Španělsko, Portugalsko 2022
Dovolená obytnou dodávkou červenec 2022 - ŠPANĚLSKO, PORTUGALSKO
Fotky viz. odkazy na rajčeti
Dovolená obytnou dodávkou červenec 2022 - ŠPANĚLSKO, PORTUGALSKO
02.07.22 vyjíždíme na cestu, přespání ve Francii
03.07.22 příjezd do Španělska, San Sebastián
04.07.22 safari Cabárceno, pláž Playa de Barnejo-Berrellín
05.07.22 NP Picos de Europa
06.07.22 Bufones de Arenillas, pláž Playa de Las Catedrales
07.07.22 Refugio de Verdes, oppidum Castro de Borneiro, pláž Praia de
Carnota, mys Fisterra
08.07.22 vodopád San Xusto de Toxosoutos, Santiago de Compostela
09.07.22 kańon Cañón del Sil
10.07.22 přejezd do Portugalska, NP Peneda-Gerês - Lindoso, Soajo, koupací
jezírka
11.07.22 NP Peneda-Gerês - vodopád Cascata do Tahiti
12.07.22 Bom Jesus do Monte, Braga
13.07.22 Citânia de Briteiros, Guimarães
14.07.22 Porto
15.07.22 podél řeky Douro
16.07.22 Aveiro, pláž Costa Nova
17.07.22 Coimbra, pláž Praia da Areeira
18.07.22 Nazaré, pláž Praia do Baleal u Peniche
19.07.22 pláž Praia do Baleal u Peniche, Sintra
20.07.22 mys Cabo da Roca, Lisabon
21.07.22 Lisabon, Alentejo - pláž Praia do Carvalha
22.07.22 Alentejo - pláž Praia da Samoqueira
23.07.22 mys Cabo de Sao Vicente, pláž Praia da Boca do Rio
24.07.22 Alentejo - pláž Praia da Amoreira, Odeceixe
25.07.22 pláž Praia de Odeceixe
26.07.22 aquapark Slide & Splash u Portimao
27.07.22 přejezd do Španělska - Benalmádena
28.07.22 prohlídka Benalmádeny, pláž NP Cabo de Gata u městečka Cabo de
Gata
29.07.22 přejezd směr Francie, pláž Platja de Vilafortuny pod Tarragonou
30.07.22 přejezd od Tarragony na sever Francie
31.07.22 příjezd domů
Letos vyrážíme na naši zatím nejdelší dovolenou. Čtyři týdny budeme prozkoumávat severní Španělsko a Portugalsko. Pravda, cíl cesty doma nebylo lehké prosadit. Přeci jen letní dovolená je tradičně koupací, což zřejmě úplně nebude. Inu, Atlantik. Jediná moje zkušenost s ním je stará dvacet let. Tehdy jsme s rodiči a jejich přáteli podnikli pro mě nezapomenutelnou cestu. Projeli jsme jih Francie, španělský Madrid a Andalusii s Gibraltarem, od kterého jsme zamířili do portugalského Lisabonu, odkud nám letělo letadlo na Madeiru. Den před odletem jsme si udělali vyjížďku na nejzápadnější pevninský mys Cabo da Roca, prohlédli si noční Lisabon (ve kterém nám vykradli auto a zařídit zasklení okénka pro dodávku během pár hodin před odletem byla opravdu výzva) a také se chtěli vykoupat v oceánu. Matně si pamatuju, že byly takové vlny, že jsme do vody ani nemohli vlézt. Nu, uvidíme, jaký na nás Atlantik bude tentokrát. Dovolená bude opět trochu i pracovní, neboť faktury se sami nevystaví, reporty nezkompletují a čtvrtletní závěrky za mě také nikdo dělat nebude. Stejně tak účtování školy. Dva notebooky to tedy jistí.
Je pátek 1.7.2022 a Petr míří s plně naloženou dodávkou do práce do Motola. Dnes má službu, takže plán je takový, že já se odpoledne s klukama přemístím k tetě Rendě na Bílou Horu, kde přespíme a Petr nás v sobotu ráno vyzvedne a ušetří si hodinou cestu domů a zase zpět.
02.07.22 vyjíždíme na cestu, přespání ve Francii
Ráno po sedmé hodině jsme už u tety v pohotovosti. Svačiny připraveny, vše zabaleno a Petr už parkuje před domem. Vyrážíme. Ačkoli je první prázdninová sobota, cesta probíhá bez problémů. Po několika hodinách jízdy už vjíždíme do Francie. Protože mýtné na tamějších dálnicích dosahuje vskutku horentních výšin, zvláště pro vyšší vozy, sjíždíme u Dole na silnici první třídy. Po asi dvou hodinkách cesty se na noc uchylujeme na malý stellplatz ve vesničce Molinet, hned u vodního kanálu řeky Loiry.
03.07.22 příjezd do Španělska, San Sebastián
Dopoledne si projíždíme francouzský venkov. Malé, barevné domečky s okenicemi, které už něco pamatují, střídají louky s kravičkami. V jedné z vesniček objevujeme pekárnu. Slušně pozdravím bonjour, ale pak už následuje směsice angličtiny a pantomimy, která mi vynáší tři krásně vypečené bagety a několik croissantů. Po bagetách se kluci hladově sápou, takže za chvíli už mi zbývá jen jedna. Měla jsem jich holt koupit víc. Po pár hodinách se napojujeme znovu na dálnici, ze které sjíždíme až před španělským San Sebastiánem. Do něho přijíždíme krátce po šesté večerní a auto necháváme na parkovišti u moře kousek od Starého města. Chytáme snad poslední místo, protože jak se ukazuje, před chvílí tu skončil jakýsi závod lodí. Bereme si koloběžky a míříme do centra. Bohužel po pár minutách jízdy se z černých mraků spouští slušný liják. Schováváme se tedy pod pergolami v přístavu. Pršení naštěstí nemá dlouhého trvání, ale mokrá dlažba se zdá pro jízdu na koloběžkách poněkud nebezpečná. Uzamykáme je tedy ke sloupku a dál už pokračujeme pěšky. Proplétáme se uličkami mezi honosnými domy postavenými v neoklasickém stylu a opět nám začíná pršet. To nám ale moc nevadí. Došli jsme totiž právě na veliký bulvár Zumardia, který je lemován širokým podloubím s mnoha obchůdky. Neváháme a vstupujeme do zmrzlinárny, z které si odnášíme obrovské porce vynikající zmrzliny. Než jí stačíme zpracovat, už zase neprší. Počasí tu panuje stejně střídavé jako v té pohádce O pejskovi a kočičce, kdy perou prádlo. A protože oblast Baskicka je známá svým pintxos, což je taková obdoba jihošpanělského tapas, musíme ho jít vyzkoušet. Na základě hodnocení v google mapách nalézáme pintxos bar Bartolo. Usedáme ke stolu, na kterém je nabídka teplých pintxos hezky s fotečkami a popisky v baskičtině, španělštině, francouzštině i angličtině. Po důkladném prozkoumání si objednáváme asi deset kousků. Smažené kalamáry, šunková pěna v těstíčku, bagetka s krevetami na různé způsoby. Výsledná mňamka lahodí oku i chuti. Po nacpání bříšek se rozhodujeme pro výstup na kopec Monte Urgell tyčící se nad Starým Městem. Za bazilikou Santa Maria odbočujeme na pěšinu vedoucí vzhůru. Po pár minutách chůze se nám již otevírají krásné výhledy na celý záliv Bahia de la Concha lemovaný písečnou pláží. Kousek pod vrcholem využíváme veřejné záchodky. Ty pánské jsou poněkud nestandadně venku ohraničené nevelkou zástěnou, zatímco dámské jsou pěkně uvnitř s nápisy v baskičtině i španělštině. Po vyřešení čůracího problému se za pár minut ocitáme na vrcholu kopce před hradem Castilla de la Mota s mohutnou sochou Ježíše Krista. Hrad obklopují široké hradby porostlé květenou, z nichž je krásně vidět město pod námi s jeho srpkovitou pláží i horami v dáli za ním. Klukům ale nejvíce učarovala děla rozprostřená podél hradeb. Pokračujeme dále zalesněným kopcem až k vyhlídce Begiralekua, umístěné na konci zálivu, z které je vidět i malý ostrůvek Isla de Santa Clara na jeho kraji. O vyhlídky se vracíme pěšinkou a schody dolů k přístavu, kde si bereme zpět naše koloběžky a jedeme zpátky k autu. Parkoviště se mezitím již značně vyprázdnilo a vedle nás se usadila další obytka. Sami tu v noci tedy nebudeme.
04.07.22 safari Cabárceno, pláž Playa de Barnejo-Berrellín
Ráno se budíme do zakaboněného dne, ale na déšť to zatím nevypadá. Autem se proplétáme San Sebastiánem plným květin, stromů i palem s výhledem na hory. Díky teplému podnebí a častým dešťům, které zajišťují zelenou vegetaci, si tu připadáme jako někde v Rakousku s bonusem oceánu a tropické květeny. Najíždíme na dálnici a frčíme podél pobřeží na západ. Naším cílem je dvě hodinky vzdálené městečko Cabárceno, u něhož se nachází přírodní safari park. Ten byl vybudován na území a v okolí bývalého lomu na železnou rudu. Parkem projíždíme autem kolem výběhů slonů, antiolop, nosorožců a spousty další zvířeny. Pokud se chce člověk pokochat déle, může zastavit na malých odstavných plochách. Navštěvujeme i nový domov gorilí samičky Moji, která se jako první mládě gorily nížinné v České republice, narodila v pražské zoologické zahradě a ve věku pěti let byla přestěhována sem do Španělska. Tady přivedla na svět dceru Duni, která se zase po nějaké době přesunula do zoo Praha. První část safari je hezky v rovince, ale druhá už leží ve svahu, který je protkán jednosměrnými cestičkami, kde je to s obytkou trošku výzva. Posledním výběhem, který navštívíme autem je ten medvědí. Asi nikde jsem neviděla tolik hnědých medvědů pohromadě. Vracíme se zpět k vjezdu do parku, kde necháváme auto na velkém centrálním parkovišti a dáváme si k obědu kuskusový salátek. Prohlídka tím ale ještě nekončí. Nasazujeme si povinné roušky a nastupujeme do kabinky lanovky, která nás během chvilky vyváží nad stádo slonů. Po několik minut trvající jízdě se dostáváme na vrchol kopce a kocháme se výhledem na oceán, konkrétně Santanderský záliv. Poté pokračujeme dále na druhé straně kopce a zase celé zpět. Den ještě zdaleka nekončí, takže sedáme do auta a jedeme se na ten oceán podívat zblízka. Ani ne po hodince necháváme parkujeme kousek nad útesem a vybaveni plážovým náčiním sestupujeme po pěšince dolů k pláži Playa de Barnejo-Berrellín. Cestou si vychutnáváme pohledy na zelené louky, zakončené kamennými útesy padajícími kolmo dolů, o nichž se rozbíjejí vysoké vlny. Protože je právě příliv, plážička je opravdu malinká a úzká, zato voda je krásně teplá a bez vln, takže si můžeme i zaplavat. Je to díky tomu, že pláž je na konci klikatého a úzkého skalnatého zálivečku. Kluci si to tu náležitě užívají. Úplně nejvíc je baví se od hlavy k patě vyválet v mokrém písku Ale i tak nám oceán nachystal překvápko. Ležíme si spokojeně na dece, když tu se přiřítí vlna o několik metrů delší než ty předešlé a málem nás spláchne. Prostě je to živel. K večeru se rozhoduji, že si zapnu počítač a mrknu aspoň na emaily, zda něco nehoří. Jaké je však moje překvapení, když klikám na soubor a ten se mi otevírá snad minutu a vůbec celý počítač je neskutečně šnekózní. Reklamuji zpomalenost u Petra, ale ten jen odvětí "Změř si rychlost internetu". To následně činím, ale výsledné číslo tři mě tedy rozhodně nepotěší. Prý to chce aspoň desítku, aby to trošku běhalo. Hm, moje představa, že když mám dobrý telefonní signál, bude dobře běhat i internet se tedy rozplynula. Holt budu muset mít vše hotové raději několik dní před termínem, protože se pak může stát, že se opravdu někde nechytnu. Utěšuji se, že tady na konci světa nad útesem se asi nic jiného čekat nedalo a že snad poblíž měst to bude o trochu lepší.
05.07.22 NP Picos de Europa
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-spanelsko-np-picos-de-europa
Ráno nijak nespěcháme a na další cestu se vydáváme až po jedenácté hodině. Oceán vyměňujeme za hory v národním parku Picos de Europa. Příjezd není právě jednoduchý. Projíždíme úzkou klikatící se roklí, jejíž vysoké strmé stěny nepouštějí do místní vesničky La Hermida od listopadu do dubna prakticky žádné sluníčko. Klukům vzadu začíná být z neustálého kroucení trochu šoufl, takže je oba pouštím na svou sedačku dopředu. Myslím, že těch pár kilometrů rychlostí nepřesahující snad dvacet kilometrů v hodině se to snese. Konečně je soutěska za námi a my projíždíme malými vesničkami i větším městečkem Potes s krásnými barevnými kamennými domky. Okolo jedné hodiny jsme v cíli naší cesty, na parkovišti pod lanovkou ve Fuente Dé. Rychle ohřívám oběd a pak už vyrážíme koupit si lístky. Po ránu tu prý bývají fronty, ale nyní jsme tu úplně sami. No bodejť by ne. Pán v pokladně nám hlásí, že nahoře je totální mlha a radí nám, abychom cestu raději podnikli jiný den. Zítra však už máme v plánu být zase úplně někde jinde, takže ho stejně prosíme o čtyři jednosměrné lístky. Načež se na nás znova nedůvěřivě podívá a praví, že dolů je to čtrnáct kilometrů. Já na to, že to není problém, že děti jsou zvyklé chodit a je to přeci jen dolů, takže bychom to měli v pohodě dát. Pán to vzdává, my nasazujeme roušky a nastupujeme do lanovky. Z počátku si užíváme výhledy z ptačí perspektivy, ale kousek pod vrcholkem se noříme do totálního mlíka. V 1900 m vystupujeme z lanovky a fotíme se na vyhlídce s bílým pozadím. Viditelnost je přibližně padesát metrů a tak si říkáme, že to přeci jen kousek zkusíme a uvidíme, zda se počasí umoudří. Zpočátku trošku cimrmanovsky bloudíme v mlze a Petr raději neustále sleduje, zda jdeme dobře. Jak stoupáme výš a výš, mlha se pozvolna začíná zvedat a kolem nás se objevují skály poseté zelenými koberci se žlutými a fialovými kvítky. Po ani ne půlhodinky cesty se dostáváme na nejvyšší bod naší trasy, kde už vystavujeme naše ksichtíky sluníčku. Začíná být i horko, takže mikiny míří do báglů. A teď nás čeká už jen cesta směrem dolů. Doufám, že to v těch našich teniskách v pohodě dáme. Na jeden výlet do hor se nám totiž nechtěly tahat pohorky. Stejně by se nám už asi nevešly do auta. Po levé ruce máme štíty hor a po pravé zelené pastviny plné pasoucích se kraviček a koníků. Vše doplněné ještě sluchovým vjemem cinkajících zvonečků. Prostě nádhera. Jen my a zvířátka. Jak tak klesáme sluníčko mizí a zase máme kolem sebe chuchvalce mlhy. Naštěstí spíše v dálce, takže výhledy stále stojí za to. Naším pozorným očím neuniká ani kamzík poskakující jen pár desítek metrů od nás.. Asi ve třetině cesty se zastavujeme v horské chatě Áliva na malé občerstvení, po němž pokračujeme dále po široké šotolinové cestě. Citelně se ochladilo, takže mikiny jsou opět v kurzu doplněné o šusťákovky. Mírná zima nás ale neodrazuje si tohle všechno neužívat. Na hony daleko nevidíme ani živáčka, jen samé kravičky s telátky popíjející u napajedel, stáda pasoucích se oveček a krásných koníků s dlouhou hřívou. To vše jen několik metrů od nás. Za faunou nezaostává ani flóra. V záplavě zelené trávy se schovávají nádherné fialové a růžové květiny podobající se bodlákům. Po dvou hodinkách opouštíme horské pastviny. Vypadá to, že některé kravičky by šly na výlet s námi, ale jejich kopýtka se holt nedostanou přes točité válečky na cestě. Tady i my scházíme z pěkné cesty na stezku spíše kozí. Proplétáme se kapradinami i nádhernou loukou plnou fialových kosatců. Konečně také vidíme směrovku vedoucí zpět kí lanovce. Nebyli jsme si moc jistí, zda jdeme po té správné pěšince. Před osmou večerní jsme konečně zpět u naší dodávky a na památku se fotíme u velké mapy našeho výletu Puertos de Áliva. Na noc se vracíme zpět do městečka Potes, kde trávíme noc na školním hřišti, sloužící přes prázdniny jako stellplatz pro obytky.
06.07.22 Bufones de Arenillas, pláž Playa de Las Catedrales
Využíváme toho, že spíme na školnim hřišti a než nechystám snídani, kluci si stačí zakopat na bránu. Pak už zvedáme kotvy a vracíme se k oceánu k jedné přírodní zajímavosti. Kousek před městem Llanes sjíždíme z dálnice a auto necháváme na malé odstavné ploše u paralelní silničky. Odtud pokračujeme asi jeden kilometr k Bufones de Arenillas. Úzkým prasklinám v útesu způsobených erozí. Připomínají komíny, do kterých při přílivu a neklidném moři proudí voda, která na jejich konci vyráží jako gejzír až do několika desítek metrů výšky. Blížíme se k onomu místu a já napínám uši a zrak. Ale bohužel nic. Panuje krásné počasí bez mráčku, takže voda dole v komínu se jen zavlní a zase mizí zpátky v moři. Křižíkova fontána holt nebude. Pohled na skalnaté útesy a blankytně modré moře je i tak nádherný. Idylku dokresluje stádo hnědých koziček pasoucích se okolo nás. Vydáváme se tedy aspoň na krátkou vycházku po útesech. Docela nám vyhládlo, takže se vracíme k autu a popojíždíme pár minut k malému plácku u vyhlídky Mirador de La Boriza. Poloha na obídek jako stvořená. Zasedáme k piknikovému stolečku, obědváme tortily a kocháme se výhledy. Hluboko pod námi jsou dvě nádherné pláže, Playa de Ballota a Playa de Andrín. Několik desítek metrů široké srpečky písku zasazené v zelených útesech. A pokud otočíme hlavu směrem k vnitrozemí, kocháme se vysokými zelenými asturijskými kopci. Před sebou máme ale ještě přeci jen kousek cesty, takže balíme a ujíždíme až do španělské Galície navštívit pláž Playa de Las Catedrales. Tato známá pláž odhaluje při odlivu klenuté oblouky vymleté ve skalách působením vlivu příbojových vln a větru. Pro její návštěvu se člověk musí v sezóně zdarma zaregistrovat na příslušných stránkách a trefit se na dobu, kdy je maximální odliv. Doby odlivu a přílivu jsou na stránkách uvedené, takže směřujeme naší návštěvu na pátou odpolední. Samozřejmě nejsme sami. Denní počet návštěvníků je sice omezen, ale většina z nich dorazí v podobný čas jako my. Lidí je tu tedy celkem dost, ale co se dá dělat. Na nohy si bereme boty do vody, u vstupu na pláž se prokazujeme vstupenkou a vcházíme do labyrintu skal. Na některých místech voda vyhloubila krásné oblouky, jinde hluboké jeskyně. Voda ale už zase začíná zlehounka stoupat. Tam, kde jsme se před půlhodinkou procházeli po kotníky ve vodě, už je vody po kolena. Chudák Váša by měl vodu po pás, takže ho beru do náruče a brodíme se spolu. Zůstat tady o pár hodin déle, měl by člověk vodu ještě pár metrů nad svou hlavou. Od pláže přejíždíme pár minut podél oceánu do kempíku A Gaivota, kde plánujeme udělat servis. Zatímco chystám večeři, kluci si jdou ještě zablbnout do vln.
07.07.22 Refugio de Verdes, oppidum Castro de Borneiro, pláž Praia de
Carnota, mys Fisterra
Ráno při odjezdu děláme servis a už si to zase frčíme dále na západ. Klábosíme a klábosíme, když v tom najednou z ničeho nic se před námi objeví oranžová světla po obou stranách dálnice. Zpozorníme, protože se právě nacházíme na dlouhém vysokém mostě. Za chvíli již vjíždíme do mlhy hustoty mlíka. Blikající oranžová světla podél dálnice nahradily červené mlhovky a na ceduli svítí šedesátka. Bílá slepota naštěstí netrvá moc dlouho a my se opět vynořujeme do světla a sluníčka. Dále už cesta ubíhá bez problémů. Sjíždíme z dálnice a projíždíme venkovem. Pomalu každý baráček má na svém pozemku hórreos. Typickou galicijskou sýpku, postavenou obvykle na kamenných nohách, aby se k zrní nemohly dostat myši. Mají obvykle obdelníkový tvar, sedlovou střechu z tašek a na každém konci střechy křížek či něco jako komínek. Mnoho z nich je krásně opravených a žádné dvě nejsou stejné. Kolem dvanácté parkujeme na okraji vesničky Verdes u malého kostelíka hned vedle řeky. Bereme něco na zub a vydáváme se vyšlapanou cestičkou podél říčky Anllóns. Po pár set metrech přicházíme na místo, kde se řeka větví do několika ramen propojených můstky. Všude tu jsou více či méně zachovalé vodní mlýny a mezi tím vším jsou rozesety piknikové stolečky a grily. Zatím jsme tu úplně sami. To se však po pár desítkách minut mění a dorážejí místní. Děcká část osazenctva jde do plavek a cachtá se v říčce. Kluci chtějí samozřejmě taky. Plavky ani ručník jsem nevzala, takže to budou muset zvládnout ve slipech a uschnout na sluníčku. Naštěstí jsou ještě ve věku, kdy tohle vůbec neřeší. Po příjemně strávených dvou hodinkách a prozkoumání všech vodních mlýnů v okolí přecházíme na druhou strany řeky. Na mapě je značená cestička vedoucí k nedalekému můstku, který by nás měl dostat zpět na naši stranu k autu. Ta se zdá pěkná prošlapaná, takže vyrážíme. Po chvíli se však ztrácí a my se prodíráme vysokým kapradím. Zvažujeme, zda se vrátit, ale protože už to není tak daleko, pokračujeme dále. Konečně jsme se dopachtili na úroveň našeho auta. Navrhuji tedy říčku přebrodit než se trmácet dále. Vody je tak po kolena, takže Petr si dává jednu cestu v náruči s Péťou a druhou s Vášou. Já na sebe navlékám oba batohy a bez namočení se říčku také překonávám. Další naší zastávkou je jeden z mnoha římských pozůstatků na území Galicie. Římská osada Castro de Borneiro. Auto necháváme u silničky a šlapeme pěkně do vršku. Míjíme zbytky obranného valu a dostáváme se na mýtinu plnou pozůstatků několika desítek kruhových staveb, z kterých zbyly asi půlmetrové podezdívky. Z doprovodné tabule vyvedené v galicijštině, španělštině i angličtině se dovídáme, že tu máme před sebou 36 domů, ve kterých byla nalezena keramika, bronzové a železné nástroje či šperky a že vesnice byla chráněná důmyslným trojím obranným valem s dřevěnou palisádou. Kluci jsou tady ve svém živlu a neustále dobývají či brání vesnici. Už je nám ale dost vedro, takže zase sedáme do auta a jedeme se zchladit k oceánu. A to rovnou asi k nejdelší pláži Galicie, sedmikilometrové Praia de Carnota. Přijíždíme pěkně shora od kopečků, takže si ji můžeme prohlédnout v celé její kráse. Asi pět minut pěší chůze od pláže necháváme auto ve stínu stromů a bereme si s sebou koupací vybavení. Opouštíme stromy a ocitáme se na rozlehlé pláži poseté balvany. Protože je právě odliv, k vodě to máme snad dvěstě metrů. Moře je překvapivě klidné, nikde ani vlnka, takže se dá i plavat. Pravda, chce to trochu odhodlání, protože voda je studeňoučká. Jak se tak ale rozhlížíme, většina lidí se nekoupe v moři, ale v malých lagunkách rozesetých po pláži. Protože u Atlantiku je obrovský rozdíl mezi přílivem a odlivem, voda při přílivu zaplaví všechny prohlubně a sluníčko ji pěkně prohřeje. V některých jezírkách je vody po kotníky, v jiných se dá udělat i pár tempíček. A komu je to málo, může se brouzdat i v přítékající říčce. Okolo půl osmé balíme a míříme na místo našeho dnešního nočního spočinutí. Cestou se ale ještě zastavujeme u vodopádu Fervenza do Ézaro. Říčka Xallas se tady vrhá přes krásná skaliska do úzkého zálivu oceánu. Pohled by to byl dokonalý, kdyby hned vedle nepostavili vodní elektrárnu. Ještě pár minut a jsme tam. Na mysu Fisterra, nejzápadnějším a asi největrnějším místě Galicie potažmo Španělska. Výběžku známém jako finis terrae - konec země. Autem jsme si vyjeli úplně nahoru, kde je parkoviště pro obytky. Dělám večeři a kochám se pohledem na nedaleký maják, značící konec Svatojakubské cesty. Protože je Fisterra známá také svými nádhernými západy slunce, nedočkavě očekáváme na svých hodinkách 22,19 h. Přestože Galicie leží nad Portugalskem, které má o hodinu méně, má standardní středoevropský čas, takže dny jsou tady opravdu hodně dlouhé a ráno svítá později. Sluníčko se konečně dotklo vodní hladiny a my si užíváme pestrou hru barev, až nakonec mizí ve vodní hladině. Vzrušení ovšem ještě dnes nekončí. Kluci už spinkají a my už ležíme v postelích znepokojení zesilujícím se větrem. Když se koukáme na předpověď, vypadá to, že bude spíše zesilovat než aby se utišil. Dodávkou to slušně hází a člověk má pocit, že nás to snad každou chvíli převrátí. Reálné to asi není, ale jsme jak na trní. Budíme tedy raději kluky a popojíždíme o pár zákrut dolů a noc trávíme v závětří na odstavné ploše u jedné ze zatáček.
08.07.22 vodopád San Xusto de Toxosoutos, Santiago de Compostela
Ještě než se vrhneme do víru Santiaga de Compostela, stavujeme se udělat si piknik u malého vodopádu San Xusto de Toxosoutos, který máme cestou. Auto necháváme na odstavné ploše silnice a po schodech sestupujeme ke kamennému kostelíku Mosteiro de San Xusto de Toxosoutos sousedící s hřbitůvkem. Jak je vidět nejenom tady, Španělé mají hřbitovy koncipovány spíše na způsob kolumbárií než klasických náhrobků. Pokračujeme dále po vyšlapané cestičce až k vodopádu. Není to žádný gigant, ale jako místo na svačinu to je ideální. Zvlášť když jsme tu úplně sami. Kluci jdou samozřejmě do plavek a cachtají se v žiletkově studené vodě. Po koupeli jsme ani ne za půl hodinky v Santiagu. Parkujeme v přilehlých ulicích místní university a protože je pátek odpoledne, tak to máme zadara a do středu města ani ne kiláček. Za deset minutek už stojíme na velkém náměstí Praza do Obradoiro, které je plné poutníků slavící konec své cesty. Na náměstí stojí majestátní katedrála, v jejichž útrobách se nachází hrob sv. Jakuba, jednoho z apoštolů Ježíše Krista. Původně se jedná o románskou stavbu, doplněnou o gotické a barokní prvky. Mušle, symboly sv. Jakuba, jsou tady na každém kroku.. V poměrně úzké hlavní lodi katedrály stojí za zmínku obří kadidelnice Botafumeiro zavěšená na třicet metrů vysokém stropě. Původně sloužila k okuřování znavených poutníků a k jejímu rozpohybování je třeba společného úsilí osmi speciálně vycvičených kněží. Hlavní pozlacený oltář je vyvedený v klasickém španělském barokním stylu a grandiózní dojem doplňují varhanní píšťaly visící vysoko nad našimi hlavami, tvořící horizontální vlny. Po prohlídce přízemí sestupujeme po schodech do krypty pod hlavním oltářem. Kamenná deska tu připomíná návštěvu papeže Jana Pavla II a úplně vzadu jsou ukryty Jakubovy ostatky. Ještě pak chvilku bloumáme uličkami města plných rozkvetlých záhonů a truhlíků na oknech a hledáme příhodnou hospůdku. A máme šťastnou ruku. Vynikající černá paella, sépiové kroužky a pečené kuřátko. Pak už se stáčíme přes zahrady Xardíns da Ferradura zpátky k autu. Dětem se cestou nejvíce líbil přechod pro chodce. Na semaforu nejdříve svítí červený stojící panáček, následně přeblikne zelený panáček zvolna si vykračující. Jak se zelená blíží ke svému konci, panáček zrychlí až do běhu. Protože je teprve pět hodin a dost vedro, hledáme, kde se v okolí svlažit. Nacházíme místní plavecký bazén Piscina Municipal Descuberta Dos Tilos v městečku Outeiro hned pod Santiagem. Autem stojíme pěkně ve stínu stromů, kluci se jdou koupat a já, nekoupací typ, si udělám alespoň kus závěrek do práce. Přespat přejíždíme pár minut na jih k řece Rio Ulla. Lesní cestou přijíždíme k řece, do které se jdeme ještě trošku osvěžit. A jako všude i tady mají Španělé piknikové stolečky.
09.07.22 kańon Cañón del Sil
Ráno jsme probuzeni hlasy kolem nás. Opatrně vykukuji z okénka. Před námi a za námi stojí auta a hned naproti jsou dva stoly, u kterých je hlouček lidí a cosi se tam rozdává. Matně si vzpomínám, že na malém domku stojícím za stolečky visel jakýsi plakát týkající se plavby na kanoích. Datum akce jsem neřešila, ale vypadá to, že je to právě dnes. Co nejrychleji dáváme auto do jízdní pohotovosti a snažíme promptně vypadnout. Přejíždíme na nejbližší plácek, kde dokončujeme ranní hygienu a dáváme si snídani. Následuje dvouhodinový přesun do vesničky Parada de Sil, kde si kuchtíme oběd a vyrážíme na cca 15 km okružní výlet kaňonem řeky Sil. Míjíme místní fotbalové hřiště, u kterého je stará past na vlky. Přibližně metr hluboká jáma dvoumetrového průměru vyztužená kamením. Už je chudáky asi všechny chytili, protože poslední vlk tady byl spatřen před 40 lety. Po chvíli se dostáváme na první vyhlídku Balcóns dos Mouros ou de Madrid. Zelené kopečky a dole, desítky metrů pod námi, modrající se řeka Sil, která tady vyhloubila slušný kaňon. O kousek vedle je pak další vyhlídka Miradoiro dos Torgás. Máme dvě hodiny a panuje ukrutné vedro. Všichni mě začínají trošku proklínat, kam že jsem je to zase vyhnala. Po absolvování další vyhlídky Miradoiro da Fontiña se zchlazujeme ve stínu stromů, sundaváme boty a noříme nožky do malého potůčku. Po osvěžení se opět ocitáme na žhnoucím slunci. Stezka pozvolna stoupá a mění se na hřebenovku s výhledy. Kombinace balvanů, červených vřesů, keříky porostlých kopečků a modra pod námi je pecka. Vedro je ovšem zdrcující. Naštěstí už vcházíme do háje rozkvetlých kaštanovníků. Nejsme ale ani v půlce. Stínem se jde veseleji, takže po téměř třech hodinkách chůze vidíme zdi opuštěného kláštera Monasterio de Santa Cristina. V útrobách jeho kamenných zdí odpočíváme a zjišťujeme, že nám dochází voda. A to to máme k autu ještě cca 5 km po slunečné silničce. Máme však kliku. Po několika zákrutách vidíme piknikový stoleček a hned u něho pramínek. Dojídáme zbytek zásob, doplňujeme vodu a pomalu stoupáme nahoru zpět k vesničce. Okolo devatenácté hodiny jsme u auta. Popojíždíme ještě hodinku do městečka Allariz a noc trávíme u fotbalového hřiště. Pánská část osazenctva už padla za vlast a já využívám rychlého internetu a makám do práce.
10.07.22 přejezd do Portugalska, NP Peneda-Gerês - Lindoso, Soajo, koupací
jezírka
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-np-peneda-geres
Po hodinové cestě ze španělského Allariz, přijíždíme k vodní přehradě na řece Limia. Nevím, zda to je způsobené ročním obdobím či záměrem vodohospodářů, ale je téměř prázdná. Dokonce je na jejím dně vidět zbytek bývalého mostu přes původní říčku i polozatopené domy. To už ale vjíždíme do Portugalska a jeho jediného národního parku Parque Nacional Peneda-Gerês. Naší první zastávkou bude vesnička Lindoso, která je známá svou mimořádnou sbírkou obilných sýpek, espigueiros, námi už viděných ve španělské Galicii. Tam jím však říkají hórreos. Parkujeme pod hradbami místního hradu a nejprve vyrážíme k němu. Vcházíme padacími dveřmi a přes nádvoří vystupujeme po schodech na hradby, jež vedou k jediné dochované věži se špičatým cimbuřím. Máme však smůlu. Je právě dvanáct hodin, takže vnitřní prostory věže i malá výstavka dole v přízemí jsou přes oběd uzavřené. Nevadí, z výšiny si můžeme prohlédnout několik desítek zachovalých espigueiros přímo pod hradem, ke kterým se následně vydáváme. Všechny sýpky jsou postavené ve stejném stylu. Aspoň metr vysoké kamenné nohy, zakončené kruhem, aby se po nich myšky nemohly vyšplhat nahoru. Na nich spočívá obdélníková stavba, cca dva metry šířky na pět metrů délky. Nosná konstrukce i střecha, na obou štítech ozdobená kříži, jsou opět z kamene, dveře a výplň zdí ze dřeva. Moc hezké. Popojíždíme o pár zákrut silničky dále k malému přírodnímu jezírku Poço da Gola. Jezírko je zasazené mezi skály, obklopené velkými balvany, z nichž se dá skákat do kříšťálově čisté vody nebo se na nich slunit. Obědváme tuňákové saláty a užíváme samoty. Až po pár desítkách minut se k nám přidává pán s paní. Po dvou hodinkách balíme a jedeme na prohlídku ještě jedné vesničky. Přejíždíme řeku Limia, u které je postavena malá vodní elektrárna a prudce stoupáme po svahu nahoru, až na parkoviště ve vesničce Soajo. Odtud to je co by kamenem dohodil k dalším espigueiros. Opět jich je vysoký počet na jednom místě. Zajímavé je, že skoro všechny stojí na skalnatém podloží. Tentokrát jsou úplně celé z kamene, kromě dřevěných dveří a místo bočních dřevěných výplní mají jakési kamenné žebrování. Vypadá to, že v Portugalsku se stavěly sýpky pro celou vesnici na jednom místě, zatímco v Galicii ji měl každý u svého domu. Protože vesnice leží pěkně vysoko, je od sýpek krásný výhled do širého okolí. Klukům kupujeme v nedalekém marketu zmrzlinku jako úplatek a pokračujeme v průzkumu vesničky. Přicházíme na malé náměstíčko s pranýřem v jeho středu, pokračujeme ke kostelíku a zchlazujeme se ve stínu úzkých uliček. V jedné z nich nalézáme malé bistro. Klukům objednáváme melounové tříště a s sebou něco k obědu. Vlastně ani přesně nevíme, cože to vlastně bude. S balíčky se vracíme do auta a přejíždíme k dalšímu koupacímu jezírku Poço das Mantas, kousek nad Soajo. Panuje opravdu pekelné vedro. Teploměr v autě nám ukazuje 42 stupňů. Už jsme skoro na místě určení. Podle mapy stačí jen odbočit z hlavní ulice a za dvě zatáčky jsme tam. To by to ale nesmělo být snad patnáctiprocentní stoupání úzkou uličkou se značkou zákazu vjezdu pro nákladní auta. Petr mě nahlas začíná proklínat a doufá, že proti nám nic zrovna nepojede. Uf, přijíždíme k jezírku a chytáme snad poslední místo na zaparkování a poslední piknikový stoleček, kterých tu je snad deset. Kolem nás jsou celé rodiny, které sem zřejmě vyrazily strávit odpoledne. Ubrusy na stolech plných jídla, podsedáky na lavicích a dětské židličky. To už je jiný level. My vytahujeme jen svoje balíčky a pití. Tak co to tu vlastně máme? Klasický hambáč, alheira na dva různé způsoby a jako dezert pastel de nata, listový košíček se žloutkovým krémem. Vyhledáváme si na internetu, cože to vlastně ta alheira je. Dle googlu to je klobása vytvořená portugalskými Židy, kteří nemohli vepřové maso. Vyrábí se tedy s jakýmkoliv jiným masem smíchaným s chlebem. Musím říct, že alheira nebyla vůbec špatná. Po pozdním obědě se převlékáme do plavek a hurá do jezírka. Svlažujeme se ve studené vodě a odpočíváme na plochých kamenech okolo něj. Lidí je tu vcelku dost, ale jde to. K večeru ještě přejíždíme k hodinku a půl vzdálenému kempíku Ermida Gerês Camping, ležící v druhé části národního parku. Nejdříve sledujeme tok řeky Limia, pak stoupáme do táhlých serpentýn, pak je zase sklesáváme dolů a nakonec opět stoupáme až ke kempíku. Musím říct, že Portugalci asi budou národem piknikářů. Všude mají piknikové stolečky. Konečně jsme dorazili. Majitel je moc sympatický, vítají nás čisté umývárny a prodává se tady i něco na zub. Kemp je to malý, rodinný, přesně jak nám to vyhovuje.
11.07.22 NP Peneda-Gerês - vodopád Cascata do Tahiti
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-np-peneda-geres
Po hodně pozdní snídani se vydáváme na pěší výlet k nedalekým vodopádům Cascata do Tahiti. Procházíme vesničkou Ermida a napojujeme se na červenou značku. Cesta nás vede mezi pomerančovníky a vinicemi. Jako bonus máme krásné výhledy na zelené kopečky. Asi po kilometru vcházíme do lesa a po dalším kilometru a půl dorážíme k hornímu konci vodopádu. Voda se dere mezi skalnatými plošinami, ve kterých tvoří malá jezírka a nakonec padá několik desítek metrů dolů. Hledáme stezku, kudy vodu bezpečně přehopsat po kamenech na druhou stranu a sejít až dolů ke spodnímu toku řeky. Tu po několika minutách nalézáme a úzkou cestičkou se dostáváme až dolů pod vodopád. Zde se spojuje říčka Rio Arado tvořící vodopád s další, přitékající od východu, Rio Fafiao. Protože u jezírka hned po masou vody je poměrně rušno, přeskakujeme z kamene na kámen proti proudu říčky Fifiao, kde si u malé tůňky děláme privátní základnu. Zde jsme úplně sami. Na balvanech rozkládáme deky a užíváme si. Kluci jako obvykle řádí a pomalu nevylezou z vody. S Petrem podnikají objevitelské výpravy po a proti proudu říčky. Jedinou nevýhodou se ukazuje prakticky žádný signál, takže když mi zrovna volá šéfová ohledně nového reportu, jetrochu boj, najít místo, kde se aspoň trochu slyšíme. Po příjemně stráveném odpoledni se zvedáme a stejnou trasou se vracíme zpátky do kempíku. Jaké je naše překvapení, když zaslechneme češtinu. Vrtá mi to hlavou, žádné auto s českou spzekou sem přeci nepřijelo. Pátrám a nakonec vidím děti vběhnout do staré portugalské obytky. Ukazuje se, že do Portugalska přiletěli letadlem a zde si půjčili obytku. S českou posádkou pak trávíme moc příjemný večer, až nás majitel kempu v půl dvanácté v noci usměrňuje, abychom se už ztišili.
12.07.22 Bom Jesus do Monte, Braga
Nevím, jak je to možné, ale pokud nikam právě nespěcháme, nevypravíme se ráno dříve než v deset hodin. Opouštíme kempík a dříve než dáme sbohem národnímu parku, pouštíme se ještě malou silničkou na vyhlídku Miradouro da Pedra Bela nad řekou Geres. Ta se pod námi spojuje s řekami Caldo a Cavado vytvářejíce velkou vodní plochu. K té se z vyhlídky vydáváme i my. Musíme však opět vyklesat spoustu výškových metrů, navíc po točící se úzké silničce nemajíce pražádných svodidel. Modlíme se, abychom nikoho v protisměru nepotkali. Pak bychom asi uplatňovali právo silnějšího navíc jedoucího dolů. Naštěstí bez komplikací dojíždíme k vodní nádrži, auto necháváme zaparkované u silnice ve vesničce Alqueirão a bereme si s sebou koupací věci. U pláže je taková ta skákací nafukovačka, takže je úplně jasné, kam se kluci vydají. Fasují koupací vesty a jdou řádit. Nafukovačka je spíše menší, takže i malý Vašík po ní bez problémů může šplhat a nemusím ho chodit zachraňovat. Po obědě popojíždíme asi třičtvrtěhodinku do nejvelkolepějšího poutního místa v Portugalsku - Bom Jesus do Monte. Na jednom z kopců u města Braga se tyčí kostel Bom Jesus. K původní malé svatyni objednal v roce 1722 arcibiskup z Bragy obří barokní schodiště a přestavbu celého kostela. Stavba celého komplexu zabrala více jak šedesát let. My necháváme auto dole pod kopcem a nahoru se necháváme vyvézt pozemní kolejnicovou lanovkou z roku 1882. Ta je unikátní tím, že její pohon obstarává voda. V horní stanici se voda napustí do nádrže v podvozku vagónu a dole se zase vypustí. Už ta jízda je zážitek. Nahoře jsou malá občerstvení, kde si kupujeme zmrzlinku a kocháme se nádherným výhledem na město Braga a její okolí. Když nám ledová pochoutka zmizí v bříškách, pokračujeme na obhlídku mohutné baziliky. Před ní se rozkládá velké prostranství, lemované osmi sochami představujíce ty, kteří odsoudili Ježíše Krista. Nechybí mezi nimi Pilát Pontský či Herodes Veliký. Vnitřek baziliky je krásně vymalovaný a na místě hlavního oltáře je velké diorama s motivem ukřižování Ježíše Krista. V bazilice jsou také uloženy ostatky sv. Klimenta. Na boční vnější stěně baziliky se poprvé seznamujeme s malovanými keramickými dlaždicemi azulejos, jejíž tradice v Portugalsku založili Maurové. Od baziliky stoupáme pěšinkou vzhůru skrz krásně vyvedenou umělou jeskyni, obklopenou jezírkem a vybudovaným altánkem nad ní. Nahoře na pahorku se rozprostírá velký park, kde je možné si zajezdit na lodičkách či si sem jen tak dojít na piknik, jak to Portugalci s velkou oblibou dělají. Nechybí ani velké dětské hřiště, které samozřejmě nemůžeme minout. Když už jsou kluci náležitě vyblbnutí, vracíme se zpět k bazilice, pod kterou začíná monumentální schodiště vysoké 116 metrů. Na jeho začátku je vyvedené patio s nádherně osázenými záhony a stříhanými keři. Výhled od něho dolů je opravdu krásný. První část schodiště je věnováno Třem ctnostem a část druhá Pěti smyslům, zdobená pěti kašnami reprezentující zrak, čich, sluch, chuť a hmat. Stěny schodiště jsou vyvedeny v bílé barvě kontrastující s šedou barvou kašen, soch a dlažby. Poslední, šestou kašnou je kašna Pěti ran Krista. V úpatí schodiště začíná křížová cesta. V každém ze čtrnácti zastavení křížové cesty je dioráma představující výjev z života Ježíše Krista. Od potěchy duše zase opět k potěše těla. Docházejí nám zásoby, takže popojíždíme do Bragy a dokupujeme v místním Lidlu, co je potřeba. Auto pak necháváme asi kilometr jižně od historického centra u místního fotbalového hřiště a vyrážíme na obhlídku. Po pár set metrech vstupujeme do historické části města Braga, církevního centra a centra obchodu. Ve 12. století se stala sídlem portugalských biskupů, v současnosti je správním střediskem provincie Minho. Proplétáme se uličkami lemovanými domy, obloženými typickými portugalskými azulejos, většinou vyvedené v jedné barvě. Zvolna se dostáváme až ke katedrále Sé z 12. století vybudované na místě maurské mešity. Z původních románských prvků se dodnes dochoval pouze vstup, vše ostatní je směsicí různých slohů.Vnitřek katedrály je poměrně tmavý, zato krásně vymalovaný a obložený azulejos, znázorňující náboženské motivy. O kousek dále míjíme zubaté hradby arcibiskupského paláce Paco Episcopal a kolem krásných domů s balkónky opět obložených azulejos, jak jednobarevnými tak s různými motivy, přicházíme na hlavní náměstí Praça da República. Náměstí je lemováno stromy, historickými budovami, kostely a uprostřed je plné vyšperkovaných záhonků. K zahození není ani velká kašna, která v těchto horkých dnech poslouží jako osvěžovna. Dokonce tu v jedné budově mají i Mekáče. Normálně do něj chodíme jen když se přepravujeme na dovolenou či z ní, ale tady nás kluci přemluvili. Byla tam totiž klimatizace, které jsme neodolali. Po zchlazení našich těl na přijatelnou teplotu se vracíme opět do výhně a pomalu se přes pěší zónu Avenida da Liberdade plnou rozkvetlých květinových záhonů vracíme k autu. Je devět hodin večer, takže hledáme, kde dneska hlavu složit. Asi deset minut na jih od Bragy je na kopečku malý kostelík Igreja de Santa Maria Madalena, kam zamíříme. Pod sebou máme město Braga a užíváme si západ slunce. Začínají se sem však sjíždět auta mladistvých a my se začínáme cítit poněkud nekomfortně. Navíc si potřebuji udělat zase něco do práce, ale není tu skoro žádný signál. Raději tedy už za tmy přejíždíme na parkoviště pod Bom Jesus, kde se přeci jen cítíme bezpečněji. Jako všude v Portugalsku, i tady jsou piknikové stolečky, takže v pohodičce sedíme venku a klábosíme. Venku stále panuje děsné vedro, takže do rozpáleného auta se nám ani trochu nechce. Kluci nakonec jdou po jedenácté spát a já využívám dobrého signálu a makám pěkně venku do půl druhé do rána.
13.07.22 Citânia de Briteiros, Guimarães
Ráno to vypadá, že bude opět pořádný pařák. Dopoledne se jedeme podívat do Citânia de Briteiros, osady z doby železné, kterou stále zkoumají archeologové. Osada byla domovem keltského kmene Bracariů, než padla pod nadvládu Římanů. Stojí zde přes 150 samostatných příbytků, každý z nich s místy určenými speciálně na spaní či vaření. Objevili zde i dva lázeňské domy, které měly vlastní zásobování vodou a oddělené místnosti, jednu parní a druhou studenou. Protože se z domků zachovaly většinou jen kulaté podezdívky, objevitel tohoto místa, Martins Sarmento, opětovně postavil dva příbytky pro větší představivost. Vstupenka nám platí ještě do malého muzea Museu da Cultura Castreja v nedaleké vesničce Briteiros, takže ještě kousek popojíždíme. Muzeum sídlí ve starém panském domě, kdysi obývaným samotných archeologem Sarmentem. K vidění tu mají věci jeho denní potřeby či velkou knihovnu, mimo jiné s výtiskem Darwinova O původu druhů či Schliemannovu knihu o Mykénách, oboje z 19. století. Sedáme do auta a během dvaceti minut parkujeme v historicky prvním hlavním městě Portugalska, v Guimarães. Když se roku 1139 Alfonso Henriques prohlásil prvním portugalským králem, za sídelní místo si vybral právě svoje rodné město. Naše kroky vedou nejdříve k vévodskému paláci, Paço dos Duques de Bragança. Protože k němu přicházíme z vršku, vidíme z něho hlavně tmavé střechy s nespočetnými vysokými červenými komíny. Palác postavil v 15. století Afonso, první vévoda z Bragancy. Dnes se využívá jako muzeum a nejvyšší patro slouží jako oficiální sídlo prezidenta, kdykoliv se vypraví na sever Portugalska. Palác tvoří několik budov, propojených do čtverce s velkým nádvořím uprostřed. A právě z něho vcházíme do prvních obytných prostor. Procházíme nádhernými sály s historickým nábytkem, čínskými vázami a zdobenými tapisériemi. Jsou mezi nimi i vzácné vlámské kousky, například série od Rubense, týkající se konzula Publia Decia Musa. Vyjímečná je především hodovní síň a její unikátní strop, jehož dřevěná konstrukce připomíná převrácený trup karavely. Jedná se o neobvyklou poctu portugalským zámořským objevům. V zastřešené venkovní chodbě lemované sloupovím si můžeme prohlédnout průřezy ohromných korkových dubů. Nechybí ani krásně zařízené ložnice či pracovny. Z přepychu paláce volně přecházíme k vedle stojícímu hradu Castelo de Guimarães, vybudovaném v 10. století, aby odrážel útoky Maurů a Normanů. Podle pověsti se právě zde narodil první portugalský král Afonso Henriques. Z hradu dnes zbyly spíše jen masivní hradby se špičatým cimbuřím, zbudované z obrovských kamenných kvádrů a prostorná čtvercová věž uprostřed. Celý hrad si po hradbách obcházíme a pak pokračujeme dolů po silničce směr historické centrum. Tam se chvíli procházíme a nasáváme pohodovou atmosféru. Děti už jsou ale dost uondané, takže se vracíme k autu. Z centra města popojíždíme pár minut na jih a začínáme se šplhat na vrcholek Penha nad městem, kde se ubytováváme v místním kempíku. Chytáme jedno z posledních míst a hurá do bazénu. Nahromadilo se nám také již dost špinavého prádla, takže láduju kempovou pračku. Než se mi prádlo vypere, zabředávám do rozhovoru s místním zaměstnancem, mladým klukem z Brazílie, který se přesunul do Portugalska za lepším živobytím. Využíváme dlouhých dnů a večer se jdeme ještě s Petrem projít po okolí. Celý kopec je zalesněný, propojený cestičkami a slouží jako výletní destinace místních. Nahoru se dá buď vyjet autem nebo se svézt lanovkou z města. Co dělá toto místo tak unikátní, alespoň v mých očích, jsou neskutečně velké balvany jakoby ledabyle poházené po okolí. V době bronzové některé z nich sloužily jako přístřeší. Dají se podlézat či se jen tak mezi nimi procházet. Občas nás schody vedou mezi dvě skály a vypadá to, že vedou přímo do pekla. To se naštěstí neděje a my se vynořujeme na opačné straně vedle malého jezírka. Na vrcholku trůní na podstavci socha papeži Pia IX a o kus dále se nachází novodobý kostel Santuário de Nossa Senhora do Carmo da Penha, obklopený květinovými záhony. Kostel podle mého mínění krásy moc nepobral, ale je od něho nádherný výhled na město. Vracíme se zpátky k Piovi, před kterým jsou poházené balvany vyzývající k posezení. Kocháme se západem slunce nad námi ležícím Guimarães a pak se ubíráme zpět za klukama do kempíku.
14.07.22 Porto
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-porto-podel-reky-douro
Protože má kempík posunutý checkout, kluci si ještě užívají u bazénku a já dodělávám pracovní resty využívajíce výborného internetového připojení. Musím říct, že lepší kempík jsme už dlouho nepotkali. Stinná rovná místa, velký bazén s trávou okolo, všude stromy, velmi vstřícný personál a naprosto skvělá cena 15 Euro za noc. To už asi dlouho neuvidíme. Odpoledne se asi hodinku přesouváme do Porta. Protože u centra Porta není žádný kemp ani stellplatz, hledala jsem nějaké příhodné parkování. Bohužel u všech spotů, které jsem na Park4night našla, byl nejméně jeden komentář, že je někdo vykradl. Nakonec nacházím malé hlídané parkoviště mezi domy ve Vila Nova de Gaia jižně od řeky Douro a kousek od mostu Ludvíka I. Do města přijíždíme krátce po sedmnácté hodině a doufáme, že denní návštěvníci jsou už z parkingu pryč. Máme štěstí, opět chytáme jedno z posledních míst. Bereme si věci a vyrážíme do víru velkoměsta. Jakmile se vypleteme z uliček naskýtá se nám krásný výhled. Pod námi jsou červené střechy skladišť portského vína, na řece kotví bárky naplnéné sudy a na druhé straně řeky vidíme hned u vody portskou čtvrť Ribeira a její pestrobarevné domečky, nad kterými se tyčí Paço Episcopal do Porto, středověký arcibiskupský palác. Míříme na most krále Ludvíka I., Ponte Dom Luís I., který navrhl pomocník Gustava Eiffela a byl otevřen v roce 1886. V jeho horní části jezdí metro a chodí chodci a tady dole, pár metrů nad řekou je umístěn přejezd pro auta a pro pěší. Zrovna se to tu celé rekonstruuje, takže spodní část funguje jen pro chodce. Než se ale vydáme na druhou stranu, nakukujeme do jednoho z mnoha vinařských skladišť. Konkrétně společnosti Burmester. Uvnitř jsou sudy od malých po obrovských, kde víno dozrává, pak se nakládá na lodě a putuje dále. Po rychle prohlídce už vstupujeme na most přes řeku Douro, vinoucí se v délce přes 927 km od pramene ve Španělsku po Atlantský oceán. Máme to i se sportovní vložkou. Místní kluci přelézají zábradlí a vrhají se z několika metrů do vody. Od mostu prudce stoupáme nahoru ke katedrále Sé, která byla zbudována ve 13. století jako opevněný kostel a od té doby byla mnohokrát přestavována. I tady nalézáme asi pro portugalské hrady typické, zubaté cimbuří. Z křížové chodby, bohatě zdobené kachličkami azulejos, přicházíme do hlavní lodě katedrály. Z ní pokračujeme do místní pokladnice, plné zlatých náboženských předmětů a odtud už po schodech na horní terasu katedrály. Od ní máme opět pěkný výhled. Především na rozsáhlý arcibiskupský palác hned vedle. Na velkém prostranství před katedrálou potkáváme nám již známou značku Svatojakubské cesty, žlutou mušli na modrém podkladě. Kolem jezdecké sochy maurobijce Vimara Perese pokračujeme dále po hlavní ulici až k vlakovému nádraží São Bento. Zdejší vstupní hala je vyzdobená dvaceti tisíci malovanými azulejos znázorňující vesnické slavnosti a historické výjevy. Typicky modré provedení na bílém podkladě. Od nádraží přicházíme po pár minutkách k budově obrovské tržnice Mercado do Bolhão. Škoda, že ji právě rekonstruují, protože je proslulá nabídkou nepřeberných pochutin. Našla jsem si, že ji dočasně přesunuli do prostor obchodního domu Le Vie Porto, které je za rohem, kam tedy pokračujeme. Hned vedle něho je nádherná kaple Capela das Almas, zvenku kompletně obložená azulejos s výjevy ze života světců. Protože jsme tu již dost pozdě nabídka je omezena na ovoce, zeleninu a mražené dary moře. To nám ale nevadí, doplňujeme si pitný režim a každý zkoušíme smoothie z jiného ovoce. Veřejné toalety taky přijdou vhod. Vracíme se zpět do historického centra a fotíme se u velkého nápisu Porto před radnicí na náměstí Praça General Humberto Delgado. Uličkami se dále proplétáme až na náměstí Praça de Gomes Teixeira, kterému vévodí palmy a kašna s okřídlenými lvy. Na jeho rohu stojí vedle sebe dva kostely. Igreja das Carmelitas a Igreja do Carmo, opět krásně obložený azulejos. A mezi nimi se nachází nejužší dům v Portugalsku. Žádné dva kostely totiž nesmí sdílet stejné zdi , asi aby mezi karmelitkami a karmelitány nedocházelo k pletkám a výsledkem je tento sotva jeden metr široký dům, který byl obýván až do roku 1980. Dole má normálně vstupní dveře a nabízí dvě obytná patra. Je půl deváté a začíná nás trápit hlad. Usedáme tedy na náměstí k jednomu ze stolečků a objednáváme si něco dobrého. S Petrem samozřejmě ochutnáváme portské. Petr klasické červené, pokojové teploty a já vychlazené bílé. Kluci jako obvykle Lipton. Petr jde do portské speciality, francesinhy, kusu steaku s klobásou a se šunkou v opečeném chlebu politou roztaveným sýrem a pepřovou tomatovo-pivní omáčkou, já volím bacalhu, tresku, a kluci mají černé sépiové špagety. Ještě než nám donesou hlavní chody, pochutnáváme si na smažených kouscích ryb. Musím říct, že vše bylo vynikající za přijatelnou cenu. Po deváté se vracíme nočním Portem zpět. Míjíme vysokou barokní věž Torre dos Clérigos a uličkami se proplétáme až na vyhlídku Miradouro da Vitória, od které se nám otevírá pohled na nádherně osvětlené město. Scházíme dolů k řece do čtvrti barevných domků, Ribeira, posilněni zmrzlinkou. Je jedenáct v noci a tady to žije. Promenádujeme si to podél řeky, kolem údajného rodného domu prince Jindřicha Mořeplavce, který sloužil jako celnice a dnes zde sídlí muzeum. Posloucháme zpěv a hraní dívčích a chlapeckých kapel, většinou oděných do černých stejnokrojů, připomínající ty z Harryho Pottera. V jednom z obchůdků kupujeme klukům krásná modrá trička s motivem sardinek, typických pro Portugalsko, překračujeme řeku a před jedenáctou se dostáváme k našemu parkovišti, kde trávíme s několika dalšíma obytkama klidnou noc.
15.07.22 podél řeky Douro
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-porto-podel-reky-douro
Ráno platíme parkovné a vyrážíme silnicí N222 podél řeky Douro. Asi po hodince děláme u vesničky Castelo koupací a svačinovou zastávku. Vyvalujeme se na pláž a kluci se hned seznamují s portugalským klučinou, se kterým krmí hejno malých i velkých kačenek. Pořád čekám, kdeže jsou ty světoznámé vinice, ale nikde nic. Teploty se dnes opět šplhají do nebezpečných výšin. V celém Španělsku i Portugalsku mají velké problémy s požáry. A jeden takový vypukl i na protějším břehu, za jehož kopci je vidět hustý dým. Po točité silničce opět popojíždíme pár desítek minut až na silniční vyhlídku Miradouro da Trincheira čnící vysoko nad řekou, kde piknikujeme. Od ní pak podnikáme ještě jednu zastávku. Vyjíždíme si na kopec nad řekou, auto necháváme na malém plácku a šlapeme mezi stromy na vyhlídku Miradouro do Penedo de São João umístěnou na jakoby poházených obrovských kamenech. Ve vzduchu je cítit kouř a z našeho místa vidíme velký požár na protějším břehu řeky. K několika domům se tam blíží plameny, které se snaží zastavit žluté požární letadlo. Několik minut pozorujeme, jak mizí hluboko pod námi, nabírá vodu v řece a vypouští ji nad ohniskem požáru. Z vyhlídky zajíždíme ještě kousek od vnitrozemí k malému kostelíku s klášterem Igreja Matriz de Cárquere. Procházíme stinnou alejí až k malé kapličce, od které jsou konečně vidět vinohrady. Využíváme i místní toalety. Čistější a luxusněji provedené jsem snad ještě neviděla. Znovu nasedáme do auta a za třičtvrtě hodinku parkujeme ve stinných garážích muzea Museo do Douro v městě Peso da Régua. V příjemně klimatizovaných prostorách se dovídáme vše o portském. Portské víno bylo objeveno v 17. století, kdy angličtí kupci přimíchali do vína brandy, aby se při přepravě nezkazilo a dodnes je obchod s portským většinová záležitost Britů. Portské pochází pouze z vymezené oblasti údolí Horního Doura, které se táhne v délce 100 km až ke španělské hranici. Hrozny kvasí v nádržích, ve kterých se hromadí oxid uhličitý a vytlačuje kvasící mošt rourou nahoru do otevřené kádě. Plyn se uvolní a mošt stříká zpět přes pecičky a slupky, což je podobné jako při tradičním šlapání. V alkoholizujícím procesu protéká napůl vykvašený mošt do další kádě, kde se do něj přidává brandy. Tím se kvašení zastaví a víno tak zůstává sladké díky přírodnímu hroznovému cukru. Víno se v obrovských sudech nakládalo do speciálních lodí rabelos, které je dopravovaly do skladišť ve Vila Nova de Gaia. Dnes už spíše putují na o dost větších lodích. Po zevrubné prohlídce dostáváme i malou ochutnávku a kluci zmrzlinku. Je teprve něco po páté hodině, takže přejíždíme autem k místnímu koupališti při Clube de Caça e Pesca do Alto Douro. Voda v bazénu tedy moc neosvěží, ale vynahradí to příjemné ležení ve stínu stromů a malý bar. Škoda že už v půl osmé zavírají. Z pohledu stráveného času bylo vstupné tedy poměrné drahé. No nic. Zvedáme kotvy a jedeme stále dále proti proudu řeky. Kolem nás jen vinice, patřícím různým vinařstvím, quintas, jež jsou rozesety na svazích řeky.. Po půl hodince děláme naši poslední zastávku na vyhlídce Miradouro de Casal de Loivos nad městem Pinhão. Byl by odtud dokonalý pohled, ale vše je v jakémsi kouřovém oparu. Západ slunce nad vinicemi je i tak moc pěkný. Noc přijíždíme strávit právě do jednoho z quintas, Quinta da Padrela. Kdybychom přijeli odpoledne, tak bychom mohli absolvovat i malou prohlídku. Tu jsme sice nestihli, ale koupili jsme si u paní majitelky několik lahvinek jako malou kompenzaci, že u ní můžeme zdarma přespat. Stejně to je úžasné. Je devět hodin večer, je ještě světlo a kluci si čutají s míčem. Miluju tyhle dlouhé letní dny.
16.07.22 Aveiro, pláž Costa Nova
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-aveiro-coimbra
Je skoro půl deváté ráno a kluci ještě spí. Záležitost opravdu nevídaná. Večer bylo vínečko, ráno jsou palačinky. Nikam nepospícháme a užíváme si výhledy na okolní vinohrady. Jen to sluníčko zase začíná nepříjemně topit. Jak říkala včera paní majitelka, nejsou tady takhle vysoké teploty vůbec obvyklé. Je načase se opět vrátit k oceánu. Sjíždíme mezi olivovníky a vínem zpátky k řece a podél ní zpět do Peso da Régua, kde se napojujeme na dálnici směrem Aveiro. Dálniční systém v Portugalsku je dvojího druhu. Na některých dálnicích je klasický mýtný systém jako například v Itálii a na zbytku se mýtné platí elektronicky. To se dá hradit různými způsoby, ale asi nejjednodušší je zaregistrovat svoji registrační značku auta na stránkách portugaltoll.com, přiřadit k ní svoji bankovní kartu a systém dle ujetých kilometrů strhává mýto a drobný poplatek k tomu. Po dvou hodinkách jízdy necháváme auto na parkovišti pro obytky a do centra to máme coby kamenem dohodil. Aveiru se přezdívá portugalské Benátky. Až do poloviny 15. století to bývalo přístavní město, pak se však ústí řeky zaneslo bahnem a okolí se proměnilo v močály. Teprve v 19. století se vybudovaly kanály, oblast se vysušila a vznikly tady solné pláně pro sběr mořských řas. Největší kanál, Canal Central, vede historickým jádrem. A podobně jako v italských Benátkách, i tady jsou na něm k vidění gondoly. Nejsou však černé ale pestrobarevné. My máme děsný hlad, takže první naše kroky míří do hamburgrárny. Po obědě nesmí chybět sladká tečka. Tentokrát to bude místní specialita, ovos moles, připravená ze slazeného žloutkového krému v oplatce ve tvaru mušle nebo ryby. Centrum města je krásně udržované, plné secesních budov emigrantů, kteří se sem ve 20. století vrátili. Jednou z větších uliček se dostáváme k pěknému kostelíku Igreja de Nossa Senhora da Apresentação. Zvenku je vyzdoben tradičními bílými azulejos s modrými malbami a uvnitř září bílou barvou na stěnách, pozlacenými řezbami a azulejos po stranách vyvedených v krásném zlato hnědém vzoru. Další boční uličkou se vracíme k hlavnímu kanálu, kde je pěkné dětské hřiště. Petr se už po několikáté na různých místech snaží o frappé, ale jak to vypadá, tady to vůbec neznají. Pokud si řekne o ledovou kávu, obvykle dostává horkou s kostkami ledu. Přes kanál tu mají zvláštní most, fungující zároveň jako kruhový objezd, na jehož čtyřech koncích stojí bronzové sochy představující místní tradiční profese. Např. muž chystající ohňostroj, rybář či sběratel soli. Hned za tímto mostem je malý mostík, Primeira Ponte da Amizade, ozdobený tisíci barevnými stuhami. Most je od roku 2004 symbolem přátelství a lásky, díky tradici, kterou začali dva studenti, kteří sem přivázali první barevné stuhy na zábradlí mostu jako symbol jejich vztahu a přátelství. Kultury už bylo dost. V cukrárně si ještě kupujeme pár dortíků s sebou a jedeme se na pláž. Míjíme nespočet solných plání a po pár minutkách nádherně barevné domy u pláže Costa Nova. Fasády tvoří svislé pruhy, střídajíce vždy bílý a barevný pruh. Červený, modrý, žlutý či zelený. Parkujeme přímo u pláže mezi kaktusy různých barev a tvarů. Kluci vyrážejí jako předvoj a já dobaluji ještě pár věcí a uháním za nimi. Ale můžu si oči vykoukat a ten náš červený slunečník s modrou dekou nikde nevidím. Přecházím po dřevěném molu na jednu stranu, pak na druhou ale pořád se nechytám. Už začínám být docela v ráži kam, že mi to utekli, ale naštěstí už vidím proti mně běžící kluky. Došli nějak o hodně dál, než jsem počítala. Lehám na deku, dávám si dortík, koukám na kluky dovádějící ve vlnách a už jsem v klidu. Voda je brr studená, ale i tak tu naši drobotinu nemůžeme pomalu dostat ven. Až do sedmi jsme vyvalení na pláži a pak si zalézáme do auta, udělat něco k véče. Večer kluky necháváme v autě a jdeme se s Petrem projít městečkem. Jedním směrem to bereme kolem barevných domečků, u nichž právě probíhá festival sardinek. Je tam ale hodně lidí, takže ho jen míjíme a raději si ve stánku kupujeme další ovos moles, tentokrát jako žloutkový krém zabalený v oplatce. Zpátky se pak vracíme po dřevěném molu na pláži.
17.07.22 Coimbra, pláž Praia da Areeira
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-aveiro-coimbra
Dneska máme v plánu návštěvu Coimbry, rodiště šesti králů a sídla nejstarší univerzity v zemi. Po ani ne hodinovém přesunu necháváme auto na bezplatném velkém parkovišti hned u řeky Mondego. Než ale stačíme opustit auto, přimotává se k nám stará žebračka. Radši ji necháváme pár Euro, než aby zavolala své případné kámoše a my si zadělali na problémy. Protože staré město se nalézá na pahorku, na kterém si již Římané postavili své město Aeminium, musíme šlapat úzkými uličkami plných schodů pěkně nahoru. Řádně ufunění se konečně ocitáme před univerzitními budovami. Roku 1290 založil král Dinis v Lisabonu univerzitu, která od roku 1537 sídlí právě zde v Coimbře. Studovala se zde hlavně teologie, lékařství a právo. Rozšíření o další obory provedl v 18. století markýz de Pombal. Nejprve si procházíme její novější části. Nakouknout musíme samozřejmě do místní lékařské fakulty. V návštěvnickém centru si poté kupujeme vstupenky do univerzitní knihovny, královského paláce a několika muzeí a kabinetů. Prohlídku zahajujeme hned vedle v ústavu chemie, kde si kluci mohli vyzkoušet i různé pokusy. Poté se plynule přemisťujeme do zdejší nové katedrály Sé Nova z 16. století a pak už směřujeme k nejstarším budovám univerzity. Vcházíme na veliké prostranství obklopené ze tří stran starobylými budovami. Volná strana pak poskytuje výhled na dolní Coimbru. Socha krále Jana III na nádvoří, připomíná jeho zásluhu na přesunu univerzity z Lisabonu do Coimbry. Pak už nás čeká zlatý hřeb, Joaninská barokní knihovna. Její prohlídku začínáme dole v kobkách, určené pro neposlušné studenty. Po schodem postupujeme do středního patra, kde je spousta stolečků a knih v regálech okolo. A nakonec patro nejvyšší, kde je ve třech sálech uloženo asi 300 tisíc knih. Vůbec to tu nepřipomíná knihovnu, spíše nádherně vyzdobený zámecký interiér. Bohužel tady nahoře je zakázáno fotit, takže to tu nemůžu zdokumentovat. Zato tady mají malé létající nájemníky, netopýry. Přes den jsou zalezlí a v noci tu hodují na hmyzu, který žije mezi knihami. Knihovníci každou noc před uzavřením přikryjí nábytek pláty kůže, aby se na něj nedostal netopýří trus, a každé ráno ho odkryjí a vyčistí podlahy. Že se jim tahle práce vyplácí, je zřejmé. Knihy jsou díky neúnavné péči netopýrů dokonale chráněny. V kampusu neschází ani kaple Capela de Sao Miguel, s interiérem obloženým azulejos s modrým vzorem. Z kaple už vstupujeme do královského paláce, kde si prohlížíme soukromé pokoje i zbrojnici. Největší dojem na nás ale udělal velký universitní sál Sala Grande dos Actos, kde se často konají větší akce, například promoce. Je červeně vymalovaný, s podobizny portugalských monarchů, pod kterými mají své lavice profesoři. Nejkrásnější je ale strop, laťkami rozdělený na čtverce, jejichž vnitřek je nádherně vymalovaný. Chodby university jsou do výše pasu obloženy dlaždičkami, bohužel, chtělo by to vše zrekonstruovat. Což se tedy na dalších místech zřejmě postupně děje. Moc hezký je také sál Sala do Exame Privado, soukromý zkouškový sál s podobiznami bývalých rektorů. Po schodech se dostáváme i na velmi úzký balkon, z kterého je výhled na celou spodní Coimbru. Kluci jdou až na jeho konec, ale já zůstávám, protože mě chytá neskutečná závrať. Poté, co jsme si prošli univerzitu, sestupujeme z pahorku dolů. Bereme to přes starou katedrálu Sé Velha a míříme k botanické zahradě, kde si sedáme na stinné lavičky obklopeni nádherně rozkvetlými květinami. Procházíme bambusovým lesem až se ocitáme dole u řeky. Hledáme něco, kde bychom si mohli koupit obědovečeři, ale nacházíme jen Mekáč. Bereme tedy aspoň jeho. Parkem se vracíme podél řeky k autu. Protože už je po šesté hodině, přejíždíme už jen asi hodinku směr Nazaré. Pár kilometrů před ním mám vybraný spot u moře u pláže Praia da Areeira. Dojíždíme k němu skrz barevný les, plný kapradin v několika odstínech žluté a hnědé. Není na úrovni pláže, ale na útesu přímo nad ní. Už tu několik obytek parkuje a zrovna tu někoho tahají, zapadlého do písku. Když to vidíme, dále už raději nezajíždíme. Nemáme sice tak pěkný výhled, ale stojíme na pevném podloží. Kolem nás jsou opět rozkvetlé kaktusy a jak vypozorujeme, dá se skrz ně dostat cestičkou až dolů k oceánu. Bereme si tedy ještě deku a sestupujeme dolů. Pozor musíme dávat na ostny fialových bodláků, které se rádi zarážejí do nohou. Kluci blbnou jako obvykle ve vlnách, já si dávám pohodičku s knížkou na dece a pozoruju rozlítané mraky a sluníčko. Nahoře u auta si rozděláváme stoleček a židličky, popíjíme vínko, na zobání máme portugalské mini toustíky namazané paštikou a pozorujeme západ slunce.
18.07.22 Nazaré, pláž Praia do Baleal u Peniche
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-nazare-peniche-sintra-cabo-da-roca
Ráno se budíme do slunečného dne a při snídani si opět vychutnáváme výhledy na oceán a okolní rozkvetlé kaktusy. Za pár minut už parkujeme v horní části města Nazaré, v Sítiu, místa kde jsou ty největší vlny na světě. Právě sem, na pláž Praia do Norte, se během zimy sjíždí špička mezi surfaři. Na jednom konci pláže se tyčí maják, ve kterém je malá výstavka prken všech těch surfařských borců. Nejsou tu pouze surfaři, ale najdeme tu i pár bodyboardistů. Z modelu mořského dna se dovídáme, proč zrovna tady jsou ty největší vlny. Na dně je totiž podmořský žleb, který se zužuje směrem k pevnině. Největší vlna, která byla kdy surfaři pokořena, byla vlna měřící přes 26 metrů. Hrozná představa. Z majáku, zdobeného pomalovanými racky, se vracíme zpět míjejíce vysokou sochu srnce držícího surf. Podle pověsti totiž Panna Maria zabránila místnímu vesničanovi v pronásledování srnce, který skočil z útesu v mořské mlze. V Sitiu si procházíme historický střed, kupujeme si oříšky a sestupujeme kousek ze svahu na vyhlídku s obří houpačkou Baloiço da Ladeira. Dostali jsme na ni tip od Čechů, které jsme potkali v kempíku v národním parku Peneda-Geres. Pod sebou máme celé spodní Nazaré i s její obrovskou pláží. Přeparkováváme auto přímo k pláži, na kterou jsme se před chvíli dívali a trávíme tam brzké odpoledne. Tady se poprvé setkáváme s plavčíky, kteří chodí po pláži a důkladně hlídají. Už mají zkušenosti, kde se objevují nebezpečné proudy a vymezují, kde se dá koupat. Pro Nazaré jsou typické sušárny ryb. Na velké části pláže jsou zhotovené bytelné konstrukce, o které jsou opřeny dřevěné rámy potažené sítí se sušícími se rybami. Od opravdu malinkých, po velké macky. Vždy bez hlavy, vykuchané a rozřízlé na břiše do takového motýlka. Vedle je vystaveno i několik tradičních barevných rybářských loděk. Ještě odpoledne přejíždíme do další známé surfařské oblasti, k městu Peniche. U pláže Praia Baleal parkujeme na naprosto hippie místě. Auta všeho druhu určená k přespání jsou zaparkována na volném prostranství mezi kukuřicí Bereme věci k vodě a vyrážíme na pláž. Co jsem se dočetla, tak taky by měly být ty nejlepší podmínky pro učení se surfování a bodyboardování. A mají pravdu. Nejde se tady hned do hloubky a člověk má vody po pás ještě po několika desítkách metrech. Takže když přijde ta správná vlna a naskočím v ten správný okamžik, frčím si to až na pláž. Naprostá fantazie. Jen se vždycky přesvědčit do té vody jít. Bez neoprenu je to fakt dost studený.
19.07.22 pláž Praia do Baleal u Peniche, Sintra
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-nazare-peniche-sintra-cabo-da-roca
Ráno jdeme opět bodyboardovat. A nejsme sami. V zálivu se vyrojilo nespočet surfařů. Naštěstí se všichni shlukli na jedno místo, kde jsou asi nejlepší vlny. Většinou jde ale o lidi, kteří se to učí, takže se docela bavíme, jak z toho prkna neustále padají. Kolem desáté je zase superodliv. K vodě to je snad sto metrů a bohužel připluly řasy, které se na člověka lepí. Nicméně poježdění je stále super. Kluci to zkouší sami také, ale většinou je Petr drží ležící na prkně a vypustí s velkou vlnou, takže občas dojedou až na písek. Na pláži setrváváme až do odpoledne, kdy opouštíme náš hippie kemp a směřujeme do Sintry. Parkování je tu dost problematické, zvlášť v sezóně. Zkoušíme zajet blíže k centru, ale kouká na nás značka zákaz obytek. Protože jako klasická obytka moc nevypadáme a navíc jsme dlouzí jen 5,40 m, tak ho tak nějak ignorujeme a jedeme dál. Se štěstím nalézáme hned jedno volné místo mezi osobákama. Moc se tam raději nezdržujeme a pěšky míříme asi ke kilometr vzdálenému letnímu sídlu portugalských vládců, Palácio Nacional de Sintra. Hlavní část paláce dal vybudovat král Jan I. koncem 14. století na místě obsazeném kdysi maurskými vládci. Palác se stal oblíbeným letním sídlem a do roku 1880 rezidencí portugalských panovníků. V 16. století byl Manuelem I. přestavěn do lehce maurského stylu. Postupně procházíme nádherně zdobenými místnostmi, od těch nejstarších, po nejnovější. Sálem Sala dos Cisnes, bývalým hodovním sálem s nádherným stropem s labutěmi (cisnes) či Sala das Pagas, ve kterém nechal král Jan I. stropní kazety vymalovat jako výtku ženám u dvora za jejich sklony k planým klepům, připomínající štěbetání strak (pagas). Moc pěkná je i ložnice Jana I. a jeho manželky, která byla původně obložená zlatem. Jan III. tu po sobě zanechal sál Sala das Galés s půlkruhovým stropem s galérami nesoucími vlajky Portugalska, Osmanské říše a Nizozemska. Opravdovou nádherou je čtvercový sál Sala dos Bracoes, který zdobí erby (brasoes) 72 portugalských šlechtických rodů umístěných ve stropní kopuli s tím Manuelovým uprostřed. Stěny po obvodu, zdobené azulejos, představují projevy galantnosti. Následuje Arabský pokoj, Sala dos Árabes, s kaplí také v maurském stylu. Po obytných a reprezentativních místnostech přicházíme do velikánské kuchyně s dvěma obrovskými kónickými komíny. Ty jsou zvenku typickým poznávacím znakem zámku v Sintře. Pak už vcházíme do novějšího křídla, které měl pro sebe sám král Manuel a které byly po zavedení konstituční monarchie upraveny pro královskou rodinu. Nechybí tu tedy modernější nábytek ani nádherná koupelna se záchodem. Součástí prohlídky jsou i nádherně dekorované vnitřní dvorky. Venkovní zahrady už bohužel nestíháme, zavírají nám před nosem, i když podle otevírací doby mají mít ještě otevřeno. Pomalu se tedy vracíme zpět k autu. Další skvosty Sintry jako v romantickém stylu postavený palác Pena nebo maurský hrad Castelo dos Mouros si necháváme zase na příště. V malém obchůdku si kupujeme krásné sardinkové prostírání a už jsme u auta. V Sintře si ještě v doplňujeme zásoby a v místním Decathlonu zakupujeme nový bodyboard a plavací trička pro kluky. Noc pak trávíme na malém parkovišti u jedné z vesniček před Cabo da Roca.
20.07.22 mys Cabo da Roca, Lisabon
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-nazare-peniche-sintra-cabo-da-roca
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-lisabon
Ráno v devět hodin už parkujeme u majáku na vrcholku 140 m vysokého útesu Cabo da Roca, nejzápadnějším bodě evropské pevniny. A vydáváme se na krátkou procházku podél útesů. Sluníčko krásně svítí, ale pekelně tu fouká. Ale i tak se kocháme pohledem na blankytně modré moře, jehož vlnky neúnavně narážejí na vysoké útesy a kaktusy s bílými rozčepýřenými kvítky. Pak už se jdeme schovat před větrem do majáku, kde za mírný poplatek vydávají potvrzení o navštívení nejzápadnějšího místa kontinentální Evropy. Už jeden takový mám od mojí předešlé návštěvy s rodiči před více jak dvaceti lety. Pak už ale opět nasedáme do auta a po hodinové jízdě parkujeme v Lisabonu asi na jediném stellplatzu ve městě. Vjíždíme do dvora obehnaného vysokou zdí, která je moderně pomalována. Tohle stání pro obytky totiž funguje pod záštitou kulturního centra Fábrica Braço de Prata. Je něco po desáté hodině a my opět parkujeme na jednom z posledních míst. Balíme si batůžky a pak už spěcháme na autobusovou zastávku, která je za rohem. Za pár euro se necháváme dovést do centra, kde vystupujeme na okraji čtvrti Baixa, tvořící dolní město. Při zemětřesení v roce 1755 byla skoro celá zničena. Ministr Pombal dal tedy v postiženém sektoru vystavět město nové s geometrickým půdorysem. Čtvrť sousedí s asi největším lisabonským náměstí Praça do Comércio, kde stál přes 400 let královský palác, který byl zcela zničen při zemětřesení. Byl tedy vystavěn znova a nyní prostorné budovy po třech stranách náměstí, slouží jako vládní kanceláře. Čtvrtá strana náměstí otevřená k řece Tajo, která zde tvoří obrovskou lagunu, byla branou do Lisabonu pro přijíždějící královské návštěvy. Zakupujeme si zmrzlinky a míjejíce jezdeckou sochu krále Josefa I. zašlapávajícího hady, procházíme skrz triumfální oblouk Arco da Rua Augusta do Baixi. Oblouk je přístupný veřejnosti, takže zakupujeme vstupenky a po několikerých točitých schodech, z nichž ty nejužší jsou opatřeny semaforem, vystoupáme na horní terasu vyzdobenou sochami v nadživotní velikosti. Tam se nám naskýtá pohled na starou čtvrť Alfama s katedrálou, řeku Tejo i na známý most Ponte 25 de Abril. Dojem kazí jen několik jeřábů v sousedství. Naše další kroky pak vedou po rušné tepně Baixi pro pěší, po Rua Augusta. Ta je lemována restauracemi a obchůdky. Nechybí ani visíci sušená nasolená treska bacalhau. Opět neodoláváme a dopřáváme si další porci zmrzliny. Tentokrát v podobě okvětních lístků růže. Téměř na konci ulice je pak v boční uličce stále funkční technická zajímavost. Neogotický výtah Elevador de Santa Justa z roku 1902 vyvážející návštěvníky nahoru do čtvrti Bairro Alto. To už se ale dostáváme k dalšímu velkému náměstí Praça Dom Pedro IV přezdívanému Rossio. V minulosti bylo dějištěm býčích zápasů, slavností a poprav. Nyní je lemované stromy, vydlážděné barevnými kostkami připomínající vlny a v jeho středu je vysoká socha Doma Pedra IV, prvního císaře nezávislé Brazílie, která bývala portugalskou kolonií. Pokračujeme dále uličkami čtvrti Pena s domy krásně obloženými kachličkami azulejos. Protože už máme vcelku hlad, dáváme si v jedné z restaurací pizzu. Po naplnění bříšek se přes náměstí Praça da Figueira s bronzovou jezdeckou sochou krále Jana I., začínáme přesouvat do čtvrti Alfama. Její prohlídku zahajujeme u malého kostelíka Igreja de Santo António de Lisboa, který stojí údajně na místě domu, kde se narodil sv. Antonín Paduánský. Vedle něho je vysokánská stěna z květin zřejmě vyjadřující tradici, podle které páry v den svatby přinášejí sv. Antonínovi květiny, protože věří, že tento světec přináší v manželství štěstí. Do kostelíka tedy jdeme nakouknout. Působí vzdušně a je hezky nasvícen. U vstupu do krypty je obraz z azulejos připomínající návštěvu papeže Jana Pavla II. v roce 1982. A mají tady dokonce i záchůdek, čehož všichni využíváme. Hned vedle je lisabonská katedrála Sé, postavená roku 1150 na místě staré mešity. V minulosti byla několikrát poškozena zemětřesením a následně opravována, takže se tu mísí různé architektonické slohy. Hlavní loď je poměrně úzká a díky šedému kameni působí trošku ponuře. Prostor aspoň trochu rozsvěcuje veliká rozeta. Asi se tu bude konat nějaká slavnost, protože farnice pilně připravují květinovou výzdobu. V horním patře je pak k vidění rozsáhlá sbírka bohoslužebných oděvů a náboženských předmětů. Od katedrály si zacházíme pár kroků k domu Casa dos Bicos, s plastickými jehlany po celé fasádě. Dům vznikl v roce 1523 pro syna indického místokrále. Po zemětřesení se však dochovalo jen průčelí a dnes zde sídlí muzeum. Zahříváme svalíky a vyrážíme směle do kopce uličkami staré čtvrti Alfama. Pauzičku si dáváme na vyhlídce Miradouro Sta. Luzia s rozkvetlými fialovými keři a zdi vyzdobenými azulejos. Po zdolání dalších výškových metrů konečně procházíme hradní bránou Castelo de Sao Jorge. Po opětovném dobytí Lisabonu a vyhnání Maurů roku 1147 král Alfons I. přestavěl citadelu a změnil ji na sídlo portugalských králů. Avšak poté co Manuel I. vybudoval roku 1511 nádherný palác na náměstí Placa do Comércio, kde jsme byli ráno, byl hrad využíván jako divadlo, vězení a skladiště zbraní. Po zemětřesení v roce 1755 zůstaly hradby pobořené až do roku 1938, kdy Salazar zahájil celkovou rekonstrukci. Jako odměnu za výstup si dáváme palačinky a kocháme se výhledem na střechy domů pod námi. Přes zahrady pak vstupujeme do samotného hradu a procházíme se po hradbách užívající si výhledy na všechny strany. V areálu pak ještě navštěvujeme naleziště z doby železné a muzeum kachliček azulejos. Pak už jen sestupujeme dolů k řece podél tratě s typickými lisabonskými žlutými tramvajemi a autobusem se vracíme zpět k našemu stellplatzu.
21.07.22 Lisabon, Alentejo - pláž Praia do Carvalha
https://www.rajce.idnes.cz/majtik/album/cervenec-2022-portugalsko-lisabon
Naše lisabonské putování pokračuje ve čtvrti Belém. Ráno přejíždíme a hledáme zde vhodné parkování. Dost se tu obytky vykrádají, takže hledáme něco, co by nebylo nijak zastrčené. Nakonec volíme jedno z větších parkovišť u řeky. Z něho pak pokračujeme přes zahrady Jardim Afonso de Albuquerque do ulice Rue de Belém, kterou se ubíráme směr Klášter Jeronýmů, Mosteiro dos Jerónimos. Cestou míjíme budovy patřící k Palácio de Belém, bývalému královskému paláci z 16. století, které dnes slouží jako sídlo prezidenta Portugalska. U vchodu nechybí hradní stráž či policejní ochranka. Prakticky hned vedle je slavné belémské pekařství a jemu naproti se tyčí bílé zdi kláštera Jeronýmů. Objekt je to vskutku impozantní připomínající bohatý věk zámořských objevů. Financován byl totiž většinou penězi z pepře čili daněmi z obchodu s kořením. Představuje vrchol manuelské architektury, pro kterou jsou typické námořní motivy, příroda či kříž Kristova řádu a spletené provazy. Klášter byl svěřen řádu sv. Jeronýma a to až do roku 1834, kdy byly všechny církevní řády státem zrušeny. Před vstupem se line dlouhatánská fronta. Nejsme si jistí, zda je na vstupenky či už na vstup. Zařazujeme se tedy do fronty a Petr jde na průzkum. Ukazuje se, že stojíme už na vstup, Petr tedy běží koupit vstupenky. Po pár minutách se vrací a my už stojíme před vchodem do kláštera, jehož portál je nádherně vyzdoben. Vzápětí se ocitáme v prostorné křížové chodbě s gotickou klenbou obklopující rajský dvůr. Zdobení arkád je opravdu skvostné. Obcházíme si celý dvůr kolem dokola a procházíme do horní části kostela, z které se dostáváme do přízemí křížové chodby. Odtud si prohlížíme společné prostory mnichů. Kapitulní kapli, s hrobkou Alexandra Herculana, historika a prvního starosty Belému či refektář, po obvodu vyzdobený azulejos s motivem Ježíšova zázraku nasycení pěti tisíc lidí. Z klášterních prostor se vracíme zpět do kostela, tentokrát do jeho přízemní části. Tady stojí především za zmínku nádherně zdobené podpěrné sloupy. Nakoukáváme do všech zákoutí, kde objevujeme náhrobky krále Manuela I. jeho manželky podpírané sochami slonů či přepychový náhrobek Vasco da Gamy, s vytesanými provazy, armilárními sférami a dalšími mořeplaveckými symboly. Poté, co jsme si dostatečně prohlédli celý klášter, si stoupáme do další fronty vedle v belémské cukrárně. Chceme si koupit originální portugalské koláčky, pastéis de Belém. Prvně je upekly jeptišky z vedlejšího kláštera sv. Jeronýma, když potřebovaly zdělat přebytečné žloutky (bílky totiž používaly ke škrobení řeholního oblečení) a majitelé této cukrárny recept od jeptišek odkoupili po zrušení církevních řádů. Za pár minutek si už odnášíme několik kousků koláčků z listového těsta naplněných žloutkovým krémem spolu s pytlíčky s cukrem a skořicí. Házíme do sebe jeden rychlý oběd u Mekáče a k tomu zakusujeme košíčky. Potom už se pomalu vracíme zpět k nábřeží řeky Tajo, kde je našim cílem Padrão dos Descobrimentos, 52 m vysoký památník objevitelů, který byl postaven v roce 1960 u příležitosti pětistého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Má tvar karavely, na jejíž přídi drží Jindřich Mořeplavec malou karavelu v ruce a na každé jeho straně stojí hrdinové spjatí s epochou zámořských objevů. Výtahem vyjíždíme nahoru a kocháme se výhledy. Na jedné straně vyčnívá věž Torre de Belém, na druhé krásný most přes řeku Tajo Ponte 25 de Abril připomínající sanfranciský Golden Gate Bridge, směrem k městu vidíme celičký klášter Jeronýmů a pod památníkem z dlaždic vytvořený kompas, který pomníku darovala Jihoafrická republika. Pokračujeme podél řeky až k již zmíněné věži Torre de Belém, kterou si objednal Manuel I. jako pevnost uprostřed řeky Tajo. Právě ta se pak stala výchozím bodem mořeplavců vydávající se na objevitelské plavby. Ničivé zemětřesení roku 1755 však pohnulo i korytem řeky a spolu s rozšířením jejího severního břehu se pevnost ocitla hned pár metrů od břehu. Chceme se podívat dovnitř, ale je tu velká fronta, která nijak nepostupuje, takže to vzdáváme a obhlížíme si ji alespoň zvenčí. Věž je opět krásně zdobená ve stylu manuelské gotiky s cimbuřím s kříži Kristova řádu. Poté už se pomalu vracíme zpět k autu a přejíždíme most Ponte 25 de Abril na druhou stranu řeky. Tady nás vítá obrovská socha Krista. Ujíždíme stále na jih krajem Alentejo, oblasti mezi řekou Tajo a Algarve. Mám pocit, že je to kraj čapích hnízd a korkových dubů. Hnízda jsou opravdu všude. Na komínech, stromech i elektrických stožárech. Na jednom z nich jsem jich napočítala rovných patnáct. Kolem korkových naháčů oranžové barvy přijíždíme do města Lagoa Formosa, kde necháváme auto na malém stellplatzu, bereme si věci a silničkou opět plnou čapích hnízd i jejich osazenstvem, míříme na pláž Praia do Carvalhal. Tady trávíme zbytek dne bodyboardováním, sluněním a sbíráním neskutečného množství mušliček.
22.07.22 Alentejo - pláž Praia da Samoqueira
Ráno za dohledu našich čapích kamarádů děláme servis auta a vyrážíme kousek pod město Sines na pláž Praia da Samoqueira. Parkujeme nahoře na útesu a krátkou cestičkou mezi rozkvetlými kaktusy scházíme dolů na pláž. Ta je naprosto úchvatná. Bělostný písek, černé útesy nad ní a obří skaliska vyčnívající z vody, do kterých narážejí vlny. Ze stanu a slunečníku si vytváříme základnu a užíváme si. Kluci střídavě blbnou ve vodě nebo lezou po skaliskách. Vlny jsou tak akorát, takže i na bodyboardování je to tu na jedničku. Během dne si jen několikrát kondičně vyběhnu nahoru k autu pro něco dobrého na zub. Po pláži tu chodí i pán nabízející občerstvení. Není to však ani zmrzlina, ani kukuřice, jsou to koblihy. Obrovské s čokoládou nebo krémem, kterým neodoláváme. Během dnes opět nastupuje odliv, takže pláž je najednou dvojnásobná. Setrváváme na ní až do půl osmé a protože jsme v přírodní rezervaci, kde se nesmí kempovat, jedeme raději noc strávit jinam. Jak tak projíždíme vesničkami, všímáme si, že jiný kraj, jiný mrav, platí i v architektuře. Domky tu mají většinou bíle omítnuté s barevným lemováním nad okny a dveřmi. Většinou vyvedené v modré či oranžové barvě. Nakonec se rozhodujeme dojet až do města Sagres v Algarve, kde u místního supermarketu trávíme noc.
23.07.22 mys Cabo de Sao Vicente, pláž Praia da Boca do Rio
Spaní u Intermarché se ukazuje jako dobrý tah. K snídani máme křupavé rohlíčky a koláčky. Po ní už frčíme k mysu Cabo de Sao Vicente, který byl pokládán za konec světa. Maják na něm stojící se však opravuje, takže jdeme jen na krátkou procházku po šedesáti metrů vysokých útesech pozorujíc místní rybáře. Ti mají originální způsob lovu. Sestoupí, kam až nejníže to jde a nahodí návnadu desítky metrů dolů do vody. Pak už popojíždíme pár kilometrů k sousednímu výběžku přímo u Sagres. Na něm stojí pevnost, kterou nechal vybudovat Jindřich Mořeplavec. Bohužel dnes se z ní dochovaly už jen masivní obvodové zdi ze 17. století. Jsou však pochozí, takže na ně jdeme vystoupat a užít si výhledy do okolí. A nejen tam. Takhle z výšky je pěkně vidět i na dvoře situovaný oblázkový větrný kompas Rosa dos Ventos o průměru 43 metrů, který údajně používal Jindřich Mořeplavec. Ten nechal také postavit stále stojící kapli Nossa Senhora da Graca a legenda praví, že tu založil i námořní školu. Kostelík má venkovní schody vedoucí ke dvěma zvonům, takže náš Péťa se na chvíli proměňuje na zvoníka od matky boží. Po dopolední kultuře následuje opět koupání, tentokrát na pláži Praia da Boca do Rio. Voda je tady na jihu o poznání teplejší než na západě Portugalska a člověk si v ní může dokonce i zaplavat. V pozdním odpoledni přejíždíme ještě do města Lagos, kde by mělo být hezké koupání mezi barevnými skalisky. No, lidí je tu tolik, že ani není skoro možné si někam dát deku. Všude se válejí odpadky a moře je špinavé. Průchody ve skalách přecházíme na další plážičky, kde je situace obdobná. Jdeme se tedy aspoň smočit, nechat oko spočinout na římském mostě spojující dvě skaliska a vracíme se zpět k autu. Člověk by tu asi musel být brzo ráno nebo v úplně jinou roční dobu. Po této zkušenosti se raději vracíme zpátky do Alenteja, kde trávíme noc v kempíku Camping Serrão u městečka Aljezur. Po půl deváté se ubytováváme pod stromy rozsáhlého hájku. Chceme si sednout ven, ale jakmile zajde sluníčko, sesypou se na nás komáři. Posezení tedy bude spíše při snídani.
24.07.22 Alentejo - pláž Praia da Amoreira, Odeceixe
Ráno nás vítá poněkud zakaboněná obloha. To nás ale neodradí od prozkoumávání dalších pláží. Po servisu autíčka přejíždíme na nedalekou nádherně divokou pláž Praia da Amoreira. Už víme, proč bylo v kempíku tolik komárů. Cestou na pláž totiž míjíme samé mokřady vytvořenou řekou Ribeira de Aljezur vlévající se tady do oceánu. Z počátku vcelku dost fouká, takže se nám do vody moc nechce. To ale klukům nevadí. Hrají si za stanem v dunách nebo si čtou. Po poledni konečně vysvítá sluníčko a kluci jdou zkusit oceán. Na okraji je vody sotva po pás, takže je Petr pouští po vlnách na bodyboardech. V průběhu dne zase úřaduje odliv. Voda vyklesává o několik metrů a okraj moře se přeměňuje ve vyhřátou lagunku oddělenou od oceánu širokým písečným náspem. Setrváváme tu až do sedmi hodin a pak popojíždíme do městečka Odeceixe. Parkujeme v jeho spodní části a hledáme nějakou restauraci, kam bychom si zašli na večeři. Máme štěstí na volná místa ve vyhlášeném podniku Chaparro. Dáváme si úžasnou ovocnou bowli, těstovinová kolínka v jakési rajčatové omáčce s krevetami, hovězí s brambůrkami a nesmí chybět ani grilované sardinky. Po výborném jídle přejíždíme autem do horní části města na takové zastrčené náměstíčko, kde chceme přespat a už za tmy se jdeme projít k historickému mlýnu stojícímu nad městem. Procházíme mezi typicky bíle omítnutými domky s barevnými lemy kolem oken a dveří až k mlýnu, který je moc hezky nasvícen. Pak už hajdy do auta spinkat.
25.07.22 pláž Praia de Odeceixe
Nový den nás vítá krásně modrou oblohou a sluníčkem a my přejíždíme jen pár kilometrů od městečka Odeceixe ke stejnojmenné pláži. Auto necháváme na malém parkovišti a po schůdkách sestupujeme dolů k pláži. Stejně jako na té předešlé i tady se vlévá do moře řeka. Dopoledne jsme tu skoro sami a po obědě už přijíždějí portugalští piknikáři. Pláž je ale poměrně dlouhá a hodně široká, takže každý má své soukromí. Opět je tu pozvolný vstup do vody, takže ideální podmínky pro naše bodyboardy, na kterých dovádíme. V průběhu dne se tu asi mění proudy, poněvadž plavčíci začínají vytyčovat koupací pruh. Taky se tu poprvé setkáváme s výstražnými cedulemi. Podle nich by se měl člověk, kterého proud čapne a nese do oceánu. přestat snažit plavat přímo zpátky, ale plavat do strany mimo něj. K večeru opět vrcholí megaodliv. Ručníky, které jsme měli přímo u moře, jsou nyní od něj vzdálené desítky metrů. Večer se vracíme zpět do oblasti Algarve, kde bychom chtěli zítra konečně vytáhnout naše kajaky a projet se podél rozeklaného pobřeží plného jeskyň. Zajíždíme do městečka Armação de Pêra, kde si v supermarketu doplňujeme zásoby a dumáme, kde tady v okolí přespat. Zvažujeme i variantu přímo u obchodu. Vedle nás tu stojí i portugalská obytka a tak se jich hned ptám, zda tu budou nocovat. Bohužel nerozumí ani slovo anglicky, takže přichází na řadu google překladač. Nakonec se dovídáme, že tu nocovat nebudou, ale že tady kousek je parkoviště, kde se s obytkou dá na pohodu přespat. Děkujeme a na jejich doporučení se tam přesouváme strávit noc.
26.07.22 aquapark Slide & Splash u Portimao
Protože potřebujeme kvůli kajaku zaparkovat blízko od pláže v upádlovatelné vzdálenosti od oranžových útesů, vybrala jsem parking u pláže Praia do Carvalha. Bohužel po našem příjezdu zjišťujeme, že je tady značka zákaz stání obytek, což na několik let starých google fotkách ještě nebylo. Protože je tato oblast dost pod dohledem policistů, nakonec se rozhodujeme zaparkovat jinde. Co čert nechtěl, při vjezdu do oblasti, kde by se dalo zaparkovat, stojí značka zákaz vjezdu obytek a u ní dokonce policejní auto a kontroluje. Na otázku, kdeže to tedy můžeme nechat, nám policista odpovídá, ať si zkusíme najít místa tady u ulicích. Na běžné vykoupání by to asi šlo, ale vláčet se se dvěma kajaky na zádech a vším tím vybavením přes dva kiláky s malými dětmi se nám opravdu nechce. Konečně tedy chápu, proč někdo na obytkářských fórech psal, že tam ani nemohl dojet. Možnost, že bude zákaz vjezdu do celé oblasti mě tedy fakt nenapadla. Nakonec tedy akci kajak vzdáváme a za hlasitého jásotu dětí jedeme do akvaparku Slide & Splash u Portimãa. Ten samý nápad má ale i dalších stotisíc lidí. Už při vjezdu je velká fronta a co teprve uvnitř. Tobogánů tu sice není málo, ale to množství lidí spolu s faktem, že na dobrou polovinu tobogánů se nastupuje z jednoho místa, vytváří obr fronty. Někde se čeká i dvacet minut. Tohle jsme tedy už dlouho nezažili a to už jsme všelijakých akvaparků navštívili mraky. Aspoň si tu procvičím anglický poslech. Mám pocit, že se sem snad přestěhovala celá Velká Británie. Kluci jsou ale nadšení a to je hlavní. Večer se pak začínáme přesouvat do sousedního Španělska. Poslední noc v Portugalsku trávíme na stellplatzu Quinta da Eira Antiga kousek od města Tavira, kde si užíváme příjemného posezení a hraní pingpongu.
27.07.22 přejezd do Španělska - Benalmádena
Protože chceme koupit nějaké ty portugalské dárečky a dobrůtky, ráno přejíždíme do Taviry k tamějšímu obchodnímu centru. Tady opět, jak už jsme poznali, se nemyslí na větší auta, která by chtěla v centru nakoupit. Jsou tu sice obrovské podzemní garáže, do těch se ovšem na výšku nevejdeme. Naštěstí je tu pár jednotek míst hned vedle, kde nakonec auto necháváme a vše potřebné pořizujeme. Pak už nás čeká skoro pětihodinový přejezd do španělské Benalmádeny, kde mají rodiče apartmán. Tam dorážíme v odpoledních hodinách a vyrážíme s našima na procházku do okolí. Nechybí ani koupání v bazénku. Večer sedíme na terázce a užíváme si večer.
28.07.22 prohlídka Benalmádeny, pláž NP Cabo de Gata u městečka Cabo de
Gata
Po obídku se s rodiči loučíme. Jim letí večer letadlo zpátky domů a my se začínáme vracet také. Pojedeme tak nějak na pohodu. Po třech hodinkách jízdy vyprahlou Almérií a jejími skleníky, respektive fóliovníky zastavujeme v městečku Cabo de Gata, kde si ještě užíváme moříčka a kde trávíme noc.
29.07.22 přejezd směr Francie, pláž Platja de Vilafortuny pod Tarragonou
Protože nocujeme přímo na pláži, ráno si s Petrem jdeme ještě zaplavat. Jsme tu prakticky sami. A pak už jen jedeme a jedeme směrem na sever. V pozdně odpoledních hodinách pak chytáme poslední místo metr od pláže Platja de Vilafortuny kousek před Tarragonou a relaxujeme na písku. Z jedné strany se ale valí opravdu černočerné mraky a tak zůstáváme v pohotovosti, kdyby se spustil liják. To se však neděje, takže si hovíme dál. Po půl deváté pak vyrážíme do městečka se navečeřet. Nakonec končíme s jednou hawai pizzou a obrovskou porcí výborné paelly.
30.07.22 přejezd od Tarragony na sever Francie
Noc přímo na pláži proběhla klidně a my si po snídani jdeme ještě hodit kamínek do moře. Poté už opět míříme na sever. Po celodenní jízdě dáváme někde ve Francii Mekáče k večeři a přespáváme v jedné francouzské vesničce. Protože toto píši o mnoho let později, už nejsem schopná dohledat, kdeže to vlastně bylo.
31.07.22 příjezd domů
Kousek od našeho nocoviště je koukám pekařství. Vydávám se tam tedy pro něco dobrého k snídani. Jsem úspěšná. Odnáším si dvě dlouhé bagety, několik croissantů, pudinkových šneků a jablečných kapsiček. A pak už jen několikahodinová cesta domů.