ve snaze nalézt to správné nástupiště. Jsme tam, ale

nějak si nejsme jistí, kterým směrem má ten náš vlak jet. Včera jsme to dali v pohodě,

ale dnes jsme nějací zmatení. Bude to asi tím, že Váša opět vytuhnul a Petr se

poněkuď nemotorně pohybuje s třemi složenými koloběžkami. Něco přijíždí a já mám

ten dojem, že je to ten náš. Nastupujeme tedy, ale hned je mi divný, že vlak je skoro

prázdný. Ptám se tedy jedné ze Španělek, zda tento vlak jede směr Mataro, ale bohužel

se dozvídám, že míříme na opačnou stranu. Příští stanici tedy vystupujeme a na druhý

pokus již dojíždíme na naši zastávku El Masnou. V kempiku opět následuje malý oraz a

pak už hurá k moři.

24.6.19 Barcelona, Pont del Diable, Peniscola

Dneska se budeme opět posouvat o pár desítek kilometrů na jih a tak ráno balíme a

kolem půl jedenácté opouštíme náš kempík. Petr sice není nijak velký fanoušek fotbalu,

ale když hrajou jeho kluci opálení z FC Barcelona, tak se podívá rád. A co by to bylo být

v Mekce fotbalu a nenavštívit její svatostánek ležící v jihozápadní části Barcelony, v Les

Corts. Mám zjištěno, že se dá zaparkovat přímo u stadionu, takže kam s autem nebude

problém. Krátce před půl dvanáctou necháváme auto zdarma na návštěvnickém

parkovišti a jdeme na bližší obhlídku. Stavba je to vskutku gigantická, ale neudělala na

mě takový dojem jako před lety Estadio Santiago Bernabéu jejich soka Realu Madrid.

Všude tu visí znaky hlavního sponzora Rakuten a samozřejmě podobizny největších

hvězd v čelem s Messim. Za nemalý peníz se dá navštívit muzeum klubu a různé části

stadionu, ale my po nakukování do jeho útrob, míříme do obchodu s oblečením, kde

Petr slíbil klukům koupit dresy. Protože se ale ukazuje, že za ně chtějí děsný prašule,

měníme plán. Přemísťujeme se opět do ryzího centra města, k přístavu, kde jsme včera

viděli několik prodejců dresy nabízet. Ani nevím, proč jsme je rovnou nekoupili. Na

google mapách tedy operativně hledáme nejbližší garáže. Vjezd do nich z úzké

jednosměrné uličky je sice poněkud kostrbatý, ale máme zaparkováno a vydáváme se

na lov. Jsme úspěšní. Kupujeme trička a trencle za výhodnou cenu. Originál to sice

není, ale klukům to rozhodně nevadí. V jednom z obchůdků si pořizujeme trička i my a

hned vedle pizzu k obědu, kterou si bereme s sebou. Menší zádrhel je ale při výjezdu z

garáže. Auta jsou totiž z obou stran zaparkovaná tak těsně u výjezdu, že nejsme

schopni vyjet. Malý rejd nám nedovoluje zatočit tak, aniž bychom neodřeli alespoň

jedno z aut mezi námi či to stojící na druhé straně uzounké uličky. Naštěstí jeden z

oněch výtečníků je stále ještě u svého auta, takže po chvíli našeho bezúspěšného

snažení nasedá do svého vozu a přeparkovává. Konečně vyrážíme. Vyjíždíme z města

a u příhodného dálničního odpočívadla se stolečky obědváme. Poté opět nasedáváme

do auta a asi po hodince jízdy sjíždíme u Tarragony z dálnice na další odpočívadlo, z

kterého vede kraťoučká cestička přímo k hezky zachovalému římskému akvaduktu,

Aqueducte de les Ferreres neboli El Pont del Diable, Ďáblův most, GPS: 41.145095,

1.242445. Bezmála 220 metrů dlouhý a 27 metrů vysoký most pochází z 1. století za

vlády císaře Augusta, kdy zásoboval Tarragonu z vodu řeky Riu Gayo tekoucí asi 32 km

od města. Legenda praví, že za veliké bouře byl nehotový most zničen a hlavní stavitel

se nechal slyšet, že jenom ďábel ho zvládne postavit. Ten se před ním hned objevil a

slíbil mu, že ho dokončí za jedinou noc. Ovšem za podmínky, že dostane duši toho,

který se z akvaduktu jako první napije. Ďábel již čekal na druhé straně mostu, když tu

mu dělníci přivedli osla, který jako první okusil vodu. Pokračujeme dále až do městečka

pěkného jména, Peniscola, jehož stará část se nachází na malém kopcovitém výběžku

omývaném vodami moře. Pod ním je docela velké parkoviště, kde hodláme nechat

auto. Hned při příjezdu máme štěstí. Právě odjíždějící návštěvník nám nechává platný

parkovací lístek do konce dne. Bereme batůžky a vydáváme se do starého města.

Cestou se stavujeme na hřišti v podobě opevněného hradu, kde děláme povinnou

zastávku. Pak už stoupáme směrem ke hradbám a templářskému hradu, kde se

natáčely slavné scény z filmu El Cid. Místo se ovšem nelíbí jen filmařům tohoto

historického filmu o slavné postavě španělských dějin, ale vybrali si ho i tvůrci našeho

oblíbeného seriálu Hra o trůny. I my procházíme filmovou bránou Portal Fosc, která byla

do 18. století jedinou přístupovou cestou do starého města, jehož ulice jsou sestaveny z

malých oblázků. Těsně pod hradem, naproti kostelu Església de l'Ermitana si dáváme

pauzičku v cukrárně, kde ochutnáváme tradiční nápoj v oblasti Valencie, horchatu.

Pěkně vychlazená, připravená z mandlí nejvíce chutnala Vášovi. A nechyběla

samozřejmě ani zmrzlinka. Podél hradeb, pod kterými sedí socha papeže Benedikta

XIII. - Papa Luna, který zde šest let žil poté, co byl sesazen během tzv. církevního

schizmatu v 15. století, docházíme k pokladně pro vstupenky do hradu. Od roku 718 do

roku 1233 byla pevnost pod nadvládou Arabů a roku 1294 ji daroval Jakub II.

Aragonský řádu templářských rytířů spolu s nedalekými hrady Pulpis a Xivert. Ti si ho

pak během několika let předělali k obrazu svému. Naši prohlídku začínáme v prostorách

bývalých koníren, po jejichž obvodu jsou ještě zachovalé žlaby. Ve středu místností jsou

pak různé kresby a modely hradu. Naproti v místnostech si pak jdou kluci vyzkoušet,

jaké to bylo dělat strážného a pak již po schodech stoupáme na centrální nádvoří hradu.

Jsou zde k vidění soukromé komnaty papeže Benedikta XIII. i velká podzemní místnost

určená k poradním schromáždění. Poté již míříme zase o několik schodů výše, až na

střechu pevnosti, z které je pěkný výhled do dalekého okolí i parku pod námi. Ten

zkoumáme následně. Je plný vysokých palem a strážných, dalo by se říct, kobek,

chránící pevnost od moře. Vracíme se k autu, kde si bereme koupací věci a jdeme se i

přes trochu pokročilou hodinu, už je skoro sedm hodin večer, vykoupat do moře. Hned

vedle je totiž písečná pláž Platja del Migjorn. Voda je díky uzavřenému zálivu a vodou

po kolena asi 100 metrů od břehu, teplá jak kafe, takže ideál pro klučičí řádění. Menší

problém nastává, když chceme ze sebe smýt písek, který se nám dostal úplně všude,

sprchou, která skoro nestříká. No nic, musíme to holt vydržet. Lezeme polopískový do

auta a přemísťujeme se do půlhodinky vzdáleného městečka Alcossebre, kde mám

výhlédnutý stellplatz Las Moreras AC, Camper Park Alcossebre. Jsme z něho nadšeni,

vše nové, čisté, každé místečko je dostatečně velké i se světélkem. Paráda a to vše za

pár Euro. Dokonce tu budují i malý bazén. Rychle dělám něco dobrého k svědku a pak

už honem do sprch, smýt ze sebe ten písek.

25.6.19 Castell de Xivert, koupání v NP Serra d´Irta

Dnes byl v plánu koupací den, ale počasí si myslí něco jiného. Je zataženo a vypadá to

na déšť. Jako vždy mám i záložní plán. Nedaleko odsud v NP Serra d´Irta je zřícenina

templářského hradu Xivert. V supermarketu si doplňujeme zásoby, něco k obědu a

vyrážíme. Cesta je trošku dobrodružnější než bychom čekali. Malá úzká silnička se

mění na ještě užší, hodně rozbitou a začínáme stoupat. Auto naštěstí šlape jak hodinky,

takže bez problému dojíždíme na malé prostranství, z kterého je přes úzký pás lesa

vidět silueta hradu. Padne pár kapek vody, ale tím to naštěstí končí. Zříceninu si

nejprve prohlížíme z nedaleké vyhlídky a pak už po uzoučké lesní cestě, pěkně jeden

za druhým, směřujeme pod majestátní hradby původně maurského hradu, který byl

později předán řádu templářských rytířů. Obcházíme ho pěkně kolem dokola a

schvalujeme příhodné umístění jeho zakladatelům. Je vidět opravdu do širého okolí. V

jeho vnitřku už toho ale moc nenajdeme. Zbytky kaple či rozbořená nádrž na vodu, zato

tu rostou krásně rozkvětlé kytičky usazené v rozpadajícím se zdivu. Scházíme tedy po

strmém svahu, proplétaje se domky bývalé maurské osady, na příhodné místečko, kde

si děláme malý piknik. Obloha se nám přitom hezky projasňuje, takže balíme a jedeme

k moři. Vracíme se směr Alcossebre, které ale jen projíždíme, abychom vzápětí opět

vstoupili do NP Serra d´Irta. Silnice je opět velmi výživná, takže po pár kilometrech

houpavé jízdy, která uspala Vašíka, parkujeme kousek u zátočiny Cala Argilaga. Petr s

Péťou jdou na pláž a já zatím zůstávám v autě s Vášou. Chci aby se trošku prospal,

protože vzbudit ho teď by byl jen velký řev. Využívám tedy čas k přeskládání našich

zásob, které jsou po nákupu na různých místech kufru. Mezitím kluci přinášejí zprávy o

hezké písčito - oblázkové pláži, skoro bez lidí a její části oddělené malým útesem, kde

našli soukromé místečko. Dávám jim tedy potřebný plážový proviant a čekám, až se

Váša vzbudí. Pak už kluky následujeme i my. Moře je trochu rozbouřené a přístup do

vody přes větší kameny, takže Vášovi se tam moc nechce. Nijak mu to ale nevadí. S

Péťou se polévají vodou ze stříkaček a hledají mušličky. Já si to taky užívám. Nikdo tu

není, takže odhazuji plavky a sluním se nahoře i dole bez. Zůstáváme až skoro do

osmé večerní, kdy se vracíme do našeho stellplatzu v Alcossebre.

26.6.19 přejezd do Granady

Dnes máme přejížděcí den na jih Španělska do andaluského města Granada. Čisté

jízdy by to mělo být cca 6 hodin, takže máme co dělat. Petr by chtěl dokoupit ještě

jeden skládací barel na pitnou vodu, a tak hledáme kde by byl po cestě nějaký

Decathlon. Sjíždíme tedy z dálnice do města Castellón de la Plana, kde ovšem nejsme

úspěšní. Kanystry sice mají, ale ne skládací. Pokračujeme tedy dále a to dokonce

samým centrem Valencie. Můžeme si tak aspoň z rychlíku prohlédnout futuristické

stavby kulturního centra La Ciudad de las Artes y las Ciencias v místech, kde dříve

tekla řeka a nyní je tu park plný muzeí, koncertních hal či akvárií. Jízda probíhá zatím

poklidně, jen asi na 50 km mizí dálnice a my se musíme courat okreskou za kamiony.

Taky máme pocit, že čím víc se blížíme na jih, zvyšuje se i okolní teplota. Vedro je fakt

ukrutné. Zlatá klimatizace. I okolní příroda se mění. Již žádné lesíky či

pomeračovníkové či olivové háje. Jen vyprahlá kopcovitá krajina s několika stromečky.

Překvapují nás i leckde dvojjazyčné nápisy na dopravních cedulích. Španělské jsou

pochopitelné, ale ty arabské bych tady hledala o pár století dříve. Maurové, muslimové

ze severní Afriky, se do Španělska dostali především z Maroka a více než sedm set let

ovládali oblast al-Andalus. První Maurové přistáli v roce 710 našeho letopočtu u města

Tarifa a během čtyř let dobyli celou zemi. Jejich poslední království Granada padlo do

rukou křesťanů teprve v roce 1492. S blížícím se večerem dojíždíme do kempu na

jižním okraji Granady jménem Camping Reina Isabel. Je to malinký stinný kempik s

místy hezky oddělenými vzrostlými keři a hezkým bazénem, který hned jdeme

vyzkoušet. Na zítřek máme v plánu podívat se do pevnosti Alhambra, ale protože lístky

jsme si několik týdnů dopředu nechtěli zamlouvat, přeci jen jsme nevěděli, jak cesta

bude probíhat, půjdeme jenom do venkovních částí. Na recepci nám pán, ale dává

jistou šanci. Prý každý večer uvolňují několik vstupenek a pokud bychom se ještě chytli,

můžeme si je u něho vytisknout. Žhavíme tedy internet a máme štěstí. Na pozítří jsou

poslední volná místa na 16. hodinu. Hned tedy bukujeme a vyplňujeme naše iniciály,

protože vstupenky jsou pouze na konkrétní jméno.

27.6.19 stezka Los Cahorros u Granady

Noc byla vskutku úmorná. Nehnul se ani vánek a teplota ani po půlnoci neklesla na

snesitelnou úroveń. Báli jsme se otevřít něco jiného než okénka, takže v autě bylo jak v

peci. Ráno jsme tedy trochu jako mátohy a než se vyprdelíme je zase po desáté hodině.

Popojíždíme asi 20 minut na jih k vesničce Monachil, kde necháváme auto na malém

parkovišti, GPS: 37.130011, -3.529605. Pořádně se mažeme krémem a sestupujeme

prašnou silničkou ke stejnojmenné řece, podél níž se chystáme na trek Los Cahorros.

Užíváme si samoty a stínu na dně rokle. I přes letní roční dobu, vidíme na několika

místech malé vodopády. Všechno je tu krásně zelené a svěží. Na protější straně pak

pozorujeme několik horolezců vysících na skalní stěně na druhé straně řeky. Cesta to

není ledajaká. Zdoláváme visuté zavěšené mosty, i jeden několik desítek metrů dlouhý,

na kterém dle varování nesmí být více jak čtyři osoby zároveň. Další výzva pak

představuje chůze po uzounkých chodníčcích, z jedné strany ohraničených skálou a z

druhé pak tekoucí říčkou plnou kamenů, ovšem tak dva metry pod námi. Na několika

místech pak musíme i na všechny čtyři, protože skála je nad námi v nízkém převisu.

Kluci jsou nadšeni. U malé písčité plážičky si dáváme sváču, sundaváme boty a chvíli

se brouzdáme vodou. Ta je ale vskutku žiletková a tak po několika minutách musím

ven, jinak mi nožky snad odumřou. Po chvíli se kaňon postupně rozšiřuje a my

přecházíme po můstku přes říčku. Čeká nás také cesta zpět, ale tentokrát na slunci a

pěkně do kopce. Malé zaklínače už pomalu začínají bolet nožičky, ale boj s Petrem

alias strygou, topivcem, kikimorou či kuroliškem je vždy vzpruží. Na vrcholu kopce na

nás čeká odměna ve formě úžasně zralých třešní, které si tam trháme ze stromu. Pak

už opět klesáme uličkou k autu kolem plotů, za nimiž jsou ještě nezralé fíky, granátová

jablka či velké žluté plody připomínající kaki rostoucí na popínavé rostlině. V kempíku

hned skáčeme do bazénu a pak už jen užíváme klidu při knížce či hře. Petr taky

konečně vytahuje nafukovací sedací vak, který se pokouší dle návodu naplnit okolním

vzduchem. První pokusy moc zdařilé nejsou, ale nakonec docílí vcelku pohodlného

odpočívadla. Dnešní noc již necháváme dle vzoru ostatních posádek podobných vozů

otevřený kufr dokořán a je to o chloupek lepší.

28.6.19 Granada - Alhambra

Protože návštěvu Alhambry máme zamluvenou až na odpoledne, ráno přejíždíme k

nedalekému supermarketu Mercadona. Tam si opatřujeme něco dobrého k obědu.

Čerstvé krevety, studenou polévku gaspacho, meloun a plno dalších mňamek. Po

dopoledním koupání v bazénu a zdařilém středomořském menu se pomalu chystáme

do Granady. Auto nakonec necháváme na drahém parkovišti hned vedle, než se půl

hodiny táhnout do kopce z ostatních mnou vytipovaných míst a okolo čtvrt na tři se

chystáme vstoupit do pevnosti i s našimi koloběžkami. S nimi nás ale dovnitř vpustit

nechtějí, s čímž jsme tak trochu počítali, takže je zamykáme před vchodem a jde se.

Návštěvu Nasridského paláce máme na 16. hodinu, takže máme spoustu času si

prohlédnout zbytek. Alhambra se totiž skládá ze tří částí: z královského paláce Palacios

Nazaries, parku Generalife a Alcazaby, pevnosti z 11. století, kterou tu nechali vystavět

ziridianští vládci a která byla jedinou stavbou, jež tu existovala, když si nasridský vládce

Ibn al-Ahmar vybral Granadu jako své sídlo a hlavní město. Podle červených zdí

Alcazaby dostala Alhambra své jméno. Al Qal´a al-Hambra totiž znamená červená

pevnost. Naše kroky nejdříve vedou do nádherně rozkvetlé zahrady plné stinných

zákoutí, do všelijakých tvarů sestříhaných keřů a pomerančovníků. Dětem se ale

nejvíce líbí fontánky a jezírka plná leknínů. Překrásnými zahradami jsme se dostali do

těch nejhezčích - Generalife, jejíž součástí je řada malebných atrií, uzavřené zahrady či

letní palác sultánů. Po vodních schodech Escalera del Agua, která mají místo madel

žlábek s protékající vodou se stoupáme zase o úroveň výše, odkud máme pěkný výhled

na sousední čtvrť Albaicín i zbytek pevnosti. Širokou pískovou cestou s oblouky z růží

nad hlavami se dostáváme k bráně v opevnění vedoucí k pevnosti Alcazaba a

Nasridskému paláci. Míjíme zachovalé červené hradby s věžemi a po obou stranách

cesty živé ploty, do nichž jsou vystříhaná půlkruhová okénka. V jednom z malých

domků u cesty vedoucí k Nasridskému paláci si dáváme výbornou přírodní zmrzku.

Máme ještě čtvrt hodinky od vstupu do paláce, takže usedáme na lavičky před

velkolepým renesančním palácem Palacio de Carlos V., který je tu jako pěst na oko.

Vnuk Fernanda a Isabely, kteří město dobyli v roce 1492, totiž na rozdíl od nich

nenechal palác v původním stavu, ale rovnou zboural celé jedno obytné křídlo, na

jejímž místě nechal vystavit moderní strohý čtvercový palác, který se sem však vůbec

nehodí. S jeho stavbou se začalo v roce 1526, ale nikdy nebyl dokončen. Karel V. totiž

nedlouho po zadání stavby Granadu opustil a už se do ní nikdy nevrátil. Stropy tak

například byly postaveny až v 60. letech 20. století. Jeho následovníci se naopak o

Alhambru nezajímali vůbec, takže krásný arabský palác pak sloužil ještě v 18. století

jako vězení. V roce 1812 se města a paláce zmocnily Napoleonovy jednotky, které ho

vyrabovaly a dokonce chtěly vyhodit do povětří. Zabránil jim v tom chromý voják José

García, jež tu zůstal a odstranil rozbušky. Obnovenému zájmu se Alhambra dočkala až

díky spisovateli Washingtonu Irvingovi, jenž si v jednom z prázdných palácových pokojů

zřídil pracovnu a napsal tu velice oblíbené Příběhy z Alhambry. Konečně tu je čtvrtá

hodina a my vcházíme do první místnosti Palacios Nazaríes, kterou je hlavní přijímací

sál. První z několika pokojů části paláce zvané Mexuar, kde sultánové vedli obchodní

jednání či zasedali k soudním přelíčením. Všude na stěnách či ozdobných hlavách

sloupů jsou nádherné štukové dekorace, především v jeho zadní části, v jednom z

mnoha modlitebních výklenků orientovaných k Mekce. Jsou tu i arabské nápisy,

většinou chvalozpěvy na jednotlivé části paláce a jejich stavitele. Většinou jde o citace

Koránu, především větu Wa-la ghaliba illa-Llah - Jediným vítězem je Bůh. Dalšími sály

se pak dostáváme k nádvoří Patio del Cuarto Dorado s honosným pozlaceným průčelím

Fachada de Comares, postaveným sultánem Mohamedem V. u příležitosti dobytí města

Algeciras v roce 1369. Přes toto nádvoří vstupujeme do druhé části paláce zvané

Serallo, kde sultán přijímal své hosty. Uprostřed této části paláce se nachází dlouhé

nádvoří Patio de los Arrayanes, Myrtové nádvoří, z něhož se vcházelo do jednotlivých

pokojů. Vůbec největší místností komplexu je Salón de Embajadores, Síň velvyslanců v

prostorách opevněné věže Torre de Comares na severním konci nádvoří s nádherně

vyřezávaným dřevěným stropem, připomínající hvězdnou oblohu či ohňostroj. Právě

zde poslední vládce města Boabdil podepsal podmínky kapitulace. Říká se také, že

tady Fernando probíral s Kryštofem Kolumbem jeho plány na nalezení nové, kratší

cesty do Indie. Před námi je potom asi nejznámější část paláce Patio de los Leones, Lví

nádvoří, ležící v samém středu části zvané Harem, kde sultáni žili a stýkali se se svými

konkubínami. Nádvoří se lvi podpírajícími kašnu s vytesanou básní, v níž se popisuje, o

kolik děsivěji by lvi vypadali, kdyby se nebáli velkého sultána, bylo navrženo jako vnitřní

zahrada, dnes je ovšem celé vydlážděné. Ze tří stran pak sousedí s nejhonosnějšími

místnostmi paláce. Větší sál Sala de los Abencerrajes ohromí nádherným stropem ve

tvaru hvězdy, ale i historií. Právě zde nechal Abu´l-Hasan zavraždit 16 princů z rodu

Abencerraje, jehož hlava se zamilovala do sultánovy oblíbenkyně Zoraye. Na druhé

straně nádvoří se nachází Sala de los Reyes, Síň králů, v jejíž výklencích se zachovala

řada maleb na kůži, které znázorňují, v rozporu s Koránem, různé výjevy ze života

obyvatel paláce. Nejzajímavější je ale asi Sala de las Dos Hermanas, Síň dvou sester.

Hlavní pokoj sultánovy favoritky, jehož strop tvoří více než pět tisíc včelích komůrek.

Sousedí s vnitřními pokoji panovníka a pěkným balkónkem Mirador de Daraxa,

Sultánovy oči. Pak již následují pokoje s výzdobou z doby vlády Karla V. včetně toho, v

kterém tvořil spisovatel Irving. Vycházíme z obytných prostor do vnitřní zahrady plné

fontánek a pomerančovníků pokračující stupňovitým terézem zahrady Jardines del

Partal zpátky k paláci Karla V. Bránou Puerta del Vino se dostáváme na malé náměstí

před hradbami do nejstarší a také nejhůře zachovalé části pevnosti, Alcazaby. V

nasridských dobách se tu nacházel hluboký příkop oddělující pevnost od královského

paláce, který byl následně zasypán a byly zde umístěny velké nádrže na vodu. Z vnitřní

části pevnosti už toho mnoho nezbylo, prakticky jen obvodové zdi malých domků.

Dominantou ale stále zůstává věž Torre de la Vela pojmenovaná podle obřího zvonu

oznamujícím začátek zavlažování polí. Právě zde byl 2. února 1492 poprvé vztyčen

kresťanský kříž, spolu s aragonskými a kastilskými královskými zástavami a praporem

svatého Jakuba. Výhled je z ní opravdu krásný, prakticky na celou Granadu. Kluci už

jsou notně ušlapaní, takže se pomalu vracíme zpět a opět se stavujeme v domku se

zmrzlinou zkoušejíc jiné příchutě. U vstupu si pak bereme naše koloběžky a vracíme se

k autu. Tam zjišťuji, že žádný automat v okolí není funkční a tak sběhávám celé

parkoviště. To by si asi měli více hlídat, zvlášť, když už tu vybírají tak nehorázné

parkovné. Frčíme zpět do kempíku zaplavat si v bazénu.

29.6.19 Ronda

Tady v Granadě jsem měla v plánu takový malý rozdělovník. Buď podniknout ještě

cestu do Sevilli přes národní rezervaci El Torcal de Antequera a město Osuna s pěknou

býčí arénou ze Hry o trůny a pak přes bílá města do Gibraltaru a z něho již zpátky domů

a nebo jet k Gibraltaru rovnou přes Rondu a pak už jen nějaké to koupání. Kdyby to

záleželo na mě, jdu více za cestou poznání než slunění se u moře, ale kluci rozhodli

jinak. Ráno tedy balíme a vyrážíme směr Ronda, ve které jsme za dvě hodinky jízdy.

Toto malebné městečko je známé svou 130 metrů hlubokou roklí El Tajo rozdělující

město na dvě poloviny, které spojuje klenutý most z 18. století Puente Nuevo.

Parkování mám vyhlédnuté ve staré maurské čtvrti La Ciudad malý kousek jižné od

mostu, Parking El Castillo. Přijíždíme na místo, kde ovšem Petr vystupuje z auta s tím,

že je mu hrozně špatně. Vyčkáváme tedy v autě, co se bude dít. Petr po chvíli zabíhá

za křoví, kde vyprazdňuje svůj žaludek, což mu každopádně uleví. Bereme si tedy věci

a míříme do centra. Přecházíme přes pěkné stinné náměstí s palmami a kostelíkem až

k muzeu banditů, Museo del Bandolero. Na stěnách visí podobizny těch největších

lumpů, ve vitrínách si prohlížíme jejich pušky či nože, ale Peťulka je nejvíce nadšený ze

spousty figurín stylizovaných do každodenních činností banditů. Úzkými uličkami

nabílených domů pak pomalu pokračujeme k legendárnímu mostu Puente Nuevo

spojujícím obě strany rokle a v minulosti sloužícím jako vězení. Naposledy za občanské

války, kdy z něho shazovali vězně do propasti. Pohled dolů je opravdu dechberoucí.

Přes most přecházíme na druhou stranu až k vyhlídce, odkud jsou hezky vidět domy

postavené na druhém okraji propasti. Nádherně rozkvetlým parčíkem plným červených

oleandrů se dostáváme až k velké soše býka. Stojíme totiž před arénou Plaza de Toros

z roku 1781 patřící k vůbec nejstarším ve Španělsku. A protože jsme zvědaví, jak to

tam uvnitř vypadá, jdeme dovnitř i s našim audioguidem. Býk se po svém příjezdu

nejdříve protáhne úzkými vraty do malé čtvercové pískové arény s několika dřevěnými

deskami podél všech zdí sloužící jako bezpečný úkryt pro naháněče. Z něho pak

pokračuje poměrně širokou betonovou chodbou opět s deskami až do své nové

ubikace. Tou je malá komůrka v přízemí jednopatrové budovy sousedící s arénou. V

prvním patře jsou totiž kladky, pomocí kterých se zvedají dveře oddělující jednotlivé

býky. Vedle pak mají samostatné stáje i koníci, kteří tu ovšem nejsou jen na jedno

použití. Ve velké obdelníkové místnosti s pískem a ze stropu visícími lustry tu totiž

nacvičuje svoje čísla jezdecká škola. My z prvního patra scházíme do přízemí

prohlédnout si ty býčí komůrky. Některé masivní dveře plné rýh nám názorně ukazují,

co všechno dokáže rozzuřený býk. Pak stejně jako to nebohé zvíře, vcházíme i my

triumfálně do arény. Naštěstí ale ne na porážku. Působí to tu ale opravdu velkolepě.

Aréna má dvě patra včetně královské lóže v prvním patře a všechna místa jsou řádně

očíslovaná. Písčitou plochu lemuje kamenný plot s dřevěnými pomalovanými deskami

mezi jednotlivými sloupky, za kterými je po několika metrech obdobný plot oddělující

první řadu diváků. Taková nárazníková zóna, ve které mají svá určená místa

fotografové či lékaři. Opět tu jsou v pravidelných rozestupech dřevěné desky sloužící

jako úkryt pro toreadora. Jak jsme si ale mohli vyzkoušet, dotyčný si musí udržovat

štíhlou linii, jinak se tam nenasouká. Moc místa tam opravdu není. V přízemí arény pod

stupňujícími se sedačkami je výstava věnující se středověkému souboji spolu s ukázkou

postrojů a sedel koní patřící vévodu z Montpensier, pátému synovi francouzského​ krále

Ludvíka Filipa, který od roku 1846 žil v Andalusii. Nesmějí tu chybět ani oblečky

toreadorů spolu s vycpanými hlavami těch nejlepších šampionů. Mám na mysli

samozřejmě těch býčích. Po krásných kachličkových schodech znázorňujících býky v

různých pozicích i prostředích vystupujeme do prvního patra arény, kde si to náležitě

užíváme. Jsme tu totiž skoro sami. Při východu z arény míjíme malou kapličku, kde se

toreadoři před vstupem do arény modlí. Vracíme našeho audioguida a lehkým krokem

se ubíráme směrem k autu. Cestou ovšem neodoláváme a v místní cukrárně si

naporoučíme několik dobrůtek s sebou spolu s ledovou tříští pro kluky. Petrovi je ale

ovšem zase blbě, takže ho nechávám s dětmi v parčíku u parkingu a jdu mu do auta pro

nějaké prášky. Chvíli trvá než se dá trochu do kupy a my můžeme vyrazit. Za volant

zasedám pochopitelně já. Cesta plná zatáček mu ale moc nepřidává, takže nakonec

sjíždíme na malé odpočívadlo do stínu, vytahujeme střechu a Petr si jde na chvíli

lehnout. Kluci vytuhli taky, takže si dávám čtecí pauzu. Po asi hodince je už Petr v

pohodě, takže pokračujeme dále. Zatáčky jsou sice ještě točitější, protože klesáme z

hor k moři, ale už to snáší v pohodě. Po několika desítkách minut dojíždíme k Marbelle,

okolo níž míjíme krásná golfová hřiště a luxusní haciendy. Ocitáme se na pobřežní

silnici, po které pokračujeme směr Gibraltar. V Lidlu doplňujeme zásoby a po chvilce již

sjíždíme k našemu dnešnímu noclehu. Poprvé, nepočítaje naše nouzové přespání hned

první noc v Německu, spíme na divoko. A to rovnou na pláži. Pláž Playa de Cala

Sardina je jednou z mála nezastavěných hotely či apartmánovými komplexy, které jsem

přes googly mapy objevila. Plácek pro obytňáky je sice trochu blíže k rušnější silnici, ale

nevypadá to, že by to byl velký problém. Sjíždíme ještě o pár desítek metrů níž na velké

pískové parkoviště pro osobáky a vydáváme se k moři. Protože už je po šesté hodině

večerní utábořujeme se přímo u vody, kde stavíme naši stanovou hradbu. Písek tu je

tmavý, hrubšího zrna. Ideální pro polívčičky, kterými nás zásobuje Vašík. Peťulka jako

vždy dovádí ve vlnách, kde bojuje. V dálce je pak hezky vidět silueta gibraltarské skály,

kterou chceme zdolat zítra. Jak se den pozvolna chýlí ke konci, pláž se vylidňuje a naši

kluci jsou jedinými se koupajícími ve vodě. Okolo půl desáté se zvedáme a jdeme se

osprchovat do plážových sprch. Parkoviště dole se vyprázdnilo, a tak raději

přeparkováváme na plácek, kde stojí několik obytňáků různého typu či stáří. Auta ale

zase začínají přijíždět. Dole v plážovém baru totiž začíná hrát hudba a vypadá to na

rušnou noc.

30.6.19 Gibraltar

Vyspali jsme se nakonec docela dobře, jen trochu víc pofukoval vítr. Co nám ale kazí

náladu je nefunkční sprcha. Teď by se právě hodila na umytí sebe a nádobí. No co se

dá dělat, musíme to zvládnout i bez ní. Klukům oblíkám fotbalové dresy, ať jsme dnes

trochu styloví a vyrážíme na Gibraltar, jednu z posledních koloniálních držav Velké

Británie. Své jméno skála získala po dobyvateli Táriku ibn Zijádovi, Džabal at-

Tárik,Tárikova hora či skála, z čehož vznikl zkomolením Gibraltar. Tárik zde v roce 711

přistál s vojskem Arabů a marockých Berberů a poloostrov vyrval z rukou křesťanů,

který se do nich opět navrátil až v roce 1462. A jak se ocitl pod nadvládou Britů? Během

války o španělské dědictví byl roku 1704 Gibraltar dobyt holandsko-bri​tsko expedičním

sborem a tento stav byl formalizován roku 1713 Utrechtskou smlouvou. Španělé

zkoušeli Gibraltar několikrát neúspěšně dobýt zpět. Za nejtvrdší nápor se považuje

takzvané Velké obležení v letech 1779 až 1783 během americké války za nezávislost.

Roku 1830 se gibraltarská posádka stala formálně britskou kolonií. V letech 1967, 1976

a 2002 se konala referenda o připojení ke Španělsku, ale většina obyvatelstva je

odmítla. Kvůli zácpám a minimu parkovacích kapacit necháváme auto ještě na

španělském území v městečku La Linea na velkém parkovišti Parking Santa Barbara.

Vytahujeme koloběžky a rozjíždíme se k celnici. Míjíme stánek nabízející zdarma

dopravu do centra k lanovce na skálu, spolu se všemi vstupy včetně lanovky. Původně

jsme to chtěli koupit až tam, ale cenově to vychází stejně, takže zase máme o starost

méně. Drandíme k pasové kontrole, kde nás nijak extra neprohlížejí, až k autobusové

zastávce, kde máme čekat na svůj shuttle bus. Jezdí tady různá čísla, ale ten co by

vypadal jako ten náš nikde nevidím. Přecházím tedy na druhou stranu silnice kličkujíc

mezi auty a rozhlížím se. Najednou z autobusu čekajícího v koloně vystoupí pán a ptá

se, jestli nehledáme právě jeho autobus. Já že jo a mávám na kluky. Otevírá nám dveře

a my čtyři i s třemi koloběžkami se vměstnáváme dovnitř. No to tedy koukám, u nás by

si nás řidič nevšímal a při nějakém tom dotazu bychom ho jenom otravovali. Cestou do

centra přejíždíme leteckou dráhu, to je tady taková kuriozita. Když má přiletět či odletět

letadlo, zavře se silnice, čeká se, až letadlo prosviští a pak se dá opět autům a

chodcům zelená. Krátce před jedenáctou již sedíme v kabince lanovky, která nás vyváží

nahoru na skálu. Hned co opustíme kabinku, vidíme naši první opici. Tady na skále je

totiž jediné teritorium v Evropě, kde se přirozeně vyskytují. V tomto případě makak

magot či magot bezocasý. Legenda praví, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice

budou žít, takže si je místní hýčkají. U horní stanice lanovky je i velká vyhlídková

plošina, z které je vidět město jako na dlani. Protože se nemůže rozšiřovat do stran,

roste aspoň do výšky. Není tu snad žádné místečko, které by nemělo využití a leželo

jen tak ladem. Jednu jeho stranu lemuje rozlehlý přístav a druhou pláže. Opičky jsou tu

opravdu nebojácné, ale radši si je nepouštíme moc k tělu. Víme, že to nejsou žádní

domácí mazlíčci. To nám také sděluje soustava plakátů u výlezu z lanovky. Pokud by se

chtělo někomu na záchod, má možnost. Dost mě pobavily jejich piktogramy. Postavičky

muže a ženy překřižujíce nohy, jako když se vám chce opravdu hodně moc čůrat.

Bereme koloběžky a chystáme se vyrazit po vyasfaltovaných cestičkách do rezervace

Upper Rock Nature Reserve. V tom se ke mně přiblíží jedna z nedalekých opic a

neohroženě po mě skočí. Asi ji lákal můj batoh, kde tušila něco k snědku. Setřásávám ji

ze sebe a potvora utíká pryč. Já jsem v pohodě, ale Peťula dostal pomalu hysterický

záchvat. Rychle tedy ujíždíme pryč, až k nové vyhlídce s proskleným dnem Skywalk.

Tam jsou opice ovšem také, dokonce s mláďaty a jsou ještě víc oprsklejší. Jsme svědky

toho, jak jedné turistce skočila jedna z nich na ruku, ve které držela láhev s vodou a

trochu ji poškrábala. Držíme si je tedy ještě více od těla a po schodech stoupáme na

vyhlídku, z které je v podstatě vidět to samé jako z té od lanovky. Popojíždíme zase o

kousek dále směrem na jih a protože cesta vede do kopce, zamykáme koloběžky u

zábradlí a k nejvyššímu bodu skály, O'Hara's Battery již jdeme pěšky. Obří dělo s

pozorovací věží, které bylo pojmenováno po Charlesi O´Harovi, guvernérovi Gibraltaru,

sem bylo umístěno v roce 1850 a sloužilo až do 1. poloviny 20. století. I tady je

poměrně početná skupina opic a Peťula zase začíná hysterčit a odmítá se přiblížit. Petr

tedy bere do ruky kámen a naznačuje, že ho po nich hodí. To na ně funguje. Utíkají

pryč a my se tu můžeme trochu porozhlédnout a nahlédnout do útrob kanonu. Z výšky

pak pozorujeme stavbu nového stadiónu. Vracíme se zpět k našem jezdítkům kolem

stěny plné historických kyblíčků na hašení požáru a sjíždíme prudkých svahem o pár

zatáček níže. Jelikož vezu před sebou ještě Vášu mám co dělat, abych to ubrzdila.

Přední brzdička moc nepomáhá a tak vší silou šlapu na zadní blatník představující

zadní brzdu. S vypětím sil zastavuji před jeskyní sv. Michala, St. Michael´s Cave. Za

druhé světové války sloužila jako nemocnice a v roce 1960 se přeměnila v sál, ve

kterém se konají koncerty. Proto je plná sedátek a její stropní krápníky jsou nasvíceny

do nejrůznějších barev. Od jeskyně se vydáváme zpátky na severní okraj skály, až k

Princess Caroline's Battery. Opět drsně z kopce, takže chvílemi radši s Vášou

sesedáme a jdeme po svých. Tady u několika děl si sedám na lavičku a zjišťuji, že se

mi tím bržděním propálila bota. Podrážka je v jednom místě solidně seškvařená. Mně

už se před jeskyní zdálo, že se mi nějak divně jde, ale zdálo se mi, že jsem šlápla do

smůly. Další jízdou jsem ji pak dodělala. Dáváme tady svačinku, protože jsme se právě

ocitli na dobrém pozorovacím místě nad letištěm, jehož ranvej přetíná jediná příjezdová

silnice ze Španělska. Podle burácejících motorů se právě něco blíží. Žádný malý

osobáček, ale velké vojenské letadlo. Má co dělat, aby to ubrzdilo. Dráha je z obou

stran ohraničená mořem, takže pilot musí včas, ale ne zase moc brzo dosednout, jinak

skončí v moři. Po doplnění zásob energie se přesouváme asi k tomu nejzajímavějšímu,

co tu na skále je. Vlastně uvnitř ní. Tunely - The Great Siege Tunnels.. Musíme k nim

zase o kus vystoupat a protože se nechceme tahat s koloběžkami, necháváme je

uzamčené u záchodků, které míjíme po cestě. Pak už vstupujeme do šera chodeb.

Tunely z 18. století vznikly během tzv. Velkého obležení mezi lety 1779 až 1783 a

následně byly prohlubovány během 2. světové války. Z jednoho hlavního tunelu

vedoucího okrajem hory odbočuje spousta vedlejších. Buď více do jejího nitra nebo

směrem ven sloužící k pozorování a obraně před nepřítelem. Tam jsou většinou

umístěna děla a figuríny vojáků, některých i ozvučených, když se k nim přiblížíme.

Peťulka neustále vyskakuje volajíc, jak miluje figuríny. Je opravdu nadšený. Čtouce

spoustu informačních panelů se přesunujeme do novější části, která byla vyhloubena za

2. světové války. Na jejím konci je malá ubikace radisty i polootevřená pozorovatelna

vojáků. Při cestě zpátky si děláme ještě malou odbočku a po točitých schodech

sestupujeme do dalších vykutaných prostor. Prostě paráda. Vracíme se pro naše

koloběžky a opět sjíždíme pár zatáček dolů až výstavě pod širým nebem City Under

Siege Exhibition aneb jak se žilo městu za stavu obležení. Opět je tu spousta figurín,

takže kluci spokojení. Ženy pomáhaly jako ošetřovatelky, nudící se vojáci vyrývali

grafffity do zdí a ti co nechtěli poslouchat zažili i bičováníčko. Ztrát na civilním

obyvatelstvu bylo požehnaně, takže káry s mrtvolami jedoucí ulicemi na hřbitov byly

běžným úkazem. Opět sjíždíme o kousek níž, až k maurské pevnosti Moorish castle.

Tedy spíše tomu co z ní zbylo. Jedna poměrně široká věž, největší v Andalusii. V 8.

století ji nechal postavit dobyvatel Tárik Ibn Ziyad a v 15. století ji obsadili Kastilci. Opět

nasedáme a sjíždíme z Tárikovy hory. Protože si nechci botu propálit skrz na skrz, radši

sesedáme a dolů se vydáváme po nekonečných schodech vedoucích úzkými uličkami

mezi domky. Je to stejně legrace, nápisy, značky, vše v angličtině. Jindy zřejmě

rušným, ale protože je dnes neděle, skoro vylidněným bulvárem procházíme až na malé

náměstí, kde se fotíme s typicky britskými telefonními budkami. Vedle je mekáč, kam si

jdeme koupit něco k jídlu a poté již drandíme na výpadovku směr Španělsko. Míjíme

několik pěkných moderních domů, jejichž balkóny jsou osázeny převislými zelenými

květinami tvořící jeden veliký souvislý celek. Moc hezký. Z letištní plochy si děláme pár

foteček impozantní skály za námi i vedle na parkovišti zaparkovaných doubledeckerů

místní hromadné dopravy. Vracíme se opět na naši pláž a jdeme se po celém chodícím

dni válet. Tentokrát jdeme co nejvíce k její jižní části ke skalám. Tam se utábořujeme.

Péťa šnorchluje a pak všichni vyrážíme na průzkum. Nacházíme neuvěřitelné množství

krásných mušlí. Po západu slunce opět využíváme plážové sprchy a jdeme na kutě.

Noc je ale rušná. Ani ne hlukem, žádná diskotéka se v neděli nekoná, ale zato fouká

vítr. V noci se s Petrem, kteří spíme nahoře budíme a začínáme se bát, aby nás to s

naši zvedačkou nepřevrátilo. Dnes nejsme kryti jako včera z návětrné strany velkou

obytkou a přeparkovat do závětří není kam. Takže se jenom natáčíme po větru a jdeme

si znovu lehnout. Vyčkáváme, ale nezdá se nám, že bychom si nějak výrazně pomohli,

vítr asi změnil směr. Nakonec se přesouváme dolů ke klukům. Petr se k nim vměstnává

a já trávím zbytek noci na sedačce spolujezdce. Holt nevýhoda zvedací střechy.

01.07.19 akvapark

Dnešním dnem končí objevování a začíná koupací část. Kluci byli konečně vyslyšeni.

Přejíždíme do provincie Almeria na poloostrov Cabo de Gata vzdáleném přibližně 4

hodiny jízdy. Po dvou hodinkách ovšem děláme celodenní zastávku v akvaparku

Aquatropic Water Park u města Almuñécar. Usídlujeme se pod jednu z mnoha palem v

části pro nejmenší, kde zůstávám s Vašíkem a kluci jdou na obhlídku zbytku. Vašík je

unesený ze všech možných stříkaček, především čtyř hadic vynoucími se jako had,

kterými hasí neutuchající požáry. Vedle je kruhový bazén plný nízkých skluzavek,

krátkých tobogánků a zvířátek. Když tam kluci dovádějí oba, plavčík Péťu vypískává

ven. Jeho jen pár centimetrů nad 120 povolených má asi v oku. Pravda, o dost

převyšuje výškový průměr ostatních. O pár metrů dál je divoká řeka s vodopádem

uprostřed sousedící s velkým bazénem s vlnami. Za ním jsou pak tobogány pro starší

děti a dospělé. Na ně chodíme s Péťou a velkým Petrem na střídačku. Protože nám

vyhládlo, zakupujeme něco k snědku v bistru a vracíme se na ručníky. Vašík jde opět

hasit a kluci zkoušejí ještě několik tobogánů hned vedle. Zůstáváme až do 19 hodin do

zavíračky a pokračujeme dále. Čím víc se blížíme k městu Almeria, krajina je stále

pustší a pustší. A taky zřejmě teplejší a teplejší, protože míjíme obrovské množství

skleníků. Tedy spíš skleníků igeliťáků. Jsou všude kam oko dohlédne. Krajina posetá

bílými nekonečnými obdelníky. Nic hezkého. Navíc nám začíná docházet benzín. Před

chvíli to psalo ještě desítky kilometrů a teď ani ne padesát, což při místní nízké četnosti

benzínek je docela problém. Na navigaci tedy hledám nejbližší benzinku a ateisticky se

modlím, ať k ní dojedeme. Jsem vyslyšena a podle toho, kolik se ještě vešlo do nádrže,

tak přeci jen pár litrů zbývalo. Konečně sjíždíme z dálnici a jedeme do srdce

poloostrova, kde mám vyhlídnutý stellplatz. Protože by tady měla být přírodní

rezervace, tak stále čekám, kdy konečně zmizí ta igelitová pole, ale stále nic. Navíc nás

navigace zavádí přímo do jejich středu a nechává nás trčet v uličce plné poházených

igelitů a pochybných individuí. Zkoumám tedy mapu a znovu se přesvědčuji, že to tady

někde musí být. Rychle se tedy vracíme na hlavní silnici, kde ho po chvíli nalézáme.

Stáli jsme sice těsně u něj, ale ne u vjezdu, nýbrž za zadní zdí. Ačkoli okolí vypadá

poněkud strašidelně, tady je to jako v kempu včetně zelených keřů okolo. Navíc je to za

pár euro a asi jen na jednu noc. Za posledních zbytků světla připravuju večeři a pak už

honem do sprchy a spát.

02.07.19 koupání na Cabo de Gata

Vzbudili jsme se do pošmourného rána, stejně jako minule, když jsme měli v plánu

koupací den. Je sice zataženo, pofukuje, ale teploučko, takže vyrážíme k moři. Jen co

vyjedeme z našeho stellplatzu, mizí foliovníky a před námi jsou jen pusté vrcholky hor.

Po deseti minutách jízdy dorážíme do malého městečka San Jose, kde si dokupujeme

zásoby a míříme na místní pláže. Protože jsme v chráněné krajinné rezervaci, u

výpadovky z města směrem na pláže je hlídka rangerů, která reguluje vjezd. Vyplatí se

tedy přijet dříve, protože později by nás tam už nemuseli pustit. Zatím však není

problém, takže pokračujeme dále. Betonka mizí a my následujících asi 2 kilometrů

absolvujeme po prašné cestě míjíc hezký starý větrný mlýn. Parkujeme na poměrně

velké ploše sloužící jako parkoviště, kde stojí jen pár aut, bereme věci a usídlujeme se

na řídce osídlené dlouhé pískové pláži Playa de los Genoveses. Po jejím okraji jsou

huňaté trsy trav a jakýchsi kaktusů, které vypadají z pohledu od moře moc pěkně,

zvláště v kontrastu s tmavými kopečky za nimi. Vítr mraky postupně rozfoukal, takže už

na nás zase vykukuje sluníčko. Peťulka se nemůže nabažit vcelku velkých vlnek a

Vašíček si chodí do vody naplnit svou konývku, s kterou mě pak zalévá. Den rychle

utíká a my se ani nenadějeme, že už je sedm večer. Musíme najít místo, kde hlavu

složit. Mezi igeliťáky se nám pravda zpátky moc nechce a na divoko to je v rezervaci

zakázané, takže jedeme zkusit štěstí do blízkého kempu Camping Los Escullos. V něm

nacházíme vcelku pěkné stinné místo. Radost nám kazí jenom cena, která je víc jak

třikrát vyšší než u stellplatzu, ale zase je tu bazén, dětské hřiště a větší volnost pohybu.

03.07.19 koupání na Cabo de Gata

Noc byla snad ještě víc tropická než v Granadě. Jak by ne. V tomto regionu skoro

vůbec neprší a i teploty tu v zimě neklesají pod 10 stupňů. Dnes vyrážíme objevovat

další z místních pláží. Tentokrát se po nerovné cestě drkotáme asi 5 kilometrů. Auto

necháváme stát spolu s dalšími u silnice a dále již pokračujeme pěšky. Cesta to

rozhodně není jednoduchá. Ověšená jak vánoční stromek se bořím v ťapkách do písku

prodírajíc se trnitými kaktusy. Po zdolání asi 300 metrů se konečně vynořuji na pláži u

malé zátočině Playa del Barronal, lemovanou skalisky s hebounkým tmavým pískem.

Protože jsme tu opět skoro sami a je to nudy, shazuji opět plavky. Ty svoje si sundá

dokonce i Petr. Kluci jsou nahatci také, jen jim nechávám koupací tričko, aby se moc

nepřismahli. Den opět trávíme lenošením, šnorchlováním, hraní her či děláním všech

možných dětských kvízů. Okolo šesté frčíme zpět do kempu. Peťulka si tady našel i

nového kamaráda. Sice jeden mluví česky, druhý španělsky, ale vyhrají si spolu několik

hodin.

04.07.19 koupání na Cabo de Gata

A do třetice další koupací den a další pláž. Tentokrát je to Playa de Mónsul, pár set

metrů za tou včerejší. Auto necháváme na vyhrazeném parkovišti a směřujeme do

zátoky Cala de la Media Luna. Protože je opět zataženo, je nás tu jen pár. Co do

velikosti je něco mezi několikasetmetrovou Genoveses a malinkou Barronal. Po obou

dvou stranách jsou útesy, kam během dne vyrážíme s klukama na průzkum. Když se

vyhrabeme v těch ťapkách konečně nahoru, užíváme si hezký výhled. Pěkné věci jsou

ale i dole u pláže. Našla jsem tu nádherně rozkvetlou květinu s velkými bílými květy

hovící si v písku. Protože je u pláže celkem dost velkých kamenů, kluci na ně chodí a

staví si z nich hráz. Za ní pak vybagrovali velkou díru, do které házejí ulovené brouky,

které si po várkách nosí v kbelíčku. Jak ale postupuje příliv, musíme brouky evakuovat,

aby se nám neutopili. Večer pak jdeme do kempingové restauračky na tříchodové

menu. Výborná polévka gaspacho, rybička a dezert se šlehačkou.

05.07.19 vracíme se zpět, koupání a spaní před Peniscolou

Dnes začíná přesun domů. Přeci jen to máme ještě nějakých 25 hodin čisté jízdy, tak

abysme to nejeli úplně najednou. Na začátku poloostrova najíždíme na dálnici A7, po

které uháníme směr sever. Pozorujíce okolní krajinu, shledávám, že skoro na každém

kopci je hrad či jeho zbytky. V pozdním odpoledni přijíždíme do městečka Torre Nostra,

kde si jdeme ještě naposled užít moře a sluníčko. Noc trávíme na našem známém

stellplatzu v Alcossebre, které je jen pár minut jízdy.

06.07.19 celodenní přejezd, spíme na severu Francie

Už po deváté hodině jsme opět na dálnici, z které je hezky vidět i s přes ranní opar námi

navštívený hrad Castell de Xivert i o pár kilometrů dál Castillo De Santa Magdalena De

Pulpis. Opět nás celou dobu provází dálnice A7 obklopená pomerančovníkovými háji,

obzvláště okolo Valencie a v celém Katalánsku. Po asi pěti hodinách jízdy opouštíme

Španělsko a vjíždíme do Francie. Tam kousek za hranicemi sjíždíme do malého

městečka k Mekovi. A zase jedeme a jedeme a já cestou hledám, kde budeme nocovat.

Ve Francii jsem na totiž na cestu tam měla spaní od Německa k francouzskému

Mulhouse a pak zase dál až od Avignonu, tak jak se měnil termín a čas našeho odjezdu

na dovolenou. Na cestu zpět jsem tak nějak zapomněla, takže území mezi těmito

dvěma města jsem měla nepokryté. Nakonec nacházíme stellplatz kousek od města

Besancon, Aire de service pour camping car - Baume les Dames. Přijíždíme tam už

hodně pozdě, takže v recepci už nikdo není a nemůže nám prodat žeton do sprchy. No

nevadí, zítra už budeme doma. Dle informací u recepce, ale každé ráno přijíždí pekař,

tak jsme na to zvědaví.

07.07.19 návrat domů

Recepční už je po ránu dosti čilý, hned totiž obchází ty, co přijeli stejně jako my po jeho

pracovní době a kasíruje pár euráčů. Co je příjemnější, za chvíli přijíždí pekař, u kterého

zakupuji výbornou bagetu a croissanty. V městečku pak dobíráme u benzinky naftu

pozorujíc obrovský britský obytňák postaršího páru, který zkouší doplnit plyn, ale nějak

jim to netěsní či co. A zase jedeme a jedeme, protože je stále před námi skoro devět

hodin čisté jízdy. Přestávky jsou opravdu jen na vyčůrání a malou sváču, a tak domů

přijíždíme ještě před sedmou hodinou večer. Ještě než začnu z auta všechno vynášet,

provádím fotografickou dokumentaci vnějšku i vnitřku, abychom příště věděli, jak jsme

to tam měli uspořádané. Z kempování v autě jsme totiž nadšeni a chtěli bychom takhle

jezdit i do budoucna.